obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Když osud otvírá jednu bránu, druhou zároveň zavírá."
Victor Hugo
obr
obr počet přístupů: 2916112 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39836 příspěvků, 5847 autorů a 393429 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Okamžik ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Vítr z dětských pískovišť
 autor Wysch publikováno: 31.08.2007, 16:55  
Já vím, je to lacině sentimentální...
Ale pro mě je to vzpomínka.
 

      Pochybovali jste někdy o síle pohledu?
      Síle očí?
      Já ano.
      Dokud mě nepohltila temnota černých tichých očí.

      Seděla u stolku, před sebou pouze kávu. Palcem pravé ruky hladila bílé ouško keramického hrnku, oči vpíjela do tmavé tekutiny. Naproti ní seděl muž, mladý, možná pětadvacetiletý, delší hnědé vlasy měl stažené čelenkou dozadu. Před sebou neměl nic.
      Jen ji.
      Já stál u baru a cumlal teplé pivo. Cigareta v mém popelníku již skoro dohořela, nechal jsem ji plavat v hromadě popílku, z nějž občas vykoukla spálená zápalka.
Chladný letní večer jiskřil blížící se bouřkou, hromy ale přehlušovala hlasitá hudba z jukeboxu. A smích a hovor možná tří desítek návštěvníků. Většina z nich byla dospívající chlapci za doprovodu ještě mladších dívek. Kluci se předváděli, pili pivo, zapalovali jednu cigaretu za druhou, smáli se svým vtipům, zatímco mladá děvčata pozorovala všechny okolo, občas se zasmála nějakému vtipu.
      Vlastně jsem měl být jako oni. Devatenáctiletý kluk, v odrazu zrcadla za barem se mu leskly tmavé vlasy, sestříhané tak nakrátko, že z jeho hlavy tvořily spíš kuličku. Mírně odstávající uši, unavené modré oči, špičatý nos.
      Tak to jsem byl já.
      Ale když se ty moje unavené, kouřem zrudlé oči rozhlédly okolo, viděl jsem, že jsem jen jedním z mnoha. Jeden člověk ztrácející se v davu.
      V televizi zrovna pouštěli nějakou hudební stanici, na obrazovce se míhaly obrázky z mně neznámého videoklipu, ale hudba z jukeboxu mi nedovolovala proniknout do tajů jeho hudby a textu. Prolétl jsem tedy klub ještě jednou.
      A tam, u toho stolku s šálkem kávy, se moje oči zastavily.
      Seděla tam drobná štíhlá blondýnka, oči klopila dolů, i když muž naproti ní na ni hovořil. Přesunul jsem tedy pohled na něj. Ruce měl položené na stolku, v temném osvětlení hlučného klubu se mu na prstě leskl zlatý kroužek.
      Aha.
      Pokusil jsem se proniknout clonou jejích prstů, abych se ujistil, že to je její manžel.
      Byl.
      A pak odešel.
      Nic objednáno neměl. Neplatil. Prostě odešel.
      Stál jsem opřen o bar, natočený tak, abych ji měl stále v zorném poli. Neodvažoval jsem se ji pozorovat přímo. Místo toho jsem očima těkal sem a tam. Přesto jsem ji sledoval.
      Nevím proč.
      Nebyla ani vyloženě hezká, žádná z těch sexy holek, co se míhaly za mnou na obrazovce v tom videoklipu. Ale jak tam seděla, malá drobná holka, její křehkost mi vháněla do hlavy zvláštní obrazy. Myšlenky.
      Za mnou cosi cinklo.
      Podle zvuku jsem poznal, že je to barman vysypávající můj popelník.
      Ani jsem se neotočil, ale ten zvuk mě probudil.
      Nikdy jsem nebyl žádný lamač srdcí, jsem plachý stydlivý člověk, ale ve chvíli, kdy zvedla hlavu, aby se napila, jsem pochopil.
      Její oči se tiše rozlétly kolem. V tom okamžiku jsem se já dal znovu do nenápadného průzkumu očima kolem. A samozřejmě zavadil o ty její.
      Vždycky jsem se vysmíval romantickým filmům, kde dva mladí hrdinové potkají toho druhého, vpijí se očima do sebe a samozřejmě se zamilují. Takový film pak končil buď rovnou až svatbou, nebo se do dvojice milenců zapletl někdo – nebo něco – třetí, co jim vztah zkomplikovalo. Tak jako tak se ale nakonec stejně zase vzali.
      Byl jsem na sebe vždy pyšný, že dokážu odolat jakkoli silnému pohledu. Ať už od učitelů na střední nebo v poslední době od šéfa v práci.
      Ale teď se mi rozklepala kolena.
      Její tiché smutné oči překonaly vzdálenost sotva deseti metrů rychlostí blesku, zabodly se do mě a já věděl, že je mi špatně.
      Oči jsem sklopil.
      Přesto jsem na sobě cítil cizí dotek, jako by mne někdo hladil kopřivou po břiše a zádech a přitom mi plakal na žahavé pruhy od oné kopřivy.
      Byla to ona.
      Malá drobná křehká blondýnka se smutnýma očima.
      Spolkl jsem suchý knedlík v krku, dvacetikorunu položil vedle půllitru s teplým pivem, odešel od baru a cestou si nadával, jaký jsem blbec.
      Málokdy v životě jsem měl kolena jako z rosolu. Možná při maturitě, možná při přijímačkách na vysokou, ale tohle bylo mnohem silnější. Intenzivnější.
      Suchý knedlík spadl až do žaludku, kde se přeměnil pro mě v dosud neznámý pocit, aby se za chvíli v tom krku objevil znovu.
      První krok je vždy ten nejtěžší.
      A ne vždy správný.
      Mlčky mi uvolnila místo vedle sebe. Nesedl jsem si naproti ní, protože tam seděl její manžel a protože vím, že bychom oba klopili oči a cítili se trapně. Anebo možná ne. Proto jsem si prostě sedl vedle ní. Celou dobu jsem mlčel, stejně jako ona, jen jsem jednou zvedl pohled vzhůru, abych se na ní ještě jednou podíval.
      Víc nebylo třeba.
      Odsedla si tak, aby naše obličeje byly téměř naproti sobě.
      A já vím, že to zní jak z laciného filmu, kterým jsem se tak dlouho vysmíval. Než jsem pochopil, co to je vpít se do něčích očí.
      Ale ta její křehkost, zranitelnost, plachost.
      A tak jsme tam tiše seděli a dívali se jeden druhému do očí.
      Odhadoval jsem jí čtyřiadvacet let, hodně mladá na manželství…
      „Je mi dvacet čtyři,“ řekla, jako by mi četla myšlenky. „Tobě?“
      „Devatenáct.“ Skoro jsem to zašeptal. To byl určitě ten knedlík v krku.
      Viděla, že moje oči sjely na její zlatý prsten.
      „Lásku netvoří tenhle prsten,“ řekla. Možná chtěla říct víc. Ale neřekla. A mně to stačilo.
      Usmála se. Krásný plachý úsměv. Položila ruku na hrnek se studenou kávou.
      „Půjdem, ne?“ řekl jsem a ona jen kývla. Neměla žádnou kabelku, jen z kapsy černých kalhot vytáhla kovovou padesátikorunu. Položila ji vedle šálku a když viděla, že vrtím hlavou a vytahuji z džín peněženku, usmála se znovu.
      „Nech to být,“ řekla. „I když to kafe stojí dvacku. Za to, že jsem tě tu potkala, si tenhle bar zaslouží víc.“
      Kolena se mi znovu roztřásla.
      Vyšli jsme ven.
      Bouřka nad námi hnala z oblak provazce vody, během okamžiku jsme byli mokří, ale ani jeden jsme to nevnímali. Šli jsme prázdnou ulicí, pleskání kapek o chodník přehlušoval jen náš dech a tiché hřmění nad námi.
      „Musím s ním pryč,“ zašeptala najednou a já se zastavil.
      „Proč?“
      Zvedla ke mně hlavu. Její oči se leskly kapkami deště. Nebo možná ne.
      Byl to jen okamžik, ale trval věčně. Neskutečně rychle se její rty zjevily u mých a já jen viděl, že zavírá oči. Chutnala jako sladký meloun, její drobné tělo se ke mně přivinulo, prsa na prsa, cítil jsem její dech…uvnitř mě.
      A já poznal, co to znamená.
      Zavřel jsem oči.
      Takhle jsem si ji měl pamatovat celý život.
      Déšť ji stvořil ještě křehčí, než byla, malá, drobná, její tělo přivinuto na to mé, sladká vzpomínka na její rty, jejichž chuť mi utkvěla v hlavě napořád.
      Jako hladové vlče se ke mně tiskla a já ji objímal, cítil jsem vůni jejích vlasů a její parfém tak lahodně vonící, vybízející stejně jako šťavnatý plod vybízí k utržení.
      Jako jablko ze zakázaného stromu, jako had…jako v ráji vypadal ten okamžik, kdy jsem pochopil, co to znamená.
      A měl jsem pochopit i to, že existuje víc než jen náklonnost k tomu druhému.
      Stáli jsme v tom dešti v pevném objetí jeden druhého, objímal jsem to křehké tělíčko a přál si, abych v tom klubu nikdy nespatřil její oči.
      „Třeba budeš mít víc štěstí, než já. A rozumu,“ řekla jen a vymotala se z mých paží.
      A já tam stál a sledoval, jak odchází a jak ji déšť objímá stejně pevně, jako jsem ji objímal před chvílí já.

      Nikdy jsem ji už neviděl.
      Přesto ve mně zůstane navždy vzpomínka na její drobné tělo přivinuté ke mně, na její vlhké sladké rty, na její vůni.
      A hlavně na její tmavé oči hovořící tím zvláštním jazykem.


 celkové hodnocení autora: 95.2 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 6 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 12 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 49 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 synthetic darkness 29.11.2007, 22:59:38 Odpovědět 
   Někteří lidé nám ze života stejně rychle odejdou jako vejdou a nezanechají po sobě žádnou stopu... Ale potom jsou i tací, kteří naši přímku protnou sice jen v jednom bodě, ale tu jejich tečku nám nikdo zpod víček nevymaže... Ale je to dobře či špatně? Kdoví???

No... Omlouvám se za zmatený komentář, ale Tvé dílko mě tak nějak donutilo k zamyšlení a celkem sedlo do nálady, tudíž se omlouvám i za možné emotivní zabarvení... Každopádně *1*
 ze dne 29.11.2007, 23:07:58  
   Wysch: Každý okamžik - troufám si tvrdit - který se ti vpálí do hlavy, je třeba hýčkat. Posiluje, dává naději. Dodnes žiji v naději, že se v tom klubu znovu uvidíme, že její vůně a její vlasy znovu ucítím, ač vím, že se to nestane.

Emoce jsou v nás a je blbost se za ně stydět.

Děkuji za jednušku >:)
Někdy si říkám, že bych měl navštívit naoplátku autory, kteří mě zhodnotili...ale když je to tak složité >:(
 Raphael 10.09.2007, 19:57:20 Odpovědět 
   atmosféra opravdu nádherná a příběh idylický, jak z nějakého romantického filmu, kterým se smějeme…jo ale dívčí případně ženské oči jsou něco kouzelného.
 ze dne 11.09.2007, 15:22:16  
   Wysch: Děkuju.
Možná jako idylický vyznívá, ale idylka to nebyla. Navždy zůstane zachycena jako na obrázku, zmáčená deštěm, ztrápená vlastním životem. A já jako fotograf ji tak vyfotil a ponechal si ten obrázek na zdi.
Nezapomenu na ty oči.

Díky moc za komentář a známku.
 Ted 04.09.2007, 14:39:01 Odpovědět 
   Je to dost silné. I když je to jak píšeš vzpomínka, dokážeš do ní čtenáře vtáhnout, takže se cítí opravdu TAM.
Zajímavé, za jedna.
 ze dne 04.09.2007, 16:24:31  
   Wysch: Děkuju :o)
 Šíma 31.08.2007, 20:38:09 Odpovědět 
   Možná ve Tvém příběhu zařádil ten amor s křídly, lukem a šípy a holou prdelkou! ;-) Hezké to bylo a mělo to svou atmosféru! Hm, kolikrát jsem už napsal tuto větu? Není to už tak trochu obehrané?

Ale jsme jen lidé, kteří stále něco hledají a pořád jim něch schází, možná něco scházelo také Tvým hrdinům v této povídce, kdoví? Za Jedna!
 ze dne 31.08.2007, 22:40:36  
   Wysch: Nevím, spíše nám něco přebývalo.
Jsem rád, že se mi podařilo dostat to těch slůvek nějakou atmosféru...možná je to tak cítit tím, co jsem cítil já :o)

Děkuji za hezký komentář i známku :o)
 Mathew 31.08.2007, 18:00:51 Odpovědět 
   No nazdar, tys mi dal, kamaráde. Je to velmi citlivě napsáno a při tom bez patosu. Sem tam bych pozměnil formulace, jako třeba v té pasáži s kopřivou, ale jinak... Jak říkám, moc dobré provedení, moc dobrý nápad. Srdcovka jak má být. =o)
 ze dne 31.08.2007, 22:39:16  
   Wysch: Stále se ještě učím, takže děkuji moc za návštěvu a komentář, bo mi tak ukazuje, že některé formulace jsou nepovedené.
A proto mě těší ta známka i ten milý komentář. Děkuji.
 amazonit 31.08.2007, 16:55:09 Odpovědět 
   velmi ,,křehké", přesto silné, takové snové, poetické, pěkně vykreslená atmosféra, zachycení momentu
jen mi přijde, že slovo oči se opakuje vícekrát, než by bylo nutné...
 ze dne 31.08.2007, 17:22:42  
   Wysch: Moc děkuju...
...ono je očko dokonce i v názvu ;o), jako by se mi chtělo vloudit všude a ukázat tak, že je přece důležité, mrška jedna :o)
Děkuju za krásný komentář a tu známku poroty, to jsem rozhodně nečekal :o)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
YellowSkye
(29.7.2022, 08:38)
IndigovaRuze
(24.7.2022, 09:11)
Bath
(14.7.2022, 15:52)
Personal Mastery
(8.7.2022, 13:20)
obr
obr obr obr
obr
Kdosi na tváři
kimberly1995
Ve znamení kord...
Zirvith Snicket
Citát
Beduín
obr
obr obr obr
obr

Třída Speciál
Dědek
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr