|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28984 příspěvků, 4549 autorů a 303366 komentářů :: on-line: 11 ::
|
 |
|
:: Dartaer - 19.kapitola ::
Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Darktaer
 Aenica |
publikováno: 28.08.2007, 17:57
|
| Snad se může zdát, že příběh skončil, nepřítelé však mohou být zákeřnější, než by se mohlo zdát... |
| |
|
|
Kapitola devatenáctá
Meč a štít
Armáda se táhla pod prahnoucím kotoučem. Farvorthská pláň byla tichá a opuštěná. Slunce se sklánělo nad Olim Belem jako žhnoucí pochodeň. Téměř dva a půl týdne trvalo, než se Asigarovi podařilo shromáždit své muže, nabrat zásoby a dostat se až sem – a teď, když už je pár hodin od cíle, nepřítel nikde. Jeho odchod byl velmi rychlý, ale i přesto se bál, že přijde pozdě. Hnal své dvoutisícové vojsko neúprosným tempem a zdálo se, že se mu to vyplatilo.
Asigar seděl na svém grošákovi, jehož tělo kryly ocelové pláty, rozpálené sluncem. Musel být připraven na boj už teď. Sám Asigar měl na sobě lehkou zbroj chránící jeho hruď, záda a nohy. Pod paží držel stříbřitou masku – jakousi mohutnou helmici bez pohyblivého hledí, tvořící jednolitý kus zbroje. Chrániče z rukou měl sejmuté, v případě potřeby po nich však mohl vždy sáhnout. K sedlu byl připevněn luk a toulec šípů.
Za jeho zády se táhly dva tisíce narychlo sebraný mužů, kteří byli ochotní odejít na Farvorth. Pod jeho velením. To byla věc, která ho nejvíce trápila. Nikdy nevelel armádě, vůbec ani nevěděl, jak se má chovat, co má od svých mužů vyžadovat a navíc neměl vymyšlený žádný plán, který by mu pomohl pevnost ochránit. Možná, že se toto vojsko víc než čemukoli jinému podobalo stádu zoufalců. Pokud byly odhady poslů správné – a Asigar o tom nepochyboval – neměli žádnou šanci. Farvorth nebyl dostavěný a tudíž jim jeho zdi neposkytovaly téměř žádnou ochranu. Neměli vlastně nic. Jen naději.
Právě překračovali řeku Iruvien. Natrvalo jim dlouho, než našli brod, avšak jeho přechod byl mnohem obtížnější. Asigar stál na druhé straně řeky a sledoval, jak se vozy se zásobami snaží překonat tok. Kola se bořila mezi oblázky a zapadala do bahna. Koně řehtali. Svaly na těle se jim napínaly námahou.
Náhle jeden z povozů vydal praskavý zvuk a jeho kolo se zlomilo. Muži na sebe pokřikovali. Snažili se vůz vyprostit z řeky ven, nedalo se s ním ale hnout ani o píď. Kolem něj procházely davy vojáků – někteří se snažili pomoci, avšak jiní už na to neměli sílu.
Mezi zástupy pěšáků se vynořil jezdec a přiklusal až k Asigarovi. Byl to Urthen ze Sinuel. Asigar byl překvapený, když se tento muž rozhodl jít s ním, zvlášť když se teprve před nedávnem vrátil do svého města. Byl ale rád za každého šlechtice, který se vydal na cestu s ním, protože jejich přítomnost vzbuzovala u mužů větší nadšení než on sám. Jako by vlna euforie, kterou davy v Amun Sinthel zavalil, opadla stejně rychle jako ranní rosa.
„Mohou si muži odpočinout?“ řekl Urthen, když stál vedle něj.
Asigar pohlédl na vojáky, kteří se snažili vyprostit vůz z řeky. „Ne,“ odpověděl. „Odpočineme si až na Farvorthu.“
Urthen se odmlčel. „Co když už nás Gydeon předběhl?“
„Potom bychom neměli šanci ani po odpočinku.“
Urthen se neochotně uklonil. „Nebude se jim to líbit. Vojáci rychle zapomínají na nadšení a velmi rádi se staví proti svým nadřízeným. Nechal bych je si oddechnout.“
„Já vím,“ pohodil Asigar hlavou. „Ale musíme být na Farvorthu co nejdřív. Možná je Gydeon už za Olim Belem a my ho jen nevidíme. Jde nám o čas.“
Urthen se znovu uklonil. „Jak si přeješ, pane.“ Obrátil koně a vrátil se zpět k zadním řadám vojska, které pomalu postupovalo přes řeku. Ozval se hlasitý povel, po němž muži pozvedli stranu vozu nad vodu. Druhé kolo nevydrželo a poroučelo se. Povoz se zhroutil na bok. Všechny zásoby se vyvalily do proudu.
Asigar se obrátil vstříc Farvorthu. Zatím viděl jen jeho nejvyšší věže, ale i přesto tušil, jak už jsou blízko.
* * *
Eslandir a Firivion se tyčili nad přicházející armádou. Mezi nimi zel prázdný otvor, skrze nějž na muže dýchalo mrtvolné ticho pevnosti. Ani vánek nenarušil pochmurnou atmosféru, která číhala v koutech každého z domů, mezi ostrými záhyby skály i ve tvářích dávných pánů. Blížící se šero zahladilo všechny stopy po rychlém odchodu farvorthské posádky.
Asigar vjel do pevnosti jako první. Takže to dokázali, přišli včas! Nepřítel zůstává stále ještě v nedohlednu. Avšak něco se mu nezdálo. Něco tu nesedělo. Farvorth ovládalo tak nehybné ticho, tak ponuré mlčení... jako by se sám chtěl takovým zdát.
Gestem zastavil pochodující vojsko za sebou. Mlčky si prohlížel stupňovitou pevnost, jako by ji viděl poprvé v životě.
Během okamžiku k němu přiklusal na koni Urthen, spolu s Averielem z Ilenis, statným postarším mužem, z jeho zarostlé tváře vyzařovala přirozená autorita a tvrdost. „Děje se něco?“ zeptal se Urthen a snažil se přijít na důvod Asigarova znepokojení.
Muž mu však neodpovídal. Nestihl to.
Zpoza domů se náhle vynořili lučištníci. Jejich tváře byly zahaleny stříbřitými maskami a rudá barva uniforem prozrazovala příslušnost k Amun Noar. Vzduch proťal prudký rozkaz. Muži se připravili ke střelbě.
Asigar náhle seskočil z koně.
„Pane!“ Urthen za ním vykřikl a tasil meč.
„Ne!“ zvolal Asigar, obrátil se k němu a gestem mu naznačil, aby se nehýbal. Potom se obrátil k lučištníkům. Jeho oči zamyšleně těkaly z jednoho muže na druhého. Nemohlo jich být více než padesát.
„Irdenile?“ zvolal Asigar.
Na chvíli ovládlo pevnost mlčení. Náhle si jeden z lučištníků sejmul masku a vykročil vpřed. „Pane?“ Jeho tvář se protáhla překvapením. Nechal svůj luk klesnout a váhavě vyšel vstříc příchozím.
Postavil se před Asigara a rychle a formálně pokývl hlavou. „Pane,“ oslovil ho stále ještě poněkud zmatený. „Nevěděl jsem, že k nám míří naše vojsko. Jak jste se mohli vrátit tak rychle?“
„Paleas,“ pokývl Asigar hlavou na pozdrav. „Já to taky nevěděl, ale vidíš, že se mi to podařilo.“
Irdenil mu nahlédl přes rameno. „Kolik?“
„Dva tisíce,“ odpověděl krátce. „Víc jsem ani požadovat nemohl.“
„To ale nestačí. Gydeonova armáda čítá...“
„Co tady děláte?“ zvolal Averiel ostře. „Chtěli jste ovládnout pevnost? Co jste si mysleli? Amun Noar!“
Asigar se obrátil ke svým velitelům. „Teď nezáleží na tom, kdo je z jakého města. Musíme se bránit a čím víc nás bude, tím líp. Potřebujeme každého muže.“ Chytil Irdenila za paži a na důkaz přátelství ji stiskl.
„To je všechno moc pěkné, ale jak to máme vysvětlit mužům?“ ozval se Averiel podruhé. Jeho hřmotná tvář vyzařovala rozčilení.
„Nic jim vysvětlovat nemusíme,“ odpověděl Asigar stroze. „Teď je jen stačí přivést na Farvorth. Tví lučištníci se můžou přestěhovat o trochu výš, abychom zabránili rvačkám. Souhlasíš?“
Irdenil přikývl. „Nic jiného mi ani nezbývá.“
Averiel obrátil koně a vrátil se zpět k vojákům, aby vydal rozkazy. Totéž učinil i Urthen.
Asigar se naklonil k Irdenilovi. „Kde je Laren?“
Lučištníkova tvář znejistěla. „Musel utéct. Je to už dlouho, co jsem ho neviděl a nemyslím si ani, že by se potom, co ho chtěl Levroth zabít, do pevnosti vrátil. Ale jsou tu ti ostatní dva – ten člověk a melynfyr.“
Asigar náhle chytil Irdenila za paži. „Co to říkáš? Ty nevíš, kde je?“
„Je to tak,“ ohradil se. „Udělal jsem pro něj víc, než by si ten míšenec zasloužil. Mohl jsem ho zabít, ale nechal jsem ho utéct a díky tomu jsem musel zůstat tady, na příkaz mého Pána.“
„Kam odešel? Řekni mi všechno, co o něm víš!“
Irdenil bezradně zakroutil hlavou. „Nic o něm nevím. Od chvíle, co odešel, jsem o něm už neslyšel.“
Asigarova kamenná tvář pobledla strachem. To přece nemohla být pravda! Proč by Laren utekl a nedal o sobě vědět? Že by pokračoval v cestě do Amatheonu bez svých přátel nebo jel k Asigarovi pro pomoc do Amun Sinthel a minul se s ním na cestě jako s Levrothem, který opouštěl pevnost?
Do Farvorthu proudily davy mužů. Kamenné stěny pevnosti jim poskytovaly aspoň trochu příjemného chladu, byli však po dlouhém putování natolik vyčerpaní, že už to skoro ani nevnímali.
Irdenil se odvrátil a křikl na své vojáky, kteří se vydali vzhůru do vyšších pater pevnosti. Chtěl jen následovat, když tu si na něco vzpomněl. „Zůstal tu ještě někdo,“ obrátil se k Asigarovi. „Narvir, Irvidanův syn. Už je v pořádku, ale ještě když odtud náš Pán odjížděl, nebyl schopen cestovat.“
Asigarovi ta zpráva aspoň trochu zvedla náladu. Vsadil by se, že Narvir cesty schopný byl, ale uvěznit ho tady na Farvorthu dávalo Levrothovi šanci, že se zbaví jediného následníka Amun Niriath. „Díky, Irdenile,“ přikývl. „Doufám, že jsou všichni nahoře ve věžích.“
„Ano,“ potvrdil mu Irdenil jeho domněnku. „Jdu tam teď taky.“
Asigar znovu přikývl. Předal svého koně do péče svých mužů a začal stoupat vzhůru za lučištníkem. Čím výše se nacházel, tím intenzivněji si uvědomoval nedostatečnou ochranu pevnosti – hradba byla na vnitřní straně stále ještě slabá, brána chyběla úplně a už vůbec se nedalo hovořit o stavu budov uvnitř.
Irdenil ho vyvedl nahoru ke věžím. Náhlý ruch však vylákal jejich obyvatele ven a už zdálky byly patrné tři postavy Orimstacha, Narvira a Raela.
„Paleas,“ pozdravil Asigara Narvir. Mužova tvář nejevila sebemenší známky únavy. Zdálo se, že se ze svého zranění už docela vyléčil.
„Paleas.“ Asigar přejel všechny tři očima. Ve tvářích Raela s Orimstachem se dala číst starost a on dobře věděl, co ji způsobilo. Sám dokázal jen těžce skrývat své pocity a vůbec nedokázal přijít na něco, čím by je oba mohl uklidnit. Obrátil se proto zpět k Irdenilovi. „Víte něco o Gydeonově armádě? Za jak dlouho by tu měla být?“
Irdenil přivřel víčka. „To vojsko se chová divně. Vyslal jsem posly a ti říkali, že se náhle stočili na západ. Druzí mi ale tvrdili, že stále pokračují směrem na Farvorth. Nejspíš nás chtějí obklíčit ze všech stran, i když nevím, k čemu jim to bude. Přes skálu se k nám nedostanou a ta kryje celou zadní část pevnosti. Připadá mi, že sami neví, kterým směrem se mají vydat.“
Asigar přikývl. „Potom bychom měli výhodu. Víš tedy aspoň přibližně, kdy se k nám dostanou?“
„Nemají stálé tempo a mohou tu být stejně za den jako zítra. Věř mi, neudržují ani stálý směr a postupují pořád pomaleji, nikdo si ale nemůžeš být jistý, jestli nás tím nechtějí zmást. Klamou nás i počtem – jednou se rozdělí do skupiny, kterou vyšlou napřed, čítající pouze dva tisíce mužů, potom se však spojí v jednu a ukazují se nám ve své plné síle. Vážně nevím, co si o tom má myslet. Buď je jejich vůdce naprostý tupec nebo génius.“
„Doufej, že to první,“ podotkl Narvir. Podle tónu jeho hlasu zřejmě ani jemu nebylo pochuti mluvit s někým z Amun Noar, snažil se však svůj odpor aspoň skrývat.
„Tohle skončí vždycky stejně,“ podotkl Rael lidskou řečí, neboť Dračí jazyk neovládal a ani se mu nesnažil naučit. „Všechny tyhle vaše debaty se odehrávají, aniž byste projevili zájem o zdravý selský rozum mé maličkosti.“
Asigar se k němu otočil a odpověděl stejným jazykem: „Pokud si myslíš, že se v tvé hlavě konečně zrodil smysluplný nápad...“
Rael se pohrdavě ušklíbl. „Vždycky mám plno smysluplných nápadů. Třeba teď vím, že je čas večeřet, na což vy unthiliathé úplně zapomínáte. Před bitvou je nejdůležitější jídlo...“
* * *
Muži vztyčili na hradbách prapory. Modré, rudé i zelené barvy vlály vzduchem, rozechvívané nadcházejícím večerem. Uvítaly nové ráno a po něm další noc, která všem připadala jako chladivé vysvobození. Nikdo si nebyl jist, kdy k nim Gydeonova armáda dorazí – a nikdo nad tím ani nechtěl přemýšlet. Čas ubíhal od hodiny k hodině, od hlídky k hlídce, od večera do rána. Každé svítání mohlo přivést nové překvapení. Každý nádech mohl být poslední.
Tma ovládla Farvorth. Strážní ohně na hradbě signalizovaly přítomnost posádky. Jejich záře matně osvětlovala boky dvou soch, jež prorážely šero a vystupovaly z něj jako poslední náznaky moci Unthial.
Asigar s Irdenilem, Narvirem a oběma šlechtici stál u stolu uprostřed své pracovny, na němž byla položena mapa pevnosti a jejího okolí. Začaly se chystat první bitevní plány.
Náhle někdo zabouchal na dveře. Všichni překvapeně zvedli hlavy.
„Dále,“ zavelel Asigar.
Dveře se otevřely. Na prahu stanul Orimstach se svou flétnou na zádech a starostlivým výrazem přejel tváře všech přítomných.
„Mistře Orimstachu,“ oslovil ho Asigar. „Jsi vítán. Přišel jsi k nám se svou radou nebo ti můžeme nějak pomoci my?“
Melynfyr se mírně uklonil. „Kdyby má hlava ukrývala v sobě tolik nápadů jako tónů písní, už dávno bych nebyl hudebníkem. To jistě ne, můj pane.“
„Co tedy od nás potřebuješ, mistře?“ otázal se Asigar znovu.
Orimstach si povzdechl. „Náš vrabčák se nehodlá vrátit do hnízda. Ano, ano... chlapec se ztratil. Co když ho překvapila Gydeonova armáda a uvěznila ho jako rukojmí? Pomyslel jsi na to, můj pane?“
Asigar zaváhal. Ne, na to skutečně nepomyslel, pravdivost melynfyrových slov však na něj udeřila s neskutečnou razancí. Ano: Co když je v nepřátelské armádě Arkeath, která ví, že u sebe nosí Kyrgyl? Sám se zalekl vlastních myšlenek. Co když získal nepřítel Náhrdelník?
„Musíme doufat, mistře,“ řekl Asigar pevným hlasem. „Nic jiného nám nezbývá.“
Orimstach pozvedl hlavu. „Zítra už bude pozdě na naději, pozdě na plány. Jitro přinese zlé zprávy.“
* * *
První ranní paprsky prorazily kolem špicí Olim Belu. Zalily pevnost zlatou potopou, až z toho oči přecházely. Oblaka se táhla po nebi pomalu jako ruka matky, která utírá slzy svému dítěti. Nikdo nové jitro nevítal. Nikdo se neradoval.
Asigar se procházel po nejnižším patře Farvorthu. Potřeboval si pročistit hlavu od všech zlých myšlenek, avšak nedokázal z ní vyhnat tísnivé obavy o svého mladého přítele. Je stále ještě naživu? A pokud ano, neupadl do rukou nepřátel? Má stále ještě Kyrgyl u sebe?
Viděl Irdenila postávat u Firivionovy paty a bavit se se svými muži, když tu náhle k lučištníkovi seběhl někdo z hradeb a uklonil se mu. Podle výrazu muže to bylo něco naléhavého. Za okamžik i Irdenilova tvář ztvrdla a spěšně se rozhlédl kolem sebe. Jeho oči vypátraly Asigara.
Irdenil se dal do běhu. Asigar ho zamyšleně pozoroval, jak se k němu blíží, aniž by hnul brvou. Pochopil, že se děje něco důležitého. Čekal, dokud nestanul vedle něj.
„Pane,“ oslovil ho spěšně. „K Farvorthu se blíží jezdec. Možná jich je víc, to se nedá určit – ale má s sebou bílý prapor.“
Asigarem proběhla vlna rozrušení. „Laren,“ vydechl a utíkal vzhůru po schodech na hradby.
Shora se mu naskýtal dokonalý pohled na zelené pláně. Zaostřil oči na západ. Skutečně! K pevnosti se blížil jezdec. Ne, nebyl jeden – bylo jich několik! Asigar se zamračil. Tohle nebyl Laren. Musí to být...
Náhle se mu z hrdla vydralo ohromené vydechnutí. Obrátil se na Irdenila, který stál za ním: „Gydeon je tu. Přišel!“
Vojáci na stráži ho zaslechli. Slova se nesla dál a dál a stále větší počet mužů si začal ukazovat kamsi před sebe. Téměř na okraji horizontu vstávalo černé mračno. Dlouhá čára se táhla po obzoru jako les a každému začínalo být jasné, na co se dívají – nepřítel se blížil.
Spolu s ním se na pláních stále zvětšovaly čtyři tečky mířící k Farvorthu. Nad jedním z jezdců povlával bílý prapor. Byli to vyjednavači.
„Dej vědět ostatním,“ řekl Asigar Irdenilovi. „Ať sem přijde Narvir, Urthen i Averiel. Rychle!“
Lučištník se obrátil a seběhl dolů ze schodů. Asigar pomalu sestupoval tou samou cestou. Cítil, že se bitva blíží. Cítili to všichni. Za hradbami Farvorthu se ozýval rozrušený křik, jak se zprávy rychle šířily dál.
Za chvíli se všichni shromáždili u vchodu do pevnosti. Irdenil se se svým lukem postavil vedle Asigara, který vyčkával spolu s Narvirem a oběma šlechtici v čele zástupu, jenž utvořil za zády soch Firiviona a Eslandira dlouhý půlkruh. Teď už všichni rozeznávali obrysy přicházejících postav – dva z nich byli otharové a zbylí dva zřejmě lidé sedící na koních. Bílá vlajka se vlnila na jejich hlavami.
Vyjednavači u vchodu zpomalili, jako by už teď vjížděli vítězně do Farvorthu. V Asigarovi se zpěnila krev, když je poznal.
Prvním z jezdců byla světlovlasá žena v lesklé zbroji – Arkeath. Na zádech měla připevněný meč a její oči opovržlivě shlížely na vojáky pod sebou. Druhý byl muž zahalený v temném plášti s kápí přepadávající mu přes oči. Jako by všechno světlo kolem něj pohasínalo a stávalo se tmou, jako by naděje všech mužů při pohledu na něj prchala pryč spolu s jejich odvahou. Ne, ten muž jistě nebyl člověk. Říkali mu Poutník.
Nově příchozí zastavili asi patnáct metrů od Asigara. Arkeath se na něj pousmála s chladným triumfem v očích a zabodla praporec s bílou vlajkou k nohám svého koně.
„Můžeme se spolehnout na čest Pána pevnosti a cítit se tu jako přátelé?“ zaskřípal ledový Poutníkův hlas, jeho oči se však nezvedly od země. Zakrýval tím většinu svého obličeje a jediné, co zpod jeho kápě vyčnívalo, byla bledá brada.
„Můžete se spolehnout, že na vás nikdo nezaútočí. Alespoň ne teď,“ odpověděl Asigar. „Přáteli však na této půdě nikdy nebudete.“
„To je škoda,“ povzdechl si Poutník. „Vždyť právě teď neseme poselství míru! Král Gydeon vzkazuje pánu Asigarovi, kterého velmi ctí a považuje si ho, aby složil zbraně a přidal se na jeho stranu pro dobro jeho země i celé Syderie. Nikomu uvnitř pevnosti nebude ublíženo.“
„Známe triky tvého pána,“ namítl Asigar. „Nikomu uvnitř pevnosti neublíží, ale už nic neříká o tom, co se stane, až z pevnosti vyjdeme.“
„Pochopils´ správně,“ ušklíbla se Arkeath.
Poutník na ni rozzlobeně sykl. Odmlčel se. „Jsi velmi chytrý. Byla by škoda, kdybys nevyužil nabídky Nejvyššího krále a nestal se jeho poddaným. Buď si jistý, že on je ve svých darech velkorysý. Pod jeho nadvládou můžete dál spravovat své země jako předtím, jen s tím rozdílem, že mu podstoupíte své vojsko.“
„To zní lákavě,“ přikývl Asigar.
Poutník se pod svou kápí pousmál. „Vidím, že se v tobě náš král nemýlil. Nuže, opusť Farvorth a vydej se s námi do Myrionu, kde slíbíš poslušnost svému králi.“
Asigar vystoupil vpřed. „Až potkám pravého krále, slíbím mu poslušnost. Neuznám ale tyrana, stejně jako kdokoli za těmito zdmi. Vím, co znamená Gydeonův vděk. Zpustošil už svou říši a teď potřebuje nové otroky – ale mezi námi je nenajde.
A teď ti zase já řeknu své podmínky: Nechte nás být. Vraťte se do Ghaad Trillionu a nestarejte se o Vznešený národ. Nebudu jednat se zrádci a už vůbec se jim nebudu podrobovat.“ Asigar probodl očima Arkeath.
Žena se jeho slovům zasmála. „Copak ses úplně pomátl? Jak dlouho si myslíš, že můžeš tuhle díru ubránit? Naše vojsko je mnohem silnější – jsou mezi námi lidé, otharové a máme i gryfí jízdu! Stačí nám den na to, aby tyhle zdi padly a aby z tvé armády nezbyla ani vzpomínka. Jsi stejný hlupák jako Eldain!“
Irdenil vztekle napjal luk a namířil ho na Arkeath.
„Takže tohle je slovo Pána pevnosti!“ zvolala opovržlivě. „Myslíte si, že i když bitvu vyhrajete, nechá vám něco z vašich zásluh? Nikdo si nebude pamatovat vaše jména, všichni budou chválit jen jeho a zahrnou ho svými poctami! Přidejte se ke Gydeonovi a na vaše činy nikdo nezapomene.“
„Odejděte,“ řekl Asigar pevně. „Dal jsem slovo, že se vám nic nestane a to také splním. Odejděte.“
Poutník trhl otěžemi svého koně, který se pod ním vzepjal. Jezdci se obrátili a beze slov vyjeli z Farvorthu. Ven je nevyváděly pobouřené výkřiky – ani jeden hlas nepromluvil. Všichni mlčeli. Věděli, že jejich výhrůžky byly pravdivé. Zahynou tu.
Irdenil sklonil svůj luk. Pohlédl na Asigara. Jeho tvář byla nepřirozeně chladná a kamenná, ale také odhodlaná a plná zloby.
„Co budeme dělat teď?“ řekl Narvir tiše.
Asigar se odmlčel. „Budeme čekat.“
* * *
Strach zachvátil Farvorth. Nikdo nemluvil víc, než bylo nezbytné a nastalé ticho, narušované jen třeskotem chystaných zbraní, působilo ponuře. Tma se vkradla nepozorovaně uprostřed příprav. Oheň zažehnutý nedaleko pevnosti dával unthiliathům přesnou představu o tom, kde se nepřítel nachází. Občas se někomu zdálo, že zaslechl klapot koňských kopyt a že na pevnost útočí celá armáda, nikdy se však tato zdání nepotvrdila. Přesto všichni vyčkávali v pozoru.
Asigar se neklidně převaloval na posteli a snažil se usnout. Budil se co chvíli. Jeho myšlenky se neustále měnily, aby je vystřídaly jiné, mnohem hrozivější a bolestivější.
Vstal z lože ještě před svítáním a začal se připravovat na boj. Toto ráno byl rozhodnutý vyprovokovat bitvu.
Rychle se najedl studeného masa a chleba, které si nechal večer přinést. Na stojanu v rohu pokoje se nacházela jeho zbroj. Přejel po ní rukou, jako by si ji chtěl ještě naposledy prohlédnout. Potom sundal hrudní pancíř. Byl těžký, ale jeho váha byla jistým způsobem uklidňující. Připevnil jej na sebe.
Když si byl jistý, že sedí pevně, začal si navlékat chrániče na ruce a nohy. Víc si nemohl dovolit, pokud si chtěl zanechat určitou ohebnost a rychlost. Sáhl po obličejové masce. Přejel po jejích záhybech prsty a jasně vnímal její chlad. Zatím ji nechal na svém místě.
Obrátil se k vedlejšímu stojanu a sňal z něj luk s toulcem šípů, který skončil na jeho zádech. Potom si k pasu připevnil pochvu s mečem a dýku. Jeho tělo svírala velká tíha. Už kdysi podstoupil nejednu bitvu, byly to však jen šarvátky mezi městy, které ani nestály za to uchovat je v paměti, náhle však začínal vnímat, jak moc je mu ta váha teď cizí a neznámá.
Vzal masku do ruky a postavil se k oknu. Nechal se mámit vůní veryaly a užíval si ji plnými doušky. Potom se vrátil ke své posteli. U jejích nohou ležela zdobená pochva, z níž vyčníval jílec posázený polodrahokamy. Vytasil meč a prsty přejížděl po vyrytém nápise na něm.
Eldain, stálo tam. Vnímal to jméno jako už tolikrát a přitom se mu zdálo, že je jeho bolest stále čerstvá. Myšlenkami se vrátil k Arkeath. Pokud ji v poli najde, nebude ji šetřit a je mu už jedno, pokud padne jeho mečem nebo Eldainovým. Všechno mu bylo jedno.
Vyšel ze svého pokoje. Pomalu začínalo svítat. V pevnosti panoval ranní chlad, který byl příznakem toho, že dnešní den nebude tak dusivý jako ty předešlé. Ideální čas pro bitvu, pomyslel si.
Scházel dolů až ke stájím, kde právě chystali jeho koně. Grošák vzrušeně frkal v tušení něčeho nevídaného. Asigar ho pohladil. Jeho hlavu kryl pancíř, stejně jako hruď. Víc na něj Asigar dávat nedovolil.
Když už slunce úplně vyvstalo nad vrcholky Olim Belu, šel ještě na chvíli do chrámu. Uvnitř bylo pusto a prázdno; nikdo už se nechtěl modlit ke svým bohům, kteří na ně uvrhli neštěstí. Asigar však šel až do Svatyně Draka, kde poklekl u stříbřitého pramene.
Světlo ozářilo ležení nepřátel. Od pevnosti je teď dělily jen stovky metrů, které se zdály zoufalé krátké a zanedbatelné. Na hradbách stálo jen několik mužů, aby se zbytek vojska mohl připravovat k bitvě.
Irdenil se svými noarskými lučištníky už dlouho vyčkával pod hradbami a nervózně přecházel z místa na místo. Pořád dokola si opakoval jejich plán, ujasňoval si pozice, které nemá opouštět a snažil se mezi své muže vnést aspoň trochu naděje. Rudý plášť mu padal přes zbroj a vlnil se za ním při každém rozrušeném kroku.
Vojáci se začali shlukovat na svá místa. Každý oddíl už předchozího dne obdržel jasné instrukce. Urthen s Averielem vyčkávali se svými muži v přední linii už dlouhou dobu. Měli vést první útok, sami si však nebyli jistí reakcí svých vojáků na tuto úlohu. Vrhnout se přímo do lůna nepřítele byl velmi odvážný plán a pro mnohé zcela nepřijatelný, Asigar se však nenechal přesvědčit výmluvami ani radami. Popravdě, oba dva si teď nebyli jistí sami sebou.
Praporečníci stáli v každém oddílu. Ukazovali tím nejen příslušnost ke svému městu, ale v případě obou šlechticů i k rodové armádě.
Mezi muži panovala nejistota. Nikdo teď už Asigarovi nedůvěřoval a jejich krátké poblouznění dávali mu dávali za vinu, díky čemuž byli také vehnáni do této pasti. Nad hlavami vojáků se vznášel rozčilený šepot.
Náhle se objevil sám Asigar. Seděl na své grošáku hrdě vzpřímený, nedávající najevo bázeň ani nerozhodnost, naopak z něj čišela jistota a kdokoli ho spatřil, nebyl si jistý, jestli před sebou stále vidí vyhnance svého národa, či svého skutečného pána. Na krátký okamžik zavládlo mezi muži ohromení, když projížděl mezi nimi ve své lesklé zdobené zbroji jako samotný bůh, avšak po nějaké době se ticho prolomilo v rozčilený hovor, který neustále nabíral na síle.
„Myslel jsem, že už nepřijdeš,“ prohodil k němu s žertem Narvir, když se Asigar na okamžik zastavil vedle jeho pluku, který mu byl přidělen.
„Myslíš, že bych si to nechal ujít?“ odpověděl mu stejným tónem a stiskl jeho napřaženou paži. „Uvidíme se po bitvě,“ řekl povzbudivě a popohnal koně do čela armády.
Urthen s Averielem po něm bleskli očima a krátce ho pozdravili, aniž by s ním dále hovořili. Nebylo co si povědět. Oba muži totiž tušili, co se stane. Bylo to cítit ve vzduchu.
Asigar popojel koněm několik metrů před vojáky, aby na něj všichni viděli. Musel ještě něco říct, než bitva začne. Viděl strach v očích mužů a nedivil se mu – stejný strach sžíral i jeho nitro, ačkoli si to nepřipouštěl. Ještě jednou je přelétl očima.
Náhle se mezi muži rozezněl rozčilený výkřik. Až k Asigarovi nedolehla ta slova zřetelně, velmi dobře na něj však dopadla reakce onoho zvolání. Vojáci se k němu postupně přidávali. Hlasy zněly nespokojeností a vztekem, vše dávali za vinu jemu – tomu, jehož jméno kdysi znělo celým Amun Sinthel, tomu, jemuž provolávali slávu.
Asigar je nevěřícně sledoval. Nedával na svém obličeji nic znát, jeho oči však rozrušeně vyhledaly Urthena s Averielem. Oba na něj bezvýrazně hleděli a jemu došlo, že cítí stejné pobouření jako zbytek vojska. Vše se mu náhle začalo bortit pod rukama. Kdepak jsou sliby, které mu v Amun Sinthel padaly k nohám? Kde je ta slepá oddanost, se kterou se k němu upínali?
Jeho kůň se rozrušeně obrátil. V té chvíli si něčeho všiml. Blížilo se to ze severu podél skály a blyštělo se to jako hvězda padající z nebe. Nad tím zvláštním čímsi vlála černo-bílá vlajka. Byl to jezdec.
I mnozí další si toho všimli. Hlasy postupně utichaly a napjatě sledovaly přicházející postavu. Černý kůň pod svým jezdcem pádil jako vítr. Tmavá hříva vlála ve vzduchu stejně jako prapor nesoucí znamení černého a bílého draka na černo-bílém poli rozděleném v půli. Vojáci ten symbol znali z vyprávění, nikdo z nich však nevěřil, že stále ještě existuje – že je v Syderii stále ještě někdo, kdo pod ním bude bojovat.
„Strážce! Podívejte se! Je to Strážce!“ znělo mezi unthiliathy.
Asigar se natočil čelem k jezdci. Nevěděl, co to znamená, doufal však, že příchozí je poslem dobrých zpráv. Poslem naděje.
Strážce se zastavil přímo před ním. Černý kůň rozvířil svými kopyty vyprahlou zemi a jeho silné boky se prudce vzdouvaly. Jezdec byl oděn v zlatavé zbroji z gryfího peří a stejné barvy byla i jeho umně zdobená maska, která mu kryla obličej. Strážce mlčel. Všichni s napětím čekali na jeho reakci.
Náhle zabodl prapor k nohám svého koně. Konec okovaný železem vjel hladce do půdy. Strážce seskočil ze sedla. Černý plášť za ním povlával při každém pohybu. Vtom udělal něco, nad čím se mužům čekajícím ve Farvorthu zatajil dech.
Poklekl k nohám Asigarova koně. Sklonil hlavu.
Asigar jako by nemohl pochopit, co se děje.
Strážce pozvedl oči a přes svou masku řekl tlumeným hlasem: „Přísahám poslušnost mému jedinému pánu – Asigarovi, synovi Amun Sinthel, generálu armády. Můj život patří jemu a pokud to bude chtít, zemřu pro něj. On jediný je pravým synem Eslandirovým a proto se neskloním před nikým, než před ním.“
Muži nebyli ohromením schopní ze sebe vydat jedinou hlásku.
„Přijímám tvou přísahu. A jsem jí poctěn,“ odpověděl Asigar tak nejjistěji, jak jen to v této chvíli dokázal
„Díky, můj pane.“ Strážce se narovnal a znovu se vyšvihl do sedla svého koně. Prapor nechal zabodnutý v zemi u Eslandirových nohou. Popohnal svého koně a postavil se k Asigarovi tak blízko, až se jejich zvířata téměř dotýkala boky.
Asigar se mu zahleděl do očí, které jako jediné odhalovaly něco z jeho tváře. Náhle se zamyšleně zamračil.
Strážce si položil ruku na srdce a uklonil se mu. A když se zvedal, jeho prsty jako by nenápadně sjely kousek níž pod jeho krk a zůstaly tam významnou dobu ležet.
Asigar se vylekaně napřímil. Znovu se zadíval do těch očí a potom sklouzl pohledem k jeho koni. Pochopil. Slovy by se nedalo vyjádřit udivení, které ho v té chvíli ovládlo. Věděl, že před ním stojí Laren. Nechápal to však.
Obrátil se čelem k armádě. „Dnes nadešla naše chvíle. Teď máme šanci zasadit nepříteli první ránu naší odvety! Vidím strach, který je ve vašich očích a vězte, že stejný strach cítím i já. Já se jím však nenechám ovládat! Buď zemřu tam v poli nebo kdekoli jindy, nenechám se však zabít sebou samým! Mým vládcem není strach; je to myšlenka na budoucí mír, naděje, že až ráno vstanu, nebudu už prolévat krev, ale nechám ji kolovat v žilách těch, kteří mají odvahu bojovat za to, co je jim drahé, za to, co jim dali jejich předci, za to, co jim dalo život!“
Vytasil z pochvy meč a napřáhl ho směrem k nepřátelskému ležení. „Tam jsou ti, kteří nás vyhnali do lesů, tam jsou ti, co zradili a proti těm dnes budeme bojovat! Dnes zemřou zrádci!“
Vojskem se rozlehl nadšený jásot. Muži tasili zbraně a zvedali je nad hlavy. Asigarův duch, který rozpálil davy v Amun Sinthel se vrátil. Znovu mu provolávali slávu. Znovu slibovali smrt nepřátelům.
Urthen zavelel svému oddílu. Jezdci třeskli meči do štítů. Koně se rozeběhli z pevnosti následovaní dalšími dvěma pluky. Asigar stál a sledoval, jak se přes něj přelévá vlna hněvu Unthial, jak se ženě vstříc táboru Gydeonovy armády.
Laren vykřikl, vytasil meč a vyrazil za jezdci. Dusot kopyt se rozléhal planinou. Křik mužů rozechvíval vzduch.
Orfigon prorazil zadní řady a mířil stále vpřed. Laren teď viděl jasně les nepřátel, čekající, až na ně udeří. Byly jich tisíce a jezdců jen několik set. Jejich klín mířil stále vpřed.
A potom se vojska srazila.
Laren zkosil k zemi prvního muže, s nímž se setkal. Oháněl se mečem kolem sebe a pátral zrakem po řadách otharů, které viděl při svém příchodu rozmístěné na křídlech. Maska mu bránila ve výhledu, ale při jednom z prvních střetů mu zachránila život. Odněkud z davu se vynořilo kopí a neškodně sklouzlo po jeho tváři. Laren se obrátil po směru útoku. Člověk pod ním proti němu neměl šanci.
Unthiliathé kosili řady nepřátel se zuřivostí a odhodláním, jaké se nedalo vyvážit ani přesilou Gydeonovy armády. Vojáci se znamením rudé medvědí tlapy a stříbrného gryfa se shlukli v pevných řadách a nenechali se vyhnat ze svých pozic ani zuřivostí prvního útoku.
Laren pronikal stále hloub do útrob armády. Cítil pach krev, která kolem něj zalévala zem. Výkřiky splývaly s bolestí. Snažil se držet s ostatními jezdci, bitevní vřava jej však unášela stále dál. Otočil Orfigona a snažil se vrátil zpět.
V té chvíli protrhl vzduch zvuk rohu. Bojištěm se rozlehl křik. Gydeonovi muži se začali rozestupovat a utíkat pryč. Otharové přicházeli.
Laren odrazil útok posledního opovážlivce. Náhle se za zmatenými hloučky lidí objevila statná těla otharů. Jejich krok byl pevný a rytmický jako údery bubnu. V té chvíli se však rozezněl ještě jiný zvuk – byl to povel k ústupu. Od úst k ústům se opakoval onen rozkaz, až dolehl i k Larenovi.
„Ústup!“ zakřičel Laren, doufaje, že tím upozorní i ty, kteří se nechali bitvou strhnout příliš daleko. Trhl uzdou a kopl Orfigona do slabin. Kůň utíkal před nepřáteli. Před první linií Gydeonova vojska už se rýsovaly postavy jezdců, kteří se vraceli na Farvorth. Laren se přidal za nimi. Uháněli, jak nejrychleji mohli, přesto však za sebou slyšeli stále zřetelněji těžký krok otharů, který se neustále přibližoval.
Larenovou hlavou probleskla vzpomínka na první moment, kdy byl Farvorthu takto blízko. Teď se nacházel ve stejné situaci. Prchal. Měl však tušení, co Asigar zamýšlí. A už brzy se jeho domněnce dostalo kladné odpovědi.
Muži před vchodem do Farvorthu třímali luky. Jejich zbraně zůstávaly dravě napjaté, dokud se nepřítel nepřiblížil. A potom... pal! Šípy vzlétly vzhůru k nebi, opsaly oblouk a potom se začaly snášet k zemi na othary. Následovala druhá salva. Třetí.
Laren už byl téměř u pevnosti. Cítil za sebou dusot nepřátel. Někteří unthiliathé ještě vypálili počtvrté, jiní se však už chopili kopí, mečů a štítů a s výkřikem je napřáhli před sebe.
Laren vjel ke svým spolubojovníkům. Prudce trhl uzdou a donutil Orfigona rychle se otočit. Kůň se zaryl kopyty do země, až se kolem něj zvedl oblak prachu. Laren pozvedl Dyrlaen před sebe.
V další vteřině se srazil s othary. Tvorové byli ještě vyšší než jezdci a lehce drtili řady Asigarovy armády. Laren se střetl s prvním z těchto nepřátel. Othar byl zraněný a jeho útoky byly pomalé, i přesto se však oháněl svými meči s drtivou silou a bylo jen štěstím, že se v nechráněném okamžiku podařilo Larenovi protnout jeho pas, až se tvor s bolestí zlomil a padl v kaluži krve na zem.
Laren musel couvnout do pevnosti. Jeho tělo už neslo stopy prvních zranění a pokud si rychle neopatří štít, další budou přibývat stále rychleji. Sklonil se, až téměř spadl ze sedla, byl však v pohybu velice obratný a věděl, co dělá. Dyrlaen se zaryl do zad jednoho z otharů. Tvor se snažil obrátit se k němu, byl však příliš zaměstnán svým předchozím protivníkem. Laren mu s trhnutím vyrval z ruky těžký štít a přechytil si ho tak, aby ho mohl držet.
Vojáci se nechávali zatlačovat do Farvorthu. Nápor otharů byl drtivý a nemilosrdný a nezbývalo jim nic jiného než couvat.
Laren si v bitevní vřavě všiml Asigara. Manévroval na svém grošákovi s překvapující lehkostí, jakou mu mrštný kůň poskytoval a snažil se vyhnout úderům jednoho z otharů.
Náhle Laren ucítil prudký úder do zad. Síla zásahu jej podlomila a vrhla jej na Orfigonův krk. Nepřirozeně se v sedle zkroutil, aby se vyhnul další ráně. Gryfí zbroj jej dobře chránila, síla úderu mu však téměř vyrazila dech.
Skryl se pod štítem. Meče na něj dopadly a třeskly o něj tak prudce, až zatlačily Larena zpět. On to však čekal. Ohnal se štítem po protivníkovi a cítil, že se mu podařilo jej zasáhnout. Náhle se na něj snesla druhá série úderů a to s rychlostí, jakou neočekával. Zavrávoral v sedle. Cítil, jak jeho nohy vyklouzávají z třmenů a jak padá na zem.
Dopad mu na okamžik vyrazil dech. Maska se mu sesmekla z tváře. Z hrdla se mu vydral chroptivý zvuk, jak se snažil opět nadechnout. Náhle spatřil nad sebou blýskající se čepele.
Přetočil se na bok, čímž si zachránil život. Meče se neškodně zaryly do půdy. Othar se chystal k další ráně.
Vtom Laren zahlédl svůj prapor. Vzepjal se a odrazil od země. Rukou se dotkl dřevěné násady. Vší silou za ni zatáhl a vyrval ji ze země. Othar už ho však dostihl. Napřáhl se.
Laren otočil kovaný konec k nepříteli a bodl ho do břicha. Othar se prudkostí svého úderu zarazil na tyč ještě hlouběji. Bolestivě zařval. Laren trhl praporcem a odhodil bezvládné tělo od sebe.
Po čtyřech se doplazil ke svému meči, unikajíce přitom těžkým nohám, které se kolem něj míhaly. Uchopil Dyrlaen a štít a narovnal se. Vlna těl ho donutila ustupovat do pevnosti. Vojáci utíkali do Farvorthu, v němž hledali útočiště.
Laren se obrátil, až když se octl zády ke zdi první ze staveb. Pozvedl štít a vzdoroval náporu dalšího z otharů. Po těle mu stékal pot a mísil se s krví, povětšinou jeho vlastní. Únava na něj doléhala stále hůř, až už jen mechanicky zvedal ruce k obraně a sekal proti nepřátelům. Stále více šrámů pokrývalo jeho tělo, až už necítil nic jiného než bolest a strach. V bitvě nebylo místo pro odvahu.
Otharové začali zaplavovat nejnižší stupeň pevnosti. Za jejich zády vpadl dovnitř i zbytek lidí, kteří dokončovali dílo zkázy ohněm a mečem. Domy hořely. Kámen se bortil. Těla padala k zemi.
Laren vyběhl po schodech přes proraženou strážnici do dalšího patra, kde už se shromáždila většina armády. Viděl nahoře Irdenila, jak se svými lučištníky míří na nepřítele. Nikde však nezahlédl Asigara.
Vyběhl k Irdenilovi a postavil se kousek před něj, aby ho chránil, zatímco mohl lučištník dál útočit. Skupina otharů se právě prodrala strážnicí až k nim. Laren napřáhl ruku a máchl s ní v složitém gestu. Ozval se výbuch a oheň se rozprskl pod nohama nepřátel. Lučištníci jeho dílo dokonali.
Náhle se Irdenilovy oči setkaly s Larenovými. Lučištníkova tvář se překvapeně protáhla, neměl ale naštěstí čas se na něj dále soustřeďovat, neboť se k nim blížila další vlna nepřátel.
Minuty se nedaly odlišit od hodin. Asigarova armáda se zoufale bránila náporu a přitom přišla o vládu nad dalším stupněm. Vojáci postupovali stále výš v naději, že se jim tam podaří útok odrazit.
Laren se držel Irdenila a chránil ho. Zdálo se mu, že v jedné chvíli spatřil i Narvira, avšak Asigar se někam vytratil. A potom ho spatřil úplně dole obklopeného nepřáteli odolávajícího útku jen s hrstkou svých mužů.
Larenovy oči zběsile těkaly po pevnosti, jak se snažil najít cestu, kterou by se k němu mohl dostat. Bez rozmyslu vyrazil vpřed a sekal kolem sebe, aby si utvořil průchod. Cítil horkost Kyrgylu na své hrudi. Cítil dračí sílu ve svých žilách.
Proběhl strážnicí a seskočil ze schodů. Jeho štít se roztříštil už před nějakou dobou a neměl čas nějaký znovu hledat. Rozhlédl se. Kolem proudily davy lidí a právě ty obklíčily Asigara a svíraly ho v úžícím se kruhu.
Laren nechal ruku s mečem klesnout a napřáhl před sebe levou. Proti nepřátelům se snesla vlna rudých jisker, které pronikaly jejich brněním a zažíraly se jim pod kůži. Lidé se snažili oheň ze svých těl uhasit, kouzlo však bylo mnohem zákeřnější.
Asigarovy se podařilo udeřit na tu stranu, která byla oslabená Larenovým přičiněním. Probojovával se stále dál a dál, až nakonec stanul vedle svého přítele. Postavili se zády k sobě. Laren cítil vyčerpání, jaká mu kouzla přinášela a zařekl se je používat dál, pouze s výjimkou kritických situací. Lidé i otharové se kolem nich snažili opět semknout, oni však začali postupovat směrem vzhůru.
Kolem žhnul oheň a pálil je ve tvářích. Už byli příliš unavení, než aby se zmohli na další protiútok.
Zbytek Asigarovy armády ustoupil ze třetího stupně. Náhle se však mezi řadami vojáků objevil jejich velitel a jeho Strážce. Muži zajásali. Vydávali ze sebe to poslední, aby se zachránili – a aby zachránili Farvorth.
Štěstí jako by se začalo vracet na jejich stranu. Začali utlačovat nepřátele stále níž a dobývat zpět ztracené pozice. Třetí stupeň se opět navrátil do jejich rukou.
Náhle se nad hlavami armád rozezněl vysoký, vřeštivý řev. Všichni vzhlédli vzhůru. Přímo nad nimi se začali snášet z nebe gryfové. Opálená těla Sarkanďanů se rýsovala proti modré obloze a oheň se odrážel na šupinách zvířat, na jejich drápech a zobácích, které se blyštěly dravostí.
Gryfové přistáli mezi unthiliathy. Sekali a trhali vše, co se objevilo vedle nich, nehledě na to, zda-li to je jejich nepřítel či spojenec. Brzy se jejich peří zbarvilo krví pobitých mužů.
Asigar se skryl za polorozbořenou zeď, aby unikl útoku rozběsněného gryfa a jeho jezdce. Koutkem oka zahlédl Larena, který mu právě přispěchal na pomoc. Oheň z jeho dlaně vyletěl proti zvířeti. Oba se pak společně vrhli proti němu a snažili se zarýt své čepel proti růstu peří. Gryf vřeštěl a bránil se, ale brzy jeho šance upadaly. Bezvládně se svezl na zem a jeho záda se pokryla krví jeho pána.
Armáda musela opustit další dva stupně, aby konečně nalezla oporu. Stavby se bortily a dřevo zachvacoval požár. Asigarových vojáků stále ubývalo a stále bylo méně těch, kteří byli ještě schopní vzdorovat. Naštěstí však to samé začínalo platit i u jejich nepřátel.
„Za mnou!“ vykřikl Asigar a pobídl své muže, aby ho následovali. Seskočili dolů na nižší stupeň a vrhli se nepřátelům do zad. Jako by nikdo tak prostý plán neočekával. Nepřátelé se obraceli a nevěděli, který útok odrážet dřív. Asigarovi muži rozprášili celou skupinu otharů, která buď padla nebo se rozprchla.
Kdosi z vojáků uchopil prapor a zamával jím ve vzduchu. V odpověď se mu dostal hlasitý pokřik shora. Mužů se zmocnila zběsilost. Zatlačovali nepřátele níž, dobývali stupeň za stupněm a pomalu se přibližovali vstříc vítězství.
Irdenil byl náhle odříznut od zbytku armády. Několik stupňů pod sebou spatřil Asigara s Larenem, jeho vlastní muži, kteří nebyli vycvičeni na boj zblízka, se však náhle octli tváří v tvář nepříteli. Nad hlavami lučištníků zakroužil gryf. Oheň se odrážel od jeho měděných šupin.
Irdenil napjal luk a vystřelil vzhůru. Šíp se s krátkým třesknutím odrazil od gryfova peří. Tento nepatrný útok však stačil jeho jezdci k tomu, aby se, poháněn zuřivostí, snesl mezi muže a hořící dům.
Lučištníci se ohlédli po hluku, který tvor páchal. Jejich oči se vytřeštily úlekem.
Gryf se pařátem rozehnal po Irdenilovi. Lučištník stačil jeho úder zpomalit svým vlastním lukem, který nastavil před tělo. Dřevo prasklo. Síla útoku donutila muže odklopýtat několik kroků dozadu.
Náhle ucítil ostrou bolest v zádech. Prohnul se a vykřikl. Meč neznámého protivníka mu přejel přes spodní část zad a dostal se přes koženou zbroj ke svalům. Viděl, jak se gryf před ním napřahuje ke smrtícímu úderu.
Náhle se vlila vlna unthiliathské armády vzhůru za posledními zbytky nepřátel. Gryf po nich sekal, drápal a trhal je zuřivě na kusy, přesila však byla větší, než aby jí mohl dlouho vzdorovat. Zvíře se snažilo vzlétnout. Marně. Zběsilý křik se nesl pevností a nešetřil ani jednoho z nepřátel.
Laren se nechal unášet proudem těl. Každý stupeň dodával mužům větší odvahu, s každým zabitým protivníkem se do jejich srdcí navracela naděje.
Laren zahlédl Orfigona. Vyšvihl se mu na hřbet a s pozvednutým mečem hnal nepřátele z Farvorthu. Gydeonova armáda prchala pryč. Praporce se zvedaly do vzduchu a dávaly si tím najevo znovudobytí ztracených pozic. Brzy už nebylo nikoho, kdo by vzdoroval.
Farvorth jásal vítězstvím.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 4 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 14 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 14 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
Dita Mocků
|
|
| (21.5.2012, 13:44) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
