|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28984 příspěvků, 4548 autorů a 303366 komentářů :: on-line: 10 ::
|
 |
|
:: Kruh ::
 Mathew |
publikováno: 31.08.2007, 16:47
|
| Přátelé mi pustili úryvek z rychlyprachy.cz, sám pořad mě nijak nešokoval, vím jak vypadá svět, šokovaly mne jejich reakce. Pochopil jsem, že dokonce i mí nejbližší jsou již natolik otupělí, že zlo považují za cosi normálního a přijmají je do svých životů. Vím, že nakonec může povídka vyznít zbytečně krutě, až nevěrohodně, chtěl jsem ovšem poukázat na to, že odplata možná není ta správná cesta. |
| |
|
|
Kruh
Seděl jsem tam jako zařezaný a nemohl jsem uvěřit vlastním uším. Řekla to úplně klidně. Vyrazilo mi to dech a nemohl jsem pochopit, kde se to v ní vzalo. Jako by to nebyla ani ona, jenže byla a já si toho nevšiml. Nikdy jsem si jí asi nevšiml. Až nyní. Bylo potřeba šoku, abych ji začal vnímat. Jenomže v tu chvíli mi to nedošlo. Čím to je, že vždy poznáme co je správné, když už je pozdě něco napravovat? Byla jako skála, studená a chladná. Nehnula ani brvou. Jen na mě koukala a užívala si ten pocit, ano jsem si tím jistý. Užívala si to. Viděla mi na očích jak jsem zaskočený, jak nevím, zda se mám trápit, nebo zuřit, nebo co mám vlastně dělat. Neexistuje předpisová reakce. Utápěl jsem se v té větě, v těch několika nicotných znacích abecedy a jediný, kdo mi mohl hodit záchranný kruh byla ona.
“To máš za ty roky. Udělala jsem to kvůli tobě, jen kvůli tobě. Jen proto jsem si to užívala,”
dodala.
Je to tak dávno, co jsem ji držel za ruku a navlékal ji malý zlatý kroužek, ve kterém se o pár vteřin později odrážely naše spojené tváře. Ústa se nechtěla odlepit. Rty byly jako přimrzlé. Všichni jásali a okvětní lístky zasypávaly naše kroky přívaly štěstí.
Nebyla to naše první noc, přesto nás objímala zvláštní atmosférou. Ať si říká kdo chce co chce, svatba má něco do sebe. Měl jsem dobrou práci a ona taky. Měli jsme před sebou krásný život a byli bychom si ho taky užili, nebýt mne.
Teď se ptám sám sebe, zda kdybych se mohl vrátit do minulosti a prožít svůj život jinak, jestli bych se rozhodl ho doopravdy změnit. Jsem si jist, že ano, ale je to hloupá otázka, vždyť to nelze. A já to dobře vím. Opravdu nejsme schopni vidět výsledky našich činů dřív, než někomu ublížíme? Zlomená ruka sroste, kůže se zacelí, ale co srdce? Co důvěra?
Tu první jsem potkal na diskotéce. Jana věděla, že jsem si zaskočil s kolegy na panáka. Nedělala scény, i to na tom bylo strašné. Nebyl to ten typ ženy, co muže drží na řetězu.
Seděl jsem sám u baru a posrkával Gin s tonicem. Přisedla si a objednala si to, co já. Mrknul jsem na ni, co je vlastně zač, a na chvíli jsem na ní zůstal viset očima, protože to byl fakt kus. Usmála se. Snažila se, aby to nevypadalo přehnaně vyzývavě, ale nutno říct, že se jí to vůbec nedařilo. Odvrátil jsem pohled a věnoval se svému drinku, ale nešlo tak docela dobře na ní nekoukat. Znáte to, jako když projíždí krásné auto, prostě na něj zíráte, dokud nezmizí někde za rohem, je to tak nějak přirozené. No, tohle bylo to samé, akorát že tahle manekýna nikam nezajela, leda brčkem mezi přeleskované rty.
“Sám?” Zeptala se, jako by nikdy neviděla špatný film. Přikývnul jsem, kolegové byli dávno doma. Vzala to jako znamení a přisunula si barovou stoličku blíž ke mě. Vrchní se potutelně usmíval, když leštil sklenici. Asi věděl něco, co já ne.
[tab ]Dali jsme si ještě pár drinků, než jsme přešli na Absinth. Když jsem jí ukazoval, jak jej smíchat se smetanou a ohřátým cukrem, hrozně se smála a šeptala mi do ucha, jak nejsem skvělý. Nevím, kdy se to stalo, ale najednou jsme v sobě byli zaklesnuti jazyky.
Musím říct, že byla dobrá v posteli, asi jsem nebyl její první úlovek a skoro jistě ani poslední. Jo, byla dobrá, ale něco tomu chybělo, byl to jen sex, pohyby, které logicky vedly k podráždění určitých sensorů. No, nějaká vášeň v tom byla, bez té to docela dobře nejde. Přehrávala svůj orgasmus přesně tak, jak jsem byl zvyklý z německého porna. Tehdy mi to nevadilo, vlastně jsem vůbec nepřemýšlel, leda tak ptákem. Škoda. Dnes bych tady nestál jako troska.
Když jsem přišel domů, Jana spala. Bylo to poprvé, co jsem ji podvedl. Netušil jsem, že to bude tak těžké. Asi mě milovala, určitě... Vidím to jako dnes, vzbudila se a v pološeru nadcházejícího rána se podepřela na lokti a mhouřila na mě rozespalé oči, kaštanové vlasy ji klouzaly po ramenou. “Bavil ses dobře?”
Díval jsem se jí do očí a kalhoty mi zůstaly viset na půl žerdi, když jsem se z nich snažil vyprostit. Hleděl jsem do těch mandlových koláčků a na maličký okamžik jsem pocítil touhu ji všechno říct, dostat to ze sebe, prosit a plakat, ale neudělal jsem to, místo toho jsem jen neurčitě kývnul a uhnul jsem pohledem. Později jsem si to omluvil tak, že jsem ji nechtěl ublížit, jenže na to jsem měl nejspíš myslet dřív. V tu noc mě to dostalo, ta upřímná, nenucená a nic netušící naivita mě zaskočila. Tehdy mě napadlo, jestli mne nemiluje víc, než já ji.
Příště již bylo snazší lhát. Stalo se to s jednou kolegyní, jmenovala se Lucie a nebyla tak pěkná, jako můj první nemanželský úlovek. Byli jsme na školení a celou dobu se mi nabízela. Tam se paradoxně nic nestalo, ale když jsme odjížděli, strčila mi do ruky lísteček, ve kterém stálo, že by si se mnou ráda zašla na kafe. Nikdo z nás si kávu samozřejmě nedal. Objednal jsem láhev vína a od té doby jsem objednal ještě spoustu pití, za celé ty dva roky, co jsme byli milenci.
Co mi chybělo? Nevím, dodnes jsem nedokázal přijít na to, proč jsem svou ženu podváděl. Klapalo nám to jak v posteli, tak v běžném osobním životě. Možná jsem si potřeboval něco dokázat. Pravdou je, že když se podívám nazpět, dost dobře nechápu své jednání.
Vzpomínám si, jak se mě jednou odpoledne, když jsem se vrátil z práce Jana zeptala, jestli bych chtěl mít děti, jestli se na ně cítím být připravený. Usmál jsem se a řekl jsem, že ano, že ji miluji a na děti, které budeme vychovávat spolu, že se těším. Za deset minut na to jsem ji oznámil, že mám ještě pracovní schůzku a za další hodinu jsem si to už rozdával s Lucií v opuštěných kancelářích naší firmy.
Bylo pro mne stále snazší lhát. Dokonce jsem v tom začínal být dobrý a všimnul jsem si, že mi to pomáhá v práci. Dělal jsem v managmentu, a tam se takové schopnopsti opravdu hodí. Za pár let mě Lucie přestala bavit. Navíc se narodila Anička. Byl jsem u vytržení, pár měsíců jsem se co nejvíc věnoval naší malé ratolesti a Janě zářily oči štěstím. Celou tu dobu nic netušila, nebo to byla schopna ignorovat kvůli dítěti. Škoda, že jsem do těch očí nevydržel hledět moc dlouho, snad bych více pochopil ten svět, jež leží za nimi. Zůstal jsem však slepý, hrdý a neochvějně suverénní. Jak jsem se jen spletl.
Když bylo Aničce něco málo přes pět let, narodil se Petřík a když i on měl rok, potkal jsem Helenu. Byla mladičká a doslova mi skočila na lep, když jsem na ni použil staré osvědčené triky. Jenomže tady jsem to nějak neodhadnul. Doopravdy se do mně zamilovala.
Che, ale copak se dá zamilovat jinak, než doopravdy? Už jsem natolik prázdný, že mi takový výraz nepřijde vůbec zvláštní. Vlastně jsem nikdy nepřemýšlel, jak nebo co ty ženy cítí, samy v sobě, ke mně, nebo všeobecně. Nezajímalo mě to. Důležitý jsem byl já. Nějak mi nedocházelo, že bych jim mohl třeba ublížit. Žádným zvláštním způsobem, prostě jen tak, tím že jsem a jak jsem.
Zkrátka Helena do mě byla blázen a prosila mě, ať se s Janou rozvedu a podobné kraviny, ale já ji říkal, že Janu miluju, i svou rodinu, že bych to nikdy neudělal, ať se vzpamatuje. Kdybych si tehdy uvědomoval, jak je to absurdní, co říkám, snad bych to ani nevypustil z úst.
Ke všemu Jana asi začínala něco tušit, méně mluvila a když mluvila, mluvila jiným tónem, než kdysi. Zmizela veškerá naivita a do jejího hlasu se pomalu začala vkrádat jízlivost. Byl jsem na skrytou řeč zvyklý z práce, zvládal jsem to tudíž profesionálně. Nejhorší bylo, že mi to začalo být lhostejné.
Dnes se sám sebe ptám, jak jsem mohl ignorovat ten prázdný pohled - jako bych hleděl do dlouhého temného tunelu, na jehož konci se hluboko, hluboko, skrývaly slzy. Trpké slzy.
Jednoho dne jsem si takhle sednul k snídani, Jana zrovna vypravovala děti do školky, když jsem narazil na článek v novinách. Psali o studentce práv, která zřejmě zapomněla zavřít uzávěr plynu na sporáku a zemřela ve svém bytě v Praze, který ji koupili rodiče. Byla to Helena.
Málem jsem na sebe vylil kávu, jak se mi třásly ruce. Když jsem přišel do kanceláře, našel jsem v poště email, byl od Heleny. Dokážete si asi představit, co v něm stálo. Vykašlal jsem se na práci, šel jsem do baru, co byl poblíž a zpil jsem se pod obraz.
Přišel jsem už kolem desáté, protože jsem začal pít relativně brzo. Jana seděla v obýváku a koukala na televizi. Šel jsem rovnou spát. Někdy uprostřed noci jsem se pozvracel. Nevím jestli sám nad sebou, nebo z chlastu.
Za pět let to bylo něco přes tři léta, co jsem měl stálou milenku, jmenovala se Nikol. Byl to myslím čtvrtek, napsal jsem Janě, že přijdu později, že se zdržím v práci. Mezitím jsem si užíval s Nikol v jejím podkrovním bytečku. Nešťastný to den. Jana jela zrovna z nákupu a rozhodla se, že se pro mě staví v práci. Samozřejmě mě tam nenašla. Doma nebylo co vysvětlovat. Taky, že se se mnou nebavila. Za týden mi má žena napsala esemesku, že chce se mnou zajít na kafe, pokud ovšem nebudu zase v práci přesčas. Čekal jsem průser, ale ne takový. Seděla naproti mě, kávu už měla na stole a právě si sypala cukr do šálku, když jsem přicházel. Sotva jsem si sedl, řekla:
“Včera jsem se vyspala s tvým bratrem! Vždycky po mě toužil, ty sis toho nikdy nevšiml? Vím skoro o všech, mimochodem!”
Seděl jsem tam jako zařezaný a nemohl jsem uvěřit vlastním uším. Řekla to úplně klidně. Vyrazilo mi to dech a nemohl jsem pochopit, kde se to v ní vzalo. Jako by to nebyla ani ona, jenže byla a já si toho nevšiml. Nikdy jsem si jí asi nevšiml. Až nyní. Bylo potřeba šoku, abych ji začal vnímat. Jenomže v tu chvíli mi to nedošlo. Čím to je, že vždy poznáme co je správné, když už je pozdě něco napravovat? Byla jako skála, studená a chladná. Nehnula ani brvou. Jen na mě koukala a užívala si ten pocit, ano jsem si tím jistý. Užívala si to. Viděla mi na očích jak jsem zaskočený, jak nevím, zda se mám trápit, nebo zuřit, nebo co mám vlastně dělat. Neexistuje předpisová reakce.
“To máš za ty roky. Udělala jsem to kvůli tobě, jen kvůli tobě. Jen proto jsem si to užívala,”
dodala.
Utápěl jsem se v té větě, v těch několika nicotných znacích abecedy a jediný, kdo mi mohl hodit záchranný kruh byla ona.
Neudělala to. Dokázala na mě ještě několik vteřin zírat. Hleděla mi do očí a hledala nějaký náznak emoce, která by nás opět, nebo vůbec někdy, sblížila. Když se jí nedočkala, vhrkly jí do očí slzy a ona se konečně po těch letech poprvé rozplakala, nebo poprvé přede mnou.
Seděl jsem naproti své ženě a nedokázal jsem ji ani obejmout. Nenáviděl jsem ji, svého bratra, naše manželství, svůj život a především sebe. Po pár minutách tichého vzlykání zvedla hlavu, kterou po celou dobu utápěla v dlaních a její uplakané zarudlé oči byly opět prázdné, snad tak, jako ty mé. Neřekla ani slovo, zvedla se od stolu a odešla.
Ten okamžik si vyčítám nejvíce. Člověk by neměl nikdy rezignovat na to, co cítí, ale já to udělal. Nechal jsem ji odejít. Možná by mě poslala do háje, kdybych ji chtěl obejmout, možná by mě nenáviděla ještě víc, ale něco by cítila. Nezachránil bych už asi naše manželství, ale mohl jsem zachránit ji. Mohl jsem zachránit její city, mohl jsem ji ukázat, že city ve skutečnosti neumírají, že se jen zmenšují, když je skrýváme před sebou samými a před svým okolím. Mohl jsem ji dát naději, našla by si někoho jiného, kdo by ji možná podváděl stejně jako já, jako já by ji lhal, ale žila by dál, obohacovala by svět i vesmír svou přítomností. Uvědomuju si to. To já ji zabil. Nevzal jsem sice kuchyňský nůž, kterým krájívala cibuli, nepřiložil jsem jí ho na zapěstí a nepotáhl jsem ostří pravidelně broušené kuchařem z masny. Nepotáhl jsem tu čepel, která se zakousla do jemné ručky mé ženy. Nebyl jsem to já, kdo hleděl na téměř fosforeskující rudou tekutinu prýštící z jejího zápěstí. Nebyl jsem to já, kdo stál v kaluži její krve, ale přeci...
Když jsem přišel domů, krev byla už zaschlá, hnědá a zdobila parkety jako nějaká rozlitá tempera. To já ji zabil, zabil jsem její city!
Poslední chvíle v životě své ženy jsem strávil s Nikol...
...měl jsem tehdy pocit, že jsem to já, kdo potřebuje útěchu.
Kruh se začíná uzavírat. Již alespoň nelituji sám sebe, to je jediné pozitivum, které z toho všeho vyšlo. Lituji jen své děti. “Proč?” - tu otázku si budou pokládat ještě dlouho, možná celý svůj život, ale vyřeší ji? Přijdou na to, nebo budou žít stejně jako já? Jako my? Budou se prodávat? Budou obchodovat s láskou? Budou ignorovat své pocity? Budou zapomínat na své sny? Zapomenou se divit zlu natolik, že je příjmou, že jim zevšední? Zapomenou bojovat za to, co považují za správné?
Nevím, držím v ruce konopný provaz a žádné otázky mne již nezajímají. Přehodím jej téměř ledabyle přes potrubí v prádelně a naprosto bez zájmu sleduju jak se houpe. Postavím se na stoličku a strčím hlavu do oprátky. Naposledy mi proběhne hlavou, že jsem svůj život vůbec neprožil. Byl jsem cizí osobou, sám pro sebe i pro své okolí. Škoda, že se se svou ženou po smrti nesetkám, abych se ji omluvil. I kdyby se octla v pekle, jako já, jistě bude na jiném oddělení.
Stolička se zvrtne a provaz se mi zaryje do hrdla. Neurčité lupnutí mi prozrazuje, že je již pozdě na život, dokonce i na onen prázdný život.
Konec.
Tma.
Kruh bolesti se uzavřel.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.2 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 8 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 20 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 45 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
Dita Mocků
|
|
| (21.5.2012, 13:44) |
|
|
Intuista
|
|
| (19.5.2012, 17:00) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
