|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28984 příspěvků, 4549 autorů a 303366 komentářů :: on-line: 14 ::
|
 |
|
:: Nahá večeře ::
 Arlique |
publikováno: 07.09.2007, 10:40
|
| Napsáno osudné ráno ve značně podnapilém stavu, později jsem to lehounce poopravil. Přeji hlavně trpělivost při čtení této povídky, jejíž děj je jednou z epizod mého nočního života. |
| |
|
|
Ke stolu přišla barmanka. Mohlo jí být tak něco málo přes čtyřicet let. Tvář měla mdlou a kruhy pod očima podtrhovaly její nepřítomný výraz. Silná vrstva make-upu se marně snažila maskovat vrásčitou, alkoholem sešlou pleť. Táhlo na 3. hodinu ranní a chlast již dělal svoje. Asi proto jsme se při obvyklé otázce naší milé barmanky, zda-li si dáme ještě panáka, neplánovaně shodli, že zaplatíme. Měl jsem ale chuť ještě něco podniknout, domu se mi ještě nechtělo. Nebyl jsem v tom naštěstí sám. Tomáš s Jiřinou vypadali, na to kolik toho do sebe nalámali, překvapivě celkem v pohodě. Bylo jim i rozumět. Akorát Jiřina byl zase nadrženej. Chtivej jako zvíře. Nabuzenej na cokoliv co se hejbe a má to díru mezi nohama. Potřeboval dámskou společnost.
Noc byla hnusná, když jsme opouštěli nepříliš obsazenou místní putiku s cílem přespat u Jiřiny a vypít ještě pár piv. Začalo pršet a kapky deště dopadali na zem jako plivance z vysokého patra panelového domu. Než jsme došli panelkou k Jiřině, což je dobrých deset minut svižný opilecký chůze, měl sem totálně prochcaný tenisky. Nohavice u kalhot vypadaly jako by zažili brod přes krabicovým vínem nasáklý vnitřnosti všech těch ztroskotanejch ožralů ze sídliště. Takový sračky se mi v tu chvíli honili hlavou. A že těch alkáču tady je. Vlastně všichni jenom chlastaj, čtyřiceti – padesáti letý plešatý fotrové od rodin co cpou alimenty na svoje nechtěný parchanty do automatů. Nebo čučej na fotbal nebo podobný hovadiny.
Cestou Jiřina nemluvil. Měl na sobě sportovní boty, k tomu modrý džíny a šedivý tričko bez nápisů, čísel a podobnejch volovin. S polodlouhými tmavými vlasy mi po pár pivkách vždycky připomínal Jima Morrisona. Když jsem se na něj ale teď zadíval, přišlo mi, jako by přede mnou poskakoval a přímo před ksichtem mi mával obrovským transparentem s nápisem „potřebuju mrdat". Byl sem asi moc opilej a začal sem se svojí vlastní představě smát. Ale i tak na něm bylo vidět, že si potřebuje za každou cenu vrznout. Sršelo mu to z očí – čas páření, instinktivní touha množit se. Tuhle touhu má v sobě každý člověk, každé zvíře. Rozdíl mezi člověkem a zvířetem je jen v tom, že člověk ji dokáže na nějakou dobu potlačit a vyčkat času. Jiřina tohle nikdy nedokázal.
Konečně jsem dorazili do bytu. Já, Tomáš, Jiřina a možná ještě někdo další, těžko říct. Pokaždé když vejdete k Jiřině, dýchne na vás zvláštní zatuchlej smrad. Připomínalo mi to můj pokoj. Stačí ale pár vteřin a člověk si zvykne. Za chvíli vám to ani nepřijde a nečekaný závan čerstvého vzduchu by vás mohl klidně zabít. Chtěl sem si zapálit, to taky pomáhá, ale nějak sem nemohl najít zapalovač.
„Nemáš oheň Jiří?" ptám se Jiřiny.
„Jo." víc z něho nevypadlo
„Dík. Vem si cígo jestli chceš."
Sednul sem na postel, která byla uprostřed tohohle hnízda neřesti. Jen tak se rozhlížím kolem sebe. Nade mnou se tyčila kůže z krokodýla, přitlučená ke stěně. Kdysi ji ulovil Jiřinin pradědeček nebo někdo takovej. Asi. Rozhodně vypadala dost staře. V knihovničce, vedle drahocenného skalpu té bestie, byla vybraná literatura. Pohádky pro děti do 6 let a kupa uondaných, všemožně orientovaných porno časopisů. Hned sem po jednom zašátral. Mezi mým rozjímáním nad kupou nekřesťansky vyhlížejících slečen, se Jiřina pustil do vyhledávání společnosti na dnešní noc v Annonci. Vykouřil sem asi půl krabičky lehkých startek co sem měl u sebe, než ten klučina dohodnul po telefonu podmínky s nějakou escort slečinkou. Chvílemi sem mu pomáhal s výběrem – takový to – „jo tuhle ber" a „na tu se vyser vole" a tak. Ale po pár minutách se mi udělalo nevolno. Písmenka v těch novinách přeskakovala ze stránky na stránku, mezi kozama prostitutek na fotkách, a v levém dolním rohu utvořila černou skvrnu. Postupně do té skvrny naskákali všechny písmenka. Běžel sem na záchod zvracet. Jiřina si mezi tím vybral. Bude to prostě jeho noc. Ostatní, nebo Tomáš nebo kdo vůbec byl s námi v tom pokoji – už spali. Teda nejspíš museli spát, protože sem je nikde kolem neviděl. Dokonce ani neslyšel. Sem tu vlastně jako takový náhodný kolemjdoucí nebo tak něco. Ocitl sem se tu úplně náhodou. Vlastně ani nevím jestli té slečně – kurvě opravdu volal, nebo se mi to jen zdálo nebo to byl pokus o vtip. Snažil sem se si znovu zapálit, když v tom okamžiku, co škrtnu poloprázdným zapalovačem slyším parkovat auto. Jiřina už dávno vyhlížel z balkónu. Byla to ta kurva. Ona vážně přijela! A je dole. A chce nahoru, sem k nám. Je slyšet výtah., Jiřina totiž bydlí ve třetím patře téhle normalizační králíkárny. Pro vykouřený plíce a vypitou hlavu to může bejt pěšky i záhul. Normální člověk by se nejspíš ani nezadýchal. Těžko říct, s žádným takovým sem se nebavil. Výtah zastavil. Ta kurva s Jiřinou sou za dveřmi. Vůbec sem nepostřehl že by Jirka z pokoje odešel. Klíče chrastí v zámku, a než sem si stačil konečně zapálit to cigáro, byli tu. Byli ve stejném pokoji společně se mnou a s krokodýlem, písmenkovou skvrnou, kdoví kde spícím Tomášem a určitě i někým dalším. Zírám na ně. Vyměníme si tupé úsměvy a Jiřinina večeře mi připálí. Znovu se na ní usměji, a teprve teď na druhý pohled zjišťuji, jak je ta šlapka podvyživená a totálně vysmažená.
Nezmůžu se na víc než „díky" a pomalu se přestávám tak tupě šklebit.
„Neni zač" odsekne. „Von bude jako taky šukat s náma nebo jako..." ptá se s údivem Večeře Jiřiny. Mezi tím se pomalu probouzí Tomáš, kterej spal pod stolem tak že vůbec nebyl vidět. Vůbec nestíhá o co tu jde. Nejspíš si myslí, že ještě spí. Po chlastu bejvaj všelijaký sny.
„Nebude šukat s náma, oni se budou jen dívat ne, tak sem se přece dohodli" osvěží Jiřina paměť Večeři a rovnou začne tu vyzáblou postavu svlékat.
Docela sem vystřízlivěl. Koukám na Tomáše, on na mě a mne si při tom oči. Pak zírám na Jiřininu nahou večeři, krokodýla, Jiřinu a zase na Tomáše. Začneme se z ničeho nic šíleně smát, řežeme se tak, že vůbec nemůžeme přestat. Kdykoliv se jeden z nás o to pokusí, ten druhej ho svým tlemením zase rozesměje.
„Ste zhulený vy kokoti nebo co?" vloží se do toho Jiřina.
Ani jeden z nás na to nereaguje. S ustávajícím, zadržovaným smíchem se odebereme společně na balkón, hnedka dva kroky od postele na který se neschyluje k sexu, ale k páření dvou podivnejch existencí. Nevěřícně, s jistou dávkou perverzní zvědavosti sledujeme celej ten nechutnej kolotoč. Dali se do toho. Vypadá to jako roztočenej buben automatický pračky. Vždycky jako by na skleněná dvířka od pračky plesknul kus Jiřininýho ptáka, po chvíli se tam tiskne koza se ztopořenou bradavkou nebo se tam mihne chlupatá noha. Nejhorší je, že nelze jednoznačně určit, komu ta noha patřila.
Jiřinina večeře je totálně mimo a pořádně u toho kvíčí a sténá. Byla by z ní dobrá hérečka.
„Au! Máš moc velký péro..." ozývá se zpoza skleněných dvířek.
„Nadávej mi, řekni mi něco sprostýho" žadoní Jiřina.
„Cože? Si děláš prdel?" nechápe Večeře. „Seš fakt debil"
Nikdo z přítomných netuší, zda to byla upřímná myšlenka vyřčená nahlas, nebo jen splněné Jiřinino přání. Na balkóně začíná být docela kosa, tak se uchýlíme do křesel naproti místu činu. Máme lístky do první řady, to se musí nechat. Sem tam prohodíme pár slov s Jiřinou, někdy se přidá i Večeře. Mluví s námi a přitom si to spolu rozdávají metr od nás. Nikdy bych nevěřil, že sex může být taky tak neosobní, syrovej a chlupatej. Kupodivu mi už není zle od žaludku, rozhodně ne z dnešního nočního programu. Zapálim si cigaretu a nabídnu i Tomášovi. Kouříme. Konverzujeme s účinkujícíma této tragikomedie a stále vcelku nechápeme, jak jsme se u toho vlastně nachomejtli. I když je pravda že sme ho dost vyburcovali, ale to je zas druhá strana mince.
„Neotočíme si křesla na druhou stranu?" ptá se mě po pár minutách Tomáš.
„Čteš mi myšlenky" já na to a neubráním se úšklebku.
Otáčíme si sedačky tak, abychom neviděli na tu romantickou scénu která se právě odehrává, aniž bychom byli zpozorováni.
„Tak je to lepší" povídá mi.
„To jo no" já na to a čekáme až se Jiřina udělá. Sem tam se přes křesla nakloníme a fandíme a skandujeme hesla jako „Jeď Jirko!" nebo „Ty seš ale kanec!" a podobný sračky. Večeře se tomu směje. Občas není poznat jestli předstírá, nebo si to fakt užívá, ale je mi to celkem jedno.
„Nestrkej mi prsty do prdele, ne? Seš teplej nebo co?" Ohradí se Večře na Jirku.
Následuje výbuch smíchu. Prodloužili sme si tím s Tomem život nejmíň o padesát let. Zvoní mobil. Zvnoní z černý kožený kabelky která leží na spoďárech a ponožkách a ostatních hadrech Večeře. Někdo jí shání, ale ona je moc rozjetá na to aby se teďka s někým vybavovala. Navíc má zrovna kšeft. Kabelka mi leží u nohou, teda přesně na zemi mezi mnou a Tomášem. Telefon zvoní už docela dlouho, takže se nabídnu, že zavěsím když se k tomu nikdo nemá.
„Jo, joo... to... budeš ho..dnej" vysoukala ze sebe Večeře.
Ta taška byla otevřená, takže sem tam zahrabal a nahmatal sem její mobil a červeným tlačítkem odmítl příchozí hovor. Nejspíš další nadrženej zákazník...
Jiřina má fakt výdrž, to se musí nechat. Už mě to docela unavovalo. Udělal sem mu na památku alespoň pár fotek. S Tomášem kecáme o všech možných věcech a už si vůbec nevšímáme živé noční show. Večeří znovu zvoní telefon. Tentokrát se Tomáš nabídl, že na vypne vyzvánění, což já sem předtím neudělal. Vezme mobil z kabelky a přitom si všimne pořádně macatý peněženky. Ani na vteřinku nezaváhal. Vypne zvuk a bez problému zatáhne Večeři nějaký prachy, ani nevidím kolik. Dívá se přitom na mě s těžko popsatelným výrazem – něco jako: „jó ty vole – stejně je to šlapka, si to zaslouží". Nejdřív jsem myslel, že budu proti – takovej náznak svědomí – znáte to. Ale ta myšlenka mě opustila ještě dřív než jsem jí stačil dovést do konce. Ta holka by stejně všechno utratila za fet. A za chlast. Takže vlastně děláme dobrou věc. Nehrajeme si na slušňáky. Nevíme co je to morálka, protože sme ji nikde na prodej ve výloze neviděli. Celá tahle noc je šílená. Mi jsme šílený. Už jako dítě jsem místo policistů a hasičů obdivoval bezdomovce, feťáky a kurvy co byli všude kolem. Měl jsem z nich respekt. Neříkám že mi to zůstalo, ale radši posedím u piva se svérázným, nekonvenčním člověkem co žije po svým, ať už teploušem, transkou nebo netalentovaným umělcem co neúspěch utápí v chlastu. Zaslouží si obdiv. A navíc se mezi nimi dokážu skvěle odvázat.
Jiřina se konečně udělal. U toho být nemusíme. Opatrně se vytratíme směrem do kuchyně. Otevírám lednici.
„Dáš si pivko vole?" ptám se a automaticky dvě otevírám.
„Dík, není tam něco k žrádlu?"
„Kyselý vokurky, jogurt.... sýr, jinak nic"
„Dáme si ty vokurky"
Sedneme si ke stolu, chlemtáme studenýho lahváče a čekáme jestli na to ta děvka přijde.
„Kolik si jí zatáh?" ptám se zvědavě, tichým hlasem a neubráním se zlomyslnému úsměvu. „Palackýho a půl, ale měla tam ranec ty vole, tak dvacet určitě"
„Hovno!" vyhrknu s údivem.
Dnešní noc ještě zdaleka nekončí...
Mezitím byl Jirka s Večeří hotov, přišel za námi do kuchyně a otevřel si pivko. Večeře se oblékala v pokoji. Mi jen čekali jestli přijde na to, že si Jirka nevědomky na kole štěstí vytočil stoprocentní slevu. Ničeho si nevšimla. Dveře se zabouchly a byla pryč.
„Tak co vole, jak se ti líbilo?" ptá se Tomáš
„Hustý, bylo to fakt něco, to sem potřeboval. Pořádně se vyšukat" nadšeně hodnotí Jirka
„Hlavně že sis to užil vole, nezajdem do nonstopáče?" navrhuji
„Jo, já bych šel" usmívá se Tom
„Tak dem" přidává se Jiřina
A jsem zase tam kde na začátku. Akorát jiný bar. Pivu tu mají o něco dražší, ale nijak zvlášť nám to nevadí. Část peněz prochlastáme a část prohrajeme na hracích automatech. Ty mrchy vždycky tak pěkně svítí a blikají. Jako vánoční stromeček.
Nepamatuji se že by to ráno svítalo. Když jsem zvracel na chodníku před nonstopem a lidi se na mě divně dívali, uvědomil jsem si, že vlastně vůbec nesvítalo. Prostě tuhle fázi rána někdo vypustil, vyškrtl z rozpočtu. Lidi chodili do práce, jezdili auty sem a tam. Autobusy MHD nasávali skupinky lidí a jiný skupinky zase plivali ven. Při pohledu na ně se mi udělalo znovu nevolno. Nejspíš to bylo vzájemné. Nechal sem se nasát jedním z těch autobusů a jel domů. Byl čas se trochu prospat.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 10 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.1 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 25 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 80 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
Dita Mocků
|
|
| (21.5.2012, 13:44) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
