|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28984 příspěvků, 4548 autorů a 303342 komentářů :: on-line: 5 ::
|
 |
|
:: Darktaer - 18.kapitola ::
Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Darktaer
 Aenica |
publikováno: 23.08.2007, 21:07
|
| Návrat těch, kteří už možná upadli v zapomnění. |
| |
|
|
Kapitola osmnáctá
Odkaz Strážce
Slunce vstává na východním pobřeží časně. Okraje jeho rudého rubáše povlávají nad oceánem jako štětec rozmýšlející se nad prvním tahem. Všechno zde začíná a končí – samotná Syderie toho není výjimkou. Její jihovýchodní cíp protkaný spletitou sítí řek a zdobený četnými jezery a lesy hleděl k východu s nadějí. Poslové přinesli zprávu o válce. Je snad i jiná možnost? Dají se ještě otevřít dveře, které by vedly k jiné cestě nebo je boj nevyhnutelný?
Moře v Lunském zálivu se zbarvilo do ruda. Přístaviště v Amun Sinthel vítalo klidné vody nového rána, jež omílaly dřevěná mola, boky ospale se pohupujících lodí zakotvených u břehu a strmou kamennou zeď chránící před často rozbouřeným oceánem. Dále k lesu se zvedaly vysoké dřevěné budovy s pevnými základy, nalézající oporu mezi stromy, uprostřed nichž byly vklíněny. Nad jejich střechami se nacházela důmyslná sít můstků a provazových žebříků, upevněná buď také mezi kmeny nebo na pevných konstrukcích zasazených do země. Mnoho budov zasahovalo nad špičku lesa. Z některých vyzařovala nevídaná velkolepost, jako třeba z věžatých chrámů, rozložitého komplexu paláce či otevřené kruhové stavby podobající se jakémusi amfiteátru.
Již před východem slunce byl však Amun Sinthel na nohou. Zlé zprávy se městem šířily jako požár. Bylo vidět postavy přebíhající sem a tam a hlasitě rozkřikující noviny těm, kteří ještě o nočním příchodu jezdců nic nevěděli. Jindy vcelku poklidný národ, obdělávající svá pole na okraji Farizezského lesa, bzučel rozrušením jako úl divokých včel.
Asigar seděl opřený o kmen stromu, kolem něhož byl připevněn dřevěný provazový můstek táhnoucí se dvěma směry. Byl oblečen v prošívané bleděmodré tunice a jeho hlavu zdobila stříbřitá čelenka vykládaná polodrahokamy. Nehnutě shlížel dolů pod sebe plný myšlenek.
Náhle za sebou zaslechl kroky. Ohlédl se, avšak neznámý už stál přímo za ním. Byla to Ayana. Překvapeně se postavil na nohy.
Sestra k němu přiběhla a objala ho. „Vrátil ses,“ řekla radostně.
Asigar ji pohladil po ramenou. „Pochybovalas´ snad?“
„Ne.“ Poodstoupila od něj. „A co ostatní? Co tvůj přítel, Laren?“
Asigar nakrčil čelo. „Nevím.“ Odvrátil se a opřel se dlaní o strom.
Ayana znejistěla. „Nevíš? Jak to, že nevíš?“
„Odešel na Farvorth s noarskými. Nechtěl jít se mnou.“
Ayana nemohla věřit tomu, co slyší. „Ale proč? Proč by se chtěl vracet do pevnosti? Je to snad kvůli...?“ Nedořekla. Věděla, že důvodem museli být jeho přátelé, které na Farvorthu nechal. „Vážně to udělal? Vždyť...“
„Udělal bych to samé,“ řekl Asigar. „Nediv se mu.“
„Ale vždyť je přece...“
„Míšenec?“ doplnil ji. Asigar si povzdechl. „Neřiď se podle předsudků ostatních, nebo tě dostanou tam, kam tahle země dostala mě.“
„Je těžké se z nich vymanit,“ řekla Ayana a přistoupila k němu blíž. „Vrátíš se zpět na Farvorth? Pokusíš se ho ubránit?“
Asigar se hořce pousmál. „Sám?“
„Nikdy nejsi sám. Stojí za tebou celé naše město, celé Eslandirovy země. Stačí jen trochu a budou celé tvoje. Copak ty nechceš být králem?“
Asigar se narovnal. „Nechci přivést naši zemi do zbytečné války, teď, když Hadarot stojí u hranic. Nepotřebujeme žádného krále, dokud se nezbavíme vnějších nepřátel. Potřebuji jen armádu, vybavení a čas, abych se mohl vydat zpět k Farvorthu a ubránit jej. Jakmile první dobudeme vítězství, nikdo už nebude pochybovat o tom, že máme šanci vyhrát válku celou. A potom už tu nebudu nezbytný.“
„Kam jinam bys chtěl jít?“ zeptala se Ayana s náznakem obavy v hlase.
Asigar se k ní obrátil. „Možná do Amatheonu, možná se vrátím zpět na sever, ale každopádně budu dál hledat Arkeath. Už kvůli Eldainovi.“
Ayana nakrčila čelo. „Myslíš si, že by to Eldain chtěl?“ zeptala se naléhavě. „Pamatuješ si na něj přece – tak mi řekni popravdě: Dal by přednost vlastní pomstě nebo naší zemi?“
„Já nejsem Eldain. A nikdy jím nebudu,“ řekl hořce. Odvrátil se a shlédl dolů pod sebe, kde se hemžily davy unthiliathů.
„Právě proto,“ řekla tiše. „Právě proto, že jím nejsi, bys nám mohl pomoci. Eldain udělal chybu a teď za ni platíš ty. Deset let ses ukrýval, sám kdesi v divočině a ani jednou jsme o tobě neslyšeli. Nemyslíš si, že je čas to své zemi vrátit? Opustil jsi ji a zanechal své město napospas nepřátelům. Amun Sinthel nemá jiného syna, který by jej mohl vést.“ Odmlčela se. „Ale jak si přeješ. Jdi si kam chceš,“ řekla náhle ostře. „Nečekala bych ale, že právě ty nás zradíš, když i Laren prokázal větší oddanost než ty sám. On aspoň následovat své přátele na Farvorth, ale ty raděj svůj lid necháš jeho osudu. Je to tvá volba, ale nezapomeň, že za ni budou platit desetitisíce nevinných životů.“
Asigar se náhle obrátit, až se dívka jeho nečekané reakce polekala. Chytil ji za ruku. „Pomož mi!“ naléhal na ni. „Pomož mi sestavit armádu z amun-sinthelských mužů a potom na Farvorth půjdu! Já nemám vůdcovské schopnosti, jaké měl můj bratr. Já nikdy nevedl vojsko a neumím to, ale pokud mi pomůžeš, udělám to. Budu bojovat.“
Ayana se pousmála. „Věděla jsem to.“ Vyprostila se z jeho sevření. Její ruka se mihla před obličejem následovaná druhou ve složitém oblouku. Ve vzduchu se objevila velká namodralá koule. Pulsovala, jako by její obsah měl každou chvíli vybuchnout. A také to udělal.
Koule se roztříštila na milióny drobných jisker. Namodralý ohňostroj vystřelil do vzduchu doprovázený hlasitým výbuchem. Unthiliathé dole vykřikli úlekem. Vše náhle ustalo a desítky, ne-li stovky tváří se v tu chvíli tázavě upíraly vzhůru k můstku, na němž stály dvě postavy.
Ayana poodstoupila od Asigara. „Právě jsem ti pomohla. Teď nastala tvoje chvíle.“
Asigar na ni upřel tázavý pohled.
„Mluv,“ vybídla ho a povzbudivě se pousmála.
Asigar nejistě shlédl dolů pod sebe. Dav dole napjatě čekal na jeho slova, stále ještě zmatený z toho, co se před chvílí odehrálo. Asigar popošel blíž k okraji můstku. Nedokázal ve své hlavě dát dohromady více než dvě slova, hlas jako by se mu posunul kamsi hlouběji do hrdla. Musel se však donutit na to nemyslet. Musel!
„Kdo jste?“ zvolal dolů do davu. Nedokázal zadržet svá slova, jako by všechno náhle proudilo skrze něj odněkud, kam nesahaly jeho síly.
Unthiliathé na sebe udiveně pohlédli.
„Ptám se vás: Kdo jste? Jste stále ještě Eslandirovými dětmi – těmi, které překročily poušť, aby se dostaly do Syderie? Tak jste jimi?“
Zdola se ozvalo jakési neurčité mručení – zčásti pobouřené, zčásti souhlasné.
Asigarovy oči vyzařovaly takovou sílu a bojovnost, až to udivilo i samotnou Ayanu. „A to pro vás nic neznamená?“ pokračoval Asigar. „Copak se jen tak vzdáte svého domova, za který naši předci tak urputně bojovali? Necháte ho našim nepřátelům?“
Davem to začínalo šumět čím dál hlasitěji.
Asigar ukázal rukou směrem na sever. „Tam na nás nepřítel čeká! Tam je jeho armáda a táhne proti nám! Máme je na dosah ruky a stačí jen stisknout; sáhnout po zbrani, vyrazit na Farvorth a vzdorovat mu! Copak jsme tak slabí, abychom nemohli zvítězit? Zapomeňte na spory, které jsou mezi vámi. Vytáhněme spolu!
Copak záleží na tom, kdo jsem nebo kdo jste vy? V boji jsme všichni jako jeden! Jsme štít, který odrazí Hadarot! Jsme nejsilnější syderský národ a osud naší země je ve vašich rukou – melynfyrové odešli, lidé zklamali, otharové zradili, Sarkanďané zradili... Teď je řada na nás! Vytáhněme spolu na Farvorth a bojujte za svou zem! Pokud uspějeme, máme vítězství na dosah a pokud ne, nepřítel by na nás dřív nebo později stejně zaútočil a možná ve chvíli, kdy na něj budeme nejméně připraveni. Toto je vaše šance! Váš boj! Vaše životy! Vaše budoucnost! Chcete svým dětem vyprávět o tom, jak jste ji promarnili nebo raději, že jste jim dali šanci žít život bez války?“
Unthiliathé začali souhlasně vykřikovat vzhůru k Asigarovi. Zvedali ruce a volali: „Budeme bojovat! Dej nám šanci! Chceme zachránit Syderii!“
Křik a vřava začínaly přitahovat další a další houfy, které se srocovaly pod můstkem a naslouchaly.
„Běžte za svým Pánem!“ pokračoval Asigar. „Řekněte, že chcete bojovat za svou zemi a postavte ho do svého čela! Nechte se vést na Farvorth! Tam na nás všechny čeká sláva a nesmrtelnost! Raději padnu, než abych se musel dívat, jak nepřítel pálí naše města a vraždí náš národ! Cítím váš hněv! Jsme jedna duše a jedno tělo, které si přeje vzdorovat! Na Farvorth! Na nepřítele!“
„Na Farvorth! Na nepřítele! Na nepřítele!“ Dav jako jeden muž opakoval ta slova, stále bouřlivěji a vzrušeněji. Hřmějící vlna hlasů se přelévala městem. Unthiliathé vztahovali ruce k Asigarovi, křičeli a nesly ty zprávy dál. „Bojujte za naši zemi! Na Farvorth! Na nepřítele!“
„Běžte za svým Pánem! Vzkažte mu, že chcete bojovat za svou vlast! Běžte!“ Asigar stál na můstku a nehnutě sledoval reakci, kterou rozpoutal. Dav hlučel městem, rozbíhal se do všech směrů a srocoval se přímo pod jeho nohama. Nebyl schopný vnímat, co volají. Obrátil se na Ayanu. Její tvář zářila a když na ni pohlédl, mlčky se mu poklonila.
Asigar znovu obrátil svou tvář pod sebe. Jeho tělem proběhla vlna euforie. Teď už slyšel, co davy volají. Znělo to celým městem jako bouře – jednohlasně a zároveň děsivě jako dýka, která mířila přímo proti němu.
„Asigar! Asigar!“
Dav přicházel stále blíž a křičel tak, až byly hlasy unthiliathů jediným zvukem, který ovládl město. Základy Amun Sinthel se třásly dlouho potlačovaným hněvem. Další a další se připojovali k zástupu. Dali se na pochod a mířili městem přímo k paláci. Nebylo je možné zadržet. Řítili se vpřed, jako by už měli vítězství na dosah.
A přitom stále znělo to jméno: „Asigar! Asigar!“
Kolem paláce se shromáždila stráž, nikdo však neměl moc pochodující sílu zastavit. Kamenné stěny byly za chvíli obleženy davem. V balkónu nad vchodem se objevil Arsival s udiveným výrazem na tváři. Sledoval dění pod sebou a naslouchal jejich slovům.
„Asigar! Asigar!“
Pán Amun Sinthel se snažil pochopit příčiny oné reakce, slova však k němu doléhala jen útržkovitě a zmateně. Gestem se pokoušel davu naznačit, aby se uklidnil, nikdo toho však nedbal.
Asigar pořád stál na můstku a naslouchal zvukům doléhajícím k němu z paláce. Dotýkal se kmene stromu a téměř ani nedýchal. Cítil, že Ayana stojí stále za ním. Čekal.
Náhle se městem rozezněl jediný dlouhý výkřik. Byl to jásot nebo zklamání? Jaká byla odpověď? Asigar s kamennou tváří a zaťatými zuby čekal na blížící se dav. Slyšel jejich kroky, cítil jejich nadšení a náhle, jako by z něj vše spadlo.
„Na Farvorth! Na Farvorth! Na nepřítele!“
* * *
Laren seskočil z koně. Klopýtl a dopadl obličejem na zem. Neměl sílu vstát. Pomalu se doplazil k lesnímu potoku a ponořil do něj svůj obličej. Unaveně si otřel tvář rukou a odhrnul si vlasy z čela.
Už pět dní se takto lopotil odnikud nikam, hladový žíznivý a k smrti vyčerpaný. Každý jeho sval se vzpíral pohybu, vše v něm si jen přálo navždy podlehnout únavě. Nevěděl, jestli jej stále ještě pronásledují, ale nemohl si dovolit žádnou chybu.
Orfigon se postavil vedle něj a napil se vody. Před vedrem je nechránil ani stín lesních stromů. Dokonce i půda byla na povrchu vyprahlá a žíznivě šustila při každém kroku.
Pomalu se zvedl a sundal vak ze sedla. Prohledal ho jako už tolikrát a stejně jako vždy v něm nic nenašel. Na lov neměl čas. Musel se odtud dostat co nejdále – snad obejít Farvorth přes Líav Athen, v nichž se právě nacházel a namířit si to k Amatheonu, jak kdysi slíbil. Kdysi... popravdě docela nedávno. Předtím, než se dostal do toho všeho. A už ani Sazael si ho k sobě nepřivolal.
Lehl si na zem a nechal své myšlenky volně plynout. Neměl už cíl, ani motivaci. Byl sám, bez svých přátel, které nechal napospas Levrothovi a dokonce i bez Asigara, o němž také nic nevěděl.
„Larene? Konečně ty!“
Laren se vylekaně posadit. Chvíli zděšeně tápal pohledem po lese, nakonec však jeho oči padly na malou zrzavou kočku, jejíž tělo téměř splývalo s okolím. „Eleanor!“ Jeho výkřik zněl jako vysvobození. „Jak jsi mě našla? Co tu vůbec děláš?“
Kočka k němu přiskočila. „Šla jsem za tebou od chvíle, kdy jsi utekl z Farvorthu. Nemusíš se bát, nikdo za tebou nejde. Skoro nikdo v pevnosti nezůstal. Levroth ji opustil jakmile se o Gydeonově armádě doslechl.“
„A co Rael? Co Orimstach? A Ayana?“
„Všichni jsou v bezpečí,“ řekla klidně a pohodila packou. „Tedy jak se to vezme; Rael s Orimstachem zůstali na Farvorthu, hlídaní ještě hrstkou posádky, která v pevnosti zbyla a co se týče Ayany...“ odmlčela se. „Proč tě to vlastně zajímá?“
Laren se odvrátil. „Nevím. Prostě mě to... napadlo.“ Ayana? zeptal se sám sebe v duchu. Při tom jméně mu tělem proběhl zvláštní pocit. Obořil se sám na sebe. Neměl čas na takové myšlenky a ani nebylo rozumné je mít – koneckonců, byla to Asigarova sestra, členka královského rodu a nejspíš jím jako míšencem pohrdá. Nemohl se toho pocitu však zbavit. Možná k ní cítil jen vděčnost za to, že se o něj postarala, kdo ví? Sám v sobě se nedokázal vyznat, natož ve svých myšlenkách a dojmech.
„Šla jsem za tebou, protože ti potřebuju něco říct,“ řekla Eleanor tajuplně. „Něco ti musím ukázat.“
Laren se na ni tázavě obrátil. V té samé chvíli však kočka pohodila ocasem a obrátila se k němu zády.
„Je to tajemství, nikdo o tom neví,“ pokračovala. „Ale teď je to důležité a... taky nezbytné. Prostě pojď za mnou! A nezdržuj se!“
„Co je to?“ zeptal se Laren udiveně a postavil se na nohy. Chytil Orfigonovu uzdu a vydal se poklusem za svou průvodkyní.
„Pojď!“ odbyla ho Eleanor a utíkal lesem dál.
Vyběhli do mírného kopce a potom pokračovali dál po hřebeni. Teď konečně Laren pochopil, proč dostali hory své jméno Líav Athen – Hory listí. Skutečně se prodírali jen mezi samými listnáči, povětšinou statnými a mohutnými, jejichž stáří by se dalo odhadovat jen stěží. Tím se však tolik nezabýval. Byl zvědavý, jaké překvapení ho čeká. Nevěřil teď už na zázračné konce, ale cosi v Eleanořiných očích mu napovědělo, že ještě existuje naděje.
Po dlouhé chvíli opustili hřeben a vydali do malé zalesněné prohlubně, jakéhosi drobného údolí, jímž zurčivě protékal pramen a s klokotáním pokračoval ve své cestě dolů s hor až kamsi k Olim Belu. Už zdálky Laren postřehl, že se v ní nachází něco zvláštního. Cítil kouř, jako by někde hořelo, avšak jediné, co potvrzovalo jeho domněnku byla tenká šedavá stužka líně se vznášející vzhůru. Zanedlouho však stanul přímo před oním zvláštním příbytkem.
Měl kulatý půdorys a z dálky vydal jako obří koš obrácený naruby, do nějž kdosi udělal seshora díru, kterou ven pronikal právě onen kouř. Před ním byly do země zaraženy stojany s vyčiněnou kůží, nataženou na rámu.
„Eleanor?“ šeptl. „Co tady děláme?“
Kočka na jeho otázku neodpověděla. Zastavila se před vchodem krytým koženým závěsem a řekla: „Teď musíš dovnitř sám. Je to tvoje cesta, ne má. Buď silný.“
Laren se za ní naposledy obrátil před tím, než mu zmizela mezi stromy. Potom upřel svůj zrak k chýši. Nadechl se. Dobrá... tak tedy vpřed.
Tiše vytáhl Dyrlaen z pochvy připevněné u sedla. Poplácal Orfigona po plecích a vykročil vpřed. Rozhrnul závěs špičkou meče. Nahlédl dovnitř.
V chýši panovalo přítmí, pouze oheň poskytoval trochu rudého světla, i to však clonil svým tělem jakýsi stařec, sedící zády ke vchodu. Laren si ho prohlížel. Ačkoli už mu muselo být mnoho let, měl vzpřímenou postavu bojovníka. Na plece mu spadaly prameny prošedivělých vlasů, které kolem hlavy držela jakási hadrová čelenka, posazená však zvláštně nízko.
Zničehonic se stařec otočil. Jeho pohyb byl tak rychlý, až se Laren ulekl. A to ho zachránilo. Kolem jeho pravého ucha prosvištěl vzduchem nůž a neškodně se zaryl do měkké půdy za jeho zády. Laren vpadl dovnitř a přiložil špičku meče starci na krk. Vtom se ulekl. Udělal krok dozadu, klopýtl a bylo jen štěstím, že neztratil rovnováhu docela. Znal tu tvář, ale... nechtěl tomu věřit...
„Kdo jsi?“ vyštěkl stařec překvapivě pevným a hlubokým hlasem.
Larenovi se při tom známém zvuku zatočil svět. Ne! To přece ne! To nemůže být pravda!
Stařec měl pásku přes oči a bylo tedy vidno, že je slepý, jeho tvář však hledala vetřelce s děsivou jistotou. „Přišel jsi sem loupit? Nic nemám! Odlož svůj meč, pokud nejsi zbabělec!“
Laren poklekl. Položil Dyrlaen na zem a po kolenou se přiblížil ke starci. Stiskl jeho ruku. „Mistře... Mistře Edeone!“
Muž se vyděšeně napřímil. „Laren? Jsi to ty? Chlapče...“ Jeho ruce se dotkly Larenova obličeje. Poznával ho.
„Ano, mistře. Jsem to já, Laren.“
Edeon naklonil tvář na stranu. „Vnímám tento svět jen matně, ale je mi jasné, že jsi se velmi změnil, chlapče. Ano, i tvůj hlas je jiný. Co tady děláš?“
„Já?“ podivil se Laren. Pak však pochopil. Sklonil svou hlavu a odvrátil se. „Zklamal jsem, mistře. Nesplnil jsem úkol, který jste mi zadal. Šel jsem svou vlastní cestou, ačkoli jsem neměl. Vím to a omlouvám se. Nejde to už napravit. Byl jsem hlupák.“
„Skutečně jsi dospěl,“ řekl Edeon a jeho tvář se rozjasnila. Bylo až neskutečné, jak se jeho vzhled změnil za těch pár měsíců. Až dosud požíval dlouhověkost, která byla dána všem členům jeho řádu, avšak teď, když už Strážci ztratili svého vůdce, mocné kouzlo, které nad nimi vládlo začalo ztrácet svou moc a vybírat si daň za celou tu dobu, kdy unikali zubu času.
„Ne, pane, zklamal jsem,“ ohradil se Laren. „Měl jsem jet do Amatheonu, ale... vydal jsem se ke Vznešenému národu.“
Edeon pomalu přikývl. „Tvá krev tě k němu táhne. Ano, už jsem slyšel o armádě, která pochoduje na jih směrem k Farvorthu. Tady se zprávy šíří rychleji než kdekoli jinde,“ pousmál se.
„Proč teď žijete tady?“ zeptal se Laren.
„A kde jinde? Nechci zůstal na Ervionu – zem tam je stále ještě živená krví a bolestí. Zato tady mám svůj klid a všechno, co potřebuji. Ty jsi ale ten poslední, koho bych tu čekal, Larene.“
„Odpusťte, mistře,“ začal pomalu. Snažil se najít správná slova, kterými by vše vysvětlil. „Lhal jsem vám. Už když jsem byl na Ervionu jsem vám lhal. Všem. Muž jménem Arwian mi předal velmi mocnou věc, s níž jsem nedokázal zacházet. Nevěděl jsem, co to znamená ji vlastnit a stále to ještě úplně nechápu. Slíbil jsem však, že budu bojovat proti Hadarotu a ochráním Syderii, i tu věc, kterou jsem dostal. Nechtěl jsem to udělat, ale slíbil jsem to...“
„O čem to mluvíš, Larene?“
Laren sklonil hlavu. „O Kyrgylu, pane...“
Edeon se náhle narovnal. Vstal od ohně a začal se kolem něj pomalu procházet jak nad jeho slovy úporně přemýšlel. „Kyrgyl? Skutečně je to on? A říkáš Arwian? Arwian, Arwian... Hm... to musí být ono!“ říkal si pro sebe. Otočil se náhle k Larenovi. „Takže ho máš u sebe? Řekni, je v bezpečí?“
Laren se dotkl své hrudi. Náhrdelník na ní tepal horkem. „Ano, mistře.“
„Povídej dál, chlapče. Co se stalo od doby, kdy jsi opustil Ervion? Koho jsi potkal, s kým jsi mluvil? Musím vědět vše!“
Laren nevěděl, čím má začít. Za krátkou dobu se toho v jeho životě událo tolik, že to nebyl schopný povyprávět během chvíle. Nakonec se však nadechl a spustil. Jeho příběh byl dlouhý a úmorný a trvalo to několik hodin, než pověděl vše, co zažil. Mezitím se stačili najíst i napít a Larenovi se tím značně vrátily zpět jeho ztracené síly.
Když skončil, Edeon dlouho nevěřícně mlčel, jako by si v hlavě teprve urovnával, co všechno právě vyslechl. Jeho příběh zněl neuvěřitelně. „Takže Asigar, říkáš?“ řekl tiše. „Ano, kvůli němu začaly před deseti lety mezi Vznešeným národem silné spory. Pamatuji se na to, protože v té době jsem tě začal učit. Muselo to být tehdy. Zdá se, že se vaše cesty neustále prolínají.“
„Už se rozdělily,“ namítl Laren sklesle. „Nevěřím, že se mu podaří přivézt z Amun Sinthel armádu, se kterou by se mohl postavit Gydeonovi. A pokud ano, ublíží tím svému městu. Zároveň se ale bojím i o mé přátele, kteří jsou stále na Farvorthu. Musím jim pomoct.“
„Ovšem,“ přikývl Edeon. „Nejlepším řešením by však bylo pomoci Asigarovi i jim oběma zároveň, nemyslíš?“
Laren se hořce pousmál. „Taková možnost snad ani neexistuje.“
„Přemýšlej trochu!“ obořil se na něj náhle, stejně jako za dob, kdy byl Laren jeho žákem. „Vždy existuje nějaká cesta, jde jen o to ji najít. Řešení se přece může skrývat i za věcmi, které máme přímo před sebou, na dosah ruky, ale nevnímáme je, protože jsme zaslepení svým cílem. Uvažuj trochu!“
Laren se zamyslel. Co by mohlo pomoci Raelovi, Orimstachovi i Asigarovi? „Každý je teď přece na jiném místě, několik dní cesty od sebe. Nemůžu se rozpůlit.“
„Ne, to určitě nemůžeš. Předpokládej ale, že se Asigarovi jeho úkol podaří, že shromáždí armádu, ve kterou už snad ani on sám nedoufá. Možná se mu podaří i dojet na Farvorth včas – a tam jsou přece i tví přátelé, nepletu se?“
„Jsou to jen samé předpoklady! Co když jeden bod z toho selže – potom se všechno sesype!“
„Já vím!“ zvolal Edeon vzrušeně. „S tím ale ovšem musíš počítat. Nebo snad byla všechna tvá rozhodnutí jednoduchá? Vždy jsi musel počítat s tím, že něco nevyjde a tvé rozhodnutí bude špatné, já však v tomto okamžiku nevidím žádnou jinou cestu.“
„Co máte na mysli, mistře? Jaká je ta cesta?“
Edeon se odmlčel. „Vzpomeň si na to, co ti říkal Sazael. Jsi přece Strážce...“
„Nejsem...“
„Ale můžeš jím být!“ zvolal.
Laren se zamyšleně odvrátil. „Já? Jak je to možné? Vždyť jsem...“ Vtom se náhle zarazil. Ta myšlenka mu připadal tak smělá, že se ji ani neodvažoval vyslovit. „Ale, to je proti tradicím. Vy přece nemůžete bez souhlasu velmistra...“
„Co smím nebo ne, je jen moje věc,“ odsekl Edeon. „A navíc náš řád už žádného velmistra nemá. Rozpadl se. Nedržíme při sobě a proto nás opouští i kouzla, která nás dříve vázala. Navíc si myslím, že Seleven by s tím souhlasil. Udělám z tebe Strážce. Potom odjedeš na Farvorth a pomůžeš Asigarovi, přičemž osvobodíš i své přátele. Není to snad rozumný plán?“
Laren nebyl schopen slov. Hleděl do slepé Edeonovy tváře, jako by se chtěl ujistit, že mu říká pravdu. „Kdy podstoupím obřad?“
„Ihned,“ řekl Edeon. Postavil se, odhrnul koženou zástěnu a vyšel ze svého příbytku.
Laren ho následoval.
„Nosíš zbroj, kterou ti dala Sivroel, stále při sobě?“
Laren přikývl. Sundal Orfigonovy ze sedla vak, při čemž si uvědomil, že ho stále ještě neodsedlal a že na něj musel kůň čekat celé hodiny s nákladem na hřbetě. Teď ale na podobné úvahy neměl čas. Musel hledat až na dně svých zavazadel, aby našel ohebnou zbroj, plášť a masku. Držel to všechno v rukou jako ve snu. Stále nevěřil, že něco z toho může být pravda.
„Pojď za mnou,“ vybídl ho Edeon.
Laren kráčel těsně za ním. Šli až ke břehu potoka, který rychle ubíhal údolím, kde se nakonec zastavili.
„Polož ty věci sem,“ ukázal mistr na suché místo blízko břehu. „A teď poklekni.“
Laren se sklonil. Klečel na jednom koleni a čekal, co se bude dít. Nikdy zasvěcovací obřad neviděl a tudíž ani nevěděl, co ho čeká.
Edeon vyhloubil do země mělkou jamku a naplnil ji spadaným listím. Poklekl na obě kolena, nadechl se a zaklonil hlavu dozadu. Potom natáhl ruku nad dolík. Náhle se z něj zvedl pruh bělavého kouře a za vteřinu už se změnil v rudý plamen.
„Ve jménu ohně,“ pravil Edeon a z jeho hlasu čišelo soustředění. Náhle se plamen zamihotal a začal plát jasně zlatavou barvou.
Natáhl se k vodě a nabral jí plnou hrst. Chrstl ji na oheň, až se plamen udusil.
„Ve jménu vody.“
Jeho prsty se zaryly do půdy. Shrnoval ji svými dlaněmi vstříc jamce, dokud ji úplně nezasypal.
„Ve jménu země.“
Nabral rukou půdu z dolíku a zvedl ji do výše očí vstříc Larenovi. Foukl do ni, až k Larenovi dolehla vůně lesní země, smíšená však s něčím, co se nedalo popsat běžnými smysly. Byl to spíše pocit.
„Ve jménu vzduchu.“
Upustil hroudu zeminy. Postavil se na nohy. Natáhl ruku k Larenovu čelu a pevným hlasem předříkával: „Ať je tvá ruka pevná stejně jako tvá mysl. Ať je tvé srdce chrabré stejně jako tvá duše. Ať jsou tvé myšlenky čisté stejně jako tvé tělo. Vstaň, mistře Larene a dýchej nový vzduch.“
Laren pomalu vstal. Cítil v sobě zvláštní sílu, omezenou jen jeho vlastním strachem. Mohl vše. Dokázal vše. Náhle to vše pochopil.
Tam, kde končily hranice jeho strachu, začínal nový svět, který se podroboval jen jeho myšlenkám, jen jeho vůli a síle. Stačilo jen tu úzkou linii překonat, přenést se přes obavy a stát se svým vlastním pánem. Cítil, že jeho nohy právě vstupují do nové země. A její osud závisel na něm.
Edeon nechal svou ruku sklouznout zpět. Jeho dech byl náhle rychlejší a mnohem unavenější, přesto se však zdálo, jako by se za tím šátkem slepce skrýval výraz uspokojení, či naplnění. Vztáhl ruku k Larenovi. „A teď pojď za mnou. Musím ti ještě něco ukázat.“
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 4 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 8 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 12 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
Dita Mocků
|
|
| (21.5.2012, 13:44) |
|
|
Intuista
|
|
| (19.5.2012, 17:00) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
