» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (2)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Je jen jediné štěstí v životě: milovat a být milován."

George Sandová

počet přístupů: 2139803

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28984 příspěvků, 4549 autorů a 303367 komentářů :: on-line: 16 ::

:: Nesplnitelný sen,který se stal ::

Jana Seemannová	publikováno: 11.09.2007, 18:26

Příběh o nesplnitelném snu,který nebylo možné vyplnit,ale nakonec se tomu tak stalo


	Úvod Obdivuji bytosti,které jsou šťastné i z pouhého pohledu na přírodu.Je neuvěřitelné,že jsou to například lidé z velkého obydleného a zašpiněného města.Jenže je to důkaz,že každý touží vidět něco co je krásné.Něco, co v něm probudí ten pocit absolutního klidu a harmonie.Ano,je to opravdu úžasný pocit,ale málokdy a málokomu se poštěstí a dostane se na své vysněné místo.Je smutné,že necelá čtvrtina lidské populace je někdy opravdu takto šťastná,ale teď nemluvím o věcném snu,ale o snu který se týká míst.V této době,je velmi malá pravděpodobnost,že se dostaneme tam kam chceme.Někdo si to připustí a svého snu se vzdá,ale někdo se svého snu nadále pevně drží a nepustí jej dokud nebude vědět,že má absolutní jistotu jeho vyplnění.Udělá cokoliv aby se dostal na své vysněné místo a takovýto typ člověka já považuji za neuvěřitelný.Poněvadž já sama mám sen a nadevše toužím spatřit své vysněné místo.Je někde tam.Někde v dáli ukryté,pod rouškou naděje.Jen ho najít.Avšak lehce se vše říká a hůře plní.To mě ale neodradí,vím,že jednou se tam dostanu.Budu šťastná,šťastná jako jsem nikdy nebyla. To místo po kterém toužím je plné přírody,květin a čisté zrcadlové vody.Všichni co tu jsou,žijí v harmonii a nehádají se ani nezabíjí.Nejsou to žádné smyšlené bytosti,i oni mají lidské pocity,ale ty pocity,které má mít každý správný člověk.Netvrdím,že všichni musí být stejní,ale pouze si přeji,aby byli všichni šťastní.Když je člověk šťastný nemusí se smát,může plakat,může se zlobit,může mít zkamenělou tvář,ale v hloubi srdce je šťastný.Víte,když se pořádně podíváte na svého přítele,nebo někoho známého,poznáte kdy je šťastný a kdy smutný.Je to proto,že ho máte rádi a chcete aby byl šťastný,chcete aby se radoval ze života jako vy.Všechno přece není jen o problémech,stresu,depresích.....nikdo nemůže stále plakat,nikdo se nemůže stále zlobit.Alespoň jednou v životě prožije chvíli,která je pro něj šťastná,chvíle kdy se směje,kdy není sám a smutný.Je to chvíle ,kterou si musíme uchovat v srdci.Chvíle,která nás povzbudí,když jsme v úzkých,když jsme smutní....od toho jsou vzpomínky. Víte,já sama jsem bývávala nepříjemná okolí a když mě teď lidé kolem mě nemají v lásce,pochopila jsem jednu věc.Udělala jsem chybu,řekla jsem,že nikoho nepotřebuji.Nepotřebuji být milována.....snad to byla ta nejhloupější věc ,kterou jsem kdy udělala.Až teď,jsem si uvědomila,jak důležití přátelé jsou.Naučila jsem se to díky své nynější kamarádce.Ona mě poučila o tom,že v životě nemůžeš žít pouze a pouze sám.Potřebuješ někoho kdo tě bude milovat a kdo tě povzbudí.Měla pravdu a já jí chci touto knihou poděkovat.I kdybych se s ní měla pohádat a už s ní nemluvit,vždycky jí budu vděčná.Jmenuje se Kateřina Dobrovolná.Pokud někdy budete tuto knihu číst a pokud ji někdy potkáte,uvidíte už jen na pohled,že v přátelství je to ta nejvěrnější bytost.Také jsem velmi vděčná své třídě,že mě poučila o následcích nepřátelského chování a doufám,že se splní jejich největší sen a oni budou šťastní.I moje rodina si zaslouží něco málo slov.Táta,který mi neustále říkal,ať si najdu přátele ,ale já nechtěla.Pak jsem byla smutná,že o mě nikdo nestojí.Uvědomila jsem si ,že mi radil dobře.Máma,která mi byla oporou,při mých problémech a nakonec moje sestra,která je nejchytřejší člověk kterého znám.Poučila mě,že vnucováním svých povídek nikdy nikoho za přítele nezískám.Moc jí děkuji za tuhle radu,protože měla pravdu. Doufám,že i vy jste se poučili z rad,které vám dali vaši nejbližší.Pokud se vám zdá,že občas přehání a nebo že jsou to rady nesmyslné,tak se nad tím nejdřív zamyslete.Třeba zjistíte,že oni sami už něco podobného zažili a chtěli vám jen pomoci,aby se vám to také nestalo.Když se s některou osobou pohádáte,bylo by nejlepší nechat ji pár dní být a pak se jít omluvit,přestože by to byla její vina.Nejde tu přece o hádku,která má roztrhnout váš svazek navždy! Doufám,že jste mým slovům porozuměli.Pokud si teď říkáte:tak holka je praštěná“ chápu vás,ale vidíte,že dospělí lidé nejsou jediní,kteří se snaží porozumět lidským citům. To je vše co jsem vám chtěla říct.Doufám,že se vám moje kniha bude líbit a přeji vám hodně šťěstí do splnění vašeho snu. Nesplnitelný sen,který se stal Byl to den jako každý jiný,Katrin končily prázdniny.Tato mladá dívka,byla ve věku 15-ti let.Měla černé vlasy a modro-šedé oči.Byla to pohublá vybledlá dívka,která byla okolí uzavřená.Nosila oblečení,které nebylo nijak zvlášť zajímavé.Nebyla typ holky,která nosí oblečení poslední módy.Její povaha nebyla klidná,ale ani divoká.Katrin byla dominantní a byla samotářská,přesto měla kolem sebe spoustu lidí,kteří s ní chtěli komunikovat. Poslední týden prázdnin strávila psaním povídek,byl to její nejoblíbenější koníček.Přestože v psaní nijak zvlášť nevynikala,bavilo jí to a ráda si je sama četla.Jenže její zájem působil na ostatní provokativně.Odsuzovali jí a nadávali, pravdou ale bylo,že Katrin je doslova svým psaním otravovala.Psala kdekoli a kdykoli a to jim zřejmě vadilo.Avšak dál psala a jediný člověk,který byl ochoten je číst,byla její jediná a nejlepší kamarádka Káťa.Katrin byla moc šťastná,že se jí její povídky líbí a proto je psala dál a psala je tak jak si je přála Káťa.Stýkaly se o prázdniny i o školu,avšak mnohokrát mezi nimi byly problémy.Obě byly totiž stejné povahy a neustále se hádaly kvůli každé hlouposti.Jenže stejná povaha,neznamenala jediný problém...Katrin nerozuměla Kátě když mluvila o moderní hudbě a nebo o typických holčičích věcech a Káťa jí naopak nechápala ,když mluvila o různých problémech lidí.Při jednom rozhovoru se to pokoušely vyřešit. „Víš kdo to je Nelly?“řekla Káťa,když ji Katrin doprovodila k domu,celou cestu si povídaly o zájmech.Katrin na ní nechápavě hleděla a jenom zavrtěla hlavou.Káťa si povzdychla. „Víš alespoň co se teď nosí?“ „Jako typ oblečení?“ „Jo“ „No...nevím.“ „Ježiši,vždyť ty skoro nic nevíš Katrin,takhle mezi lidi nikdy nezapadneš.Ty se nechováš jako normální puberťák!“ „Proč si to myslíš?Mluvím jako puberťák,oblíkám se jako puberťák...“ „Jenže,nesháníš kluky,dokonce to odsuzuješ.Pak taky pořád mluvíš o tom jak jsou všichni puberťáci s jejich zájmy zvláštní a že je to nechutný a že to není normální......sama se chováš divně.Jseš až moc slušná.“ „Slušná?Vždyť skoro pořád mluvím sprostě,dokonce i když nikdo není doma tak nadávám,abych se uklidnila když mi něco nejde....protože normálně by mi asi táta vynadal.Jenže pochop,mě nic neříká,chození ven,shánění kluků,obdivování zpěváků,chození s kamarády na různé akce....ani netoužím tohle zažít.Jejich sny,jsou odlišné od těch mých.Když někdo hrozně touží po klukovi,nebo po penězích,nebo být nejslavnější.....tohle není sen.Sen je,když toužíš toho dosáhnout,když toužíš prožít nějaký okamžik.Když toužíš se někam dostat...tohle je sen.“ „Katrin,když tohle řekneš někomu ve třídě,tak to nepochopí.Nezajímá je to,už si to uvědom.Jsou to puberťáci,nemůžou to pochopit!“ „Já vim,ale už jsem prostě taková.Stojím si za svým názorem,nechci vykládat lži abych zapadla!Radši být nenáviděná ,než být lhářka!Jestli ti to dělá dobře,tak ať,ale já taková nejsem.“ „Ach jo,nikdo po tobě přece nechce abys lhala.Vždyť stačí jen omezit trochu ty tvoje povídky ,alespoň ve škole je nepiš.Já je ráda čtu,ale ostatním to může vadit.“ „Káťo,jim na mě vadí všechno.Jim vadí i to,že žiju.Jsou odlišní,ale ty máš alespoň ráda hudbu ,která je na tuhle dobu moderní,ale já poslouchám irskou a japonskou meditační hudbu a to je naprosto něco jiného.“ „Já taky poslouchám japonský písničky,přece se kvůli nějakým pitomcům nenecháme odradit od našich zájmů ne?Kašli na ně.“ „Lehko se říká a hůř se zažívá,nemyslíš?“ „To je pravda,ale přece je nepotřebujeme ne?“ „Jenže já vím,že ty potřebuješ kamarády Káťo,jsi moderní typ.Já možná nijak zvlášť ostatní nepotřebuju,ale ty určitě jo a nemůžeš říct,že to není pravda.“ „Jenže jenom na chození ven.“ „Každopádně je potřebuješ.“ „Ach jo,ty jsi vážně děsná.Donutíš snad každýho všechno přiznat!“ „Gomen,ale nemám ráda,když se něco přede mnou tají.Jenom doufám,že až půjdem do školy,bude klid a nebude nás zase někdo ponižovat,nebo spíš mě.“ „Jestli ne teď určitě potom...“ „To jo“ Tím jejich rozhovor skončil,Katrin šla domů.Opět to vzala přes pole,protože nadevše milovala západ slunce.Vždy při poslouchání písniček z mp3,přemýšlela nad různými budoucími povídkami,ale nejvíce obdivovala přírodu kolem ní.Třebas jí byl pouhý kousíček,pro Katrin to bylo více než dost. Vzpomněla si,když byla na dovolené s rodiči,jak ráda vysedávala na kmeni u velikého rybníka,všude byly jenom stromy a vanul lehký podvečerní vánek.Když se na vodě odráželo zapadající slunce,jak jeho záře osvětlila stromy a keře...vzbudilo to v ní tehdy inspiraci a rychle běžela do chatky pro papír a tužku.Vrátila se a posadila se opět na kmeni.Okamžitě začala psát báseň,která ji v tu chvíli napadla. Minulost se ztrácí nastává nový čas těžké činy se vytrácí zítřek bude pln krás Zapomenout na to co bylo zapomenout na dobu zlou světlo jež temnotu dobylo zlobu jež odešla s černočernou tmou dokonáno jest poslání lidského světla ukrytého v srdci a nyní zbývá uvítání nového začátku na konci konci smutku a těžkých dnů starostí a slabosti nastává jeden z nejkrásnějších snů však víte co je na zítřku pravdivosti lepší nevědět co nás čeká dál a věřit ve šťastný zítřek než-li vědět a to aby se každý bál a splní se jedna z těchto hloupých hříček na co jiného se těšit můžeme než na tento den přejme si jej a strach přemůžeme přejme si a zítřek bude náš šťastný den! Jakmile báseň dopsala vrátila se zpět do chatky.Teď už jenom vzpomíná na to,jak krásný tam byl západ slunce,jak krásné tam byly stromy......Avšak přesto Katrin touží po něčem mnohem krásnějším než byla tato příroda.Vysněné místo.Jenže je to pouhá iluze,místo po kterém touží neexistuje a kdyby ano,není šance ho najít.Přesto nadále touží,že ho najde a pak bude šťastná.Slunce zapadlo a s ním všechny Katrininy myšlenky.Všechno je teď tak jiné... Další den se Katrin chystá napsat další povídku,jenže rodiče ji neustále nabádají, aby šla ven.Když Katrin odmítne na několikátý pokus,vzdají to a jdou pryč.Zůstává doma sama,Káťa má přijít za chvíli,stále má dost času na to aby napsala nějakou povídku,kterou si pak bude moci Káťa přečíst.Protože se nemá u Katrin jak zabavit,tak jí píše povídky aby se nenudila než něco vymyslí.Obě dvě jsou totiž velmi zamilované do Japonského Anime,tak Katrin píše povídky o různých seriálech co mají rády.Jsou to ale amatérské tvorby. „O čem budu psát?Nějak se nedostavila inspirace……“vzdychla nad prázdným sešitem.Poslední dobou byla bez nápadů.Důvodem bylo možná to,že nedávno došlo k hádce s jejími spolužačkami. Nenávidím ty zatracené holky,pletou se mi do života!Není snad moje věc co dělám?není snad moje věc jak si umím užít prázdniny?Je snad zakázané psát povídky? Katrin to hrozně rozčilovalo,protože každá hádka ,která se stala nechala nejvíc škody právě na ní,tím,že jí to nejvíce trápilo.Jenže většinou si to způsobuje sama,provokuje svým psaním,všechny kolem sebe,aniž by si toho všimla. Je mi to jedno,stejně se ve škole bude všechno opakovat.Za celých osm let,co jsem ve škole nenastala žádná změna.Vůbec žádná…. Každý den byl stejný,celé prázdniny se cítila stále stejně.S pocitem,že Lidem kolem ní,škodí.Občas cítila obrovskou nenávist proti svým spolužákům,rozčiloval jí ten pocit,že si z jejích zájmů dělají legraci.Ona se těm jejich přece neposmívá,tak proč to oni dělají jí? Svět je jeden velký omyl.Kde jsou ti lidé,kteří si navzájem pomáhají a podporují?Kde jsou ti lidé,kteří chápají životy jiných?Někde ve ztracenu,někde daleko v neznámu.Je hrozně nepříjemné,patřit mezi ty ,které mezi sebe lidé nepřijmou,protože jsou jiní.Není pravidlo ,které by udávalo,že každý člověk musí být jako všichni ostatní.Není pravidlo ve kterém musí každý dělat to co si vynutí ten druhý.Pokud ano,tak ukažte a já se tak budu řídit,jenže dokud neexistuje,budu se řídit svým srdcem a ne srdci všech kolem mě. Ti lidé ,kteří tvrdí ,že je nutné dělat to co ostatní,nemají pravdu.Život není o tom řídit se hlasem někoho jiného,nejsme otroci,jsme lidé.Máme své životy,své cíle a své osudy,nikdo nemůže řídit běh našeho života. Někdo tomu porozumí a někdo ne,někdo to chce poslouchat a někdo tvrdí,že jsou to jen žvásty.Každopádně je to rozvaha nad životem a tu nikdo neovlivní.Je to myšlenka jedné z miliardy dalších bytostí. Nastala noc,za celý den nenapsala Katrin jedinou povídku,jenže to nevadilo,stejně píše nejčastěji v noci. „Dneska je úplněk,další důvod proč být vzhůru.Sice se blíží škola,ale není špatné zůstat vzhůru jednu noc ne?“ usmála se Katrin a hleděla z okna na měsíc,který byl z části zakryt mraky.Přesto prosvítala jeho jasná polovina a tak bylo lehce poznat ,že bude úplněk. Katrin se vrátila do postele a hleděla do tmy,která se rozprostírala kolem ní.Poslouchala meditační hudbu a přemýšlela nad osobou o ,které bude psát a v tom se to stalo…. Do hudby ,kterou poslouchala se jí zapletla neznámá melodie,kterou ani v mp3 neměla.Zmateně se podívala na displej a tam bylo napsáno,že jede stále ta stejná,kterou před chvíli poslouchala,jenže ta hudba se zastavila u 3:33 a změnila se v tu zvláštní melodii.Byla pomalá a uklidňující,přesto nepůsobila příjemným dojmem.Pak náhle uslyšela slova „Nelíbí se ti má melodie,Katrin?“ Katrin zůstala zticha.Myslela ,že je to nějaký vtip,ale to bylo opravdu nejméně pravděpodobné. „Kdo jsi?“ „Tvůj sen“ „?“ „Jsem tvoje přání,tvůj sen po kterém už tak dlouho toužíš.“ „..“ „Jsem Jume,myšlenka která je v každé lidské bytosti.“ „Jume….to je Japonsky,ty máš něco společného s Japonskem?“ „Ano,protože ty chceš abych pocházel z té země.“ „Počkat,ty jsi to co já chci?“ „Jsem to co si přeješ“ „Proč tu jsi?“ „Protože sis přála změnu,přála sis nové možnosti“ „To je pravda,ale nevím jestli jsem to myslela takhle…“ „Brzy nastane změna Katrin,brzy se celý tvůj život změní,ale neřeknu ti zda k lepšímu nebo k horšímu,záleží na tom,jak si to budeš přát ty.Pamatuj si,že každé slovo,každé přání,poznamená tvoji budoucnost.Máš velkou fantazii,máš svůj svět.Dávej si pozor,aby se tvůj svět nezhmotnil.Možná si myslíš,že je bez chyb,ale mýlíš se.Když se sen stane realitou už nic nezměníš..." „Proč mi to říkáš?“ „Protože se to stane,Katrin“ „To je blbost,je to jenom představa,nemůže se to stát.“ „Stejně jako se nestalo tohle?“ „….“ „Však sama uvidíš.Zatím sbohem Katrin,ještě se uvidíme“ „Počkej!Kdy se to stane?“ Jenže to už hlas ztichl a její hudba hrála dál.Nejzvláštnější bylo,že se to stalo přesně v 21:00. „Ježiši,co to bylo?Buď mám moc bujnou fantazii a nebo se to vážně stalo,ale doufám,že to bylo to druhé.nechci být za cvoka.Radši to nikomu neřeknu,kdo ví,co na tom rozhovoru bylo pravdy….“ K velkému údivu to dalo Katrin inspiraci na povídku a hned se rozepsala.Spát šla až ve tři ráno,ale úspěšně dokončila povídku dlouhou na dvacet stran.Druhý den vstávala hodně pozdě.Ve dvanáct hodin.Zdálo se jí o tom rozhovoru,co když měl Jume pravdu? Nastal druhý den,Katrin se unaveně převalovala v posteli.Dnes má totiž přijít Káťa a jí se nechce vstávat.Najednou se ozval mobil.Znaveně po něm sáhla,na displeji bylo napsáno : „K“ „No?“ „Čau,jak se máš?“ „Spim“ „Aha,promiň,v kolik mám dneska přijít?“ „V kolik chceš,v jednu ve dvě….“ „Tak jo,jinak napsala jsi včera něco?“ „včera?..no vlastně…“vzpomněla si na včerejší událost.Pořád jí to leželo v mysli. „Co?“ „Nic,nic“ „Tak teda ….Jume…napsala….dnes….jsi nějakou…..3:33….povídku?....21:00“ Něco rušilo signál. „Hele co to bylo?“ „Co?Já nic neslyším.“ „Něco nám ruší signál.“ „Já tě slyším úplně normálně.“ „Teď už ne,někdo tam mluvil….“ „Já nikoho neslyšela,nebyla to televize?“ „Možná jo…“ „No nic,přijdu teda v jednu jo?Ahoj“ „Ahoj“ Jume dnes 3:33 21:00,tak dobře,uvidíme co se bude dít…. V jednu hodinu přišla Káťa. „Ahoj,půjdeme hrát Playstation?“ „Jo jasně“ Katrin se radši ani nezmiňovala o těch slovech co slyšela v jejich telefonátu.Co by na to řekla?Vysmála by se jí?Určitě by jí hned neuvěřila a proto bylo lepší mlčet..... pokračování příště


celkové hodnocení autora: 79.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 2		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 32		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Jan Hajek	09.01.2008, 14:27:36

Krásně napsaný příběh... Skoda jen, ze vetsina "pubertaku" se skutecne vic zajima o nove mobilni telefony, znackove obleceni a ostatní, kteri o tom nemaji ani paru, povazuji za nenormalni a vycelnuji je z kolektivu. Takze myslenka - rozhodne za jedna. A zpracovani? Az na nekolik malo chyb (na to, jak je text dlouhy, je jich tam skutecne jen minimum), me dokazal okamzite vtahnout do deje.. Snad jen zacatek byl na muj vkus trochu moc dlouhy a mozna nektere ctenare odradi... Uz se ale tesim na pokracovani... 1

Maura	11.09.2007, 18:25:36

Tak to je velmi pěkné dílko. Vypovídá hodně o tvém životě a prostředí. Z pozice mého věku je to pro mne vypovídající.