obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Dobré dílo poslouží jako potrava pro duši, špatné i jako podložka nohy stolu."
Pavel Sečkář
obr
obr počet přístupů: 2915689 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39806 příspěvků, 5808 autorů a 392460 komentářů :: on-line: 4 ::
obr

:: Istrie - Zpověď ::

 autor Trenz publikováno: 31.08.2007, 22:21  
 

Zpověď


Vysoký snědý muž s černými lehce kudrnatými vlasy a s tmavě hnědýma očima stál u okna a pozoroval okolní krajinu, když dovnitř vešel, tedy spíš se téměř připlazil, strachy se klepající rarach, který tiše pípl: “Pane?“
Muž se pomalu otočil a pohlédl na raracha, který se rozklepal ještě víc. Mužův pohled byl chladný jako ocel a tvrdý jako diamant.
„Co chceš?!“ zeptal se ho ledově a zároveň povýšeně.
„Jsou…jsou tady,“ vykoktal.
Mužova tvář se rozjasnila.
„Ano? Jsem rád, že naši noví přátelé dorazili.“
„Při…přišli před třemi dny.“
„A to mi říkáš teprve teď?!“
„Já…já ne…nebyl jsem si jistý, jestli…jestli jsou to…to oni,“ koktal rarach. Muž se na něj pohrdavě podíval a vytáhl dýku.
„Ne...Ne, pa…pane. Ne…nezabíjejte mě,“ škemral. Muž se usmál.
„Možná bych tě mohl ušetřit,“ odvětil mu zamyšleně, ale pak dýkou vrhl a rarach padl mrtev s dýkou uprostřed srdce.
„Ne, neušetřím,“ řekl pak, i když bylo jasné, že ho už rarach nemůže slyšet. Pak k němu došel, vytáhl dýku, očistil ji o rarachovy chlupy, zasunul zpátky do pásu a vrátil se k oknu. Měl vysoké hnědé boty s pevnou podrážkou, takže se jeho kroky ozývaly v celém sále. Černé, dobře sedící kalhoty, černé přiléhavé tričko, pod kterým se rýsovala mírně vypracovaná postava a dlouhý, až ke kotníkům sahající plášť z něj činily opravdu přitažlivého muže. Přinejmenším pro právě vcházející ženu. Měla dlouhé, k lopatkách sahající, černé vlasy a hnědé oči. Oproti muži byla bledá a v dlouhých černých šatech vypadala jako na smrt nemocná, ale ve skutečnosti v ní bylo mnoho elánu a života. Obloukem se vyhnula mrtvole a dostala se do těsné blízkosti muže. Téměř se na něj lepila.
„Ale, Argone, miláčku. Nemůžeš takhle zacházet se svými sluhy nebo brzy nebudeš mít žádné.“
„S tím bych si hlavu nelámal,“ odvětil jí. Jeho hlas byl o něco přístupnější, ale pořád si zachovával odstup.
„Když už ale mluvíme o sluzích, co ten tvůj? Jakže se jmenuje? Atlantis?“
„Ach ano. Můj sladký Atlantis.“
Argon od ní znechuceně odstoupil.
„Bereš si ho do postele, co Šener? Děláš to pořád a pak lezeš ke mně, ale já nejsem tvoje hračka!“
Šener se zatvářila lítostivě, ale pak odvětila: “Když on je tak sladký a něžný. Přímo k pomilování. Nemůžeš se mi divit.“
Argon jen nechápavě potřásl hlavou a řekl: “Ale vraťme se k našemu tématu. To on je přivedl, že?“
„Ano.“
„Na tvůj rozkaz?“
„Samozřejmě.“
„Proč je tu vůbec chceš? Ne, že bych si rád nehrál, ale tihle jsou jiní, než ti předešlí. Cítím, že s nimi přišla i ta Istrianka Isabel. Víš, že se tak stávají potenciálním nebezpečím?“
„A nejsi to ty, kdo razí heslo, že potencionální nebezpečí se musí likvidovat?“
Argon neodpověděl a Šener se k němu znovu přiblížila.
„A navíc je mezi nimi ten voják. Myslím, že mu říkají Alan.“
Šener se usmála.
„Má tvoje znamení.“
„Ano, já vím.“
„Tak už se na mě nezlob,“ zašeptala svůdně, stoupla si na špičky a něžně ho kousla do lalůčku. Argon sklonil hlavu a políbil ji.

Jakmile Andy Cirkise spatřil, nenávist, kterou nosil v srdci se prodrala na povrch, a on se na něj vrhl. Mlátil do něj hlava nehlava, vrážel mu jednu pěstí za druhou tak rychle, že se Cirkis vůbec nestačil bránit. A ani ostatní se nemohli vzpamatovat nebo někteří ani nechtěli podle výrazu Alana. Andyho chování bylo šokující. Víceméně působil jako lhostejný až téměř flegmatický člověk a pak udělá něco takového. První se vzpamatovala Isabel.
„Andy! Přestaň!“
Andy ji však neposlechl a místo toho začal Cirkise škrtit.
„Alane. Udělej něco!“ žádala ho Isabel, ale Alan se ani nepohnul.
„Alane! Vyléčil tě! Zabraň Andymu udělat tu nejhorší věc v životě!“
„A opravdu by to byla ta nejhorší věc?“ zeptal se Alan úplně lhostejně.
„Alane!“
Cirkisův obličej začal rudnout, když se Alan pohnul. Uchopil Andyho za rameno a strhl ho nazpátek. Cirkis se rozkašlal a sípal, jak se snažil nabrat dech.
„Proč jsi to udělal?!“ zařval na něj nepříčetně Andy a chtěl se na Cirkise znovu vrhnout, ale Alan se mu postavil do cesty.
„Nech mě! Musím ho zabít! Toužím už po tom léta!“
„Jak dlouho?“ zeptal se sípavě Cirkis.
„Tři roky! Zabiju tě ty parchante! Zabils mi mou rodinu a já zabiju tebe!“ řval Andy.
„Před třemi roky jsem tam už nebyl.“
„Lžeš! Jsi lhář! Proklínám tě! Zabiju tě!“
Alan svraštil obočí a pohlédl na Cirkise, který se začal pomalu zvedat.
„Ty máš bratra, že? Dvojče.“
Cirkis přikývl.
„Zdá se, že máte stejné záliby a to nechat vybuchovat obchoďáky, co?“
„Jo, asi jo,“ připustil Cirkis. Alan se k němu otočil a vrazil mu pěstí, takže znovu upadl na zem.
„A tohle bylo za co?“
„Za moji přítelkyni a další stovku nevinných civilistů!“
„Vím, že vy dva si rozumíte, ale my bychom se taky rádi něco dozvěděli,“ ozval se Sean.
Alan se k nim obrátil a začal:“Někteří z vás možná pamatují na novinový článek před deseti lety, kdy se psalo, že v centru Los Angeles vybuchl obchodní dům.“
„Něco jsem o tom slyšel,“ zabručel Sean.
„Bylo to hodinu předtím, než jsem tam chtěla jít ukrást nějaké ty šperky,“ prohlásila Sonya.
„Jaká škoda, žes tam nešla dřív.“
„To bys nechtěl.“
„To by ses divila.“
Po jejich výměně názoru Alan pokračoval:“Měl to na svědomí tenhle chlápek, který pak zbaběle někam utekl. Předpokládám, že sem.“
Cirkis přikývl. Teď nemohl moc mluvit.
„Jak?“chtěla vědět Isabel.
„Našel jsem portál.“
„Kde?“
„V Tichém oceánu.“
„Tys byl v oceánu?“zeptal se Alan.
„Věděl jsem, že na mě budeš mít vztek a že mě budete hledat jako nějakého teroristu…“
„Ty jsi terorista!“přerušil ho Alan prudce.
„To tady nemusíme rozebírat, brachu. Nicméně jsem chtěl raději zvolit smrt v hlubinách než shnít ve vězení, takže jsem se chtěl utopit, když jsem spatřil nějaké světlo. Myslel jsem, že mám halušky, protože bylo horko a já nic dlouho nepil, ale přesto jsem k němu plaval. Pak si už jen pamatuju, jak ležím na břehu nějaké řeky.“
„Jak ses dostal ke královně?“ zajímalo Sonyu.
„Několik měsíců jsem bloumal krajem a zjišťoval, že mám určité, ehm, jak bych to řekl, nadpřirozené schopnosti, to jest, že umím léčit a pak jsem se dostal k jednomu čaroději, který mě naučil i další věci a pak jsem ho opustil a dostal se do služeb královny, která zrovna sháněla dvorního čaroděje.“
„Vzpomeneš jsi na jméno toho čaroděje?“
Cirkis zavrtěl hlavou.
„Už je to víc, jak sedm let.“
Pak pohlédl na Andyho.
„Už nikdy jsem se do lidského světa nevrátil, a tudíž jsou tvou rodinu nemohl zabít. To udělal můj bratr. Jak podotkl Alan, jsme dvojčata. Jednovaječná pro přesnější informace.“
„Pořád ti nevěřím,“ odvětil mu Andy, ale už tak přesvědčený nebyl.
„Měl bys mi věřit. Vážně jsem to neudělal. No tak, Alane. Řekni mu to.“
Alan na něj chvíli hleděl a pak odpověděl:“Má pravdu, Andy. Nemohl to udělat.“
„Díky, Alane.“
„Neděkuj. Teď, když jsem tě našel, už mi nikam neutečeš.“
„Ty jsi mnou úplně posedlý, Alane.“
„Posedlost je moje špatná vlastnost. To nevíš?“
Cirkis jen něco zamručel, ale Sean si musel rýpnout: “A já myslel, že jsi dokonalý. Tohle zjištění mě krutě zasáhlo.“
Alan ho ignoroval a otočil se k Isabel: “Čeká nás na cestě k Jezerní královně další nebezpečí, o kterém bychom měli vědět?“
„Jak jsem si všimla, dost se toho změnilo, ale snad to nebude nebezpečí, které bychom nemohli zdolat.“
Sean vytáhl obočí.
„Snad?“
Isabel pokrčila rameny a znovu se vydali na cestu.
Po chvíli se Sean zeptal Cirkise.
„Když tak nad tím přemýšlím, napadá mě, že se v té vaší hierarchii moc nevyznám. Když Argon vládne všemu, tedy přinejmenším tomu, čemu nevládnou jeho bratři, což je předpokládám většina, jak může existovat někdo jako královna nebo vévoda či ta Jezerní královna? Já myslel, že ten frája Argon má dost velkou autoritu, aby něco takového nedovolil, ne?“
„Abys věděl. O Jezerní královnu nejeví zájem. Taky proč. Ve vodě moc poddaných, co by za něco stáli, nebude, a pokud mu nedělá problémy, on je nedělá jí. Proč by si taky měl přidělávat starosti navíc, že? Ohledně vévody. Jeho zámek sídlí daleko. Asi byl na nějaké dlouhé cestě. Každopádně je chráněn Argonovým bratrem Autumnem, a i když by možná zvítězil, byl by to celkem zbytečný boj. Autumn žije na místě, které je sice úrodné a krásné a přímo vyzývá k ovládnutí, ale říká se, že všechno by zhynulo, kdyby na tu zem vkročil někdo s nečistými úmysly, takže by rázem přišel o všechno a královna mu slouží. Je něco jako protektor. Přece jen nemůže být Argon na všech místech najednou. To nezvládne ani on, a tak za něj vládnou druzí.“

Slunce zapadalo a oni se pomalu začali přibližovat k jezeru, kde sídlila Jezerní královna.
„Tak tohle byla ta příčina?“ zeptal se zničehonic Alan Andyho.
„Co?“ vypadalo to, že ho zaskočil.
„To, že se z tebe stal žebrák. Může za to smrt tvé rodiny?“
Andy neodpověděl.
„Taky jsem před deseti lety někoho ztratil.“
Andy na něj pohlédl.
„Jmenovala se Emily. Byla jediná, která dokázala pochopit moje pocity. Věděla, jak se cítím. Byla nejlepší psycholožka, kterou jsem znal. Vysekala mě z toho.“
„Z čeho přesně?“
„Z Peru, kde jsem strávil dva roky, jsem se dostal do Ekvádorského vězení, kde to nebylo o nic lepší. Ten chlápek, co to tam vedl, neměl rád Američany a věř nebo ne, proklínal jsem se, že jsem Američan. Nebýt tamhle Gabriela, asi bych už byl mrtvý.“
„To je jeho pravé jméno?“
„Ano, ale klidně mu nadále říkej Cirkisi. Nakonec, po třech letech, jsem se dostal zpátky do USA a několik týdnů zůstal v nemocnici. Jednoho dne, když jsem se už téměř uzdravil, alespoň po fyzické stránce, zavítal za mnou doktor. Chtěl jen provést poslední testy, ale něco ve mně se zlomilo, možná ten nahromaděný strach, možná ten vztek, co jsem v sobě nosil, a já jsem na něj zaútočil. Moc si z toho nepamatuju. Jen vím, že jsem byl jako šílený a nebo jsem v tu chvilku možná opravdu šílel, ale málem jsem ho zabil. Později jsem se doslechl, že měl zlomenou ruku, tři naražená žebra a silný otřes mozku. Myslím, že ho zachránila náhoda. Že zrovna v nemocnici byli dva boxeři a ti mě odtáhli a někdo mi dal sedativa. A pak jsem se probudil až v psychiatrii, kde do mě rok a půl cpali samý prášky a neustále mě drželi pod silnými sedativy. Až Emily, která podrobně prostudovala moji lékařskou zprávu i zprávu, kterou jsem podal armádě, pochopila, že to byla jen obranná reakce na to všechno, co jsem zažil v Peru a Ekvádoru a dostala mě po roce ven. Začátky byly těžké, tak, jako pro každého, ale Emily byla úžasná doktorka, ale ještě úžasnější žena. Po pár měsících jsem byl konečně zdravý i po té psychické stránce, i když nepopřu, že to na mě nějakou stopu zanechalo dodnes. Vrátil jsem se do armády, ale už mě do žádné akce neposlali a to mi bylo třicet osm. Jsem si jistý, že mi dávali za vinu smrt těch vojáků. Zůstal jsem jen u výcviku kadetů.“
„A vyvíjel se váš vztah nějak i nadále?“
„Žili jsme spolu čtyři roky v jejím bytě, ale jednoho dne šla nakupovat a už se nevrátila. Až večer jsem se dozvěděl, co se stalo. Taky jsem chtěl tenkrát Gabriela zabít.“
Andy přemýšlel. Když mu teď Alan svěřil svůj příběh, mohl by on svěřit jemu ten svůj. Pak ale Isabel zastavila a promluvila: “Jsme tady,“ a ukázala před sebe. Všichni pohlédli směrem, kterým ukazovala a spatřili obrovské do dálky rozkládající se jezero.
„A co teď, Isabel?“ zeptal se Sean uštěpačně. Dosud jí neodpustil, že ho nechala u šílené královny a ani se mu nenamáhala omluvit.
Dřív, než stihla Isabel odpovědět, z vody se vynořila žena. Byla vysoká a štíhlá. Na sobě měla modré šaty se zelenými rybkami, kolem krku náhrdelník z perel a ve vlasech zapletené lekníny. Všichni na ni zírali v němém úžasu, až se nakonec probudila Isabel a uctivě zašeptala: “Jezerní královno. Přijmi nás za své hosty a dovol nám odpočinout v tvém vodním království.“
Jezerní paní se usmála a promluvila, přičemž její hlas zněl jako jemná zvonkohra: “Všichni jste v mé říši vítáni. Pojďte a odpočiňte si,“ pak se znovu ponořila do vody. Isabel do vody vkročila jako první. Otočila se k nim, když byla ve vodě po pás a mávla na ně.
„To vážně myslí, že polezu do té příšerně studené vody?“
„Jak můžeš vědět, že je studená, když jsi v ní ještě nebyl?“ zeptala se Sonya a vlezla do ní. Voda byla příjemně vlažná, a tak pokračovala dál.
„Mě tam teda nedostane. To ani náhodou,“ odmítal Sean vstoupit do vody i nadále. Mezitím tam vstoupil Andy a následoval ho Alan.
„Tak pojď, nebo tu zůstaneš sám a to má být dneska bouřka,“ zavolal na něj Cirkis a ponořil se. Sean ještě chvíli stál na břehu, ale nakonec se rozhodl jít za nimi. Dost ho překvapilo, že mu okamžitě nenateklo do bot. Jak sestupoval dolů, připravoval se, že bude muset zadržet dech. Už byl pod vodou, když do něj někdo strčil a Sean se úplně automaticky nadechl. Byl v šoku, když zjistil, že může úplně volně dýchat. V tom ho někdo zatahal za rukáv. Otočil se a spatřil Cirkise, jak ukazuje před sebe. Sean spatřil obrovskou bublinu, v které stál palác. Jeho zdi byly obalené řasami a u vchodu pluli žraloci. Ani radši nechtěl vědět, co žraloci dělají v jezeře. Zavrtěl hlavou, ale Cirkis jen mávl rukou a protáhl ho bublinou. Sean by byl přísahal, že na něj ti žraloci hladově zírali.
Konečně stál zase na svých nohách. Vytrhl se Cirkisovi a potřásl hlavou. Položil si ruku na vlasy a pak na oblečení. Byl úplně suchý. Se slovy: “Tohle jde mimo mě,“ se vydal společně se Cirkisem palácovou chodbou. Už ho ani nepřekvapilo, když uvnitř našel obrazy, v němž byly zakresleny ryby nebo prostředí ve vodě. Cirkis ho tou chodbou vedl tak sebejistě, jako by tu už několikrát byl. Po chvíli dorazili do síně, kde byl krb, ale žádné plameny v něm nebyly. Místo toho tam tančili malé mořské víly. Myslíc si, že má fata morgánu, odvrátil se a viděl, že ostatní už sedí kolem stolu vyrobeného z dubového dřeva a pojídali pstruha. Sean na ně chvíli zíral, ale pak se posadil k nim. Ryby se však ani nedotkl. Nechtěl urazit hostitelku, ale rybí maso mu nedělalo dobře. Vždycky po něm zvracel už od dětství. Po večeři, Sean tentokrát musel držet hladovku, Jezerní paní promluvila: “Nyní budete zavedeni do svých pokojů, kde si všichni, jak doufám, odpočinete. Zpočátku se vám bude zdát, že se postel houpe, ale jistě si brzy přivyknete a budete spát jako nemluvňata. Ovšem, kdybyste s tím měli problémy, můžete se libovolně procházet po mém paláci, jen raději nechoďte ven. Mí strážní by si vás mohli splést s večeří, co jim podávám po desáté.“
Pak zatleskala a dovnitř vstoupilo pět mladých chlapců, kteří byli oděni jen do krokodýlí kůže. Každého hosta zavedli do jeho pokoje, uctivě se poklonili a odešli. Pokoje byly útulné. Stěny vymalovány modře, jedna váza s indickými ornamenty, postel a židle, na kterou si pravděpodobně měli odložit oděv. Sean se rozhodl, že raději zůstane oblečen a s kručícím žaludkem šel spát.

Přivedli ho do stanu jejich vůdce a přinutili kleknout. V tichosti zaskřípal zubama. Jejich vůdce se jmenoval Peréz, jak už zaslechl, když o něm mluvili. Peréz promluvil anglicky, ale Alan ho ujistil, že španělsky rozumí i mluví. Peréz si chvilku prohlížel Alanovo tetování a pak vytáhl dýku. Alan na něj jen hleděl. Nepohnul se, ani když mu dýku přiložil ke krku.
„To by bylo příliš rychlé. To máš pravdu, Američane.“
Dýku mu zabodl do paže, přesně do místa, kde had vyplazoval jazyk. Alan se kousl do rtu, aby nevykřikl. Prokousl se ret, ale to nebylo nic oproti bolesti, která měla teprve přijít. Peréz dýku vytáhl a Alanovi se z paže začal řinout proud krve.
„Takže my si budeme hrát na hrdinu? Tohle nevydržíš ani ty.“
Obrátil se na jednoho Peruánce a přikázal mu to: “Přines to! Dáme našemu plukovníkovi dárek na uvítanou.“
Muž vyšel ze stanu, a když se vrátil, nesl sebou rozžhavené železo s nějakým znakem. Alan zavřel oči.
„Bojíš se, Američane? Protože jestli ne, měl bys začít. Čeká tě peklo.“

Potom vzal železo do svých rukou a prudce ho přitiskl Alanovi na hruď. Alan zařval.
Eris sebou trhla a probudila se. Nechápala proč se jí zdálo o pánovi. Proč se jí vůbec zdál takový sen? Vstala a vyšla na chodbu. Potřebovala si o tom s někým promluvit a jediný, komu se dokázala svěřit, byl její pán. Doufala, že bude vzhůru. V pokoji ho nenašla, a tak zamířila do společenské místnosti. I když tu nikdy předtím nebyla, přesně věděla, kde hledat. Stál tam u okna, v hnědých volných kalhotách a hnědém lněném tričku. Oblečení, které měl předtím na sobě bylo po bičovaní roztrhané, a tak mu Jezerní paní nabídla jiné. Překvapilo ho, že mu nenabízí modré nebo zelené. Na to mu odpověděla: “Kozorohům patří hnědá, černá nebo tmavošedá, ale k tobě se nejvíc hodí hnědá.“
„Jak víš, kterého jsem znamení?“
„Je to z tebe cítit. Jsi silná osobnost. Silný představitel svého znamení. Tak, jako každý z vás.“
Královna se odmlčela a pak řekla:“Dnes v noci se nevyspíte. Nikdo kromě Isabel a Andyho. Isabel je Štír a Andy Ryba a tyto dvě znamení jsou spjata s vodou. Vy ostatní máte jiné živly.“
Eris vstoupila do místnosti a nesměle oslovila ho:“Pane?“
Otočil se k ní.
„Mohla bych…Chtěla bych…“ nevěděla, co říct.
„Posaď se,“ vyzval ji a mávl rukou k pohovce. Eris se posadila. Alan přešel od okna k ní a posadil se vedle ní. Podíval se na ni, ale nic neřekl. Jen ji mlčky pozoroval.
„Zdálo se mi o vás, pane,“ špitla.
„Co?“ zeptal se jí.
„Byl jste ve stanu a nějací muži vám vypálili na hrudi jeho znamení.“
Mimoděk se otřásla.
„Nikdy na tu bolest nezapomenu a ani se toho znamení zřejmě nikdy nezbavím, ale nesloužím mu. Jen bych chtěl vědět, jestli to byla náhoda, že zrovna tohle znamení patří Argonovi. Něco mi ale říká, že bych klamal sám sebe, kdybych věřil, že to byla náhoda.“
Pohlédl na Eris. Vyhrnul jí rukáv a chvíli si V prohlížel. Eris se ani nepohnula, i když bylo jasné, že jí to je vysoce nepříjemné. Po chvíli jí rukáv srovnal do původního stavu a zeptal se:“Kdo ti to udělal?“
„Jeho muži,“ bylo úplně jasné, že tím myslí Argona.
„Ty máš z jeho jména strach?“
Přikývla.
„Nemusíš z něj mít strach. Je to jen jméno.“
Eris však zavrtěla hlavou.
„V jeho případě to je mnohem víc. Jeho jméno má moc. Obrovskou moc.“
„Jak může mít jméno moc?“
„Není to jeho skutečné jméno. Nikdo neví, jak se ve skutečnosti jmenuje. Ani on, ani jeho bratři. Nikdo ani nezná jejich původ, ale všichni vědí, že právě odtud pramení jejich moc.“
„Proč nechal vypálit tvoji vesnici?“
„Odmítli jsme být jeho poddaní.“
„To bylo značně troufalé.“
„A taky jsme za to zaplatili tu nejvyšší daň. Přesto většina z nás umírala se vzdorem v očích i ve tváři.“
„Jak zemřeli?“
„Posekali jim hlavy a nás přinutili se na to dívat. Stále si živě pamatuju, jak vjeli do vesnice a začali podpalovat naše domovy. Jak muže bičovali a ženy znásilňovali. Muže mladší třiceti let zajali a odvlekli pryč. Patřili tam i mí dva bratři. Nejstaršímu, třetímu, bylo třicet jedna. Usekli mu hlavu a tělo hodili k ostatním. Dívky, kterým bylo přes dvacet znásilňovali a pak zabili. Podřízli jim hrdla. Nás ostatní označkovali jako nějaký dobytek!“ poprvé v jejím hlase zaznívala zlost.
„A nejhorší bylo, že nás neprodali, ale nechali jít, protože teď jsme patřili komukoliv. Kdokoliv si s námi mohl dělat, co chtěl a my jsme se mu nemohli vzepřít, jinak následoval trest. Sám jste to viděl, když jste mě zachránil.“
„Co po tobě chtěl ten jejich pán, žes mu to odmítla poskytnout?“ zeptal se pak Alan.
Eris sklopila oči a Alanovi to došlo, což ho přimělo ještě k jedné otázce.
„Proč jsi tě prostě nevzal?“
„Protože by ho za to stihl krutý trest. Nikdo se nesmí dotknout dívky, které nebylo dvacet, pokud to ona sama nebude chtít.“
„Jaký trest a kdo by ho vykonal? Spravedlnost u vás asi nemá velkou základnu, co?“
„Zemřel by za strašlivých bolestech v rukou…Argona nebo některého z jeho mužů.“
„Argona? Co ten… Neříkej, že dělá takové dobré skutky?“
„Moc se o něm neví. Nijak zvlášť ze svého sídla nevychází a ani nerozhlašuje o sobě kdovíjaké zprávy, ale jedno je jisté. Nenávidí znásilňování dívek pod dvacet. Neví se proč. Jen tomu tak je.“
Alan nad tím chvíli přemýšlel a pak řekl: “Měla bys jít spát. Zítra nás čeká dlouhá cesta,“ řekl to tak automaticky, že si ani neuvědomil, že ji tady chtěl nechat.
„To znělo, jako byste mě chtěli vzít s sebou, pane.“
„Možná ano. Nejsem si jistý, jestli tě dokáže Jezerní paní ochránit, nebo jestli u ni vůbec můžeš zůstat.“
„Jsi blázen, Icemane,“ ozval se Sean ode dveří.
„Jak dlouho tam stojíš?“
„Tak dlouho, abych zjistil, že jsi ještě větší cvok, než jsem si myslel.“
„Takhle o mém pánovi nemluvte!“
„Eris. Jdi spát.“
Eris poslušně přikývla, vstala a odešla. Když procházela kolem Seana, vrhla na něj rozzlobený pohled. Sean se za ní díval a pak se otočil zpátky k Alanovi.
„Ta holka s námi nemůže jít a ty to víš, vojáku!“
„Nemůžu ji tady nechat.“
„Proč ne?!“
„Necítila by se tady dobře!“
„A tos vzal kde?!“
„Není ryba, aby žila v podmořské říši!“ vyjel na něj Alan a Seana to dost zarazilo. Tyhle emoce u něj ještě nezažil. Alan se rozhodl odejít ve chvíli, kdy Cirkis vstoupil dovnitř.
„Ta tvoje dokonalost se ti nějak hroutí!“ zavolal za ním ještě Sean, ale Alan už byl pryč.
Dovnitř vešel Cirkis.
„Zas jsi ho naštval?“ zeptal se hned v úvodu.
„Co?“
„Já jen, že měl ten svůj nasupený výraz, který u něj je k viděný, jen když se vážně naštve.“
„Jak moc dobře ho znáš, Cirkisi?“
„Známe se už hezkou řádku let. Proč?“
„A víš proč tak vyvádí kvůli té holce? Trpí snad záchranářským syndromem?“
„Ne, to ne. Řekl bych, že v ní spíš vidí dceru, kterou nikdy neměl.“
„On nemá děti?“
„Ne. Byl ženatý. Ale po třech letech se rozvedli.“
„Se ani nedivím. Kdo by s ním vydržel? S panem Dokonalým.“
Cirkis na Seana pohlédl.
„Tak to není. Rozvedli se, protože Alan byl příliš aktivní ve službě a téměř se nevídali.“
„To už u Dokonalých tak chodí. Nemají čas starat se o ostatní. To by narušilo jejich dokonalost.“
„Ano. Když Alana potkáš a strávíš s ním pár dní, můžeš nabýt dojmu, že je dokonalý. Nebyl bys první a ani určitě poslední, ale čím víc ho poznáváš, tím víc zjišťuješ, že Alan vůbec není dokonalý. Má spoustu chyb a špatných vlastností. Tak jako většina lidí, ale nedává je na sobě znát, pokud možno. Považuje to za určitý druh slabosti.“
„Proč je takový?“
Cirkis se uchechtl.
„Že zrovna ty se zeptáš? Myslel jsem, že si sobecký, do sebe zahleděný herec.“
„To jsem, ale taky jsem člověk a člověka už od pradávna doprovází zvědavost.“
Cirkis se musel Seanově upřímnosti zasmát. Pak ale odpověděl: “V patnácti přišel o rodiče. Havarovali v letadle, v kterém zemřel i Rocky Marciano. Myslím, že to bylo 31. 8. 1969.“
„To jsem se narodil. Jen na začátku srpna.“
„Alan se rozhodl stát vojákem, nikdy mi nevysvětlil proč. Možná doufal, že při tvrdém výcviku zapomene. Miloval svoje rodiče víc, než kdokoliv jiný. No a zbytek jeho milého charakteru dotvořili Peruánci.“
Cirkis se ušklíbl.
„Alan by mě zabil, kdyby věděl, že ti to vykládám. Už tak mě chce strčit do basy.“
„Proč jsi to udělal?“
„Nepřeháníš to s tou zvědavostí?“
„Ne, ani ne.“
„Já žasnu. Jak někdo tak drzý může být herec.“
Teď bylo na Seanovi, aby se usmál. Vlastně to bylo poprvé od doby, co se dostali do Istrie, co se usmál.
„Drzost z nás právě dělá herce. Musíš ale znát hranici, jinak skončíš na dlažbě.“
„Když jsi byl u královny, nevypadalo to, že znáš tu hranici,“ podotkl Cirkis.
Sean ledabyle pokrčil rameny.
„Ponižovala mě. To jsem si nemohl nechat líbit.“
„Jistě. To nemohl,“ Cirkis byl na odchodu.
„Neodpověděls mi? Proč jsi vyhodil ten obchodní dům?“
„Chtělo se mi,“ odvětil mu ledabyle, ale Sean věděl, že je v tom víc. Mnohem víc.

Argon se probudil vedle Šener. Milovaní s ní vždycky stálo za to. Byla divoká, ale přitom hravá. Vstal, oblékl se a vyšel z ložnice. Zamířil do jídelny, protože po jejich vášnivém milování dostal ukrutný hlad. Vzpomněl si na jejich rozhovor. Zajímalo by, jak by reagovali, kdyby zjistili z jakého důvodu je sem ten sluha Atlantis vlastně přivedl. Argon opovrhoval takovými lidmi. Lidmi, kteří si hráli na hodňáčky, ale sloužili zlu. Pak se ale usmál. Věděl, že by nebyli nadšení a dali to Atlantisovi pěkně sežrat. Možná by je o tom mohl nějakým způsobem spravit. Dělal si rád radost takovými drobnůstkami.
Dorazil do jídelny a nalil si víno. Pak se zakousl do jablka. Chvíli ho jen tak žvýkal a pak vyplivl do ohniště. Bylo kyselé. Bude muset vyměnit zahradníka. No alespoň se jeho miláčci dobře nají. Zahradník byl celkem dobře vykrmený, takže jim zcela jistě bude chutnat. Chtěl ho zavolat, když dovnitř vstoupili dva vysocí muži, kteří s sebou vedli jednoho postaršího muže.
„Chytili jsme ho, když se pokoušel spojit s tou zlodějkou Sonyou.“
Argon k němu přistoupil a zahleděl se muži do tváře.
„Chyběls mi, příteli,“ řekl pak se silně ironickým důrazem na slovo příteli.
„Byli jsme přátelé, nebo jsem si to alespoň myslel,“ odvětil mu muž.
Argon se uchechtl.
„Naivní starý blázne.“
„Já možná jsem blázen, ale ty jsi vrah!“ procedil skrz zuby muž.
Argon se vypočítavě usmál.
„Ano, to jsem, ale taky jsem velkorysý.“
„To je pro mě novinka,“ odvětil mu muž sarkasticky. Strážný ho chtěl uhodit, ale Argon ho zastavil zvednutím ruky.
„To nebude nutné. Naše hezká zlodějka dostane dárek. Co říkáš?“
Muž zbledl, ale přesto byl v jeho očích vzdor.
„Odvést!“ přikázal Argon, a když ho odvedli, nalil si další pohár vína a s potěšujícím úsměvem ho vypil až do dna.

Ráno byli připraveni vyrazit na cestu. Sean sice brumlal, že by Eris měla zůstat tady, ale nikdo si ho nevšímal. Všichni kromě Isabel už stáli na břehu. Ta ještě rozmlouvala s Jezerní paní.
„Kam máme vyrazit teď, paní? Můžeš nám poradit?“
„Jděte k Maky. Ona se o vás postará a poradí vám co dál.“
„Ale ta žije v horách a nikdo přesně nezná cestu k ní. Vždyť ji nikdo neviděl skoro padesát let.“
Jezerní paní se usmála.
„Nemusíš se bát, Isabel, dcero Istrie. Najdeš cestu k ní a ona najde cestu k vám. Já ti jen můžu poradit, abyste se vydali na sever.“
Isabel se uklonila a vylezla na břeh. Byla suchá, tak jako ostatní. Jezerní paní zlehka zvedla ruku na rozloučenou a pozorovala je, dokud jí nezmizeli z očí. Pak se ponořila zpět do svého jezera.
Kráčeli mlčky. Zejména proto, že až na Isabel, byli nevyspalí, jak to předpověděla královna.
„Tak do tohohle hotelu se už nevrátím,“ prohodil Sean, ale odezvou mu bylo jen ticho. Ušli několik stovek metrů, když Alan zvedl ruku, aby zastavili.
„Jsme snad nějaké stádo krav, Icemane?“
Alan jen mlčky ukázal před sebe.
„No to je odporné,“ utrousil Sean. Na stromě visel postarší muž a na hrudi měl vypálený Argonův znak. Když Sonya na muže pohlédla, zakřičela hlasem plným zoufalství a bolesti: „Ne! Fredericu! Né!“


 celkové hodnocení autora: 93.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 16 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 31.08.2007, 23:22:37 Odpovědět 
   Tak tento díl se mi líbil více, nežli dva předešlé! Poznal jsem krutovládce Argona a jeho Šener a další postavy, včetně Jezerní královny! Zdá se, že život nemá v říši fantasy velkou cenu... Cesta je dlouhá a stát se může cokoliv, proto se těším na další část! ;-)

Ten skřet na začátku měl mé sympatie! Jsem pro svrhnutí Argona, byla to zbytečná smrt! ;-)
 ze dne 31.08.2007, 23:38:39  
   Trenz: Pro Argona jeho raraši nic neznamenají. Jsou to pro něj podřadná stvoření. Jinak svrhnutí se zamítá:-)))))
 Pavel D. F. 31.08.2007, 22:20:34 Odpovědět 
   Takže jsme poznali Argona a Atlantis je s ním nějak spojený. V tomto příběhu je snad každý spojený s každým. Vypadá to, jakoby si nějaký neviditelný osud hrál s hrdiny jako s figurkami na šachovnici. Jsem vcelku zvědavý, jestli náhodou někdo takový přece jen v Istrii nebude. Nebo že by byl v našem světě?
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
Barbuch S. D.
(14.10.2020, 07:48)
Burik
(12.10.2020, 18:11)
obr
obr obr obr
obr
Utajené rozhovo...
Kasparek
Reborn
Gorr GrimWolf
Dotkni se mě
Hnědoočka
obr
obr obr obr
obr

Silvestr
Dědek
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr