obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Pít bez žízně a milovat se kdykoli, tím se člověk liší od jiných zvířat."
Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais
obr
obr počet přístupů: 2139783 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 28984 příspěvků, 4549 autorů a 303366 komentářů :: on-line: 12 ::
obr

:: Darktaer - 20.kapitola ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Darktaer
 autor Aenica publikováno: 29.08.2007, 13:34  
Nejspíš jsem takovým koncem mnoho lidí nepotěšila, zvlášť když je teď příběh mnohem otevřenější než kdy předtím - ale i přesto je tohle závěr první knihy Darktaer: Princ Jihu a pokud někdy dopíšu zatím rozepsaného Darktaera:Pána Severu, dám vám vědět.
Chtěla bych však předně poděkovat všem, kteří tento příběh četli, a kterým jsem aspoň na chvíli dokázala vdechnout trochu radosti do života :) Děkuji vám všem a Sher ta-ran-onth imel in forth an ka-Sydareth!
 

Kapitola dvacátá

Duše Amun Sinthel


Ticho je nářkem po bitvě. Z doutnajících dřevěných staveb mrtvě stoupal dým a mísil se s pachem krve a vlhké půdy. Nehybná těla ležela zmrzačená mezi rozbořenými zdmi a zlomenými zbraněmi. Duše si bralo nekonečno.
Asigar se skláněl nad mrtvolou svého koně. Grošovaná srst byla zalitá krví. Sňal si masku z obličeje a položil ji vedle jeho hlavy. Přejel prsty po hrdých plecích, po těle svého věrného druha, který mu byl oporou bezmála deset let. Ano, byl už starý a zasloužil si svůj klid, Asigar však nechtěl, aby padl tímto způsobem.
„Sher ta-ran-onth imel in forth an ka-Sydareth.“ Jeho prsty se zvedly z nehybného boku a vstal. Rozhlédl se. Jeho oči byly otupělé vůči smrti, která kolem něj vládla. Hledal něco docela jiného.
Náhle si všiml postavy stojící zády k němu, křečovitě se opírající polorozbořené zídky a nehybně upírající svůj zrak kamsi do dáli. Asigar se shýbl pro svou masku a vykročil k němu. Zastavil se kousek od něj.
„První bitva?“ prohodil, dívaje se opačným směrem.
Laren si přejel dlaní přes tvář. „Ano. Myslel jsem, že už se mi tohle nemůže stát.“
„To je normální.“ Odmlčel se, aby ho nechal vydechnout. Potom však pokračoval: „Myslel jsem, že už žádné tajemství nemáš. Jak vidím, je toho ještě spousta, co o tobě nevím.“
„Už toho moc není,“ řekl Laren sípavě a narovnal se.
„Možná jsem čekal lecco, ale Strážce...“ Asigar pokýval hlavou. „Pomohl jsi mi, ani nevíš jak. Bez tebe by...“
„Beze mě by se tohle všechno nestalo?“ doplnil ho hořce. „Raději už mlč nebo toho budu ještě litovat.“
Asigar se odmlčel. „Není čeho. Buď bychom bojovali dnes nebo za několik týdnů, ale nikdo z nás by se tomu nevyhnul. A teď jsme navíc vyhráli. Bylo to až příliš lehké...“ zamračil se.
„I já bych musel dřív nebo později bojovat. Měl jsem za úkol přivést amatheonské jezdce, když Ervion padl. Proto jsem tam měl namířeno a proto všechny ty tajnosti. Teď už toho víš o mně tolik jako já sám o sobě.“
„Myslel jsem, že Strážci mohou být jen lidé... ale ty jsi nejspíš ve všem výjimka.“
Laren se k němu otočil. Jeho tvář byla pobledlá a stejně jako Asigarova poseta cákanci zaschlé krve. „Mluvme o něčem jiném,“ vybídl ho. „Kdo všechno přežil? A co je s Raelem a Orimstachem?“
Asigar spolu s ním vykročil vzhůru, kde se nacházela většina jeho zbylé armády. „Před bitvou byli ještě v pořádkou a pochybuji, že by Raelovi stálo za to zaplést se do boje. A co se týká ostatních... nevím o nic víc než ty.“
Společně vystoupali do třetího stupně. Už zdálky viděli Irdenila, jak se snaží zorganizovat zbytky vojska a zjistit, kolik vojáků z kterého pluku přežilo a kde jsou jejich velitelé. Byl podpírán někým za svých mužů a přes záda se mu táhl dlouhý šrám. Když spatřil Asigara s Larenem, obrátil se k nim.
„Jak jsme na tom?“ zeptal se ho Asigar, ještě než stanul před ním.
Irdenil se nejistě ohlédl za sebe. „Je to dost špatné. Tady v pevnosti je kolem dvou set mužů, kteří se udrží na nohou. Nevím, kdo všechno je ještě venku, kolik jich tam padlo a jestli vůbec někdo přežil. Téměř úplně jsme nepřítele rozprášili a to je... divné...“
„Divné?“ pozvedl Laren obočí.
Irdenil se na něj významně zahleděl. Visel na něm očima, jako by stále ještě nemohl pochopit, kdo před ním vlastně stojí. „Pokud vím, Gydeonova armáda čítala přes šest tisíc vojáků. Nás byly dva tisíce a dokázali jsme vzdorovat otharům i gryfí jízdě. A to je více než podivné.“
„Nemůže se zbytek ještě někde ukrývat?“ podotkl Asigar.
„A kde? Na obzoru není žádné vojsko a naše zprávy přece hovořily přesně – šest tisíc vojáků překročilo Trisilské kopce a vydalo se na jih. Nevím, kde by mohl být jejich zbytek, ale je pravda, že šest tisíc jich rozhodně nebylo.“
„Kolik máme zraněných?“ pokračoval Asigar ve svých otázkách.
„Na to je těžké odpovědět. V této chvíli tu není nikdo, kdo by nebyl více či méně zraněný a o umírající se nikdo nestará. Jsme rádi, že žijeme.“
„To pro ně nic neuděláte?“ řekl Laren rozhořčeně.
Irdenil mu pohlédl do očí. „Farvorth je velký a nepřehledný. Mrtví mohou být všude. Prohledáme ještě pláň před pevností, ale nedávám tomu moc nadějí.“
Asigar náhle chytil Irdenila za paži. „A co Arkeath? Viděl jsi ji? Nebo Poutníka?“
Irdenil zaváhal. „Myslel jsem, že jsi...“ Čelo se mu svraštilo zamyšlením. „Takže jste ji nikdo neviděl? Na chvíli mě ovládla bláhová myšlenka, že se je někomu podařilo zabít, ale pokud je to, co říkáte, pravda... Kde potom jsou?“
„Mohli utéct?“ pokrčil Laren rameny a pohlédl na Asigara.
Mužovy rty byly stáhnuté do jediné úzké linky. „Ta jistě neutekla. Všechno je to čím dál podivnější.“
Padesát zdravých mužů vyšlo z pevnosti na pláň, aby se porozhlédli po zbytku padlých. Už zdálky je zasáhl pach smrti, který se nad bojištěm vznášel. Se zkrvavenými prapory si pohrával vítr. Koně, stejně jako muži, leželi bezvládně v trávě s vytřeštěnýma očima a jejich těla byla buď probodána kopím nebo rozsekána. Zdálky však zahlédli i několik živých.
Laren táhl Orfigona několik desítek metrů za Asigarem. Kůň frkal a otáčel hlavou na všechny strany, oddaně však následoval svého pána, ačkoli se v něm vše proti tomu bouřilo.
„Narvire!“ Asigar vyběhl k pohybujícím se postavám. Jeden z mužů se narovnal a pohlédl jeho směrem. Byl to skutečně Narvir. Už dávno ze sebe sundal zbroj a věnoval se teď pomoci zraněným, kterých bylo na bojišti nepočítaně.
„Narvire!“ Asigar se zastavil až těsně před ním. Stiskl jeho ruku a objal se s ním. „Kdo všechno tady přežil?“
Narvirovy oči se zaměřily na příchozí za jeho zády, zvláště pak na Larena, který stále kráčel ve své zbroji Strážce, masku měl však teď už sejmutou a každý mu tak mohl vidět do obličeje. „Zeptej se mě spíš, kolik jich přežije noc. Ale i tak ti nebudu moc odpovědět. Možná by bylo lepší některým z nich zkrátit jejich utrpení. Teď by tu byly potřeba Ayaniny znalosti.“
„Jsem rád, že je tam, kde je,“ ohradil se Asigar. „Budeme si muset pomoct sami s vlastními zásobami a schopnostmi. Neviděl jsi zbytek Gydeonovi armády?“
Narvir svraštil čelo. „Jejich počet mi byl podezřelý. Jsi si jistý, že se rozdělili? Ale ano, máš pravdu, jinak bychom tak lehce nezvítězili. Nevím ale, kde by se na těchto pláních mohli skrývat; jedině, že by to byla nějaká Poutníkova čertovina.“
„Musíme počítat se všemi možnostmi,“ řekl Asigar a zaujatě sledoval cíl Narvirova pohledu. Byl to Laren.
„Neřekl jsi mi o něm,“ pohodil k Larenovi Narvir hlavou. „Takže jste to měli všechno dopředu domluvené?“
„Ne, to ne,“ řekl Asigar a otočil se k přicházejícímu Strážci. „Jsem stejně překvapený jako ty.“
„Co tebe může ještě překvapit?“ odfrkl si Narvir.
„Mnohé, příteli. Mnohé...“
Laren došel až k nim a snažil se předstírat, že nic z jejich rozhovoru nezaslechl. Pomalu si začínal zvykat na to, že jsou jeho smysly díky Kyrgylu mnohem ostřejší než smysly obyčejných smrtelníků a je schopný zachytit to, co druzí nevnímají.
„Kdo další ještě padl?“ zeptal se Laren a pohlédl tázavě na Narvira.
„Urthen zůstal v poli,“ řekl významně tišším hlasem. „Averiel musí být někde s vámi.“
„Zeptám se Irdenila,“ přikývl Asigar. Rozhlédl se po bojišti. Jak tenký je led mezi vítězstvím a prohrou? Jak málo stačí k tomu, aby se štěstí obrátilo? Smutek se rozlévá tělem stejně ostře jako bolest a napadá duši mnohem tvrději než jakékoli fyzické zranění. Stačí jediné jeho slovo a muži umírají. Stačí tak málo a naděje padne s nimi...

* * *


Byl večer. Asigar stál ve svém pokoji. Sundával ze sebe svou zkrvavenou zbroj a nechával ji ležet tam, kde dopadla. Nakonec se zbavil i svého meče. Odhodil zpocené a zkrvavené oblečení a sklonil se nad umyvadlem plným chladivé vody. Opláchl si tvář.
Zapřel se rukama o stolek a vydechl. Tenhle pocit se nikdy nezmění. Ať už vyhrál či prohrál, jeho rány ho bolí stejně a mrtvým už pomoci nemůže. Přesto všechno mu ale jeho štěstí připadalo zázračné. Jejich vítězství bylo tak jednoduché, tak lehké...
Omyl si rány kusem mokrého hadru.
„Pokud vím, Gydeonova armáda čítala přes šest tisíc vojáků. Nás byly dva tisíce a dokázali jsme vzdorovat otharům i gryfí jízdě. A to je více než podivné.“
Ano, Irdenil měl pravdu. Je to divné. Je to děsivé...
„Jejich počet mi byl podezřelý. Jsi si jistý, že se rozdělili? Ale ano, máš pravdu, jinak bychom tak lehce nezvítězili. Nevím ale, kde by se na těchto pláních mohli skrývat; jedině, že by to byla nějaká Poutníkova čertovina.“
Poutník? Arkeath? pomyslel si Asigar. Kam se všichni poděli? Copak by podnikli tak dlouhou cestu, jen aby je strašili za hradbami Farvorthu? Arkeath toužila po jeho smrti a on to věděl a to byl další důvod, proč její počínání nedokázal pochopit.
„To vojsko se chová divně. Vyslal jsem posly a ti říkali, že se náhle stočili na západ, druzí mi ale tvrdili, že stále pokračují směrem na Farvorth. Nejspíš nás chtějí obklíčit ze všech stran, i když nevím, k čemu jim to bude. Přes skálu se k nám nedostanou a ta kryje celou zadní část pevnosti. Připadá mi, že sami neví, kterým směrem se mají vydat.“
Asigar nalil do umyvadla čerstvou vodu. Ponořil do ní hlavu a protřepal si prsty vlasy. Vynořil se nad hladinu a zatřásl hlavou, aby se zbavil přebytečné vody. Nemohl se ale vymanit ze sevření svých myšlenek. Jako by se mu snažily něco vysvětlit, jako by už vyluštění celé záhady bylo tak blízko...
„Nemají stálé tempo a mohou tu být stejně za den jako zítra. Věř mi, neudržují ani stálý směr a postupují pořád pomaleji, nikdo si ale nemůžeš být jistý, jestli nás tím chtějí zmást. Klamou nás i počtem – jednou se rozdělí do skupiny, kterou vyšlou napřed, čítající pouze dva tisíce mužů, potom se však spojí v jednu a ukazují se nám v plné síle. Vážně nevím, co si o tom má myslet. Buď je jejich vůdce naprostý tupec nebo génius.“
Uhladil si vlasy kolem obličeje a zvedl čisté oblečení, které leželo na vedlejším stolku. Ten pocit byl stále intenzivnější. Věděl, že se jeho myšlenky blíží k rozřešení. Byly ale tak zmatené, tak naléhavé, že je jen stěží dokázal oddělovat od sebe.
Zapínal si kabátec a přemýšlel. Vtom náhle jeho ruce ustrnuly. Hlavou mu probleskl útržek rozhovoru, který vedl s Narvirem. Ta na první pohled bezvýznamná slova na něj dopadla jako kámen, snažil se rozpomenout si na každý detail.
„Zeptej se mě spíš kolik jich přežije noc. Ale i tak ti nebudu moc odpovědět. Možná by bylo lepším některým z nich zkrátit jejich utrpení. Teď by tu byly potřeba Ayaniny znalosti.“
„Jsem rád, že je tam, kde je.“

Asigarovy oči se vytřeštily hrůzou. Ne!
Sklonil se nad umyvadlem, zlomený, jako by ho zasáhla střela do zad. Jeho hruď se prudce zvedala. Snažil se najít oporu pro své tělo – jeho ruce zavadily o umyvadlo, které se pod jeho náporem sesulo ze stolu a s hlasitou ránou se roztříštilo o zem. Sehnul se pro svůj meč a třesoucíma se rukama jej připevnil k pasu.
Vyběhl z pokoje. Zastavil se u vedlejších dveří v chodbě a silně na ně zabušil. Když mu po vteřině nikdo neodpověděl, opakoval klepání mnohem důrazněji.
„Už jdu!“ ozvalo se tlumeně zevnitř. Klíč zachřestil v zámku a dveře se pootevřely. Ven na chodbu vykoukla unavená Larenova tvář. Byl už také umytý i převlečený a podle všeho připravený ke spánku.
Asigar ho chytil za paži a nesmlouvavě vytáhl ven. „Musíme jet!“ zvolal rozčileně. „Rychle, nemůžeme si dovolit ztrácet čas!“
„Co se děje?“ ptal se zmateně a vykroutil se z jeho sevření.
„Zajdi si pro meč!“ nakázal mu a netrpělivě se za ním ohlížel, když Laren udiveně uposlechl jeho výzvu. Za okamžik stál vedle něj v chodbě a upíral na něj zmatený pohled.
„Co se stalo, Asigare?“ ptal se Laren a snažil se svého přítele aspoň trochu uklidnit.
Asigar ho chytil a donutil ho svižným krokem přejít chodbu a sejít dolů do večerního chladu. „Amun Sinthel,“ sykl a víc už z něho nedostal.
Před vchodem stál Narvir a mluvil s hlídkou. Udiveně upřel zrak na spěchající dvojici, než však stačil cokoli říct, Asigar na něj křikl: „Odjíždíme! Připrav si koně, víc nepotřebujeme!“
„Děje se něco?“ zeptal se Narvir zmateně, přesto však oba muže následoval.
Laren jen bezradně zakroutil hlavou.
Dali se do běhu. Nikdo z nich z Asigara nedostal ani slovo, dokud se neoctli ve stájích. Tam už Narvirova trpělivost přetekla. Chytil Asigara za paži a obrátil ho čelem k sobě. „Blázníš snad?“ zvolal rozčileně, když už stáli mezi koňmi. „Copak ses z té bitvy dočista pomátl? Pokud má tohle všechno nějaký důvod, tak mi to ihned řekni, ale nemysli si, že se poženu za šílencem!“
Asigar se mu zuřivě vytrhl. „Copak vám to ještě nedošlo?“ zařval, až koně ve stáji vyděšeně pohodili hlavami. „Vám to není divné? Nepamatujete si snad to, co říkal Irdenil? Gydeonova armáda měnila směr – dvě skupiny špehů nezávisle na sobě viděli dvě různě početné skupiny mířící jiným směrem. Jedna, ta menší se střetla dnes s námi a ta druhá...“ Divoce oddechoval. Hněv jím lomcoval, až ani jeho sebeovládání nad ním nemělo moc. „Ta druhá pokračovala na jih...“
Laren vyděšeně udělal krok dopředu. „Chceš říct, že čtyři tisíce Gydeonových vojáků pokračovaly do Farizezského lesa? Ale proč? Copak je víc lákají pevnosti Vorth-Dur a Vorth-An, než Farvorth?“
„Ne,“ vydechl Narvir a zamyšleně sklonil hlavu. „Oni pokračovali dál. A první na jejich cestě je... Amun Sinthel...“
Asigar si vjel prsty do vlasů a chytil se za hlavu. S bolestným výkřikem se zlomil v pase.
Nikdo z nich nebyl schopný promluvit. Laren s Narvirem ohromením mlčeli a snažili se pochopit tíhu toho ortelu. Gydeonova armáda je měla jen zmást, jejich skutečným cílem bylo Amun Sinthel. Nikoho z nich ta možnost ani ve snu nenapadla.
Asigar se bolestivě narovnal. „Musíme tam jet. Musíme je varovat,“ řekl zoufale. „Nežádám od vás víc, než abyste jeli se mnou. Prosím...“
Laren ho mlčky pozoroval. Znal Asigara jako cynického a zatrpklého bojovníka, znal ho jako pevného a odvážného vojevůdce, jehož slova hýbala davy. Ale ještě ho neznal tak, jak tu před ním stál – jako zoufalý a zlomený muž, prosící o pomoc.
„Půjdu s tebou kamkoli,“ řekl Laren a položil ruku na jeho rameno.
Narvir pomalu přikývl. „Dobrá. Řeknu, aby nám připravili zásoby na cestu. Za několik minut odjíždíme.“

* * *


Tři jezdci se hnali nocí. Letěli pláněmi poháněni obavami o osud města, o osud desetitisíců unthiliathů, kteří nebyli na útok připraveni. Nejlepší bojovníci byli odlákáni ven a poslední obranou Amun Sinthel byly jen jeho vysoké hradby, obkličující celý výběžek zasahující do oceánu.
Koně se hnali dnem i nocí, supěli a vzpírali se svým pánům, kteří jim dopřávali jen krátké přestávky. Dny ubíhaly, aniž by kdokoli z nich mluvil víc, než bylo nezbytné. Slunce vstávalo a zase zacházelo v podivení nad třemi uhánějícími jezdci, jejichž odhodlání znělo v dusotu kopytu, bylo cítit ve větru, který se kolem nich vířil, v prachu, jenž se za nimi zvedal.
Doufali, že nejedou příliš pozdě. Naděje – to bylo to poslední, co jim nemohli vzít. Tak, jako že je příštího dne uvítá nové ráno, tak stejně hluboce věřili ve svůj úspěch. Okamžik od okamžiku čekali, že se před nimi vynoří tisícová armáda vedená Poutníkem a Arkeath. Nedokázali si představit hrůzu, jakou by jejich zlo mohlo napáchat.
Míjeli pevnost Vorth-An a doufali, že už na pobřeží uvidí obrysy města. Mezi nimi však stále ještě čekala nehybná hradba lesa, před níž se rozprostíral poslední pruh pláně. Zůstali zde přes noc a čekali, až je uvítá nové ráno. Nikdo z nich nedokázal spát celý večer – dalšího dne, totiž měli zjistit pravdu.
Asigar vstal jako první. Opíral se o bok svého nového koně a sledoval les před sebou. Když byli vzhůru i Laren s Narvirem a všimli si jejich pohledu, který patřil mlžnému oblaku zvedajícímu se nad lesem, pronesl nepřítomně: „Dnes už tam budeme. Z toho horka i z lesa stoupá pára.“
Narvir se nejistě postavil vedle něj. „Jsi si jistý, že...“
„Jsem si jistý,“ přerušil ho Asigar tvrdě. „Je to jen pára.“
Nasedli na koně a vjeli do Farizezského lesa. Stromy se za nimi uzavřely v neprůchodné palisádě. Několik hodin těžce manévrovali mezi nimi a snažili se projet co nejrychleji. Les byl nepřirozeně tichý. Ze všech koutů na ně číhalo mrtvolné šero, jako předzvěst špatného konce.
Laren náhle zastavil Orfigona a zaposlouchal se. „Slyšíte to?“ hlesl.
„Co se děje?“ obrátil se k němu Asigar netrpělivě.
Laren zaváhal. „Nevím. Zní to jako... neumím to popsat. Možná jsou to zvuky z Gydeonova ležení, nevím...“
„Zkus to rozeznat,“ naléhal Asigar.
Laren napjal svůj sluch. Doléhal k němu jakýsi hlasitý šelest, tlumený velkou dálkou, smíšený s něčím, co mohly být hlasy. Nebo křik? Laren bezmocně zakroutil hlavou. Nechtěl Asigara strašit svými předpoklady.
Asigar švihl koně přes šíji. Jezdci vyrazili vpřed. Zvuky se ozývaly stále hlasitěji a čím dál víc zněly jako... jako...
Asigar hnal koně, až se zdálo, že zvíře vypustí duši. Nedbal jeho supění a nedbal jeho vyčerpání. Musel to vidět. Nechtěl jen domněnky, musel to vidět! Už byli přece tak blízko! Teď, každou chvílí se musí střetnou s Gydeonovým vojskem.
Jezdci zůstali ohromeně stát.
Dřevěná palisáda kolem Amun Sinthel byla prolomena. Nebyla to pára, byl to kouř! Ne, nebyl to šelest, ale křik! Křik umírajících a plačících. Křik města, jež zachvátil oheň. Svět jako by se v té chvíli rázem protočil. Čas přestal platit – nahradila jej jen myšlenka měnící se v jinou. Čas se měřil v úderech srdce.
Asigar kopl do koně a vehnal ho za hradbu. Strážnice na ní hořela. Z mrtvých těl přepadávajících přes okraj trčely šípy. Tohle nemohl být sen! Tohle nemohla být skutečnost!
Asigar seskočit ze sedla. Jeho oči těkaly pohledem po hořících budovách, po mrtvých tělech, po jeho národu vzlykajícím bolestí. Všechno bylo ztraceno. Vše, za co kdy bojoval, plálo hněvem nepřítele. Nic už pro něj nemělo cenu.
„Ne!“ Z Asigarova hrdla se vydral výkřik plný bolesti a hněvu. Klesl na kolena s hlavou upřenou k nebi plnému kouře a prachu. Jeho ruce se zaryly do půdy. Vymrštil půdu ze svých prstů, jako by už pro něj neměla žádný význam. Zemřela spolu se vším, co mu bylo drahé.
Náhle se vymrštil na nohy. Dal se do běhu. Hnal se mezi hořícími budova zběsile jako rozlícená šelma. Nedbal na padající trámy, ani na to, že ve městě mohli stále ještě zůstat nepřátelé. Viděl unthiliathy umírat, viděl ženy a děti plačící nad zemřelými, viděl muže, jak se zoufale snaží zachránit poslední zbytky svého domova.
Zastavil se před palácem. Jeho stěny byly probořeny a zevnitř se plameny probíjely ven. Chytil za paži jednoho muže a obrátil se k němu. „Kde je Pán města? A kde je jeho dcera?“
„Pane,“ muž ho poznal a sklonil před ním hlavu.
„Mluv!“ vykřikl Asigar, až se unthiliath jeho reakce zalekl.
„Nikdo neví, kdo je ještě naživu, pane,“ odpovídal opatrně. „Říká se, že nepřátelé s sebou brali zajatce, ale nikdo si tím není jist. Vím toho jen málo, pane.“
Asigar ho pustil. Náhle se za jeho zády objevili Laren s Narvirem. Hleděli na něj, jako by nevěděli, co říct a čekali na jeho slova. „Musíme zjistit, kde jsou!“ zvolal Asigar. „Já hlupák, je to všechno moje vina! To já jsem přesvědčil Ayanu, aby odjela do Amun Sinthel! To všechno se stalo kvůli mně! To já naletěl Gydeonovi do jeho pasti!“
„Udělal jsi, co bylo potřeba udělat,“ pravil Narvir. „Nikdo z nás by nejednal jinak.“
Asigar se zahleděl na své ruce. „Kdybych byl tady, mohl bych bránit město spolu s ostatními. A třeba i padnout, co na tom záleží! Chtěl jsem Amun Sinthel ochraňovat a přitom jsem ho pohřbil...“ Náhle zvedl hlavu. „Co když se ukryli v přístavu? Ano, v přístavu musí mít ochranu před ohněm!“
Odběhl k opačné části města následován svými přáteli. Jejich kroky byly provázené křikem, hořkostí vycházející z úst pozůstalých. Kouř zakryl oblohu. Oheň se stal jediným pánem Amun Sinthel.
Asigarovy kroky ustrnuly v přístavišti. Hleděl na potápějící se lodě, na roztrhané plachty a polámané stěžně. Nikdo nemohl uprchnout ani po vodě.
Na molu stála skupina vojáků a snažili se shromáždit zraněné. Asigar k nim vyběhl. „Kde je Pán města? Kde jsou všichni?“ zněly jeho výkřiky, než vůbec stanul vedle nich.
Muži se k němu obrátili. I oni ho poznali. „Nikdo tomu nemohl zabránit, pane,“ odpověděl někdo ze skupiny. „Armáda vtrhla do města a brána byla otevřená. Nečekali jsme je. Procházeli městem a pálili všechno, na co přišli. Vtrhli do paláce a všechny tam zajali. Chtěli jsme vězně osvobodit, ale bylo nás příliš málo a oni si dávali velký pozor, aby se k nim nikdo nepřiblížil. Viděli jsme vašeho otce i sestru, jak je odvádějí. Mířili branou z města, ale kam, to nikdo neví.“
„Chtějí je odvést Gydeonovi do Myrionu,“ řekl Laren nevěřícně. „Ayana byla v pořádku?“
Voják přikývl. „Ano, paní Ayaně se nic nestalo, ale pan Arsival byl zraněný. Bil se jako lev, ale nikdo neměl proti otharům šanci. Je mi líto...“
Laren se odvrátil. Hleděl na vody kolem břehu rudnoucí ohněm a krví a zmocnil se ho divný pocit, jako by už někdy na tomto místě byl. Přesně v této chvíli, kdy voda hořela. A na moři se houpal prapor.
Přiběhl k hořícímu molu a shlédl na hladinu. Skutečně! Potrhaná vlajka zobrazující černého fénixe v modrém poli ležela na hladině jako padlé mrtvé tělo.
Laren vyzkoušel nohou doutnající molo, jestli je stále ještě dost pevné, aby ho udrželo. Prkno pod ním prasklo, ale na dalším si už byl jistější. Pomalu postupoval dál. Přidřepl a natáhl ruku k hladině. Ta však byla příliš nízko na to, aby na ni takto dosáhl.
Sešplhal po molu níž a upevnil svou nohu o dřevěnou tyč. Chytil se mola a v duchu se modlil, aby se pod ním náhle neprobořilo. Natáhl ruku. Jeho prsty se dotkly okraje vlajky, stále však ještě nebyl dost blízko. Zaťal zuby. Čelo se mu orosilo potem.
Přechytl se a zkusil to znovu. Uchopil látku do ruky a vítězoslavně se narovnal.
Náhle pod ním tyč praskla. Držel se pevně rukou a doufal, že molo jeho tíhu vydrží. Z posledních sil se vyškrábal nahoru.
Další prkno prasklo a donutilo ho položit svou paži jinam. Zapřel se. Bleskově vyšvihl nohu nahoru a vyškrábal se na molo. Rychle utíkal na břeh.
Stál na udusané půdě a ohlížel se za sebe. Dřevo stále doutnalo a každou chvíli hrozilo zřícením. On to však stihl. Rozevřel vlajku před sebou a pohlédl na ni.
Ano, přesně toto viděl ve svém snu, jen si to tehdy nedokázal dát dohromady. Věděl to a mohl tomu zabránit. Právě tím byl vinen. Myšlenka na Ayanu ho bodla jako rozpálená dýka. Ještě přece existovala naděje! Nemohl ji nechat vlastnímu osudu, to přece nemohl!
Rozechvěle pohlédl na Asigara. Muž si všiml jeho kořisti a spěchal k němu. Ještě, než však přišel blíž, Laren řekl: „Jdu za tou armádou. Nenechám zajatce jejich osudu, to nemůžu udělat! Dej mi své muže a já je budu pronásledovat, dokud je neosvobodím!“
Asigar na něj upřeně hleděl. „To bys chtěl udělat?“
Laren přikývl. „Je to mé slovo Strážce.“
Asigar ho chytil za paži a přitiskl se k jeho rameni. „Uvidíme se ještě než to skončí. A potom se společně postavíme proti Gydeonovi, i kdyby to mělo být to poslední v životě.“
„Osvobodím je, Asigare. Slibuji, že se vrátím.“
Asigar se od něho odtrhl. „Jdi za nimi, Larene. Jsi má poslední naděje.“
„Paleas, Asigare. Mír pro tvé země, králi Unthial.“

Vysvětlivky:
Sher ta-ran-onth imel in forth an ka-Sydareth - Nechť tvá duše dlí po boku Stvořitele.



 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 4 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 11 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 31 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Kondrakar 01.09.2007, 15:04:34 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Kondrakar ze dne 01.09.2007, 14:26:22

   Za co pak? dyk sem toho zas moc neudělal. jen sem přelouskal nádhernej příběh od skvělý autorky
 ze dne 01.09.2007, 15:11:11  
   Aenica: Za to přelouskání děkuji :) Ne každý se k tomu odhodlá...
 Kondrakar 01.09.2007, 14:26:22 Odpovědět 
   Betálný. Souhlasím s Annún. Shltnu klidně tři takovýhle knihy. Dobrých knih není nikdy dost
 ze dne 01.09.2007, 14:36:36  
   Aenica: Děkuji ti nastotisíckrát :)
 Annún 31.08.2007, 12:53:27 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Annún ze dne 30.08.2007, 23:12:06

   To nevadí klidně zhltnu všechny tři.
 Annún 30.08.2007, 23:12:06 Odpovědět 
   Skvělé, božské a dokonale uzavřené a zírověň i otevřené. Napínavé prostě belisima, perfekto, baravisomo. Celý příběh se mi převelice líbíl a já musím příkat jen samé superlistiva.

Aenico ty tu druhou knihu prostě musíš napsat. :-)) A věř, že já si ji moc ráda a s velkou chutí přečtu. Jen do toho budu se těšit.

Za jedna s **************************************.
 ze dne 31.08.2007, 10:42:50  
   Aenica: Děkuji ti Annún, převelice ti děkuji :) Přiznám se, že jsem původně nechtěla ani v druhé knize pokračovat, přestože z ní už spatřilo světlo světa pět kapitol, protože jsem si myslela, že tohle nemůže nikoho zaujmout - nejspíš jsem se opět mýlila. Jakmile budu mít internet na privátě, budu se snažit přečíst znovu první knihu a rozpomenout se na druhý díl. Ale asi tě nepotěším, původně jsem plánovala tři knihy...
 sirraell 29.08.2007, 16:43:19 Odpovědět 
   Skvele, tesim se na tu druhou knihu. Dekuji moc za tuto prvni, kdy jsem se na kazdou kapitolu tesila jako male decko. Mne si definitivne radost prinesla. DIK.
 ze dne 29.08.2007, 17:09:30  
   Aenica: Já děkuji též, každý člověk, kterému udělá radost moje dílo, přinese dvojnásobné potěšení mně. Díky :)
 Gandalf 29.08.2007, 13:34:43 Odpovědět 
   Tak a máme to tady! Závěr, konec, finito... a je to škoda, jelikož příběh byl tak rozehrán, že by vydal na dalších 20 kapitol :) Ale jak řekla autorka sama, je tu kniha druhá, tak se těšme na ni. Opět výborný sloh i gramatika, takže výtky zde nemají své místo. Co říci závěrem? Snad jen díky za výborný zážitek/požitek při čtení a třeba v Knihovně autorů SASPI na přečtenou ;)
 ze dne 29.08.2007, 14:31:21  
   Aenica: Co říci závěrem na takový komentář? Snad jen díky za publikaci, podporu i rady a ¨snad ěnkdy příště napočtenou :)
obr
Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox.
© 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Blog o hypotékách, Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Jay
(23.5.2012, 16:28)
Kostka
(22.5.2012, 19:55)
mikhal
(22.5.2012, 18:14)
Dita Mocků
(21.5.2012, 13:44)
obr
obr obr obr
obr
Ztracené v minu...
Misha
Den na konci lé...
Miyako
Knoflík
Armani
obr
obr obr obr
obr

Na violu da gamba
obaleč
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr
obr
Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci?
obr
obr obr obr