|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28984 příspěvků, 4549 autorů a 303366 komentářů :: on-line: 12 ::
|
 |
|
:: Černý jezdec - Ruka spravedlnosti - 15 ::
 Annún |
publikováno: 31.08.2007, 6:19
|
| Tal co se v dnešním dílu příhodí? Jak se bude vyvíjet vztah mezi Jenny a Willem? Co má Morgana za lubem? No to se nechte překvapit. |
| |
|
|
Část 15. – Nechtěný dozor.
Ráno měla obloha šedý nádech a bylo zataženo, ale těžké dešťové mraky se naštěstí nepřihnaly. Jenny s Cory byly vzhůru už od svítání a připravovaly se na výlet do města. Oblékly se, zašly do kuchyně, kde od kuchařky dostaly snídani a svačinu na cestu. Pak se odebraly do stáje a osedlaly si koně, Jenny svého Démona a Cory flekatou klisničku. Jen co je stačily osedlat, už se na nádvoří ozvaly kroky koňských kopyt, protože právě dorazil mistr Devon, aby vyzvedl svou svěřenku. Bylo pro něho velkým překvapením, že kromě Jenny pojede ještě jedna dívka. Nelíbilo se mu to, i když věděl, že jeho svěřenka se dokáže o sebe dobře postarat, měl za ní určitou zodpovědnost a teď měl mít na starosti ještě jednu dívku. Jenny ho však ubezpečila, že dostaly povolení od matky Amélie, ale pouze pro tentokrát. Slíbila, že na svou přítelkyni dohlédne, takže o její přítomnosti ani nebude vědět. Mistr po chvíli přemlouvání nakonec souhlasil. Nasedli na své oře a vyrazili do Losarnu.
*
V jednu chvíli to vypadalo, že začne pršet, ale zafoukal vítr a rozehnal kupící se mraky do všech stran. Obloha se vyčistila a kolem poledne začalo svítit sluníčko. Mistr Devon zavedl dívky ke svému domu, kde uvázali své koně a pak se vydali na procházku do města. Špacírovali po dlážděných i prašných uličkách Losarnu, nahlíželi do obchodů a povídali si. Mistr Devon byl zezačátku mrzutý, že musí dávat pozor na dvě dívky místo jedné, když však zjistil, že i slečna Cory je milé a sympatické děvče, musel uznat, že není jako ty rozmazlené slečinky, se kterými se setkával v prostorách klášterní školy, když chodil cvičit s Jenny šerm. Takže si nakonec povídali všichni tři a smáli se některým legračním věcem, jež řekl mistr Devon.
Den utíkal a dívky zakončily svůj výlet návštěvou zdejší nejlepší cukrárny a dopřály si sladkou tečku na závěr výletu. Potom se vydali na zpáteční cestu do školy. Jen co dorazili, poděkovaly mistru Devonovi za doprovod a milou společnost. Rozloučily se s ním a Devon odjel. Jenny s Cory zavedly koně do stáje a odstrojily je. Za pomoci stájníka se postaraly o své oře a posléze vyšly na nádvoří. Bylo pozdní odpoledne, slunce pomalu sestupovalo k západu a blížila se doba večeře. Přešly liduprázdné prostranství a každá zamířila do svého pokoje, aby se převlékla do jiných šatů. Cory se odebrala na dívčí kolej a Jenny nasměrovala své kroky opačným směrem do levého křídla, jež bylo určené pro řádové sestry a kde měla svůj pokoj i ona. Vešla do chodby v přízemí a už chtěla vyjít po točitých schodech do třetího patra, když ji zastavil hlas matky Amélie.
"Jenny!" oslovila ji představená školy. "Mohla bych s tebou na chvilku mluvit?"
"Samozřejmě, matko."
"Pojď se mnou do mé pracovny," vyzvala ji.
Jenny ji poslušně následovala až na konec chodby, kde byla místnost, kterou matka představená používala jako svou pracovnu. Vstoupily dovnitř a zavřely za sebou dveře.
"Posaď se, děvče," vybídla ji a sama obešla stůl ke své židli.
"Až po vás, matko," opáčila Jenny.
Žena se posadila do vysokého křesla stojícího za stolem a Jenny se uvelebila naproti ní na židli.
"Co ode mě potřebujete, matko?" zeptala se matky představené.
"Chci tě o něco požádat."
"O co?"
"Sir Nathaniel si přeje, aby jedna z dívek dělala jeho synovi společnost při učení," vysvětlila jí, co po ní chce.
"A co s tím mám společného? Vždyť jsou tu i jiné urozené slečny, které by mu dělaly společnost raději než já," namítla. "Třeba slečna Morgana," dodala návrh.
"Tím jsem si zcela jistá.“ Přikývnula souhlasně matka Amélie. „Jenže nejde o společnost jako takovou, abys ho bavila, ale jedná se spíš o určitý dozor nad ním, aby se učil a pouze se tu neflákal. A jak víš, sestra Miriam je těžce nemocná a nevíme, za jak dlouho se uzdraví. Zastává zde funkci knihovnice a krom ní jsi ty jediná, kdo se v naší rozsáhlé knihovně a archívu dokonale vyzná. Proto si sir McClaud vybral právě tebe."
"Ale já mám přece vyučování, na němž nesmím chybět," namítla Jenny a snažila se z této nechtěné funkce vykroutit.
"O to jsem se již postarala. Po dobu, kdy budeš dávat pozor na studium mladého sira McClauda, budeš z vyučování uvolněna, ale neměj strach tvého volného času a tvých soukromých hodin se to týkat nebude," ujistila ji.
"No, tak to jste mě uklidnila, matko. Přesto si nemyslím, že by to byl dobrý nápad," ohradila se.
"Dobrá, tak tě tedy nebudu žádat, ale dám ti to jako bojový úkol. Zkrátka to musíš udělat. Věřím, že to zvládneš."
"O tom mám pochybnosti," řekla. "Nejspíš ho zabiju dřív, než uplyne týden," dodala se zamumláním.
"Říkala si něco, Jenny?" otázala se matka.
"Nic, matko Amélie, jen, že se vynasnažím být vzornou společnicí," odpověděla a strojeně se pousmála.
"Těší mě, že to bereš s úsměvem. Takže zítra v osm ráno se sejdete před knihovnou. Teď už můžeš jít," s těmito slovy matka Amélie Jenny propustila a ona odešla do své ložnice.
* * * * * *
William nedočkavě přešlapoval před zamčenou knihovnou už deset minut. Byl velice zvědavý na svůj studijní dozor. Otec mu totiž včera před odjezdem řekl, že místo nemocné sestry Miriam mu bude dělat společnost jedna dívka z nejvyššího ročníku. Nesdělil mu však která.
Odbilo přesně osm, když zaslechl spěšné kroky na chodbě. Mířily k němu. Ohlédl se po zvuku těch kroků a zpoza rohu na konci chodby vyšla štíhlá dívka v hnědobéžových šatech. Šla velmi rázně. V jedné a v ruce si nesla nějaké desky a v druhé jí rachotily klíče. Když byla až u něho, mladík se na ni zaraženě zadíval.
"To jste vy, kdo mě má hlídat?" vypadla z něj otázka a zatvářil se velmi překvapeně.
"Ano. Jak se zdá, čekal jste někoho jiného."
"To tedy máte pravdu. Vás určitě ne."
"V tom případě vás zklamu. Nikdo jiný už nepřijde."
"Skvělé. Už skáču radostí," pronesl uštěpačně William.
"Věřte mi, že z této vidiny nejsem o nic víc nadšená než vy," řekla Jenny v odpověď.
Vsunula klíč do zámku a odemkla těžké dubové dveře. Zatlačila na ně, panty tiše zaskřípaly a dveře se otevřely.
"Prosím, vstupte," a ukázala mu rukou do sálu.
William však zůstal stát přede dveřma a měřil si ji chladným pohledem.
"Zapomněla jste mě pozdravit, slečno, a vyjádřit patřičnou úctu, neboť pocházím ze šlechtického rodu," podotkl s pýchou na své postavení.
"Opravdu? To by mně samotné nedošlo," odsekla příkře. "Představte si, že i já jsem šlechtična a klaníte se mi snad?" zeptala se.
William jí na to nic neodpověděl.
"Ne. Tak vidíte. Pak nechtějte po druhých něco, co vy sám neděláte." Změřila si ho pohledem a odměřeně dodala. "Chápu, že vás má přítomnost netěší, i já bych teď byla raději kdekoliv jinde než zde s vámi. Však nejsem tu od toho, abych vám pochlebovala, sire, a povzbuzovala vaše přebujelé ego. Jsem tu, abych vám pomohla vyhledat potřebné knihy a spisy, které máte prostudovat."
Vešla do obrovské místností, která pokračovala ještě v několika o něco menších pokojích. Všude kolem byly stoly, regály a vysoké knihovny plné knih, listin, spisů a svitků. Otočila se a pohlédla na sira Williama.
"Budete tam stát dlouhou nebo půjdete dál?"
Will na ni udělal připitomělou grimasu. Vstoupil do knihovny a Jenny za nimi zavřela dveře.
"Jak vás mám oslovovat? Slečno Jenny či slečno protivko?" otázal se s kyselým úsměvem.
"Nemusíte se moc namáhat. Slečno, to úplně postačí," odvětila mu na to.
William se rozhlédl kolem sebe. Musel uznat, že zdejší knihovna byla opravdu velkolepá. Navštívil s otcem už několik podobných, ale tahle byla mnohem větší a rozsáhlejší něž ty ostatní. Takovouto knihovnu neměla ani vojenská akademie, na kterou chodil a letos ji měl absolvovat.
"Jaké knihy chcete vyhledat?" zeptala se Jenny a vytrhla ho ze zamyšlení.
"O válčení."
Myslel si, že ji tím zaskočí, neboť počítal, že jako dívka o tom nebude mít nejmenší páru, jenže se zmýlil.
"To je dost široký pojem, válčení. Co chcete konkrétně? Legendy? Strategie bojů? Historii? Popisy válek? A z jaké doby?"
Vychrlila na něho haldu otázek, čímž ho překvapila.
"Strategii boje z druhé epochy," odpověděl na její otázku.
"No, to už je lepší. Takže by jsme tu měly knihy...." Odmlčela se na pár sekund a pak pronesla název první knihy, kterou vzala do ruky. "O bitvě na Holubích polích." Zapřemýšlela a promnula si bradu. "Boj o hrad Trentt." Zněl další název v kůži vázaného výtisku. "Moudřejší ustoupí. Strategie války s Midorským královstvím za krále Feldrika." Poté do ruky vzala další, a to velmi tlustou knihu. "Královské zápisky o bitvě na Bretilonských planinách. A nebo. Historie bitvy na Větrných kopcích."
Jak vyjmenovávala názvy, tak zároveň chodila od jednoho regálu ke druhému, jednotlivé knihy z nich vytahovala a pokládala je na stůl. Za okamžik se deska stolu prohýbala pod mnoha menšími, středně velkými i nadměrnými knihami.
"Ještě něco, sire?" dotázala se.
"Ne, to mi bude prozatím stačit. Však řekněte mi, kterou z nich," poukázal na knihy ležící před ním. "By jste mi doporučila přečíst, vy?" zeptal se s tím, že si myslel, že ji nachytá.
"Všechny."
'To jsem si mohl myslet,' řekl si v duchu a ušklíbl se.
"Ale nejvíc se mi líbila kniha ' Moudřejší ustoupí ' od Mersiala o boji na hranicích Silvérie. To je velmi zajímavé, poučné dílo a strategie boje je tam popsaná do detailů."
Tím ho tedy dostala do prekérní situace, protože nějak nevěděl, co jí na to říct. I on tuhle knihu četl už v druhém ročníku akademie a musel s ní naprosto souhlasit. Vypadalo to, že se dobře vyzná.
"Netušil jsem, že se o takovéto věci zajímají i ženy."
"Když jste neteří rytíře, přijde vám to normální obzvlášť, řádí-li v okolních lesích bandité. Je zapotřebí umět se bránit a to nejen mečem, ale i myšlením. Nezajímám se jen o tohle, ale úplně o všechno. Je dobré vědět o minulosti a vzít si z ní příklad anebo se ponaučit, aby se chyby neopakovaly. Znám každou knihu a vzácný svazek či spis, jenž je zde umístěn." Něžně přejela rukou po hřbetech několika knih v regálu. "Přečetla jsem už mnoho výtisků a knih z toho, co zde vidíte," pochlubila se, ale v jejím hlase nebyla slyšet pýcha, jen mu to prostě oznámila.
"Jste maniak? Něco takového je naprosté bláznovství," podotkl Will.
"Vy nazýváte vědění bláznovstvím, sire? Pak se divím, že jste sem vůbec přišel, když na to máte takovýhle názor."
"Já jsem sem dobrovolně nepřišel a neprosil jsem ani o vaši společnost, slečno," namítl Will uraženě.
"No nic. Mně je to jedno. Knihy máte na stole a můžete je začít studovat. Kdyby jste něco potřeboval v knihovně najít, budu sedět u stolku pod oknem a učit se. Takže mě nyní omluvte, mám práci."
Odešla ke stolku, na nějž si před tím položila desky, které si sebou přinesla. Posadila se na lavičku, otevřela je a začetla se do nich. Will si vzal jednu z knížek a usadil se k jinému stolku a začal v ní listovat.
*
Ve dvanáct se odebrali na oběd do společné jídelny, kde si všechna děvčata z Jenniny třídy šuškala, obzvlášť Morgana pusu nezavřela a pořád reptala. Neustále po ní vrhala zlostné a nenávistné pohledy. Jenny si jí nevšímala, ale v duchu si říkala, že by jí své místo společnice mladého sira Williama s radostí přenechala. Po obědě se vrátili zpět do knihovny, kde se Will ponořil do rozečtených knih. Jenny si s sebou vzala několik úkolů, které jí přinesla Cory. Věnovala se studiu a když odbila třetí hodina odpolední na věži, Jenny se zvedla od stolu.
"Vy už odcházíte, slečno?" otázal se Will.
"Ano, ale vy půjdete se mnou."
"Děláte mi snad nemravné návrhy?"
"O tom si nechte jen zdát, sire. Skončilo vyučování a samotného vás tu nesmím nechat. Vezměte si s sebou knihy a já zamknu," oznámila mu.
"Copak se vám tu se mnou nelíbí?"
"Uhádl jste, nelíbí. Krom toho mám ještě jiné povinnosti, než se starat o vás."
"Nu, dobře."
Will se zvedl, posbíral knihy a vyšel na chodbu. Jenny ho následovala a pak za nimi zamkla. Will se vypravil chodbou doleva a Jenny na opačnou stranu. Odnesla si věci do pokoje, převlékla se a poté se vydala do stáje, kde na ni již netrpělivě čekal Démon. Osedlala ho a vyrazili na projížďku po louce patřící ke klášternímu komplexu. Měla na sobě své vycházkové oblečení a tmavý plášť.
*
Brzké odpoledne bylo velmi teplé a slunné, tak Jenny napadlo, že by se mohla vykoupat v tůni u potoka na konci louky. Okolo tůně rostlo několik keřů a pár vyšších stromů, ale přesto tam svítilo celý den slunce. Tůň kdysi vymlel potok, který tady protékal, a nyní se jeho koryto přesunulo o několik metrů dál. I tak jeho tok malou stružkou napájet tohle přírodní koupaliště. Dojela s Démonem až k němu. Keře vytvářely nízkou zástěnu a pocit soukromí. Jenny sesedla, sundala si plášť a připnula ho k sedlu. Poplácala koně po boku a Démon se odebral pást na malý palouček nedaleko tůně. Jenny si svlékla sukni i halenku a úhledně je složila na kopičku na trávu u jednoho z keřů. Vedle nich postavila i své střevíce. Zůstala teď jen ve spodních kalhotách a košilce s krátkým rukávkem. Vstoupila do tůně. Voda byla příjemně vyhřátá od slunce, a tak se do ní ponořila. Udělala pár temp a přeplavala celou tůň, protože nebyla nijak veliká. Mohla mít tak pět metrů na dílku, tři na šířku a hluboká byla uprostřed asi metr. Čvachtala se a užívala si volnou chvíli, kterou nyní měla jen sama pro sebe. Když potom vylezla z vody, chtěla se odít, ale své šatstvo nenašla.
"Krucifix, co se to tu děje? Kde mám šaty? Vždyť tady ještě před pár minutami ležely."
Hudrovala udiveně Jenny, nad tou záhadou.
"Hledáte snad tohle?" ozval se najednou mužský hlas.
Jenny se za ním otočila. Zpoza keře vyšel sir William a v rukou držel její šaty.
"Vy? Kde jste je vzal?" obořila se na něho.
"Našel jsem je," odvětil se škodolibým úsměvem a pozorně si Jenny prohlížel.
Mokrá spodnička jí sice zakrývala, ale zároveň jeho zraku i odhalovalo kontury její dívčí postavy.
"Spíš ukradl," odtušila. "Chci své šaty!" vyprskla naježeně a dala si ruce v bok.
Čímž se napnula mokrá látka na její hrudi a zvýraznila tak něžné obliny jejích ňader. Vůbec si neuvědomovala, jaký výhled mu tím poskytla. Přitom pohledu se mladému šlechtici zatajil dech. Polknul nasucho a pak se vyzývavě zeptal.
"A co dostanu za to, když vám je vrátím?"
"Pár facek," odsekla.
"Ty si nechte pro někoho jiného. Mně by vyhovovala omluva."
"Omluva? Pro boha proč bych se vám měla omlouvat?"
"Za to menší nedopatření, kterého jste se dopustila tam na dvoře, když jste mi podrazila nohy."
"Cože? Vy jste zakopl kvůli své nešikovnosti a já vás mám prosit za odpuštění? To snad není možné?"
"Přesně tak," přikývnul. "Pochopila jste to správně."
"Ani mě nehne," pronesla a založila si ruce na hrudi, čímž mu zakryla výhled na své vzdouvající se poprsí. "Ihned mi vraťte šaty!" přikázala mu příkře.
"Ne," zavrtěl hlavou a pak se krátce zamyslel. "Leda, že by jste mě políbila, slečno Jenny."
"Tohle je vydírání," zaprotestovala. "Na to já nikdy nepřistoupím," pronesla nabroušeně.
"Ale no tak, jedno maličké políbeníčko vám nic neudělá a já vám dám na oplátku nazpět oblečení. Tak, co vy na to?" zeptal se William a lstivě se užulil.
Jenny se na něho kysele usmála.
"Až peklo zamrzne," odsekla. "To bych radši políbila ropuchu něž vás, sire," odpověděla nazlobeně.
"V tom případě si vaše šaty ponechám," nadhodil s tím, že doufal, že začne žadonit, aby jí je vrátil.
Jenže to se hoch přepočítal, neboť Jenny měla svou dívčí hrdost a nehodlala se ho o nic doprošovat.
"Klidně. Stejně vám slušet nebudou. Nemáte na ně postavu," prohodila uštěpačně.
"Vypadá to, že se budete muset vrátit do školy pouze ve spodním prádle."
Jenny se na něho usmála podivným skoro vítězným úsměvem, což ho zarazilo a zmátlo.
"Víte, že je to dobrý nápad," rozzářila se najednou. "Démone!" zavolala a třikrát luskla prsty.
Ozvalo se zaržání a mezi keři se objevil kůň s černou lesklou srstí a přiklusal k ní. Jenny odepjala svůj plášť od sedla, přehodila ho přes sebe a šňůrky si uvázala u krku. Chytla se hrušky, dala nohu do třmenu a ladně se vyhoupla do sedla.
William ni na překvapeně hledě a v ruce svíral její šaty.
"To přece nemyslíte vážně?" otázal se, když viděl, že je pevně rozhodnutá se mu nepodřídit.
"Myslím," pronesla rezolutně.
"Jste blázen, ženská?"
"Asi ano a jak je známo blázny by jste neměl provokovat. Jsou nepředvídatelní a mohou být i nebezpeční."
Usmála se na Willa přímo ďábelským úsměvem a v očích jí nebezpečně zajiskřilo rošťáctví.
"Démone, jeď," pronesla a pobídla patami koně do slabin.
Kůň se rozběhl. Will se stěží uhnul bokem a jezdkyně na koni kolem něho projela. Lehkým skokem se i s Démonem přenesla přes nízké houští a pak tryskem vyrazila směrem ke klášterní škole.
William za ní nechápavě poulil oči. Nějak nemohl uvěřit tomu, že odtud odjela jen v tom mokrém spodním prádle a plášti. Doufal, že to neudělá, ale dokonale se zmýlil. Tahle ženská byla nevyzpytatelná jako Jařnové (duben-apríl) počasí.
*
Jenny se hnala s Démonem přes louku. Přitáhla si cípy pláště k sobě, aby ji vítr nestudil skrz mokrý oděv. Ten chlap ji pořádně namíchnul.
"Co si o sobě myslí, hulvát jeden pitomej," lamentovala si sama pro sebe. "Ukradne mi šaty a ještě mě bude vydírat, panák namyšlenej. Jen počkej chlapečku, však ono na tebe, dřív nebo později, taky dojde," mumlala si nazlobeně pod nos.
Dojela ke škole a zpomalila. Projela hlavní bránou a nakoukla na nádvoří. Nikde, nikdo, vzduch byl čistý, a tak odvedla Démona do stáje. Naštěstí zde taktéž nebylo ani živáčka, který by si všiml, jak nevhodně je ustrojená. Rychle se postarala o koně a pak se vydala do svého pokoje. Přitiskla si plášť těsně k tělu, aby nebylo vidět, že pod ním měla jen spodničku, a spěšně bosky proběhla po schodech až do své ložnice. Zavřela za sebou dveře a s úlevou se o ně opřela. Pak se rychle převlekla do suchých věcí a ty mokré rozvěsila u krbu, aby uschly.
* * * * * *
U večeře se mladý sir William raději neukázal. Zřejmě se domníval, že si mohla na jeho nevhodné chování stěžovat u matky představené. Večeře proběhla celkem v klidu, až na pár nepříjemně rýpavých poznámek, které jejím směrem pronesla Morgana.
"Cuchto Lirijská, musela si hodně žadonit u matky Amélie, aby tě přidělila k siru Williamovi? Klidně se před ním nakrucuj, stejně ti to nepomůže, ty děvko. Lezeš někam, kam nemáš. Tohle je můj revír. Nech Willa na pokoji, rozumíš? Je můj!" tahle nějak zněly její urážlivé řeči.
Jenny si toho nevšímala. Naprosto ji ignorovala, což Morganu rozčilovalo ještě víc, protože se neměla s kým pohádat. Nakonec se zvedla od stolu se slovy.
"Ty rytířská čubko," vyštěkla na ni Morgana a odkráčela pryč, následována svými přívrženkyněmi.
*
Jenny se zakousla do bramboru, který měla nabodnutý na vidličce, když si k ní přisedla černovlasá dívka.
"Jenny, tobě nevadí, že tě takhle bezoprávněně uráží?" zeptala se Cory.
"Vadí, ale přít se s ní nehodlám. Od ní se totiž nic jiného očekávat nedá. Jen další urážky a hanlivá slova. Nemám na její výbuchy vzteku dnes náladu. Prostě žárlí a nemůže překousnout to, že já musím dělat dohled siru McClaudovi."
"Ty přece nemůžeš za to, že ti matka Amélie toho šlechtického floutka hodila na krk. Tys o tu čest nestála," zkonstatovala Cory.
"Já to vím, ty taky, ale zkus to vysvětlit té nafoukané náně. Tohle její slepičí mozeček zkrátka nechápe. Věř mi, Cory, stačil mi jediný den v jeho společnosti a už ho mám chuť uškrtit."
"To je to s ním tak hrozný?"
"Raději to komentovat nebudu."
"No, tak to znamená, že ano," odtušila Cory.
"Nebude ti vadit, když si dnes večer nebudeme povídat? Půjdu si číst do svého pokoje."
"Jasně že mi to nevadí. Dobrou noc," popřála jí Cory.
"Dobrou," odpověděla Jenny.
Zvedla se od stolu a odebrala se do své ložnice.
*
Na stole si zažehla trojramenný svícen, otevřela si knihu a pohroužila se do čtení. Netrvalo dlouho a zaslechla na chodbě nějaké šramocení. Zpozorněla. Ozvalo se tiché zaťukání a kroky mířící pryč. Jenny rychle došla ke dveřím a otevřela je. Nikdo tam nebyl, jen na prahu ležely složené její šaty i se střevíci. Byl u nich přiložený lístek s nápisem. Vzala ho do ruky a přečetla si, co tam bylo napsáno.
"Pro děkovný polibek si přijdu jindy. Sir William."
"Drzoun jeden," zabručela Jenny a sebrala šaty z podlahy.
Jak se tak sehla, všimla si, že za rohem chodby se pohnul jaký si stín. Hned ji bylo jasné, kdo se tam skrývá, a tak zavolala do šera.
"Zloděj si vděk nezaslouží, sire. Naopak bude po zásluze potrestán," dodala.
Vešla do pokoje a zacvakla dveře na zámek.
*
William její slova slyšel velmi dobře, protože stál schovaný za rohem kamenné zdi. Neustále ho udivovala. Jiná dívka by vískala radostí, že jí šaty vrátil, ale ona ne, prostě je jen zvedla a odkráčela do své ložnice. Odlepil se od zdi a vydal se do své cimry v prvním patře na druhé straně tohoto křídla budovy. Vešel do ložnice a začal se chystat k spánku. Co jiného by se tu taky dalo dělat. Svlékl se ze svého oděvu, který přehodil přes židli a zůstal jen ve spodních kalhotách. Sfouknul všechny svíce až na jednu, jež stála na nočním stoku. Odhodil peřinu na bok a s chutí padl do zádech na měkkou matraci. Jakmile dopadnul, vyjekl bolestí, protože se mu cosi zabodlo do sedacích partií jeho těla. Okamžitě vyletěl z postele jako střela a třel si popíchaný zadek.
"Co to ksakru bylo?" hudroval sám pro sebe.
Vzal prostěradlo a odhrnul jej. Předtím si v přítmí nevšiml, že se něco skrývá pod bavlněným plátnem. Teď tam však spatřil pět ostnatých kuliček.
(Ježinky - plody zdejšího bodláku. Když jsou čerstvé, tak jsou neškodné, ale když se usuší a člověk si na ně nedopatřením sedne, je to jako by se posadil na jehelníček.)
"No tohle, kde se to tu vzalo? Kterej holomek mi to sem nastrčil?" lamentoval.
Přitom opatrně sbíral ty pichlavé kouličky a pak je hodil do krbu. Skrz bělavé podvlíkačky začaly prosakovat drobné kapičky krve z ranek, které mu způsobily ostny bodláku. Stále si mnul bolavou zadnici a přemýšlel, kdo mu to tam mohl nastražit. Na mysl mu vytanul jen jediný člověk. Slečna Jenny. Jenže mu nešlo do hlavy, jak to mohla udělat, když od té doby co přijel z vyjížďky, byl u sebe a listoval přinesenými knihami. Vzdálil se jen, když si šel pro večeři a to ona seděla v jídelně s ostatními dívkami. Neměl zdání, jak to provedla, ale ona byla jediná, kdo mu vyhrožoval pomstou. Rozhodl se, že při nejbližší příležitosti jí tento nejapný vtípek oplatí. Když chce válku, bude ji mít, dokud se mu za vše neomluví.
* * * * * *
Ráno bylo pochmurné a vypadalo to, že bude pršet. Jenny seděla u snídaně a ukusovala z namazaného chleba. Morgana se svými stoupenkyněmi se pitomě hyhňala a něco si špitaly. Sem tam Jenny zaslechla nějaké to slovo či kousek věty.
"Doufám, že se dobře vyspal," prohodila Morgana.
"Proč tě to zajímá?" otázala se Lavern.
"Protože ....." ztišila hlas, že víc nebylo slyšet.
"Cože si udělala?" ohromeně se nahlas udivila jedna z přísedících dívek.
Morgana něco řekla, ale nebylo jí rozumět.
"Pomstila ses ....?"
"Vážně ....?" zeptala se nevěřícně Lavern.
"Ježinky .....?"
"No, páni ..." uniklo ze rtů jedné z dívek.
"Podívejte se na něho," řekla Morgana a poukázala ke dveřím, kterými zrovna prošel mladý sir William.
*
Měl trochu zajímavou chůzi. Takovou opatrnou, jako by měl v kalhotách. Morgana a její společnice se při pohledu na něho začaly chechtat jako smyslů zbavené. Jenny nechápavě zavrtěla hlavou a pohlédla tím směrem, co dívky od sousedního stolu. Když spatřila Williama, jak se šmajdá, musela se též decentně pousmát. Přece jen jí strýc vychoval ve slušnosti, takže jí to nedalo a ačkoliv ho neměla zrovna v lásce, vstala od stolu a spořádaně ho pozdravila.
"Dobré ráno, sire."
"Jak pro koho," odsekl odměřeně.
Nenechala se jeho nepříjemným chováním vyvést z míry.
"Spal jste dobře?"
"Asi jako na trní. Však vy víte proč," osopil se na ni.
"Je vám snad něco, sire, že jste tak podrážděný hned po ránu?"
"Zmlkni a zmiz, ty čarodějnice," obořil se na Jenny, která na něho nechápavě hleděla.
"Díky za odpověď, to má člověk za slušnost," odfrkla si.
Otočila se a odešla pryč.
*
William se došoural k místu, kde měl svou snídani a opatrně se syknutím se posadil na lavici. Bylo to strašné. Zadek ho bolel a pálil stejně, jako když byl malý kluk a jel poprvé na koni na dvoudenní vyjížďku. Tohle mu ta drzá holka zaplatí. Nasype mu do postele bodláčí a ještě má tu opovážlivost se ho ptát, jak se vyspal.
"Ale já ji donutím, aby mě za to ponížení odprosila," zamumlal si pro sebe.
*
Celý den s ním nebylo k vydržení. Neustále si něco špital a byl mrzutý. Jenny ho už začínala mít plné zuby. Pochodoval po knihovně s knihou v ruce a když si na chvíli sednul, tak se pořád ošíval a poposedával, jako by se nemohl uvelebit. Nakonec se zas zvedl a pokračoval v rázování po místnosti. Jakmile se ho Jenny na cokoliv zeptala, tak jí příkře odseknul.
"Nechte mě být. Kdybych něco chtěl, tak si řeknu. Dejte mi pokoj."
Ona se snažila být k němu milá a William na ní zatím čpěl síru. Nechápala proč je tak protivný. To ona by se měla zlobit na něho za to, co jí provedl u tůně, a ne on. Těšila se, až skončí dnešní vyučování.
Na věži odbily tři hodiny odpoledne. William se zvedl, popadl několik knih a spěšně opustil místnost. Konečně měla volno. Rychle uklidila zbylé knihy do polic, vyšla na chodbu a zamkla dveře. Zaběhla do svého pokoje, kde se převlekla a vzala si své cvičné zbraně, protože měl přijít mistr Devon, aby s ní cvičil šerm. Odpoledne bylo vydařenější než uplynulý den. Jenny si při hodině šermu a lukostřelby příjemně odpočinula. Když mistr odjel, tak ještě vyvedla Démona na louku a nechala ho proběhnout bez uzdy i sedla. Poté přišel čas večeře. Všechny dívky se sešly v jídelně, kde zasedly ke stolům. Najedly se a když večeře skončila, schovanky klášterní školy se porůznu odebraly, buď do svých společných ložnic nebo do čítárny. Cory s Jenny přešly do čítárny, našly si volný koutek u krbu a povídaly si o tom, co se dělo při vyučovacích hodinách, na kterých Jenny chyběla. V devět nastala večerka, a tak se musely odebrat do pokojů. Jenny pořád přemýšlela nad tím, proč byl sir William tolik nedůtklivý a proč si vybíjel svou zlost zrovna na ní. Přemítala nad tím tak dlouhou, až ji přemohl spánek a ona usnula.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
94.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 6 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 17 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
Dita Mocků
|
|
| (21.5.2012, 13:44) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
