obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Když chce osud někoho zničit, udělá z něho hlupáka."
Publilius Syrus
obr
obr počet přístupů: 2915688 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39805 příspěvků, 5808 autorů a 392455 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Istrie - Stará známost ::

 autor Trenz publikováno: 28.08.2007, 22:36  
 

Stará známost

Sean si opláchl obličej a s hrůzou zazíral na svůj odraz ve vodě. Měl kruhy pod očima a třídenní strniště. Potřeboval se pořádně vyspat, protože na té tvrdé zemi se vážně nedalo spát a hlavně oholit. Takhle už nemohl chodit mezi lidmi, i když to byla taková sebranka. Obzvlášť, když mu to připomínalo jeho měsíce v armádě. Bylo mu šestnáct, když ho otec poslal do speciálního vojenského tábora, aby tam z něj udělali muže a on přestal být rozmazleným frackem, ale kdyby ho poslal do internátu, udělal by líp. Místní velitel byl tvrdý a nekompromisní, ale Seanovi dělal ze života přímo peklo. Nutil ho běhat desetikilometrové tratě v noci a hustém dešti, takže nebylo divu, že se na pokoj vracel celý od bláta, sekat dříví, aby ostatním bylo teplo, a když Sean jedinkrát odmítl, pronesl námitku nebo mu prostě jen neřekl pane, zavřel ho na tři dny na samotku, kde mu podávali jen chleba a vodu. Přesto ho nikdy nezlomil. Seanova modrá krev a vědomí, že to všechno jednou skončí, mu pomáhalo zachovávat tvář i hrdost.
Ze vzpomínek ho vytrhl kamínek, který zasáhl jeho záda. Vstal a otočil se. Spatřil tam stát Sonyu.
„Co to mělo být, zlodějko?“
„Volala jsem na tebe, ale byls dost mimo a přece se tě nebudu dotýkat.“
„To jistě. Ještě bych se mohl ušpinit.“
„Pohni sebou. Isabel říkala, že musíme vyrazit.“
„To už je nás plukovník schopen pohybu?“
„Alan už je OK. Zdá se, že to zabralo.“
„Škoda,“ utrousil pro sebe, ale pak řekl: “Hned jsem tam.“
Sonya odešla. Sean se ještě naposledy podíval na svůj odraz a vrátil se do tábora.

Už jich bylo šest. Eris byla po většinu času zamlklá a sama od sebe nikoho neoslovila, nepromluvila. Alana nazývala pane a Isabel paní, ale s ostatními nekomunikovala vůbec. Bála se jich. Podívala se na svého pána. O něčem rozmlouval s paní. Když se otočil a podíval se na ni, uhnula pohledem. I když byl již oblečen, věděla, že to znamení tam je a bála se ho. Alan vycítil, že ho někdo upřeně pozoruje. Ohlédl se a spatřil Eris. Vzpomněl si, jak vyváděla, když uviděla jeho znamení a pohlédl na Andyho. Ten ji dokázal uklidnit jediným pohledem. Věděl, že je psycholog, ale tohle neumí ani psychologové. Znal je. Vždyť na psychiatrii strávil dva a půl roku, a i když mu jeho pozdější přítelkyně tvrdila, že mezi psychiatrem a psychologem je velký rozdíl, Alan to nikdy pořádně nebral v potaz a považoval je za to samé.
Přidal do kroku, aby mohl jít po boku Andyho a vyrovnal se jeho tempu. Moc se tím nezdržoval a rovnou se zeptal: “Jak jsi to dokázal? Jak jsi uklidnil Eris?“
Andy zastavil. Alan také. Andy mu pohlédl do očí a Alan cítil, jak jím prostupuje jakýsi klid a uvolněnost. Pokusil se od Andyho odtrhnout oči, ale jeho pohled ho vtahoval do sebe. Nemohl mu uniknout, ať se snažil sebevíc. V tu chvíli by pro Andyho udělal absolutně cokoliv. Pak Andy uhnul očima a Alan zamrkal, jako by se probudil z nějakého zvláštního snu. Pootočil hlavou a všiml si, že na ně už ostatní čekají a někteří dost netrpělivě.
„Pojď, vyzval Andy Alana tiše a oba je dohnali.
„Cos to udělal?“ zeptal se ho Alan, když ušli několik desítek metrů.
„Řekl bych, že se to nazývá hypnóza.“
„Takže jsi mě zhypnotizoval?“
„Ne tak docela, ale nebylo by to těžké. Něco v tobě se nechává snadno podvolit. Myslím, že je to ta část, která nechce žít, ale ty ji neustále nutíš do každodenního boje znovu a znovu.“
„Kdes ses to naučil?“
„Nenaučil. Narodil jsem se s tím.“
„Cože?“
„Přesně si nepamatuju, kdy se to u mě začalo projevovat, ale rodiče mi později řekli, že už jako dítě jsem si uměl vydobýt své, aniž bych se musel vztekat. Stačilo na někoho pohlédnout a oni pro mě udělali prakticky cokoliv. Myslím, že jsem si toho začal všímat tak kolem dvanácti, třinácti let. Zpočátku jsem to jako správný puberťák zneužíval, ale časem jsem si uvědomil, že bych svůj dar, ať se vzal odkudkoliv, neměl využívat jen pro sebe, ale taky tím pomáhat druhým. Hledal jsem zaměstnání, který by s tím alespoň trochu souviselo a dopracoval se k psychologii.“
Náhle zaslechli dusot.
„Koně!“
„Měli bychom se schovat,“ navrhl Sean.
„Jen kvůli tomu, aby nás nezadupali. Stojíme přímo uprostřed cesty,“ dodal, když se na něj všichni podívali. Sešli z cesty a kolem nich se prohnalo sedm koní s jezdci, z nich jeden byl oblečen do luxusního šatu. Zdálo se, že je muž zahlédl, neboť dal k pokyn k zastavení a otočení se. Isabel poznala, že před nimi nestojí nepřítel. Znala toho muže. Poznala ho jako dospívajícího chlapce a její šestý smysl jí našeptával, že nepatří ani k Argonovi, ani k Arsenovi.
Vrátila na pěšinu a zlehka se uklonila.
„Vévodo.“
Vévoda si ji dlouho prohlížel a nakonec se otázal: “Isabel? Malá Isabel?“
Isabel se znovu zlehka uklonila. Vévoda seskočil z koně, přistoupil k ní a pohladil ji po tváři.
„Vážně jsi to ty, Isabel?“
„Ano.“
„Přežilas to. Díky bohu.“
Vévoda ji objal a pak řekl: “Myslel jsem, že jsi mrtvá. Že tě Argon zabil stejně jako…“ odmlčel se.
„Ne. Mí rodiče mě zachránili. Bohužel to byla poslední věc, kterou udělali,“ Isabelin hlas posmutněl.
„A kdo jsou tví přátelé?“ zeptal se, aby zahnal chmury. Isabel se otočila ke skupince a mávla na ně, aby šli k ní.
„Alan, Sean, Sonya, Andy a Eris,“ představila je postupně.
„Rád vás poznávám,“ řekl jim a pak se znovu otočil k Isabel.
„Kdes celou tu dobu byla? Kam tě ukryli?“
„Do jejich světa,“ kývla hlavou ke svým společníkům. Vévoda se k jim znovu vrátil a pohledem si je všechny změřil. Zarazil se na Alanově tetování.
„Znamení ochránce,“ vydechl.
„Už jsem si nemyslel, že to ještě kdy uvidím. Doufám, že svou královnu chráníš dobře?“
„Vévodo. Měl byste vědět, že mi není ničím povinován. Hodně se toho změnilo. Je jiná doba.“
„To ano. Argon a jeho bratr zničili všechno, co se dalo kromě té části země, kde žije Autumn.“
„Jejich bratr,“ vysvětlila.
„Bože. To je rodinka. Kdo se do ní přivdá, musí být totální šílenec. Nechceš zlodějko?“ otázal se Sean.
„Ha, ha. Alespoň, že sršíš vtipem. Uvidíme, jak ti to vydrží.“
„Přijměte mé pozvání na hrad,“ promluvil zničehonic vévoda.
Isabel však odmítavě zavrtěla hlavou.
„Nemůžeme. Cesta je ještě příliš daleká.“
„A kam vlastně míříte? Je jen málo míst, kde budete v bezpečí.“
„Teď k Jezerní královně a pak…pak se uvidí. Jsem si jistá, že nám poradí kudy dál, za kým jít.“
Vévoda na ni zkoumavě hleděl, ale pak řekl: “Budiž tedy, ale dnes k ní ještě nedojdete. Znám dobrý hostinec. Dají vám tam najíst a možná i připraví koupel. Už jsem tam dlouho nebyl, ale snad se toho moc nezměnilo. Rozhodně se všichni musíte vykoupat,“ a pohled mu utkvěl na Seanovi.
„Budeme vám vděční za jakýkoliv přístřešek,“ pronesla Isabel zdvořile.
„Mluv za sebe,“ utrousil Sean, ale nikdo ho neslyšel.
„Dobrá. Asi deset mil severovýchodně je hostinec u Krkavčí matky…“
„Proč se tak asi jmenuje?“ neodpustil si Sean svou poznámku.
„…a hostinský je můj starý přítel. Řekněte mu, že vás posílám a ubytuje vás bez zaplacení. Máte vůbec nějaké peníze?“
„Ano. Rodiče mi jich dali dost, než mě poslali pryč. Věděli, že se jednoho dne vrátím.“
„Zde zřejmě bankovnictví se zlou táže.“
„Musíš furt rejt?!“ vyjela na něj Sonya.
„Musíš si mě pořád všímat?“
„Jo, musím. Už mi ty tvý kecy lezou krkem!“
„A co jako? Promiň, holka, ale svoboda slova ještě není zločin.“
„Tím bych si nebyl tak jist,“ ozval se vévoda a udělal tak přítrž jejich hádce.
„Jsou místa, kde vás dají do klatby, když promluvíte, aniž byste byli vyzváni a věřte, že klatba je to nejmenší, co se vám může stát.“
Sonya se na Seana vítězoslavně ušklíbla a Isabel se rozloučila s vévodou: “Jsem ráda, že jsme se setkali po tolika letech, pane.“
„I já, Isabel, i já. Nechť nad tebou a nad tvými přáteli i nadále tví rodiče drží ochrannou ruku.“
Isabel se lehce uklonila, vévoda to obrátil a zavelel k odjezdu. Brzo se jim ztratili z očí.
„Kdo to byl?“ zeptala se Sonya.
„Vychovávali ho mí rodiče. Pamatuju, že mě učil jezdit na koni. Bylo mu dvacet, když odešel. Mě tenkrát osm. Zdědil titul i panství po otci.“
„A ten hostinec? Je takhle pojmenovaný z nějakého důvodu? “zeptal se Sean.
Isabel pokrčila rameny.
„Hostinský možná ten příběh bude znát. Já ho neznám.“

Slunce zapadalo, když dorazili k hostinci u Krkavčí matky. Vypadal jako klasická středověká budova. Kamenné zdivo a střecha z tenkého dřeva obložená slámou. Vstoupili dovnitř, ale možná by bylo lepší, kdyby to neudělali. Hostinec sice byl skoro plný, ale hosté nemluvili, nehádali se a ani nikterak jinak nekomunikovali. Jen tam tak seděli, popíjeli a tupě zírali do svých pohárů.
V tom se k nim přitočil muž v bílé zástěře.
„Raději byste měli odejít.“
„Hostinský?“ otázala se Isabel.
„Ano, ale odejděte, dokud můžete.“
„To je mi ale uvítání,“ utrousil Sean.
Hostinský na něj vrhl pohled, ale pak Isabel řekla: “Posílá nás vévoda.“
„Vévoda už tu příliš dlouho nebyl. Neví, co se děje.“
„A co se děje?“ zajímalo Alana.
Hostinský se kolem sebe obezřetně rozhlédl a potom je vyzval: “Pojďte.“
Skupinka se po sobě podívala, ale následovala ho chodbou do místnosti s krbem. Stál tam dřevěný stůl a židle s vyřezávanými opěradly. Krb měl po stranách nakreslené nějaké znaky.
„Co znamenají?“ chtěla vědět Sonya.
Hostinský pokrčil rameny.
„Nevím. Nakreslil je syn naší královny.“
„Co se s ním stalo?“
„Pravděpodobně zemřel.“
„Pravděpodobně?“ tohle Alana zajímalo.
„Posaďte se a já vám povyprávím jeden příběh.“
Posadili se.
„Jsou to už čtyři roky, co tenhle hostinec noc co noc navštěvují královniny vojáci, aby se přesvědčili, jestli někdo nespí v posteli prince. Bylo mu třináct, když zmizel. Královna si ale myslí, že byl unesen a zavražděn Ochránci.“
Jeho pohled utkvěl na Alanově tetování. Sean protočil oči.
„Už zase?“
„A proč by to ti Ochránci dělali?“
„Říkalo se, že až by dospěl, nastoupil by na trůn Istrie, i když pochybuju, že některá Istrie vůbec zbyla. Každopádně to Ochránci nemohli dopustit, a tak ho unesli, někde v lese zavraždili a jeho tělo zahrabali hluboko do země, aby ho nikdo nenašel.“
„Copak nějací Ochránci přežili boj s Argonem?“
„Jak vidím, tak ano.“
„A kromě něj?“
„Nevím o nikom.“
Chvíli bylo ticho, ale nakonec se Isabel zvedla a řekla: “Měli bychom jít. Ubytujeme se jinde. Někde venku.“
„Ne,“ ozval se Alan.
„Ty jsi asi hluchý, že, Icemane? Neslyšels, že sem noc co noc jezdí královniny muži a hledají někoho jako jsi ty?“
„Williams má pro jednou pravdu. Měli bychom odsud vypadnout.“
Alan vstal a přistoupil ke krbu. Podřepl si a rukama přejel po znacích.
„Je to zpráva.“
„A to víš jak? Stal se z tebe lingvista?“
„Už sem tyhle znaky někde viděl.“
„Kde?“
„V Ekvádorském vězení. Nakreslil je tam vězeň přede mnou.“
„A víš co znamenají?“ zeptal se Andy.
„Pomozte mi.“
Alan vstal a obrátil se k hostinskému.
„Měl důvod žádat o pomoc?“
„No. Koluje taková zvěst, že královna byla na svém synovi téměř závislá. Nechala ho hlídat 24 hodin denně a sama s ním chtěla trávit, co nejvíc času. Nesměl si s nikým hrát, nikoho se dotýkat, protože se bála, že by se mohl nakazit. Vlastně ho ani moc nepouštěla ze zámku. Jenom sem mohl, protože si myslela, že je tu v bezpečí. Že sem se Ochránci nedostanou.“
„Proč by neměli?“
„Její čaroděj jí řekl, že na hostinec seslal kouzlo, ale myslím, že je lhář. Myslím, že on je čarodějem, jako já kovářem a to jsem v životě nestál u výhně.“
„Chtěl bych vidět jeho pokoj.“
„Proč?“
„Možná nezmizel, ale myslím, že ho ani neunesli. Možná, ať to byl kdokoliv, mu spíš pomohl utéct.“
Hostinský na něj chvíli hleděl a pak řekl: “Klidně tě tam zavedu, ale rozhodně tam nezůstavej přes noc.“
Pak se obrátil k ostatním.
„A co vy? Vyspíte se ve stájích?“
„Ve stájích? Pokoj by nebyl?“
„Všechny pokoje jsou princovy. Všechny prohledávaj.“
„A co koupel? Můžeš nám poskytnout alespoň tu?“
„Ano. To bych mohl a taky nové oblečení, když vás posílá vévoda.“
„To od tebe bude laskavé,“ utrousil uštěpačně Sean.
K Alanovi přistoupila Isabel.
„Co chceš dělat, Alane?“
„Dostat se ke královně.“
„Proč?“
„Abych jí řekl, že její syn žije.“
„Proč?“
„Měla by znát pravdu.“
„To není náš problém, Alane. Zabije tě, jakmile uvidí tvoje tetování.“
Alan jen lhostejně pokrčil rameny.
„Sakra, Alane! Přestaň se chovat tak strašně sobecky!“ rozčílila se Isabel.
„Vím, co dělám, Isabel.“
„O tom značně pochybuju! Jestli ti je společnost Smrti tak blízká, měl ses jí už dávno poddat!“
Alan neodpověděl.
„Na co čekáš?! Na nějakou hrdinskou smrt?! Zmučí tě! Bude ti ubližovat tak dlouho, dokud nebudeš poníženě kňučet u jejích nohou a prosit ji o milost a pak…pak tě možná zabije. Nepokoušej osud, Alane. Prosím,“ naléhala na něj vytrvale Isabel, ale Alan už byl rozhodnutý.
„Tak ho nech, cikánko. Já jeho smrti litovat nebudu.“
„Tys nelitoval ani smrti svého otce,“ ušklíbla se Sonya.
„To sem netahej! Stejně o tom nic nevíš!“ odsekl jí Sean.
„Pane. Může to být nebezpečný. Prosím. Ubytujte se s námi ve stájích. Pane. Prosím,“ škemrala Eris.
„Zůstaň u paní, Eris,“ bylo vše, co Alan řekl a pak se nechal hostinským zavést do princova pokoje. Do pokoje, odkud té noci zmizel.
Isabel se za ním znepokojeně dívala. Alan dělal strašnou chybu. Chybu, za kterou mohl zaplatit svým vlastním životem.

Sean se převalil na slámě a zpod trička si vytáhl pichlavé kousky.
„Tohle je fakt strašný,“ zabručel nespokojeně a pohlédl na ostatní. Andy, Sonya a Eris spali. U žebráka ho to nepřekvapilo. Ten ležel určitě na horších místech, ale čekal, že zlodějka bude taky zvyklá na nějaké to pohodlí. Docela ho navztekalo, že se zmýlil. Chtěl si znovu lehnout a pokusit se usnout, když zahlédl Isabel, jak stojí u vchodu do stájí. Zvedl se a zamířil k ní.
„Neříkej, že tě žere Icemanova tvrdohlavost. Hele. Když chce umřít, tak prosím. Ty by ses tím trápit neměla.“
Isabel se k Seanovi otočila. V očích měla strach.
„Ty se o něj fakt bojíš?“
„Nejen o něj. O nás všechny. Jestli ho nezabijou hned, což je vysoce nepravděpodobné, protože ho královna určitě bude chtít vidět, budeme ho muset jít zachránit.“
„A to jako proč? Je to jeho cesta.“
Isabel se na Seana pronikavě podívala.
„Kdes tohle slyšel?“
Sean se zarazil.
„Už je to dávno. Neříkej, že to má zase něco společného s vaší říší.“
„Hlavně s jedním mužem. Jedním starým mužem.“
„S jedním starým mužem jsem se setkal, ale to už je dávno.“
„Vzpomeneš si, jak dávno?“
„Už takových patnáct let snad i víc to bude. Myslím, že jsem ho potkal na pohřbu mého otce, ale úplně na jisto ti to neřeknu.“
„Jak ten muž vypadal?“
„Pamatuju si jen dlouhé bílé vlasy a laskavý výraz.“
„To asi proto, že jsem takový laskavý výraz viděl poprvé ve svém životě,“ pomyslel si přitom.
„A co přesně řekl?“
„To nevím.“
„Je to důležité, Seane. Vzpomeň si,“ naléhala Isabel.
Sean zavřel oči a ve vzpomínkách se vrátil o dvacet let dříve.
Stál v černém obleku nad černou rakví, v níž ležel jeho otec. Výzdoba kostela byla honosná, jak se na aristokrata sluší a patří. Všude byly květiny. Růže, Orchideje i Tulipány. Jeho otec miloval Tulipány. V kostele hořelo přes sto svíček. Tolik lidí se přišlo rozloučit se Seanem Williamsem II. Střídali se u jeho rakve, vyjadřovali Seanovi III. soustrast a zapalovali svíčky na znamení úcty k zemřelému. Sean je ani moc nevnímal. Neměl sice svého otce příliš v lásce, ale přesto mu bylo jeho smrti líto. Obzvlášť, když ji způsobil on. Neměl ty všechny akcie dávat na jednu firmu, ale měl tenkrát na otce vztek a chtěl mu dokázat, že něco umí, ale vybral si špatného koně a jeho otce zabilo, když zjistil, že jsou takřka na mizině.
Pak k němu přistoupil nějaký starý muž. Měl dlouhé bílé vlasy a ve tváři tak laskavý výraz, že ani Seanovi nevadilo jeho otrhané oblečení.
„Každý máme svoji cestu, která nakonec vyústí ve Velkou cestu,“ a byl pryč. Zmizel, jako by nebyl nic víc, než jen přelud.

Sean zamrkal očima a pohlédl na Isabel, která na něj upřeně hleděla.
„Každý máme svoji cestu, která nakonec vyústí ve Velkou cestu,“ zarecitoval starcova slova a pozoroval, co to s Isabel udělá. Ta se zamračila, o něčem soustředěně přemýšlela a nakonec řekla: “Nebyla to náhoda.“
„Co?“
„Že jste byli vybráni zrovna vy čtyři. Jste něčím spjati. Možná právě onou Velkou cestou.“
„Co to znamená?“
„Velká cesta je společná cesta. Je to cesta soužití, přátelství a lásky, ale také bolesti, nenávisti. Především jeden druhého musíme chránit. Musí všichni přežít.“
„Proč?“
„Je to důležité pro nás úspěch.“
„Takže by někdo měl jít za Icemanem a odtáhnout ho sem dolů, abychom se pak za ním nemuseli potácet ke královně, ne?“ otázal se Sean a byl na odchodu k Alanovi, když Isabel promluvila: “Už je pozdě.“
Než Sean stihl něco říct, Isabel ukázala před sebe a Sean spatřil cválající koně s jezdci, s kterými by si nezačal ani mistr těžké váhy. Blížili se rychle, ale Sean si je i tak stihl dobře prohlédnout. Měli na sobě kožené oblečení, které téměř praskalo pod jejich vytrénovanými postavami, u pasu se jim houpala zakřivená dýka a na zádech měli zahnutou pochvu a Sean si byl stoprocentně jistý, že tam nemají dřevěný mečík na hraní. Isabel zatáhla Seana do stínu a přitiskla se k němu, aby ani jeden z nich nebyl vidět. Sean cítil její pevné boky a vzdouvající se ňadra na svém těle a na několik málo vteřin ji zatoužil políbit, aby věděl, jak chutná, ale nakonec tu myšlenku zavrhl. Přece se nebude líbat s nějakou cikánkou. Vojáci seskočili ze svých koní a rovnou si to zamířili do hostince. Isabel si oddechla a odstoupila od Seana.
„Teď musíme být v tichosti,“ šeptla tak, že ji téměř ani neslyšel.
Dveře hostince se rozrazily, až se hostinský polekal, i když to dělali každou noc.
„Je tu někdo?!“zeptali se hned v úvodu.
„Vždyť víte, že tu nikdo nepřespává.“
„Lžeš!“
„Já? Proč bych to dělal?“
„Abys někoho chránil? Třeba Ochránce?!“
„Co by tady nějaký Ochránce dělal? Musel by být šílený, kdyby se sem kdokoliv z nich vracel!“
„Cítím jeho pach! Je někde tady!“
„To…to není možné.“
V tom ho jeden z mužů přirazil ke zdi a tiše, leč důrazně se zeptal: “Kde je?!“
„Na…nahoře v pokoji Prince.“
„Upřesni to!“
„V tamtom pokoji.“
Voják hostinského pustil a hostinský se sesul k zemi.
„Taková drzost. Spát v princově pokoji. Za to zaplatí krví!“
„Pamatuj. Královna ho bude chtít živého!“
„Nic jiného mě ani nenapadlo!“ zavrčel muž a vydali se nahoru. Když rozrazili dveře, spatřili tam stát Alana beze zbraně, ale s odhodlaným výrazem k boji.
„Ochránce!“ vyplivl jeden z nich. Alan nezareagoval. Jen tam stál a vyčkával.
„Myslíš, že máš šanci?! “vysmál se mu další. Opět bez reakce.
Jejich velitel kývl na dva své muže a ti se na Alana vrhli. Alan už od chvíle, kdy je viděl přijíždět, věděl, že proti nim nemá šanci, ale rozhodl se s nimi bojovat. Možná měl potřebu Smrti, ale spíš si byl jistý, že ho nezabijou. Královna ho chtěla živého a on chtěl vidět jejího čaroděje. Chtěl ho poznat. Zjistit, jestli to je opravdu ten, koho myslí, koho hledá. Jeden ho udeřil do tváře, druhý do břicha. Alan jim to oplatil. Cítil, že slábne. Nemilosrdně mu zasazovali jednu ránu za druhou. Jednoho by možná zvládl, ale dva byli příliš. Nakonec se pod tíhou jejich ran sesul k zemi. Bývali by pokračovali, kdyby je velitel nezastavil.
„Dost! Královna chce vidět i jeho obličej!“
Muži jen neradi odstoupili a další dva ho chytili a odtáhli. Přivázali ho ke koni a vyjeli.

Sonya a Sean vešli do hostince, zatímco Andy, Isabel a Eris osedlávali koně. Rozhodli se jich pár vypůjčit, aby byli rychlejší. Museli to stihnout. Zachránit Alana dřív, než bude pozdě. Pokud už tedy pozdě nebylo. Sonya suverénně přistoupila k hostinskému, který se ještě třásl na zemi a zvedla ho na nohy.
„Kde má královna ten svůj palác?“ zeptala se přímo.
„Já…já nevím,“ zaskuhral. Byl tak strašně vyděšený.
„Ptám se ještě jednou. Kde stojí ten palác?!“
„To…to vám ne…nemůžu říct. Za…zabili by mě,“ koktal.
Sonya se sklonila a z boty vytáhla nůž. Sean na ni jen překvapeně zazíral, i když něco takového měl čekat. Vždyť to byla zlodějka a ty vždycky musí mít pojistku v podobě nože v botě. Sonya přiložila nůž ke krku hostinského a slabikovala: “Kde je ten palác?“
„Dva…dvacet mil severovýchodně.“
Sonya se na něj usmála úsměvem říkajícím: “Vidíš, že to jde,“ a pak schovala nůž zpátky do boty, otočila se a vyšla ven. Sean ji jen následoval.
„To bylo pěkný, zlodějko,“ složil ji venku poklonu.
Sonya se zarazila. Nic takového by od Williamse nečekala. Pak ale zamumlala: “Dělám to jen v nutnosti a záchrana Alana je nutná.“
„No jistě. Jak jinak.“
„Jestli se ti to nelíbí, můžeš tu zůstat s Eris.“
„Abych pořád dokola poslouchal její kvílení, že Iceman umře? Ne díky. To se raději vydán všanc vlkům.“
„Neříkej dvakrát,“ promluvila Isabel.
Pohlédli na ni.
„Viděls Seane, co jsou zač. Je možné, že jim padneme do rukou. Jsi ochoten snášet bolest?“
„Něco vydržím.“
Sonya vypadala, že má něco na jazyku, ale nakonec svou poznámku spolkla.
„Sonya a Andy zůstanou s Eris tady. Čím míň nás bude, tím je větší šance na Alanovu záchranu.“
„Ale no tak, Isabel. Dokonalí lidé neumírají.“
Isabel to nechala bez poznámky. Vyhoupla se do sedla a vyjela. Sean s graciézností nasedl na svého koně a pobídl ho, aby dohnal Isabel.
„Snad to stihnou včas,“ strachovala se Sonya.
„Zachrání ho,“ ozval se Andy.
Sonya se na něj jen podívala.

Alan se pomalu, ale jen velice pomalu probíral. Každá část těla ho bolela a skoro neviděl, jak měl nateklý obličej. Pokusil se zvednout, ale neměl sílu. Na zápěstí cítil něco studeného. Něco kovového. Ušklíbl se, i když za to zaplatil prudkou bolestí hlavy. Spoutali ho okovy. Jako by mohl utéct. Proti své vůli se ve vzpomínkách vrátil k době, kdy byl zajatý Peruánskými vzbouřenci.
Stál uprostřed stanu, ruce spoutané okovy, které visely ze stropu. Ani nechtěl vědět, odkud je sebrali. Byl oblečen jen do kalhot. Horní část uniformy z něj servali, jako by byl jen nějaká špína. Dovnitř vešli čtyři Peruánci. Alan se ušklíbl. Měli z něho strach. Jeden z nich mu zasadil tvrdou ránu do břicha a další ho hřbetem ruky udeřil do tváře. Alanovy oči byly plné pohrdání a vzdoru. Proto ho muž uhodil z druhé strany takovou silou, že Alanovi praskl ret a začal mu vytékat proužek krve, který mu stekl po bradě na hruď, protože Alan zvedl hlavu. Jako by je tím vyzýval, ať si klidně poslouží a jako by mu to muž chtěl splnit, pozvedl ruku, když jiný muž zasyčel:“Bastante!“
Muž ruku sklonil a dva jiní Alana odpoutali. Ten, co jim poroučel a ten, co ho mlátil, drželi v ruce zbraň.
„Běžte!“přikázal jim anglicky.
„Neobtěžujte se. Já vám rozumím,“promluvil na něj Alan plynulou španělštinou. Muž na něj chvíli hleděl a pak ten samý rozkaz vyštěkl ve svém rodném jazyce.

Alana ze vzpomínek vytrhlo zavrzání dveří. Pozvedl hlavu, i když to pořádně bolelo. Přece jen si jeho tělo za těch patnáct let odvyklo takové bolesti. Dovnitř vstoupili dva urostlí vojáci. Stejní, kteří ho předtím zmlátili. Vůbec na nich nebylo nějaké zranění vidět. Neodpoutali ho od okov. Odpoutali okovy od zdi. Pak ho zvedli ze země a ne šetrným způsobem vlekli někam pryč. Všude bylo ticho. Palácem se rozléhaly jen okovy chrastící o zem. Věděl, že ho táhnou nějakou dlouhou chodbou, ale to bylo asi všechno, protože začal ztrácet vědomí. Snažil se ho udržet, ale temnota začínala být silnější, když v tom ho z ní zachránil prudký náraz na zem. Zvedl hlavu a zjistil, že hledí na něčí nohy. Pokusil se zvednout, ale naprosto bez šance. Uchopili ho něčí ruce a zvedli ho do kleku. Alan pozvedl hlavu a přímo před sebou spatřil sedět královnu. Měla na sobě rudý plášť, šaty z nebeské modře a chladný výraz ve tváři. Vedle ní stál muž. Byl o něco mladší, než Alan. Tak o pět nebo šest let. Měl světle hnědé vlasy, ale oči Alan nepostřehl. Přesto věděl, že je to přesně ten člověk, kterého hledal. Poznal jeho obličej. I když ho neviděl deset let, věděl, že je to on. A zdálo se, že ho čaroděj taky poznal i přes ty všechny modřiny, co měl. Ostatně ho už takhle jednou poznal. Tenkrát v Ekvádorském vězení s ním sdílel jednu celu. Ani jeden však na sobě nedal znát, že by se nějak znali.
„Kde je tělo mého syna?!“ vyštěkla najednou královna. Její hlas byl břitký a chladný jako ocel.
„Ya puedo salir?“ zeptal se Alan.
„Ptám se tě znovu a odpověz řečí, které rozumím!“ přikázala mu královna a jeden ze strážců ho přetáhl bičem přes záda. Alan sykl, ale nedal si říct.
„Puedo dar un vistazo de la ventanilla?“
Strážce ho znovu udeřil bičem a čaroději zacukaly koutky rtů. Moc dobře věděl, co to znamená a taky věděl, že si z královny dělá Alan legraci. To mu musel zarazit. Už jen kvůli jeho bezpečí.
„Zanech těchto slov, Ochránce, nebo nechám přinést rozžhavené železo!“ promluvil čaroděj. Alan stiskl rty. Nesnášel tyhle pod pásovky. Kdo ví, co by se stalo, kdyby spatřili jeho vypálené znamení a ten chlap to věděl.
„Váš syn není mrtvý, královno.“
„Lžeš! Unesli jste ho a zabili!“
Královna pokynula stráži a ten Alana dvakrát švihl bičem. Alan přivřel oči.
„Nikdo ho neunesl. Odešel sám. Už nemohl snést tak přehnaně starostlivou matku.“
Čaroděj na Alana vrhl varovný pohled.
„Lháři!“ zaječela královna.
„Dejte mu deset ran a hoďte ho zpátky do té špinavé kobky! Však on si svou drzost rozmyslí, až bude o hladu a žízni několik dní!“
Dva vojáci Alana hrubě zvedli na nohy a odvlekli ho ke zdi. Tam ho přidrželi, takže se vůbec nemohl pohnout a strážce mu nasázel deset ran. Pod každou ranou se Alan prohnul a jen stěží zadržoval výkřik. Čaroděj odvrátil tvář. Na tohle se dívat nemohl. Když strážce skončil a ti dva, co ho drželi, ho pustili, Alan se sesul k zemi.
„Odvést!“ přikázal čaroděj a hlas se mu ani na vteřinu nezachvěl, ale uvnitř cítil, jak se strašně třese. Tohle se nemělo stát. Sem se vůbec neměl dostat. Vojáci Alana sebrali ze země a odtáhli ho zpátky do kobky. Tam ho znovu připoutali ke stěně a odešli. Alan jen slyšel zabouchnutí dveří a potom se propadl do temnoty.

Isabel a Sean pronikli do paláce. Sean se neptal, jak prošli kolem stráží, aniž by je viděli, protože věděl, že by mu nedala odpověď. Byla naprosto soustředěná a během cesty sem a ani uvnitř paláce nepromluvila. Kráčeli zrovna dlouhou chodbou, když se Isabel prudce zastavila. Sean měl co dělat, aby do ní nenarazil.
„Co je?“ zeptal se šeptem.
„Jsou v nebezpečí.“
„Kdo?“
„Eris a ostatní.“
„A tohle víš jak?“
Isabel se na něj jen podívala.
„Jo. Jasně. Žádné hloupé otázky.“
„Vrátím se. Buď opatrný,“ pak zmizela.
„Počkej! Kam jdeš?! Nemůžeš mě tu nechat samotného!“
V tu chvíli do chodby vstoupili tři vojáci.
„A sakra!“
Jakmile ho muži spatřili, vytáhli meče.
Sean se ohlédl. Nikdo za ním nestál. Mohl se pokusit o útěk, ale… Pohledem se vrátil k vojákům a povšiml si jejich dýk. Byl si jistý, že by výčitkami netrpěli, kdyby mu ji zarazili do zad. Proto se zeptal: “Nechcete si koupit akcie? Slyšel jsem, že jedna filmová společnost to má teď dobré. Je libo anglické, americké nebo hongkongské akcie?“
Vojáci se k němu beze slova začali přibližovat.
„No. Pánové očividně nebudou na cenné papíry.“
„Klekni!“ přikázal mu jeden z nich stroze.
„Proč bych měl klekat před někým tak nízkým, jako jste vy?!“
Voják mu přiložil meč k hrdlu.
„Nejspíš pro to, cizinče!“
Sean jen polkl. Voják meč odtáhl od jeho hrdla a druhý do něj strčil.
„Pohni se. Jdeš navštívit královnu!“
„Tak to jsem fakt happy,“ zamumlal Sean, čímž si vysloužil dloubanec do zad.
„Dělej!“

Alan cítil cosi mokrého na svém obličeji. Podvědomě rozpoznal vodu, stékající mu z čela po tváři. Pokusil se otevřít oči, ale obličej mu mezitím natekl ještě víc, takže neviděl vůbec nic. Pootevřel ústa a něco řekl, ale z jeho hrdla vyšlo jen zachrčení. Do hrdla mu steklo několik kapek čisté vody. Někdo ho zřejmě ošetřoval a podle rukou to byl muž. Cítil hrubší kůži. Chtěl se posadit, ale bolest a ruce ošetřujícího mu to nedovolily. Nakonec se muž přece jen uvolil promluvit: “Lež v klidu, Alane.“
Už věděl, kdo to je. Byl to ten čaroděj. Alan zachrčel.
„Ano. Pěkně ses nechal zřídit. V tom s tebou naprosto souhlasím.“
Čaroděj se odmlčel.
„Ale máš štěstí. Vždycky jsem byl v léčení dobrý. Už v Ekvádoru, ale to přece víš.“
Čaroděj mu položil ruce na hrudník a něco zamumlal. Alan mu nerozuměl. Ne proto, že by ten jazyk neznal, ale proto, že byl víc v bezvědomí, než vzhůru. Z čarodějových rukou začalo vycházet namodralé světlo, které se rozšiřovala po celém Alanově těle a hojilo jeho rány. Na několik vteřin se zastavilo u obličeje, kde záře zintensivněla a vyhladila veškeré Alanovi modřiny a napuchnutí a posléze pokračovala k zádům, kde během dvou minut zahojila rány způsobené bičem. Jediná památka, která na ně zůstala, bylo roztrhané tričko. Pak se světlo vrátilo zpět do čarodějových rukou a zmizelo.
Alan se zhluboka nadechl a otevřel oči. Spatřil vstávajícího čaroděje. Pomalu se posadil.
„Už budeš OK, Alane, takže tě opustím. Jen by mě zajímalo, co to s tou královnou mělo znamenat. Proč jsi ji takhle provokoval těmi svými otázkami Můžu už jít? Nebo Mohl bych se podívat z okna? Vždyť ti muselo být jasné, že ti nebude rozumět ani slovo. Jen si ji zbytečně vyprovokoval…“ v tu chvíli se čaroděj zarazil.
„Tys to chtěl, Alane, že? Chtěls, abych za tebou potom přišel. Ty se nezdáš, brachu. Věděls, že já svého starého kamaráda ve štychu nenechám. Jsi proklatě dobrý, příteli, ale já už musím jít.“
Byl na odchodu.
„Kde je?“ zeptal se Alan tiše.
„Kdo?“
Alan mlaskl.
„Nedělej ze sebe hlupáka, Gabrieli.“
„Myslíš královnina syna?“
„Postřeh.“
„Copak jsi neslyšel královnu? Je mrtvý.“
Alan vstal.
„Ale no tak. Gabrieli. Nelži mi. Vím, žes mu pomohl před čtyřmi lety utéct.“
„A tos vzal kde?“
„Na zprávě. Krb má dvě strany. Na jedné byla princova zoufalá žádost o pomoc a na druhé tvá odpověď. Zabralo mi to ale chvilku, než jsem zjistil, že jsi to ty. Přece jen deset let je deset let.“
Čaroděj chvíli mlčel. Pak řekl: “Princ žije v lese. Vychovávají ho Elfové.“
„Ať se vrátí.“
„Neblázni. Jeho matka je šílená.“
„A ty jí ochotně sloužíš, co, Gabrieli?“
„Jmenuju se Cirkis.“
„Nové jméno, stejný lump, co?“
„Měl bys projevit trochu vděčnosti. Vyléčil jsem tě.“
„Tím jsi to u mě nevyžehlíš!“
„Tebe to ještě nepřešlo?“
„To mě nikdy nepřejde! Za to, cos udělal, patříš do vězení!“
„Příště tě nechám trpět!“ odsekl mu Cirkis a byl pryč.

Vojáci dovedli Seana před královnu a přinutili ho pokleknout. Sean tiše zaskřípal zuby. Takové ponížení si vážně nenechá líbit.
„Kdo jsi, cizinče?!“ zeptala se ho ostře královna.
„Herec.“
„Tak mě pobav!“ rozkázala mu.
„Byla jednou jedna královna, co měla jediného syna. Měla o něj tak velký strach, že ho nikam nepouštěla. Mladý princ se tím dusil, a tak jednoho dne uprchl a hostinec ironicky pojmenovali Krkavčí matka.“
Královna pokynula vojákům a ti ho zvedli na nohy. Pak vstala ze svého trůnu a přistoupila k němu.
„Myslíš, že můžeš žertovat na můj účet? “zeptala se ho docela klidně. Zdálo se, že Sean přemýšlí, protože nakonec řekl: “Jo, vlastně jo.“
Královna mu vrazila facku.
Sean se kousl do rtu, ale jinak na sobě nedal nic znát. Přece jen to nebyla první ženská, co mu takhle vrazila.
„Dej si říct, královno. Tvůj syn je naživu.“
„Nevěřím ti!“
„Tak se mi podívej do očí a řekni, že jsem lhář.“
Královna se mu zadívala do očí a pak mu vrazila z druhé strany.
„A to je za co?“
„Za to, že ti věřím.“
Seana to překvapilo.
„Fakt?“
„Ty nejsi lhář jako ten prašivý Ochránce.“
„Když už o něm mluvíš, co si s ním udělala?“
„Proč?! Znáš ho snad?!“
Sean si uvědomil, že vstupuje na tenký led.
„No. Ne že bych z toho byl nadšen…“ začal oklikou, když královna přikázala: “Zavřít! Do klatby! Okamžitě!“
„A za co?“ nechápal Sean.
„Za to, že ho znáš!“
„Cože?“
„A v tom případě ses podílel na vraždě mého syna.“
„Vždyť jsi ale říkala, že mi věříš, že je naživu,“ namítl Sean.
„Zmýlila jsem se! Jsi stejný vrah jako on!“
„Ježíš. To je nevyrovnaná ženská,“ pomyslel si Sean, ale to už ho stráže táhli pryč.

Sonya se vrátila z malý obhlídky zpátky k Andymu a Eris. Viděla několik jezdců, jak se blíží jejich směrem.
„Zachrání mého pána?“ ptala se zrovna Eris.
„Určitě,“ chlácholil ji Andy.
„Máme problém,“ promluvila Sonya. Oba se na ni podívali.
„Blíží se k nám jezdci a nemůžu říct, jestli jsou přátelé nebo ne, protože jsem je ještě neviděla.“
„Nejsou to naši přátelé. Jsou to Argonovi lidští špióni,“ ozvala se za nimi Isabel.
„Isabel?“
„Kde je Williams?“
„Je můj pán v pořádku?“
„Seana jsem tam musela nechat, ale jsem si jistá, že si poradí, ale teď se musím postarat o vás.“
„A co můj pán?“ dotírala Eris.
„Je v pořádku,“ odvětila jí, ale Sonye i Andymu bylo jasné, že to řekla jen proto, aby ji uklidnila.
„Co chceš dělat?“ zeptal se ji Andy.
„Použiju zastírací kouzlo. Až sem přijedou, nikoho neuvidí. Pojďte ke mně, co nejblíž.“
Přistoupili. Sonya se v duchu otřásla. Eris byla příliš blízko. Dotýkala se jejího stehna a Sonyu to jemně vzrušovalo. Přemýšlela, jaké by to asi bylo kroužit prstem po její kůži. Vzápětí si zakázala takové myšlenky. Teď měli jiné starosti. Slyšela Isabel něco mluvit, ale nerozuměla tomu jazyku. Jen věděla, že je to něco mezi latinou, řečtinou a arabštinou.
Pak se přihnali jezdci. Zdálo se, že je skutečně nevidí, protože chvíli jen tak přešlapovali na místě a potom odjeli. Isabel si oddechla a zrušila kouzlo.
„Vidělas královnina čaroděje?“ zeptal se pak Andy. Isabel unaveně zavrtěla hlavou a Sonya ji musela zachytit, když se lehce zapotácela.
„Dobrý?“ zeptala se starostlivě.
Isabel se posadila.
„Já kouzlům nerozumím ani co by se za nehet vešlo, ale měla by ses cítit takhle?“
Isabel znovu zavrtěla hlavou.
„Jsou to jednoduchá kouzla. Tohle byla víc iluze než kouzlo, ale příliš dlouho jsem magii takovým způsobem nevyužívala.“
„A víme, jestli je to vůbec čaroděj?“
„Ano. Cítila jsem energii, ale pozitivní. Tenhle čaroděj si vybral dobrou cestu.“
„Zajímalo by mě, jestli by nám pomohl, kdybychom ho o to požádali.“

Cirkis netrpělivě přecházel u vchodu do lesa. Když si zažádal o audienci u prince, netušil, že bude muset čekat. To se mu ještě nikdy nestalo. Asi po půl hodině úmorného čekání se princ dostavil.
„To je dost. Takhle mě nechat čekat.“
„Promiň, Cirkisi. Neodkladná záležitost.“
„Doufám, že to alespoň stálo za to.“
„Ano. Podařilo se mi uklidnit situaci.“
Princ si povzdychl.
„Jestli se brzy něco nezmění, elfové a skřítci se povraždí navzájem, ale proč jsi přišel ty? Nebyl jsi tu už něco přes rok.“
„Nebylo to nutné, ale teď jsem tě přišel požádat, aby ses vrátil ke své matce.“
„Proč? Copak si nemyslí, že jsem mrtvý?“
„Ano, myslí a to je ten problém.“
Princ se na něj pátravě zadíval.
„Jde o jednoho mého starého známého. Zabije ho, protože si myslí, že může za tvoji smrt.“
„On je Ochránce?“
„Už to tak vypadá.“
Princ se zamyslel. Pak řekl: “Dobrá, vrátím se, ale chci maskování. Chci vypadat jako jeden z jejích strážců, než se rozhodnu, že ukážu svou tvář.“
Cirkis se zlehka uklonil.
„To bude maličkost, můj princi.“

Sean a Alan byli vsazeni do klatby. Klečeli na zemi, ruce i hlavu v otvorech pro to určených.
„To je ponížení. To je ponížení,“ brblal Sean.
„Jen si ho vychutnej. Je to lepší, než přijít o hlavu,“ podotkl Alan.
„Ha. Ha. Kdy se z tebe stal takový vtipálek?“
„Nemám, co ztratit.“
„Ty možná ne, ale já určitě. Moje úžasná kariéra teď upadá, zatímco já jsem tady takhle zavřený. Díky bohu, že mě takhle nevidí mí fanoušci.“
„Napadlo tě někdy, že se svět netočí jen kolem tebe?“
„Napadlo tě někdy, že jsem tu jen kvůli tobě?“
„Já se o to neprosil.“
„Já jsem se neprosil o to, abych byl v tomhle mizerném světě.“
V tom jim do zorného pole vstoupil Cirkis.
„A ty jsi kdo?“ zeptal se ho Sean podrážděně. Publikum bylo to poslední, o co stál.
„Váš zachránce.“
„Nepovídej. Proč bys to dělal?“
„Ze staré známosti,“ usmál se na Alana, ale pak zvážněl a řekl: “Mám ale podmínku.“
„Jakou?“
„Vezmete mě s sebou.“
„Ale. To už se ti nelíbí sloužit královně?“ rejpnul si Alan.
„Buď hodný, nebo tě tu nechám,“ vyhrožoval mu Cirkis.
„Vy dva se znáte?“ neušlo Seanovi.
„Jo. Strávili jsme spolu pár let v base.“
Seanovi to pomalu začalo docházet.
„Proč mám takový neodbytný dojem, že ses nechala zajmout jenom kvůli tomuhle chlápkovi?“
Alan neodpověděl.
„Tak berete mě?“
„Jo. Pojď si s námi, ale dostaň nás už odsud.“
Cirkis vytáhl z kapsy klíč.
„Strážný se potřeboval vyspat,“ pokrčil rameny a odemkl zámek. Když byli volní, Sean zacvičil s krkem a protáhl ruce a pak Alanovi vrazil pěstí.
„To muselo bolet,“ poznamenal Cirkis tak trochu škodolibě.
„Nechat se zajmout jenom kvůli někomu, kdo tu ani nemusel být. Co jsi myslíš?! Že jsem tvoje osobní ochranka, abych tě tahal z průserů a sám se tak dostal do problémů?!“zuřil Sean.
„Nemusel jsi sem chodit,“odvětil mu klidně Alan.
„No jistě a kdo si myslíš, že by poslouchal všechny ty Isabeliny řeči o tom, že máme společnou cestu a že se musíme navzájem chránit a tu tvoji ufňukanou Eris, která pořád dokola mele, že má strach o svého pána! Sám za svůj život si zodpovědný nebuď, ale tu holku jsi zachránil, tak ji máš teď na starost, takže buď od té dobroty a přestaň se chovat nezodpovědně a sobecky! Už nejsi sám! Už necvičíš ty hloupé vojíny, kteří si myslí, že jednou budou nejlepší! Tohle není náš svět! Tady musíme všichni držet při sobě!“
Sean se zhluboka nadechl a pak vydechl, aby se uklidnil. Alan na něj dlouho hleděl a pak se otočil k Cirkisovi a vyzval ho: “Vyveď nás odsud.“
„To nebude tak snadné,“ ozvalo se za nimi. Otočili se a spatřili královnu a asi deset strážců.
„Zradils mě, čaroději.“
„Paní,“ vydechl Cirkis.
„Zradils mě, a proto zemřeš s nimi!“
„Ne, mami,“ promluvil jeden ze strážců a Cirkis nepatrně mávl rukou. Spatřili sedmnáctiletého mladíka.
„Lodene,“ šeptla královna a jako by všechna její zlost a nenávist vyprchala.
„Vrátil jsem se.“
„Můj chlapče.“
Objala ho.
Alan se podíval na Cirkise.
„Pojistka,“ šeptl.
„Kdes celou dobu byl, synáčku?“
„U Elfů. Odpusť, že jsem o sobě nedal vědět.“
„Odpusť, že jsem byla tak špatná matka.“
Alan, Sean a Cirkis se nepozorovaně vytratili.

Objevili se ve stájích.
„Pane!“ zvolala Eris a padla mu k nohám.
„Vstaň, Eris,“ vyzval ji Alan a Eris vstala. Po tváři jí stékaly slzy štěstí, že je její pán v pořádku.
„Jste všichni v pořádku?“ zeptala se Isabel.
„Na dané okolnosti ano,“ odpověděl Alan. Pak se otočil k Cirkisovi, že ho představí, když uviděl, jak se na něho vrhá Andy.


 celkové hodnocení autora: 93.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 2 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.5 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 17 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 31.08.2007, 22:54:24 Odpovědět 
   Pokračování vypadá zajímavě! Někteří hrdinové mají dost velikou odvahu... ;-) Příběh je plný intrik, zvratů, lidské zbabělosti, ale i odvahy! Je to prostě takové "správné" fantasy s čaroději a kouzly! O překvapení není nouze a tak jdu hledat další pokračování, snad se ve Tvém příběhu neztratím... ;-)
 Pavel D. F. 28.08.2007, 22:36:16 Odpovědět 
   Velmi neobyčejný příběh. Pokud jsem si myslel, že půjde o klasickou fantasy, vidím, že jsem se mýlil. Spřádá se tu celé klubko motivů, hrdinové poznávají své schopnosti (i sebe navzájem), propojení světů se zdá být komplikované. Text je prakticky bez chyb, takže ani po formální stránce není co vytknout. Jsem rád, že v Tobě poznávám další osobnost mého oblíbeného žánru.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
Barbuch S. D.
(14.10.2020, 07:48)
Burik
(12.10.2020, 18:11)
obr
obr obr obr
obr
VESMÍR A NEBE
ZILA78
Mezi běsněním č...
Marek Dunovský
Záležitost s du...
Maria M
obr
obr obr obr
obr

Lavór
sumus
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr