obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Nic nezničí lásku tak jako ženin smysl pro humor."
Oscar Wilde
obr
obr počet přístupů: 2916112 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39836 příspěvků, 5847 autorů a 393429 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Kameny ::

 autor Wysch publikováno: 02.09.2007, 22:06  
Pohádka - nepohádka.

Berte to jen jako takovou hloupost před spaním. Historických nepřesností jsem si vědom ;o)
 

      „Takže vy chcete ode mě zase pohádku? Tak dobrá…
      Když u Waterloo bojoval proti Napoleonovi váš prapradědeček…
      Aha. Já vím. Dobrá, tak jinou…
      Před dávnými dávnými lety, kdy na Zemi ještě nebyly státy a lidé neznali železo, se narodil chlapec…“

      Jeho zrození doprovázel příchod hvězdy. Mihla se nebem, zanechala za sebou jen ohnivou zář a zmizela do hlubin černého vesmíru.
      Jen co hvězda zapadla za obzorem, aby předala vládu nad světem slunci, ozvaly se první ženské výkřiky. Byly plné bolesti.
      Celá vesnice stála již na nohou, aby v ranních paprscích sledovala příchod Toho, jehož přinesla hvězda.
      A on přišel. Zrodil se z krve matčina břicha, plakal a křičel, zaťatými pěstičkami mával okolo sebe. A kopal do vzduchu.
      Aby tak každý mohl vidět, že bohové, kteří jej přinesli na chvostu hvězdy, ho vyvolili.
      Neboť chlapec měl zkroucenou nohu.

      „V celém širém Albionu není žádný chlapec takový, jako můj,“ pronesl hrdě Cavan ap Griffud, náčelník vesnice, zatímco jeho pohár stoupal do vzduchu. „A proto, ať žije můj prvorozený, ať žije Leid ap Cavan!“
      A jeho muži vykřikli: „Ať žije Leid!“
      Nebylo ostatně divu. Čtrnáctiletý hoch, který právě prošel obřadem dospělosti, byl mezi svými vrstevníky nejsilnější, nejrychlejší a zcela jistě i nejchytřejší. Již uměl zacházet s velkou válečnickou sekerou, dlouhým bronzovým mečem i krátkým loveckým lukem. Spolu s dospělými muži se vracíval z lovu s jelenem na ramenou, se sítí plnou ryb nebo s obchodníky z jiných kmenů. Ti se unaveně vlekli na konci malé skupinky lovců-válečníků, spoutáni provazy, na zádech zboží určené k obchodu.
      Leid sám stál vedle svého otce, hrdě vzhlížel k mužům, kteří mu provolávali slávu a kteří jej budou poslouchat, až Leidův otec zemře.
      Vysoký statný mladík s kůži barvy bronzu se však sám obával jediného člověka. A tím byl malý chlapec jen o málo mladší než sám Leid. Stál na okraji velkého zasvěcovacího kruhu z kamenů, do nějž padalo měsíční světlo. V ruce třímal dlouhou pevnou hůl, o niž se opíral, a sledoval mumraj kolem prvorozeného syna vládce kmene a náčelníka vesnice. Sám zkouškou a obřadem dospělosti prošel stejně jako Leid, ačkoliv kněží jej připustit nechtěli.
      Neboť měl zkroucenou nohu. Znamení od bohů.
      Měl se stát knězem.
      Jmenoval se Reillin ap Calwch.

      „Chceme od vás jen tucet velkých kamenných kvádrů na stavbu našeho chrámu,“ řekl Cavan. „Dovezeme si je domů sami, jenom bychom u vás potřebovali nakrmit voly a muže. Samozřejmě zaplatíme.“ Cavanův kmen měl starý dřevěný chrám a na stavbu nového, kamenného, neměl právě kamenné kvádry.
      „A čím?“ zeptal se drze vůdce sousedního kmene, Leifig ap Hallwch.
      „Zlatem,“ řekl sebevědomě Cavan a jeho potetovaná holá hruď se napřímila.
      „Odkdy má tvůj kmen zlato?“ zasmál se pohrdlivě Leifig. Z úst mu vylétla kapka slin, která za bujarého řevu jeho válečníků dopadla na Cavanovu hruď.
Jasné odmítnutí.
      „Vrať se do svého chrámu, Cavane ap Griffude, do svého maličkého chrámu a tam pros bohy, aby tě obdarovali kameny z nebes.“
      Cavan se ušklíbl. Leid, který stál vedle něj a svíral mohutné ratiště oštěpu, se otočil zády k Leifigovi.
      „Za tuhle urážku, Leifigu, synu zkurvysyna, zaplatíš životem,“ sykl Cavan a spolu s Leidem opustil vyjednávací kruh.
      A tak začala válka.

      Válka trvala dva roky.
      Zemřelo během ní spousty dobrých válečníků z obou stran. Cavan ap Griffud se pomstil za urážku, usekl Leifigovi pravou nohu. Leifig téhož dne zemřel. Jeho tělo ukořistil Leid a odvlekl domů, do vesnice ke starému dřevěnému chrámu, kde tělo pověsil na dřevěný trám.
      Druhého roku zemřel Cavan.
      Stářím a vyčerpáním z dlouhých bojů, které se táhly od jara do zimy. Pohřben byl se vší velkolepostí nedaleko rozestaveného Nového chrámu, prstence z malých kamenů zakoupených od kmenů za řekou a mořem..
      Leid se tak stal náčelníkem vesnice, vůdcem kmene a velitelem vojsk.
      Překvapivými výpady během několika týdnů ukořistil téměř všechno loňské zrní, které nepřítel měl, a dohnal tak nového vůdce sousedního kmene ke kapitulaci.
      Chtěl jen splnit Cavanův sen.
      Postavit velkolepý chrám.

      Reillin vytáhl z koženého vaku tětivu. Vždy se o ní pečlivě staral, nikdy ji nenechal zvlhnout, nikdy ji nenechával nataženou příliš dlouho.
      Z jeho dlouhé dřevěné hole se během několika okamžiků stal dlouhý luk. Luk tak dlouhý, že jej nikdo z vesnice nedokázal natáhnout. Ani Leid.
      Během války o kameny zabil Leid spousty mužů.
      Často jej ale předstihl Reillin, který stál za hlavní bojovou linií mužů s oštěpy a meči, neboť nemohl kvůli zkroucené noze běhat. Jeho dlouhý luk měl smrtící účinnost, dokázal prorazit velkou vrstvu kožešin i dřevěný štít. Nepřátelští vojáci se brzy naučili utíkat, pokud jednoho z jejich kamarádů skolil šíp s černými pírky.
      Leid se Reillinovi vyhýbal. To ostatně všichni z Leidova kmene.
      Všichni věděli, že Reillin je poznamený bohy, že s nimi po nocích mluví, neboť vykřikuje ze spaní nesouvislé věty a ráno, když se vzbudí, přináší proroctví.
      Všichni se Reillinovi vyhýbali.
      Jemu to nevadilo.
      Mluvil přece s bohy.
      A proto, když Leid vyhrál válku a požadoval kamenné kvádry jako poplatek, nesouhlasně zavrčel.
      „Bohové chtějí chrám nový, ale ne postavený z krve války,“ pronesl hlubokým hlasem, když opadl vítězný smích válečníků. Té noci, kdy poprvé po dlouhých letech promluvil na vesnické radě, se vrátil Leid z vyjednávání. Přinesl s sebou zprávu o kamenech a ve vesnici tak propuklo veselí.
      Všechno ale právě svou větou zchladil Reillin.
      „Pokud postavíš chrám z krve, zemřeš,“ řekl Reillin a přistoupil blíž k Leidovi. Vesnice byla ozářena pochodněmi a velkými ohni, kterými oslavovali vojáci své vítězství. Leid ztichl. Stejně jako všichni vesničané.
      „Zemřu tak jako tak, mrzáku,“ pronesl sebevědomě Leid. Udělal krok k Reillinovi a sklonil hlavu, aby mu pohlédl do očí.
      Nyní by měl Reillin sklopit pohled, aby vyjádřil vůdci kmene úctu, ale neudělal to. Místo toho namířil na Leida konec své hole.
      „Leide, synu Cavanův, vrať kameny tam, kam patří.“
      „Jinak?“ vyprskl Leid, ale přece jen ustoupil před mrzákovou holí.
      „Bohové tě sami usmrtí,“ řekl Reillin a do Leida šťouchl. „Vrať kameny. A budeš žít. Ty i náš kmen.“
Leid zaváhal.
      „Dobře,“ řekl pomalu. „Je-li tomu tak, pak chrám postavíš ty. Protože jsi oblíbenec bohů,“ zasmál se a pohlédl na Reillinovu zkroucenou nohu, „určitě jim nebude vadit, když chrám postavíš ty.“
      Reillin zavrtěl hlavou. „Nepostavím,“ řekl prostě a odešel.

      Ale Leid nesnášel porážky. Šest jeho válečníků v noci vniklo do Reillinova domku, přemohlo ho a odvedlo k Leidovi. Tam mu před náčelníkovýma očima usekli prst na levé ruce, aby Leid dokázal, že mrzák není nedotknutelný.
      Leid Reillinovi slíbil, že ho budou vždy hlídat čtyři válečníci, kteří jej případně zmrskají, pokud nebude pokračovat na stavbě chrámu.
      A Reillin toho rána, pod dohledem statných válečníků, mluvil s bohy.

      Kamenné kvádry bylo třeba dovézt, což se zpočátku nedařilo, neboť bylo potřeba osmnácti až čtyřiadvaceti volů, aby se byť jen s jedním kvádrem hnulo. Pohaněči, malí chlapci s dlouhými vrbovými rákoskami, se střídali v mrskání nebohých zvířat, aby se za den posunul kámen alespoň o kilometr.
      Reillin navrhl, aby se první odvezly kameny malé, časem se přijde na lepší postup. A Leid souhlasil. Po dvou letech navozili konečně všech čtyřiadvacet menších kamenů k budoucími chrámu.
      Další rok trvalo, než je kněží usadili na předem pečlivě vypočítaných místech.
      Bohové, přesně jak slíbili, Reillinovi vnukli nápad.
      Zatímco starým způsobem bylo potřeba mnoha volů zapřažených do sebe, čímž se jim námahou a třením provazců odíral krk, takže je bylo třeba stále mazat, Reillinovým nápadem, kdy budou kameny nejprve naloženy na kmeny a po nich posunovány spřežením volů, se vše ulehčilo. První bylo třeba pokácet stromy, osekat je, najmout desítky pomocníků, kteří budou kmeny přenášet tak, aby kvádr mohl být sunut stálou rychlostí vpřed.
      Za drobné cetky se na tuto zdánlivě lehkou práci nechalo najmout přes osmdesát dobrovolníků z obou kmenů. Brzy ale zjistili, že je to práce, kdy večer padnou na zem a spí a je jim jedno, kde.
      Reillin se během dalšího roku se svou úlohou smířil.
      Věřil bohům.
      Věřil, že jim postaví chrám a oni splní to, co slíbili.
      I když si Leid vymýšlel nové a nové zlepšováky. Už mu nestačilo, aby kvádry stály kolmo zaražené do zdi, teď už musely mít přesně rovné stěny, což stálo další a další měsíce času.
      Reillin si po zvednutí prvního velkého kvádru – zvedal se tři týdny – uvědomil, že kvádry se zdají být na vrchu širší, než dole. Leid si toho všiml také. A tak se kámen musel upravit, jenže při neopatrném zpracování se dláto jednoho z dělníků dostalo do žíly, nejslabšího místa kamene, kam stačí jen uhodit a kvádr praskne jako zralý meloun. Reillin chtěl kámen vyměnit a dovézt nový, ale Leid nesouhlasil. Blížila se mu pětadvacítka, po jeho vesnici mu pobíhalo pět chlapců a sám věděl, že pokud se dožije pětatřicítky, jako jeho otec, bude již starý, s šedivými vlasy a nepříjemně unavený jakoukoliv činností.
      Proto pospíchal.
      A stálo to životy dalších dělníků. Na jednoho se zřítil špatně ukotvený kvádr a rozdrtil jej na padrť. Další spadl z vršku kvádru na hlavu a zemřel. Jinému odštěpek kamene vletěl do oka a pronikl do mozku. Zabil jej.
      A Leid vymýšlel nové a nové věci. Teď už nestačily ani dokonale ohlazené kvádry, na dvou kamenech příčných musel najednou ležet kámen vodorovný. Takže se další rok dovážely kameny a Reillin usilovně přemýšlel, jak je zvednout nahoru.
      „Co navršit hlínu a po ní kámen vytáhnout?“ navrhl jeden z dělníků, kteří zůstali s Reillinem a vystavěli si nedaleko staveniště svou vlastní osadu. Muži, ženy i děti tu pracovali na Leidově velkém snu, hlídáni dvacítkou vojáků s oštěpy a luky.
      Reillin si našel mladou hezkou dívku, sám byl na svých pětadvacet let stále ještě bez vrásek a díky usilovné práci i v plné síle. Postavili si malou chýši a v ní vychovávali již tři syny.
      „To nepůjde. Ten svah by musel být moc dlouhý a voly bychom nahoře dali kam?“ zavrtěl hlavou a dál přemýšlel.
      V noci volal bohy.
      Ale oni nepřišli.

      Místo toho přišel nápad.
      Z kameníků se stali tesaři, aby vystavěli jednoduché, ale silné lešení, na jehož vršek byl kámen vytažen jednoduchou soustavou kladek. Poté byl kámen podobnou soupravou kámen položen na dva kameny stojící. Aby vrchní vodorovné kameny skutečně na vršku držely, nechal Reillin do kamenů stojících vytesat malé výklenky a kameny ležící byly upraveny tak, aby přesně dosedly do kamenů stojících.
      Trvalo další dva roky dennodenní práce, než byly vyzdvihnuty i kameny vodorovné.

      Dne, kdy mělo nastat zasvěcení nového chrámu, se celá vesnice shromáždila za ochranným prstencem z dřevěných sloupků. Přišly stovky poutníků z jiných kmenů, protože za ta léta se rozšířily zprávy o tom, že Leidův kmen staví chrám velkolepější, než vlastní jakýkoliv jiný kmen.
      A Leid, navlečený do válečných kožišin tak, aby byla vidět jeho hruď potetovaná drobnými čárkami, každá znamenala jednoho mrtvého protivníka v boji, kterého Leid zabil, se postavil mezi kněží. V ruce držel krátký oštěp s bronzovým hrotem, kterým zanedlouho obětuje ovci.
      Reillin, který stál opodál, levačkou držel kolem ramen svou ženu a pravačku měl položenou na hlavě svého nejmladšího syna, ale věděl, že dnes nebude obětována ovce, aby byli bohové spokojeni.
      Stál se svou rodinou vzadu a sledoval, jak kněží přinášejí nebohou ovci, pokládají ji na zem a Leid ji přiložil k hlavě špici svého oštěpu.
      A Reillin, zatímco dav vesničanů, poutníků i obchodníků dole pod chrámem, do něhož nesměl vejít, zpíval píseň všem bohům, viděl, jak se kámen, jemuž se podélně táhla hluboká vráska, pomalu hroutí, jak se sesouvá dolů a také viděl, že Leid nic netuší a napřahuje se ke smrtícímu úderu. Pevné svaly na pažích se napnuly, ale v tu chvíli bohové promluvili a vybrali si svou oběť.
      Leid se stačil jen otočit.
      A spatřit, jak se mrzákovo proroctví vyplňuje.
      Nevykřikl.
      Ozvalo se jen tupé žuchnutí.
      Chrám byl zasvěcen.

      „A tak končí příběh o Tom, kterého přinesla hvězda…
      Aha, vy už spíte.“
      Jemně jsem se vymanil ze sevření svých chlapců, vstal jsem z pevné dubové postele a zhasl slabou lampičku.
      „Tomu říkáš pohádka?“ zeptala se tiše Marie stojíc ve dveřích a s tím svým zvláštním úsměvem mne políbila.
      „Chtěl jsem jen, aby zítra, až pojedeme ke Kamenům, aby věděli, jakou námahu to muselo dát, postavit ten chrám,“ vysvětloval jsem, zatímco jsme kráčeli po dřevěných schodech dolů do kuchyně.
      „Nechci, aby jim John napovídal zase nějaké pohádky o elfech a tak…“
      „John?“ zeptala se.
      Políbil jsem ji na vlasy. „John Ronald, učí starou angličtinu a děcka rády poslouchají jeho pohádky.“
      Usmála se.
      Usmíval jsem se také.


 celkové hodnocení autora: 95.2 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 4 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.3 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 10 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 43 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Alyssa 21.01.2008, 15:07:28 Odpovědět 
   Mě se to moc líbí, i s Johnem Ronaldem :o)
 ze dne 21.01.2008, 15:10:04  
   Wysch: Děkuji. John Ronald je tam hodně důležitá postava >:)
Díky.
W.
 endless 19.01.2008, 19:28:26 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Šíma ze dne 02.09.2007, 22:28:55

   Ad pohádky plné mrtvol - a co bratři Grimmové???? a jponské či eskymácké pohádky??? a mnoho dalších? řekla bych, že pochybnou zásluhóu obrozenců z 19.století bylo, že sebraným pohádkám a příběhůmvylámali zuby agrese, sexuality a přílišné složitosti, která je však lidské rase vlastní a bez níž jsou pohádky tím, čím se nakonec v našich očích bohužel staly.....tzn. dvojrozměrnými a nevěrohodnými plky.
 ze dne 20.01.2008, 21:06:10  
   Wysch: Vypravěč byl, jak se dalo postřehnout, profesor historie na Oxu.
Sama jeho žena říká: "Tomu říkáš pohádka?" A on vysvětlí.
V perexu také uvádím "pohádka - nepohádka" - pohádka jako vyprávění před spaním, nepohádka jako fakt, že se zrovna o pohádku nejedná.
Zbytečné řešit zda je to pohádka nebo ne.
Každopádně děkuji za komentář a návštěvu >:) Tahle odpověď není myšlena negativně, jak možná vyznívá....
W.
 Šíma 02.09.2007, 22:28:55 Odpovědět 
   No, já nevím, není to o tom Stonehenge? O chrámu, který je vlastně postaven z velikých kamenů, které jsou položeny do kruhu a mají na sobě ještě vodorovné kameny? A uprostřed je jakýsi oltář? Hm...

Každopádně mě toto dílko zaujalo, jen bych nesouhlasil s názorem, že jde o pohádku na drobrou noc, nakonec, v příběhu zemřelo hodně lidí... A války nejsou patrně tím pravým ořechovým pro děti, které nemohou usnout, co kdyby je tížily noční můry?

Hm, asi za Jedna (mínus)... ;-)
 ze dne 02.09.2007, 22:43:55  
   Wysch: Viz komentáře níže ohledně pohádky nepohádky ;o)

Ano, je to Stonehenge, proto se to ostatně jmenuje Kameny, jak Britové chrám nazývají.
Co se týče mrtvých a války, však to vypráví profesor historie...
...a přesto se dopustil mnoha chyb. Předně chrám vznikal století a ne pár let...atp.
;o)
Díky za komentík. Známku též.
 Ekyelka 02.09.2007, 22:27:05 Odpovědět 
   Jasně, že docvakne. Jsou tady samí vzdělaní a sečtelí autoři, Wyschi.
Skutečně styl vyprávění není určený pro klasickou pohádku, spíš pro odrostlejší děti - ovšem pro odrostejší moderní děti, ne pro děti poválečné, do níž jsi závěr díky zmínce o panu profesorovi zasadil. Ano, ty nepřesnosti tam skutečně jsou, ale sám přiznáváš, že si jich jsi vědom.
 ze dne 02.09.2007, 22:39:40  
   Wysch: Však také je to pohádka nepohádka ;o)
Ale pohádka v tom, aby to bylo jednodušší a děcka profesora historie chápala :o)
Děkuji mocinky za návštěvu a skutečně historických nesrovnalostí jsem si plně vědom :o)
 Adrastea 02.09.2007, 22:05:33 Odpovědět 
   Osobně bych to ani moc pohádkou nenazývala. Vlastně - když už jsem u toho, nemůžu si pomoct :P - myslím, že by samotný příběh o kamenech mohl existovat sám o sobě, tzn. bez tatínka, Marie i dětí. Nevím, jak u ostatních čtenářů, ale mně ten styl, jakým je napsaný, moc na vyprávění před spaním nesedl. Čímž ovšem nechci naznačit, že by to nebylo povedené - naopak. Povídka je čtivá, vydařená a ten konec v sobě nese správnou dávku škodolibé trpkosti. ;)
 ze dne 02.09.2007, 22:13:19  
   Wysch: :o)
Jsem zvědav, jestli se najde někdo, komu ten konec tak trochu docvakne, jestli Ti tedy nedocvakl ;o)
Příběh samotný by existovat mohl, ale nebylo by to ono bez toho Johna na konci :o)
Bylo to psáno jako taková pohádka-nepohádka, hloupost pro děti před spaním, aby věděly, na co se druhý den můžou těšit.
Obzvlášť, když jim "strýček" John Ronald, který učí starou angličtinu v Oxu, vypráví nesmyslné pohádky :o)
Děkuju za miloučký komentář ):o)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
YellowSkye
(29.7.2022, 08:38)
IndigovaRuze
(24.7.2022, 09:11)
Bath
(14.7.2022, 15:52)
Personal Mastery
(8.7.2022, 13:20)
obr
obr obr obr
obr
Posel smrti VI:...
Lukaskon
Piková dáma (10...
Jackie Decker
Arn Dresko V. P...
jindra
obr
obr obr obr
obr

Třída Speciál
Dědek
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr