obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Svolného osud vede, vzpurného vleče."
Seneca
obr
obr počet přístupů: 2915352 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39479 příspěvků, 5737 autorů a 390271 komentářů :: on-line: 3 ::
obr

:: Stará paní a strážník-první část ::

 redaktor čuk publikováno: 17.09.2007, 12:21  
Povídka vzniklá na zadané téma Stará paní na lavičce v parku-ještě bude následovat poněkud poeovská druhá část. Jedna z povídek, které mám nejraději, smutně i vesele,a tajemství skrytá jsem ještě úplně neprokoukl.
 

Kosík měl krásnou sytě černou barvu a žlutým zobáčkem poďobával v smaragdovém trávníku městského parčíku. Na lavičce v tichém zákoutí seděla stará žena s šedivými vlasy vyčesanými do drdolu a házela mu drobky rohlíku. Kosík radostně poskakoval. Nebál se, a dalo by se říci, že na starou paní se tvá-řil velice přátelsky.
Městský strážník Jiří Borovec byl nezdravě vypadající mladík, který věděl, že paní se jmenuje Anna Martanová, že je jí 70 let a že bydlí pár ulic odtud. Parčík měl čas od času ve svém rajonu, rád a tudíž často jím procházel. Před několika dny si uvědomil, že jakási stará žena pravidelně odpoledne sedává již asi deset dní na téže lavičce. Připomínala mu jeho babičku, kterou mnoho let neviděl a jelikož se obvykle cítil osamělý a poněkud od ostatních lidí izolovaný, jednoho dne poté si dodal odvahy a paní na lavičce oslovil.
„Á, vy jste policista, že,“ řekla. „Zapomněla jsem si brýle, špatně vás vi-dím.“
„Městský strážník, paní, paní…“
„Martanová.“
Vyjádřil určité obavy o její bezpečnost (což bylo poněkud přehnané), ne-směle a s udáním dosti nejapného důvodu ji požádal o občanský průkaz. Stařen-čino křestní jméno bylo skutečně odlišné od jména jeho babičky a on se cítil i přes laskavost legitimované občanky poněkud trapně.
„Čekám tady na manžela, asi se zdržel v práci,“ usmála se.
Od okamžiku seznámení s paní Martanovou se městský strážník Jiří Boro-vec tomuto místu v parku vyhýbal, na starou paní však nepřestal myslet. Jirka byl zvídavý podivínek s literárními ambicemi, které se v něm přetahovaly s touhou stát se kriminalistou.
25. březen byl velice hezký den. Stará paní seděla pokojně na lavičce v zákoutí parku, jak se na distingovanou dámu sluší. Vedle ní ležela odřená černá taška, v níž občas artrotické prsty zalovily pro další ždibíček rohlíku pro kosíka.
Ten druhý musím nechat pro Jindříška, je pěkně slaný a kmínovaný, takové on má nejraději, řekla si šeptem. Slunce pomalu couvalo za stromy za jejími zá-dy, vlahý jarní den tlumil své barvy, v tetelivém vzduchu se smrákalo. Touto částí zelené oázy uprostřed města málokdo procházel, z několika lidí kupodivu spěchajících si nikdo staré paní nevšiml a vůbec už ji nevnímali do sebe za-hloubaní milenci. V podvečerní dobu zde bylo až nepříjemně pusto. Až na věr-ného společníka kosíka, ale i ten posléze odletěl: jen si leť, čeká tě doma tvá manželka, ty tuláčku.
V nastávajícím soumraku vyndala paní Martanová z tašky dvě vinné skle-ničky a postavila je vedle sebe na plochu lavičky. Litrovka červeného vína dob-ré značky zůstávala skryta v papírovém sáčku v útrobách tašky. Stará paní byla poněkud ostýchavá, a kdyby někdo náhodou kolem procházel, aby si nemyslel…
Ten můj Jindra nějak dlouho nejde, měli přece dneska slavit padesátileté výročí seznámení, taky na lavičce v parku, i když se to tehdy stalo ve velmi vzdáleném městě. Zítra jí určitě přinese pošťák gratulace od dcery a vnuka z Austrálie. Už tak dlouho nepsali, asi, samozřejmě, zapomněli, jak dcerce vy-právěla o romantickém setkání s jejím budoucím tatínkem. Vlastně úplně zapo-mněli, že mají babičku, jiné starosti mají, ano, jiné jsou v Austrálii.
Paní se rozhlédla a starodávným otvírákem vcelku obratně otevřela láhev vína značky Pinot Noir. Zátku opatrně vtočila zpátky do hrdla láhve, Jindřich nemá rád, když v jeho nejoblíbenějším víně plavou kousíčky korku. Po chvíli si nalila do skleničky, přiťukla té prázdné: abys, Jindříšku, nezabloudil, ale popsa-la jsem ti přece velice přesně místo, kde tě budu čekat. Chlapče, neměl by sis té práce tolik brát, v tvém věku by ses měl šetřit, já vím, jsi ještě jura, kdežto já… Potřebují tě, tvé zkušenosti, šéf je mladý a pochopil, že mu můžeš být prospěš-ný. Jen aby tě příliš nevyužíval!
Paní Anna si nalila druhou skleničku. Víno jí chutnalo, vzpomínala, kde kdy s Jindřichem byli, i když jména podniků jí vypadla z paměti. Jindrouš byl velice společenský, a ona také, nejraději ale byli spolu. Milovali tiché vinárnič-ky s tlumenou hudbou. A on dovedl zaujatě a poutavě vyprávět a hladit ji při tom ruku. Pak přišla Helenka, no hezké jsou to vzpomínky na dcerčino dětství, dospívání a pak.. Paní Martanová se trochu zamračila. A teď, ten můj manžel! Vrásky již tak dosti výrazné se jí ještě prohloubily. Na stará kolena se z Jindry stává takový bručoun a nemluva! Ale je pořád hodný, inu stáří dovede s člověkem čarovat, a když si to nebereš tak k srdci, můžeš si vychutnat dřív ne-známá kouzla. Tělo umírá, duše se kamsi připravuje, a není divu, že si chceš na-posled vybavit a prohlédnout vše, co pozvolna ale jistě ztrácíš.
Třetí sklenička, čtvrtá. Jindříšečku, Jindříšku, ty tvé přesčasy! Budu tě nu-cena přimět, abys šel na kontrolu se srdíčkem. Vemluvím se k panu doktorovi, aby ti zakázal ta věčná vysedávání v kanceláři nebo kodrcání po služebních ces-tách. Určitě musíš ke specialistovi na srdce jít! Přece bys mě nechtěl tady ne-chat samotnou, stejně už tě skoro vůbec neužiju!
Pátá sklenička, šestá. Holt ti zbyde jen okoralej rohlík, Jindro jeden nedo-chvilnej. Kdo pozdě chodí, sám sobě škodí.
Kdepak, paní sousedko: na ženské můj Jindřich nikdy nebyl, já jsem zů-stala jeho jediná. Co jen jsme se najezdili po světě. A když se narodila Helen-ka, byl tím nejvzornějším otcem. Když emigrovali, pak, no, cizina už ne, ale prochodili jsme skoro celou republiku. Vlastně on žil jen pro mne. Představte si, teď, na stará kolena, chce udělat kariéru. Má na to! Ale odnese to zdraví!
Tak tohle mi, paní Zárubová, neříkejte, nevíte o čem mluvíte! S někým jste si nás spletla! Manžel už vypracovává druhý patentový spis. Určitě mu vy-platí velkou odměnu a my se odstěhujeme do lepší čtvrti, no nezlobte se, mně osobně je v našem starém baráku velmi dobře, ale ten můj inžinýr potřebuje vět-ší pracovnu a počítač. Pak by si mohl to psaní nosit domů. S vámi, paní soused-ko, si ráda taky promluvím, i když, s odpuštěním, říkáte takové divné věci. No, starému člověku se častokrát mnoho věcí pomotá, ale co naděláte, že?
Láhev vína se stále rychleji prázdnila.
Rádi jsme si tehdy zpívávali. Počkej Ančo, jakou to měl Jindrouš nejradě-ji? Tuhle tu. Zazpívám ti ji. Už je tma a on po zpěvu najde ke mně cestu. Tady se dá opravdu zabloudit.
Že by někdo jiný mohl uslyšet? Dobrej člověk pochopí a špatnej…. No, tak mě zamorduje. Kdybych se dala! Žádná škoda. Co to povídáš, hloupá náno, Jin-dřich by se uplakal, má tě velice rád a potřebuje tě. Byla jsem kdysi ucházející v karate, já bych tomu vlezlýmu vometákovi naložila na hřbet, že by nestačil pelášit!
Už byla téměř tma, když prázdná láhev, hozená rozpřáhnutou avšak stále přesnou rukou, skončila ve křoví.
Ještě kosík si může smočit zobáček! A ty, Jindříšečku, holt budeš na su-chu, Jindro jeden nedochvilnej, upracovanej, sobče kariéristickej. Ne, nezlob se, já to tak nemyslela, děláš to přece pro mě. A na starý bábě zase až tak nezáleží, že jo, Jindro. Tobě vždycky záleželo, to ti nikdo nesmí upřít, slyšíte, nesmí! Já to ne-do-vo-lím. Jindrouši, Jindroušečku, nemáš svoji lahvičku, neposloucháš bááábičku, hola jucha hée. Hej, měsíčku sviť, ať se najde niť, a Adri, Ari, Ari-andina, ty stará čúzičko - pijačko. Brum, brum, brum. Jindro, večeři máš v troubě, tak se neupejpej. Já jsem holka jako cumel, točí se po mně každej fra-jer, to bys koukal… Jindro?… Ne, ne, promiň Jindříšečku, já to tak nemyslela, víš přece, že vždycky jáááá, byla jsem ti věěrnáááá… Čekala jsem, budu čekat, už nechcu ani slzku plakat. Jsem jako skála. Pevná. Necitelná. K tobě však jako mejdlíčko, když budeš hodnej Jindro, Jindoušečečkůůů…
Jiří Borovec měl po službě. Kam jít? Do zakouřených putyk se mu nechtě-lo, na vybrané podniky chyběly peníze, a doma ho čekal neútulný podnájem. Sloužil dnes na rušných ulicích města a tak zatoužil po troše čerstvého vzdu-chu.V parčíku bylo příjemně. Zašel hlouběji. Uslyšel ochraptělý ženský hlas. Něco vykřikoval a falešně a úryvkovitě prozpěvoval. Rozběhl se tím směrem. Paní, paní, a jelikož měl dobrou paměť, vzpomněl si na jméno. Paní Martanová. Vstala z lavičky a pomalu se kolébala, tam, kde tušila cestičku. Vstoupila na trávník a málem upadla.
„Propánakrále, co tady děláte?“zeptal se ochránce pořádku Jiří Borovec.
„Čekala jsem na manžela, a on se někde zatoulal! Není tady někdéééé?“ odpověděla paní.
„Ale přece tady nemůžete takhle vykřikovat a prozpěvovat.“
„Zpívám tady jednomu hodnýmu kosovi, pane, pane…“
„Strážník Borovec. Jiří. Kosík už šel spát, a vy byste měla taky!!“
Vyšli na hlavní cestu, kde svítily zářivky. Jako by jednu z nich chtěla paní Martanová napodobit, tak rozzářila svůj už dost scvrklý obličej.
„Jirko, Jiříčku, vnoučku jeden australskej! Tak ty ses přišel na babičku po-dívat. No, to ti to trvalo.“
„Ale já, paní...“
„Babičko, Jiříčku. Jsem tvá babička. A víš že jsi strašně podobnej jednomu sympatickýmu strážníčkovi tady vod nás? Jako bys mu z oka vypad.“
Jiří Borovec, muž zákona vyčerpaný předchozím bloumáním ulicemi, náhle neměl sílu se přít s tou podnapilou stařenkou. Motala se opravdu parádně. Ještě že byla jako věchýtek.
„Kde bydlíte, paní…babičko?“
„Tady to mám v občance. Nebo snad na týhle kartičce? Jen pojď. Děda tě rád uvidí.“
Vystoupali do druhého patra omšelého činžáku. Paní Martanová vylovila z tašky klíč, po několika pokusech se strefila do zámku a otevřela. Malá předsíň, skromně zařízená kuchyňka, čistá, ale ne příliš upravená. Z předsíňky vedly dvoje širší dveře, do dvou asi hodně stísněných pokojíků.
„Víš, Jiříku, my nemáme obejvák. Žijeme vlastně jen v kuchyni. Já přespá-vám v takovým malým kamrlíčku. Velkej pokoj má dědeček. Manžel, víš, jako Jindra. Zřídil si tam pracovnu, musí hodně pracovat, psát a tak, hodně, hodně.“
Vešli do kuchyně. Strážník Borovec byl posazen ke stolu.
„Máš jistě hlad, Jiroušku, po tak dlouhý cestě. Jak jsi snášel loď? Neb jste si, frfr, érem?“
Paní Martanová otevřela ledničku. Jiří Borovec zahlédl talíř s obloženými doma připravovanými chlebíčky.
„Jindra zase nic nejed. Víš, Jiří australský,“ a paní Anna vyndala z ledničky talíř a zabalancovala s ním než ho nejistě postavila na stůl... „Víš, Jiří, on Jindříšek doma vůbec nic nejí. Je to protiva, ten můj zlatej chlap. Asi jim moc dobře vaří v práci. Takže to většinou musím dojíst sama. Vždycky. Už mám těch, jak vy v Austrálii řikáte, sand a jak dál, sandvišů, jo, tak akorát. No jen si vem a neostýchej se. A co dělá máma? Helena víš, víš.“
Jiří Borovec už otvíral pusu, aby řekl a, a… , a nakonec se zakousl do prv-ního krajního obloženého chlebíčku řečeného sendvič.
„Ale já tady táram a táram, chci abys mluvil a ty musíš jesť. Tak zase budu tárat. To táram je po slovensky, víš?“
„Vím, ale já...“
„Mám vzbudit dědečka? Asi přišel pozdě z kanclíku, chtěl si chvíli zdřím-nout. Usnul. A zapomněl, že jsme měli schůzku, takovou vzpomínku na naše první rande. Co koukáš, dyby jí něbolo, nebyl bys na světě. Jo taky sme byd-lejvali na Slovensku, ale to byla tvá máma eště malá holčička.“


 celkové hodnocení autora: 98.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 5 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 6 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 20 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 čuk 23.10.2007, 23:19:46 Odpovědět 
   asi máš pravdu s tím vínem, ale já nejsem v podstatě realista a tdy jsem dal přednost zdůraznění kvantity a současně určité chudoby.
Strážnící u nás asi v parku vůbec nemají své rajony, tohle byla taky konstrukce.
Ta kostrbatá věta: no někdy mám ve zvyku psát neběžně a trochu knižně a tedy i kostrbatě,
Díky za připomínky a taky dík za známku.
(tahle povídka vyšla v knížce a brusič nakladatel-češtinář mi tohle neopravil, snad rezignoval na trochu mé podivnosti)
 sirraell 23.10.2007, 16:48:40 Odpovědět 
   Parčík měl čas od času ve svém rajonu, - Jak casto se u nas straznikum meni rajon? Tady v Anglii mame kazdy jeden a pokud se zmeni tak pernamentne.

jednoho dne poté si dodal odvahy a paní na lavičce oslovil - tato veta je taky trosku kostrbata...

Litrovka červeného vína dob-ré značky zůstávala - jeste jsem neslysela o vine dobre znacky, ktere by se prodavalo v litrovkach, pokud vim 'dobre vino' se da sehnat jedine v sedmickach - ale mozna ze se mylim...

Libi se mi to, cely pribeh okomentuji u druheho dilu...
 ZITULE 18.09.2007, 10:30:04 Odpovědět 
   Smutny ale moc krasny pribeh, opet jste zapracoval na svem umu pane Jiri.. Zitule
 ze dne 18.09.2007, 11:59:34  
   čuk: Díky za přečtení i to, že se ti to líbilo, Zi. Už jsem vložil dokončení.Ale tohle jsem napsal dřív, než se urychlil pád s kopce
 Šíma 17.09.2007, 13:10:08 Odpovědět 
   Mám z tohoto dílka smíšené pocity, je dobré samozřejmě, ale po přečtení v člověku zanechá pocity radosti i smutku... No, babička s "opičkou" mě pobavila, protože se z nedočkavosti sama opila a musel ji "zachránit" městský strážník. Jen z jejího muže mám poněkud divný pocit, co když umřel? To by bylo velice smutné, nebudu předbíhat a počkám si na pokračování... Za Jedna! ;-)
 amazonit 17.09.2007, 12:21:25 Odpovědět 
   působí to tak nějak velmi pochmurně, smutně, opuštěně, možná malinko bláhově a malinko rozverně, tak nějak tragicky vesele...
opět jsi se podíval nejen na povrch, ale i pod něj...
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
strážce
(30.10.2019, 10:32)
aldebaran
(22.10.2019, 14:59)
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
obr
obr obr obr
obr
Lepší svět?
ShNel
Říše Svobodná R...
William Joe
Obaja sú zlí
Beduín
obr
obr obr obr
obr

Jsi pro mě ...
Admin
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr