|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28984 příspěvků, 4549 autorů a 303367 komentářů :: on-line: 16 ::
|
 |
|
:: Černý jezdec - Ruka spravedlnosti - 16 ::
 Annún |
publikováno: 10.09.2007, 12:34
|
Tak tu máme další díl lidičky.
Copak se v něm asi uděje? Jaké pikle kuje William? Nechá si to Jenny líbit? No to se nechte překvapit. |
| |
|
|
Část 16. - Odplata.
* * * * * *
Ráno byla jako obvykle vzhůru dřív než všechny ostatní dívky ze školy. Oblékla se a vydala se do kuchyně, kde chtěla pomoci s přípravou snídaně. Zrovna procházela kolem otevřených dveří do jídelny, když zaslechla podivný šramotivý zvuk. Zastavila se a tajně dovnitř nahlédla škvírou mezi pootevřenými dveřmi a zárubní. A koho vám tam nespatřila. Sir William stál u jejího místa, kde obvykle sedává při jídle a něco tam kutil. Neměla přesně zdání co, ale bylo jí jasné, že je to nějaká čertovina. O pár minut později se se spokojeným úsměvem vydal na chodbu. Jenny se rychle schovala za otevřené levé křídlo velkých dveří. Sir s lehkým pohvizdováním opustil místnost a Jenny nenápadně proklouzla dovnitř. Byla zvědavá, co má za lubem. Došla ke svému místu a hloubala o tom, co tu mohl dělat. Náhle si všimla nějakého bílého prášku na desce stolu, jenž byl nepatrně vysypán u kořenek. Vzala do ruky první bílou dózičku s nápisem cukr. Ochutnala a ušklíbla se. Hned na to udělala to samé i s tou druhou. Teď už jí bylo jasné, co tu dělal. Vyměnil obsah obou nádobek. Do cukru nasypal sůl a do soli cukr.
'Tak to teda ne,' pomyslela si Jenny.
Vzala obě kořenky a přenesla je ke stolu k místu, na kterém bude u snídaně sedět William, a vyměnila je za ty správné, které si pak přemístila k sobě. Poté, co zaměnila dózičky z jídelny přešla do kuchyně, kde ještě chvíli pomáhala s přípravou jídla.
*
V sedm hodin se začala podávat snídaně. Jenny se schválně o pár minut zpozdila, aby William vešel do jídelny jako první a pak ho následovala. Usedla na své obvyklé místo, z něhož měla pěkný výhled přímo na Williamův stůl.
Snídaně probíhala celkem v klidu, až do té doby, než si William přisladil svůj čaj. Jenny se věnovala své snídani a přitom nenápadně po očku sledovala, jak si patřičně zavdává z cukřenky a sladí si domnělým sladidlem nápoj. Pečlivě čaj zamíchal, aby se všechen cukr dobře rozpustil. Když byl s promícháním spokojen, zhluboka se napil a polknul první doušek. Ten se mu však s nechutí zasekl v krku a on ho vyprskl zpět do šálku.
"Bože, to je hnusný," zašklebil se s odporem.
Ale zatím mu nic nedocházelo. Jenny se lehce uculovala a dál potajmu pozorovala Williamovo chování.
'Jo, jo, kdo jinému jámu kopá sám do ní padá.' Pomyslela si a sledovala jeho další počínání.
William mezitím odstrčil šálek s přesoleným čajem a pustil se do míchaných vajec. Ta se mu zdála být málo slaná, a tak sáhnul po solničce. Zatřepal s ní nad pokrmem, aby si ho dochutil. Promíchal je, pak nabral vajíčka na vidličku a vložil si je do úst. Na jazyku měl sladko. Pochopil, že míchaná vajíčka byla oslazená a chutnala příšerně. Takže sousto ihned vyplivl zpět do talíře.
"Ksakru. Fuj, to bylo nechutný," zaklel potichu, aby nepohoršil přísedící sestry.
Něco nebylo v pořádku. Jeho plán neprobíhal, tak jak si představoval. To ta holka se přece měla šklebit odporem nad přesoleným či přeslazeným jídlem a pitím. Místo toho si v klidu jedla, potutelně se culila a on dělal připitomělý grimasy. V ten okamžik mu to došlo.
'Ta potvora nějakým způsobem ty dózičky vyměnila,' řekl si v duchu.
Však ve vzduchu visela otázka, jak a kdy? Nad tím teď přemýšlet nehodlal, prostě ho perfektně doběhla. Bude na ní muset vymyslet něco jiného a v hlavě se mu začal rodit nový plán na odplatu.
* * * * * *
Dva dny trvalo než nastala ta pravá chvíle na uskutečnění plánu, jenž se vyklubal v jeho mysli.
Byli spolu opět v knihovně. William si listoval v knihách o válčení, jež měl rozloženy po stole a Jenny seděla na svém obvyklém místě u stolku pod velkým oknem. Jednu jeho část měli pootevřenou, aby do místnosti proudil čerství vzduch a zároveň bylo slyšet trylkování ptáčků v zahradách. Jenny byla zabrána do objemného, v kůži vázaného, herbáře. Procházela ho stránku po stránce, když narazila na něco zajímavého, tak namočila seříznutý brk do kalamáře a udělala si poznámky do sešitu s tvrdými deskami. William ji pokradmu sledoval a když na chvíli zvedla hlavu od knihy, promluvil na ni.
"Slečno!" oslovil ji.
"Ano, máte přání, sire?" zeptala se bez výrazu.
"Mohl bych vás o něco požádat, slečno?"
"Zajisté," odpověděla zdvořile. "Co potřebujete?" zeptala se a podívala se na něj.
"Pověst o králi Ilfrigovi."
"To je hodně staré dílo," zkonstatovala. "Hned vám pro ni dojdu. Musím ji vyhledat až v zadní knihovně."
Zvedla se prošla místností a zmizela v průchodu do vedlejšího sálu.Přesně s tím přesně počítal. William její nepřítomnosti využil. Došel ke dveřím, vytáhl z nich klíč, potichu proklouznul na chodbu, zavřel za sebou a zamkl na dva západy.
"A je to," oddechl si a spokojeně si promnul ruce. "Je v pasti. Dokud se neomluví, ven se nedostane," ušklíbl se škodolibě.
*
Jenny se za delší okamžik vrátila ze zadní knihovny a v ruce nesla knihu bájí a pověstí z první epochy, kde se nacházela i legenda o králi Ilfrigovi.
"Tak tady vám ji nesu," řekla, když vešla do hlavního sálu knihovny.
Chtěla ji předat siru Williamovi, jenže ten tu nebyl. Zbyly tu jen roztahané knihy a listiny.
"No bezva," povzdechla si. "Na pár minut si odskočím, abych mu vyhledala, co si přál a ten mizera vezme roha."
Odložila starou, pečlivě udržovanou knihu na stůl. Co teď? Měla na něho přece dohlížet, aby spořádaně studoval a neflákal se. Co si o ní pomyslí matka představená, jestli zjistí, že mladý sir utekl z knihovny. Přece jí slíbila, i když nerada, že mu bude dělat dozor. Nemůže její důvěru zklamat. Musí toho šlechtického uprchlíka najít. Vydala se ke dveřím se slovy.
"Až já ho najdu, tak ať si mě nepřeje pacholek jeden nevycválanej."
Došla ke vchodu, vzala za kliku a zmáčkla ji dolů, ale dveře se neotevřely. Bylo zamčeno zvenku.
"Ááá, to se mi snad jen zdá," zaláteřila. "Ten prevít mě tu zamkl."
"Skvělý postřeh, slečno," ozvalo se zpoza dveří.
"Co si o sobě vůbec myslíte. Koukejte odemknout!" přikázala mu.
William jí na to odpověděl pouze hlasitým smíchem.
"Slyšíte! Ihned mě pusťte!" a udeřila několikrát rozčíleně pěstí do dveří.
"Pozor, pozor, ať si neublížíte," posmíval se. "Bylo by škoda těch něžných ručiček."
"Uvidím, jak o nich budete básnit, až vám s nimi s chutí rozbiju nos."
"Přes zavřené dveře to půjde jen stěží," poznamenal Will.
Zaslechl, jak rozzlobeně zavrčela. Z nějakého důvodu mu dělalo dobře, když jí mohl něčím popíchnout. Připomínala mu kočku, která když má náladu umí byt milá, něžná a přítulná, ale když ji vydráždíš, tak prská, kouše a škrábe.
Jenny pochodovala za dveřmi sem a tam, aby se trochu uklidnila a pak se zastavila. Zhluboka se nadechla a přívětivě promluvila.
"Byl byste tak laskav, sire, a odemknul byste mi?"
William stál z druhé strany na chodbě a ležérně se opíral o dveře.
"Ne," odpověděl.
"Co po mně kruci chcete?" vyprskla znovu naježeně Jenny za dveřmi.
"Omluvu."
"Vy s tím nedáte pokoj? Už mě s tou odehranou frází začínáte lézt na nervy." Prohlásila. "Já se vám omlouvat nehodlám, protože nemám za co," uzavřela.
"Nu dobrá, mně to nevadí, já mám času dost. Otevřu vám, až mě odprosíte. Do té doby bude klíč u mě."
"Ani náhodou," odsekla. "A ten klíč si strčte do...., vy víte kam," dodala.
Pak slyšel, jak se její kroky vzdalují od dveří.
*
Dvacet minut seděl William na zemi opřený o zeď a čekal, zda se slečna uražená umoudří. Pak zaslechl, že přistoupila zpět ke dveřím. Vstal ze země a promluvil.
"Tak co? Rozmyslela jste si to, slečno? Omluvíte se mi?"
"Okamžitě odemkněte!" zazněl rázně její příkaz.
"Proč jste tak tvrdohlavá?" zeptal se. Neodpověděla. "Stačí říct promiňte a já vás pustím," domlouval jí William.
"Leda až jehličí ze smrku opadá," odvětila ostře.
"Tak si potom nestěžujte, že chcete ven, když proto nehodláte nic udělat. Já vám příležitost dal."
"Jak já vás nesnáším," zasyčela nazlobeně za dveřmi.
"Zní mi to(,) jako nebeská hudba. Co mi ještě povíte, slečno?" provokoval ji Will.
"Moc mě neštvěte," promluvila varovně. "Nebo až se odtud dostanu, tak udělám něco, za co mi ta omluva bude stát."
"Tak to by mě velmi zajímalo, co by to bylo."
"Odemkněte a já vám to mile ráda ukážu."
"Jste chytrá, slečno, ale mě nenachytáte. Učiňte pokání a já vás osvobodím," nabídnul jí.
"Kdybych byla vinna, tak jej učiním, ale já nejsem. Nic jsem vám neprovedla," vedla si svou Jenny.
"Jak myslíte. Zajdu si na oběd a pak se vrátím. Vy zatím můžete v klidu přemýšlet. Nashledanou, slečno."
"To přece nemůžete."
Nic jí na výtku neodpověděl a odkráčel chodbou pryč. Tak tohle byl vrchol hulvátství. Jenny naštvaně bouchla do dveří, ale bylo jí to nic platné. Přešla od dveří ke stolku a posadila se na polstrovanou lavici. Přemýšlela, jak se odtud dostat, aniž by musela pokořit svou hrdost. Napadlo ji, že by mohla utéct druhými dveřmi ve třetím sálu. Jenže jí došlo, že bez náhradního klíče to nepůjde, protože jsou taktéž zamčené z bezpečnostních důvodů. Přemítala až si vzpomněla, že jí sestra Miriam vyprávěla o tajné chodbě skryté za regálem s kronikami.
'To by šlo,' pomyslel si vítězně Jenny.
Hned se vydala ke kýženému místu. Regál se nacházel až v zadní části největšího sálu knihovny. Byl zdobně vyřezávaný s mnoha reliéfy ve tvaru vinné révy. Postupně ohmatávala jednotlivé části vystouplého ornamentu, až našla jeden, se kterým se dalo otočit. Dřevěný hrozen se obrátil o sto osmdesát stupňů do leva. V regálu to zapraštělo, zaskřípalo a dřevěná bočnice odskočila a pootevřela se do místnosti. Ze škvíry vyšel obláček prachu a pach zatuchliny, protože tuto cestu už velmi dlouhou dobu nikdo nepoužíval.
Takže teď vznikl mezi knihovnami průchod do temné chodbičky. Jenny se těsnou škvírou protáhla do skrytého průchodu a blahořečila sestře Miriam, že jí o tomhle místě řekla. Neměla však s sebou žádnou louč ani svíčku, a tak tápala po tmě. Střevíce tiše klapaly po dláždění a ozvěna jejich zvuk nesla dál. Ušla něco přes padesát metrů, když vrazila do kamenné zábrany. Chodba dál nevedla, byla totiž zaslepená.
"Bezva," povzdechla si. "Jak se zdá o tom, že chodbu kdysi zazdili, sestra Miriam nevěděla."
Nezbývalo jí nic jiného, než se vrátit. Otočila se a pomalu postupovala neproniknutelnou tmou směrem odkud přišla. Za chvíli stála opět v prosvětlené knihovně. Opřela se do regálu, zacvakla tajné dveře a vrátila ozdobu ve tvaru vinného hroznu do původní polohy.
"Tak tohle mi nevyšlo. Co teď?"
Došla k oknu a otevřela ho dokořán. Dovnitř jím zavál příjemně osvěžující vánek. Vykoukla z něj ven. Dolů to mohlo být asi deset možná dvanáct metrů. Kdyby tam byl vodní příkop, neváhala by a skočila, ale takhle by si jen srazila vaz. Jak se tak dívala, koutkem oka spatřila pohyb něčeho zeleného. Pootočila hlavu na stranu a co neviděla. Zelenobílé lístečky břečťanu třepetající se ve větru. Ke zdi vedle okna totiž byla přikotvená dřevěná konstrukce, po níž se pnul břečťan a divoké víno. Jak na to mohla zapomenout. Hned věděla, jak se odsud dostane. Ještě že se od kluků z vesnice v Lirii naučila šplhat po stromech. Teď se jí to náramně hodilo. Vylezla na okno, natáhla se a přehoupla se na zarostlý dřevěný rošt. Staré trámečky vrzavě zaprotestovaly pod její, i když muší váhou, ale naštěstí nepraskly. Opatrně po nich slezla dolů, až na trávník pod okny. Byla volná a teď si to mohla vyřídit s tím mizerou.
*
William se vrátil z oběda a vesele si pohvizdoval. Došel k vysokým vyřezávaným dveřím a opět se o ně bokem ležérně opřel.
"Dnes byl vynikající oběd," pronesl nahlas, aby ho jeho vězenkyně slyšela. "Měli jsme kuře na smetaně. Určitě by se vám sbíhaly sliny, kdyby jste cítila tu vůni," provokoval ji.
Žádnou uštěpačnou ani jinou odpověď nedostal, bylo jen ticho.
"Tak přestaňte trucovat, omluvte se a budete volná." Zase nic. "Slečno Jenny, jste tam? Jste v pořádku? Slyšíte mě?" otázal se hlasitě.
Mezitím se Jenny tiše jako myška proplížila chodbou a zastavila se až těsně za Willovými zády. Jakmile dořekl svou otázku, Jenny mu pěkně od plic odpověděla.
"Slyším, nejsem hluchá."
William se jí lekl tak, až uskočil ode dveří jako splašený zajíc.
"Krucinál, himlhergot, vy jste mě, ale vyděsila." Zaklel bez servítek a položil si ruku na zběsile bušící srdce.
Pak na ni udiveně vytřeštil oči, protože mu došlo, kdo před ním stojí.
"Kde se tu berete? Vždyť jste zamčená uvnitř. Jak jste se dostala ven?"
"Kouzlem. Jsem přece čarodějnice. Sám jste mě tak pojmenoval."
Jenny si založila ruce na hrudi a netrpělivě poklepávala nohou o dlažbu.
"Mám takový dojem, že jsem vám slíbila, že až se dostanu ven, tak seznámím svou pěst s vaším nosem."
"Tohohle si nejsem vědom," podotkl Will.
"Ale já ano," odpověděla.
Než se nadál, Jenny se rozpřáhla a její ruka se zaťatými prst prolétla vzduchem. William instinktivně zavřel oči a připravoval se na bolest, kterou ucítí, až ho zasáhne její ruka, ale nic se nestalo. Otevřel oči a hleděl na drobnou ruku. Její pěst se zastavila těsně před jeho obličejem.
"Ne," řekla. "Nehodlám svou ruku umazat od vaší krve," pronesla Jenny. "Stejně by mi to za to nestálo. Ale varuji vás, sire, ještě jedinkrát mi něco provedete, a ačkoliv nemám ráda žalování, půjdu si na vás stěžovat matce Amélii."
"Potom bych si mohl stěžovat i já na vás, slečno potvůrko."
"Jak se opovažujete mě osočovat, vy hulváte. Já vám nic neprovedla. Pokud jste na mě stále naštvaný kvůli té vaší nehodě na dvoře, tak za ni nemohu. I váš otec a matka Amélie viděli, že jste zakopl díky své nepozornosti," ohradila se Jenny.
"A co ty bodláky, jenž jste mi podstrčila do postele?" otázal se William.
"Za to, že jste mi ukradl šaty, vám to patřilo."
"Takže přiznáváte, že jste to byla vy?" otázal se.
"Ne. Musím však uznat, že to byl dobrý nápad, ale bohužel ne můj. Já nevyrovnané účty řeším z očí do očí," odpověděla.
"A co ty zaměněné kořenky?"
"No, tak to prr," ohradila se, "tohle na mě neházejte. Moc dobře vím, pro koho jste je nachystal. Zkrátka jste snědl to, co jste si sám navařil."
"Nemůžete mi to dokázat," podotkl William.
"Ano, máte pravdu, ale mně stačí, že to vím já. Takže z toho vyplývá, že jediný, kdo by se tady měl omlouvat jste vy, sire. Jenže je mi jasné, že to v žádném případě neuděláte. Tak jsme si potom kvit. Já nedlužím omluvu vám a vy pro změnu mně." Uzavřela svou řeč Jenny.
Už se chtěla obrátit k odchodu, když se ještě zarazila a podívala se na mladého šlechtice.
"A propó, za ty bodláky ve vaší posteli vděčíte slečně Morganě. To ona vám je nechala odnést do pokoje. S ní by jste si to měl vyřídit a ne se mnou. Když mě teď omluvíte, jdu na oběd," dodala.
Jenny se otočila a udělala několik kroků směrem od něj. Znovu se zastavila, pootočila hlavu a upřela zrak na Willa.
"Buďte tak laskav a zaneste ty klíče matce představené. Pro dnešek jsme skončili," řekla stroze a odkráčela pryč šerou chodbou.
Will stál jako opařený se svazkem klíčů v ruce a vyjeveně hleděl za odcházející dívkou.
* * * * * *
První týden Williamovi utekl díky špičkování s Jenny docela rychle a nastala sobota. Celé dopoledne strávil studiem v knihovně. Slečna Jenny byla velmi odměřená a téměř se s ním nebavila. Pokud ji požádal, aby mu něco vyhledala, tak mu pouze vysvětlila, kde to najít a poslala ho, ať si to vytáhne z knihovny sám. Byla ostražitá a nevěřila mu. Měla proč, vždyť jí prováděl samé lumpárny. Měl by se jí zřejmě omluvit, protože si večer počkal na chodbě před čítárnou a došlápnul si na slečnu Morgan. Ta ač nerada a s velkým protestováním a láteřením, přiznala, že to ona mu z pomsty kvůli tomu, že si jí nevšímal, nechala dát ježinky do postele. Tím pádem věděl, že Jenny měla pravdu a je v tom zcela nevině. A v těch ostatních záležitostech též nebyla nijak zainteresovaná, prostě se jen bránila jeho útokům na její osobu. William náhle pochopil, jak dětinsky se choval. Dospělý muž se přece nesnižuje k tak trapným výstupům. Věděl, že Jenny má plné právo se na něho zlobit. Něco uvnitř mu říkalo, že by měl požádat o odpuštění, ale ta pyšnější část to razantně zavrhla, alespoň prozatím. Dopoledne proběhlo téměř v naprosté tichosti. V poledne odbil zvon na věži a ohlásil konec vyučování. Jenny se zvedla od stolu a beze slova uklidila vytahané knihy do regálů a polic. Když měla poklizeno vyšla na chodbu a počkala až z knihovny vyjde i Will, pak dveře zavřela a zamkla. Klíč uschovala do kapsáře na své sukni. Vydali se chodbou oba stejným směrem.
"Slečno Jenny!" oslovil ji mile Will a přerušil nastalé ticho.
"Raději na mě nemluvte," pronesla bez emocí. "Nestojím o to slyšet, co mi chcete říct."
Odvětila, aniž by se na něho podívala, a dál pokračovala v chůzi vpřed málo osvětlenou chodbou.
"Ani kdybych řekl, že se chci omluvit?"
"Odpověděla bych vám, aby jste si to s největší úctou strčil za klobouk a nechal mě už konečně na pokoji."
"Myslím to vážně."
"Já také," odpověděla klidným hlasem.
Ta její lhostejnost a ignorace ho svým způsobem dráždila. Chtěl upoutat její pozornost, ale měl pocit, že i kdyby se stavěl na hlavu nebo skočil z okna, ona by si toho vůbec nevšimla. Z ničeho nic ji chytil za pravou ruku a zastavil se na místě. I Jenny se musela zastavit a byla nucena se k Williamovi obrátit čelem.
"Pusťte mě," zasyčela nevraživě a vrhla po něm nazlobený pohled.
Alespoň nějakou citovou reakci u ní vyvolal, ta její laskavost pominula a zase na proti němu stála naježená bojovnice. Will se zahleděl do těch zelených očí.
"Už vám někdo řekl, že jste krásná?"
Neodpověděla mu na otázku, jen stála a mračila se. Nedržel ji nijak pevně, snadno by se mu vykroutila, kdyby jí to bylo tak moc nepříjemné, jak se na to tvářila. Svíral její zápěstí a lehce jí palcem hladil jemnou kůži. Jenny se přitom nepatrném něžném doteku rozbušilo srdce, ale snažila se být navenek naprosto klidná a vyrovnaná.
"Líbíte se mi," pronesl Will.
Zhluboka se nadechla a pak mu odpověděla. "S tímhle na mě nechoďte. Jděte jiným dívkám skládat poklony a říkat sladká slovíčka."
"Já se vám nelíbím?"
Přejela ho hodnotícím pohledem odshora až dolů a zas zpátky, pak se mu zpříma podívala do očí a naprosto vyrovnaně odpověděla.
"Ne, ani trošičku."
"Lžete," nařkl ji William.
"Myslete si co chcete."
"Copak vy netoužíte po lásce?"
Zavrtěla hlavou. "V nejbližší době se nehodlám zamilovat ani se vdát. V mých plánech do budoucna prozatím není pro lásku místo a už vůbec ne pro lásku k vám, sire."
"Škoda," povzdechl si zklamaně a udělal lítostivý obličej.
"Netvařte se, že vás mé odmítnutí bolí. Znám muže jako jste vy. Rychle na své zklamání zapomenete, jen co se kolem vás mihne nějaká jiná hezká sukně."
"Co když se mýlíte a zasáhla jste mé srdce víc, než se na první pohled zdá?"
"I to se může stát, člověk není neomylný."
Pak na okamžik nastalo ticho a jen si hleděli do očí a navzájem se pozorovali.
"Pustíte mě už?" zeptala se lehce nervózním hlasem.
"Samozřejmě, slečno. Nebudu vás déle zdržovat."
Uvolnil stisk a spustil svou ruku dolů.
"Děkuji," špitla skoro neslyšně.
Otočila se na podpatku a odešla. William stál osaměle na chodbě a připadal si tak trochu jako pitomec. Málem by jí tu vyznal nehynoucí lásku a ona byla jako ledová královna. Nic, co řekl s ní nepohnulo. Jako by to proletělo kolem jejích uší, ale ona to nevnímala. Sice se mu na jednu kratičkou chvíli zdálo, jako by se nepatrně zachvěla, když pohladil jemnou kůži na jejím zápěstí, ale vzápětí ten pocit zmizel. Byl z ní zmatený, což se mu s jinými ženami nestávalo. Buď ženu chtěl, když se mu líbila a dostal ji, nebo když o ni nestál jednoduše ji odmítl, ale slečna Jenny v něm probouzela rozporuplné pocity. Toužil po ní a zároveň by ji chvílemi nejraději uškrtil. Pokrčil rameny.
"Nu což, pro jednu ženskou se svět nezboří. Přijdou jiné a ty mě odmítat nebudou," chlácholil se.
Pak vykročil chodbou a zamířil do jídelny na oběd.
* * * * * *
Jenny měla neuvěřitelné štěstí, neboť sestra Miriam se během týdne zotavila ze své nemoci a v neděli již byla téměř zázračně vyléčená. Tím pádem byla Jenny zproštěna své funkce dozorkyně sira Williama a mohla se vrátit k pravidelné výuce ve třídě, čímž se jí velice ulevilo. Od té chvíle se snažila mladému šlechtici vyhýbat, protože po tom všem, čím musela kvůli němu projít, neměla nejmenší zájem se s ním setkat o samotě.
Takže druhý týden Williamova pobytu ve škole uplynul a následující neděli odjel v doprovodu několika mužů, jenž pro něho poslal jeho otec. Pak se vše v klášterní škole vrátilo tak říkajíc do normálu.
*
Letošní školní rok se Jenny zdál být téměř nekonečný, ale pak nastala zima a s ní čas zimních svátků a školních prázdnin. Tyto prázdniny Jenny nestrávila jako obvykle se svým strýcem v Lirii, ale oba byli pozváni na návštěvu do Calmárie, neboť král Kornel, tamní vládce a zároveň Cořin otec, prostě trval na tom, že musí přijet a poznat jejich zem. Jenny ze školy cestovala spolu s Cory. Nejdřív dojeli do Lirijské tvrze, kde Jenny zanechala Démona v opatrovnictví podkoního Rolanda. Zde též vyzvedli jejího strýce rytíře Marcuse a jeho doprovod panoše Cedrika. Vyrazili na cestu do sousední země.
Calmárie patřila od nepaměti mezi jižní země, a proto zde zima nebyla tak krutá jako v Bretilonském království. Bylo tu sice chladněji než v letních měsících, ale sníh tu skoro neznali, jen na hranicích s Bretilonem se sem tam na určitých místech objevovalo nepatrné množství bílé pokrývky.
* * * * * *
Pouť trvala ještě pět dní, než před sebou spatřili opevnění a kované brány hlavního královského města Calmárie, bylo jím Castel. Jejich kočár projel branou a dlážděnými ulicemi zamířil ke královskému paláci ve středu města. Všichni obyvatelé, kteří projíždějící kočár uviděli, se mu uctivě poklonili, neboť díky erbu na dveřích věděli, že v něm jede někdo z královské rodiny. Když dorazili na nádvoří paláce, byli vřele přivítáni a na jejich počest se druhý den konala malá přátelská oslava.
Rytíř Marcus si dobře rozuměl s králem Kornelem a většinu času strávili v dlouhých přátelských rozmluvách při sklence dobrého Calmárijské vína.
Cory svou přítelkyni Jenny provedla po celém zámku i podzámčí a Jenny se seznámila s novými lidmi a zajímavými věcmi. Princezna Cory své kamarádce ukázala úplně vše, dokonce i pastviny s královskými stády koní a skotu. Tam Jenny zaujali honáci, tedy hlavně jedna jejich pomůcka. Byly to tři asi půl metrové kusy lana svázané dohromady a na koncích měly připevněné dřevěné koule. Honáci s nimi vždy zatočili ve vzduchu a když nějaký kus dobytka začal utíkat pryč z pastvy nebo ho chtěli označkovat, tak tuto roztočenou věc za ním vrhli. Pomůcka, Bolla, jak jim ti muži říkali, prolétla a obtočila se zvířeti kolem nohou a ono bez zranění spadlo na zem. To Jenny fascinovalo natolik, že si to hned musela vyzkoušet a na učila se s tím velmi rychle zacházet. Takže když po prázdninách odjížděli domů do Lirie, vezla si s sebou dárek, hned dva páry těchto Boll. Tušila, že se jí jednou v budoucnu budou hodit.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
94.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 8 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 15 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
Dita Mocků
|
|
| (21.5.2012, 13:44) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
