|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28984 příspěvků, 4549 autorů a 303366 komentářů :: on-line: 12 ::
|
 |
|
:: We are the greatest, kap. 21 ::
KAPITOLA 21. Co je správné a co nezbytné
Tak dopňuji poslední článek puzzle. Ještě můžete čekat epilog... Snažila jsem se pracovat co nejrychleji, tak snad se bude líbit.
Někdy je těžké rozhodnout se, jakou cestou se vydat. Ale stejně každý jednou pochopí a možná v sobě objeví něco, na co nikdy předtím nenarazil. A byť to jsou třeba drobnosti, můžou ovlivnit spoustu věcí.
Jana se vydává na poslední cestu, aby dospěla do svého cíle. V předchozí části se poprala se svými vzpomínkami, teď je na řadě její konečné rozhodnutí. |
| |
|
|
Muž se připravoval k porodu. Už chybělo jen pár minut; nervozita se na něm konečně začala podepisovat. Však už bylo načase. Vždycky měl naprosto čistou hlavu, tentokrát ji ale zaplavila nejistota. Toužil po tom dítěti tak dlouho, tak dlouho hledal vhodnou matku. Teď tu konečně ležela v předporodních bolestech a měla mu porodit dítě, které by se jednou ujalo všeho, co sám poctivě vybudoval.
Říkali mu Lexanus. On sám byl pro ně zákon. Minimálně zde stál na vrcholu, třebaže naoko vedl normální život. Vychovával syna, který navštěvoval střední školu, snažil se získat zpátky svou bývalou a jediná překážka, která mu v tom bránila, byla jejich vlastní dcera. Udělal velkou chybu, když nad ní nedržel otcovskou ruku. Byla velice tvrdohlavá a neústupná; to byl důvod, proč se mu tak zamlouvala. Příliš pozdě, řekl by si každý jiný, on byl ovšem trpělivý, možná až trochu vlezlý. Přesto s ní měl ještě jisté plány.
Vtrhl do místnosti, kde se na lůžku zmítala bolestí pro dnešní den velice důležitá osoba. Kolem ní stálo několik dalších lidí, kteří kontrolovali její stav a moment, kdy bude připravena.
Pohled Gabriely se snažil zjistit, co s ní bude. Byla vysílená, přesto odhodlaná porodit zdravé dítě. Nevěděla, zda má cenu se ptát.
Otočila se na nově příchozího. V matném světle zahlédla muže, který ji sám často kontroloval. Nechtěla si to připustit, ale znala ho od vidění velice dobře a měla nepříjemný pocit, že měla tu čest poznat ho mnohem důvěrněji.
„Varuju tě,“ promluvil poprvé v její přítomnosti. „Moc nerad bych ti ublížil. Jsi stejně krásná, jako tvoje dcera. A ještě tě budu potřebovat. Ale jestli mi nedáš to, na co léta čekám, budeš mě o smrt prosit.“
„Ty hajzle!“ vykřikla. „Cos jí udělal? Kde je moje Evinka?“
Lexanus zaklonil hlavu a nadechl se. Na krku mu vystoupaly žíly a prokrvily se víc než normálně. Krk se mu protáhl a obličej zúžil. Jeho nosní štěrbiny se téměř dotýkaly kořene mezi očima. Obočí zhustlo a oči zežloutly. Barva pokožky zůstala víceméně stejná.
Z průměrného muže se stal silný démon.
Gabriela se paradoxně zklidnila, ale z jejich hnědých očí se dal vycítit strach. Potila se. „Proč… Proč tohle děláte? Co jste zač?“
„Vhodnější by bylo zeptat se kdo jsem, tohle je urážka,“ promluvil hlubším hlasem.
„Karle…“
„Ale no tak, nechme si ty formálnosti na jindy…“
„Nechcete to dítě přece zabít!“
„Ne, to opravdu nechci, zejména když je moje.“
„Ty bastarde!“ rozčílila se a házela sebou, jak jí vlastní síly povolovaly.
„Všechny jste stejný,“ ušklíbla se jeho démonská podoba.
„Už je dostatečně otevřená,“ promluvil náhle muž stojící po její pravici a dal se do práce. „Doporučoval bych ti spolupracovat, jestli nechceš zabít vás oba… Teď zatlač, musíš zatlačit!“
Pud sebezáchovy jí přikazoval zavřít oči a poslechnout. Při každém dalším povelu odevzdaně spolupracovala a snažila se nemyslet na ukrutnou bolest, která jí proudila v celém těle.
Místností se prodral výkřik, jak se strhla pozornost na nově přicházející život. Sám Lexanus vše s pečlivostí sledoval a předával matce energii. Prahnul touhou držte to malé tělíčko.
Vykřikl bolestí. Sama bolest pro něj nic neznamenala, ale tuhle cítil někdo jiný. Někdo, na kom mu nesmírně záleželo, ačkoliv takových příliš nebylo.
Teď se ale něco dělo. Cítil, jak mu prostupovala celým tělem. Jeho démonská tvář ztrácela barvu, dokud úplně nezbledla.
„Můj syn!“ křičel. „Tohle ne!“
Jestli se měl rozhodnout mezi tím, co je správné a co nezbytné, volil druhou možnost. „Nesmí se ti nic stát,“ poručil. Dotkl se chvějící se Gabriely a nabyl ji negativní energií. „Drž…“
Věděl, že to bolí, ale musel to udělat. I za cenu toho, že by Gabriela porod nezvládla a zemřela. Musel ji nabýt, musel mít jistotu, že dítě podstoupí to, co kdysi on sám. Nikdy z dítěte nebude čistý démon, ale teď mělo dar od obou rodičů.
„Zatím to jde hladce,“ poznamenal jeden z mužů a otřel si čelo. Při představě, že by to matka nebo dítě nezvládlo, ho polil studený pot.
Místnost se zaplnila dětským křikem. Tělíčko zdravé dcery.
„Mám dceru,“ hlesl překvapeně, přesto byl dojat.
„Chcete… Chcete je oddělit?“ zeptal se roztřeseným hlasem. Lexanus přikývl, natáhl ruku a pupeční šňůru stiskl mezi prsty. Přepálil ji.
Gabriela zrychleně oddechovala a ztrácela síly. „Co… Co chcete udělat…?“
„Musím jít,“ řekl na místo odpovědi. Byl stejně vysílen, jako ona. Volání o pomoc neustávalo.
Splynul s příšeřím. Skoro si na tu bolest sáhl, než se před ním zhmotnila realita.
Neslyšně se objevil u lesa. Pršelo. Do ticha se rozléhalo tiché vzlykání. Srdce mu bušilo. I jako démon ho měl; prožíval tak všechno intenzivněji. To, co viděl, mu téměř zastavilo dech. Věřil, že to syn dokáže. Pohled na jeho nehybné tělo se mu nadosmrti vrylo do paměti.
Touha po pomstě byla silná, ale trpělivost přinášela růže. Nemohl si dovolit udělat další chybu.
Vkradl se za její drobné tělo. Stál tam ještě dlouho, než ji surově uhodil do hlavy. „Děvko!“ vykřikl. Potřeboval svou bolest přehlušit. Zabil by ji, kdyby pro něho nebyla tak důležitá. Neměl rád, když mu plány nevycházely. Krev v něm vřela. Musel se s tím faktem ale smířit.
Vzal synovo tělo a odklidil se zpět na velitelství.
„Já vám říkám, že ta holka na to přistoupí,“ zvyšoval Nick hlas. Členové seděli v jednací místnosti kolem polodlouhého stolu. Nezbývalo jim už moc času. „Je sobecká, naivní, ještě neví, co všechno členství obnáší. Je pouze vojáčkem.“
„A já ti zase říkám, že na to nepřistoupí,“ pousmál se Retger.
„Jí na Evě záleží. Není vázaná žádným tajemstvím. Když přejde, nemá co ztratit, může pouze získat. Může dál dělat všechno, co doposud dělala, jen s tím rozdílem, že už nebude u nás, ale u nich,“ oponoval.
„Ale samozřejmě, že by měla co ztratit. Ztratila by svůj život, protože bychom si ji našli,“ vložil se do rozhovoru Ewford. „Ale stejně říkám, že to neudělá.“
„Měla by ochranu. Pro ně je důležitější než pro nás. Mohli by ji… doslova implantovat nové schopnosti, naučili by ji to, co my ne. Takže toho, že bychom ji mi ohrozili, se bát nemusí.“
„Nechápu, proč jsi to udělal. Říkám ti, že na to nepřistoupí. Navíc je teď na pokoji, nechal jsi ji tam přemýšlet, ne?“ argumentoval Ewford. „Vrátíme se k ní až potom…“
„Jestli na to nepřistoupí, odstoupím,“ řekl přesvědčeně. Byl si téměř stoprocentně jistý, že to ta holka udělá. Že najde způsob, jak se odtamtud dostat.
Retger pozvedl hlavu. Uvažoval jen krátce, nakonec na jeho pravidla přistoupil. „Dobře. Pokud opravdu udělá to, co říkáš, a zradí nás, předám ti velitelskou pozici. Ačkoliv… By k tomu stejně nikdy nedošlo, protože bychom to nedovolili… Ale pokud ne, končíš.“
Po krátkém pohledu z očí do očí si podali ruce.
„Musíme jít,“ kývl Retger. „Naše sázka nabude platnosti, až sama něco podnikne.
Ačkoliv tomu, co právě řekl, rozuměl jen Nick a Melisa, jeden po druhém splývali s okolím; každý měl namířeno na trochu jiné místo, dokud nezůstali jen Nick s Retgerem.
„Neměli bychom ji ještě zkontrolovat?“ vyhrkl.
„Nech ji. Je svobodná, má vlastní vůli a sama se rozhodne. A co my víme, třeba už je pryč.“
„Jak by mohla…?“
„Jak říkám, je možná lepší, než jsme si mysleli.“
Lexanus se vrátil v řídící místnosti. O syna se postará osobně hned, jak se pomstí. Teď musí zprostředkovat bitvu, na kterou se řád už nějakou chvíli připravoval. Měl ještě jeden záložní plán; Martina. Toho si ovšem šetřil na později. Teď si bude muset poradit sám. Přesto mu nechával vrátka otevřená, stále byl možností, kterou využije v nečekaný moment.
„Chci dva nejlepší muže,“ vybafl na několik pracovníků sedících za obrazovkami počítačů. Vlastní síť byla samozřejmostí. Sloužila pro mnohé účely, ale svou funkcí se od těch řádu moc nelišila. Administrativa, informace, sledování. Přece jen žili ve dvacátém prvním století.
„Barns a Gilga,“ řekl mladý muž, který mu byl nejblíže. „Vynikající schopnost-“
„Řekl jsem muže, ne muže a ženu. Nezajímá mě, co umí a kdo to je, hlavně, ať si pospíší a ať moc nepočítají s návratem.“ Mluvil klidně, ale z očí mu sršela nenávist. Touha. Stejně jako u Lukáše.
„Místo?“ zeptal se, aniž by odtrhl oči od obrazovky. Nejspíš byl šťastný, že se stará pouze o tyhle drobné úkoly.
„Peklo.“
„Peklo…?“ zvedl hlavu.
„Myslím les,“ vyjel podrážděně. Neměl náladu cokoliv vysvětlovat. Měl chuť zabít. Měl chuť zabíjet.
Chlapec přikývl. Lexanus mohl vyrazit.
V útulném lese, kterému se říkalo Peklo, se postupně objevilo několik osob. Nebylo tam příliš místa pro boj, přesto to bylo místo ideální. Těsně za vesnicí daleko od základny i od civilizace. Nikdo tam nechodil. Mrtvá těla se tam ztrácela velmi snadno.
Několik vteřin ticha. Šest členů mlčky postávalo a čekalo na útok ze strany protivníků. Rozestoupili se do půlkruhu a trpělivě sledovali prostor před sebou, dokud se před nimi neobjevili tři soupeři v čele s démonem.
Příchozí okamžitě zahájili střelbu.
Jeden ochrnující paprsek pro každého. Stačila tlaková vlna na odraz. Zahřívací kolo. K boji se teprve schylovalo.
Přešli do protiútoku. I když to bylo šest na tři, Lexanus se svou malou skupinou měli značnou převahu. Členové se pod palbou elektrických výbojů snažili mít neustále aktivované ochranné štíty, které přesto museli při útoku vypínat. Byli tak rychlí, že výměnu útoku s obranou nebylo téměř možné zaregistrovat.
Změna. Něco bouchlo. Tlaková vlna srazila Melisu k zemi a zanechala na ní poškození ve formě nehybnosti. Ležela obličejem k zemi a snažila se vzchopit a znovu vstát. Bez výsledků. Pět zbylých bojujících se snažilo odrážet útoky, které byly mířeny jejím směrem. Přesto pořád zvládali útočit, ačkoliv převaha neustále rostla.
Ti tři se zacvičovali rozhodně o několik desítek let déle. Salva útoků z jejich strany byla čím dál intenzivnější a s narůstající netrpělivostí jejich mistra se zkracoval i čas hry.
Melisa se polekala, když do její bezprostřední blízkosti dopadlo tělo. Plášť měl roztrhaný, odhaloval smrtelnou ránu, kterou jí zachránil život. Zkamenělý výraz zachycoval poslední pocit v jeho krátkém životě. Cometovi táhlo na dvacet pět. To byl ten pravý čas na ukončení téhle práce, nebo na smrt. Odcházet se má na vrcholu.
Museli pokračovat. Měli svá nepsaná pravidla. Věděli, co dělat. Zaměřili se na viditelně nejslabšího a každý vyslal dva smrtící paprsky. Zásah. Odletěl několik metrů, než ho zastavil kmen stromu. Zlomil si vaz a skácel se k zemi.
Tenhle trik mohli úspěšně provést pouze jednou. Teď už byli připraveni ho odrazit. I přesto zkusili své štěstí.
I druhý muž padl. V tu samou vteřinu přestal Lexanus bojovat a pozvedl ruce. Členy to zaskočilo, přesto na něj naráz vyslali další várku. Všechny zasáhly svůj cíl. Muž se ani nepohnul. Skoro to vypadalo, že mu výboje dodávají na síle. Složil ruce k sobě a vrátil jim dvojnásobek.
Oslabil je. Začal se smát. Vyslal další tlakovou vlnu, která je, nehledě na jejich aktivní štíty, srazila k zemi.
Po hlubokém nádechu roztáhl ruce a prsty. Vytvořil v nich malé jiskřící provázky a namátkově si vybral osobu, na kterou je vyslal.
Zabodly se mu do masa a svázali ho zevnitř. Ewford padl v křečích k zemi. Provazy se mu zařezávaly do masa a vnitřních orgánů, dokud tělo nepřestalo sloužit. Nestačil ani vykřiknout, jak proces proběhl rychle. To samé stačil udělat ještě jednou, než se vůbec někdo zmohl na protiútok. Les se rozezvučel ledovým smíchem a Lexanus opět zmizel. Tohle mu jako hra stačilo a druhá strana přišla o několik plně vycvičených lidí.
„Je to ve mně…? Co je ve mně?“
Jana zavřela oči. Snažila se třídit barvy, které se před ní míhaly. Ucelovala je do obrazů, ale zatím nic specifického neviděla. Ostré světlo žárovky ji stále bilo do očí. Snažila se soustředit. Vnímala tlumené zvuky a rozpité scény. Cítila kolem sebe lehký vánek, který se stával silnějším, až jí šlehal do tváří. Obličej jí začaly smáčet kapky deště; bičovaly do prokřehlé půdy. Její tělo zachvátily drobné, téměř necitelné vibrace, ale ona je i přesto vnímala. Spoléhala se teď na všechny smysly kromě zraku. Tlak jí držel víčka pevně sevřená a ona se nijak nebránila. Tušila, že brzy dosáhne cíle. Síly neztrácela, naopak jakoby ji vibrace nabíjely z energie bouřky.
Euforie. Tak by se jedním slovem dal popsat stav, který právě zažívala.
Někdo ťal a vtrhl ji zpět do reality.
Nevěřila vlastním očím. Dokázala to. Ona se dostala z jednoho místa na druhé pouhou myšlenkou!
„Do prdele,“ hlesl vysoký chlapec stojící zhruba čtyři metry před ní.
„Jak moc by sis přál, aby tu teď opravdu stála Jana?“ pronesla dívka. Když si uvědomil, komu hledí do očí, zamrazilo ho.
„Co je zase kurva tohle?“
„Vzpomeneš si ještě? Vypadáš vystrašeně,“ ušklíbla se. „Není to snad proto, že bychom se už dřív setkali? Tam u vás… Vyslýchací místnost? S Evou?“
Jana si všimla hnědovlasé dívky naproti němu. Rychle se přiblížila a prohlédla si ji zepředu.
„Co to kecáš, já tě neznám, nevím, co je tohle za hru…“
„Nepoznáváš ji?“ zeptala se. Nepozdravily se, přesto obě dvě věděly, kdo je ta druhá zač.
„To´s… Já… Ještě před chvílí jsi tu stála ty!“ díval se až příliš vyjeveně na Janu. Byl zmatený. „Kde ses tu vzala? Měl jsem o tebe strach a dlouho ses neobjevila a… A pak najednou… jsi byla tady přede mnou a teď jsi tady…? A ona je…“
„Ale já přece nemůžu být na dvou místech zároveň,“ argumentovala Jana ironicky. „Tak poznáváš ji?“
„Vás je víc? Teda nás?“
„Nehraj to na mě,“ ušklíbla se.
Vyšší dlouhovlasá brunetka nehlasně stála a nechala se smáčet deštěm. Měla na sobě plášť řádu se dvěma rudými pruhy.
„Jano?“ přerývavě dýchal.
„Lukáši?“ pozvedla obočí. „Povíš mi něco k tvému dnešnímu výletu?“
„A povíš mi ty něco k tomu, že jsem se div nezbláznil strachem, když ses neukázala, a vysvětlíš mi laskavě, co je tohle za hloupou hru?“
„Jak vypadám?“ zeptala se.
„Cože?“ byl zaskočen její otázkou.
„Jak vypadám, ptala jsem se.“
„No… rozhodně jsi na tom líp než já. Jsem prochcanej až na kost a je mi zima.“
„Ne, ty mi nerozumíš. Spletl by sis mě s něčím jiným, než s člověkem?“
„Eh…? Samozřejmě, že ne. Jsi moc pěkná holka.“
„A vypadám snad jako nějaká zkurvená panenka na hraní?“
„To… to rozhodně ne. Proč mi to ří-?“
„Tak proč si myslíš, že máš nárok na to si se mnou hrát?“ zvýšila hlas, ale stále byla klidná. „Myslíš si, že jsem tvoje panenka?“ kladla důraz na slovo tvoje.
„Samozřejmě, že ne!“ bránil se.
„Tak já ti teď něco povím. Se mnou si nikdo hrát nebude.“ Jediným pohybem naznačila, aby jí přihlížející půjčila zbraň. Chytila ji do pravé ruky a přirazila Lukáše k nejbližšímu stromu. „Ještě jednou, myslíš si, že jsem tu pro tvoje pobavení?“
„Jano, prosím tě, nech toho, už jsem ti řekl, že ne!“
„Proč nepoužiješ svou moc, když tě ohrožuju?“ provokovala ho.
„Já to neumím!“
„Nejsou tohle silné emoce? Nebo už žádné nemáš?“
„Jano, prosím…“
„Víš, tohle má jednu výhodu. Jsme sourozenci, jsme dva sesterské počítače se stejnou antivirovou ochranou. A tak mám ochranu proti tobě a ty proti mně. A já na tohle nemám čas.“
„Dej ten nůž dolů, v klidu si o tom promluvíme,“ naléhal.
„Tady už není o čem mluvit. Hrál sis se mnou a já nemám ráda, když si se mnou někdo hraje. Tak už se kurva braň!“ zakřičela mu do ucha.
Lukáš se pokusil o chabé odstrčení Janina drobného těla. Vysmála se mu do obličeje. „Ale no tak, nic lepšího neumíš?“
„Dej mi pokoj! Co to s tebou udělali?“
„Oni? Oni nic, to ty. Tak se ukaž, co v tobě je. Přece jsi tak moc toužil jít hledat se mnou Evu… Nebo sis byl až moc jistý, že ji nenajdu?“
„Věřil jsem, že ji najdeš. Ale měl jsem o tebe taky kurva strach! Byla‘s celou noc pryč! Tak se div, že jsem z vás úplně v prdeli a přestaň blbnout!“
„Kecy! Kurva, už mi nelži, tady je konec her!“
„Jano-“
„Byl sis tak jistý, že máš věci pod kontrolou, a že i kdybych Evu našla, stejně by mi nic neřekla? Že by mi nic neřekla… o tobě?“
„O čem to-“
„Ty jsi totiž celou dobu věděl, kde je, a proto jsi psal na řád? Tys ji tam totiž sám ukryl, ať už byla kdekoliv! Snad sis nemyslel, že jsem ti sežrala tu historku s koupelnou? Že použili tvé tělo? O, ano… Bravo bratříčku… Já nebyla blbá, jen vyčerpaná. Tohle byla totiž Evina schopnost. Kdybys to nebyl ty, dokázala by tě zastavit během jedné vteřiny. Na tohle byla expert. Tahle schopnost jí říkala paní. Škoda… Měl sis toho zjistit víc. Ona sama uměla využít něčí tělo pro vlastní potřeby a proto by to i okamžitě poznala a řekla, že to nejsi ty! Poznala by, kdybys nejednal z vlastní vůle. Vsadím se, že to ti taky nechtěla říct, co má za schopnost, když si ji mučil… Mohlo ti to i vyjít.“ Téměř šeptala.
„Janičko…“
„Ještě jsem neskončila,“ vyjela. „Nemohli by ji přivést do tohoto stavu, kdybys to nebyl ty. A tohle byla jediná chyba ve tvým zdrojáku. Skoro ti to prošlo.“
Lukáš na ni udiveně zíral.
„Ale to není důvod, proč ti tohle všechno říkám…“
Teď vykulil oči ještě víc.
„Eva je stále naživu. Vím, že jsi jediný, kdo ji může přivést zpátky sem. Kdo ji může zachránit… Za jakou cenu bys to udělal? Co bys po mně chtěl, aby ona mohla žít? Počkej, nic neříkej, já to vím…“ na chvíli se odmlčela. „Chceš, abych přešla k vám?“
Hrobové ticho doprovázené halasením větru ohýbajícím stromy jen několik metrů nad zem. Déšť zesílil a rozpouštěl barvy kolem.
„Udělám všechno, co budeš chtít. Jenom, ať žije.“
Ta nekonečná chvilka se dala krájet. Jana skoro slyšela, jak mu v hlavě šrotují kolečka. Procesor se přehříval.
„Cokoliv?“ hlesl konečně.
Jana se pousmála. „Cokoliv, co budeš chtít.“
„Vyměníš její život za svůj?“
„Vyměním,“ řekla přesvědčivě. „Udělám cokoliv.“
„Cokoliv za Evin život?“ chtěl si ujasnit podmínky.
„Cokoliv za Evin život,“ přisvědčila.
„V tom případě se o tom budu muset přesvědčit,“ ušklíbl se.
„Samozřejmě,“ kývla. „Co přesně chceš, abych udělala?“
„Zabij Dendru,“ zašeptal.
„Jistě,“ řekla sebejistě.
Prudce přirazila ruku s dýkou ke stromu a řízla ho do tepny na krku. Zaskočeně vydechl a chytil se za krvácející ránu. Sytě rudá z něj vytékala a hledala si cestu k zemi. Rozpíjela se na jeho oblečení a vytvářela tak červené mapy.
Jana sekla znovu. Tentokrát z druhé strany. Lukáš si ránu zmáčkl druhou rukou a sípal.
Špičkou jazyka se lehce dotknula ostří nože a další ránu nasměrovala do břicha. V bolesti se Lukáš předklonil a konečně docílil toho, že od něj o krok ustoupila.
„Mohl…“ snažil se promluvit, ale už mu nezbývalo moc sil. „Mohl jsem ji zachránit! Teď…“
„Až umřeš ty, zemře i ona, to mi nemusíš připomínat,“ odsekla ledově. „S náma si nikdo hrát nebude. To jen až se příště opět budu rozhodovat mezi tím, co je správné a co nezbytné. Nezapomínej. „We are the greatest“. Teď už bez tebe.“
„Ne!“
Sebral v sobě veškerou poslední energii a zaútočil. Pozvedl ruku, ze které vytryskla vlna energie nabité elektřinou. Nejdřív byl paprsek roztroušený, ale během několika nanosekund se uskupil do tvaru vlny, která se blížila k cíli.
Dagmar odrazila paprsek ve stejné chvíli, v jaké se Lukášovo tělo zhroutilo na zem. Své největší tajemství si odnesl do hrobu.
Minuta šokovaného ticha ani jednu nezaskočila. Dagmar se vzpamatovala dřív. „Pro… pro někoho bych asi měla zajít,“ otevírala téměř neslyšně ústa. Zavřela oči a rozplynula se.
„We are the greatest,“ hlesla znovu Jana a sesula se v pláči k zemi. Nevěděla, jak dlouho tam ležela, než ji někdo praštil do hlavy.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 15 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 30 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 48 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
Dita Mocků
|
|
| (21.5.2012, 13:44) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
