obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Důvěra a láska musí chodit pospolu."
B. Němcová
obr
obr počet přístupů: 2915377 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39516 příspěvků, 5744 autorů a 390432 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Černý jezdec - Ruka spravedlnosti - 17 ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Černý jezdec - Ruka spravedlnosti.
 autor Annún publikováno: 13.09.2007, 16:51  
Konečně se dostáváme k tomu proč se příběh dostal svůj název.
Jaké pak dobrodružství zažije Jenny tentokrát?
Budou v jejím životě nějaké zásadní změny?
Co je člověk ochoten podstoupit pro nastolení spravedlnosti?
A co William? Jak moc ho potrápí osud?
To se nechte překvapit.
 

Část 17. - Zrození Černého jezdce.

O necelé tři roky později.
1466 třetí epochy.

Poslední rok školy byl pro Jenny příjemnější než ty ostatní a zároveň učinila i jednu zásadní změnu ve svém vzhledu. Na konci školní docházky vyšla ze závěrečných zkoušek s vyznamenáním a obdržela od matky Amélie listinu, ve které stálo, že absolvovala Dívčí akademii svaté Ladérian. Což pro každou dívku, které se dostalo té možnosti a pocty zde studovat, znamenalo to nejvyšší možné vzdělání, jakého mohla žena v Bretilonském království dosáhnout. Po velmi úspěšném ukončení klášterní školy se Jenny v zimě vrátila domů. Tentokrát ji i se zavazadly přivezl na Lirijskou tvrz kočár, jenž řídil sluha Cedrik, kterého pro ni poslal strýc. Přijela oděná jako pravá dáma z vyšší vrstvy. Měla na sobě temně fialové sametové šaty lemované černou kožešinkou, stejně barevný plášť, černé rukavičky z měkké kůže a na hlavě jí seděl kožešinový čepeček.
*

Jenny vstoupila do budovy tvrze. V hale bylo příjemně teplo narozdíl od chladného počasí, jež panovalo venku. Sundala si rukavičky, sňala z hlavy čepičku a začala si svlékat plášť. Naproti jí přišla mladá pomocnice z kuchyně.
"Vítejte, milostslečno," pozdravila ji dívka a převzala od ní oblečení, aby ho odnesla do šatny.
"Jsi hodná, Sáro," pronesla vřele Jenny. "Nevíš, kde je můj strýc?" zeptala se služky.
Děvče souhlasně přikývlo. "Pán Marcus je ve své pracovně."
"Děkuji ti."
Dívka se pousmála a odnesla věci své paní pryč. Jenny prošla halou a zamířila do strýcova pracovního pokoje. Už se těšila na setkání s ním. Stanula v otevřených dveřích a s milujícím pohledem hleděla na muže, s již velmi prošedivělými vlasy, jenž seděl za stolem, skláněl se nad listinami a něco do nich zapisoval. Strýc byl zabrán do své práce natolik, že si ani nevšimnul, že někdo přišel. Jenny ho nechtěla vylekat, a tak zlehka zaklepala na dveře. Muž odložil brk, zvednul hlavu od lejster a zahleděl se na mladou ženu stojící ve dveřích. Nejprve nemohl určit, kdo je ta dáma a co tu chce, pak když se na něho usmála, se mu v hlavě rozsvítilo.
"Jenny!" oslovil ji udiveně.
"Zdravím tě."
"Jsi to ty?" zeptal se nevěřícně.
Rytíř Marcus by svou neteř málem nepoznal, neboť od chvíle, kdy se naposledy viděli, uplynul hnedle celý rok.
"Ano, jsem to já, strýčku."
Muž se zvedl ze židle, obešel stůl a vykročil ke své neteři.
"Vítej opět doma, Jenny," řekl Marcus a hned na to svou neteř vřele objal a ona jeho.
Potom ji pustil, poodstoupil od ní a upřel na ni svůj zrak. "No, musím říci, holčičko, že bych tě málem nepoznal," poznamenal rytíř.
"Copak jsem se tolik změnila?"
Marcus se přívětivě usmál. "Za ty roky jsem si již zvykl na tvůj uličnický sestřih a teď najednou taková změna," pronesl strýc a rychlým pohledem zhodnotil její vzhled a nový účes.
*

Jenny si totiž od výletu do Calmárie přestala střihat vlasy a nechala si je narůst dlouhé. Zatím jí sahaly těsně pod ramena, ale chtěla je mít až po lopatky.
*

"Nelíbím se ti?" dotázala se posmutněle.
"Líbíš. Vypadáš báječně, děvčátko. Moc ti to sluší. Za ten poslední rok z tebe vyrostla krásná mladá žena, za níž se musí otočit každý muž, jenž kolem ní projde." Polichotil jí strýc.
"Nepřeháněj, strýčku. Neudělala jsem to proto, abych se líbila mužům, ale jako neteř šlechtice nemohu vystupovat a vypadat jako obyčejná děvečka. Ty časy, kdy jsem bosá s ostatními dětmi pobíhala po tvrzi i po vesnici a dělala neplechu jsou už dávno pryč. Teď jsem lady Jennyfer a musím se tak i chovat, ale pro tebe strýčku budu navždy tvá milovaná Jenny."
"To mě nesmírně těší. Pojď a posaď se," vyzval ji a poukázal na dvě křesílka stojící u krbu s plápolajícím ohněm.
Jenny se s elegancí usadila do prvního křesla a její strýc do druhého.
"Co nyní hodláš dělat?" otázal se strýc.
"Pomáhat všem, co se octnou v nouzi. Starat se o tebe, o tvrz, o naše lidi a léčit je, když to bude zapotřebí. Samozřejmě také chci vzít spravedlnost do svých rukou a zbavit nás Lišáka Gerika," odpověděla na jeho otázku Jenny.
Ta poslední věta rytíři Marcusovi trochu vyrazila dech.
"Zřejmě jsem se přeslech. Ty se chceš potýkat s bandity? To přece nemyslíš vážně?"
"Myslím," přikývla souhlasně hlavou Jenny.
"Můžeš mi vysvětlit, jak by si to chtěla provést? Myslíš si, že sama můžeš uspět tam, kde se to doteď nedaří celým vojenským oddílům?"
"Ano, domnívám se, že to dokážu. Jeden člověk nebude na první pohled pro toho grázla a jeho bandu představovat nebezpečí. Jak sám říkáš, co zmůže jediný člověk proti všem. Nejspíš nic, ale budu-li jeho bandu postupně oslabovat a systematicky ničit, mohlo by to vyjít. Nenajde dost nových členů, kteří by zaplnili prázdná místa po svých předchůdcích. Tím vylákám Gerika z jeho úkrytu. Když nebude mít lidi, kteří by za něho odváděli špinavou práci, tak bude donucen ji dělat opět sám. Pak ho bude snazší polapit a on bude pykat za vše, co kdy udělal a za všechny vraždy, které spáchal. Dostane konopnou kravatu a bude se houpat na šibenici."
"Nevím, zda je to moudré, Jenny," namítnul Marcus.
"Možná není. Jenže když to neudělám, lidé v našem kraji budou dál trpět a bát se o své životy. Vojáci chrání pouze bohaté kupecké kolony a důležité pohlaváry, kteří s nimi cestují. Od nich se pořádné pomoci nedočkáme a čím díl bude trvat Gerikova volnost, tím víc se bude osmělovat a nakonec už mu pouhé přepadávání kupeckých karavan stačit nebude. Začne napadat vesnice a možná by se poté mohl i opovážit zaútočit na naši tvrz. To nesmíme dopustit, strýčku. Já mu to nehodlám dovolit. Musím zakročit dřív, než ho něco takového napadne."
"No, nevím, holčičko, přece jen si žena a něčeho takového by se měl spíš ujmout muž. Je to úkol pro rytíře a kdybych už neměl na svých bedrech tolik křížků, možná bych se toho zhostil sám, ale netroufám si na to."
"Ruka spravedlnosti potřebuje, aby jí někdo pomohl. A kdo říká, že se tohoto úkolu zhostí žena. Ano, chci Gerika dostat za mříže a na šibenici, ale nikdo nemusí vědět, že ten, kdo ho polapil, jsem byla já. Není to práce pro mě, ale pro Černého jezdce."
Marcus na ni nechápavě hleděl, neboť nějak nevěděl, o kom to vlastně mluví.
"A můžeš mi říci, kdo je to ten tvůj Černý jezdec?"
"Nech se překvapit, strýčku." Usmála se tajemně. "Stačí, když mi budeš důvěřovat a stát při mně tak jako vždycky."
Rytíř se na ni trochu skepticky podíval a pak si povzdechnul.
"Tak tedy dobrá, ale ty mi musíš slíbit, že ať máš za lubem cokoliv, budeš opatrná a dávat na sebe pozor. Byl bych nerad, aby se ti něco stalo, vždyť víš, jak mi na tobě záleží."
"Samozřejmě, že budu velmi opatrná. To ti můžu s radostí slíbit, strýčku. Neboj se, Ladérian nade mnou drží svou ochranou ruku."
*

Jenny s rytířem si povídali ještě dlouho, až nastal čas večeře. Po ní se Jenny zašla převléci do svého pokoje a poté se vrátila do přízemí, kde si v knihovně se strýcem zahrála partii šachů. Když dohráli, byla unavené, a tak popřála strýci dobrou noc a odebrala se do ložnice.
* * * * * *

Druhý den ráno po návratu ze školy Jenny zašla za Meryen a požádala ji, aby jí na míru ušila mužské kalhoty, volnou halenu, kabátec a plášť, to vše v černé barvě.
"Proč si to nenecháte ušít u krejčího ve městě?"
"Myslíš si, že by to udělal? Ve městě jsou krejčí a švadleny víc zvědaví než ty a neochotní dělat cokoliv, co se příčí etiketě. Což ušít mužský oděv pro ženu, je jednou z těch věcí. Řídí se tím, že muž má mít kalhoty a žena sukni. Ale věřím, že tobě to vadit nebude." Pronesla Jenny a udělala na Meryen prosebný pohled.
"K čemu to pro boha budete potřebovat, slečno Jenny?" podivila se hospodyně.
"Pro dobrou věc, zatím se na víc neptej. Slibuji ti, že se to včas dovíš. Prostě to pro mě udělej, prosím, Meryen."
"A pan Marcus o tom ví?" zeptala se podezřívavě hospodyně.
"Řekněme, že je na mé straně a nic proti tomu nenamítal."
"Takže jste mu o tom toho asi moc neřekla. To jsem si mohla myslet. Nu což, oděv vám ušiji, ale neznamená to, že souhlasím s tím, aby jste ho nosila. I když jsem vám tehdy ušila to speciální oblečení, přesto si myslím, že dívka jako vy by měla nosit pěkné šaty a ne pánský kalhoty."
"Neměj obavy, Meryen, já budu nosit normální dívčí šaty, jsem přece žena, ale tohle oblečení potřebuji, pro zvláštní úkol."
„Jaký úkol máte na mysli, slečno?“
„To je zatím tajemství, které kdyby si znala, tak by ses o mě nejspíš bála.“
„Já se o vás strachuji pořád, vždyť jste pro mě jako má dcera.“
„Já vím, proto ti to nechci říct hned, ale velmi brzo tě s tím obeznámím. Jen co mi ušiješ ten oděv.“
* * * * * *

Trvalo to hnedle tři týdny, než Meryen pro svou paní vyhotovila pánské oblečení. Dnes večer si ho Jenny poprvé vyzkouší a vezme si na sebe svůj převlek.
Nyní stála před zrcadlem a postupně na sebe brala jednotlivé kusy tmavého oděvu. Natáhla si černé kalhoty. Nebyly příliš volné, ale ani upnuté, prostě akorát a dokonale jí seděly. Teď potřebovala zakrýt své ženské tvary. Sáhnula po upravené šněrovačce, která bývala bílá, ale ona ji obarvila načerno, aby nebyla tak nápadná pod oděvem. Šněrování měla vepředu, aby se do toho mohla obléci i bez pomoci služebné. Vzala tedy tkanice, zatáhla za tenké, ale pevné provázky a šněrovačka ji těsně obepnula. Nebylo to sice úplně nejpohodlnější, ale dýchat mohla bez problému a její hruď se zploštila.
‚Výtečně, je to stejné jako když jsem bývala malá holka,‘ pomyslela si, když se viděla v zrcadle.
Uchopila černou halenu a hbitě si ji oblekla. Zapnula tmavé knoflíky a spodní část haleny zastrkala do kalhot. Ještě si vzala černý kabátec, přepásala ho koženým opaskem s mečem a dýkou a přehodila si přes sebe lehký temný plášť. Tak a proměna v Černého jezdce byla téměř u konce. Ještě si vytočila vlasy do vrkoče na vrcholek hlavy, zajistila je sponkami a nasadila si na hlavu černý klobouk se širokou krempou a stáhla si ho do očí.
'Jo teď už to začínalo vypadat dobře,' pomyslela si.
Ale stále něco chybělo k dokonalosti jejího přestrojení, protože si uvědomila, že ne všude se může objevovat s černým šátkem na obličeji. Pak ji něco napadlo. Přešla ke krbu a vzala do ruky kousek uhlí a vrátila se před zrcadlo. Potřela si skráně, bradu šmírem a nezapomněla trochu se umazat i pod nosem. Teď už byla se svým dílem spokojená, neboť to vypadalo, jakoby měla na tváři narostlé nejméně jednodenní strniště.
"Skvělé, takhle mě snad nikdo nepozná. Ten převlek je prostě perfektní," libovala si nahlas při pohledu na svůj odraz v zrcadle.
Najednou se ozvalo zaťukání a dveře do pokoje se začaly otevírat. Jenny stočila pohled na nečekanou návštěvu. Dovnitř se skrz pootevřenou škvíru nesl hlas hospodyně.
"Slečno, večeře se bude podávat za půl hodiny. Slečno, slyšíte mě?"
Než však stačila Jenny odpovědět, tak se dveře otevřely dokořán a Meryen nahlédla do pokoje a spatřila tam stát cizí osobu. Její oči se překvapením rozšířily a v pohledu měla náznak paniky a zároveň i odhodlání a určité odvahy.
"U všech rohatejch!" zaklela hospodyně od plic. "Kdo jste? Co tu pohledáváte? Kde je milostslečna?" obořila se na cizince Meryen.
Postava neznámého muže se natočila celým tělem i obličejem k ženě stojící mezi dveřmi, usmála se a udělala krok k ní.
"Stůjte, nepřibližujte se, nebo začnu ječet, až se sem seběhne celá tvrz," vyhrožovala tomu člověku.
"Uklidni se, Meryen, to jsem přece já," pronesl ženský hlas.
Hospodyně jen nevěřícně vypoulila oči na cizince.
"Slečno? Jenny?"
"Ano."
Hospodyně se afektovaně chytila rukou za srdce.
"Ó bože, já se vás lekla, až jsem si myslela, že to bude má smrt." Pak si ji přeměřila pohledem od bot až po černý klobouk. "Co jste to se sebou zase, pro všemohoucího, vyvedla? Copak nikdy nebudete mít rozum?" spílala jí téměř s mateřským tónem Meryen.
"Mám rozum a je vidět, že můj převlek je dokonalý, když si mě na první pohled nepoznala ani ty, tak ostatní nemají šanci."
"Ty vaše praštěné nápady mě jednou přivedou předčasně do hrobu, slečno."
"Nepřeháněj. O tom nám pochybnosti, Meryen. Ale jsem ráda, že jsi přišla. Chci tě totiž požádat, aby si mě u strýce omluvila, že nebudu přítomna u jídla."
"A co večeře, milostivá? Vy nemáte hlad?"
"Nestrachuj se o mě, já hlady neumřu. Dám si něco k snědku, až se vrátím."
"A to bude kdy, slečinko?"
"Nejspíš pozdě v noci."
"Kam hodláte jít?" vyzvídala Meryen.
"Do krčmy 'U sojčího pírka.' Mám se tam s někým setkat."
"Takhle vymóděná? To si děláte legraci?"
"Ne, nedělám. Ten jistý člověk má dost důležité informace a nedůvěřuje ženám."
"A vám důvěřovat bude?" zeptala se skepticky s nádechem ironie v hlase.
"Ano, Černý jezdec totiž není žena."
"Kdo že?"
"Mé druhé já. Dovol, Meryen, abych se ti představila. Jsem Černý jezdec, ruka spravedlnosti k vašim službám, paní." Pronesla Jennyfer a poklonila se v hlubokém úklonu před Meryen.
"Promiňte mi mou opovážlivost, slečno, ale mám pocit, že jste zešílela. Řekněte mi, který muž si vás vezme za ženu, když vyvádíte takovéhle skopičiny?"
Jenny se zářivě usmála a odpověděla na její dotaz.
"Takový muž, který bude ještě větší blázen než já."
"V tom případě zůstanete na ocet," poznamenala starší žena.
Rytířova neteř přistoupila k hospodyni a položila jí konejšivě ruku na rameno.
"Neměj obavu, Meryen. Zatím se vdávat nechci a až přijde vhodná chvíle, tak já si toho svého vysněného prince najdu nebo on mě."
„Proč tohle vlastně děláte? K čemu vám je to dobré, slečno? Takhle se maškařit.“
„Nevím zda to pochopíš, ale jde o mou minulost."
"Co s tímhle převlekem má společného vaše minulost?" podivila se Meryen.
"Hodně. Hodlám se totiž vydávat na trestné výpravy, abych Gerikovi a jeho bandě překazila jejich nekalou činnost a chtěla bych je pochytat a předat vojákům.“
Meryen bezděčně spráskla ruce a zhrozila se nad tou představou.
„U svaté Ladérian. Vy máte ale příšerné nápady, milostslečno. Copak vám přeskočilo? Měla byste to pustit z hlavy, takovouhle pitomost. Vždyť vám může při takovéto nerozvážnosti jít o život.“
"Toho jsem si plně vědoma, ale přísahám ti, že nedopustím, aby mi někdo z nich ublížil. Máš mé slovo, Meryen, ale teď už musím opravdu jít."
Žena ve středních letech si jen nešťastně povzdechla.
"Nemám říci Cedrikovi, aby vás doprovodil?"
"Ne, já to zvládnu sama, stačí když mě omluvíš u strýce."
"Nu, dobrá." Rezignovaně zněl hlas hospodyně.
Jenny se naklonila k Meryen. "Děkuji," a políbila ji na ustaranou tvář.
Hospodyně se ošila. "I dejte pokoj, slečinko, vždyť mě celou umažete od sazí. Budu vypadat jako kominík," hudrovala na oko Meryen.
"Ale kominíci nosí štěstí," namítla se smíchem Jenny. "Tak mi ho též přej. Zatím nashledanou," dodala a zmizela na spoře osvětleném schodišti.
"Čertovo kvítko, ještěřice jedna, pometlo praštěný," lamentovala za ní hospodyně a pak si opět povzdechla. "Holka jedna potrhlá a přese všechno ji mám stejně ráda."
Vyšla z Jennina pokoje, zavřela dveře a vydala se do knihovny, aby svou mladou slečnu omluvila u jejího strýce rytíře Marcuse.
* * * * * *

Začátek podzimu rok 1466 třetí epochy.

Brzy ráno, ještě před úsvitem, kdy se teprve začínalo vše probouzet, vyjel z brány Lirijské tvrze černý stín. Prolétl vesnicí jako vítr a zmizel na lesní cestě. Jen stěží ho mohl někdo z rozespalých vesničanů zahlédnout.
Les byl šerý a ticho v něm přerušovali svým zpěvem ptáci, kteří vítali nový den. Tmavá postava se přikrčila v sedle a nahnula se dopředu. Zašeptala něco do ucha svému černému koni a ten přidal tempo do většího trysku. Dlouho tento neznámý jezdec křižoval lesní i polní cesty a bedlivě sledoval okolí svým bystrým zeleným zrakem. Zdálo se, že je všude klid. Nejspíš zvěst o tom, že banditi plánují přepadení na staré stezce, kterou zaslechl v krčně před dvěma dny, byla jen pouhá fáma. Dojel na jižní konec staré stezky, kde stál mlýn pana Redlyho. Otočil koně a vydal se na zpáteční cestu. Rozhodl se, že ještě jednou zkontroluje severní část staré stezky, jenž měla svůj počátek u krčmy ' Na pomezí ' nedaleko od brodu přes řeku Carnil. Jezdec projížděl po cestě, když někde před sebou zaslechl zvuky boje.
"Tak přece jen to byla pravda," řekl si.
Popadl kuš, která visela u sedla jeho koně, nabil do ní šíp a vyrazil kupředu na pomoc přepadeným.
*

Mezitím na cestě probíhal souboj pěti urozených mužů s partou banditů.
"Jeffry! Pozor z leva!" zahalekal upozornění na svého společníka William.
Plavovlasý muž se sehnul a udělal úhybný manévr před mečem nepřítele.
"Bacha, Wille! Za tebou!" oplatil mu varování.
William uskočil, otočil se a teď měl před sebou dva útočníky místo jednoho.
' Tohle je opravdu vyjížďka za všechny peníze,' pomyslel si, když uhýbal před ostřím banditů. Rychle zrakem zhodnotil situaci. Nebylo to špatné, ale ani dobré. Jeffry se potýkal s jedním grázlem. Braien bojoval se dvěma, z nichž právě jeden klesnul mrtev k zemi. Dirk, nejmladší z nich, byl raněn na noze a paži, přesto se zuby nehty držel a odrážel útok dalšího mizery. Blue Beimor, snědý muž z jihu, měl nejvíc kuráže a kosil jednoho lupiče za druhým. Will si přestal všímat okolí, protože měl dost vlastní práce se svými dvěma lumpy. První z nich se rozpřáhnul a chtěl seknout, když tu zavil jako zbitý pes a meč mu vypadl z ruky. William se udiveně podíval, proč se tak stalo. Všiml si, že chlapisko má prostřelenou ruku krátkým šípem s pruhovanými letkami. Neměl zdání odkud ta střela přisvištěla. Rychle však obrátil svou pozornost k druhému útočníkovi. Ucouvnul dozadu a lump ho následoval. Při ústupu šermovali a jejich meče o sebe zvonily. Útočník udělal výpad, pak zakvílel bolestí a upadl na zem. Bandita měl prostřelenou nohu v lýtku a nemohl se znovu postavit.
' Co se to tu ksakru děje?' ptal se sám sebe.
Dalšímu lapkovi, jenž se bil s Dirkem, proletěl šíp paží a díky tomu byl odzbrojen. Pak se Will podíval na cestu před sebe. Kde se vzal, tu se vzal, po stezce se blížil jezdec na koni oděný celý do černého. Temný plášť za ním vlál ve větru, černý klobouk se širokou krempou, zdobený pouze lesklou sametovou stuhou měl stažený do čela. Tvář mu zakrýval černý šátek, takže vidět byly jenom oči. V ruce třímal malou praktickou kuš. Přibližoval se k nim, vrátil kuš na její místo u sedla a vytasil meč. Ten se zablýskl ve slunečním světle zvláštní stříbromodrou září. Těsně před cílem přibrzdil antracitově černého koně a hbitě seskočil dolů. Jezdec měl tělo pružné jako kočka. Jeden ze zbylých lumpů se na něho vrhnul. Ale jezdec udělal otočku, zavířil dlouhým černým pláštěm, rychlým pohybem sekl a jeho meč ťal protivníka do boku. Raněný bandita padl do prachu cesty. Jezdec se podíval na svůj meč, speciální složení oceli, z níž byl meč ukut, způsobilo to, že byl naprosto neposkvrněný od krve. Zasunul ho zpět do pochvy, jež mu visela u boku.
I ostatní muži se úspěšně vypořádali se svými soky. Zůstal pouze jeden a ten se dal zbaběle na útěk. Nebylo mu to však nic platné. Černý jezdec hmátnul k sedlu na svém koni a popadl kus lana, na jehož koncích byly přidělány dřevěné koule. Roztočil tuto zbraň, zamířil a vrhl ji po utíkajícím lupiči. Provaz s koulemi prosvištěl vzduchem a omotal se mu kolem nohou. Bandita zavrávoral a s žuchnutím se složil do jahodiní. Muž v černém zalovil v sedlové brašně a vytáhl odtud svazek nařezaných provazů. Vůbec si přihlížejících šlechticů nevšímal, kráčel ke skolenému lapkovi. Otočil ho na břicho, zkroutil mu ruce za záda a svázal jej. Pak uvolnil jeho nohy od lana s koulemi a spoutal mu je kusem provazu, aby nemohl utéci.
Takhle obešel i zbylé raněné bandity a posvazoval je. Když vstával od posledního lupiče, promnul si ruce v černých kožených rukavicích, jako by tím chtěl říct. ' Je to hotovo, skončil jsem.'
Teprve teď věnoval pozornost urozeně vyhlížejícím mužům.
"Tak pánové, nyní jsou už jen vaši. Naložte s nimi, jak je vám libo," pronesl jezdec.
Will jen nevěřícně zavrtěl hlavou nad jeho neuctivým vystupováním. Taková drzost. Má před sebou urozené pány a chová se k nim jako ke svým druhům ve zbrani.
"Zřejmě vám, pane, nikdo neřekl, že je slušnost v přítomnosti šlechtice sejmout klobouk a mít odhalenou tvář." Napomenul ho lehce William.
"Byl jsem s tím obeznámen, pane. Přesto můj klobouk i šátek zůstanou tam, kde teď jsou. Právě ze slušnosti k vám to neudělám. To, co se pod nimi skrývá, by se vám jistě nezamlouvalo." Odpověděl jezdec spíš chlapeckým než mužským hlasem.
"Jak se zdá svou tvář nám neukážeš," zkonstatoval Will. "Ale mohl bys nám prozradit kdo jsi?" otázal se.
"Černý jezdec," odpověděl muž.
"To mi došlo, ale já jsem tím myslet tvé jméno." Pronesl Will a zahleděl se muži do jeho sytě zelených očí.
"Proč ho chcete znát?" optal se jezdec a v hlavě mu běžely myšlenky, jak závodní koně.
Jaké jméno mu má říci? Své pravé vyzradit nemohl. Nad něčím takovým ještě nepřemýšlel, protože nikdo zatím nechtěl znát jméno Černého jezdce.
"Chci vědět, jaké je jméno člověka, který nám pomohl."
Náhle jezdce něco napadlo. Ano, tohle bylo to správné jméno, díky němuž jen velmi těžko vypátrají jeho pravou totožnost.
"Jsem Eiril z Refynnej." Představil se jezdec.
"Těší mě. Jsem sir William McClaud a toto jsou mí společníci," a poukázal na muže stojící za jeho zády. "Jeffry, Braien, Dirk a Blue," představil i je.
Eiril přikývnul hlavou na znamení, že je mu potěšením je poznat.
"Bylo mi ctí se s vámi setkat, sire. Pokud mě nyní vy a tito pánové omluvíte, rád bych se vzdálil. Mám ještě nějaké povinnosti," řekl a zahvízdal. Černý kůň poslušně přistoupil ke svému pánovi a ten na něho ladně nasedl.
"Sbohem a přeji vám všem pěkný den."
Pobídl koně a odjel. Černý jezdec zmizel v lese stejně tajemně, jako se předtím objevil na cestě. Will hleděl před sebe. Ty jezdcovy zelené oči mu byly velice povědomé. Kde už je jen mohl vidět. Lámal si s tím hlavu, ale nemohl si vzpomenout.
'No nic, teď se tím nemá cenu zabývat,' řekl si v duchu.
Pak obešli raněné lupiče a donutili je vstát na nohy, které jim uvolnili, aby mohli jít. Čtyři mrtvé lapky naložili na jejich dva koně a sami nasedli na vlastní. Dali se do pohybu a před sebou hnali spoutané bandity.
*

Neujeli ani půl míle, když se ozval jeden z Williamových společníků.
"Ten Černý jezdec je opravdu podivnej chlap," pronesl Jeffry.
"Jo, to je," přitakal Braien. "Ale fakt je ten, že se taky dobře vyzná v tom, co dělá. Viděli jste pánové jak mířil? Přesně věděl kam zasáhnout, aby útočníka zneškodnil a přitom zůstal na živu. Je prostě dobrej," dodal.
"Eiril z Refynnej," vyslovil jeho jméno William a zadumaně si promnul bradu. "Zajímalo by mě odkud pochází."
"To nevím. Refynnej, Refynnej, ten název mi nic neříká. Neznám žádné panství či město v naší zemi, které by se tak jmenovalo," podotkl Dirk.
"Řekl bych, že není odtud," pronesl hluboký a zastřený hlas Blue Beimora.
Všichni se na něho podívali. Tenhle statný jižan toho namluvil jen velice málo. Proto ostatní muže udivilo, když teď promluvil.
"Podle čeho tak soudíš?" zeptal se Will.
"Tu věc, co použil na toho posledního lumpa, tak to byly Bolla. Používají se v jižních zemích při odchytu dobytka," vysvětlil jim. "A i ten kůň není zdejší. Je to kříženec Corilianského chladnokrevníka a jižanského Wasinga. Obojí jsou koně z jižních zemí a jsou velice divocí, ale když si je ochočíte, tak jsou i poslušní a oddaní svým pánům."
William nic nenamítal, protože věděl, že Blue se v koních vyzná lépe než kdokoli jiný.
"Jsou to překrásná a vznešená zvířata," dodal Blue pochvalně a opět se pohroužil do mlčení. Ostatní souhlasně přikývli.
*

Vedli své zajatce po staré stezce až na rozcestí u pěti borovic. Tam zahnuli doleva a zamířili do Glenborou k šerifovi Thomasu Isternovi a jeho vojenské posádce. Zde ty zatracené bandity předali do rukou královské spravedlnosti.
Potom se William i se svými kumpány zašel občerstvit do hostince na náměstí. Jen Dirk se od nich odloučil a šel se nechat ošetřit k místnímu ranhojiči. Šlechticové si pro sebe zabrali celý jeden stůl ve středu místnosti. Will se posadil na lavici ke stolu a objednal si korbel piva. Za chvíli mu jej přinesla dívka s kypře tvarovaným tělem. Postavila korbel před Williama na desku. Schválně se o něho otřela svým bujným poprsím, aby upoutala jeho pozornost a dělala na Willa zamilované oči. Ten si jí však vůbec nevšímal, jen zdvořile poděkoval a dál se probíral svými myšlenkami. Pořád si v hlavě přehrával to dnešní setkání. Něco mu na tom člověku bylo povědomé a hlavně ty oči. Byl jimi doslova fascinován. Tak zelené snad ještě nikdy u nikoho neviděl. Vlastně jednou viděl podobné u toho rytířského děvčete v klášterní škole. Pak se zas v myšlenkách vrátil k Černému jezdci. Vybavoval si ve vzpomínce ten chlapecký hlásek, štíhlou, pružnou, mladistvou postavu oděnou do volnějšího oděvu. Ten smaragdový pohled a zručnost, s jakou použil meč a i ta Bolla, jak tu věc pojmenoval Blue. Při představě toho muže uvnitř sebe cítil zvláštní těžko upřesnitelný pocit náklonnosti. Což ho více méně děsilo. Zamyšleně zvedl nádobu a upil z korbelu pár doušků chladného zlatého moku.
*

Chlapi se dobře bavili a živě diskutovali o boji, který proběhl s bandity na staré stezce. Tedy až na Bluea, který spíš jejich rozpravu poslouchal, než aby se k ní přidal a byl její součástí. Willovi přátelé laškovali s dívkami, které v hostinci roznášely pití. Ani ne za hodinu se k nim přidal, již ošetřený a lehce kulhající, Dirk.
"Hele, Wille, marod nás poctil svou návštěvou," dobíral si Braien zraněného Dirka.
William mu však neodpověděl, protože byl myšlenkami někde úplně jinde. Nevnímal své přátele a jen nepřítomně hleděl před sebe.
"Williame!" oslovil ho znovu Braien. "Vnímáš mě vůbec?" otázal se a šťouchl do vedle sedícího přítele.
Will se probral ze zadumání. "Cože? Co jsi říkal?"
"On snad spal s otevřenýma očima," uchichtl se Jeffry jeho reakci na Braienovo dloubnutí do žeber. "Spíš, bdíš a nebo si zamilovanej?" zeptal se ho Jeffry.
"Promiňte přátelé, byl jsem pouze zamyšlen," omlouval se Will.
"Tak to by mě zajímalo, která kráska zaměstnává tvou mysl natolik, že si z ní úplně mimo," pronesl Braien.
"Jo, kde se touláš kamaráde? Vždyť ta pěkná brunetka si může střevíce ušoupat a zadek uvrtět, jak tu kolem tebe pořád pochoduje. Uculuje se na tebe vše říkajícím úsměvem a ty se však k ničemu nemáš," podotkl Jeffry.
"Tak už nám prozraď, na jakou ženskou si myslíš. Kde lítají tvé myšlenky," pobízel ho Braien.
"Na žádnou ženskou nemyslím," namítnul Will. "Ale ten Černý jezdec, Eiril z Refynnej mi nejde z hlavy," odpověděl popravdě.
"Chceš říct, že na něj pořád myslíš?" podivil se Braien.
"Přesně tak, neustále o něm musím přemýšlet," přitakal Will.
"To mě podržte, pánové, Will se nám zakoukal do chlapa. Už se nedivím, že ho ta holka nezajímá. On teď kouká po kalhotách," pronesl žertem Braien.
Williamovi ta narážka zrovna moc vtipná nepřišla, spíš ho popudila.
"Nechtěl bys sklapnou Braiene?" otázal se nevraživě Will.
Zvednul svůj korbel a přihnul si, aby spláchnul tu hořkou chuť slov, co zazněla. Braien však jako by jeho podrážděný tón nevnímal, a dál měl hloupé poznámky.
"Tak to abychom si na tebe začali dávat pořádného bacha, Wille. Aby si nám nezačal dávat neslušné návrhy a nechtěl po nás nějaké ty zvrhlosti." Utahoval si z něj Braien.
William, který si zrovna zavdával pár doušků zlatavého moku se málem začal dusit, protože když zaslechl, co řekl jeho přítel, zaskočil mu lok v krku. Naštvaně praštil korbelem o stůl až z něj vyšplouchnulo pivo na poškrabanou desku stolu a začal vykašlávat tekutinu, která si našla jinou cestu než do žaludku.
"Hele, co je s tebou, Wille?" zeptal se nechápavě Braien.
"Jdi se vycpat i s těma svýma kecama," zavrčel William zlostně. "Nejraději bych ti jednu ubalil, až bys druhou chytil o zeď," vyprskl Will.
„Jo pro pravdu se člověk zlobí,“ popíchnul ho znovu Braien.
„Já ti opravdu jednu vrazím, jestli hned nesklapneš,“ varoval ho Will.
„No tak, Wilíčku, přece bys nezbil kamaráda? Nebo to máš rád natvrdo? Tak to máš smůlu u mě s tím nepochodíš, já jsem na ženský.“ Provokoval ho s úsměvem na rtech lehce podnapilý přítel.
„Buď té lásky a neříkej mi Wilíčku.“
„Nelíbí se ti to? Ale vždyť se to docela hodí k té tvé něžné tvářičce. Ani se nedivím, že se ti ten tajemnej jezdec tak zalíbil. Myslím, že by z vás mohl být docela pěknej páreček. On se zakrytou tváří a ty s obličejem panenky a v načinčaných šatičkách. No, fakt kouzelná dvojice.“ Uchechtnul se nad tou představou Braien a oči mu pobaveně zajiskřily.
Teď už toho měl Will opravdu dost. Zlost v něm kypěla jako bouřkové mraky. Zvedl se ze svého místa, natáhnul se přes desku otlučeného stolu, chytil přítele pod krkem za košili a než se Braien nadál dostal takovou facku, až se posadil na rozvrzanou židli, která jen tiše zavrzala a zaskřípěla pod jeho tvrdým dopadem. Pak William hodil na stůl zlatou minci, sebral se a naštvaně odpochodoval pryč z hostince.
Willův přítel nevěřícně hleděl za odcházejícím šlechticem.
„Kurňa, co se mu stalo?“ otázal se Braien a třel si zasaženou tvář.
"Tohle si opravdu přehnal," poznamenal Jeffry.
"Ty jsi ale korunovanej vůl, Braiene McHalle. Copak nedokážeš držet hubu, když ti někdo řekne, že máš mlčet," pokáral ho Blue, neboť z nich byl nejstarší.
"Proč mi spíláš Beimore? Copak nikdo z vás nemá smysl pro humor?" zeptal se Braien, když viděl zamračené obličeje svých přátel.
"To byl dost blbej humor, měl by ses mu omluvit," poznamenal Jeffry.
"Vysvětlí mi někdo z vás, co jsem mu udělal tak hroznýho, že mě musel praštit?" nechápavě se dotázal Braien.
"Urazil si ho, pitomče," řekl Dirk nejmladší z party.
"Vždyť to byl jen hloupej šprým, tak pro boha čím jsem ho naštval? " podotkl Braien podnapilým hlasem.
"Dotkl ses bolavého místa jejich rodiny. Copak si zapomněl, že jeho strýc z matčiny strany byl na chlapečky? Willa to pořád uvnitř zžírá," řekl Blue.
"Ksakru, to mě nenapadlo," pronesl Braien zkroušeně a upil ze svého korbelu.
"Máš štěstí, že ti dal jen pohlavek a nestloukl tě ještě víc a nebo dokonce, že tě nevyzval na souboj za urážku na cti," poznamenal Jeffry.
"Mám jít za ním a omluvit se mu?" otázal se Braien svých přátel.
"No, jestli chceš dostat další nakládačku, tak klidně. Monokl ti bude ohromně slušet," uštěpačně prohlásil Dirk.
"Ne, teď za ním nechoď. Nechej Williama do zítřka vychladnout a uklidnit se, pak se mu teprve omluv," poradil mu Blue.
*

William vyšel před hospodu a vztekle za sebou třísknul dveřmi, až v nich zařinčela okenní tabulka. Venku už byla tma jako v pytli, jen rynek spoře osvětlovaly čtyři olejové lampy. Potřeboval se nutně projít. Obešel prostranství dvakrát dokola a pak se usadil na schod u kašny, která stála nedaleko městských stájí. Pokrčil nohy, položil si na ně ruce, zaklonil hlavu a opřel si ji o chladný kámen, ze kterého byla kašna vystavěná. Zhluboka se nadechnul a vydechl, aby se uklidnil. Byl na Braiena naštvaný, ale otázka byla, zda oprávněně. Co když Braien řekl něco, co by si William nikdy nahlas nepřiznal. Možná měl pravdu a on se opravdu zahleděl do jiného muže. Věděl, že v rodině jeho matky se taková věc už jednou stala. Někteří lidé o něm říkali, že je k tomu předurčený, protože po své matce zdědil hezký obličej. Nebyl sice tak jemný jako dívčí, ale jeho rysy nebyly ryze mužsky tvrdé a hranaté. Dřív si z něho utahovali, že by se svým zjevem hodil na eunucha. Stále ho uvnitř trápil ten tíživý pocit a otázka, zda je s ním vše v pořádku. Že by se přece jen projevilo neblahé dědictví a on měl tak zvrhlé choutky na muže?
"Ne, to není možné," řekl sám pro sebe.
' Vážně to není možné?' zeptal se ho tichý vnitřní hlas.
"Vždycky se mi líbily ženy a nejednu jsem svedl k milostnému hříchu," odporoval svému já.
' Zapomínáš na strýce Antonyho, ten byl šťastně ženat a měl i dvě děti. Přesto miloval muže a užíval si s nimi tělesných hrátek,' našeptával vnitřní hlas.
"Blbost, já nejsem jako on. Nejsem, tak zvrhlý," namítnul William.
' Ne, máš pravdu nejsi jako strýc Tony, ale možná jsi ještě divnější. Co když tě přitahují ženy i muži?' otázalo se jeho druhé já.
"Bože, jen to ne," zanaříkal zoufale a složil hlavu po dlaní. "Ksakru," zaklel. "Nad čím to tu vlastně přemýšlím. Něco takového je nepřípustné. Já s mužskejma nikdy nic neměl, nemám a mít ani nebudu," zamítl rozhodně William.
Už dál neposlouchal tichého našeptávače ve své hlavě.
"Tohle musím pořádně zapít a hlavně sám," řekl si.
Zvedl se ze schodu u kašny, na němž dosud seděl, a vyrazil do jiné hospody než, kde byli jeho přátelé. Tam si poručil silnou pálenku a opil se takříkajíc do němoty.
* * * * * *

Ráno bylo zlé. Probral se v cizí posteli a byl úplně nahý. Kdyby jen to. Z každé strany se k němu tiskla jedna holka. Po levém boku se k měnu tulila pihatá vnadná zrzka a z pravé strany zas drobná blondýnka. Obě byly jen tak, jak je pánbůh stvořil, a na tvářích se jim zračil slastně spokojený úsměv. Vůbec neměl tušení kde je, jak se zde ocitl a kdo jsou ty ženštiny ležící po jeho bocích. Pohnul se a chtěl se posadit. Šíleně ho rozbolela hlava a spící dívky tiše zaprotestovaly.
"Co jsem to kruci vyváděl?" otázal se sám sebe.
Snažil se rozpomenout na to, co se událo potom, kdy naštvaný odešel z hostince ' U krásné šenkýřky' a zalezl do pajzlu ‚U starého medvěda‘. Nějak mu vše splývalo. Znovu ho zabolelo v hlavě, jako by ho do ní někdo praštil litinovou pánvičkou. Zřejmě to včera přehnal s pitím. Takhle se zřídit, to se mu snad ještě nestalo. Pomalu se vysoukal z náruče těch dvou dívek a posadil se na okraj postele. V hlavě mu hučelo jako v úlu. Musel odtud pryč. Tak rychle, jak mu to jen jeho stav dovolil, se nasoukal do kalhot, obul si boty a když si začal oblíkat košili, obtočily se kolem něho dvoje štíhlé paže. Jeho noční společnice procitly ze spánku.
"Ty už chceš odejít, miláčku?" zeptala se jedna sladkým hláskem.
"Tobě se tu s námi nelíbí?" otázala se druhá.
"Promiňte mi, drahé dámy, ale už musím jít," odpověděl zdvořile a pomalu od sebe odtahoval jednu jejich ruku po druhé.
"Nepovídej, kocourku, včera jsi nebyl tak zdvořilej a upejpavej, že jo, Josefíno?" řekla blondýnka a našpulila smyslně pusu.
"Tak, tak. Na to, že jsi byl opilej, až hanba mluvit, jsi byl pořádně čipernej a pěkný zvíře," odpověděla zrzka a olízla si jazykem horní ret.
"Přesně, už dlouho jsme si neužily tak, jako dnes v noci," potvrdila její slova blondýnka.
"Tak to mě těší. Bylo mi ctí se s vámi seznámit, drahé dámy, ale teď mě omluvte, už opravdu musím jít."
"Taky nám bylo ctí se s tebou setkat," řekla blondýnka.
"No, jen si jdi, když tak spěcháš a kdyby ti zas někdy zastesklo po dámské společnosti..." zrzka se odmlčela a vyzývavě se na něj podívala.
"Tak já a tady Josefína jsme tu stále připravené tě kdykoliv potěšit," dokončila za ni blondýnka a koketně zamrkala.
William na sebe rychle hodil svůj kabát a odporoučel se. Vyšel ven na ulici a zjistil, že se nachází v malém domě v jedné z bočních uliček, které vedly na rynek a k městským stájím. Svítilo slunce a ostré paprsky mu zrovna moc dobře na jeho kocovinu nedělaly. Hmouřil oči a hlava ho nepřestávala bolet. Neustále mu v ní bušilo, hučelo a třeštilo.
' Skvělý začátek nového dne,' pomyslel si ironicky, když se pomalu ploužil ke stájím.
Na to, že prý prožil úžasnou noc se dvěmi děvčaty, se cítil naprosto mizerně. Došel k městské stáji a tam už na něho čekali jeho přátelé.
Když ho zahlédli přicházet, tak uznale zahvízdali.
"No tě pic. Ty ses musel pěkně rozšoupnout," poznamenal Dirk.
Naproti mu vyšel hnědovlasý muž v zelenohnědém oděvu.
"Chci se ti omluvit za to, co jsem včera řekl, " pronesl Braien. "Myslím, že to bylo ode mě dost rána pod pás."
"Je mi jedno, co si myslíš, Braiene." Odsekl nevybíravě Will. "Kašlu na tvou omluvu, hlavně už zavři hubu nebo se mi z tebe rozskočí hlava."
"Ty teda vypadáš hochu. Takhle se zřídit, to je pod tvou úroveň," poznamenal Blue.
"Ještě ty začínej se svým kázáním, Beimore. Copak mi všichni nemůžete dát pokoj," otázal se podrážděně, protože mu hlavou projela další vlna tupé bolesti.
"Já tě klidně nechám na pokoji, ale zajímalo by mě, co jsi, prosím tě, v noci vyváděl?" otázal se Blue.
"Co bych asi vyváděl, prostě jsem se opil."
"Vážně, tak to by ses měl na sebe podívat do zrcadla, abys viděl jak vypadáš," prohodil Jeffry.
"Jak bych vypadal?" otázal se nechápavě.
"Jako nepovedený obraz," odpověděl culící se Dirk.
Ta poznámka ho zarazila a přemýšlel, jak to vlastně Dirk myslel. Došoural se k nádrži na vodu a zahleděl se do ní. Spatřil sám sebe v odrazu hladiny a zhrozil se. Vypadal opravdu hrozně, díky bohu, že se po cestě ke stájím s nikým nepotkal, protože na obou tvářích, čele i krku, měl růžové a červené otisky rtěnek, od toho, jak ho ty ženštiny líbaly.
"No nazdar, já mám ránu," poznamenal nad obrazem, který spatřil.
Musel to co nejrychleji smýt. Nerozmýšlel se a ponořil celou hlavu do chladné vody. Začal si rukama drhnout krk i obličej, až byl úplně čistý. Vytáhl hlavu z nádrže, zatřást s ní, až kapičky vody lítaly na všechny strany.
"Na, osuš se," řekl Blue a podal mu kus hadru, který vyndal ze sedlové brašny.
"Díky, Blue."
Pak už to dlouho netrvalo a vyrazili na cestu na hrad Glenfinnen.


 celkové hodnocení autora: 94.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 2 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 8 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 22 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Kondrakar 13.09.2007, 22:42:02 Odpovědět 
   Paráda. Možná by chtělo drobátko rozebrat ten souboj s bandity, ale jinak se mi to líbilo. Nápadité s tím krycím jménem které prozradila Willovi:-))

trochu mi to připomíná Zorra. Ten taky jezdil clý v černém, na černém koni a ovládal zbraně, které jeho protivníci neznali
 ze dne 14.09.2007, 21:05:55  
   Annún: Děkuji Kondrakare za komentář.

Na Zorra jsem se kdysi dívala v telce, ale už si ho moc nepamatuji. Když jsem ten příběh psala, tak jsem si vůbec na Zorra nevzpomněla.

Na rozebírání souboje s bandity jsem neměla energii (to víš jsem jen holka a co já pořádně vím o soubojích), tady šlo hlavně o první setkání Černého jezdce a sira Williama.

No napadla mě i jiná barva - červená - ta je má oblíbená, ale těžko bych mohla Démona přebarvit ne červeno. Chudák kůň. A přece jen černá je taková barva, která se skrije ve tmě a je míň nápadná než rudá, žlutá, zelená, modrá. 4erná se k tomu to úkolu hodí víc. A tak černá víc skryje pravou totožnost.
 Šíma 13.09.2007, 18:58:25 Odpovědět 
   Díky za upřesnění, trošku jsem přepomněl, že když byla malá, stala se svědkem smrti svých rodičů a bratra! Pomsta bude sladká! A za toho prince se omlouvám, jen mi to tak uletělo! Ale jinak si za svým komentářem stojím... ;-)
 ze dne 13.09.2007, 19:43:28  
   Annún: Já ti taky nijak komentář nehaním, jen jsem podala vysvětlení.
 Šíma 13.09.2007, 18:27:40 Odpovědět 
   No, myslím, že Tvá Jenny je Zorro mstitel v sukních, pardon v kalhotech... :-D

Takže konečně přišla pravá akce a mnoho lidí bylo překvapeno, včetně našeho rytíře. Co se týče prince, sira Williama, no, třeba v tom "chlapovi" poznal Jenny, ale jaksi mu to nešlo do hlavy, třeba šlo o takové nejisté tušení, oči prý prozradí hodně! ;-)

Sem tam Ti nadbývají mezery, myslím ve větách, které vyjadřují myšlenky hrdinu, ale možná to jen tak vypadá díky těm "čárkám" nahoře... Kdoví? Každopádně je to znovu za Jedna! ;-)
 ze dne 13.09.2007, 18:55:52  
   Annún: Děkuji Šímo.

Jenny chce prostě pomstít smrt svých blízkých. Nevím zda bych ji já osobně nazvala zrovna Zorro mstitel, neboť ona má spadeno především na jednoho hlavního lumpa, ten zbytek je jaksi na víc, pouze prostředek, jak se k tomu lumpovi dostat.

William je sice výše postavený šlechtic, ale ne princ, upozorňuji. Jeho rod je sice stejně starý jako královský rod Bretilonů, ale nemá s nimi nic společného.
Jak se vyvine vztah mezi Willem a Černým jezdcem no to se nech překvapit. Jak se říká chytrému napověs a hloupého kopni. Tak uvidíme kterým z nich Will je.
 amazonit 13.09.2007, 16:51:30 Odpovědět 
   tento díl mnohé vyjasňuje, zvlášť název celého příběhu, doteď jsme mohli pouze spekulovat, proč se tak jmenuje, nyní je to již jasné, opět jsi v tomto díle zařadila trochu ,,řežby", ale onen dialog urozených pánů mi vykouzlil úsměv na rtech, pánové té doby a postavení by asi užili jiných slov, ale, co já vlastně vím, když tvůj svět je tvou ,,smyšlenkou":o)
 ze dne 13.09.2007, 18:07:41  
   Annún: Děkuji Amazonit.
Ano máš pravdu, že možná v té době výše postavení muži mluvili jinak, ale jak říkáš je to můj smyšlený a tak mezi sebou mluví, tak jak jim zobák narostl a v hospodě už byli trochu podroušeni pitím. A když se někdo namaže a našte tak si moc pozor na jazyk nedává.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Zuzka
(10.12.2019, 11:24)
Livinginthedream
(7.12.2019, 22:31)
Antonio
(25.11.2019, 23:53)
Albína Alba
(25.11.2019, 01:02)
obr
obr obr obr
obr
Jsi
Masožravka
Jen jedno přání
Miro Sparkus
Posel smrti VII...
Lukaskon
obr
obr obr obr
obr

Nalgašský průsmyk - třetí část
Ekyelka
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr