|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28984 příspěvků, 4549 autorů a 303367 komentářů :: on-line: 16 ::
|
 |
|
:: Poutník beze stop ::
 Aenica |
publikováno: 22.09.2007, 21:44
|
| Nabízím vám k nahlédnutí svou současnější tvorbu. Jedná se o menší skicu, přesto však doufám, že vám udělám radost nebo v lepším případě si něco uchávte v sobě. Varování: Nutno zapojit šedou kůru mozkovou... a také srdce... |
| |
|
|
Horký dech pouště zvedal víry písku tančícího nad dunami. Žíznivé nekonečno prahlo ve slunečním zenitu. Nevlídná krajina Svaté země rozťala svět na dvě do ztracena se táhnoucí plochy okrové a azurové barvy, kontrastující mezi sebou jako život a smrt.
A jemu se zdálo o řece – modravé, životodárné řece, protínající nekonečnou zelenou planinu až k obzoru, kde by nakonec splynula se stejně průzračnou oblohou v jediném navždy přetrvávajícím aktu lásky jako nadpozemská spojnice mezi nebem a zemí. Křižák nepřítomně svíral uzdu svého koně, hlavu měl skloněnou na prsa a snil.
Zdálo se mu o tom, jaké to je být nevědoucím. Jak je to jen lehké sám si převázat pásku přes oči a se zastřeným zrakem se belhat životem...
Proč jen na něj ulehlo břímě vědomostí, které nesmí vyzradit? Bylo by přece tak prosté říci všem lidem pravdu; musel však dál nést své prokletí. Musel mlčet a dívat se na utrpení ostatních, stejně jako všichni prokletí před ním.
Lidé povstali z prachu a v prach se obrátí a to, co tu po sobě zanechávají, nemá o nic větší hodnotu než prach. Jen jejich slova a myšlenky plynou s větrem jako věčné poselství, rozmývají se v dešti a pouze pozorné uši je mohou zaslechnout.
Jenže oni nechtějí slyšet, a proto po nich zůstane ničím nesmazatelná stopa zla a násilí.
Co je to dobro a zlo?
Jsou to dvě ruce světa, které si sám přiložil k uším, aby mohl křičet bolestí.
Bílý plášť křižáka překrýval znaveně se lesknoucí brnění. Jeho vlasy a vousy byly prošedivělé věkem a moudrostí a pár očí hleděl ospale zpod zarudlých víček. Kůň, na němž seděl a jenž ho nesl pouští, měl srst černou jako půlnoc. Těžce funěl při každém kroku, který jako by se už zdál být jeho posledním. On ale šel dál v nekonečném rytmu stárnoucího světa.
* * *
„Musíš se víc zapřít nohama. Ještě chvíli a budeš šplhat jako kamzík,“ smál se Fatimě, když jí nataženou rukou nabízel pomoc.
Fatima se uraženě zastavila. Objala paží nejbližší skalní výstupek a upřela na něj pochybovačný pohled svých hlubokých černých očí. „Co je to kamzík, Filipe?“
Mladík se shýbl z vrcholku skály a proti její vůli ji vytáhl nahoru. Fatima v sobě měla sice jen poloviční arabskou krev, přesto však nikdy nebyla za hranicemi své země. Její cizokrajná tvář mladému Evropanovi učarovala. Sledoval ji, jak se nemotorně snaží vyšplhat až k němu ve svých dlouhých šatech a kochal se tím roztomilým pohledem, jako by to mělo být to poslední, co si z ní uchová v paměti. Přestože neměla evropské rysy, její otec byl Frank a ve svých zvyklostech i náboženství se ocitala mimo muslimskou společnost.
Filip ji k sobě přitáhl, aby se jí z výšky nezatočila hlava a nezřítila se ze skály. „Někdy ti je ukážu,“ řekl hlasem podbarveným smíchem. Náhle ucítil vůni jejích vlasů a rytmus jejího vyčerpané dechu na její rychle se zdvíhající hrudi dotýkající se jeho. Vášeň mu prudce projela tělem a on ji objal ještě pevněji. Sklonil se k její tváři tak nízko, až vítr na skále propletl světlé vlasy s černými.
Fatima ucítila sílu jeho objetí a pomalu k němu vzhlédla. „Ale já je chci vidět teď.“
Filip se zasmál. Odtáhl se od ní a opřel se zády o skalní výstupek s rukama složenýma na prsou. Okrová pískovcová skála zakrývala pohled na Akkon i na moře a hluboko pod ní se nacházela jen neživá poušť. Horké slunce Svaté země rozpraskávalo půdu jako rty žíznivého poutníka.
Mladík shlédl na opačnou stranu skály, kde rychle klesala do uzavřeného údolí, jehož konec zůstával očím skrytý. Natáhl k Fatimě ruku. „Pojď. Ukážu ti je.“
Fatima vzpurně zvedla hlavu. „Děláš si ze mě legraci.“
Filip přikývl. „Dělám.“
„Nemusím s tebou nikam chodit,“ ohradila se pyšně a odvrátila od něj hlavu. „Proč bych tě měla vůbec poslouchat? Pořád si jen hraješ na nezničitelného vládce světa, tak už by ti měl někdo konečně ukázat, že se pleteš.“ Panovačně se k němu obrátila.
Jenže Filip tam nebyl.
Zalekla se. „Filipe?“ zvolala do větru. Opatrně popošla k okraji skály, kde hluboko pod ní čekali uvázaní jejich koně. Mladík tam však nestál. „Filipe!“
„Pojď sem!“ ozvalo se z druhé strany.
Fatima leknutím skoro až poskočila. Obrátila se po hlase a shlédla do úzkého údolí, sevřeného z obou stran železnými dlaněmi pískovcové skály. „Počkej na mě!“ zvolala úzkostlivě. Chytila si spodní lem šatů a pomalu začala klesat dolů.
Filip vystoupal zpět, aby mohl dívce pomoci. Fatima se křečovitě zachytávala sluncem rozpálených výstupků a v duchu se modlila, aby se jí zpocené ruce nesesmekly. Nohy jí neposlušně klouzaly. Ruce ji začaly bolet tak, až se bála, že už se dál neudrží. Vystrašeně se kousla do rtu.
Náhle se pískovec pod její vahou ulomil. Slyšela ten zlověstný, výsměšný zvuk bortícího se kamene, když jí podjela noha, a ona s křikem po zádech padala do hlubin.
Vtom pod sebou ucítila dvě silné paže. „S takovou ti kamzíky nikdy neukážu,“ ozval se Filipův hlas.
Náhle uviděla jeho tvář nad sebou a vystrašeně ho objala kolem krku. „Proč jsem s tebou vůbec šla?“ zašeptala.
„Protože se ti líbím,“ odpověděl Filip za ni.
„To si o sobě vážně myslíš?“ pohodila výsměšně nosem a nechala své ruce vzdorně klesnout. „Pusť mě!“ rozkázala mu.
„Nepustím. Zase by jsi spadla. A já ti nemůžu pořád zachraňovat život.“
Fatima chtěla něco říct, to už ji ale nesl dolů pomalu se svažujícím údolím. Chytila se jeho ramene, aby mu nevypadla z náručí. „Už jsi tu někdy byl?“ zeptala se po chvíli mlčení.
„Ne,“ odpověděl. „Ale tam dole je nějaký otvor do jeskyně. Můžem se tam jít podívat.“
Fatimě se zachvěly rty. „Co když tam žije nějaké zvíře?“
„Máš přece mě.“
Dívka od něj odvrátila tvář a objala ho o něco silněji. Její oči sledovaly temnou proláklinu ve skále, která se s každým krokem přibližovala.
* * *
Křižák projížděl oázou. Příbytky z vepřovice do sebe vstřebávaly sluneční paprsky a lidé raději posedávali ve stínu datlovníků, než aby se vystavovali přímému polednímu žáru. Dívka nabírající vodu ve studni se po poutníkovi ani neohlédla.
Muž spočinul zrakem na vlnící se hřívě svého koně a bolestivě přivřel oči. Ti, kdo svou prací pozvedli nelítostnou poušť na dům své duše, sklízí hněv těch, kteří stejného díla nejsou schopni. Není to závist, je to pouhá neschopnost tvořit velké věci. Dar tvorby nedostali lidé od Boha, ale od své myšlenky na naději. Práce a snaha se obrací v prach pod ohněm a mečem nenávisti a tak to bude do doby, než se upřou oči ničitelů zpět k tomu, co po sobě zanechaly a obrátí se ke slovům a myšlenkám, které byly vyřčeny.
Křižák projel kolem dvou milenců držících se za ruce ve stínu palmy. Láska je věčná a veliká jen pokud je nezištná. Mnozí z lidí neumí slovům naslouchat, ale lásce rozumí každý. Cit nemusí být psán do větru, aby jej mohli chápat.
Poutník vzhlédl k vysoké duně kus za oázou, na jejímž vrcholku se třpytilo zapadající slunce. Nyní však ten zlatorudý záblesk potemněl.
První černý jezdec vystoupil nad obzor, aniž by se zdál něčím víc než pouhým stínem. Za jeho zády se vynořil druhý a pak třetí – desítky a nakonec stovky jezdců orámovaly oblouk pouště svými těly. Koně zařehtali a bojovně zahrabali nohama v zemi.
Křižák mířil stále kupředu, vstříc té neprostupné hradbě bojovníků, jejichž přítomnost způsobila v oáze vyděšený křik.
Lidé už o nich věděli.
Křižák sklonil hlavu a v obřadném gestu se dotkl svého rudého zaprášeného znaku. Cítil jeho tíhu, žár... a hlavně bezmoc – kříž na rameni, kříž v srdci. Je to trest troufalce, prokletí zbabělce a hlupáka. A on jej musí nést.
Tak jako meč a štít v rukou válečníka musí být i dobro a zlo drženo ve stejné výši, aby mohl člověk projít bitvou života. Teď už to věděl.
Houf jezdců se přes něj přehnal jako oblak smrti. Neobracel se k nim. Stačilo poslouchat pláč, výkřiky a bolest umírajících znějící jako rekviem za život. Víc už nemohl snést.
* * *
Černá chodba jeskyně se zdála temná a zlověstná. Stříbřité světlo vnikalo dovnitř otvorem nad jejich hlavami a ze stropu dolů kapala voda ve stoletém taktu: kap - kap - kap...
Fatima se zachvěla zimou. Dolní lem jejích šatů byl promoklý a studil ji na lýtkách. Přitiskla se k Filipovi.
Mladý Frank cítil touhu poznat tajemství tohoto místa. Chytil dívku za ruku a vedl ji za sebou úzkou chodbou, která se postupně začala rozšiřovat a lákat jej hlouběji do svého panství. Někde tam vpředu musel být východ nebo přinejmenším otvor vpouštějící světlo dovnitř, neboť místo, kudy sem vstoupili, zanechali už dávno za zády. Jinak se nedala vysvětlit stálá přítomnost jemného svitu.
Náhle se oběma zatajil dech.
Dlouhá chodba vyústila v prosvětlený dóm ohromujících rozměrů, jehož dno leželo v nezměrné hloubce pod nimi a temnota, která jej obestírala, byla tak majestátná a nekonečná, až se jim srdce úlekem na okamžik pozastavilo. Úzké paprsky, vnikající dovnitř, ozařovaly krátký můstek spojující přední část, na níž právě stáli, s protějším koncem, který se blyštil snad díky jakési čiré hladině jezera čeřené jemným vánkem.
„Filipe,“ šeptla Fatima. „Vraťme se. Prosím. Mám strach...“
„Chci se tam ještě podívat,“ naléhal na ni. „Nemusíš se bát, jsem přece s tebou. No tak, pojď už...“ dodal netrpělivě.
Fatima si přiložila dlaň k ústům a její tvář se stáhla zoufalou pochybností nad vlastní odvahou.
„Nemusíš jít se mnou, když nechceš,“ řekl Filip nakonec. „Jen se tam podívám a vrátím se.“
„A to mě tu necháš samotnou?“ zajíkla se strachem.
Mladík si povzdechl. Odvrátil od ní tvář a zamyslel se. Pak ale chytil její ruku a nesmlouvavě zatáhl.
Fatima se poddala jeho naléhání. Neochotně a s ostychem kráčela za ním a pevně jej tiskla. Snažila se neobracet zrak do temné hlubiny pod sebou. Přes Filipova záda nemohla ani spatřit, co leží před nimi. Krok jejího průvodce se neustále zrychloval a ona jen stěží udržovala ostré tempo.
Náhle se mladík zastavil.
Fatima se zlehka dotkla jeho zad a postavila se na špičky, aby přes něj vyhlédla. „Co je, Filipe? Co se děje?“ špitla ustrašeně.
„Můj Bože...“ vydechl mladík.
„Co se stalo, Filipe? Mám strach...“
Mladík fascinovaně hleděl před sebe. Jeho nohy udělaly první váhavý krok, podlomeny ohromením a úžasem nad tím, co vidí.
Fatima vystoupila na rozšířené prostranství ukončené přímo před ní stěnou jeskyně. Oči se jí rozšířily údivem.
To, co se před chvílí zdálo být blyštící hladinou jezera, byl ve skutečnosti široký kamenný oltář, na němž ležely skvostné šperky z perel, zlata a drahokamů, umně zdobené poháry, starodávné mince a zbraně nevyčíslitelné hodnoty. Zlaté sošky, amulety a vykládané mísy doplňovaly pohled na drahocenný poklad skrytý v útrobách zapomenuté jeskyně.
A přímo nad oltářem vystupovala z kamene tesaná hlava kobry s výstražně roztaženou tlamou, která jako by se chystala potrestat troufalce, jenž by se chtěl dotknout jejího majetku.
Filip poklekl k nízkému oltáři a zabořil prsty do toho pokladu. V jeho očích se zračil lesk zlata a bohatství, nesčíslná radost a ohromení, jaké nepocítil nikdy za svůj mladý život. Šperky zachřestily v jeho rukou.
„Fatimo,“ vydechl, „uvědomuješ si vůbec, co jsem právě objevil? Dokážeš si vůbec představit, jakou to může mít hodnotu?“
Dívka poklekla vedle něj. Vzala do ruky perlový náhrdelník a převracela jej v prstech. „Je to... úchvatné,“ odpověděla. Mlčky se kochala leskem a okázalostí šperku vyrobeného s takovým umem, jaký nikdy předtím neviděla.
Náhlá myšlenka ji však zastrašila. Vrátila věc na své místo a starostlivě se obrátila na Filipa. „Co když to tu někdo nechal a vrátí se proto? Není to naše, co když nás právě teď někdo pozoruje?“ Otřásla se a s obavou se rozhlédla kolem.
„Nebuď blázen,“ šeptl Filip stále utápějící svůj zrak ve zlatě. „Proč by to tu někdo nechával? Tolik bohatství není v celém Akkonu...“
„Právě proto,“ řekla Fatima a vstala. Znovu se ohlédla. „Pojď, Filipe, prosím! Vezmi si, co chceš, ale už se, prosím, vraťme...“
„Ještě chvíli,“ odvětil. Uchopil velký prsten s rubínem a zasmál se. „Ty to nechápeš, Fatimo. Tohle všechno je naše... moje...“
Něco ve tmě se pohnulo. Něco mocného a moudrého, prastarého jako sama poušť, stejně drtivého a konejšivého jako samotná její podstata. Nikdo si toho však nevšiml. Starobylý strážce pokladu se probudil.
Fatima se zachvěla. Pocítila náhlý příval chladu, jako by dovnitř najednou pronikl silný mrazivý vítr. Chtěla se dát na útěk, ale něco jí v tom zabránilo. Něco, co obemklo její kotníky drtivou silou a šířilo se to po celém jejím těle jako stoupající spirála.
„Filipe!“
Mladík vzhlédl. Zlato z jeho rukou se rozsypalo na zem a hlava se mu překvapením zatočila natolik, až i v pokleku ztratil rovnováhu a musel se rukou zapřít o hranu oltáře.
Fatima stála, neschopná pohybu, obtočená dlouhým hadovitým stvořením s drsnou šedou kůží a kobří hlavou, jehož oči se leskly zlověstnou smaragdovou září. Varovně roztažená tlama se zvedala nad dívčiným obličejem a výhrůžný sykot rozechvíval Filipovu odvahu.
Mladík hleděl do těch ohromných, podmanivých očí, aniž by měla jeho vůle možnost se od nich odtrhnout. Cítil se stejně spoutaný jako Fatima, stejně slabý a bezmocný.
Vrať! zaznělo v jeho hlavě tiše a panovačně.
Filip sesbíral zlato ze země. Jeho prsty padaly pod tou tíhou, která... která jej tak těšila... „Proč? Proč bych měl?“ ohradil se mladík a s jemností, jakou rodič kolébá své dítě, si poklad přitáhl k tělu. „Je to moje, nikoho jiného...“ zašeptal.
Vrať! Vrať nebo zabiju! Šedé tělo se obemklo těsněji kolem své oběti.
Fatima zaúpěla.
Na malý okamžik zbloudily Filipovy oči k dívce. Viděl její utrpení, téměř jej cítil, jako by se jej mohl dotknout. Bylo tak blízko... a zlato v jeho rukou tak horké...
„Je to moje/!“ sykl Filip rozčileně. „Nic z toho mi nevezmeš!“
Vrať! Vrať nebo zabiju!
* * *
Křižák se zastavil na okraji moře. Usínající obloha se na obzoru přitiskla na polštář pohupujících se vln, na němž spočinula její tvář, červenající se jako líce stydlivého děvčete. Kopyta koně se bořila do písku a jazyky mořské vody si kolem nich hrály.
Starý muž čekal. Všechny otázky už byly zodpovězeny a cesty, kterými prošel, zaváté prachem. Zbývalo už jen jediné.
Sesedl z koně a dopadl nohama na písečnou pláž. Spodní lem jeho pláště smočila slaná voda. Křižák nepřestával sledovat obzor před sebou.
Náhle se kousek za ním ozvaly kroky.
Muž se ani nehnul. Čekal.
Vedle něj stanul světlovlasý mladík. Jeho tvář měla prázdný výraz a oči se upíraly na zem pod sebou.
Mladý muž obešel koně a vyšvihl se do jeho sedla. Zvíře pod neznámou vahou mírně popošláplo. Potom bojovně pohodilo hlavou a rozjelo se přímo po mořské hladině jako pouhý vánek, nezanechávající za sebou žádné stopy, dokud úplně nesplynul s obzorem.
Křižák vstoupil do moře. Oceán přijal jeho duši.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 15 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 30 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 74 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
Dita Mocků
|
|
| (21.5.2012, 13:44) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
