Mám rád dlouhé příběhy s řadou různě našedlých postav, které sice mohou vyčnívat ve svých oborech a blížit se tak ikonickým hrdinům, ale musejí si zachovat lidskost. Také miluju dobré zvraty, kvalitně napsané a smysluplné dialogy a též neutuchající děj s minimálními, ale pro představu dostatečnými popisy prostředí. To samé se snažím aplikovat do mých děl, ve kterých si rád pohrávám s žánrem i formou, aby byl výsledek čtivý a čtenáře nenudil, protože znuděný čtenář je zklamaný čtenář.
S poezií je to v mém případě horší... Tu a tam použiji do mých děl pár prostých veršů, ale nikdy nejde o nic hlubokomyslného. Ono je také otázkou, jestli poezie sama o sobě je uměním. Básníkem se může stát pomalu každý, ale být dobrým básníkem vyžaduje nikoli sepsat pár veršů a tvrdit, že v nich je ukrytá hloubka, ale dokázat tu hloubku, je-li tam vůbec nějaká, čtenáři donést na podnose. Ano, protože u básní dle mého názoru platí prosté pravidlo - když se v ní budeš dostatečně dlouho vrtat, vždycky najdeš něco víc a to i přesto, že to víc neviděl ani sám autor.
Lukaskon
