|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28984 příspěvků, 4549 autorů a 303366 komentářů :: on-line: 11 ::
|
 |
|
:: Zapomenuto ::
Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Frgt|10
 m2m |
publikováno: 29.08.2007, 2:01
|
Třetí díl.
Vysvětlí snad ještě více z univerza Zapomenutých...doufám :-) |
| |
|
|
„Co je?“
„Bolí mě hlava,“ odpověděl jsem.
„To máš z toho vína,“ usmál se Marius a hranou štítu narazil do mého. Přitom se tiše chechtal.
Pokrčil jsem rameny, ačkoliv těžká lorica mi to moc nepovolila. „Sám dobře víš, že po víně jenom bleju.“
Marius se rozesmál ještě víc. „Co seš to za vojáka, sakra?“
Ale přitom moc dobře věděl, že jsem se pokaždé snažil mezi kamarády zapadnout. Že jsem chtěl být jako oni.
I když jsem viděl, že jsou úplně jiní.
Stáli jsme sešikováni do běžného útvaru. Něco přes pět tisíc vojáků; těžkooděnci, za námi prakovníci a dokonce lučištníci, po stranách dvě jednotky těžkých jezdců s dlouhými kopími. Mezi námi, těžkooděnci, se proplétali velites, lehkoodění oštěpaři. Nesli malé dřevěné štíty, což byla jejich jediná zbroj, na hlavě vlčí hlavy, jejichž kůže spadala oštěpařům až na záda. Lehkou tuniku si přepásali opaskem s pouzdrem na malou dýku.
My, těžkooděnci, jsme na hlavě nosili pyšné bronzové helmy, na prsou těžkou kroužkovou zbroj loricu, někteří měli zbroj šupinovou. Hlavní výbavu naší obrany ale tvořil velký štít. Ještě za Caesara by to štíty byly oválné, ale teď už jsme měli štíty hranaté, vypuklé, z vnější strany vybavené bronzovým výstupkem, kterým jsme mohli útočit na nepřítele. Samotný štít byl tvořen třemi vrstvami překližek, které ho dělaly jak flexibilním, tak silným.
U pasu se k pravému boku houpala pevná kožená pochva pro krátký meč gladius, který jsme vytasili v okamžiku, kdy jsme odhodili naše oštěpy zvané pila. V samotné bitvě jsme měli pilum jen jedno, ale při pochodech jsme s sebou táhli oštěpy dva. K metr dlouhé dřevěné rukojeti byla připevněná železná tyč asi poloviční délky zakončená hrotem ve tvaru jehlanu. Oštěpy byly vyrobené tak, že při hození se veškerá síla soustředila do tohoto malého hrotu, což mu dávalo neskutečnou průraznost. Hrot pronikl štítem a úzká železná tyč za ním tak mohla proklouznout otvorem, který hrot prorazil, takže zranila i muže nesoucího štít. Po dopadu se pilum zlomilo, nemohlo být tedy použito proti nám.
Vždy jsem obdivoval tuhle římskou výzbroj.
Ale ve chvíli, kdy jsme stáli na břehu úzké úžiny oddělující nás od toho prokletého ostrova, jsem ji chtěl shodit a utíkat. Pryč.
Hlava mě bolela.
A mořský vítr mi přinášel do obličeje vlhkost a z nedalekého ostrova křik druidů. A jekot krvelačných ženských.
Den se chýlil ke konci a nastupovala stará známá bolest hlavy.
A žaludku.
Kavalerie, kterou najal generál Plautius, přeplavala za krycí palby našich lučištníků úžinu a spolu s našimi inženýry, kteří využili vorů, začala na druhé straně stavět předmostí. Inženýři mezitím pokládali pontonový most, po němž jsme za uvadajícího slunce přešli na druhou stranu.
Britští Galové, Bretoňci, jak si říkali tím svým podivným přízvukem odlišné galštiny, než kterou se mluvilo v mé rodné Galii, stáli na svahu kopce. I na tu dálku jsem rozeznával druidy, jejichž dlouhé vlasy vlály v západním větru; pokřikovali a burcovali dav už tak rozvášněných mužů k boji.
Nepřátelé křičeli.
Bili kopími do svých jednoduchých štítů, někteří bohatší a urozenější válečníci měli meče, ti nejbohatší ze šlechticů dokonce i jednoduché kroužkové košile.
Ten křičící dav mi naháněl hrůzu.
Za bretoňskými vojáky stály ženy s krátkými noži a sekáčky na maso, strážkyně ostrova, sídla všech druidů. Křičely, vlasy jim zplihle klesaly na záda, neboť je měly slepené lejnem; mávaly svými zbraněmi a povzbuzovaly vojáky ke krvelačnému útoků dolů. S kopce. Na nás.
Bretoňci zpívali válečnou píseň, jejíž slova vyprávěla o hrozivých činech jejich boha války, který jediným kopím zabil sto mužů, jehož boty ničily úrodu nepřátel, píseň se chlubila, kolik vdov tento bůh udělal, kolik jich znásilnil; kolik mečů se zlomilo při nárazu do jeho štítu. A celá ta píseň končila děsivým zavytím.
„Co zpívají?“ zeptal se Marius vedle mě, když se kolem nás prohnali velites se svými vlčími přilbicemi. Mířili před první linii legionářů, odkud zasypou již brzy útočící dav lehkými oštěpy s delším doletem, než jaký mají naše pila.
„Radši to ani nechtěj vědět,“ potřásl jsem hlavou a pohlédl do jeho prázdných očí. Viděl jsem mu tam strach, ale disciplína, jakou nám vštěpovali instruktoři při výcviku, mu nedovolovala ho dát najevo.
Stáli jsme na břehu za vybudovaným předmostím, pouze těžkoodění legionáři za podpory oštěpařů a lučištníků. Domorodou kavalerii nechal velitel vzadu, aby kryla předmostí, až půjdeme zabíjet do nitra ostrova. Možná jí moc nedůvěřoval, sice byla najata z jiného kmene, ale jistota je jistota a Římané mají neradi překvapení.
A potom se dav vyřítil dolů s kopce.
„Na co si vlastně jako první vzpomínáš?“ zeptali se mě, když mě našli.
Byl jsem ještě malý kluk. Ležel jsem na silnici do Lugduna, prostě jsem tam jen tak ležel. A plakal.
A mně tehdy došlo, že si pamatuji ten den.
Stáli jsme v kamenném kruhu a sledovali západ slunce. Bylo léto, sluneční paprsky pronikaly skrz kamenné kvádry přímo do středu kruhu, aby tak zahájily náš rituál.
Jekot ustal.
Jenom dupání. Kroky obnažených mužů, kteří se řítili s kopce přímo na nás.
A rozzuřená horda narazila do štítů v prvních liniích, muži se zapírali jeden vedle druhého a v okamžiku, kdy někdo padl, přispěchal voják ze řady zadní, aby nevznikla mezera, kterou by mohli nepřátelé proniknout.
Bylo jich tak strašně málo. A přesto bojovali.
Terén více vyhovoval jim, přesto nedokázali proniknout skrz sevřené řady štítů. Naše meče pronikaly mezerami mezi štíty do nahých hrudí nepřátel, k tomu byly také vykované, bodali jsme a bodali. A když se zdálo, že nám ochabují paže, ze zadních řad vystoupili staří zkušení veteráni a přejali vůdčí úlohu v této krvavé bitvě.
Viděl jsem mnoho raněných, jimž vypadávala střeva dírou v břiše, kluzcí slizcí hadi, jejichž kličky se proplétaly raněným mezi prsty v marné snaze narvat si je zpátky do břišní dutiny. Viděl jsem mrtvé, po jejichž tělech postupovaly římské nohy.
Zatlačovali jsme poslední zoufalce zpátky k řadě křičících druidů, kteří poskakovali na jedné noze, opírali se přitom o hůl a kouleli očima. Občas na nás plivli, to byl ale jejich jediný projev odporu. Když došlo na meče, utíkali a umírali.
A já tam stál se standartou za zády a sledoval ten masakr.
Něco ve mně právě umíralo.
„Co je s tebou?“
Mariův hlas vibroval vínem. Byl opilý, ale to byla drtivá většina vojáků. Téhle noci všichni zapíjeli smrt a zánik druidů. Posledních skutečných nepřátel v Británii. Když už jsme zničili to jejich náboženství, pak si s několika kmeny v nitru a na severu ostrova poradíme.
„Bolí mě hlava,“ řekl jsem jen, ale přitom jsem před několika okamžiky jednoduše blil jako pes. Voják, který šel v tu chvíli okolo, se mi smál, určitě si myslel, že zvracím z chlastu, ale ne.
Bylo mi špatně, protože jsem viděl to, co ostatní ne.
Mrtvá těla druidů, jen několika, která prostě a jednoduše…
…povstala, zahalená v šedém hávu.
Zatímco legionáři dobíjeli raněné, já jsem sledoval, jak se ty šedé postavy vzdalují, jak mizí.
A jedna z nich se na mě podívala…
V noci jsem byl vzhůru. Poslouchal jsem oslavné písně, opilecké písně, sprosté písně, sledoval jsem světla stovek ohňů, procházel jsem se mezi stany a snažil se zahnat vzpomínku, obrázek toho…
…něčeho.
Stál jsem s ostatními nad mělkou jámou. V ruce jsem držel krátký zahnutý nůž, jehož tupé ostří jsem přejížděl palcem levé ruky. Křičící dívenka, kterou držely strážkyně, mě přitom vůbec nezajímala. Sledoval jsem totiž postupující vojáky v římských zbrojích. Ty vytrvalé římské nohy stoupaly úzkou stezkou výš a výš, nahoru mohli jít jen dva muži vedle sebe, ale po stezce se šlo dobře. Věděl jsem to.
Slyšel jsem chrastění legionářských zbrojí a věděl jsem, že brzy uslyším i hvízdavý zvuk, který doprovází vytažení ostré čepele z pochvy.
„Teď nebo nikdy!“ zakřičel jeden z mužů okolo mne. Jeho bílý háv oblepilo bahno a krev obětovaných, přesto se bohové od nás odvraceli.
„Zabij!“ řval jak pominutý a já jen krátce trhl rukou. Tělíčko bez života mi sklouzlo k nohám, krev se vsákla do bahna a já věděl, že bohové oběť přijali. Že budou toto místo střežit.
Pak jsem pohlédl do řad legionářů, jejich pevné paže již svíraly meče.
A tam…kdesi mezi nimi…
…jsem stál a sledoval s hrůzou v očích sám sebe.
Probudil jsem se s potem vsáknutým do hrubé římské tuniky.
Šplouchání loďky mne ukolébalo natolik, že jsem usnul, dokonce i ve chvíli, kdy bych si měl dávat pozor. Neboť mne hledali.
Bretoňský bard, jak si říkal, mne pozoroval. Stál s bidlem na jednom konci člunku, odpichoval nás dál a dál po proudu říčky, až zanedlouho dorazíme k moři. Tam snad prý najdu převoz na zelený ostrov za mořem, kde žijí kmeny tak divoké, že jedí lidské maso, kde druidové soupeří ve snech, kde se bohové procházejí po zemi.
Ale já věděl, že žádní bohové se tam neprocházejí.
Věděl jsem všechno.
Všechno...
© Chemist, 2007
Frgt/10
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 12 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 22 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 54 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
Dita Mocků
|
|
| (21.5.2012, 13:44) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
