|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28984 příspěvků, 4549 autorů a 303366 komentářů :: on-line: 12 ::
|
 |
|
:: Dalibor zachraňuje Šárku ::
 kulkul |
publikováno: 31.08.2007, 19:06
|
| Lido 7.kap. Dalibor spěchá noční Prahou za Jirkou Mušle. Nohu "téměř nesundavá z plynu" tak si držme klobouky... |
| |
|
|
Dalibor Lido, vysoký muž středního věku, seběhne ze čtvrtého patra svižně jako mladík. Není divu, vždyť kdysi běhal stovku za necelých dvanáct. Bylo to v době povinné vojenské služby. Dalibor naskočí do auta. Ze všeho nejdřív zapne rádio a vyladí stanici vysílající klasickou hudbu. Limuzínou zní tlumený zvuk varhan. Dalibor pomalu odemyká volant. Zapálí si cigaretu. Pomalu vypouští kouř z okna, kde se ho rychle chápe noční vánek. V elektronickém diáři chvatně vyťuká iniciály Jiřího Mušle, přítele, který se na Dalibora obrátil s nečekanou výzvou. Po několikerém odstránkování se na displeji ukáží doplňkové údaje včetně oblíbené vinárny. Dalibor nepochybuje o tom, že se Jirka zdržuje právě tam.
Motor naskočí, vůz se odlepuje od hrazení hnán Daliborem, který od této chvíle téměř nesundá nohu z plynu. Rychlostí, kterou slabý noční provoz dovoluje, vede jistou rukou Dalibor stupňovitý vůz bez jediného zaváhání, bedlivě sleduje dění před sebou. Náhle zaskřípe zuby, dupne na pedál brzd a pevně se opře o volant. Vůz je kromě dalších vymožeností naštěstí vybaven počítačovým čipem pro okamžité korekce zpětných brzdných korelací, s jehož využitím lze zastavit takřka na místě bez nebezpečí smyku. Tomu především vděčí za záchranu života mladá dívka v minisukni, která se nerozvážně vrhla do jízdního pruhu, ať už opilá nebo jen vyčerpaná únavou. Teprve hvízdání brzd a krátké ostré zatroubení ji přimělo zdvihnout hlavu a ukázat mladý, ještě téměř dětský obličej s vlhkýma očima. Na skráni má čestvou podlitinu, kterou si Dalibor okamžitě dává do souvislosti s náhlým pádem do vozovky.
Dalibor s úsměvem pustí volant: "Nějaké problémy, dítě?"
"Ježiš, děkuju vám, já se tady motám, jak pitomá," zavrávorá dívka.
Vlasy, splétané množstvím copánků po vzoru zpěváků z ostrova Jamajka, má převázané vyšívanou čelenkou. Po stranách jí v hustých proudech padají na ramena. Ramena, paže a téměř dětská, nevyvinutá ňadra zakrývá lesklá černá blůzka končící u obnaženého pupíčku s rozkošným dolíčkem. Na úzkých bocích má navlečenu kratičkou minisukni, štíhlé nohy modelky obuté v černých botách s vysokým podpatkem, na kotníku nezbytný vytetovaný ornament. Jediný pohled Daliboru stačí k tomu, aby pochopil, že před ním stojí mimořádně krásná žena.
Tím méně chápe dobu a místo jejich nočního setkání. Znovu se zadívá na nebezpečně vyhlížející ránu, kterou má děvče na tváři. Stal se snad bezděčně svědkem loupežného napadení? Bez otálení vystoupí a pomůže dívce do vozu, dotkne se při tom jejího těla, zaražený jeho vyhublostí. Případ ho začíná zajímat.
"Počkejte, vždyť vám to tu celé zasviním," brání se dívka při pohledu na koženkové potahy sedadel a palubní desku vybavenou mnoha digitálními přístroji.
"O to se nestarejte, seďte," přikazuje Dalibor rozhodně, "ze všeho nejdříve se musíte vydýchat a zahřát. Celá se ještě třesete."
"Netřesu," odsekla dívka ústy, ale její tělo vypovídalo něco zcela jiného. Od hlavy až k patám jím projížděly mocné záchvaty zimnice, až se jí rozdrkotaly zuby.
"To vidím," zasměje se Dalibor a krátce předvede údajné "netřesení", aby děvčeti vtipem spravil náladu. Pochopila a v široké puse nalíčené rudou rtěnkou se poprvé ukázaly drobné bělostné zoubky, Dalibor by se byl vsadil, že jsou ještě mléčné.
"Tak se teda třesu, mně je to jedno."
"Nemáte se za co stydět," klidní ji Dalibor, "zřejmě jste v šoku. Po tom, co jste zažila, to není divné, nemyslete, viděl jsem i třicetileté chlapy řvát jako malé děti. Tumáte, oblékněte si to a nechce toho trucování."
Podá děvčeti své sako. Dívka se do něj zachumlá spíš jako do spacáku, rozdíl v šíři ramenou je značný.
Z prostoru pod palubní deskou vyloví Dalibor malou reklamní lahvičku vodky. Opravdu nečekal, při jaké příležitosti ji jednou použije! Hlt pálenky postaví děvče na nohy natolik, že je schopné souvislé výpovědi, co se stalo.
Příběh to není nijak mimořádný, podobný osud je bohužel u dnešních mladých žen obvyklý. Otec propadlý alkoholismu, matka s dcerou se ocitly zcela bez prostředků, což vyhnalo dívku za studií. Měla naivní sny stát se modelkou, jejíž fotografie se objevují v módních časopisech, naletěla však prvnímu rádoby podnikateli, který namísto módy se zabýval výrobou pornografie. Dívka brzy pochopila, co se pod pláštíkem role modelky skrývá, byla však již příliš vtažena do nečisté hry a musela se podvolit vydírání svého nečestného "zaměstnavatele". Ostatně je pravděpodobné, že dotyčný byl pouze viditelným článkem neviditelného řetězu. Když ji začal nutit k více a více vulgárním pózám, které již hraničily s tvrdou pornografií, dívka pochopila, že pohádka a sliby o tom, jak se stane herečkou, jsou lživé, že zde běží pouze o podloudný obchod s cílem vytřískat co nejrychleji co nejvíce peněz. Vzepřela se. Tehdy její "zaměstnavatel" odložil veškeré zábrany a snažil se ji donutit k poslušnosti násilím. Pod pohrůžkou brutálního násilí ji pronásledoval po celém městě, přestože se snažila skrývat. Půtky a políčky, vydírání se dostalo na denní pořádek, tělo nevinné nezletilé dívky se pokrývalo ranami a pohmožděninami. Dnes se zoufalá snažila ukrýt v zastrčeném nočním klubu, ale i tam ji její pronásledovatel našel. Začala ještě zběsilejší hádka a honička noční Prahou, kde se vystresovaná dívka nakonec radši vrhla pod kola projíždějícího vozu, pod nimiž chtěla najít zasloužený klid.
Dalibor znovu zaskřípe zuby, je smutný z otřesného obrazu světa, který neuznává původní lidské hodnoty, zejména lásku a sexualitu. Nejotřesnější na tom obrazu je, že je dokonale pravdivý. Základní lidské hodnoty jsou překrouceny neviditelnou rukou trhu a tak tato předčasně dospělá žena místo aby dávala svůj nejcennější majetek, své krásné, neporušené tělo, svému milenci - místo toho obíhají její fotografie v zemích třetího světa. Lidské hodnoty. Lidské hodnoty jsou jedinou stopou lidství v dějinách, lidským hodnotám je třeba neustále vyučovat výchovou nových generací, jinak se kontinuita jejich předávání nezvratně přeruší a pak bude pozdě na to, překročit vlastní stín. Vývoj tomu nasvědčuje. Je bezpodmínečně nutné učit děti ve školách ctít krásu lidského těla, učit je úctě k slabému pohlaví stejně jako základům marketingu. Jedno bez druhého nelze.
Při vzpomínce na přestálé nebezpečí se dívka zachvěje.
"Nebojte se. Kouříte?" nabídne jí Dalibor cigaretu.
"Děkuju," vezme ji dívka zdráhavě mezi rty, skloní se k nabízenému ohni, aniž by vysunula ruce zpod Daliborova teplého saka.
"Máte nějaký plán, co budete dělat dál?" chce vědět Dalibor.
"Nevím," řekne děvče zlomeně, "chtěla bych začít znovu. Jestli je to vůbec ještě možné."
"Je, určitě je," přesvědčuje ji Dalibor trpělivě, "musíte si hlavně uvědomit, co od života očekáváte, abyste zase někomu nenaletěla."
"Máte pravdu. Teda já byla blbá."
"Nemyslete na to, myslete na to, co přijde. To vás rozptýlí."
"Máte pravdu, mohla bych se ještě trochu napít toho...?" zatěká očima pod přístrojovou desku. Dalibor jí beze slova podává lahvičku, dívka však s prosebným úsměvem nechává ruce pod kabátkem. Dalibor jí tedy nahne lahvičku k červeným rtům. Dívka se zhluboka napije, až jejím tělem otřese záchvat kašle a Dalibor ji musí udeřit do zad.
"Dě...dě... děkuju," kašle děvče, "já, nemyslete si, že to mám ráda, já piju vyjímečně, ale k posledku jsem byla pořád tak vynervovaná."
"Ano, to je pochopitelné," souhlasí Dalibor.
Dívka se na něj zkoumavě zadívá zpod temných víček.
"Víte," protáhne nerozhodně, neví ještě, zda může cizímu muži důvěřovat, byť by jí právě zachránil život, "víte, moje máma mi předpovídá, že skončím jako alkoholička."
Nesměle polkne a když Dalibor mlčí, pokračuje s větším odhodláním: "Já ale myslím, že hodně záleží na tom, s kým člověk pije."
"Ano, vaše maminka se určitě mýlí. Alkohol k některým společenským událostem prostě patří. Víte, slečno Šárko, já..."
"Vy mě znáte?" skočí mu dívka udiveně do řeči.
"Ne, vidím vás poprvé v životě."
"Ale jak víte, že se jmenuju Šárka?"
"Nevím, jak vím, že se jmenujete Šárka," zasměje se Dalibor pobaveně. Jeho cit pro jména zase jednou nezklamal.
"Tak jste jasnovidec," soudí dívka, "anebo mě opravdu znáte. Jenže nevím odkud. Já vás v životě neviděla. Leda že by..."
Dívka myšlenku nedopoví a ustrne v půli věty. Pokud to noční světlo lamp dovoluje, všimne si Dalibor jejího zčervenání a okamžitě pochopí důvod jejího studu.
Pospíší ji ubezpečit: "Ne, nemusíte se bát, opravdu vás vidím poprvé. Mám jen takovou schopnost vystihnout jméno, které nejlépe vyjadřuje charakterové vlastnosti lidí. Vám bych říkal v duchu Šárka, i kdybyste se jmenovala Gertruda," dodá žertem.
"Víte," pokračuje dívka, když opět našla ztracené sebevědomí, "moje máma ty fotky viděla, někdo mě u ní prásknul. Strašně mě tenkrát zmlátila, řvala na mě, že jsem... že jsem kurva."
Poslední přiznání bylo pro mladou dívku jistě nejbolestnější, ale Dalibor její upřímnost dokázal obdivovat.
"Vaše paní maminka nemá pravdu ani v tomhle. Prostitutka prodává své tělo celé, včetně pohlavního aktu," vysvětluje Dalibor, "vy jste prodávala pouze jeho vzhled."
"Že jo, že jo!" vykřikne děvče a s nesmírnou úlevou se zhroutí na sedadle.
"Ale už to radši nedělejte," zaprosí Dalibor.
"Nebudu, čestné slovo nebudu, já ani nechtěla, já... ach," divoce se rozvzlyká.
Dalibor si ji mlčky přitáhne do náruče, hladí její krásné černé vlasy a šeptá: "Nebojte se, vyplakejte se, už to bude dobré."
Za rohem křižovatky se zatím vynořil stín podezřele se plížícího muže s nakrátko ostříhanou hlavou. Když došel k autu a spatřil Dalibora s Šárkou v náručí, zaklepá na přední sklo a řekne drze: "Šéfe, to je moje holka, pusťte ji. Šárino ven!"
Dalibor cítí, jak se mu dívka slyšíc nenáviděný hlas svého otrokáře v náruči zachvěla a jak se jeho vlastní silné pěsti nalévají krví.
"Příteli," odpovídá Dalibor důrazně, "být vámi, šel bych si po svém, jestli se nechcete dostat před soud pro kuplířství, vydírání a daňové úniky!"
"Co je vám do toho," snaží se ho výtržník vyloučit ze hry, ve které, domnívá se, hraje první housle on, "Šárko, povídám, pojď ven nebo ten auťák rozflákám."
"Myslím, že je toho právě akorát dost, chlapče, ruce nahoru a ani se nehni," namíří na násilníka Dalibor ústí hlavně revolveru, který chvatně vytáhl zpod košile, kde ho pro všechny případy, pokud se vydává v noci z domu, nosí.
Role se během několika vteřin obrátily, agresívní útočník se naopak pokouší o rychlý útěk, ale tři výstražné Daliborovy výstřely do vzduchu ho rychle přesvědčí o tom, že v takové situaci neposlechnout by bylo bláznovství. Útočník ztuhne a jeho ruce vyletí k nebi.
"Tak vida, že to jde," konstatuje Dalibor s ledovým klidem, náhle však zahromují ulicí jeho rychlé povely, "otoč se! Jdi! Pomalu! Ruce, ruce!"
Namířeným revolverem vede vedle pomalu jedoucího auta zneškodněného zločince k telefonnímu automatu.
Dívka sleduje výjev s vytřeštěnýma očima. Jistě nečekala ani v nejbujnější fantazii, že svého mučitele uvidí ještě dnes při tak potupné promenádě! Chvíli se nenadálému štěstí zdráhá uvěřit, potom ji zaplaví vlna vděčnosti k pohotovému osvoboditeli a vtiskne mu krátký polibek na tvář.
"Mířil jste přesně," hlesne uznale.
"Se zbraní je třeba umět zacházet především rychle," poznamená Dalibor odborně, vzápětí vyštěkne další řadu povelů, "stůj. Vlez do budky. Jednou rukou zdvihneš sluchátko a necháš ho viset. Tou samou rukou vytočíš číslo 158. Potom si dáš sluchátko k uchu. Udáš jméno ulice a číslo automatu, které máš na ceduli nad hlavou. Dále řekneš, ať sem policie okamžitě jede. Všechno budeš dělat jednou rukou, rozuměls? Jinak..."
Dalibor výhrůžně zacvaká závěrem pistole, až zbabělý zločinec vykřikne: "Nestřílejte, prosím vás, všechno udělám jednou rukou."
Za chvíli již z mobilního telefonu, kterým se pro všechny případy Dalibor napojil duplicitně na linku pouličního automatu, zní nečekaně zpokornělý grázlův hlas: "Volám z automatu 8735, okamžitě sem přijeďte..."
Policejní hlídka dorazí na místo dílem okamžiku. Nebylo třeba ani dlouhého vysvětlování, neboť se brzy ukáže, že policie ptáčka dávno hledá pro pěknou řádku trestných činů od drobných vloupaček po padělání bankovek, pašeráctví atd.
Není ani nutná cesta na policejní strážnici za účelem provedení zápisu, stačí sepsání a podpis krátké výpovědi přímo na místě činu. Daliboru tím spadne kámen ze srdce, neboť má na paměti skutečný cíl jeho nočního výletu, kterým nejsou romantické přestřelky, ale Jiří Mušle.
"On se vám bude chtít pomstít," varuje Šárka, která dosud sedí v Daliborově stříbrné limuzíně. Daliboru to nijak nevadí. Děvče, jež právě zachránil z dvojnásobného nebezpečí, je mu sympatické jak vizáží, tak povahou. Mohl být klidně jejím otcem, je jen o pár měsíců starší Joly. Opět, jako v případě jejího jména Šárka, zapracuje nepochopitelná telepatie a dívka řekne: "Víte, škoda, že nejste mým otcem. Moc bych si to přála."
"I já bych si to přál," přizná Dalibor upřímně a přemýšlivě opře hlavu o volant, "ale není to možné. Nicméně vás prosím, abyste mi někdy zavolala na tohle telefonní číslo. Zajímá mě, co s vámi bude a zejména... zejména kdy mě pozvete na svatbu."
Zrudlá dívka se snivě usměje, po přečtení Daliborova příjmení na jeho navštívence však překvapeně zdvihne hlavu. "Vy jste Dalibor Lido, ten spisovatel?"
"Spisovatel ne, spíš scénárista a dramaturg."
"Vy jste natočil Montanu?" jmenuje dívka zvědavě jméno prvního Daliborova filmu, který znamenal obrovský komerční trhák.
"Já ne, to dělá režisér, já jsem to jenom napsal," upřesní Dalibor a zapálí si cigaretu.
"Já na tom byla snad pětkrát," vzpomíná Šárka a pak se šťastně, naplněna důvěrou, opře o Daliborovo rameno, "já vás mám strašně ráda."
Dalibor mlčky přikývne, vypustí kouř z okna a pomalu spustí motor. Kdyby jen Šárka tušila, že tahle příhoda znemožní Daliboru tvorbu na několik dlouhých dní. Jak je to možné, uvažuje Dalibor, což jsou život a umění spojené nádoby, u nichž výchylka v jedné okamžitě vyvolává pokles hladiny v druhé?
Zakoupí Šárce na rozloučenou ve stánku s non-stop provozem (jinde by květiny v pokročilé hodině sotva sehnal) náruč růží a bez řečí jí je vtiskne do klína.
"Ježiš, děkuju," zajíkne se zachráněná.
Ještě letmý polibek na ústa, poslední sevření a je nenávratně pryč. Dalibor se přemítavě sune zpátky k vozu, snad poprvé v životě lituje, že není mladší a že se díky svému věku doprovázenému spíš rozvahou k rtuťovité Šárce nehodí. Kdo ví, možná by se jeho překotný život rozvíjel s Šárkou po boku jinak. Kdo to ví? Kdo je odpovědný za zdánlivou nesmyslnost lidských osudů plných neuchopitelných náhod? V tu chvíli vyjde nad Prahou zlatý koláč měsíce, který provádí svou nekonečnou pouť chladným vesmírem, netečný k tužbám lidí, jejich smíchu i pláči.
"Ty?" usměje se Dalibor v sugestivním dialogu s bezcitným měsícem, "ty jsi za to odpovědný? Možná..."
Ale teď rychle za Jirkou Mušle, noční dobrodružství stálo Dalibora celou hodinu, která by mu v konečném účtování mohla citelně chybět.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
93.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 12 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 21 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
Dita Mocků
|
|
| (21.5.2012, 13:44) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
