|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28984 příspěvků, 4549 autorů a 303367 komentářů :: on-line: 16 ::
|
 |
|
:: Směr Gdansk ::
 OH |
publikováno: 19.09.2007, 23:32
|
| Podle té písničky od Joy Division "When we are young" |
| |
|
|
Směr Gdansk
Většinou jsem každé prázdniny trávil obrážením hospod a rockových klubů s kamarády,ale vždy až do té doby,kdy jsem měl flámování po krk a rozhodl jsem se někam vyrazit.
Protože peněz bylo málo,tak se možnosti cestování zůžily na autostop po Evropě.Obvykle vše začalo náhodně a s průběhem cesty jsme si hlavu přespříliš nelámali.Jednou,měl jsem hospod a barů už plný zuby,povídám kamarádovi:"Pete,už toho začínám mít po krk,měli bysme někam vypadnout,nebo do konce prázdnin pojdu!"
"Jo,taky si myslím,že by nám neškodilo zmněnit povětří,tady je to furt dokola...,jenže já musim do Ostravy za bábuškou jí s něčim pomoct,nebo co." Dohodli jsme se,že se setkáme v Ostravě v Jazz Baru,který jsme oba znali.Po společném vyhodnocení naší finanční situace,jsme došli k závěru,že Polsko bude" nejlevnější a je z Ostravy nejvíce po ruce."
"Protože jsme bídný suchozemský krysy,navrhuju nějakej přístav,jakej je v Polsku největší?" zeptal se mně kámoš a já jsem si,po krátkém uvažování,musel přiznat,že v Polsku znám jenom Gdansk.
"Okej tak do Gdansku,tyvole to je až někde u Baltu,ne?" zareagoval na to Pete a mně,při pohledu na něho došlo,že zmněnit vzduch,je už opravdu potřeba.
"No,nějaký moře je na přístav u moře potřeba ne?" dodal jsem suše a pomalu mi začlo docházet,co jsme to na sebe zase jednou ušily.
Nezbylo mi,než dojet i do Ostravy autostopem,ale říkal jsem si,že tu aspon mohu ještě mluvit česky,což nám za nedlouho pomine.Z polštiny,jsem znal jen Bolek a Lolek a to,jak jsem se obával,nám stačit nebude.Pete říkal,že ještě zná slovo "lody" a to je prý zmrzlina.
Češi,jak si říkali stopaři po celé střední Evropě, jsou bezohlední řidiči,ale stopování po Čechách je bez problémů.Někde kolem Olomouce,mě z kamionu vyložil řidič,"tohle je dobrá benzinka mladej,tady je plno kamionáků,se nějakýho zeptej,ále co ti budu povidat,vždyt to znáš."
Šel jsem s batohem na ramenou,k budově pumpy,že si dám něco k pití,ale jediné občerstvení,které tam bylo,byl za rohem plastový stůl se slunečníkem,třemi plastovými židlemi a otevřeným okénkem poblíž,na jehož parapetu stála nabídky nápojů.Obsazená byla pouze jedna z židlí,seděl na ní muž a popíjel kávu z plastového kelímku.
"Dobrý den,máte tu jedno místo volný?" zeptal jsem se ho,ale on jen kývnul hlavou a mávnul rukou k židlím,jako kdyby tím chtěl říct:"Moje to tu není,tak co se tak blbě ptáš."
"A jak to jede,kam máte namířeno?" zeptal jsem se ho,ale on je cucal to kafe z kelímku a cosi si pro sebe mumlal.Pak se na mě najednou obrátil a já uviděl,že má v očích slzy a povídá:"sedum let sem nepil,ani kapku fakt.Ale ta mrcha mně úplně..." a na to vytáhl z pod stolu napůl vypitou lahev Vodky a dolil si do kelímku.
"Já vopravdu...taková mrcha,neměl jsem si s ní nic začínat."
"Jo,všecky jsou stejný," povídám mu a řikám si,že by bylo lepší vzít draka.
Od benzinky mně vzal asi padesátiletý chlap,co jel z práce a moc toho nenamluvil,já to měl vždycky nejradši,protože jsem mohl nerušeně sledovat krajiny.
"Tyhle podělaný rychlostní silnice,to je...," mrzoutským tonem nadhodil můj dobrodinec.
"Nejhorší jsou ty ocelový špagáty na těch sloupkách,místo zelenejch pruhů,to je fakt vo život a to jsem ještě slyšel že je to nejdražší možnost,prej dražší,než ty hliníkový svodidla",říkám a nyní to vyjímečně myslím úplně vážně."Ale von to je vůbec kravskej nápad,nemaj pra...",ani to nedořekl a na silnici před námi byla zátarasa,policajti s pejskama,dvacetimetrová fronta aut.
"No a ted je to vůbec v prdeli,se zase žena zblázní,kde jsem byl...",prohlásil můj řidič,zastavil a vypnul motor.Vedle svých aut postávali lidé a kouřily.Tatík houknul na jednoho,co k nám byl natočený,"Co se to tam k sakru zas děje?"
"Ále hledaj nějakýho úchyla,prej ubodal svou starou a někde tady má bejt" odvětil bez zájmu muž.
"Hele mladej,nejseš to ty?" zeptal se mně Tatík s náznakem pobavení.
"Pokud vím,tak jsem tenhle tejden žádnou neubodal" říkám vážným tonem a zavolám na muže s cigaretou"a jak vypadá,nevíte jak je starej ten úchyl?" a pomalu mě začíná stydnout krev v tělíčku.
"Nevim,asi čtyrycet prej,malej,tmavovlasej,at s tim jdou do hajzlu,já měl bejt ve tři..." říká mi nevrle muž s třetí cigaretou,za tuhle chvíli.
Sedím bez hnutí v autě,myslím na toho za benzinkou,s lahví vodky pod stolem a řikám si:"tak copak frájo ted uděláš,to si piš,že to byl von."
Když přijdem na řadu,policajti nás vytáhnou z auta,doklady,odkud jedete,kam jedete,neviděl jste...
"Nevim,nevim,za kámošem,nevim" říkám a koukám do země,protože na mně je každá lež hrozně vidět.
"Tak ted to mladej vezmem fofrem,zdrželi nás půl hodiny" říká mi Tatik,šlape na plyn a kličkuje mezi pomalu se rozjíždějícími auty.
V Ostravě jsem našel Peteho,jak sedí v JazzBaru a jakmile jsem ho uviděl,začal mi vyčítat,že ho tu nechám sedět věky,že už je jak motyka a že jestli to takhle půjde dál,nikam nepojedem,protože všechny prachy propije při čekání na mně.
Nakoupily jsme nějaké jídlo a Vodku na bacily a fofrem jsme to uháněli
na hranice.Jakmile jsme ji přešli,chtěli jsme u veksláků vymněnit peníze v lepším kurzu,než mají smněnárny.Nebylo to poprvé,co jsme takhle prašule vymněnily.
A začlo moje první fiasko na tomhle výletu.Našli jsme houf těchhle křivejch lidí,každý sám jsme si dohodli svoje,já mám českou tisícovku pevně v ruce,potom si ji dám na dlan,on ani ty zlotáky nevytáhne,čapne moji tisícovku a POHODOVĚ odchází k tý svý bandě.Koukal jsem za ním,jak zapluje mezi tu bandu křiváků a nechápu,jak jsem mohl být tak blbej,že jsem ty prachy nedržel pevně v ruce.Ani mně nenapadlo tam začínat nějaký rozbroje a tak se pomalu otáčím a s vražednou náladou pomalu odcházim.
Kámoš na to jen:"Hmmm,to je bída."
No,ale nebyl čas vůbec na nic,do Gdansku je to milion kilometrů a my jsme si museli za šest neděl
sednout do školy a tak jsme to napálily do Katowic,potom do Czestochowi,kde nebyl čas se podívat na černou panenku,potom do Lodže,kde to byl pro zmněnu samej feták,beton a sklo.
V Lodži skončily dálnice,protože jsme uhnuli ze směru na Warszawu a to byl také konec miloučkejch kamionů,nervních kamionáků,ale taky stokilometrových stopů.Dál byly jen špatné státovky,ze kterých jsme,asi milionkrát,zabloudily na ještě horší okresky.Poláci se mi zdáli jako fajn lidi,který pomohli,jakmile to bylo v jejich silách.
Ale dlouhý a otravný stopování na prázdnejch silničkách,rozpálenej asfalt a nedostatek českýho piva způsobily že jsme skoro všechny peníze propily za polský čůčo značky Arizona.
Když jsme počítali zbylý prašulky,bylo to s nimy a tim pádem i s náma špatný a tak jsme se rozhodli pokusit se někde nějaký vydělat.
A měli jsme štěstí,padli jsme na rovnýho sedláka a Petemu se podařil navíc geniální tah.Když jsme se ho ptali českopolsky,jestli by neměl na pár dní nějakou práci,že jsme studenti z Čech na cestě k Baltu,vytáhl z kapsy drobný a podává je Petemu.Ten je zhlídne,zavrtí hlavou a řiká:"my nežebrat,s něčším wám pomožem."Pak mi řekl,že by to ani na jednu Arizonu nedalo.
Což bylo na toho sedláka to pravý,dal nám zametat dvory,nosit slámový balíky ke koním,dal nám konečně po několika dnech pořádně najíst a nakonec nám po třech dnech dal i něco těch jejich zlotejch.Tam začlo moje druhý,předposlední harakiry.Jakmile jsme od něho odešli,zapadli jsme do tamního parku a mrskli sebou na trávu s pocitem,že svět je krásnej."Já skočim pro jednu Arizonu,at to oslavíme"říká Pete a odešel.
No,on ten park nebyl uplně to pravý místo na rozjímání,vlastně to bylo místo,kde místní socky nasávaly,kde na trávě seděli skupinky bezdomovců a podávali si lahve v papírovejch sáčcích,protože se tam nemohl pít alkohol veřejně.
Vytáhl jsem naše společný penízky,který se pobytem u sedláka zase dostaly do rozumnejch a ne havarijních cifer a řekl jsem si,že je přepočítám a trochu se s nima pomazlím,než zase zmiznou bůh ví kde.
Rozložil jsem košily na trávu, na ní vyndal peníze a pomalu je počítám,když se mi před obličejem mihne nějaká pracka,čapne naše papírový penízky od sedláčka férovýho a potom spolu s nějakým polským bezdomovcem,pomalu odchází k jemu podobnejm.
A zase ten stejnej okamžik,jako s tím vekslákem,kdy koukám do lhostejnejch očí,se kterejma odešli naše milovaný prašulky a je mi jasný,že začít si tu něco je sebevražda.Když Pete přišel a já mu všecko řekl,spustil na mně:"SEŠ KOKOT,SEŠ UPLNĚ PITOMEJ MAGOR" a já mu na to nebyl schopnej říct ani slovo,jen jsem koukal do země a kejval hlavou,jako že má pravdu,že tohle všechno opravdu jsem,protože já z toho byl opravdu na dně.Pete odšpuntoval Arizonu a já mu nebyl schopnej říct ani o lok.A to se stalo mně,kterej byl na peníze vždycky ten nejopatrnější ze všech.
Když Pete vypil asi dvě třetiny lahve,vzdychnul a podal mi ji a mně bylo jasný,že mně vzal na milost.
Jednou jsme se opět práskli z hlavní silnice a smažily se na slunci,když nám zastavil třetí řidič s prázdným autem,aby nám řekl,že nám tu nikdo nezastaví,protože tu lidi nejsou na stop zvyklí,načež odjel,jako ti dva předchozí.A to jsme měli ještě přes tisíc kilometrů před sebou.
Já jsem stopoval,Pete si balil na krajnici cigaretu a povídá:"měl bys sehnat nějaký hulení,to ti vždycky šlo,co ty na to?"Mě jako když pohladí a řikám:"splašim v Gdansku takový hulení,že se budeš smát ještě za rok."
Pete jen pokýval hlavou a zapálil si cigaretu.
Nakonec jsme se do toho Gdansku přece jen doplazili.Překvapilo mě,že to zase tak šíleně obrovský město není,mělo hromadu ulic s památkama,přístav nám bral dech i po dvou dnech co jsme se v něm potloukali mezi stometrovejma jeřábama a tankerama,vyššíma než panelák,všude spousta podivnejch a pro nás suchozemce neznámejch a krásnejch věcí,o moři radši vůbec nemluvě.Ale aniž bych to věděl,blížila se další a díky bohu už poslední rána osudu,v podobě narkomana,po kterým jsem chtěl tu trávu,kterou jsem slíbil Petemu."I would like to buy nějaký hulení" řikám mu a pak ještě,pro jistotu mezinárodně "ma-ri-hu-a-nu". Měl lokte samej vpich a prej at chvilku počkám.Já měl a byl jsem na to hrdej,ušetřenou českou stovku.
Ten Fet měl vlasy jako mořský chaluhy a já jsem si při tom čekání říkal,že to hulení nebude žádnej chemickej skank,ale heboučká travka,na kterou určitě fouká vítr z celýho Baltu a že po jediným jointu budu mít až domů sny o mořskejch pannách.Takhle jsem stál u zdi a koukal po všech těch turistkách z celýho světa a těšil se,jak bude Pete valit oči na tu gandžu.Fet mi ji ukázal,já byl spokojenej,nato jsme se oba otočily za jednou obzvláště obdařenou turistkou,pak jsme obchod uzavřeli a já jsem spokojeně upaloval za Petem do přístavu.
Nějakej kilometr za tím železným a naftovým přístavem byly na pobřeží vlnolamy z obrovskejch betonovejch jehlanů,všelijak na sebe a přes sebe postavenejch.Našli jsme si tu nejvyšší vodorovnou plošinu jednoho jehlanu a tam jsem rozbalil ten balíček plnej natrhanejch novin,abych z toho ubalil.Vzpoměl jsem si na tu obzvláště obdařenou potvoru,za kterou jsem se otočil a bylo jasno.Tentokrát se mi Pete chechtal,že z tý plošiny málem spadnul,ale já jsem mu úplně vážně říkal,at přede mnou všechny peníze napříště schovává,protože jsem schopnej,je někomu na ulici dát na pár dní do úschovy a to úplně v klidu.
"To půjde těžko,skoro žádný už nemáme" a smál se tomu vo to víc,ale já jsem si předsevzal,že až zas budem brzo ráno obíhat kempy kvůli vratnejm lahvím,budu makat jako dábel.
Vzal mně za rameno a vedl mně zdeptanýho do kiosku v přístavu.Tam jsem si dal pivo devatenáctku,Kaper se ten blivajs jmenoval a dal jsem se do řeči s nějakým přístavním dělnasem.Po Kaperoj jsem začal všemu rozumět, měl na starost pitnou vodu v tankerech.Napojoval nějaký hadice s tou vodou a když nám to vysvětloval,furt se tomu chechtal.A já jsem mu potom začal všechno vypravovat,od toho chlápka za benzinkou,až po ty harakiri,co jsem tu u nich furt vyváděl.Pete se na mně koukal jako na zjevení,ale ten dělnas se přestal smát a tím jejich ščžčšž se mi snažil vysvětlit,že ta moje smůla je z toho,že jsem nebonznul toho magora co zamordoval svoji ženu.
Jenže já vlastně nikdy ničemu nevěřím,"já když jsem z formy",říkal jsem mu česky,"tak nevěřím ani zpětnýmu zrcátku v autě,natož na něco takovýho",i když ted toho bylo už i na mně moc.
Ale jak jsem to ze sebe všecko vysypal,tak se "svět zase otočil",už mi to bylo jedno a při pohledu na ty jeřáby,tankery a bůh ví co všechno,mně napadlo,co se asi děje doma a potom jsme se s Petem shodli,že je nejvyšší čas to obrátit a celou tu hroznou štreku vzít ještě jednou,ale směrem domů.
24.8.2007
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.5 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 7 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 24 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
Dita Mocků
|
|
| (21.5.2012, 13:44) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
