obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Důvěra a láska musí chodit pospolu."
B. Němcová
obr
obr počet přístupů: 2915693 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39806 příspěvků, 5809 autorů a 392469 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Istrie - Zaprodaní ::

 autor Trenz publikováno: 05.09.2007, 23:42  
Malé upozornění. Tato kapitola obsahuje lesbickou scénu:)
 

Zaprodaní

Stála na ulici v těsné krátké džínové sukýnce, bílém upnutém Topu, který nezakrýval její ploché bříško a na nohou černé kozačky s deseticentimetrovým podpatkem. Opírala se o pouliční lampu, své dlouhé zářivé blonďaté vlasy spletené do silného copu. Nemusela čekat dlouho. Zastavilo u ní kolem projíždějící auto. Vystoupil z něj mladý kluk.
„Nazdar, Sonyo. Dáme si kolo za obvyklou cenu nebo jsi zvýšila?“
„Jdi pryč, Rodrigo.“
„No co je. Taky mám právo si užít.“
„Tak si najdi někoho jiného a ne spolužačku.“
„Proč tohle děláš, Sonyo? Jsi krásná a sexy. Mohla bys z fleku dělat modelku.“
Sonya odmítavě zavrtěla hlavou.
„No tak. Dej si říct. Tohle je nebezpečnej job. Byla by tě škoda. Jsi výborná studentka.“
„Ne tak výborná, aby mi dali stipendium.“
„Vždyť to znáš. Jsou to hladi a ta protekce. Ale jako modelka by sis na svoje studia určitě vydělala. Dívala ses někdy do zrcadla? Jsi kočka.“
„Až mi z hlavy vypadne mozek, půjdu do modelingu.“
„Všechny modelky nejsou jen hloupé nafoukané káčy.“
Sonya neodpověděla.
„Tak pojď dělat alespoň do baru. Třeba jako striptýzová tanečnice, když máš potřebu se odhalovat. Tam si taky slušně vyděláš.“
Sonya se na Rodriga mile usmála.
„Děkuju, Rodrigo, ale ne. Nechci mít nikoho nad sebou. Jsem svobodná a chci tak zůstat.“
„No já jen doufám, že tě jednou kvůli té tvé svobodě nenajdou podříznutou v lese,“ potom zase nasedl do auta a odjel.
Od Rodrigovy návštěvy uplynula půl hodina, když u kraje zastavil červený kabriolet a v něm seděla půvabná černovlasá žena, která se jí zeptala: “Za kolik?“
Sonya se chvíli rozmýšlela. Se ženou to ještě nezkoušela, ale zdálo se, že žádný klient mužského pohlaví už dnes večer nepřijede, a tak odpověděla: “Dvacet liber za hodinu.“
„Beru. Máte místnost, kam vodíte své klienty nebo vás mám vzít domů?“
„Vy zvete cizí lidi k sobě domů?“
Žena mávla rukou.
„Věřte mi. Hořce by litovali, kdyby si na mě cokoliv zkusili,“ z jejího hlasu čišelo sebevědomí.
Sonya zaváhala, ale poté k ní nastoupila do auta.
„Uvidíte, že ani jedna z nás toho nebude litovat,“ usmála se ta žena.
„To doufám,“ prolétlo Sonye hlavou.
Auto se rozjelo.
„Jak se jmenuješ?“ přešla žena do tykání.
„Sonya a ty?“
„Gabriela.“
„Jsi lesbička?“
„Bisexuálka. Obvykle takhle na ulici neberu, ale ty jsi hezká a manžel není doma…“
Gabriela to nedořekla, ale Sonye to bylo jasné.
„Víš, že sis nezvolila příliš dobrou branži?“
„Nejsi první, co mi to říká.“
„A určitě ne ani poslední. Proč to děláš?“
„Chceš sex nebo si povídat?“ zeptala se Sonya. Nesnášela tyhle věčné, do života se jí pletoucí, otázky.
„Sex,“ odpověděla na rovinu, ale pak dodala: “Ale taky mě zajímá proč někdo tak hezký tolik riskuje.“
„Zčásti je to o adrenalinu. Nikdy nevíte, kdo vám zastaví, co se z něj vyklube a jaký to s ním bude.“
„Znám lepší adrenalinovou činnost.“
„Ano? A jakou?“
„Zlodějství.“
Sonya jen otevřela ústa, aby něco řekla, když Gabriela zastavila.
„Jsme tady. Vystupovat.“
Sonya vystoupila a spatřila před sebou krásnou vilu s výhledem na moře a s obrovským venkovním bazénem.
„Páni,“ uklouzlo jí.
„To jsem taky říkala, když to Frederic koupil.“
„Frederic je váš manžel?“
Přikývla a zavedla Sonyu do domu. V domě to bylo mnohem krásnější, ale Sonya neměla moc času se pořádně rozkoukat, protože ji Gabriela vedla do ložnice. Bylo tam obrovské letiště, zrcadlo nad postelí, někdo se na sebe rád při milování díval, dva noční stolky a toaletní stolek s velkým zrcadlem. Sonya se chtěla svléknout, ale Gabriela ji zarazila.
„Ne. Svléknu si tě sama.“
Sonya jen pokrčila rameny. Nebyla to neobvyklá žádost.
„Posaď se,“ vyzvala ji Gabriela. Sonya tak učinila. Přistoupila k ní a uchopila cípy jejího Topu.
„Zvedni ruce.“
Zvedla ruce a Gabriela jí přetáhla Top přes hlavu a hodila ho na zem. Pak klekla, rozepnula ji sukni a pomalu ji začala stahovat dolů. Sonya se nadzvedla, aby jí to ulehčila. Pak jí pomaloučku rozepnula podprsenka a zadívala se na její pevná ňadra. Jedno lehce vzala do dlaně a jazykem obkroužila bradavku. Sonya se zachvěla. Ta žena ji dokázala rozpálit jediným dotykem. Chtěla si sundat kalhotky, ale žena jí to nedovolila.
„Tady velím já,“ řekla to tónem, který nepřipouštěl žádný odpor. Sonye přeběhl mráz po zádech. Ne zimou nebo strachem, ale vzrušením.
„Lehni si.“
Sonya ji okamžitě poslechla. Gabriela začala kroužit prstem po celém jejím těle. Pak ji políbila na rty a postupovala níž. Přesně věděla, kde má Sonya své erotogenní zóny a uměla toho využít dokonale. Brzy se Sonya svíjela v křečích rozkoše.
V tom se dveře otevřely a dovnitř vstoupil asi pětačtyřicetiletý muž. Chvíli se na ně díval a pak řekl: “Až skončíš, Gabrielo, stav se u mě v kanceláři.“
„Jistě, Fredericu.“
Sonya ztuhla.
„To je váš manžel?“ zeptala se a chtěla se zakrýt, ale Frederic řekl: “Nemusíš se zakrývat. Už jsem tě viděl. Jsi hezká a má žena má dobrý vkus.“
Pak se obrátil zpátky ke Gabriele.
„Uvidíme se v pracovně,“ potom odešel.

Alan provaz přeřezal kapesním nožem, který neustále nosil u pasu a položil tělo na zem. Sonya k tělu poklekla a položila si do klína Fredericovu hlavu.
„Fredericu. Ach, Fredericu,“ šeptala a po tváři jí stékaly slzy velké jako hrachy. Všichni až na Alana se odvrátili. Alan na mužovo tělo hleděl beze stopy emocí, ale uvnitř soucítil se Sonyou.Ta ve svém srdci cítila bolest. Bolest nad ztrátou svého přítele, učitele a svým způsobem i otce. Naučil ji zlodějskému řemeslu, věnoval jí všechen svůj čas a péči, aby ji naučil vše, co uměl a přivedl k dokonalosti. Ještě stále měla v živé paměti, jak jí nabídl vstoupit do jejich spolku, i když tomu už bylo čtrnáct let zpátky.

Znuděně hleděla z okna na zimou podepsanou přírodu. Všude byl sníh, deseticentimetrové rampouchy visely z parapetů a lidé zabaleni do teplých tlustých kožichů nakupovali poslední vánoční dárky, protože se blížil Štědrý večer. Zbývalo už jen pár hodin a ona muselo kysnout v kanceláři, protože její šéf byl starý zapšklý podnikatel bez rodiny. Což o to. Ona taky neměla rodinu, ale rozhodně ji nebavilo sedět v kanceláři a tupě zírat do počítače. Už dávno si uvědomila, že tohle není práce pro ni, ale potřebovala peníze a nechtěla se už vrátit, ke svému dřívějšímu zaměstnaní, protože ne všichni její klienti byli tak vstřícní jako Gabriela. Někteří měli oblibu ve svazovaní. Pro některé to byla jen hra, ale jiní to brali smrtelně vážně a občas skončila ošklivě potlučená. Po maturitě toho nechala a našla si místo sekretářky. Vydržela tři roky, ale v tom čtvrtém se už dusila. Nakonec ji toho dne pustil krátce před šestou. Jak laskavé. Oblékla se a vyrazila ven. Neměla auto. Taky proč, když měla práci kousek od svého bydliště. Cestou ještě zašla do pekárny, aby nakoupila čerstvé pečivo. Nikam nespěchala. Věděla, že na ni nikdo nečeká. Dost to klouzalo, takže šla pomalu. V tom ze zatáčky vyjelo auto. Nejelo nijak zvlášť rychle, vlastně ani nepřekročilo rychlost, ale silnice byla tak namrzlá, že dostalo smyk a bokem narazilo do Sonyi. Byl to lehký náraz, ale přesto ji odmrštil o pár metrů dál.
Probrala se o několik hodin později. Ležela na pohovce u krbu, v kterém plápolal oheň, a byla přikrytá dekou. Chtěla se posadit, ale hlavou jí projela ostrá bolest. Zvedla ruku k hlavě a na čele nahmatala bouli jako hrom. Jemně si ji protřela a pak se zkusila posadit znovu. Tentokrát byla úspěšnější. Přikrývka jí sklouzla z ramen k pasu a Sonya zjistila, že je oblečená do pánského pyžama. Bylo jí velké, ale modrá barva jí slušela. Však taky byla Vodnář. Vstala a udělala několik kroků.
„Sluší ti to,“ ozvalo se za ní. Pomalu se otočila a spatřila Rodriga.
„Kde to jsem a jak jsem se sem dostala?“ zeptala se Sonya.
„Jsi v domě mého otce a nešťastnou náhodou jsem tě srazil. Promiň.“
„Tak to kvůli tobě mám tu bouli na čele?“
„Jo. Můžu tě jako odškodné pozvat na koktejl?“
„Na koktejl? Mám jít v pyžamu? V pánském pyžamu?“
Rodrigo se omluvně usmál.
„Nic jiného nemáme. Táta daroval matčiny věci charitě.“
„Zemřela?“
„Před rokem.“
„To je mi líto,“ zamumlala.
„Už je to v pohodě. Pojď. Dáme si nějakej drink.“
Vyšli na chodbu. Sonye to tu bylo povědomé. Určitě tu už někdy byla. Rodrigo ji zavedl k baru.
„Tvůj otec musí být prachatý, když si může dovolit bar v domě,“ řekla, když se posadila k baru.
„Můžete být taky, slečno Pavlovičová,“ ozvalo se ze schodů. Dolů scházel téměř padesátiletý muž.
„Já vás znám,“ prohodila.
„Ano. Viděli jsme se před necelými čtyřmi lety v naší ložnici. Vidím, že tentokrát máte moje pyžamo místo mojí ženy.“
Sonya nebyla typ, co by při takovém trapasu zrudl, ale i ona tentokrát mírně zčervenala.
„Já…“ nevěděla, co říct. To se jí nestávalo příliš často.
Muž se shovívavě usmál.
„V pořádku.“
Sešel ze schodů a natáhl k ní ruku.
„Frederic Montgomery.“
„Montgomery?“
Podívala se na Rodriga.
„On je tvůj otec?“
Rodrigo přikývl.
„Dost jsem o vás slyšel slečno Pavlo…“
„Sonyo. Říkejte mi Sonyo.“
„Tak tedy. Dost jsem o vás slyšel Sonyo. Vím, že jste hbitá a rychlá. Milujete adrenalin a nebezpečí a práce, ve které teď jste, vás dusí. Vím také, že jste inteligentní a bystrá mladá žena, která si v minulosti zažila své. Myslím ale, že mám pro vás slušnou nabídku.“
Sonyu to zaujalo.
„Pokračujte.“
„Můžu z vás udělat špičkovém zlodějku. Tu nejlepší. Máte pro to ty nejlepší předpoklady a můj instinkt, který se mimochodem nikdy nemýlí, říká, že to pro vás bude hračka. Má to ovšem jednu podmínku.“
„Jakou?“
„Ostříháte si ty svoje překrásné kadeře. V naší branži je každý centimetr navíc obrovský problém. Obzvlášť, když visíte vzhůru nohama.“
„Mám čas na rozmyšlenou?“
Frederica potěšilo, že okamžitě neodmítla.
„Kolik jen chcete.“
„Mezitím buďte naším hostem. Už dlouho jsme neslavili Vánoce v dámské společnosti.“
„Bude mi potěšením,“ odvětila mu Sonya a usmála se.

Z očí jí vytryskly nové slzy, ale jak se bolest začala měnit v zlost a nenávist, potůčky slz vysychaly. Nakonec zvedla hlavu a v jejích očích plápolal oheň nenávisti.
„Sonyo?“ oslovil ji tiše Alan.
„Zabiju ho! Přísahám, že toho odporného Argona zabiju!“
„Ne teď a ne tady,“ odvětil jí Alan, ale Sonya jako by ho ani neposlouchala.
„Najdu ho a zabiju!“
Alan poklekl naproti ní.
„Sama to nedokážeš.“
„A co je ti do toho?!“
„Předsevzal jsem si, že tě budu chránit.“
„Nepotřebuju chránit! Potřebuju ho zabít!“ odsekla mu.
„Čeká na tebe. Zabije tě dřív, než se na cokoliv zmůžeš. Je to past!“
„Iceman má pravdu,“ ozval se k překvapení všech Sean.
„To, co Argon udělal, je ohavné, ale jít tam, by byla sebevražda, a i když mě osobně jsi zlodějko ukradená, musíme zůstat naživu všichni. Jsem si jistý, že Isabel ti to někdy určitě vysvětlí.“
Sonya byla horkokrevné povahy, ale taky dokázala přemýšlet i v těch nejkrizovějších situacích. Další věc, kterou ji Frederic naučil. Silou vůle v sobě potlačila nenávist a řekla: “Pohřbíme ho a budeme pokračovat v cestě, Doufám, že nám ta čarodějka Maky řekne nebo dá něco, čím ho budeme moct zabít!“
„Nechci to nějak zesměšňovat, ale jak ho chcete pohřbít, když nemáme žádnou sekeru a promiňte, ale nožem nebo rukama to nepůjde. To už je pravděpodobnější, že postavíte hranici, než vykopete na téhle tvrdé zemi slušný hrob.“
„Pak postavíme tu hranici,“ rozhodla Sonya a podívala se na Alana.
„Pomůžeš mi?“
Alan přikývl a nožem začal odřezávat větve. Šlo to z tuha, ale šlo.
„Takhle si ten nůž brzy ztupíš,“ podotkl Cirkis.
„Co kdybys nám místo kecání pomohl?“
„To bych mohl. Ustupte.“
Sonya a Alan ustoupili a Cirkis pozvedl ruce. Pak něco zamumlal v neznámé řeči a větve začaly odpadávat a hranice se sama tvořit. Isabel na to hleděla se stisknutými rty, ale nic neřekla.
„Co to řekl?“ chtěl vědět Sean.
„Přírodo mocná, pomoz nám pohřbít tohoto muže. Nechť najde klid v náruči tvých větví a ohně,“ odrecitoval to Alan v angličtině. Všichni až na Cirkise a Isabel na něj překvapeně hleděli.
„Ty tomu rozumíš?“ zeptala se trochu nevěřícně Sonya.
„Tady Alan rozumí každému jazyku. Ať je lidský nebo ne,“ osvětlil Cirkis.
„Jak?“
Alan pokrčil rameny.
„Nevím. Prostě to tak je, aniž bych se o to nějak přičinil.“
„Kdy to začalo?“ zajímalo Isabel.
„Asi v osmnácti. Tenkrát jsem byl ve Vietnamu a pomáhal ustupujícím jednotkám, když jsme zaslechli vietnamské vojáky, kteří na nás chystali past. Nikdo jim nerozuměl. Nikdo kromě mě a to jsem se vietnamštinu nikdy neučil.
„Zachránils jim tím život a dostal hodnost poručík,“ ozval se Cirkis a pak dodal: “A inspiroval jsi mě vstupem do armády, i když mi tenkrát bylo třináct, ale už mi ta touha zůstala.“
„Ale asi nebyla moc silná, když jsi o pár let později zběhl.“
„Co se divíš, když byl nade mnou takový kapitán, jako ty. Nemohl jsem to tvoje buzerování prostě vydržet.“
„Gabrieli,“ řekl to tónem, který jasně říkal, že ví, že si Gabriel vymýšlí.
„Jsme na pohřbu, Alane. Nemusíme rozebírat moje důvody proč jsem co udělal. A navíc jsem ti to už říkal. Tenkrát v Ekvádoru. Vzpomínáš?“
Alan přikývl a pohlédl na hranici. Byla už hotová a tělo leželo na vrchu. Sonya k němu přistoupila a pohladila ho po vlasech. Do očí se jí znovu draly slzy, ale tentokrát je Sonya zahnala.
„Byl jsi mým učitelem, přítelem a i otcem. Navždy zůstaneš v mém srdci, Fredericu Montgomery.“
Pak odstoupila a Alan jediným švihem biče zapálil hranici. Sonya ustoupila ještě o kousek dál, protože žár byl prudký. Někdo jí položil ruce na ramena. Pootočila hlavou a spatřila Andyho. Vděčně se na něj usmála a vrátila se k hořící hranici. Nikdo za tu dobu nepromluvil. Všichni byli zahloubáni do svých vzpomínek na pohřeb nebo smrt rodičů.

Argon se usmál. Všechno šlo podle plánu. Teď by na ně mohl poslat své mazlíčky. Nebyli soustředěni a ta malá by se třeba mohla probudit. Věděl, co byla zač a bylo na čase, aby to věděli i ti ostatní a aby to ona přestala v sobě skrývat. Bavilo ho rozdávat dárky. Zavolal na jednoho raracha, a když ten se poníženě připlazil, přikázal mu otevřít klece v žaláři. Díval se z okna a usmíval se ještě víc, když viděl, jak jeho miláčkové vyrážejí.

Probudily ho tiché, opatrně našlapující, kroky. Ten, kdo kráčel, nechtěl být slyšen, natož spatřen. Otevřel oči a spatřil Sonyu, která se tiše plížila táborem pryč. Zpočátku zauvažoval, že ji nechá jít, ale pak ho napadlo, že by mohla jít k Argonovi. Dal jí několika vteřinový náskok a pak sám vstal a šel po jejích stopách. Našel ji u řeky. Stála tam a vypadala, že přemýšlí, kterým směrem se vydá. V tu chvíli Alan úmyslně šlápl na větvičku, která pod tlakem jeho nohy praskla. Sonya se prudce otočila.
„Co tu děláš?!“
„Zabraňuju ti udělat hloupost.“
„Zabít Argona není hloupost!“ odsekla mu.
„O tom jsme už přece mluvili, ne? Nedokážeš ho zabít.“
„O tom bych snad mohla rozhodnout sama, nemyslíš?!“
Alan však smířlivě zavrtěl hlavou.
„Vím, že cítíš hrozný vztek a nenávist. Že celé srdce ti stravuje bolest ze ztráty milovaného, ale jestli tam půjdeš, zbytečně umřeš.“
„Tak umřu! Co ti je vůbec do toho?! Vůbec mě neznáš. Sotva pár dní a už jsi myslíš, že mi můžeš řídit život!“
„Nesnažím se ti řídit život.“
„A co je pak tohle?!“
„Chci ti jen pomoc.“
„Tak mi pomoz zabít Argona!“
„To nejde.“
„Proč ne? Máš strach?! Co jsi to za vojáka, když se bojíš postavit nepříteli?!“
„Není to o strachu. Jen nehodlám kvůli hloupé pomstě nasazovat krk.“
„Hloupé? Moje pomsta není hloupá! Zabil Frederica! Jediného muže, kterého jsem kdy milovala, i když ne jako muže, ale na tom nesejde! Argon musí zemřít!“
„Nemůžeš ho zabít sama. Nemůžeš ho zabít ani se mnou. Nejsi připravena. Nikdo z nás není připraven.“
„A kdy budeme?! Až zabije všechny, které máme rádi?! Pak budeme připraveni?!“
Alan neodpověděl.
„Tak mi odpověz! Kdy budeme připraveni zabít někoho jako je Argon?!“
Alan znovu neodpověděl a Sonya chtěla odejít. Jít najít nějakou cestu k Argonovi, když ji Alan chytil za ruku.
„Pusť mě!“
Jen zavrtěl hlavou.
„Pusť mě!“
Bez odezvy.
„Pusť mě! Musím ho zabít! Musím ho zabít!“
Pak se v ní něco zlomilo a začala do Alana bušit.
„Nenávidím ho! Tolik ho nenávidím! Cítím, jak mi bolest trhá srdce na kusy! Třeští mě hlava, jako by mi měla každou chvilku puknout! Zabil ho! Ten bastardský Argon ho zabil!“
Sonya klesla na kolena a Alan s ní. Objal ji a ona mu brečela do hrudníku. Tlumila v něm svoje vzlyky i svoji velkou bolest. Nakonec si usušila slzy a zvedla hlavu. V její tváři se mísily rozpaky s uklidněním. Alan se pousmál a pohladil ji po tváři.
„Nikdy nezapomeneš, ale Frederic by nechtěl, abys zbytečně riskovala.“
Sonya se taky pousmála a vstala. Alan taky.
„Děkuju,“ zašeptala a její hlas zněl chraplavě.
„Vrátíme se do tábora.“
Když se vrátili, všichni spali. Zdálo se, že nikoho jejich hádka nevzbudila.
„Jdi spát. Vezmu zbytek hlídky,“ pošeptl jí Alan. Sonya neměla námitky. Byla vyčerpaná a unavená. Lehla si a během několika vteřin usnula.
„Být tebou, nespouštím ji na moc dlouho z dozoru,“ ozval se Sean.
„Tys nás slyšel?“
„Něco málo. Znám lidi jako je ona. Ženou se za svým, dokud toho nedosáhnou nebo dokud nezemřou.“
„Záleží ti na ni?“
„Už jsem o tom mluvil, Icemane. Jsme tým a ať chci nebo ne, musíme zůstat pospolu. Je to možná jediná možnost, jak toho šíleného psychopata zastavit.“
Alan by býval možná něco řekl, kdyby nezaregistroval pohyb v houští.
„Co je?“
Alan si přiložil prst ke rtům a zaposlouchal se.
Ať to bylo cokoliv, bylo to rychlé a kvapem se to blížilo k nim.
„Něco se blíží. Vzbuď ostatní.“
„Víš co?“
Alan zavrtěl hlavou a Sean začal budit ostatní.
„Hej, Čarodějko. Žebráku a zlodějko. Vstávejte. Máme tu návštěvu.“
Pak pohlédl na Eris.
„Tu taky?“
„Bude to lepší.“
Přikročil k ní a zatřásl s ní.
„Holka. Vstávej.“
Ani se nepohnula.
„No tak. Nemám čas jen na tebe.“
A pak se to stalo. Eris se prudce otočila, ale jako by to nebyla ani ona. Obličej měla chlupatý, oči pronikavě zelené a zúžené a ze zubů jí visely dva špičáky.
„Ježíši!“ vykřikl Sean a zakopl. Spadl na zem a Eris se na něj vrhla. V tu chvíli do tábora vtrhlo dalších pět, Eris na vlas stejných, stvoření.
Isabel, Andy a Sonya okamžitě vyskočili na nohy. Únava byla ta tam. Sonya vytáhla svůj nůž, Andy zachytil nůž od Alana a Isabel se pokoušela dostat Eris od Seana, aniž by jí při tom ublížila. Najednou Alanovi došlo, že Cirkis je pryč. Něco zavrčel, ale nebylo ho přes křik stvoření slyšet. Byl to křik, který jim trhl uši a jen stěží se ovládali, aby si uši nezakryli, protože pak by se stali velice snadnou kořistí. Bojovali, jak jen mohli. Bodali je do rukou, do břicha a téměř i do srdce, ale jako by byli nesmrtelní. Už to vypadalo, že prohrajou a stvoření si na nich smlsnou. Jedno z nich Alanovi vyrazilo nůž z ruky a chytilo ho kolem krku. Dlouhé špičaté nehty se mu zaryly do šíje. Alanovi se podlomily kolena. Stvoření mu pootočilo hlavou a otevřelo ústa. Dva ostrá špičáky se blížili k Alanově krku a Alan se vůbec nemohl bránit. Stěží mohl dýchat, natož se pokusit o jakýkoliv odpor. Ve chvíli, kdy mělo stvoření své zuby u Alanova krku a chystalo se zakousnout, se ozval pronikavý skřek z oblohy a na stvoření zaútočila jiná stvoření. Vypadali jako přerostlí netopýři s orlí hlavou. Zvedali je do výšky a letěli s nimi k útesům, kde je shodili. Zachránili tak Alana i ostatní. Chtěli odnést i Eris, ale Isabel, která jí těsně předtím omráčila, se před ni postavila a tónem, který patřil královně, řekla: “Ne!“
Na okamžik se zdálo, že se jí stvoření klanějí, ale potom vzlétli do vzduchu a byli pryč. V táboře se rozhostilo ticho. Jako první se z toho vzpamatoval Alan, jak ho to učila léta praxe v armádě a zeptal se: “Co byli zač?“
„To, milý Alane, byli Shruckové,“ do tábora vstoupil Cirkis.
„Kdes byl?!“
„Přivolat naše nové přátelé.“
„Myslíš ty, co nám zachránili život?“ zeptala se Sonya.
„Ano. Jsou to Nebeští Ochránci královny Istrie.“
„Poslyš, Isabel. Ty máš za sebou celou gardu ochránců,“ podotkl Sean.
„Co jsou ti Shruckové zač?“ vrátil se Alan k původnímu tématu.
„Něco jako naši upíři. Akorát mám dojem, že většina vznikla při páření s vlkodlakem. Ani nemusím podotýkat, že jsou to Argonovi miláčci. Ten bude zuřit, až zjistí, co s nimi Nebeští Ochránci udělali.“
„To mu patří,“ utrousila Sonya a v jejím hlase zaznívalo částečné uspokojení.
Uslyšeli vzdech a nějaké zamumlání. Eris, opět s lidskou tváří, se začala probírat.
„A co ona? Ona je taky Shruck?“ zeptal se opovržlivě Sean.
„Ano, ale není čistá. Je jen jejich oběť. Pokousali ji a učinili tak jednu z nich, ale proměňuje se jen v jejich společnosti. Jinak je naprosto neškodná.“
„Přesto jsi ji měla nechat odnést, Isabel.“
Isabel však zavrtěla hlavou.
„Ona nemůže za to, co je. Nevidím jediný důvod proč by měla být trestána za zločin, který nespáchala.“
„Tyhle ochranářské manýry jsi chytla od Icemana, co?!“ zavrčel a jal se prohlížet svá zranění. Až na drobné škrábance a bouli na hlavě mu nic nebylo.
„Už bychom tu neměli zůstávat,“ řekla Isabel místo odpovědi.
„A co s ní?“
„Bude pokračovat s námi.“
„Jsi blázen, Isabel.“
„Nemůžu ji tady nechat. Ne když je Shruck.“
„Proč ne? Pořád je pro nás nebezpečí. Co když má Argon další takové mazlíčky?!“
„Musíme to risknout.“
„Risknout?! Kam zmizela tvoje zodpovědnost?!“
„Tak už ji nech, Williamsi,“ ozvala se Sonya.
Sean se nadechoval k odpovědi, když Andy promluvil: “Dohadování nic nezmění. Jestli už Argon ví, co se stalo s jeho mazlíčky, bude zuřit a pošle na nás své muže a já bych tu nechtěl být, až dorazí.“
„Půjdeme,“ rozhodla Isabel.

Sonya a Frederic se procházeli zimním parkem a Frederic jí zrovna vysvětloval pojem zlodějství.
„Lidé mají zloděje za zoufalou spodinu, která krade jenom proto, aby se uživila a nebo mohla žít v přepychu. Zčásti je to pravda. Mnozí pouliční zlodějíčci to tak dělají. Co jiného jim zbývá, když je společnost odmítá? Někteří na druhou stranu kradou jen proto, aby žili v přepychu, ale existují zloději, kteří kradou pro radost. Kteří kradou kvůli adrenalinu. Vědomě tak vyhledávají jistý druh nebezpečí. Kradou cenné papíry, šperky, obrazy, i dosud nevybroušené diamanty. Ty mívají největší cenu, a proto bývá nejtěžší je ukrást. A snad kvůli tomu je to pro nás největší výzva. Ale musíš se učit hezky od začátku. Začneme s kapesními krádežemi. Já osobně to považuju pod naši úroveň, ale někde se začít musí. Ukážu ti pár pohybů, díky kterým svoji ruku dostaneš kamkoliv. Naučím tě odemykat auta, aniž bys spustila alarm a poskytnu ti všechny informace pro slušný rozjezd v tvé kariéře. To všechno a mnohem víc získáš, když řekneš ano.“
„A netrápí vás někdy výčitky svědomí? Přece jen okrádáte lidi.“
„V podstatě je to sport a ve sportu se žádné ohledy neberou. Vždyť vítěz může být jenom jeden.“
Sonya na Frederica zamyšleně hleděla. Její rodiče by ji takovou dráhu neschválili, ale otec byl už víc, jak čtrnáct let mrtvý a matka ji opustila už před šesti lety.
„Volba je jen na tobě, Sonyo. Řekneš ne a už nikdy mě neuvidíš. Řekneš ano a možná najdeš sama sebe.“
„Ano.“

Sonya potřásla hlavou. Vzpomínky ji pronásledovaly jako zlé noční můry. Pak se zahleděla na Alanovu šíji a všimla si, že mu po ní stékají krůpěje krve.
„Alane. Jsi zraněný.“
Alan si položil ruku na šíji a pak krev promnul mezi prsty.
„To ti Shruckové. Jeden z nich mi ty svoje drápy zaryl do šíje.“
„Proč jsi to někomu neřekl?“
„Zapomněl jsem.“
Sonya ho uchopila za ruku a odtáhla k Isabel.
„Můžeš s tím něco udělat?“
„Kousli tě, Alane?“ zeptal se Cirkis.
„Nestihli to.“
„Pak je to v pořádku.“
„V pořádku? Vždyť krvácí,“ namítla Sonya.
Isabel z brašny vyndala čistý šátek, polila ho vodou a přidala do něj drcenou bylinu. Pak ho zavázala a podala Alanovi.
„Chvilku si to tak drž. Zastaví to krvácení.“
Alan přikývl a udělal, co Isabel řekla.
„Měls štěstí, Alane. To teda jo,“ řekl pak Cirkis.
„Štěstí?“
„Jo. Kdyby tě kousli, dopadl bys jako tamhle Eris.“
Eris sklopila hlavu a Alan se na Cirkise nevraživě podíval. Pak přešel k Eris a zeptal se: “Kdy se to stalo?“
„Byla jsem ještě dítě, když jsem se ztratila v lese. V noci přišli a jeden z nich se do mě s chutí zakousl. Ráno mě našli. Vypadala jsem jako mrtvá, ale žila jsem. Odnesli mě k vědmě a ta mě vyléčila. Podrobnosti si nepamatuju. Jen vím, že mě pronásledovali děsivé noční můry o tom, co mělo přijít a přišlo.“
„Mělas pak ještě někdy takové sny?“ zeptala se Isabel.
Eris zavrtěla hlavou.
„Vědma říkala, že to bylo způsobeno horečkami, které jsem měla, ale byla bych přísahala, že mým rodičům říkala, že mám zvláštní nadání, ale asi to byla jen má další představa.“
„Asi ano,“ připustila Isabel, ale příliš jistá si v tom nebyla. Přesto pokračovali v cestě. Alan se k ní připojil a zeptal se: “Vážně věříš, že by mohla věstit budoucnost?“
„Tak bych to nenazvala Alane. Svým způsobem by každý z nás mohl věštit budoucnost s pomocí snů. Přinejmenším svoji vlastní. Sny vždycky něco znamenají. Ano. Jsou skryty nějakým způsobem. Může se ti zdát úplná nereálná hloupost, ale má to svůj podtext.“
„Počítají se vzpomínky za sny?“
„Lidem se o jejich minulosti zdá, když se s ní úplně nesrovnají. Je pravda, že s některými věcmi se srovnat nedá. Já se nedokážu srovnat se smrtí rodičů a se zkázou Istrie. Noc co noc se mi zdá, jak mě rodiče posílají pryč, ráno co ráno se probouzím zpocená a s bolestí v srdci. Ty na druhou stranu nedokážeš zapomenout, co se stalo v Peru. Ani se ti nedivím, když ti to znamení pobyt u nich neustále připomíná, ale tyhle sny na mysli nemám. Může se ti zdát, že odněkud utíkáš, ale nedaří se ti to. Něco to znamená. V tvém životě to nějaký výklad má. Je možné, že na něj třeba nikdy nepřijdeš a nebo se to stane a ty ani nevíš, že to bylo součástí tvého snu.“
Najednou Isabel pohlédla na Sonyu.
„Je zaprodaná.“
„Cože?“
„Každý z nás je tu zaprodaný. Každý pro svou věc.“
„Jak to myslíš?“
„Ona je věrná zlodějně. Ty bys nikdy nedal dopustit na armádu a Sean si své aristokracie cení, i když žádný titul už nevlastní. Všechno je to v krvi, Alane. Všechno má svůj důvod.“

Argon si vyslechl zprávu od raracha a propustil ho. Smrt jeho mazlíčků ho mrzela, ale ještě měl další. Lepší. Ty si ale zatím nechá jako překvápko. Nechal k sobě zavolat Šener. Podle toho, jak jí to trvalo, musela být někde s tím sluhou Atlantisem. Argon ji nechápal. Jak se mohla zabývat někým tak nízkým. Když konečně přišla, řekl jí: “Je na čase, abys vyslala Stín. Unavuje mě takhle je sledovat a podávání zpráv od rarachů nikdy není úplně přesné.“
„Jistě. Udělám to. Stejně jsem už jen čekala, kdy to řekneš.“
„A odkdy ty čekáš na moje svolení?“
Šener se k němu přitulila.
„Nechtěla jsem tě zbytečně dráždit. Vím, jak to teď pro tebe musí být těžké, když jsi přišel o své mazlíčky.“
Argon nad tím mávl rukou.
„Za moc nestáli. Kdyby byli co k čemu, už by mi většina z nich sloužila.“
Šener se od něj odtáhla a zeptala se: “Máš ty vůbec někoho rád?“
Argon se ušklíbl.
„Rád? To je něco, co si nemůžu dovolit a ty bys taky neměla, Šener! Dáváš tím nepříteli do ruky mocnou zbraň.“
„Jak ses vůbec dostal ke zlu?“
„Tu samou otázku bych ti mohl položit i já.“
„Já nejsem zlá. Ne tak docela. Já se jen ráda bavím a ti na straně dobra jsou takoví suchaři.“
Argon se znovu ušklíbl. Jistě. Každý má svůj důvod pro to, co dělá. On měl těch důvodů víc. Mnohem víc.


 celkové hodnocení autora: 93.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 18 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 06.09.2007, 0:01:43 Odpovědět 
   Líbily se mi přechody mezi světy a uplynulým časem. Příběh je o to zajímavější, když neplyne jen vpřed, ale objasňuje něco více o jednotlivých postavách, které v něm ožívají. Pořád se něco děje! Zdá se, že žádná z postav není jenom dobrá nebo zlá a jejich povahové rysy jsou tak nějak pomíchané! Až na ty podivné příšery podobné upírům a vlkodlakům... ;-) Jsem zvědavý, jak bude vypadat jejich další cesta a co Argon vymyslí, aby je zastavil!
 Pavel D. F. 05.09.2007, 23:42:21 Odpovědět 
   Příběh nás seznamuje s dalším osudem, retrospektivou jsme nahlédli do minulosti Sonyi. Ale ani současnost hrdiny nešetří. Bytosti, s nimiž se setkali, nejsou úplně tradiční, což je dobře, protože každý svět by měl být v něčem originální.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Emmajackson2711#
(23.10.2020, 08:22)
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
Barbuch S. D.
(14.10.2020, 07:48)
obr
obr obr obr
obr
Lucreziino srdc...
Petra Vávrová
Navždy věrní - ...
Kate3
ZMIZELÁ
Tilda
obr
obr obr obr
obr

Slečny
Jeroným Večer
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr