|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28984 příspěvků, 4548 autorů a 303342 komentářů :: on-line: 5 ::
|
 |
|
:: Černý jezdec - Ruka spravedlnosti - 13 ::
 Annún |
publikováno: 25.08.2007, 18:08
|
| Tak copak nás čeká dnes? Jaká asi bude návštěva, která je očekáván v klášterní škole? To se nechte překvapit. |
| |
|
|
Část 13. - Lekce pokory.
Léto - měsíc Bouřen (červenec) roku 1463 třetí epochy.
Měsíc utekl jako voda a Jenny si to ani pořádně neuvědomovala. Pilně se učila, studovala v knihovně a probírala se spisy, neboť dostala od matky představené speciální povolení navštěvovat starou knihovnu s archívem. Tam měly přístup pouze sestry z klášterní školy a teď i ona. Strašně ráda listovala těmi zašlými listinami a hledala v nich alespoň nějakou zmínku o své matce. Ve starých záznamech se nacházelo mnoho jmen dívek, které školu kdysi navštěvovaly. Jenže ona neznala celé dívčí jméno své matky. V archívu našla hodně zápisů o dívkách, jež se jmenovaly Elisabeth. Bylo jich nejméně padesát a neměla tušení, které jméno je to pravé. Bylo to jako hledat jehlu v kupce sena. Věděla, že jedno určitě patří její matce, jenže netušila, jak to zjistit. A tak krom pobývání v knihovně, se denně hodinu proháněla s Démonem po louce za školním areálem. Pečlivě cvičila s mistrem šermu a v jeho doprovodu jezdila o volných nedělích do města, kde vyzvídala od místních obyvatel, co nového zaslechli o Lišákovi a jeho družině hrdlořezů. Když se neučila, nejezdila na koni a necvičila, tak alespoň pomáhala v kuchyni a nebo se zabývala různými domácími pracemi na rozdíl od jiných dívek, které se práce se služebnictvem stranily. Též si ráda čítávala.
*
Bylo moc hezky na to, aby byla Jenny zavřená ve svém pokoji, a tak vám onehdy seděla na lavičce v kvetoucí zahradě začtená do tlusté knihy, že vůbec nevnímala okolí. Když se ozvalo tiché odkašlání, které ji vyrušilo od tištěných řádek doslova nadskočila na lavičce, jak se lekla. Pozvedla hlavu, aby zjistila, kdo vlastně je tím narušitelem. Před ní stála matka Amélie.
„Neruším tě?“ Zeptala se jí.
„Ne.“
„Mohu si k tobě přisednout?“
„Jistě.“ Přitakala Jenny a starší žena se pohodlně usadila vedle ní na lavici.
„Vidím, že jsi opět pohroužená do nějaké knihy. Copak to čteš, Jenny?“ zeptala se s opravdovým zájmem představená školy.
Jenny založila rozečtenou stránku koženou záložkou, zavřela a ukázala matce Amélii její desky.
„Legendy rodu Grysbenů. Jejich historie je velmi zajímavá,“ poznamenala Jenny.
„Ó ano, znám tu knihu moc dobře. Před mnoha lety jsem ji též četla. Jsou to opravdu zvláštní, poutavé příběhy. Nejvíc se mi líbila povídka z názvem ‚Prokletý osud ‘, jež pojednávala o Lady Rouse Grysbenové a její neštastné lásce k mladému rytíři. U ní jsem si i pěkně zaplakala.“
Svěřila se žena se šedivějícími vlasy.
„Máte pravdu, matko Amélie, ten příběh byl dojemný a velmi smutný. Nejen tato kniha je plná krásných legend, v knihovně jsou jich tucty. Některé člověka doslova nutí snít a bloudit po krajinách fantazie. Jako třeba ‚Povídky z druhého konce světa‘, ve kterých pan Alesader de Marc píše o vzdálených, tajuplných zemích plných prapodivných bytostí a o končinách opředených magií. A jiné zas v sobě nesou moudrost a ponaučení. ‚Přátelství nadevše‘, to je též velmi pěkná kniha. Je jich tolik a já bych je strašně ráda přečetla úplně všechny.“
Představená se usmála, nad jejími slovy.
„Myslím, že si dáváš moc vysoké cíle, děvče. Na přečtení všeho, co je v naší knihovně bys potřebovala mnohem víc času, než máš vymezeno.“
„To je pravda, a proto toho hodlám přečíst tolik, kolik toho jen půjde.“ Přisvědčila Jenny.
Matka Amélie natáhla ruku a pohladila ji po krátkých vlasech. Bylo to takové mateřské pohlazení plné něhy a pak si povzdechla.
„Kéž by všechny dívky byly tak učenlivé a toužící po vědění jako ty. Velká část z nich se zde spíš ulívá, než aby schraňovala vědomosti, což mě upřímně mrzí. Jsou v naší zemi jiné dívky, které by sem rády chodily, učily se, jenže na to jejich rodiče nemají peníze, zatím co některé zdejší schovanky o tuto poctu vůbec nestály.“
„Snad to není tak zlé, matko Amélie, určitě se zde našly i dívky, které měly o vzdělání zájem.“
Žena souhlasně přikývnula. „Před třemi desetiletími tu jedna taková opravdu byla. Milá, krásná, něžná, tichá a trochu plachá. Vysedávala vždy osamoceně stranou od ostatních dívek a hltavě čítávala knihy. Učila se nejlíp ze všech dívek. A popravdě, byla ti hodně podobná. Měla hnědé vlasy s rudým nádechem a oči zelené jako svěží jarní tráva. Mívala jsem ji moc ráda.“
„Kdo byla ta dívka?“ otázal se zvědavě Jenny, neboť ten popis ji zaujal.
„Myslím, že se jmenovala lady Elisabeth Sarah Karmeiklová, ale nevím to už jistě, je to moc dávno. Však vím, že ji všichni oslovovali Lizi. Ano, ano, plachá Lizi. Bystrá a velmi inteligentní dívka to byla.“
„A víte, co je s ní teď?“ zeptala se Jenny.
„Pročpak tě to zajímá?“ odpověděla jí otázkou představená školy.
„Jen ze zvědavosti.“
„Tak to tě zklamu, děvče. Od té doby, co odtud odešla, jsem o ní pořádně neslyšela. Vzpomínám si jen na to, že se z lásky vdala za velmi bohatého šlechtice a to se ve vyšších kruzích stává málokdy . Ale kdo byl ten šťastný muž, co získal její srdce, tak to mi známo není.“ Pronesla stará žena a vzhlédla k nebi.
Slunce se pomalu sklánělo k obzoru a blížil se krásný letní večer. Na školní věži zazvonil zvon a svým odbíjením ohlásil sedmou hodinu.
„Nu, myslím, že bychom se měly obě zvednou a vyrazit k budově. Za chvíli se bude podávat v jídelně večeře, tak abychom to nezmeškaly.“
Jenny na to nic neřekla jen souhlasně přikývla. Obě vstaly z lavice a vydaly se ke školnímu komplexu.
* * * * * *
Bylo docela hezké sobotní odpoledne. Polojasný den se svěžím vánkem byl jako stvořený pro pracování venku. Dopoledne Jenny strávila ještě tři hodiny na vyučování a pak už měly všechny dívky určité osobní volno, i když pod dohledem vychovatelky. Jen Jenny si mohla dělat, dá se říci, téměř vše, co chtěla. Po obědě vyšla na zadní dvůr a místo rozcvičky se pustila do štípání dříví. Ráda při práci přemýšlela o všem, co se dověděla. Protože vždy, když jela s mistrem šermu Devonem do Losarnu, vyptávala se a vyzvídala od místních lidí, jaké zprávy se doslechli o Gerikově bandě. Pak když přijela zpět do školy hned si udělala poznámky o tom, co zjistila. Teď měla zas příležitost přemítat o všem. Vzala si sekeru a pustila se do štípání špalků, které tu připravil místní dřevorubec, jenž dělal zásoby dříví pro školu.
‚Těžká práce je nejlepší na procvičení síly v rukách.‘ Pomyslela si a s veškerou vervou se pustila do sekání.
*
V té době přijel do školy sir Nathaniel McClaud i se svým synem, ale prozatím bez doprovodu. Jeho synovci měli dorazit asi tak hodinu po jejich příjezdu. Sir McClaud se ihned vydal za matkou představenou, aby si s ní mohl promluvit o synově zdejším čtrnáctidenním pobytu. Williama to moc nezajímalo, kdyby bylo po jeho, nejraději by odtud utekl za svými přáteli a vyrazil si na lov vysoké. Netoužil být čtrnáct dnů zavřený ve škole se samýma holkama a pod dohledem klášterních sester. Bylo mu jednadvacet, ale otec s ním někdy zacházel jako s malým klukem. Tohle studium toho bylo pravým příkladem. Otec prostě řekl, že sem půjde a na jeho námitky vůbec nebral ohled. Will dobře věděl, že tu nejde jen o studium, ale i o seznámení se s mladými šlechtičnami, mezi kterými by mohla být jeho případná budoucí manželka. Při tom pomyšlení ho mrazilo v zádech. Neměl zájem v nejbližší době ztratit svou svobodu a stát se věrným manželem. Chtěl si užívat život plnými doušky bez omezení. Takže zatímco sir Nathaniel šel za matkou Amélií, Will odvedl jejich koně do zdejší stáje a předal je podkonímu, aby je ustájil. Pak si vyšel do školních zahrad. Ty byly opravdu rozlehlé, plné květin a stromů. Procházel po štěrkových cestičkách, prohlížel si okolí a levou ruku měl položenou na hlavici svého meče. Když došel nakonec zahrady, objevila se předním dlouhá kamenná zeď a v ní se nacházely kované dveře. Will byl zvědavý, kam ty dveře vedou. Vzal za kliku v podobě listu a zmačknul ji dolu. Bylo odemčeno. Panty lehce zavrzaly a dveře se otevřely. Vchod ze zahrady vedl na zadní dvůr, kde byla zeleninová a bylinková zahrada, trávník, pár vzrostlých stromů a na druhé straně rozsáhlého dvora byly dřevěné kůlny na uskladnění topiva a stál tam i špalek na sekání dříví. U něho spatřil mladíka, který tam obratně štípal polínka a skládal je na trakař. Napadlo ho, že by se s ním mohl seznámit a třeba se s ním i procvičit v šermu nebo ho jen trochu pošťouchnout. Když se umí ohánět sekerou, mohl by dokázat i jiné věci. Stočil své kroky k němu.
*
Jenny se plně věnovala sekání. Z té kopice, která tu byla předtím, už měla skoro půlku rozštípanou a poklizenou do hranice u velké kůlny. Sluníčko příjemně hřálo a ve vzduchu bylo cítit vůni květů, kterými se mohlo chlubit pouze léto. Vzala další poleno, postavila ho na špalek, napřáhla se a chtěla seknout, když se ozvalo.
"Jak ti to jde, chlapče?"
Jenny se zvuku toho hlasu velmi lekla, což ji vyvedlo z koncentrace a sekera mířící na poleno se svezla po jeho boku a zasekla se do špalku, na němž poleno stálo.
"Krucinál," zaklela ostře a s další nadávkou se otočila k příchozímu člověku. "Kterej pitomec se opovažuje..." dál to už nedořekla a zbytek věty jí zamrzl na rtech.
*
Před ní stál mladý, urostlý, vysoký muž. Ano, byl vysoký, protože ji převyšoval o dobrých patnáct centimetrů, což při jejích sto sedmdesáti centimetrech, bylo co říct. Většina mužů, se kterými se dosud setkala, byli spíš menší a podsadití nebo stejně vysocí jako ona. Hnědé lehce vlnité vlasy měl pečlivě sestřižené k ramenům. Oříškově hnědé oči v sobě měly šibalské ohníčky a hleděly na ni ze sympatického obličeje, který by okouzlil snad každou dívku. Usmál se odzbrojujícím úsměvem.
*
Will byl překvapen zjištěním, že ten chlapec sekající dříví je vlastně dívka, ale nedal to na sobě znát.
"Opovažuje co?" zeptal se.
Dívka polkla a hledala správné slovo, jež by doplnila do původní věty.
"... mě rušit při práci. Víte, jak jsem se vás lekla? Mohla jsem se třeba i zranit," vyčetla mu.
Will se znovu usmál. Byla drzá a vůbec si nevšímala toho, že by měla mluvit uctivě v přítomnosti vznešeného pána.
"Tak to mě mrzí," odpověděl na její výčitku.
"To vám mohu věřit a taky nemusím," odsekla a otočila se zpátky ke špalku.
Popadla topůrko a vyprostila sekeru ze dřeva. Rozmáchla se, ostří proletělo vzduchem a rozštíplo poleno vejpůl. Vzala další špalek, postavila jej a dál štípala. Mladého muže stojícího za svými zády úplně ignorovala.
Když se shýbala po nový špalek, znovu promluvil.
"Na dívku se umíš pěkně ohánět sekerou, jen co je pravda."
Jenny jeho přítomnost znervózňovala a také trochu rozčilovala. Obrátila se k němu.
"Vy jste tu ještě?" zeptala se podrážděně.
"Ano, jsem a ještě chvíli tu zůstanu. Mám tady pěkný výhled," odpověděl muž s ležérním úsměvem.
Jenny nesnášela tyto typy mužů, kteří si o sobě myslí, že jsou neodolatelní a že každá dívka jim padne k nohám. Jejich neuvěřitelná sebestřednost a sebejistota byla až do nebe volající.
'Potřeboval by pořádně zchladit,' pomyslela si Jenny.
"Buďte si kde chcete, hlavně mi tu nezaclánějte. Mám práci narozdíl od vás, mladý pane."
Řekla Jenny a vrátila svou pozornost ke dříví.
Williama rozčilovala její nevšímavost, protože byl zvyklý, že mu dívky neodporovaly a chovaly se k němu mile. Jenže tahle holka byla jiná než ostatní. Nedělala na něho zamilované oči, tak jako jiné dívky, a ani se koketně neculila. Její prostořekost ho svým způsobem přitahovala. Pozoroval dívčinu, jak bere do ruky poleno a pak sekeru. Zvedla ji do vzduchu a chtěla seknout, když tu ji muž zadržel tím, že ji chytil za napřaženou ruku.
"Co to krucifix děláte?" zasyčela nazlobeně.
Muž jí odebral sekeru a zasekl ji do špalku.
"Chci upoutat tvou pozornost, děvče," odpověděl na její otázku a dál svíral její něžně drobné zápěstí.
"Pusťte mě, pane!" nebyla to prosba, ale příkaz.
"Co mi uděláš, když tě neposlechnu?"
"Opravdu máte zájem to vědět?“
"Ano," přikývnul s úsměvem.
Jenny se rychle podtočila a vykroutila se mu tak hbitě, že se stačil jen divit, jak se jí to povedlo. Ukročila stranou a ze země zvedla dlouhý klacek na svou obranu. Namířila ho proti jeho hrudi, jako by to byl meč.
"Nepřibližujte se ke mně," varovala ho. "Být vámi, pane, tak si se mou moc nezahrávám."
William se zakřenil. Krátké kaštanově vlasy s měděnými odlesky jí poletovaly kolem hlavy ve slabém vánku. Vypadala tak trochu směšně, když si myslela, že by ho s tím kusem klacku mohla nějak ohrozit. Asi jako načepýřený vrabčák na větvi, který se vytahuje, že přemůže káně. Avšak její oči, zelené jako jarní smrkové jehličí, ho ujišťovaly, že to myslí smrtelně vážně.
"No dobře, děvče, když chceš boj máš jej mít."
Will sáhl a vytasil meč. Jenny by v tu chvíli dala cokoli, aby u sebe měla svůj meč z Eldarianské oceli, ale měla od matky představené zakázáno ho používat v nepřítomnosti mistra Devona. Přesto věděla, že i bez něj si s tímhle namyšleným floutkem dokáže poradit.
Muž dal meč před sebe a udělal rytířský pozdrav. Jenny totéž udělala se svým klackem a připravila se do střehu. Will nečekal a zaútočil na ni. Pár kroků do předu a výpad.
Jenny se otočila kolem své osy, uskočila a pronesla jednoduchý veršík.
"Raz, dva, tři se otočím, před mečem v čas uskočím."
Will kolem ní prosvištěl a ona ho větví plácla po zadku. Tím ho docela slušně rozzlobila, že vypadal jako býk, kterému toreador mává před nosem červenou pelerínou. Udělal přískok a výpad. Jenny nasadila taneční krůčky a s úsměvem na tváři a veršem na rtech se vyhnula jeho novému útoku.
"Dva, tři, čtyři, krok a krok, útok vám, pane, trvá celý rok."
Mladík se snažil seč mohl, ale ona byla prostě rychlejší. Zdálo se mu, jako by s tím kusem klacku tančila a z něho si dělala legraci. Opět udělal výpad vpřed a samozřejmě bez úspěchu. Dívka se uhnula pomocí piruety a pronesla další svůj veršíček.
"Tři, čtyři, pět, půl obrat zpět, vždyť šerm to je můj celý svět."
Ta drzá holka už mu začínala s těmi svými říkankami pěkně lézt na nervy. On kolem ní kroužil jako pitomec, zatímco ona se mu vysmívala a dokonce ho švihla klackem. Byl na ni opravdu nazlobený. Tohle si k němu žádná prachobyčejná děvečka dovolovat nebude. Will udělal útok z boku, ale ona jako by to očekávala. Odhodila svou zbraň v podobě klacku. Tím upoutala jeho pozornost a rukou ho počastovala něžným pohlavkem.
"Čtyři, pět, šest, nastavím pěst, porazit vás, mi bude čest."
Znovu dodala verš a zvonivě se zasmála. Mladý muž byl rozběsněný k nepříčetnosti. Neváhal, udělal další výpad, a vinou své nepozornosti a rozčílení, zakopnul o ležící klacek. Meč mu vypadl z ruky a velkým obloukem přistál na trávníku tak, jak upadl i jeho vznešený majitel. Jenny jen před padajícím mužem uskočila a s veselým úsměvem zaveršovala.
"Pět, šest, sedm, úskok vzad, copak, pane, vy jste spad?"
Než se nadál držela v ruce jeho meč. Obratně s ním zavířila ve vzduchu a namířila jej na něho. William byl čestně poražen v nevyrovnaném souboji a teď se sbíral ze země. Připadal si trapně, když si oprašoval kalhoty a kabátec.
"Vrátíš mi můj meč?" zeptal se.
"Ano, ale až se omluvíte za to že, jste mě napadl."
Williamovi se do toho moc nechtělo, ale co se dalo dělat.
"Nu, dobrá. Velice se ti omlouvám, děvče, za svou nevychovanost."
"Tak se mi to líbí," řekla se spokojeným úsměvem.
Pak si ladně, s mistrnou lehkostí, nadhodila meč, ten se ve vzduchu obrátil, ona ho blesku rychle a s obratností chytla. Poté meč nasměrovala rukojetí k mladému muži a podala mu jej. William si ho od ní naštvaně přezval, uložil meč do pochvy na svém opasku, otočil se na podpatku a uraženě odkráčel. Jenny se musela smát jeho dotčenému výrazu.
"Má co chtěl vejtaha jeden," řekla si pro sebe a vrátila se ke své práci.
*
Sir Nathaniel McClaud společně matkou představenou procházel otevřenou chodbou, z níž byl skrz vysoké zdobné sloupy výhled na zadní dvůr klášterní školy. Zastavili se a pozorovali to, co se dělo dole na trávníku. Tam se odehrával prapodivný souboj dvou mladých lidí. Jeden z nich jako by tančil a druhý se nemotorně oháněl mečem. Zaslechli zvonivý dívčí smích, když se mládenec i s mečem po lehkém škobrtnutí odporoučel k zemi a natáhnul se jak dlouhý, tak široký. Dívka se přitočila k ležícímu mladíkovi a sebrala ze země jeho meč, jenž mu vypadl z ruky. Rychle s ním zatočila ve vzduchu a přiložila ho mladému muži k hlavě.
"Neměl jsem tušení, že zde máte tak mladé děvečky, které se, jak vidím, vyznají v umění boje." poznamenal udiveně sir.
"Ó, to není žádná děvečka, sire, ale jedna naše schovanka. Neteř rytíře Marcuse z Lirie, slečna Jenny." Řekla matka přestavená.
"Že se tak ptám, odkdy u vás dívky učíte bojovat?" otázal se sir Nathaniel.
"My je to neučíme, sire," ujistila ho. "Slečna Jenny to uměla již předtím, než k nám přišla a na zvláštní přání jejího strýce sem za ní třikrát týdně dochází mistr šermu z města." Vysvětlila mu ,jak se věci mají.
"Nemá tato činnost vliv na její prospěch?" zajímal se sir.
"Věřte mi pane, že nemá. Ba naopak, milost slečna je jednou z našich nejlepších žaček," pochválila ji představená školy.
Podívali se opět dolů na dvůr.
*
Mladík se zvedl ze země a oprašoval se. Dívka si lehce nadhodila meč, ten se ve vzduchu otočil, chytla jej, pak ho rukojetí nasměrovala k mladému muži a podala mu jej. Mládenec si ho od ní naštvaně zval, zasunul ho do pochvy na svém opasku, otočil se na podpatku a uraženě odkráčel. Přešel trávník, vystoupal několik schodů do budovy, prošel dveřmi, které vedly na točité schodiště, a po něm vyběhl až do druhého patra, kde se nacházela otevřená chodba.
*
Sir Nathaniel i matka představená zaslechli zběsilé dupání a pak se rozrazily dveře vedoucí do chodby. V nich se objevil ten mladík, byl to syn sira Nathaniela - William McClaud. Jindy upravené hnědé vlasy měl rozježené, v hnědých očích mu blýskala zlost od toho, jak s ním tam malá děvečka zametla a ještě se mu vysmála. Šíleně ho to dopalovalo. Prošel dveřmi a zamířil k otci. Když k nim dorazil, pozdravil.
"Dobrý den a Bůh s vámi, matko představená," pozdravil a trochu se poklonil.
"Bůh buď i s tebou, milý chlapče," odvětila postarší žena.
"Musím říci, že zde máte velmi nevychované služebnictvo, matko představená, a především jednu mladou děvečku," postěžoval si William.
"To jste se musel splést, můj synu. My zde nemáme žádnou nevychovanou mladou děve..." nedořekla, protože sir ji přerušil.
"Promiňte, že vám skáču do řeči, matko, ale nemusíte tu dívku hájit. Přece jsme dobře viděli, kdo tu potyčku vyprovokoval," zastal se dívky sir.
To mladík nečekal. Myslel si, že otec bude na jeho straně a že ta potrhlá holka bude potrestána za svou drzost.
"Ale, otče?" chtěl něco namítnout.
"Že se nestydíš, Williame, takhle ohrožovat bezbrannou dívku." pokáral jej sir Nathaniel.
"Bezbrannou?" podivil se. "To nemyslíš vážně, otče? To já skončil na zemi a né ona," namítl syn na otcovo napomenutí.
"Dobře ti tak," pronesl jeho otec. "Vytrestala tě za přílišné sebevědomí. Dostalo se ti ponaučení, že pýcha předchází pádu, milý chlapče," přednesl moudře sir. "Ta dívka ti ukázala, že nemáš podceňovat svého protivníka, i když je to jen pouhá žena a neozbrojená k tomu. Byl si moc namyšlený, sebevědomý a přesvědčený o tom, že tě nikdo nepřemůže. Inu, dostal si malou lekci pokory, drahý synu. Doufám, že si z toho vezmeš nějaké ponaučení," řekl sir McClaud svému potomkovi. "Teď jdi požádat sestru Ágnes, aby ti ukázala tvůj pokoj. Dones si tam své věci a koukej se převléct, ať nevypadáš jako špinavá lůza!" přikázal mu otec.
Možná byl zaprášený a měl na oděvu skvrny od trávy, ale jako lůza si vskutku nepřipadal. Spíš jako jedenácti letý kluk, které ho otec plísní za to, že provedl něco špatného. Nemělo cenu se s otcem hádat, obzvlášť ne před matkou Amélií. Will jen přikývl.
"Ano, otče," přitakal poslušně, pak se obrátil k představené klášterní školy. "Omluvte mé nezdvořilé chování, matko."
To bylo dnes podruhé, kdy se někomu omlouval, čímž trpěla jeho mužská hrdost.
"Je ti odpuštěno, chlapče," pronesla dobromyslně matka Amélie.
"Nyní, když prominete, vyhledám sestru Ágnes a půjdu se přestrojit do čistého oděvu." Uklonil se a odešel.
Jen co za ním zaklaply dveře vedoucí na točité schodiště, matka Amélie se zeptala sira Nathaniela.
"Nejste na toho hocha moc přísný, sire?"
"Kdepak, matko, on potřebuje přísnou ruku, jinak by z něho vyrost pěkný pacholek. Když má žena Beatris zemřela, nechť je jí země lehká, byly Williamovi dva roky. Neměl jsem na něho čas, protože král si neustále žádal mou přítomnost u dvora, abych mu byl k ruce. Tehdy jsem býval velvyslancem a stále jsem cestoval. O mého syna se starala chůva, a přes veškerou její snahu, se z něho stal rozmazlený, umíněný hejsek. Všichni k němu byli dlouho mírní, ale nepomohlo to. Naopak, spíš ho to jen zkazilo. V patnácti jsem převzal jeho výchovu já a od té doby se ho snažím postavit do latě. Nezbývá mi nic jiného, než uplatňovat otcovskou autoritu, ale někdy mám pocit, že už je na to pozdě.“ Povzdechl si sir McClaud.
"Dejte tomu čas, drahý příteli, a uvidíte, že se ještě může změnit," chlácholila ho matka představená.
"Kéž byste měla pravdu, matko. Je už dospělý, vždyť v zimě mu bylo jednadvacet, ale mívá sklony chovat se jako malý kluk. Vždyť jste to sama viděla," podotkl.
"To je mládí, sire, tak ho nechte, ať se vydovádí a pak se zklidní."
"V to pevně doufám," odpověděl sir Nathaniel. "Mohu?" nabídl galantně matce Amélii své rámě.
"Zajisté, příteli," a zavěsila se do něho.
Potom společně přešli venkovní krytou chodbu a vstoupili do dveří na jejím konci.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
94.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 11 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 20 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
Dita Mocků
|
|
| (21.5.2012, 13:44) |
|
|
Intuista
|
|
| (19.5.2012, 17:00) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
