|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28984 příspěvků, 4549 autorů a 303367 komentářů :: on-line: 16 ::
|
 |
|
:: Čas Toma Nečase ::
| Před několika měsíci jsem sepsal tuhle "uhozenou" povídku, určenou všem příznivcům časových mystifikací. Takže... následuje příběh, či spíše jedna krátká úvaha o čase. |
| |
|
|
Tak se na to podívejme. Právě teď a právě tady stojíme před jediným nezvratným faktem – Tento příběh se nestal. To, jestli se stane je stejně jako všechno ostatní možná fikce a možná není. Skutečnost, neboli pravdu totiž nenajdete „tam někde venku“, jak se domnívá jistý nejmenovaný agent Fox Mulder. Překvapeni? Ale jděte! Co jste čekali od člověka, který problémy řeší tak, že si polepí okno páskou, zhasne a čeká jestli někdo (nebo něco) přijde?
Prozradím Vám, kde je ta skutečná pravda. Ukrývá se přímo před námi. Nemůžeme ji minout, ale musíme jí dát čas. Žádný spěch. Máme jistotu, že se všechno dozvíme. Časem. A to co se nedozvíme se nestane. Jste zmateni? Ptáte se, jestli, pak bude ještě čas něco změnit? To nevíme. Kdybychom věděli, neztrácíme tu čas marným dohadováním. Možná nám utíká mezi prsty právě ten čas, který nám nakonec bude chybět…
Petra Práchalová, toho času jen obyčejná studentka jaderné energetiky, seděla v knihovně na okraji komplexu vysokých škol v Lomnici nad Popelkou. Pracovala intenzivně na své diplomové práci, ale šlo jí to jak psovi pastva. Jeden jediný odstavec četla a opravovala snad podesáté. Dávala ho dohromady už přes půl hodiny.
„…jaderné palivo vyňaté z reaktoru obsahuje stále ještě 95% nespotřebovaného uranu, z toho 1% štěpitelného 235U a 1% štěpitelného izotopu plutonia 239Pu. Hlavní podíl radioaktivity nesou mezi těmito štěpitelnými produkty cesium 137Cs a stroncium 90Sr, oba s poločasem rozpadu okolo 30 let (graf č.14 v příloze). V důsledku radioaktivního rozpadu vyhořelé pilivo… palivo postupně ztrácí radioaktivitu a čestné… četné radioizotopy přecházejí na neaktivní prvky, jejichž oddělení z odpadu by mohlo být v budoucnu z průmyslového hlediska zajímavé. Jde např. o platinu, ruthenium, rhodium, paladium, stříbro, prvky vzácných zenim… zemim… zemin...“
„Sakra!“ zaklela nahlas.
Ach jo… Potřebuju přestávku. Zajdu za Tomem trochu pokecat. To mi vždycky dobije baterky. Třeba mi něco poradí, napadlo ji.
Tom alias Hodinář, občanským jménem Tomáš Nečas byl už od e-gymplu její kamarád. Ostatní ho měli za přátelského, ale trochu pomateného studenta. Na jaře 2128, hned po maturitě šli Tom s Petrou společně na Technickou universitu, ale Tomáš se věnoval své vášni - studiu vazby mezi časem a prostorem na fakultě Time managementu. Na rozdíl od Petry a její jaderky mu to šlo celkem dobře.
Jako by to tušil, objevil se Tom v tu chvíli ve dveřích knihovny. Náhoda? Kdepak, na náhody on nikdy nevěřil. I když… nevěřil je slabé slovo. On byl úhlavním odpůrcem náhod. Počínaje třemi šestkami při „Člověče nezlob se“ a konče hlavní výhrou v on-line sportce, náhody pro něj neexistovaly. Právě teď byl Tom právě tady a ne díky náhodě. On jednoduše věděl, že s ním bude chtít Petra mluvit!
„Nazdar, co ty tady?“ přivítala ho Petra. „Zrovna jsem si říkala, že bych…“
„…že bys se u mě zastavila,“ přerušil ji s úsměvem Tom. „Já vím. Za dvacet tři minut, tedy přesně v šest mě budeš hledat na koleji, ale marně. V tu dobu už budu sedět v kině. Mám rande s Monikou a musím si to užít, protože na jaře se rozejdeme.“ Tajemně se usmál. „Ale dost tlachání. Podle mých výpočtů máme jen pár minut. Vsaď se, že vím o čem chceš mluvit?“
Petra si jeho slova chvíli srovnávala v hlavě.
„To není příliš těžké uhádnou,“ vzdychla a poklepala na horu učebnic na svém stole. „Mám termín odevzdání na konci měsíce. Chtěla jsem jen vědět…“
„…jak jsem na tom s diplomkou já?“ odhadnul Tom a čekal s napjetím.
„Přesně.“
„No, asi dobře, když jsem uhádnul. Dneska už od rána měřím vazbu mezi konkrétním rozhodnutím sledovaného subjektu a mírou zalomení příslušné časové křivky,“ vysvětloval Tom nadšeně.
„Velmi zajímavé… ale nerozumím ti ani slovo.“
„Je to zcela jednoduché. Snažím se získat dopady změny v horizontu nějakých mínus deseti, patnácti minut. V laboratoři dokážu očistit a bezpečně odhadnout vývoj časového zlomu i o několik hodin dopředu. Navíc se slušnou úspěšností kolem 57% spočítám průběh na několik dní a včera jsem naměřil dokonce i data z příštího roku. Ale to jsou spíš výjimky při radikálních zlomech a ruku do ohně bych za to nedal. Víš jak to myslím?“
Petra jen pokrčila rameny a uvolnila mu místo na lavici vedle sebe.
„Jak bych ti to…“ Tom se rozhlížel kolem. „Hele, vidíš tu holku co právě přišla?“
„Tu malou blondýnku?“
„Jo, tu.“
Tom vytáhl z tašky svůj notebook, rozložil ho na stole a prsty hbitě přejel po klávesnici.
„Stačí mi malý interní inhalátor času abych ti s jistotu řekl, že ta kočka…“ chvíli čekal na výsledky, „…si chce půjčit knihu České královny.“
„Nesmysl! Jak bys to mohl vědět!“ protestovala Petra.
„Tak jí sleduj.“
Dívka prošla mezi regály, nejprve zpomalila a pak se na okamžik zastavila. Vybrala si jednu knihu a začala v ní se zaujetím listovat. Když si ale všimla dvou studentů u nedalekého stolu, kteří z ní nespouštěli oči, znervózněla. Raději i s knihou v ruce zamířila přímo ke knihovnici. Vyměnila si s ní jednu, dvě věty a odešla evidentně s nepořízenou. Knihu odložila na malý stolek poblíž.
„Vidíš. Nic si nepůjčila,“ protestovala Petra.
Tom neodpověděl. Na nic nečekal, vyskočil ze židle a zamířil ke stolku. Prohodil pár slov s knihovnicí a pak odloženou knihu s blaženým výrazem ve tváři přinesl Petře ukázat.
„Čeští králové“ přečetla titul Petra. „Seknul jsi se jen o vlásek.“
„Neseknul!“ protestoval Tom, „Tohle je první díl od stejného autora. Ta blondýnka sháněla České královny, přesně jak jsem říkal, ale ještě to nevyšlo. Pár minut dopředu dokážu spočítat přesně, ale když se doba odhadu prodlouží... To, že se s Monikou na jaře rozejdu už moc jisté není. Už chápeš?“
Petra nejistě kývla hlavou a pak vzdychla: „Aha, už možná chápu. Ale co já a diplomka? Víš i to, jak dopadne moje slavná teorie o rozpadu odpadu a jeho využití?“
„A proč si myslíš, že jsem tady? Asi tě nepřekvapí, když řeknu, že jsem předem věděl, co po mě budeš chtít. Nevím sice o té tvojí urychlovačem řízené transmutační technologii ani ťuk, ale stejně jsem tu tvoji diplomku projel přes svoje vývojové programy.“
„A řekneš mi na co jsi přišel?“ zeptala se nedočkavě.
„No...“ váhal Tom. „Normálně to nedělám, ale… Klidně to dopiš, obhajoba v lednu proběhne v pohodě. Dostaneš za dvě, tím jsem si skoro jist. Zvláštní je, že jsem objevil ještě něco.“
Petra se usmála: „Říkáš za dvě? To mi stačí, ale povídej dál.“
„Získal jsem v tvém případě data hodně dopředu. To se mi stává jen u rozhodnutí, která mají podstatný vliv na vývoj časové křivky. Zatím nedokážu přesně určit kdy, ale počítám, že tak za dva, tři roky... Podívej se sama.“
Tom natočil monitor notebooku na Petru. Neviděla nic zvláštního, jen nějaký složitý graf.
„Dívám se, dívám... ale vidím jen čáry máry. Copak jsi zjistil, ty alchymisto? Otěhotním? Zbohatnu?“
„Ne. Souvisí to s tvojí diplomkou, tady,“ ukázal na jedno místo. “To jsem ještě neviděl. V jednom okamžiku totiž nedochází ke klasickému zalomení křivky, ale k jejímu… uzavření?“ řekl Tom nejistě.
„A co to znamená?“
„Nevím přesně, ještě nikdy jsem se s tím nesetkal, ale napadá mě jen jedno vysvětlení.“
„A to?“
„V přímé souvislosti s tvou prací dojde za pár let k zániku času.“
„Co prosím? Čas přece nemůže zaniknout. Neumřu, Tome, že ne?“ vyděsila se Petra.
„Myslíš, že tvoje smrt zastaví čas? To si fandíš,“ rozesmál se Tom. „Ale vážně. Nenapadá mě, nic co by se mohlo stát. Čas přece nic nezastaví. Nejspíš to bude chyba ve výpočtu. Říkal jsem ti, že přesné odhady jsou maximálně na pár dní dopředu,“ uklidňoval Petru.
„Tak mě nestraš!“ varovala ho. „Nicméně, říkáš, že to bude dvojčička?“ vrátila se ke své obhajobě.
„Měla by být! Ale dost už řečí. Je 17:48, tak koukej vyrazit a nezapomeň - budeš mě hledat na koleji a nenajdeš mě tam.“
„Tak proč bych tam chodila?“
„To je jasné. Přece kvůli rovnováze průběhu časové křivky. Dej si pozor! Nic z toho, co jsem ti řekl nesmí ovlivnit žádné tvé budoucí rozhodnutí. Já teď vyzvednu Moniku a půjdu do kina i když jsem si už dávno spočítal, že ta nová Bondovka nestojí za nic. Zkrátka se držím časové křivky, jinak bych mohl začít se vším znovu, chápeš?“
„Aha. Popravdě nechápu, ale klidně k tobě zajdu i když tam nejsi, kvůli tobě.“
„To budeš hodná. Koneckonců, třeba se mýlím a budu tam.“
Tom se usmál a zmizel ve dveřích.
Je to s ním den ode dne horší, napadlo Petru. Ještě chvíli přemýšlela o jejich rozhovoru a pak udělala jedinou rozumnou věc, kterou mohla a navíc slíbila. Vyrazila za Tomem na kolej a paradoxně doufala, že tam nebude. Nebyl a tak se spokojeně vrátila do knihovny ke své diplomce. Takže dvojka? Najednou jí to psaní šlo mnohem lépe a úplně zapomněla na nesmyslný konec nějaké časové křivky. Čas běžel a před ní stály desítky, stovky, tisíce dalších rozhodnutí každý den. Dělala je s větší či menší lehkostí stejně jako každý a čas od času si přála, aby se Tom nepletl a v lednu to byla dvojka.
A co bylo dál?
Jak čas šel, Petra v lednu úspěšně obhájila svou práci. Dokonce na výbornou, žádná dvojka se nekonala. Takže Tom se přeci jen spletl. A nebyl to jeho jediný omyl. Sám u obhajoby pohořel a komise jeho podivné práci neuvěřila ani slovo. Padala slova jako blázen, šílenec, středověk a podobně. Jako by to nestačilo, hned na jaře se sním rozešla Monika. Brzy na to Tom zmizel. Kam? Ztratil se ve víru času, tak jako všichni spolužáci, když škola skončí. Ve víru času… v jeho případě to bylo velmi přesné přirovnání.
A Petra Práchalová? Nastoupila s velkou slávou do jaderného výzkumáku v Praze, kde se dál věnovala svojí teorii rozpadů odpadů. Nakonec se jí podařilo realizovat svůj sen a přijít na způsob jak díky nové, převratné technologii využít jaderný odpad jako palivo. Technické detaily Vám nepovím, mám jen střední školu a navíc ekonomku, ale pokud jsem to správně pochopil, zařízení, které navrhla mělo mnohonásobně vyšší účinnost a při tom využívalo jaderný odpad. Ten jaderný odpad, se kterým si celý svět nevěděl rady. Petra Práchalová, držitelka Nobelovi ceny zkrátka zajistila celému lidstvu dostatek ekologicky čisté energie na stovky let dopředu.
Jen na jedno zapomněla, holka šikovná. Na to nejdůležitější. Nebyla hloupá, snad jen příliš hodná, bohužel. Netušila, že se jejího revolučního nápadu chytí jiní, ne tak hodní lidé a časem přijdou na způsob, jak dostat do reaktoru potřebné množství štěpitelného paliva, které by nastartovalo řetězovou reakci obrovské síly. To už byl jen krůček ke zbrani, vedle které se atomovka stala dětskou hračkou. Všechno ostatní už bylo otázkou času. O pár let později se jednoho podzimního rána v jisté zdánlivě bezvýznamné zemi jistý zdánlivě bezvýznamný generál špatně vyspal a v návalu deprese zmáčknul knoflík.
Byla to nejkratší a definitivně poslední válka v dějinách země.
A všechny časové křivky, přestože jejich počet se podle dávno zapomenuté teorie Tomáše Nečase limitně blíží k nekonečnu, všechny ty křivky široko daleko ve vesmíru, kam až oko Hablova teleskopu dohlédlo, všechny do jedné se uzavřely.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 11 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.1 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 19 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 61 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
Dita Mocků
|
|
| (21.5.2012, 13:44) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
