|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28984 příspěvků, 4549 autorů a 303367 komentářů :: on-line: 16 ::
|
 |
|
:: Štěstí... ::
 Joa |
publikováno: 31.03.2006, 21:01
|
| Co je to vlastně štěstí??? |
| |
|
|
Jakmile jsem ráno otevřel oči, ne se znepokojením, ale s jakýmsi neurčitým nadšením jsem si uvědomil, že den, který mě čekám bude jiný. Už to, že jsem hlasitě zvonící budík bezstarostně zaklapl a nerozmlátil ho na cimprcampr, bylo dostačujícím důkazem.
S úsměvem na rtech, který rozhodně po ránu nemívám, jsem se oblékl. Druhá polovina postele byla prázdná a já si byl jistý, že mi Vanda chystá k snídani slaninu a topinky, což ještě nikdy, za těch pět let, co jsme svoji, neudělala. Ale já prostě věděl, že stojí u plotny a chystá mou vysněnou snídani, kterou mi vždy odmítala udělat.
Nevím, kde se to všechno přesvědčení ve mě vzalo, ale když jsem vešel do kuchyně, Vanda mi opravdu naservírovala pro ni tolik nezdravé a mastné topinky se slaninou.
"Dobré ráno, drahý," pousmála se, když jsem se hladově zakousl do topinky. "Je to zvláštní, ale dnes ráno jsem cítila, že ti ty topinky musím udělat," prohlásila po chvíli zamyšleně.
Její poznámku jsem přešel mlčením. Jakmile jsem dojedl, nabyl jsem náhle přesvědčení, že se ten vyjímečný den musíme s Vandou užít. Vyhlédl jsem oknem na ulici a zjistli, že je krásný teplý den.
"Myslím, že bychom si měli někam vyjet, co říkáš, miláčku?" prohodil jsem a zářivě se na Vandu usmál.
Vrhla na mě podezřívavý pohled. "Není ti něco?" zeptala se.
Zavrtěl jsem hlavou. "Co třeba na Máchovo jezero nebo na Slovensko? Tam už se chceme podívat pěkně dlouho."
Zamračila se. "Nezbláznil ses náhodou? Musíme do práce!"
"Nemusíme."
Vykulila na mě oči. "Jak to, že nemusíme?"
"Máme dovolenou," řekl jsem a vůbec netuším, jak jsem na to přišel.
"Nevím, jak ty, ale já si dovolenou nebrala," řekla trochu podrážeděně a začala sklízet ze stolu. "Tak se uklidni."
"Tak schválně, zavolej šéfovi," vybídl jsem ji a blaženě se na židli protáhl.
Znovu se na mě zamračila a potom odešla do vedlejší místnosti. Po chvíli se vrátila s nesmírně překvapeným výrazem. "Já se ale - zatraceně, tím jsem si jistá - žádné volno nebrala, vážně. Já...je to celé...," koktala.
"Divné," pomohl jsem jí.
Roztřeseně přikývla.
O hodinu později už jsme v našem malém Fordu uháněli k Máchovu jezeru. Asi v půlce cesty jsem náhle odbočil z naší plánované trasy a ujížděl směrem k malému městečku, kde jsem ještě nikdy nebyl. Veden jakousi neviditelnou rukou jsem nás zavezl do centra, kde jsem zaparkoval. Na Vandiny tázavé pohledy jsem odpověděl stručným: „Pojď.“
Chytil jsem ji za ruku a táhl ji k baru. Nad vchodem fosforoval křiklavě červený nápis Mořská ústřice.
„Co to děláš? Neříkal jsi, že jedeme…?“ ptala se nevěřícně Vanda a ustaraně prohlásila: „Dneska jsi nějaký divný.“
„Mám prostě svůj den. Nic víc,“ odvětil jsem bezstarostně a vešel dovnitř.
Příjemná rocková hudba nás obklopila stejně jako zápach cigaretového kouře. Dotáhl jsem Vandu k pultu a mávl na obsluhu.
„Co to bude?“ zeptal se barman zpod kníru, který připomínal rozježenou štětku a zazubil se na nás.
Objednal jsem si pivo a Vanda červené víno. Příjemně studený nápoj mi opravdu přišel k chuti, tak jsem spokojeně usrkával, když jsem si všiml dvou mužů, kteří se chystali hrát kulečník. Vstal jsem od piva, nevšímaje si Vandiných ostražitých pohledů, a přešel k dvěma svalnatým chlapíkům. Ruce měli samé tetování.
„Zahrajem si?“ zeptal jsem se a hodil na stůl několik bankovek.
Jeden z nich na mě vrhl zkoumavý pohled a poté si ho vyměnil se svým druhem. Potom kývl lysou hlavou a obratně zatočil s tágem. „Fajn. Ale abys o ty svý prachy nepřišel,“ zachechtal se a hodil na stůl peníze. „Vítěz bere vše.“
Za mými zády se ozval rozhořčený hlas, který zcela jistě patřil Vandě. „Co to zase děláš?“ Ignoroval jsem ji.
Hra začala. Musím se přiznat, že mi kulečník nikdy nešel, skoro vždy jsem protrhl plátno. Dnes to ale bylo jiné. Koule padaly do děr jako po másle. Popravdě mě to ani neudivovalo, tenhle den byl prostě jiný. Když poslední koule hladce vklouzla do otvoru, se zářivým úsměvem jsem nastavil dlaň, do které mi ta druhá hrouda svalů vztekle plácla vyhrané peníze.
„Adios, hoši,“ řekl jsem a vrátil se k Vandě. Chlápci mě stále vztekle pozorovali, ale já si toho nevšímal.
„Jak…?“ lapala po dechu Vanda.
Pokrčil jsem rameny a mávl na barman. Řekl jsem mu, že zaplatíme.
„Dneska to máte zadarmo,“ mrkl na nás.
Poděkovali jsme a vyšli z baru.
„Já tomu pořád nevěřím,“ vrtěla hlavou Vanda, když jsme znovu seděli v autě.
„Tak radši věřit začni, protože tohle je skutečnost,“ řekl jsem.
Když jsme dojeli k Máchovu jezeru, zjistili jsme, že u pláže se shromáždil dav lidí. Přišli jsme blíž.
„Jé, to je tombola,“ řekla Vanda a usmála se na mě. „Tak zkus to svoje sakramentské štěstí.“
Koupil jsem tedy lístek. Zářila na něm velká sedmička. „Šťastné číslo,“ poznamenal jsem.
„Jo,“ zazubila se Vanda. „Co kdybychom se šli vykoupat?“
Zatímco jsme se čvachtali v chladivé vodě, uslyšeli jsme hlas mluvící do mikrofonu: „Tak, dámy a pánové, jde se losovat! Nemusím vám, doufám, připomínat, že se hraje o čtrnáctidenní zájezd na Bahamy! Než tedy vytáhnu ten osudový lístek, ještě je mojí povinností vám říci, že sponzorem této tomboly je cestovní kancelář WorldTour! A teď, přátelé, jdeme na to!“
Popadl jsem Vandu a táhl ji na pláž. I přes početný dav, který se shromáždil kolem moderátora, jsem viděl muže, který se soustředěným výrazem chňapl po jednom z mnoha lístků a zahleděl se na něj.
„Výborně, máme vítěze! Tak kdopak má číslo sedm?“
Vanda radostně vypískla a skočila mi kolem krku. Chvíli mi trvalo, než jsem se vymanil z jejího sevření a potom už jsem kráčel k moderátorovi.
„Á, skvěle, tady ho máme! Jak se jmenujete, pane?“ překřikoval potlesk zklamaných lidí a namířil ke mně mikrofon.
„Zbyněk,“ odpověděl jsem a snažil se nevšímat si Vandy, která v davu radostně poskakovala jako malá holka.
„Takže výherce zájezdu pro dvě osoby na Bahamy – Zbyněk!“ zahlaholil moderátor a předal mi vyhranou plaketu od cestovky WorldTour. Šťastně jsem s ní zamával a vrátil se k Vandě.
„To byl vážně skvělý den, drahý,“ rozplývala se Vanda, když jsme se vraceli Fordem domů.
„No vidíš, a ty jsi mi nevěřila!“ ohradil jsem se.
„Víš, nejdřív jsem si myslela, že ses zbláznil,“ řekla omluvně a dodala: „Jenže jsem se mýlila. Takhle jsem se už dlouho nebavila.“
„Tohle byl prostě výjimečný den.“
„A jak jsi vyhrál ten kulečník nebo jak nám ten barman nechal to pití zadarmo!“ rozplývala se Vanda, která mě zřejmě vůbec neposlouchala. „Ale stejně pořád nechápu, jak to že máme volno, když jsme si ho ani jeden nebrali.“
„Tak to já taky ne.“
Ten den jsem šel spát až po třetí hodině. Byl jsem tak spokojený a šťastný, že bych nejradši do postele nešel vůbec. Únava mě ale přece jen zmohla, tak jsem vypnul televizi a odebral se na kutě. Vanda už spala.
Když jsem se druhý den probudil, bylo mi ihned jasné, že tenhle den bude také jiný, ale v úplně jiném slova smyslu než ten včerejší.
Nevrle jsem pohlédl na budík. Bylo deset minut po jedenácté. Ještě že je sobota, pomyslel jsem si rozmrzele a vstal jsem. Stejně jako včera jsem věděl, co budu mít k snídani. Rozhodně to nebyly topinky se slaninou.
Když jsem vešel do kuchyně, uviděl jsem Vandu s hlavou v dlaních. Upřela na mě uslzení oči. „Ach, drahý, ani mi nebudeš věřit, co se stalo!“ vzlykala. „Volali mi z práce. Mám vyhazov!“
„Ale…vždyť šéf…,“ koktal jsem.
„Prý už dlouho chtěli propouštět kvůli finančním problémům firmy a včera, když jsem nepřišla do práce… No, prostě si vybrali mě!“
Zaraženě jsem mlčel. Nenapadalo mě nic, co bych měl říct. Nakonec jsem ze sebe vymáčkl: „Ale ty jsi včera měla dovolenou…“
„Jo, šéf říkal, že mám volno, ale to jsem si jen myslela! Ve skutečnosti říkal úplný opak, já mu špatně rozuměla,“ řekla trochu hlasitěji než bylo třeba a zoufale rozhodila rukama. „A tvůj šéf volal mimochodem taky,“ pokračovala. Zdálo se mi, že má v hlase něco, co mě obviňuje. „Říkal, že s tvou prací moc spokojený není. Prý jsi pořád zasněný a práce stojí. Jestli se to nezlepší, vykopne tě taky.“
„Sakra,“ zaklel jsem.
„Přesně tak. Pak ještě volal nějakej chlap. Nebyl zrovna moc přívětivý,“ řekla a nepatrně se zatřásla. „Říkal, že při tom kulečníku jsi musel podvádět. Od někoho se dozvěděl tvoje jméno, adresu a telefon. Hm, a taky to, že kulečník hraješ asi tak dobře, jako já ragby.“
Nevěřícně jsem zíral.
„Jestli mu ty vyhrané peníze nevrátíš, udá tě. Přijede dneska večer.“
„To snad není možné!“ zašeptal jsem a snažil se vzpamatovat.
„Ještě jsem neskončila,“ ujistila mě a otřela si uslzené oči rukávem halenky. „Ta dovolená – byl to podvod! Nějací kluci si chtěli přivydělat, tak to sehráli… a vyšlo jim to úplně skvěle. Docela dost lidí jim na to skočilo. Včetně nás.“ Znovu zaskučela jako raněné zvíře a vrhla na mě zlobný pohled. „A jestli někdy budeš mít zase „svůj den“, tak přísahám, že se s tebou rozvedu!“
A zanechala mě v kuchyni samotného a ohromeného.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
93.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.5 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 4 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 16 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
Dita Mocků
|
|
| (21.5.2012, 13:44) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
