obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Přítel je ten, kdo o vás ví všechno a má vás pořád stejně rád."
Elbert Hubbard
obr
obr počet přístupů: 2915688 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39805 příspěvků, 5808 autorů a 392454 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Istrie - Halucinační bažina ::

 autor Trenz publikováno: 09.09.2007, 23:16  
Citím se povinována varovat, že tato kapitola obsahuje sexuální násilí...
 

Halucinační bažina

Byla krásná. Dlouhé husté vlnité vlasy měly barvu ohně a smaragdové oči jí zářily. Byla středně vysoká a štíhlá. Oblečená do dlouhých bílých svatebních šatů. Poklekla k ležícímu muži. Nezáleželo jí, jestli si šaty ušpiní nebo ne. Zlehka se dotkla jeho opuchlé tváře. Zasténal. Přejela špičkou prstu po jeho tváři níž k hrudi. Cítila zlomená žebra. Cítila, jak mu každé nadechnutí způsobuje bolest. Položila mu ruku na srdce. Stále tlouklo. Jeho údery jako by ji propalovaly kůži. Stáhla ji a pak se sklonila nad jeho uchem a zašeptala: „Poddej se mi.“
Muž otevřel oči. Tedy spíš pootevřel. Víc mu napuchlost nedovolila.
„Kdo jsi?“ zachraptěl.
Měl žízeň. Už alespoň dva dny mu nedali napít.
„Kolik bolesti může lidské tělo snést, než podlehne? Proč Alane bojuješ? Poddej se mi. Zemři a já tě zavedu do světa, kde už tě čeká jen klid a mír. Kde už ti nikdo nikdy neublíží a kde tě každý bude milovat. Vím, že po tom toužíš. Každý po tom touží. Poddej se mi.“
„Kdo jsi?“ zopakoval Alan svoji otázku. Žena vstala a oči jí zaplály, když odpověděla: “Jsem Smrt.“

Alan se s trhnutím probudil.
„Zlé sny?“ prohodil Cirkis.
„Pořád nemůžu uvěřit, že jsem tě nechal hlídkovat.“
„No a taková tragédie to ani není. V tomhle jsem spolehlivý, Alane.“
Alan se posadil a promnul si oči.
„Jo, zlý sen.“
„O čem se ti zdálo?“
„Do toho ti nic není, Gabrieli!“ odbyl ho Alan.
Cirkis jen pokrčil rameny.
„Jak myslíš. Chtěl jsem ti jen pomoct.“
„S tímhle mi nepomůžeš.“
„Anis to nezkusil.“
„A ani nezkusím. Mou důvěru jsi ztratil už hodně dávno.“
„Dík za upřímnost.“
„Jo. Nemáš zač.“
Alan si znovu lehl s tím, že se pokusí ještě usnout, když Cirkis promluvil: “Ji se nezbavíš. Bude se ti o ní zdát pořád. Tak dlouho, dokud nebudeš její.“
„Co o tom víš?“ zamumlal v polospánku.
„Pronásleduje tě. Nenechá tě, dokud tě nezíská. Pořád o ní mluvíš. V Ekvádoru i v psychiatrii a teď tady. Smrti neutečeš.“
„Ale ani se jí nehodlám vzdát.“
„Ta tvá ješitnost…“
„To není o ješitnosti, Gabrieli. Jen nehodlám umřít jenom proto, že si to někdo umanul.“
„I když je to někdo jako Smrt?“
Alan pokrčil rameny a usnul.

Znovu Alana probudily až hlasy. Rozpoznal Gabriela a Isabel. Gabriel zrovna říkal: „Musíš jim to říct. Musí být na to připraveni.“
„Ano. Řeknu jim to. Neboj se. Řeknu jim to.“
„A zvládneš to ty sama?“
„Co? Říct jim to?“
„Ne. Však ty víš, co myslím. Zvládneš tím projít?“
„Zdá se mi o tom léta. Já v tom nevidím rozdíl.“
„Je v tom rozdíl. V bažině je každá vzpomínka stonásobně silnější a prakticky opravdová.“
„Já vím, Cirkisi. Já vím.“
„O čem to vy dva mluvíte?“ zaslechl ospalý hlas Seana.
„Až se všichni vzbudíte, řekneme vám to.“
O půl hodinu později posnídali a pak Isabel opatrně začala: “To, co vás teď čeká, může být pro mnohé peklo. Projít Halucinační bažinou znamená projít si svou nejhorší vzpomínkou. Určitě znovu zažijete smrt svých blízkých. Přinejmenším někteří z vás. Bude to těžké. Hodně těžké, ale věřím, že to zvládnete,“ odmlčela, „Věřím, že to zvládneme všichni.“
„To tou bažinou musíme projít určitě?“
„Bohužel, Seane. Jiná cesta nevede.“
„A hrozí nám ještě nějaké nebezpečí kromě našich vzpomínek?“
„Můžete se utopit, ale nebojte. Pokud možno, povedem vás,“ ozval se Cirkis.
„Děláš, jako by se tebe ty vzpomínky netýkaly. Nemáš žádnou špatnou?“ otázal se Sean.
Na okamžik se Cirkisovy oči střetly s Alanovými a pak zavrtěl hlavou.
„Ne. Já žádnou špatnou nemám.“
Kdyby ho v tu chvíli dobře znali, věděli by, že lže, ale takhle to nevěděl nikdo kromě Alana a ten se nehodlal o tom zmiňovat. Proč je děsit? Už tak to bude těžké. Jen si nebyl jistý, jestli zvládne svoji nejhorší vzpomínku. Pro mnoho lidí je běžná, ale jeho zasáhla víc, než mučení v Peru nebo vězení v Ekvádoru.
Sbalili si věci a vydali se na cestu. Netrvalo dlouho a začali cítit odporně se šířející puch.
„Co je to?“¨zeptala se Sonya se zakrytým nosem.
„To je pach Smrti,“ odvětil jí Cirkis.
„Cirkisi,“ napomenula ho Isabel.
„Vždyť je to pravda. Takhle páchnou rozložená těla mrtvých, kteří cestu nezvládli.“
„Tak to povzbudí,“ prohodila Sonya.
Isabel se zastavila, ostatní také. Otočila se k nim čelem a řekla: “Nemůžu vám slíbit, že to přejdete bez problémů. Nemůžu ani říct, že to bude snadné, ale my to zvládneme. Jen si věřte a následujte světlo.“
„Světlo?“
„Vyčaruju světelnou kouli. Držte se ji a nezabloudíte.“
Chvíli ještě pokračovali v cestě a nakonec stanuli před bažinou. Puch se zdesetinásobil, takže teď museli mít všichni přes nos a ústa látku. Celá bažina byla v jakési mlze, přesto viděli, že skrz bažinu vede stezka a po obou stranách stezky bublaly potůčky plné bahna. Eris se otřásla a Alan jí chlácholivě položil ruku na rameno. Otočila se a on se na ni povzbudivě usmál. Eris mu nejistě úsměv oplatila. Isabel vyčarovala kouli plnou modrého světla.
„Ani v té mlze ji nepřehlédnete,“ a s tím vykročila.
„Hodně štěstí,“ popřál jim Cirkis a vstoupil na stezku. Takhle se tam postupně dostali všichni. Alan, Sean, Sonya, Eris a Andy. A mlha jako by za nimi uzavřela cestu zpátky.

Zavrtěla se na posteli a posadila se. Zezdola k ní přicházely zvuky boje, křik a bolestné sténání. Vstala z postele a přešla k oknu. Vyhlédla z něj a spatřila, jak se několik mužů pokouší dobýt dovnitř hradu a dostala strach. Vyběhla z pokoje a vběhla do pokoje svých rodičů. Otce neviděla, ale matka stála u okna.
„Mami,“ zavolala. Otočila se.
„Isabel. Běž zpátky do postele.“
„Co se to děje, maminko? Mám hrozný strach. Nějací muži se k nám dobývají a zabíjí naše přátelé.“
„To bude dobré, Isabel. Nikdo ti neublíží.“
„Kde je táta? A Christian?“
Než stihla žena odpověď, dovnitř vběhl Isabelin otec.
„Kde je Christian?“ zeptala se žena.
„Ztratil se. Když prorazili bránu, nastal strašný chaos. Isabel musí pryč.“
„Bez brášky nepůjdu!“ postavila si Isabel hlavu.
„Ne. Ty musíš jít! Musíme zachránit alespoň tebe.“
Ženiny oči se střetly s mužovými.
„Neboj se. Christian se o sebe postará. Je mu dvanáct. Zvládne to.“
Žena ji vzala za ruku a všichni tři běželi nějakou chodbou. Dostali se do místnosti s velikým krbem. Otočili ji k sobě a poklekli.
„Isabel, zlatíčko. Pošleme tě do lidského světa. Tam budeš v bezpečí.“
„Nechci vás opustit.“
„Taky nechceme, abys odešla, ale musíš. Musíš do bezpečí, aby ses jednou vrátila a Istrii zachránila.“
„Ne, já nechci,“ osmileté Isabel začaly po tvářích stékat slzy.
„Milujem tě, dceruško. Nikdy na nás nezapomeň.“
Pak začali odříkávat kouzlo. Isabel neslyšela, co říkají, protože brečela a pak se v krbu otevřel vír a Isabel vcucl.

Isabel otevřela oči a uvědomila si, že jí po tvářích stékají slzy. I když to ve snech prožívala znovu a znovu, tohle bylo jiné. Opravdovější. Jako by se vrátila do té chvíle před jednadvaceti lety. Znovu slyšela hlasy svých rodičů. Znovu cítila doteky své matky a chlácholivý hlas jejího otce. Snažila se slzy zastavit, ale marně. Klopýtla, ale neupadla. Pak se nohou dotkla břehu.

Sprchoval se. Nechal vodu stékat přes svoje štíhlé pevné tělo. Bylo mu dvacet pět a rád se sprchoval. Miloval vodu a miloval život v armádě. Obzvlášť obdivně vhlížel k plukovníkovi Icemanovi a byl šťastný, že může sloužit v jeho pluku. Začal si prozpěvovat, a proto neslyšel, jak se dveře otevřely a dovnitř vstoupilo několik mužů.
„Jestlipak je tvůj zadek stejně dobrej, jako tvůj zpěv, Gabrieli?“ otázal se jeden z nich. Gabriel se otočil, přičemž sáhl po ručníku, aby se zakryl. Nebyl stydlivý, ale před těmihle chlápky se vážně nechtěl ukazovat. Zasmáli se.
„Myslím, že tohle nebudeš potřebovat, Gabrieli.“
„Já bych řekl, že ano. Co tu chcete?“
„Tvůj zadek,“ odpověděli mu upřímně a znovu se zasmáli. Gabriel polkl. Věděl, že se to v armádě děje, ale nikdy si nemyslel, že by to mohlo potkat zrovna jeho.
„Nemusíš se bát. Bude to rychlý a takřka bezbolestný.“
„Na tohle si najděte někoho jiného. Zmizte nebo budu křičet.“
„Jen si klidně křič jako nějaká ženská. Alespoň nás tím pěkně vyrajcuješ. Podívej. Jsme jenom čtyři. Odlož ten ručník, otoč se čelem ke zdi, roztáhni nohy a zbytek už nech na nás.“
Gabriel však zavrtěl hlavou a jeden z nich si jako by nešťastně povzdechl.
„Víš. Je mi děsně nepříjemný tě do něčeho tak pěkného nutit.“
Zarazil se.
„Ne, vlastně není a jsem rád, žes odmítl. Bude větší zábava.“
Znovu se zasmáli a Gabrielovi přejel mráz po zádech.
„Hele. Hoši. Najděte si někoho jiného. Třeba Thomas vám takovou rozkoš určitě poskytne sám a dobrovolně, ale já jsem výhradně na něžné pohlaví.“
„A to nás má jako zajímat? Ne, ne. Vybrali jsme si tebe.“
Pokynul dvěma mužům a ti ke Gabrielovi přistoupili a chtěli ho obrátit ke zdi, ale Cirkis jednomu vrazil pěstí do obličeje a druhého nakopl do holeně.
„Promiň. Chtěl jsem kopnout výš.“
V tu chvíli mu muž oplatil ránu do žaludku, až se Gabriel prohnul a upustil ručník. Druhý ho chytil pod krkem a přitiskl ke zdi. Gabriel se začal dusit. Jejich kápo k němu přistoupil a do ucha mu pošeptal: “Budeš hodný?“
Gabriel mu plivl do tváře a kápo pokynul muži, co ho držel. Ten ho pustil, ale než se stačil Gabriel nadechnout, udeřil ho znovu do břicha. Gabrielovi se podlomila kolena. Pak ho zvedli a otočili, přičemž ruce mu přitiskli na zeď a nohy roztáhli. Gabriel se pokusil bránit, ale byl oslabený. Neviděl, co se děje za ním, ale zřejmě se ten jejich kápo svlékal.
„Ještě si to můžete rozmyslet. Za tohle vás čeká vězení.“
„A kdopak nás asi tak potrestá?“
„Plukovník Iceman.“
„Nebuď směšný. Nikdy se to nedozví.“
„Řeknu mu to.“
V tu chvíli ho zatáhl za vlasy a ke krku mu přiložil nůž.
„Něco tomu svému milovanému plukovníku řekneš a další den skončíš na skládce s podříznutým hrdlem. Jasný?!“
Gabrielovi bolestí vytryskly slzy, ale podařilo se mu přikývnout. Kápo nůž podal jednomu z těch chlápků a pak do něj hrubě pronikl.

Cirkis si promnul oči. Věděl, že uvidí tohle, že to znovu zažije, ale doufal, že to nebude takové utrpení jako předtím. Jak byl bláhový, když tomu věřil. Tahle bažina nevytahovala jen vzpomínky. Ona je realizovala. Byl mladý a život i kariéru v armádě před sebou, ale strach a obavy, že se to bude znovu opakovat, byly silnější. Ano, mohl to říct Alanovi a Alan by s tím určitě něco udělal, ale pro něj by už stejně bylo pozdě. Vsadil by se, že by svůj slib splnili a následujícího dne by někdo našel jeho tělo na skládce. Proto raději zvolil útěk, i když to znamenalo dezerci.

Odemkl dveře a vstoupil dovnitř. Zavřel za sebou a kabát odložil na věšák, boty do botníku. Claire měla ráda pořádek a on jí v těhlech maličkostech rád vycházel vstříc. Obvykle ho už šla přivítat, ale teď nic. To už samo o sobě bylo divné. Rozhodně byla doma, protože nikdy nenechávala odemčeno, když někam šla. I kdyby to mělo být k sousedce na chvilkový pokec.
„Claire? Claire?“ volal, ale nikdo ne neozýval. Nakonec ji našel na půdě. Seděla v houpacím křesle a prohlížela si jejich společné fotky. Byly to fotku z mola, fotky z poutě. Mnoho fotek bylo z jejich svatby a svatební cesty. Byli v Egyptě. Viděli mnoho památek, koupali se, potápěli. A také milovali v zátokách na bílém písku, kde jim společnost dělaly jen hvězdy a šumění vln.
„Claire. Co se děje?“ zeptal se tiše. Ve vzduchu cítil předzvěst něčeho špatného. Přistoupil před křeslo a poklekl naproti ní.
„Co se děje, Claire?“
„Miluju tě, Alane. Hrozně moc tě miluju, ale ty jsi major a máš spoustu práce a spoustu akcí a skoro nejsi doma…“
Alan už už otvíral ústa, ale Claire ho nenechala:“Ne. Nech mě domluvit. Přátelé mě odrazovali od sňatku s vojákem, ale já toho nelituju. Nikdy jsem žádného muže nemilovala jako tebe a nikdy milovat nebudu, ale nemůžu už takhle nadále žít. Trávit dny i noci, opuštěná v tomhle obrovském domě, který jsi zdědil po rodičích a který měly zdědit naše ratolesti, ale je mi dvacet osm a bojím se, že by žádné nebyly, kdybych zůstala s tebou.“
Alan se znovu nadechoval, a proto Claire rychle pokračovala: “Vím, že kdybych tě požádala, abys odešel z armády, odešel bys, ale taky vím, že armáda se stala po smrti tvých rodičů druhým domovem a neodpustila bych si, kdybych viděla, že se trápíš. Moc mi na tobě záleží.“
„A proto mi teď ubližuješ?“
„Alane. Nedělej mi to těžší, než už to mám. Prosím.“
Alan na ni mlčky hleděl, a proto Claire dodala: “Chci se rozvést, Alane.“
„Máš rozvodové papíry?“
Claire překvapilo, jak snadno to Alan vzal, ale když se mu podívala do očí, viděla, jak ho to uvnitř bolí.
„Ano. Doufala jsem, že to podepíšeš ještě dneska.“
Claire mu podala rozvodové papíry a tužku. Alan na ně pohlédl. Když je teď podepíše, ztratí Claire navždy, ale nemohl ji u sebe držet. Podepsal to a papíry jí vrátil.
„Děkuju, Alane. Jestli chceš, sbalím si svoje věci ještě dneska a odejdu.“
„A kam půjdeš?“
„Do hotelu. Nebo ke kamarádce.“
Alan zavrtěl hlavou a vstal.
„Zůstaň tady. Já půjdu.“
„Nemůžeš. Tohle je tvůj dům.“
„Nech si ho. Mě je na nic. Stejně jsem většinou někde v terénu a nechci, aby zel prázdnotou. Doufám, že ten dům jednou naplní radostný křik dětí.“
Odcházel. Claire byla v pokušení na něj zavolat, ale nakonec si to rozmyslela. Nechtěla mu ještě víc ubližovat.

Alan zamrkal. Nikdy svoje pocity příliš nedával najevo. Už léta nebrečel. Naposledy to bylo na pohřbu jeho rodičů, když zemřeli v letadle s tím slavným boxerem. Bylo mu patnáct a neměl žádné jiné příbuzenstvo. Proto měl jen dvě možnosti. Jít do sirotčince nebo do armády. Okamžitě si vybral armádu. On miloval své rodiče. Uměli ho vychovávat. Otec byl lékař. Naučil ho mnoho ze své praxe a on věděl, že to víc zužitkuje v armádě než v sirotčinci. Matka byla kabaretní zpěvačka. Poté měl tak pěkný hlas, ale umění ho nikdy nelákalo. Spíš tvrdá práce a disciplína. Chtěl dělat něco, kde nebude mít moc času přemýšlet o bolesti a vzpomínat na ty, jež mu byli vším. Až s Claire se jeho srdce znovu naplnilo štěstím a láskou, ale když se s ním rozvedla a on odešel, cítil, že u ní nechal kus svého srdce. A ten zbytek uzamkl do železné truhlice, kterou hodil na nejhlubší místo Černého moře. Žádnou ženu už pak nemiloval tak jako Claire, i když by si to mnohé zasloužily, ale on to už nedokázal. Ne snad, že by ta truhlice nešla vytáhnout, ale proto, že se bál, že přijde i o další část svého srdce a to bylo něco, co nehodlal riskovat.

Šestiletý chlapec stál před školou a čekal, až ho někdo vyzvedne. Jeho šofér měl zase zpoždění. Bude muset svému otci říct, aby ho vyrazil. V tom uviděl přijíždět černou dodávku. Instinkt mu velel utíkat se schovat, ale dětská zvědavost byla silnější. Zastavili těsně před ním. Chlapec se ani nepohnul. Vystoupil z ní muž v černým brýlích.
„Půjdeš se mnou, chlapče!“ přikázal mu.
„Vy ale nejste můj šofér.“
„Jsem nový.“
„Táta by mi o něm řekl.“
„Nestihl to.“
„Tohle na mě nezkoušejte!“ odvětil mu chlapec drze.
„Na tohle nemám čas!“ zavrčel muž a uchopil chlapce za ruku. Chtěl ho odtáhnout do dodávky, ale chlapec ho kopl do holeně. Nebyla to příliš silná rána, ale přesto přinutila muže chlapce pustit. Ten se dal do běhu. Utíkal, ale neměl moc šance. Muž ho dostihl a uchopil do náruče. Kopající ho hodil do dodávky, až mu na několik vteřin vyrazil dech. Pak zavřel dveře, a když Sean nabral dech, cítil, jak se dodávka rozjela. Mohl začít křičet, ale stejně by ho nikdo neslyšel. Rozhodl se šetřit si síly. Nejeli dlouho. Zastavili asi po půl hodině. Dveře se otevřely a do vozu hrábly ruce a vytáhly Seana ven.
„Pusťte mě!“ poručil panovačně, ale majitel rukou na jeho rozkaz nedbal. Místo toho ho nesl pryč, jako by vůbec nic nevážil. Strčil ho do nějaké chladné ztemnělé místnosti a dveře zamkl. Sean netušil, kolik času tam strávil, ale sem tam mu donesli jídlo nebo pití. Byla tam zima a on je několikrát žádal, aby mu přinesli pokrývku nebo svetr, ale únosci ho vědomě ignorovali. Proto nebylo divu, že se nachladil a skoro umřel. Poslední, na co si pamatoval byla žena ve svatebních šatech s vlasy jako oheň říkajíc: “Ještě ne,“ a pak se probudil až v nemocnici, kde mu řekli, že ho zachránili na poslední chvíli. Když jim řekl o té ženě, přisoudili to dětské fantazii a stavu.

Sean potřásl hlavou. Tuhle vzpomínku si příliš nepamatoval a věděl taky proč. Vzpomínat na únos a skoro vlastní smrt nebylo nic příjemného. Navíc mu bylo šest a v jeho věku děti zapomínají, když pak dospějou. Ani s ním nikdo o tom nemluvil a ani on nevyzvídal. Jen nikdy nezapomněl na tu ženu. Samozřejmě o ní už potom nikdy nemluvil. Nechtěl, aby ho považovali za blázna, ale její krása byla téměř oslepující a Sean si nejasně vzpomínal, že kolem ní byla i jakási zář, která ho udržela naživu.

Sonya ležela na posteli. Ruce i nohy přivázány k nohám postele. Oblečená do modrých šatů, jak si to její klient přál, ale s roubíkem v ústech, což už neměla v popisu své práce. Škubala sebou. Trhala, ale bylo to marné. Byla svázána příliš pevně. Její klient mezitím chodil po bytě a něco připravoval. Sem tam se na ni podíval, usmál se a řekl: “Neboj se, holčičko. Už brzo zažiješ tu nejlepší jízdu.“
Něco zavrčela, ale přes roubík jí nebylo rozumět. Nakonec k ní muž přistoupil a vytáhl nůž. Sonya na něj hleděla s doširoka rozevřenýma očima. Přeřezal ramínka šatů a pak jí vytáhl roubík.
„Tak slečinko. Klidně si křič, jak chceš, ale ať ti taky zbude nějaký hlas na to, až budeš křičet rozkoší. Podívej. Tady ta kamera nás bude natáčet. Mě a tebe a mé kamarády. Hezky si užijem.“
„Tohle nemáte v ceně,“ odvětila mu Sonya ještě pořád klidně. Muž jménem Patrick zajel rukou pod šaty. Sonya byla bez spodního prádla. Chvilku jen tak přejížděl rukou po jejím těle a pak ji dost bolestivě zmáčkl ňadro. Sonya vykřikla.
„Neboj se. Až na to dojde, nebudeš svázaná.“
„A co kdybychom si dali jedno kolo teď, abys mohl říct kamarádům jaká jsem. Hm?“ vyzvala ho Sonya. Patrickovi se ta představa líbila.
„Ano. To bych mohl.“
Rozvázal ji a začal líbat. Sonya mu polibky oplácela a pak ho udeřila do břicha. Chtěla utéct, ale Patrick ji chytil za vlasy a stáhl zpět. Ruku přitiskl k jejímu krku. Sonya se bránila. Svými vypěstovanými nehty ho škrábla do tváře. Zavrčel a udeřil ji. Na několik vteřin ztratila vědomí. Začal si rozepínat kalhoty. Sonya se ještě jednou vzmohla na odpor. Vyskočila na nohy a běžela ke dveřím, když po ní Patrick skočil a uchopil ji za nohu. Trhl a Sonya upadla. Okamžitě si na ni sedl. Sonya se bránila, škrábala ho a snažila se ho praštit do nosu, ale on jí svoji ruku položil na nos a ústa a Sonya začala z nedostatku kyslíku slábnout. Nakonec ztratila vědomí. V tu chvíli dovnitř vešli tři Patrickovi kamarádi.
„Co je? To už ses nemohl dočkat?“
„Ne. Trošku zlobila. Teď počkáme, až se probudí a začne legrace. Chtěl jsem ji poskytnout pohodlí a dělat to na posteli, ale ona má asi radši zem, děvka jedna. Přines tu kameru sem, Danny.“
Danny tak učinil a kamarádi si dali ještě pár skleniček, než se začala Sonya probouzet.
„Ahoj, buchto. Doufám, že si stejně nadržená jako my.“
Zasmáli se. Sonya se pokusila zvednout, ale neměla sílu. Nevěděla, že jí Patrick píchl drogu, když byla v bezvědomí. Teď byla při vědomí, ale nemohla se hýbat. Mohli s ní dělat, co chtěli a toho hodlali využít. Patrick se zvedl od stolu a trochu opileckým krokem k ní došel. Sonya chtěla zavřít oči, aby se na něj nemusela dívat, ale nemohla udělat ani to. Byla naprosto paralyzovaná. Roztrhl jí šaty a začal ji hrubě líbat. Na rtech, na šíji, na ňadrech. Vychutnával si každičký centimetr její kůže, ale Sonye to žádnou rozkoš neposkytovalo. Nakonec do ní pronikl. Když se uspokojil, byl na řadě jeho další kamarád, a když droga přestala účinkovat, prostě ji zmlátili, aby se nemohla bránit a pokračovali dál. Dalšího dne ji našla policie. Nechali ji odvézt do nemocnice a chtěli odejít, když si všimli, jak ze škvíry pod dveřmi vytéká krev. Otevřeli dveře a spatřili ty čtyři muže. Leželi v kalužích krve, která vytekla z jejích bodných ran. Jeden měl i nůž zaražený v oku.
„Myslíš, že to udělala ona, aby se pomstila za to, co ji ti sviňáci udělali?“
„Viděls ji, ne? Sotva se hýbala. Spíš se porvali a takhle to dopadlo.“
V nemocnici udělali Sonye běžná vyšetření. A zatímco je prováděli, Sonya se vzpomínkami vrátila k té noci. Živě si pamatovala, jak jí znásilnili čtyřikrát za sebou, jak ji zmlátili a pak odešli do vedlejšího pokoje. Ležela tam. Nahá, ponížená a bezmocná. Měla takový vztek. A hlavně na sebe, že byla tak hloupá a nechala se svázat. To nikdy předtím nepovolila, ale ten chlapík měl v sobě jakýsi šarm. Vztek se změnil na hlubokou nenávist a zlost. Vstala a stále nahá odkráčela do kuchyně, neustále se přidržujíc zdi, protože jinak by upadla. Vytáhla nůž. Ani si neuvědomila, co dělá. Jen se chtěla pomstít. Chtěla, aby zaplatili za to, co jí udělali. Otevřela dveře. Byli překvapení, když ji uviděli. Čekali, že po jejich radovánkách bude ještě nějakou dobu v bezvědomí. Na okamžik zaváhala, ale jen opravdu na okamžik. Pak viděla, že si pouští to odporné video a zaútočila na ně. První našel rychlou smrt. Bodla ho přímo do srdce. Další ji chtěli odtrhnout, ale bodla do břicha, třetího do nohy. Ten čtvrtý se chtěl dát na útěk, ale Sonya po něm skočila. Porazila ho na zem a bojovali spolu. Vyrazil ji nůž z ruky, ale Sonya se dokázala bít i beze zbraně. Ten s poraněnou nohou se dostal zezadu k Sonye a chytil ji za vlasy.
„Tak tobě to nestačilo, mrcho?! Chceš další kolo?!“
Pak kývl na toho ještě nezraněného muže.
„Tak Migueli. Ukaž té děvce, že si nesmí dovolovat. Já ti ji tady přidržím!“
Miguel se svlékl a Danny smýkl se Sonyou na zem a přidržel ji ruce.
„Dělej! Chci taky!“
Jenže Sonya se už nehodlala vzdát. Nohama do Miguela kopla a Dannymu se vytrhla. Udělala přemet, sebrala nůž ze země a usekla Dannymu ruku. Ještě několikrát ho bodla do hrudi a pak se ohlédla na Miguela, který se teprve vzpamatovával. Když ji uviděl, myslel si, že před sebou vidí bohyni pomsty. Celé tělo, obličej i vlasy měla od krve.
„Prosím. Prosím. Ušetři mě,“ začal škemrat, ale Sonya mu jediným pohybem zarazila nůž hluboko do oka. Chvíli klečela nad jeho mrtvolou a pozorovala vytékající krev. Nakonec vstala, zavřela za sebou dveře a odešla do koupelny, kde zvracela. Poté vlezla do sprchy a sprchovala se tak dlouho, dokud ze sebe nesmyla všechnu krev. Vyšla, osušila se a chtěla se obléct, ale došla jen k místu, kde ji znásilnili. Tam klesla na zem a ztratila vědomí. Probudil ji až příchod policie.

Sonya si pročísla vlasy. Doufala, že to byla jen noční můra. Že nic z toho se nestalo. Sama sebe o tom přesvědčila, a proto to nikomu nikdy neřekla. Ona zavraždila člověka. Zavraždila čtyři muže, a i když to byli parchanti, neměla je zabít. Měla je udat. Nechat zatknout, ale co kdyby je jednoho dne pustili a oni by jí znovu ublížili? Nebo někomu jinému? Jiné dívce. Věděla, že tenkrát takhle o tom nepřemýšlela. Že tenkrát na chvíli přišla o rozum a pozabíjela je, ale teď potřebovala uchlácholit svoje svědomí. Svědomí, které se probudilo, a které ji už nikdy nenechá na pokoji.

Skoro osmnáctiletá dívka vyšla z jezera. Vyždímala si vlasy a osušila. Pak se oblékla a vrátila se do vesnice. Všechno mohlo být jinak, kdyby se u řeky ještě zdržela. Do vesnice vjeli jezdci a začali na chýše házet hořící louče. Vypukl zmatek a chaos.
„Eris!“ uslyšela, jak ji někdo volá. Otočila se a spatřila své dva bratry, jak k ní běží a něco na ni křičí, ale všude bylo plno křiku a pláče dětí, že jim nerozuměla. V tu chvíli ji jeden z jezdců uchopil za pas a vytáhl nahoru před sebe. Eris sebou zmítala a snažila se z jeho sevření vymanit, ale neměla šanci. Proto jen sledovala, jak jezdci nahánějí vesničany doprostřed vesnice a jiní seskakují a oddělují je. Brzy pochopila, že je to podle věku. Její rodiče a bratr, kterému bylo přes třicet byli dány do jedné skupiny a její další dva bratři byli dáni do druhé skupiny. Znovu zkoušela jezdci utéct, ale muž byl příliš silný. Když je všechny rozdělili, jezdec, který ji držel, seskočil a pak dolů stáhl i ji. Držel ji před sebou a pak promluvil: “Vzepřeli jste se našemu pánovi! Vzepřeli jste se Argonovi! Mnozí z vás zemřou, mnozí z vás budou zotročeni a někteří z vás…,“ muž se odmlčel a Eris si byla jistá, že se to týká i jí, „…budou vyznamenáni pěkným vypálením!“
Hned na to strhl Eris rukáv a pokynul druhému muži. Ten z brašny vytáhl nějaké železo a vložil ho do ohně. Chvíli ho tam nechal a po zrudnutí přistoupil k Eris.
„Ne! Ušetřete naši dceru!“ vykřikla nějaká žena, ale jezdec ji udeřil do tváře.
„Nebuď nedočkavá! I na tebe dojde!“
„Budeš první, maličká. Staneš se příkladem pro všechny.“
Poté kývl na muže, co držel rozžhavené železo a ten ji železo přiložil na paži. Eris zaječela bolestí a v jezdcově držení se začala svíjet.
„Jen se svíjej. Jen si křič. Alespoň budou mít mí muži víc chutě do práce.“
Její křik nakonec zeslábl a jezdec přikázal: “Posekejte jim hlavy a těm pod třicet dejte okovy a odveďte je!“
Eris chtěla odvrátit hlavu, ale jezdec ji nutil se na to dívat. Držel ji za bradu tak, aby všechno viděla, dokud nebyli všichni starší třiceti let bez hlavy. Pak ji shodil do prachu, vyskočil na koně a odcválal pryč.

Eris pootočila hlavou. Věděla, že tomu neuteče. Její rodiče, její nejstarší bratr. Její sousedé a všichni, které znala a měla ráda. Ti všichni byli bez hlav. V srdci cítila tupou bolest a chuť po pomstě, ale věděla, že by neměla šanci. Že kdyby zemřela, nikdy by už svoje dva bratry nespatřila. Tedy pokud ještě žili. Snažila se tuhle myšlenku zahnat, ale ona ji pronásledovala jako temný stín.

Čtyřicetiletý muž spěchal z práce za svou ženou a dcerou, které na něj čekaly v nákupním středisku a vybíraly mu dárek. Dneska měl narozeniny. Rozloučil se s asistentkou a nastoupil do svého auta. Přijel k obchodnímu centru. Vystoupil z auta a viděl, jak k němu jeho dcera Natálie běží. Nikdy k němu však nedoběhla. Ozvala se strašlivá rána, zvuk tříštícího se skla a do Andyho narazila tlaková vlna a odmrštila ho na kontejner. Andy se sesul na zem a upadl do bezvědomí.
Probral se až v nemocnici, kde mu sdělili, že má naraženou páteř a silný otřes mozku. Když se zeptal na svoji rodinu, s lítostí mu oznámili, že se už nedalo nic dělat. Byli mrtví dřív, než k nim dorazila záchranka. Pohřeb byl pro Andyho to nejhorší, co kdy v životě zažil. Skoro nezvládl před jedenácti lety pohřeb svých rodičů, když byli zavražděni. Tenkrát ho podržela jeho žena a tříletá dcerka, ale dnes tu nebyl nikdo, kdo ho podržel. Jeho přátelé se snažili, ale nebyli dostatečně silný motiv pro to, aby žil dál. Z pohřbu šel přímo do baru, rozhodnutý upít se k smrti, aby mohl být znovu se svou rodinou. Naléval do sebe jednoho panáka za druhým, a když mu už barmanka odmítla nalít, odešel do jiného a pak do putyky. Tam jim bylo jedno, kolik toho vypije, hlavně když zaplatí a Andy platil předem. S prvními ranními paprsky se vypotácel z putyky a zamířil ke kolejím. Věděl, že tudy pravidelně projíždí vlak v tuhle ranní hodinu. Stoupl si na koleje a čekal. Ve stejnou chvíli, kdy viděl vlak přijíždět, úplně mimoděk pohlédl na stranu a spatřil tam ženu ve svatebních šatech. Tolik se podobala jeho ženě Melisse, když se tenkrát brali. Sešel z kolejí a vlak projel, aniž by se Andymu něco stalo. Když se dopotácel blíž, všiml si, že ta žena má vlasy jako oheň.
„Ještě ne,“ řekla mu a on upadl do komatu. Probral se až o několik týdnů později v nemocnici, kde mu řekli, že ho našel náhodný kolemjdoucí, ale Andy by přísahal, že viděl ženu ve svatebních šatech a že ta ho zachránila.

Andy se roztřeseně nadechl a pak vydechl. Nebýt té ženy, už by byl mrtvý. Na jednu stranu ji za to nenáviděl, ale na druhou stranu alespoň mohl pátrat po vrahovi své rodině. Toho dne tam zemřelo na tisíc lidí. Tisíc duší odešlo do nebe, do pekel. Tisíc duší zarmoutilo blízké a přátelé. Klopýtl a nohou vkročil do bažiny. Chtěl ji vytáhnout, ale okamžitě ho něco začalo stahovat.
„Alane!“ zakřičel.
Všichni už stáli v bezpečí na druhé straně bažiny, když zaslechli Andyho zavolání. Otočili se a viděli, jak Andyho bledě mrtvolné ruce tahají dolů do bažiny. Alan na nic nečekal. Vrhl se zpátky do bažiny a neslyšel už Cirkisovo: “Alane, ne!“

Stan uprostřed džungle, chladné okovy na zápěstí. Alan zvedl hlavu a rozhlédl se. Byl znovu v Peru, ale tohle bylo jiné. Věděl, že to není vzpomínka. Že se to děje doopravdy, ale nevěděl, jak je to možné. Přece se sem nemohl dostat skokem do bažiny. Závěs stanu se poodhrnul a dovnitř vstoupil Santiago. Tohle určitě nebyla vzpomínka, protože si byl stoprocentně jistý, že Santiago u něj nebyl, když ho zajali Peruánští vzbouřenci. Santiago byl vysoký a hodně snědý. Ostatně byl Jamajčan. Měl krátké černé vlasy a tmavě hnědé oči. Ty se do Alana chvíli zavrtávaly, než promluvil: “Alane, Alane. Ty pořád musíš někoho zachraňovat, což?“ udeřil ho do břicha. Alan zatnul zuby.
„Ale já věděl, že to uděláš a víš jak?“
Znovu ho udeřil.
„Protože tě znám. Vím o tobě všechno. O tobě a tom tvém znaku. Jaké to je? Sloužit poslední královně Istrie a zároveň největšímu nepříteli Istrie?“
Další rána.
„Jak tohle všechno víš?“ zeptal se ho Alan stále zatínajíc zuby. Santiago přesně věděl kam udeřit, aby to Alana co nejvíc bolelo. Prstem zakroužil po Argonově znaku.
„Jak málo mě znáš, Alane. Myslel sis, že jsem pouhý překupník drog, stejně jako tví nadřízení, ale všichni jste se šeredně spletli. To mně vděčíš za tenhle překrásný znak. To mě vděčíš za to, že tě Peruánci nezmučili a pak tě nezabili a nehodili džungli, ať se postará o tvou mrtvolu.“
Další pěstí do žaludku. Alan se téměř prohnul.
„Bolí to, co? Měla to být jen halucinační bažina. Měli jste vidět jen ty svoje nejhorší vzpomínky. Mimochodem. Tvoje je opravdu dojemná. Skoro jsem se rozplakal, ale bažina dovede vzpomínky i zrealizovat. Proto tu teď jsme.“
„Co…? Jak?“
„Ptáš se, jak jsem se sem dostal? Co jsem zač?“
Už alespoň po páté ho udeřil.
„Odpovědi ti určitě poskytne tvůj milovaný přítel Gabriel. Já jen chci, abys věděl, že Argon vždycky dosáhne svého.“
Potom ho udeřil ještě jednou a naposled a Alan se zhroutil na zem. V tu chvíli do něj vstoupil jakýsi stín, ale Alan si ničeho nepovšiml.
„Alane! Slyšíš mě, Alane?“
Někdo jím cloumal. Alan zvedl hlavu, ale přes clonu bolesti ho nepoznal. Poznal ale hlas.
„Gabrieli?“
„Jo. Jsem to já. Zvedej se. Tady nemůžeš zůstat. Kdyby ses nadýchal výparů, do pěti minut bys umřel.“
„A Andy?“
„Je v pořádku. Stihli jsme ho se Sonyou vytáhnout včas. Co tě to popadlo?! Mohls tam umřít!“
Alan neodpověděl. Cirkis ho dovedl na břeh a položil do trávy.
„Kde jsou ostatní?“ zeptal se Alan, když nikoho neviděl.
„Poslal jsem je napřed. Eris nechtěla, ale naštěstí ji Isabel domluvila.“
„Proč?“
„Protože chci s tebou mluvit o samotě, Alane,“ odpověděl mu Cirkis netrpělivě, jako by mluvil s dítětem.
„A co mi chceš tak důležitého říct?“
„Cos viděl? Kdes byl?“
„V Peru. Ve stanu. Spoutaný, ale to nebyla vzpomínka. Byl tam Santiago a ten do mých vzpomínek nepatří, přinejmenším ne do téhle části.“
„Jsi si jistý?“
„Naprosto.“
Cirkisova tvář se zachmuřila.
„Co ti řekl?“
„Že Argon vždycky dosáhne svého a ty mi řekneš, o co tady jde.“
Alan se na Cirkise pronikavě zadíval.
„Santiago není člověk, že?“
„Ne, to rozhodně není. Byl to vrchní čaroděj Isabeliných rodičů. Byl velmi ctižádostivý a chladný. Aby ochránil Istrii, byl schopen zajatce mučit i magií, což mu král a královna zakázali okamžitě, jak se to dozvěděli a propustili ho. Měl strašlivý vztek. Vztek, který se brzy změnil v nenávist, jak už to tak chodí. To on vytvořil portály do našeho světa. To on přivedl bratry a místo toho, aby Istrii chránil, jak si předsevzal, nechal ji zničit. Proto ho staré zákony Istrie uvěznily v bažině a do našeho světa se znovu dostal jenom proto, že i v bažinách si vytvořil portál.“
„Takže oni jsou od nás?“ zeptal se Alan nakonec.
„I tak by se to dalo říct. Bohužel ti neřeknu, odkud přesně. To by bylo pro jejich oslabení důležité, ale jsou takříkajíc od nás.“
„A jejich jména neznáš?“
„Kdyby ano, už dávno bych je zkusil zastavit, nemyslíš?“
Alan neodpověděl a Cirkis dodal: “Jejich tajemství znali jen tři lidé. Dva jsou mrtví a třetí, Maky, přísahala, že jejich tajemství udrží v tajnosti do konce svého života.“
„Proč?“
Cirkis pokrčil rameny.
„Nevím. Nikdy jsem s ní nemluvil.“
„Tak jak to víš?“
„Za těch deset let jsem se toho naučil dost.“
„A ti první dva? Kdo to byli?“
„Isabeliny rodiče, ale zemřeli dřív, než to tajemství stačili někomu říct.“

Večer si vzala Isabel hlídku. Byla unavená ze všech nejmíň. Hleděla do plamenů ohně a zničehonic pohlédla na Alana. Poklekla k němu a vyhrnula mu tričko. Spatřila ošklivé podlitiny. Okamžitě se natáhla pro brašnu, vytáhla mastičku a natřela mu je.
„Bude v pořádku,“ ozval se Cirkis.
„Ano. Já vím, ale nechci, aby ho to bolelo.“
Cirkis si povzdechl, když viděl s jakou péčí se Isabel o Alana stará.
„Ty k němu něco cítíš?“
„Je to jen přítel.“
„Takhle se nedotýkáme přátel.“
Isabel Alanovi tričko zase shrnula a vrátila se na místo.
„Proč nespíš, Cirkisi?“
„Přemýšlím.“
„O své nejhorší vzpomínce?“
„Ne, o té ne. To už je dávno za mnou. Přemýšlím spíš o tobě a tvém bratrovi.“
„Přežil to, že ano?“
„Ano, přežil, ale Argon z něj udělal nájemného vraha a taky ho podle toho pojmenoval.“
„Assassin,“ povzdechla Isabel.
„Ano. Assassin, ale měla bys vědět, že už pro něj nedělá. Vzepřel se mu a teď je na volné noze.“
„A Argon ho nezabil?“
„Však to znáš, ne? Nájemní vrazi se zabíjejí těžko.“
Isabel si povzdechla.
„Co je?“
„Nevím, jestli ho ještě někdy uvidím.“
„On tě najde. Jednou si tě určitě najde.“


 celkové hodnocení autora: 93.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 20 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Kaileen 17.06.2010, 0:10:28 Odpovědět 
   Možná, žes to přepisovala, vylepšovala, prostě dolaďovala... V sexuálním násilí si nelibuju ani omylem, to fakt ne, ale tato scéna měla být surovější co se dialogů týká. Zdálo se mi, že se muži bavili "na úrovni" vzhledem k tomu, co chtěli udělat. Rozhodně by nepadla slova jako takřka nebo s podříznutým hrdlem. Vyhrožovat někomu (obzvlášť v takové situaci), používali by výrazy hovorovější. Jinak jsem spokojená jako obvykle.
 Šíma 09.09.2007, 23:48:16 Odpovědět 
   Tahle část je opravdu drsná! Smrt ve svatebních šatech! Násilí, zabití v sebeobraně a nevydařená sebevražda! No, přejít bažinu nebyla patrně žádná legrace...

Povedl se Ti další dobrý díl, svět fantasy se střídá se vzpomínkami ze světa lidí a všechno působí jako jedna veliká mozaika, která však stále není kompletní! Za Jedna!

P.S. Chvíli jsem jen tak seděl a nevěděl, co mám napsat, ale nakonec jsem také zvítězil a napsal svůj komentář! ;-)
 Pavel D. F. 09.09.2007, 23:15:38 Odpovědět 
   No, je to síla. Hrdinové mají za sebou mnoho bolesti, někteří stáli rovnou na prahu smrti, ale ta se nad nimi kupodivu smilovala. Předurčení je tvrdě svazuje. Zlo přicházející z našeho světa musí být lidmi z našeho světa zlikvidováno. Dost netradiční propojení světů.
Vcelku nemám připomínky, snad jen některé věty Claire při rozhovoru s Alanem se mi zdály ve chvíli bolestného rozchodu trošku šroubované, ale možná je to jen takový dojem.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
Barbuch S. D.
(14.10.2020, 07:48)
Burik
(12.10.2020, 18:11)
obr
obr obr obr
obr
Pořád jsem tady
Daisy Poppy Moore
Arn Dresko VIII...
jindra
Pokojná, chladn...
RiderOnTheCobweb
obr
obr obr obr
obr

Lavór
sumus
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr