|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28984 příspěvků, 4549 autorů a 303366 komentářů :: on-line: 14 ::
|
 |
|
:: Jak pan Kadlec zavedl úsporná opatření… (II.) ::
| Druhá epizoda povídek pana Kadlece a Kalicha. Tentokráte pojednávajíc´ o šetrnosti a úsporných opatřeních… |
| |
|
|
Pan Kadlec sedí ve svém houpacím křesle a leští staré, a přeci stále poslušné, kapesní cibule. Přemýšlí nad životem a smrtí. Říká si, jestli existuje něco, jako posmrtný život, nebo nějaký ráj, nebe, peklo… No prostě alespoň nějaké z těchto obecně vtloukaných dogmat. A v souvislosti s tím, ho napadá, proč asi člověk takovéhle rozlišení vůbec použil a vzal v platné, že by pro odlišení dobra od zla, nebo pro postrašení těch, kteří by se chovali nějak nepřístojně?
Ještě chvíli v duchu polemizuje a pak se koukne na svoje kapesní cibule. Nehtem dvakrát klepne na sklíčko, jako na znamení, že stále běží (nebo co) a pak je s pýchou uklízí zpět do náprsní kapsy jeho pletené vesty.. Ano, má vestu. Možná proto, že jí má tak rád, ale spíš by se dalo soudit, že důvod je docela prostý. Je mu zima. Šetří totiž na spotřebě tepla a už teď kalkuluje, kolik bude mít letos přeplatky… Upřímně mu je tak trochu závidím, ale tu zimu už nikoliv. Přecijen, je začátek února a zima zalézá až za nehty. On však má pletené rukavice a šálu kolem krku. V tom někdo zazvoní, a on musí vstát ač nerad. Opouští své vyhřáté místo v křesle a nechává ho tak na pospas vlezavé zimě.
Otvírá dveře a spatří souseda. Je to pan Kalich. Ano, jeho věrný soused, který je tak nerad sám. Je v penzi, stejně tak jako pan Kadlec. A jelikož je i stejně jako on vdovec, tak nerad sedí doma sám. Ovšem pan Kadlec se netváří zrovna spokojeně a v tom si Kalich všimne, že mu krk lemuje silná bavlněná šála, která je pletená z takového materiálu, že by se o ní pořezal i ten nejotrlejší hroch z celé ZOO.. Vidí i vestu a silné vojenské ponožky na nohou Kadlece, které se jen tak tak vměstnají do bačkor s květinovým vzorem. A v tom to Kalich nevydrží a žoviálně, s ústy od ucha k uchu, spouští:
„To je nějaká nová éra pane Kadlec? Teda venku není zrovínka vlídně, ale na domácí nošení jste si ty módní výstřelky snad moch i odpustit…“
„Zapadněte dovnitř než mi uteče teplo,“ procedí cholericky.
„O jakém teplu je řeč? Máte tady zimu jako v morně, pane Kadlec. Počkejte, já vám pustím topení,“ a řine si to k ústřednímu topení…
„Nesahejte na to, nebo to ještě poškodíte!! D-E-J-T-E - T-Y – R-U-C-E – P-R-Y-Č!“ Řve pan Kadlec v naprosté nepříčetnosti a chvílemi se mu zatmívá před očima. Těžko říct, jestli za to může změna EKG, nebo vysoký krevní tlak….
„Dobře, dobře, pane Kadlec, jen se nerozčilujte. Víte, jak jste na tom od té doby, co vás přivezli z nemocnice. Nesmíte se rozčilovat a máte naordinovaný naprostý klid. A ta zima vám taky neprospívá,“ říká Kalich dobrosrdečně.
„Ale jo, porád… Já potřebuju přeplatky, chápete to? Není lehká doba, důchody jsou malý a všechno zdražuje a ještě bude a mnohem víc. Vy vůbec nečtete noviny! Mouka, rýže, tabák, kafe, uzeniny, máslo, mlíko…“ V tom ho vyruší z kázání další zazvonění u domovních dveří…
„Kdo to ksakru pořád votravuje?!“ Řekne pan Kadlec, už ne tak razantně a jde otevřít…
Ve dveřích se mu zjeví ženská jako almara. V modré kuchyňské zástěře od mouky s vlasama rozcuchanýma na všechny světové strany. Ne, není to přízrak, ale sousedka z přízemí. Je o ní známo, že co na srdci to na jazyku… Bez pozdravu povídá:
„Simvás, nemáte trochu hladký mouky na půjčení? Ten náš kretén mi to schodil z linky a zasral mi celou kuchyň!“
„Co, prosím?“ Vyskřehotá v šoku, pan Kadlec.
„No, MOUKU?! HLADKOU,“ zvýší urostlá sousedka Vlastová hlas. Kadlec se v šoku otočí ode dveří a jde směrem do kuchyně pro mouku… V tom ho po cestě vyruší Kalich a říká:
„A co vaše úsporný opatření? Všechno zdražuje, vy kvůli tomu netopíte a teď tady rozdáváte mouku na počkání…“
„Držte už taky hubu!“ Prosviští vzduchem slova ostrá, jak čerstvá žiletka… Kalich se opře ve staré pohovce až to v ní zaskřípí a volá k domovním dveřím:
„Paní Vlastová, nechcete jít dovnitř alespoň na kafíčko, když už jste tady?“ Z kuchyně vykoukne pan Kadlec a se vztekem pohlédne na Kalicha, až mu málem zlostí vypadla zubní náhrada…
„Ale jo, když jinak nedáte,“ a už si Vlastová sundává zažloutlé zdravotní pantofle.. Kadlec radši zalétl do kuchyně a Kalich se potutelně usmívá a volá směrem do kuchyně:
„Pane Kadlec, mohl byste nám tam uvařit dvě kávičky? Řekl bych tři, ale vy od té minulé záležitosti, kvůli tlaku nesmíte…“ Pan Kadlec v kuchyni může vzteky puknout a právě vyndanou mouku mrskne na linku a jde vařit kafe…
„Heleďte, ale nemám moc času, musim upéct ještě štrůdl než se vrátí starej domů..“
„Ale nebojte se paní Vlastová, on pan Kadlec to kafíčko má uvařený raz dva.. Že jo, pane Kadlec,“ zavolá do kuchyně.
„Jaooahrr,“ ozve se naoplátku.
„No tak vidíte, když to říkám.. A copak, že jste se rozhodla takhle vyvářet, paní Vlastová?“
„Co bych nevařila? A vůbec, já nejdu vařit, ale péct!“
Paní Vlastová byla o dost mladší než oba pánové, ale jak se říká, byla od života ořáchlá dost a servítky si nikdy nebrala. Uměla také vždy věci nazývat těmi správnými názvy a když bylo ve vchodě na schodech lejno, tak začala řvát, že ať si to hovno přijde domovnice uklidit. Nikdy jí v duchu neodpustila, že jí tuto veledůležitou funkci vyfoukla a přitom sama ráda by se jí ujala.. Jen sousedé nesdílejí ten samý názor..
„To máte pravdu, paní Vlastová, že jsem to ale popleta stará, viďte,“ řekne Kalich s nucenou diplomacií. Mezitím pan Kadlec se vrací z kuchyně a přináší na obdélníkovém platíčku dvě kávy, naservírované jak v kavárně v Interhotelu.
„Óóó, i rozetky… No pane Kadlec, vy mě nepřestáváte překvapovat,“ řekne udiveně a zároveň zjevně pobaveně pan Kalich. Paní Vlastová se nezdráhá s poděkováním a hází do kafe tři kostky cukru a pak po zamíchání a degustaci ještě jednu.
„Vy si umíte osladit život,“ pronáší Kalich prostopášně…
„Co kecáte, jenom čtyry kostky. Vy cukrovkáři, víte hovno co je život...“ Pan Kadlec jenom sedí a vyčkává, co se bude dít a pan Kalich jen nadzvednul obočí a dále se usmívá… Paní Vlastová otáčí hrnek s kávou do sebe a s hlasitým řinknutím ho vrací na podšálek.
„Já si vemu tu mouku a jdu..“ Pan Kadlec se zvedá, že pro ní dojde do kuchyně, ale paní Vlastová je rychlejší a zvedajíc se, ho tlakem ruky do ramena, pošle zpátky do křesla se slovy:
„To je dobrý. Já tam skočim sama..“ Za chvíli vychází z kuchyně se slovy:
„Já vám zbytek donesu zpátky, nebojte se..“
„To je v pořádku, jen si to nechte,“ odvětí pan Kadlec.
Zabuchují se dveře a pan Kadlec vstává ze svého křesla a mlčky pohlédne na Kalicha. Ten mu pohled opětuje a s nejistotou v tváři dělá, jako že nic. Pan Kadlec projde mlčky kolem okna a jde zapnout topení na plné grády…
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
95.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 4 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 8 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 14 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
Dita Mocků
|
|
| (21.5.2012, 13:44) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
