obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Polibek je krásný vynález přírody, jak zastavit řeč, když už jsou slova zbytečná."
Ingrid Bergmanová
obr
obr počet přístupů: 2915688 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39805 příspěvků, 5808 autorů a 392455 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Istrie - Znamení ::

 autor Trenz publikováno: 22.08.2007, 22:36  
 

Znamení


Alan se vrátil do již vybudovaného tábora, kde plápolal malý oheň. Všiml si, že jsou Sonya a Sean už převlečení do nových šatů. Soukromí jim poskytly jakési závěsy, které Isabel utvořila z přikrývek. Andy se právě vracel s několika kusy dřeva, aby oheň nevyhasl a Isabel se prohrabovala v brašně, jako by něco hledala, když Alan promluvil:“V okruhu dvě stě metrů není nikdo, kdo by nás mohl ohrozit.“
„To jsi šel celých dvě stě metrů tam a zpátky v tomhle mokrém oblečení jenom proto, abys zjistil, jestli tu někdo není?“ otázal se ho Sean trochu nedůvěřivě. Alan si svlékl bundu a pověsil ji na větev.
„Pěkné tetování,“ poznamenal Andy při pohledu na jeho levou paži. Isabel zvedla hlavu a též spatřila Alanovo tetování. Byl to zelený had, na první pohled stočený do klubíčka, s jazykem vystrčeným venku a s odhalenými zuby, jako by se chystal každou chvilku zaútočit na vetřelce či oběť.
„Kdes k tomuhle tetování přišel?!“ zeptala se ho ostřeji, než chtěla.
„V armádě,“ odpověděl jí klidně, i když nechápal, co ji tak rozrušilo.
„To není možné!“ zavrtěla odmítavě hlavou.
„Co takhle nás do toho zainteresovat?“ zeptal se ji Sean, ale Isabel ho vůbec nevzala v potaz.
„Odkud to tetování je?!“
„Jak jsem řekl. Od armády.“
„Ne! Nevěřím ti!“
„Proč bych ti lhal? Oč jde? Proč kvůli němu tak vyvádíš?“
„Věděla jsem, že v tobě něco je. Že přijdeš, ale tohle mi karty neukázaly. Proč ne?“
„Isabel. My ti tvoji samomluvu nebereme, ale o čem to tady mluvíš?“ chtěla vědět Sonya.
Isabel se zhluboka nadechla a pak vydechla a řekla: “Tohle tetování je vlastně znamení. Znamení, které Alana předurčuje…“
„Ale ne,“ přerušil ji Sean a pokračoval: “To tu vážně budeme hrát na předurčení?“
„Mohl bys být alespoň chvilku ticho?!“ okřikla ho Sonya.
„Ne, nemohl! Dost na to, že musím být ve tvé společnosti, zlodějko! Ještě, abys mi rozkazovala!“
„Jaké znamení to je?“ zajímalo Andyho a taky chtěl předejít další hádce.
„Je to znamení Ochránce. Tohle tetování měli všichni muži, kteří patřili do osobní stráže mých rodičů.“
„Takže Iceman je co? Něco jako tvoje ochranka?“
Zdálo se, že Isabel přemýšlí, ale pak řekla: “Ne. Myslím, že je to jen shoda náhod.“
V duchu si ale pomyslela, že to musí být velká náhoda, ale jestli se to v jejich armádě dělalo odjakživa, musela to být jen náhoda. Prostě musela. Přesto ji to hlodalo, a proto se zeptala: “Jak dlouho se už u vás tyhle tetování dělají?“
„Myslím, že dvacet osm let. Proč?“
Isabel zavřela oči. Když je otevřela, zašeptala: “Takže je to pravda.“
„Co je pravda?“ zeptal se otráveně Sean. Už ho to vážně nebavilo. Buď ta cikánka mluvila totální nesmysly nebo úplně z cesty jako teď. Co záleželo na nějakém hloupém tetování, když jemu to nic dobrého přinést nemělo.
„Po mém narození rodiče do vašeho světa poslali umělce, který toto tetování vytvářel. Měl najít pár mužů, kteří by chránili mě, až bych vyrostla a dosedla na trůn.“
„A Alan je jedním z nich?“ zeptal se Andy.
„Ano. Podle toho tetování je jedním z nich.“
„Takže to není náhoda, jak jsi nám ještě před chvílí tvrdila?“
„Doufala jsem, že ano.“
„Doufala? A to jako proč? Pan plukovník ti velice rád bude sloužit a chránit tě. Vždyť to přece dělá celý život, ne?“ Seanův hlas byl zase plný sarkasmu.
Isabel se obrátila k Alanovi.
„Alane. Chci, abys věděl, že mi nejsi vůbec ničím povinován. Nebudu po tobě chtít, abys mě chránil a už vůbec ti nebudu poroučet.“
Alan na ni chvíli hleděl a pak se posadil k ohni, aby se na něm usušilo i to další oblečení.
„Alane?“ Isabel nechtěla naléhat, ale nutně musela vědět, na čem teď je. Mohlo to ovlivnit její budoucnost. Mohlo to ovlivnit budoucnost jich všech.
„Jsem, co jsem, Isabel. Budu chránit tebe stejně, jako ostatní. Slíbil jsem to, když sem vstoupil do armády.“
Isabel přikývla a vrátila se k prohrabování brašny. Nakonec vytáhla bylinu s modrými květy. Otrhala květy a rozdala jim je.
„Co my s tím?“ otázal se Sean, hledíc na svůj květ značně nedůvěřivě.
„Sněžte je.“
„Proč?“
„Předejdete tím nachlazením.“
„Kapky nemáš?“
„Ne, Seane. A navíc. Já stále víc věřím alternativní medicíně než té lidské.“
„Ale já ne.“
„Však to jíst nemusíš!“ odsekla mu Sonya. Sean se rozhodl, že mu už nestojí za odpověď a květ si vložil do úst. Chvilku ho jen tak převaloval po jazyku, ale když zjistil, že nechutná zas tak strašně, rozkousal ho a polkl. Cítil, jak mu přináší jakési uvolnění a ospalost. Lehl si na zem poblíž ohně, přikryl se přikrývkou a usnul, aniž by mu vadilo, že spí na tvrdé zemi. Tak to bylo i u Sonyi a Andyho. Alan květ Isabel vrátil. Isabel se na něj tázavě podívala.
„Vím, co to je, a nechci jít spát.“
„Ale měl bys. Kdo ví, co nás zítra čeká.“
„A ty spát nebudeš?“
„Někdo musí být vzhůru. Pro jistotu.“
„Pak to budu já.“
„To po tobě nemůžu chtít, Alane.“
„Isabel. Neměj obavy. Vydržím dva dny, aniž by to na mně bylo znát. Ty musíš odpočívat víc, než já. Jsi jediná, kdo nás touhle zemí může provést, ať míříme kamkoliv.“
„Míříme k Jezerní královně.“
Alan se ušklíbl.
„To se Williamsovi bude líbit.“
Isabel se pousmála. Uložila se ke spánku, ale ještě než usnula, zeptala se: “Co jsi, Alane?“
„Hm?“
„Řekls, jsem, co jsem. Co jsi, Alane?“
„Jsem voják.“
„Ne, Alane. Co jsi doopravdy?“
„Nerozumím ti.“
„Co jsi uvnitř? Co z tebe udělalo tak skvělého vojáka, že si tě vybral?“
„Tohle tetování dostává každý plukovník,“ namítl Alan.
„Ne, Alane. To není tetování, jako nosí každý jiný plukovník. Tvoje je jiné.“
„Jiné? V čem jiné?“
„Když se na tetování dlouze zadíváš, zjistíš, že ten had není v klubíčku, ale ve spirále a spirála je znak Istrie. Věř mi. Vídala jsem tohle tetovaní na mužích, kteří sloužili mým rodičům. Poznám ho, i když od té doby uplynulo přes dvacet let. Musíš být nejlepší.“
Alan zavrtěl hlavou.
„Nejsem tak skvělý, jak jsi myslíš. Měla bys už spát. Svítat bude za pár hodin a předpokládám, že chceš vyrazit hned za svítání.“
Isabel přikývla, zahrabala se do přikrývky a usnula.
Alan se zahleděl do ohně. Cítil, jak jeho mysl obestírají vzpomínky. Sedm amerických vojáků vyrazilo do pralesu Jižní Ameriky. Měli za úkol zatknout překupníka drog. Nebyl to zas tak těžký úkol. Byl čerstvý plukovník, s čerstvým tetováním a i muži pod ním byli dost zkušení, i když byli taky mladí. Tak kolem dvaceti osmi. Dva z nich měli i rodinu. Manželku a dítě. Kluka a holku. Alan si vzpomínal i na jejich jména. Překupníků tam mělo být jenom pár, ale něco se zvrtlo. Satelit selhal. Nebo informátoři. Bylo jich tam víc. Mnohem víc. Šest jich zemřelo. On jediný přežil. Nikdy si to neodpustil, i když mu říkali, že to není jeho chyba. Jenže co hůř. Armáda si to myslela taky. Proto zůstal jen u výcviku kadetů.
Potřásl hlavou. Myslel si, že se s tím srovnal, ale už dlouho netrávil noc sám.

Ráno se probudili odpočinutí, ale hladoví. Alan každému do dlaní vložil hrst lesního ovoce. Maliny, borůvky a i pár jahod.
„Doufal jsem, že to byl jen sen. Tedy spíš noční můra. Jak já byl naivní,“ utrousil Sean během své snídaně. I ostatní se zdáli být skleslí, jako by doufali, že je to všechno jen sen. Kromě Alana. Ten si všímal jen balení věcí. Moc jich nebylo. Jen nějaké přikrývky a provaz, na kterém včera viselo oblečení. Vzal ze stromu bundu a chtěl si ji obléct, když se setkal s pohledem Isabel. Ta jen tiše řekla: “Je to na tobě, Alane. Můžeš ho zakrýt a nebo nechat volný. Rozhodni se ty.“
Alan si bundu navlékl, ale nezapnul.
„Nemůžu uvěřit, že jsem spal na tvrdé zemi. To je fakt nedůstojné,“ reptal Sean, když mu došlo, že dneska ani v nejbližší době se domů zřejmě nevrátí.
„Kam vyrazíme?“ zeptala se Sonya, aby nemusela poslouchat to jeho reptání.
„Ne někam, kde budeš moct krást.“
„A co bych tak kradla? Tvoje ponožky?“
„Divila by ses, jak moje fanynky šílí po mých ponožkách.“
„To ti odpovídá.“
„Co tím chceš říct?!“
„Že můžeš mít jen fetišistické fanynky.“
„Hodláte se hádat celou cestu?“ zeptal se jich Andy.
„Je to lepší, než koukat na tebe.“
„Musíš se pořád do někoho navážet? Co jsi myslíš, že jsi?!“
„Jsem aristokrat. Můj otec byl aristokrat! Můj děda byl aristokrat a…“
„Atd. Nemusíš nám vyjmenoval celý svůj rod až někam k Tudorovcům!“ přerušila ho Sonya.
„Isabel. Veď nás,“zarazil Alan jejich hádku. Isabel si přehodila brašnu přes rameno a vyrazili.
Kráčeli hustým lesem, kam pronikl jen málokterý sluneční paprsek a ani příroda tu nebyla moc živá. Ptáci nešvitořili a přes cestu jim přeběhl sotva jeden zajíc za hodinu. Sean navrhl, že by ho mohli ulovit, aby měli něco pořádného k obědu, ale Isabel jim to zakázala s tím, že tady oheň rozdělávat stejně nebudou. K Alanovi se přidružil Andy. Chvíli tiše kráčeli vedle sebe a pak se Andy zeptal: “Co se stalo včera večer poté, co jsme usnuli?“
„Nic neobyčejného.“
„Dost možná, ale zdá se, že o něčem přemýšlíš.“
„Každý tu o něčem přemýšlí. Lidé to dělají, když jsou osamělí. Pomáhá jim to vyrovnat se se samotou.“
„Ty přemýšlíš o něčem závažným.“
Alan se na Andyho pronikavě podíval.
„A tohle víš odkud?“
„Z tvého postoje, z tvého pohledu.“
Alan neodpověděl.
„Býval jsem psycholog,“ dodal Andy na vysvětlenou.
„Jistě.“
„Alane?“
„Jen přemýšlím, jak se z psychologa stane žebrák.“
„To je dlouhý příběh.“
„Čeká nás dlouhá cesta.“
Andy zavrtěl hlavou.
„Ne. Nemůžu o tom mluvit.“
Alan přikývl na srozuměnou a zpomalil, aby byl zase poslední.

Kolem poledne les začal řídnout. Isabel chtěla zastavit, aby si odpočinuli, když zaslechli hlasy. Dva mužské a jeden dívčí. Podle toho, co ti muži říkali, ji chtěli zbičovat, ale dívka je prosila o slitování
„My tam teď nepůjdeme. Nebudeme si toho všímat. Prostě si tu sedneme a budeme dělat, jako že nic, ano?“ navrhl Sean. Vážně se do toho nechtěl zaplétat. Vždyť to ani nebyl jejich problém. Alan ho očividně nebral na vědomí nebo ho záměrně ignoroval, protože se k mýtině, odkud hlasy vycházely, začal tiše a takřka nehlučně přibližovat. Sean protočil oči a zabrblal: “Pan hrdina. To je ale překvapení.“
Sonya na něj vrhla jen opovržlivý pohled, ale vydala se za Alanem stejně jako Isabel a Andy. Sean osaměl, což se mu vůbec nelíbilo, neboť u sebe neměl žádnou zbraň, a tak je chtě nechtě musel následovat. Po několika metrech jim dal Alan znamení, aby zastavili a mlčky ukázal před sebe. Spatřili dva muže, z nichž jeden právě strhával oblečení ze zad dívky, která byla přivázána ke stromu a druhý v ruce držel silný kožený bič. Alan věděl, že tohle by ta dívka nemusela přežít. Moc dobře si pamatoval, co takový bič dovede udělat se zády bičovaného. Neznal ji, ale nemohl jim dovolit, aby jí ublížili.
„Zůstaňte tady!“ šeptl a vstoupil na mýtinu. Ani jeden z mužů si ho nevšiml, dokud Alan nepromluvil: “Pusťte ji!“
Oba muži se otočili a ten s bičem se zeptal:“Co tu chceš, vojáku?! Vrať se raději ke svému pánovi a nám se nepleť do cesty!“
„Radši ji pusťte!“
Zasmáli se.
„A proč bychom to dělali? Ta děvka musí být potrestána! Odmítla posloužit našemu pánovi a přitom je to jen špína!“
Alan udělal několik kroků směrem k nim, když muž práskl bičem o zem a bič byl najednou plný ohně. Sonyu, Andyho a Seana to fascinovalo, ale Isabel stiskla rty. Byla v pokušení Alana zavolat zpátky, ale věděla, že by ji neposlouchal. A navíc. Slíbila mu, že mu nebude poroučet. Tohle bylo na něm. Doufala, že ví, co dělá.
Muži byli překvapeni, když to Alana nevyděsilo. Vlastně ho to ani nezaskočilo.
„Odejdi nebo zbičuju tebe a pak ji! Ona svému trestu stejně neunikne!“
„Nedovolím ti jí ublížit!“
Muž se ušklíbl a švihl bičem. Všichni zůstali stát v němém úžasu, když Alan chytil ohnivý bič do dlaně a prudce ho vytrhl jeho majiteli. Pak ho sám vzal do druhé ruky a oznámil jim: „Buď teď vypadnete, nebo to budete vy, kdo dostane pár ran!“
„Za to zaplatíš!“ zavrčeli, ale zmizeli během chvilky. Alan bičem zase práskl o zem a oheň zmizel. Stočil ho do klubíčka a přehodil přes rameno. Pak došel k dívce, která se třásla a vzlykala. Alan provazy přeřezal kapesním nožem, který neustále nosil u sebe, a dívka se zhroutila do sedu. Alan k ní poklekl a objal ji, což od něj nikdo nečekal. Dívka se rozbrečela naplno a nebyla k utišení. Alan ji jen pevně držel a nechal ji. Nakonec se přece jen utišila a stydlivě zvedla hlavu.
„Neboj se. Neublížím ti,“ řekl jí tiše Alan.
„Děkuju, pane,“zamumlala dívka a Alan ji podal kapesník.
„Co je to?“
„Kapesník. Vysmrkej se.“
„Děkuju, pane.“
Když se dívka vysmrkala a usušila si slzy, tiše se zeptala: “Proč jste to udělal? Proč jste mě zachránil?“
„Protože nesnáším, když někdo ubližuje ženám nebo dívkám.“
„Ale já jsem nic, pane. Jsem otrokyně. Můžou si se mnou dělat, co chtějí.“
Alan se podíval na Isabel.
„Doufala jsem, že to tak daleko nedojde.“
„Chci podrobnosti, Isabel.“
Isabel dívce vyhrnula rukáv na šatech. Ta přitom sebou trhla. Alan spatřil malé vypálené písmenko V.
„Co to znamená?“
„Vyděděnec. Nikomu nepatří. Každý si s ní může dělat, co chce. Nemá nikoho, ke komu by se mohla uchýlit. Jak se jmenuješ, děvče?“
„Eris,“ špitla.
„Co se stalo s tvou vesnicí?“
„Vypálili ji.“
„Argon?“
Eris přikývla. Nemohla mluvit, protože jí po tváři opět začaly stékat slzy. Alan vstal, sundal si bundu a přehodil ji přes Eris. Pak se střetl s Isabeliným pohledem, který říkal:“To každé ženě v nouzi dáváš svoji bundu?“
Alan jen pokrčil rameny a zanechal Eris v péči Isabel. Sám se vrátil k ostatním.
„Bude v pořádku?“ zeptala se Sonya starostlivě. Eris se jí líbila. Měla dlouhé zrzavé vlasy. Sonye se moc líbily zrzavé vlasy. Připomínaly jí oheň, a i když její živel byl vzduch, oheň ji fascinoval.
„Tady se utáboříme a pak se uvidí.“
„Alane?“ naléhala Sonya. Alan se k ní otočil.
„Myslím, že ano. Je v šoku, ale nestihli jí ublížit.“
„Nestihli to díky tobě,“ poznamenal Andy. Alan se obrátil, že půjde rozdělat oheň, když se ozval Sean: “A nenapadlo třeba někoho z vás, že se můžou vrátit s mnohonásobnou přesilou?“
„Máme zbraň.“
„Fascinuje mě, jak ten bič umíš používat. To se ve vojenské akademii taky učíte?“
„Jsem voják. Je mou povinností umět se přizpůsobovat,“ odvětil mu Alan a odešel pro nějaké větvičky.
„To ti tak věřím,“ zamračil se Sean, ale další poznámky si už nechal pro sebe.
Brzy už všichni seděli u ohně a pochutnávali si na pečeném zajíci. Isabel jim dovolila jednoho ulovit, a tak na něj Alan nachystal past a za pár minut ho už stahoval z kůže. Sean se s odporem odvrátil od téhle činnosti k Isabel, která o něčem neustále tiše rozmlouvala s Eris.
„Co s ní budeme dělat?“
„Vezmeme ji k Jezerní královně. Ta se o ni už postará.“
„K Jezerní co?“
Isabel se pousmála.
„Věděla jsem, že to řekneš.“
„A ty se mi divíš? Nějaký bláznivý chlápek jménem Atlantis mě sem pošle a pak vidím Jednorožce a ty mi tu vyprávíš strašně nerealistický věci.“
„A neměl bys být na ně připravený? Hraješ přece ve filmech s touhle tématikou.“
„To je ale jen film, žebráku. Tohle je skutečný.“
Po obědě se Alan vydal na průzkum.
„Musí to ten chlap dělat?! Strašně mě to znervózňuje,“ brblal Sean, ale Sonya mu jen řekla: „Má na mysli naše dobro. Chce, abychom byli v bezpečí.“
„To já taky, ale tím, že jsme, že Iceman zachránil tu holku, jsme možná ve velkém nebezpečí už teď.“
„Kam odešel pán?“ zeptala se Eris tiše.
„Neboj se. Vrátí se brzy.“
„Proč ho nazývá pánem?“
„Zachránil ji. Tím se automaticky stává jeho otrokyní.“
„Toho by se dalo využít.“
„Jeho. Ne tvojí!“ zchladila ho Sonya.
„No já nevím, kdo tu div po ní neslintá.“
„O čem to mluvíš?“
„Líbí se ti, zlodějko. Jen to přiznej.“
„Máš halucinace!“ odsekla mu a dál si ho nevšímala. Eris je sledovala s vyděšeným výrazem ve tváři. Bála se jich. Byli to cizinci, ale i když asi přátelé jejího nového pána, pořád to pro ni byli cizinci. S jejím pánem to bylo jiné. Zachránil ji. Objal ji. Nabídl ji svoji útěchu a ona mu za to chtěla až do konce svého života sloužit.

Současně se západem slunce vstal Alan od ohně a řekl :“Sbalte se. Vyrážíme.“
„Teď? V noci? Tobě vážně přeskočilo, co?“
„Dnes v noci přijdou. Budeme ve výhodě, když budeme v pohybu.“
„Ale. To je mi novinka. Máš nějaká divná pravidla, vojáku.“
„Ve tmě se můžeme lépe ztratit svým nepřátelům v pohybu.“
„Jen abychom se neztratili navzájem,“ zapochyboval Sean.
„Nespouštějte mě z očí a neztratíte se.“
„No ovšem. To je úžasný plán, ale promiňte, pane Icemane. Všichni nemají tak perfektní zrak jako vy.“
„Neboj se, Williamsi. Povedu tě za ručičku, když to bude třeba,“ pošeptala mu Sonya, ale Sean jí jen odvětil: “To se raději ztratím.“
Sonya lhostejně pokrčila rameny.
„My tě ale pak hledat nebudem! Klidně si tu shnij!“
„Neměj péči, zlodějko. Já se o sebe dokážu postarat!“
K Alanovi přistoupila Eris.
„Bojím se, pane,“ přiznala tiše
„Neublíží ti.“
„Bojím se o vás.“
Alan se na ni zadíval, ale pak řekl: “O mě se nestrachuj. Já to zvládnu. Všichni to tu zvládneme,“ Alanův hlas zněl přesvědčivě, ale on sám o tom moc přesvědčený nebyl.

Měsíc byl už v půli své cesty a svítil jim pěkně na cestu, neboť byl zrovna úplněk. K Alanovi přistoupila Isabel a řekla mu: “Podej mi ruku.“
Alan se na ni jen podíval.
„Podej mi ruku, kterou jsi chytil ten bič.“
„Proč?“
„Podej mi ji.“
Alan ještě chvíli váhal, ale nakonec jí ruku podal. Isabel ji otočila dlaní k sobě a spatřila ošklivou rudou popáleninu.
„Proč jsi mi to neřekl?!“ sykla Isabel a rychle z brašny vyndala mast a namazala ránu. Alan stiskl zuby.
„Mohl jsi dostat otravu krve!“
Pak vytáhla šátek a ruku mu obvázala.
„Co tě to vůbec napadlo? Chytat bič a ještě k tomu ohnivý? Mohlo tě to propálit až na kost!“ zlobila se Isabel tiše.
„Nemohl jsem dovolit, aby jí ublížili.“
„Ale mohl jsi udělat něco jiného. Třeba vytáhnout zbraň a varovně vystřelit do vzduchu, jako jsi to udělal v Londýně,“ namítla.
„V Londýně jsem si mohl sehnat nový zásobník, ale kde tady najdu obchod se zbraněmi 21. století? Řekl bych, že váš svět spadá spíš do středověku, ne?“
„Proč já se s tebou dohaduju? Jsi strašně paličatý, ale věz Alane, že nejsi nesmrtelný, i když jsi už několikrát unikl Smrti.“
Náhle uslyšeli dlouhý pronikavý hvizd a pak mezi ně vtrhlo asi sedm, plně ozbrojených mužů, z nichž dva byli na koních. Eris zaječela, když ji jeden z nich uchopil, ale Sean mu vrazil pěstí, takže ji zase pustil. Sean potřásl rukou.
„Au. Moje ruka. Pitomej chlap.“
Eris zaječela znovu a Sean jen tak tak uhnul sekyře, která mu mířila na hlavu. Muž se sekerou vzápětí padl k zemi. Sean a Eris uviděli Sonyu, jak drží v ruce teď už krvavý kámen. Andy strhl Isabel k zemi, když ji chtěl jiný útočník uchopit a unést.
„Stáhněte se!“ zařval Alan a vytáhl bič. Práskl jím o zem a bič vzplál. Koně vyděšeně zaržali, shodili jezdce a uprchli.
„Alane! Pozor!“ vykřikla Isabel a Alan se zprudka otočil. Meč, který mu měl zajet do zad, sjel a zlehka ho škrábl do boku. Alan útočníka uhodil do obličeje a kolem nohou mu omotal bič. Muž začal hořet a jeho druhové uprchli. Hořící muž se pokusil utíkat, ale dosáhl jen toho, že zakopl a skutálel se do potoka.
„Pane!“ zavřískla Eris. Alan upustil bič a klesl na kolena. I když byla rána jen povrchová, hodně krvácela.
„Alane!“ Isabel poklekla vedle něj.
„O bože. Sundej si tričko.“
Alan slabě zavrtěl hlavou.
„Udělej to!“ přikázala a Alan ji poslechl. Se stisknutými zuby si tričko přetáhl přes hlavu, a když na jeho hruď dopadly měsíční paprsky, Eris toho dne zaječela už poněkolikáté, ale tentokrát byl její jekot plný strachu. Vypadalo to, jako by zešílela. Chtěla utéct, ale Sonya ji chytla. Neudržela ji však dlouho, protože ji Eris kousla.
„Au!“ vyjekla a pustila ji. Eris chtěla utéct, ale zachytil ji Andy, který se jí zadíval do očí a Eris se pomalu začínala uklidňovat.
„Co to bylo?“ zeptala se Sonya a třela si místo, kde ji Eris pokousala. Isabel jí podala jinou mastičku, než kterou předtím namazala Alanovu dlaň a pak ukázala na Alanovu hruď. Sonya tam pohlédla a spatřila ohněm vypálené znamení hada, do kterého byly zabodnuté dýky.
„Znak Argona,“ zašeptala Isabel a hlas se jí u toho mírně třásl.
„Kdo ti tohle udělal, Alane?“ zeptala se nevěřícně Sonya.
„Vzbouřenci. V Peru,“ promluvil Sean dřív, než Alan stihl byť jen otevřít ústa.
„Co o tom víš?“
„Docela dost. Bylo to snad ve všech novinách. Mladý plukovník Alan Richard Iceman zvoral primitivní akci, kde mělo dojít k zatčení překupníka drog Santiaga. Místo toho tam zemřelo šest amerických vojáků. Dobrých amerických vojáků. Já věděl, že tě odněkud znám, Icemane, ale zapomněl jsem. Přece jen mi tenkrát, když ses vrátil do USA, bylo něco kolem dvaceti a má kariéra začínala, takže jsem neměl moc času, ale tohle se fakt nedalo přehlédnout.“
„Alane. Je to pravda?“
Alan jen přikývl. Docela rychle ztrácel krev. Isabel se proto vzpamatovala.
„Musíme zastavit krvácení.“
„Proč to tak krvácí?“
„Byl to Shakajský meč.“
Sonya nechápavě pokrčila rameny.
„Ah, promiň. Shakajský meč způsobí hlubokou ránu, i když to vypadá jen jako škrábnutí. Kdyby Alana bodl, jak měl v úmyslu, byl by teď Alan už mrtvý.“
„A co je ten Shakajský meč zač?“ zeptal se Sean.
„Je to meč pocházející z kovárny Arsena. Dává ho kout pro speciální účely a vždy do něj přimíchá pár kapek své krve, čímž se meč stává prakticky vraždící zbraní při jakémkoliv zásahu.“
„Zdá se, že Icemanova smrt by byla speciální účel.“
„Ano. Už o nás ví a Argon určitě taky. Ti dva bratři si řeknou snad všechno.“
„Ale ty Alana vyléčíš, že ano?“ zeptala se jí Sonya.
Isabel přikývla a pustila se do práce. Nejdřív mu okraje natřela mastičkou a pak mu do rány vložila lístky břečťanu. Alanovi ze rtu unikl přidušený sten, jak se v sobě snažil dusit bolest. Nakonec z brašny vyndala obvazy a obvázala mu ránu.
„Ty jsi vážně připravená na všechno,“ ozval se Sean a snad poprvé to nemyslel ironicky.
Isabel vstala a otočila se k Andymu, který stále jemně držel Eris, která měla oči všude, jenom ne na Alanově hrudi.
„Nic to neznamená, Eris. On mu neslouží. Neboj se svého pána.“
„Já se nebojím pána. Bojím se toho znamení,“ šeptla.
„Znamení ti nic neudělá,“ odvětil jí Sean.
Eris se zatvářila skepticky, ale pak se zeptala: “Co mám udělat?“
„Buď teď u svého pána. Já udělám čaj. Andy?“
Andy se na ni podíval.
„Víš, jak vypadá černý bez?“
Přikývl.
„Přines mi ho. Udělám z něj Alanovi čaj, který mu pomůže s uzdravováním. Jestli to zabere, do rána by měl být zase schopen pohybu.“
Andy znovu přikývl a odešel.

Později v noci se Alan probudil. Vzhůru byla jen Sonya, i když Eris taky chtěla být vzhůru a hlídat svého pána, ale brzy usnula.
„Vypij to,“ vyzvala ho tiše Sonya. Podepřela mu hlavu a nechala ho vypít čaj, který mu Isabel připravila, než šla spát. Po vypití hrnek odložila a zeptala se: “Můžu se na něco zeptat?“
„Možná,“ Alanův hlas byl chraplavý.
„Co se stalo? Tam. V Peru?“
„Zemřelo šest nevinných lidí. Kvůli mně.“
„Určitě to nebyla tvoje vina.“
„Ale byla. Měl jsem ten terén prozkoumat sám. Nespoléhat se na informátory. Neudělal jsem to a oni zemřeli. Vesměs to byli mí přátelé.“
„Jak se to stalo?“
„Pronikli jsme do Santiagova tábora. Zatkli jeho i jeho kumpány, ale pak tam přišel jeho strýc s trojnásobnou přesilou. Všechny je nechal postřílet. Jen mě ušetřil, protože jsem měl nejvyšší hodnost a protože by za mě Američani zaplatili. Jedné deštivé noci jsem ho zabil. Hledal jsem cestu, ale narazil na vzbouřence. Podle tetování poznali, že jsem americký voják. Že jsem plukovník a tenhle vypálený znak byl jejich dárek na uvítanou. Je to jako by ti šlapali po tvé národnosti. Po tvé hrdosti,“ uzavřel Alan a v hlase mu zaznívala jistá zlost a hořkost. Pak ale začal čaj účinkovat a Alan se zase ponořil do říše snů. Sonya se na něj dívala a přitom přemýšlela, kolik toho člověk může vytrpět, než překročí onu pomyslnou hranici směrem k šílenství.


 celkové hodnocení autora: 93.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 4 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.3 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 4 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 41 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Petr.6.Suchy 20.04.2008, 19:05:59 Odpovědět 
   Dobře, přiznám se bez mučení, že mě příběh zatím moc nechytl a proto se tu rozloučím, nechci se trápit a tebe nechci zatěžovat kousavými komentáři... Na mě lehce nepřesvědčivé. Tak třeba příště ;-)
 Šíma 31.08.2007, 22:32:48 Odpovědět 
   Zdá se, že mnohé osoby ze světa fantasy přešly do světa lidí již mnohem dříve, než-li se naši hrdinové vydali zachránit svět Istrie... ;-) O překvapení není nouze ani v tomto dílu, uvidím, co se stane v dalším pokračování! ;-) Za Jedna!
 Kondrakar 24.08.2007, 9:16:09 Odpovědět 
   Tenhle díl si drží úroveň prvního dílu. děj dostal docela spád. chybky jsem už nenašel. jsem zvědavý co se ještě vyklube z plukovníka.
 Pavel D. F. 22.08.2007, 22:35:45 Odpovědět 
   Putování družiny pokračuje, setkávají se s protivenstvím a pomalu si zvykají na novou situaci. Postavy jsou zachyceny věrohodně, Isabel je doma, Alan zvládne ledacos, Andy taky není zrovna pokojová květinka, stejně tak Sonya. Jedině Sean je takový trošku na nic, ale ani Bilbo nebyl hned od začátku hvězda a jak se u Šmaka osvědčil.
Tentokrát nemám žádné technické připomínky, je vidět, že ses textu víc věnovala.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
Barbuch S. D.
(14.10.2020, 07:48)
Burik
(12.10.2020, 18:11)
obr
obr obr obr
obr
O jednom dobrém...
Zavel
DOSTAT MAT
Janir Killman
Kalich života -...
Trenz
obr
obr obr obr
obr

Lavór
sumus
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr