» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Láska neotáčí světem."

F. Jones

počet přístupů: 2139813

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28984 příspěvků, 4549 autorů a 303367 komentářů :: on-line: 16 ::

:: DŮM I. díl ::

OH	publikováno: 20.09.2007, 12:01

V záplavě TV seriálů, jsem se rozhodl napsat také část nějakého. Jak si představuji obyčejný život.


	Úvod "Tak kdy už řekneš tomu Fajklovi at si tu králíkárnu strčí pod svoje okna?" říkávala paní Ulvrová svému muži, kdykoliv otevřela okna do dvora a opět cítila ten zápach ze zdola. Doma nosívala letní šaty, které nosila za mlada na zábavy, ale ted už byly jen na doma. Na tváři mívala nervní výraz a často se jen stěží ovládala, aby nezačla na muže křičet, ale většinou se spokojila s tím, že nechala okno otevřené, aby mu průvan bral noviny ze stolu. Pan Ulvr, jenž svoji ženu poslouchal vždy jen na půl ucha a začal reagovat teprve na její histerický křik, si vždy chytil noviny i druhou rukou a cosi neznatelně zamručel. Odklepával cigarety do popelníku, jenž za pár hodin co přišel z práce, už přetékal nedopalky a jako obvykle se zamyslel nad korejskou továrnou a jejím korejským šéfem na Moravě. "Nějakej šikmovokej prevít a nic jinýho von nebude, stačí se podívat na ten jeho ksicht v novinách. No i když ty Kie, nejdřív neuměli ani hovno a ted jsou na světový špičce pomalu. V offroadech skoro jo..., ale tak to bude se vším, s těma šikmovokejma." Potom si vždy vzpomněl na Lojzu z automobilky, jak mu vypravoval u piva o kopírování západních aut do nejmenších detailů. Dcery Ulvrových, Dana, jak jí stále opakovala matka, na vdávání a druhá, Jarmila, v osmé třídě. Byly od sebe o sedm let vzdáleny, protože po Daně měla matka zdravotní problémy a trvalo dlouho než se odvážili o druhé dítě. Obě dcery byly podobné matce, střední postavy, obě blond vlasy, které si Dana, jak jí říkávala matka, ničila obarvováním jednou na černou a jindy na rudou barvu.Otec jí říkával, že by se mohla dát na politiku. Dcery k sobě neměli sesterský vztah, věkový rozdíl přisoudil Daně spíše roli chůvi a opatrovnice, než sestry a Jarmila k ní měla bližší vztah než k matce. Celá rodina bydlela v prvním patře staršího opraveného domu, v klidné čtvrti města. K domu patřila i menší zahrada, o níž se Ulvrovi dělily s nájemníky v přízemí. Byly jimi asi čtyřicetiletý muž, s o deset let mladší ženou a šestiletým chlapcem Filipem. Muž byl svalnaté postavy a bodrého chování, jenž v panu Ulvrovi vyvolávalo pocit, že on sám je starý a neschopný a to i přesto, že celý dům opravil sám a svými prostředky. Manželé se jmenovali Běhounkovi a byli spolu osm let. "Do nového domu s novou ženou!" Halasně prohlašoval pan Běhounek.Paní Běhounková se, jako třicetiletá žena, která po studiu na pedagogické škole odjela na několik let pracovat do Dánska, seznámila se svým nastávajícím mužem na zábavě v jejím rodném městě. Té noci, za budovou diskotéky, se spolu poprvé milovali a do půl roku se pan Běhounek se svou tehdejší ženou rozvedl a vzal si Marii. "Láska na první pohled, jako z těch vašich červenejch, nebo jakejch knihoven. No, měla je nejkrásnější, co jsem za poslední roky viděl," uvedl své předchozí tvrzení na pravou míru důvěrně, kdykoliv se octl v blízkosti pana Ulvra, jenž to přešel s trýznivým komplexem zamumláním. Běhounkovi měli v přízemí budovi tři plus jedna a východ do zahrady, kde pan Běhounek choval "ty svý kluky ušatý", jak jim žoviálně říkal a "ty smradlavý polokrysy", jak jim říkala paní Fajklová. Ve městě končilo jaro a začínalo léto, meze, ačkoliv plné odpadků, vyschly a vše začalo vonět příslibem léta a prázdnin. Pod stromy v alejích, jenž byly krásně chundelaté svěžímy, zelenými listy, pospíchali do školy malí žáčci s aktovkami plnými učení, ustaraní lidé do svých prací, důchodci, kteří byly vděční za další léto, maminky spěchající za nákupy, páníčkové a paničky se svými čtyřnohými miláčky, kluci s umělohmotnými samopaly, skupinky rozesmátých dívek, milenci, kteří mimo sebe neviděli a neslyšeli ničeho a narkomané, které mimo to jejich nezbytné, nezajímalo už nic. Kdyby mohli promluvit ptáci, kteří kroužily nad městem, vyprávěli by o mravenčím hemžení, o lidech,kteří jako broučci najednou vylézají ze svých domečků na sluníčko a spřádají plány co s létem, jako pavouci spřádají své sítě. Ale ptáky stejně jako pavouky a lidi zajímalo jen to jejich a na přemýšlení o něčem jiném neměli ani chut ani čas. "By měl dělat v cirkusu krotitele, nebo spíš gorilu", řekla si pro sebe Jarmila Fajklová a hned se nad tou představou rozesmála. Uviděla pana Fajkla v kleci, jak lomcuje mřížemi a v ruce má banán. A Fajklová by mu mohla nosit koše s jídlem jako slonům,ten toho určitě sní víc,než celá naše rodina dohromady." Když šla dnes po škole s nákupem z obchodu domů, pan Fajkl na ní houkl "TAK ŽRÁDÝLKO NA celej den?". A hned na to se na ni zasmál a zmizel ve dveřích. "Proč pořád tak řve? A proč ještě k tomu takový pitomosti?" řekla si pro sebe Jarmila. Doma položila tašku s nákupem na stůl, otec ještě nebyl doma a matka byla na zahradě u svého záhonu růží. "Se z těch svejch růží jednou pose..." řekla Jarmila polohlasně a jako už tolikrát jí udivilo, že to slovo nedokáže nahlas o své matce dopovědět. Uklízela nákup do lednice a do skříně a přemýšlela co bude celé odpoledne dělat. S kamarádkou má sraz až v šest..., potom si řekla" máma bude stejně na zahradě ještě aspon půl hodiny..." a pozotvírala dveře až do svého pokoje. Pustila tam své oblíbené "jéžišmarja tuc tuc" , jak říkával otec jejímu oblíbenému cédéčku, stiskla a držela tlačítko Volume až do 42, nechala nákup rozložený na stole a začla s vážným výrazem tancovat po kuchyni. Na dance rytmus prudce kroužila po kuchyni a snažila se, aby její pohyby byly vášnivé a sebejisté, jako tanec Dančy, když ji tenkrát vzala s Alešem na discotéku. " Nechá...pu..jak..může...stím..Ale..šem..bejt..on..se..ani..ne...hne," sotva oddechovala při tanci. Potom se začla bát že přijde matka, přestala tancovat, vypla cd a ještě prudce dýchajíc přemýšlela kdy ji už matka konečně pustí na diskotéku do Fair playe. Danču pustila už v patnácti v doprovodu sousedčiny dcery, které bylo osumnáct..." "Ale mně je třináct a Danče dvacet,to je stejný jako patnáct a osumnáct, to se vyrovnává." Nebyla si uplně jistá, jestli si to bude myslet i její matka, ale rozhodla se, že to na ni zkusí. Na to si vzpomněla na matyku a matykáře a prudce dosedla na postel. "Jestli budu mít z matyky čtverec, naši mi urazí hlavu a ta dolítne až do..., až do města a tam narazí na dveře Fair playe a to bude můj konec," dořekla si pro sebe nahlas, zvadle sedíc na posteli. "Nějaký pitomý úlohy, kdo se v tom má vyznat, hrušky, jablka, deset krámů, všude jiný ceny..., za deset vteřin nevím o co jde, a táta si řekne: tak si představ místo hrušek panenky. Vždyt je mi třináct!PANENKY!" Jarmila si vzpomněla na svoji jedinou panenku z dětství, někde ji nedávno viděla, asi na půdě, nebo aspon to co z ní zbylo. Stejně jako její sestra Dana, si ani Jarmila s panenkami nehrála, vždy dala přednost tomu jít ven, na zahradu, nebo se motat kolem matky a sestry. Pomalu přejížděla pohledem po zdi s plakáty jejích zamilovaných zpěváků, "kdybys tak chtěl přijít a vzít mně odsud...",špitla si jen pro sebe. V neveselém přemítání ji vyrušil příchod matky ze zahrady a otázka:" Koupila jsi to acido,jak jsem ti říkala?" Když se pan Fajkl pomalu převlékal v šatně po konci pracovní smněny, jako vždy za poslední roky najednou přestal vnímat továrnu a ostatní dělníky v šatně a začal se ho zmocnovat nepříjemný a tísnivý pocit. Že je to z příchodu domů, si uvědomoval a vždy cestou z automobilky autobusem domů přemýšlel volně a bez emocí jak situaci řešit. Dobře už se znal a věděl kdy nastoupí ta únava a nechut se zase se ženou dohadovat a hádat o čemkoliv,co udělá.Po příchodu domů už byl plný skutečné úzkosti a po prvním pohledu na ní i jen letmém, se nedobrovolně stáhl do ulity mlčení a apatie, do stavu, který jeho ženu ještě více provokoval. Někdy, ačkoliv se to stávalo čím dále řidčeji, jakoby ten pocit, že je zahnaný do pasti ze které se nemůže dostat, ze sebe rázem shodil a byl rázný jako v začátcích jejich vztahu. To Janu, jeho ženu vždy překvapilo a jeho vůli se podvolila se samozřejmostí ženy, jejíž muž je hlava rodiny. "Jednou,nebude to dávno, jsem četl v nějaký detektivce, jak se manželé, když už měli děti z krku, od sebe odstěhovali, udržovali telefoní kontakt a jednou nebo víckrát týdně se navštívily, pomohli si, pomilovali se a potom si každý zase odjel do toho svýho..." Téměř každou cestu z práce, si opakoval pan Fajkl polohlasem tuto formuli, jenž se mu zdála jako jediný způsob, jak vyřešit jeho domácí situaci. "Pokaždý, když by potřebovala cokoliv na baráku, nebo na zahradě, by mi zavolala, já bych přijel a opravil to..." V uvažování se najednou zastavil nad představou, že by se potom milovali. Připadala mu najednou jiná, žádostivá a snad na ní i trochu žárlil. Bylo mu jednapadesát a se svou ženou se miloval už jen vyjímečně. Jak sledoval z autobusu letící krajinu, přemýšlel kdy o sebe ztratily zájem. "Nějak to všecko vyprchalo, jako když jsme se tím společným žitím unavily a vyčerpali", říkal si pro sebe polohlasem, který nebylo v hukotu autobusu slyšet. Během jízdy domů, když byl schopen v klidu přemýšlet, zauvažoval jestli mu byla někdy nevěrná. Nikdy se spolu o tom nebavily, ale pamatoval si, že když byla mladší, občas se vracela z práce později bez vysvětlení a věděl dobře, že jako prodavačka v obuvi měla příležitostí navázat vedlejší poměr jistě dost. On sám si tu a tam užil s dělnicemi z továrny, ale nikdy tomu nepřikládal větší význam. Poslední vzpomínka, už ani nevěděl, se kterou to bylo, byla zasutá v paměti jako doby dávno minulé. Dobře ale věděl, že jen mluví do větru, že od ní nikdy neodejde, protože nebyl schopen být sám. "Radši žít s ní a být při tom sám,než být mezi čtyřma stěnama a koukat do blba". Připadalo mu zvláštní, že si nedokáže představit život bez ní, když život s ní byl rok od roku nesnesitelnější, ale přisoudil to zvyku a dále se tomu nevěnoval. Pouze dál bezmyšlenkovitě sledoval míjející krajinu,"já jsem vlastně živej jen z okamžiku mimo práci a mimo domov, já vlastně miluju jen to když odjíždím bud z práce, nebo z domu..."


celkové hodnocení autora: 98.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 2.0		uložit příspěvek

známka poroty: 2.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 4		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 23		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

OH	21.09.2007, 8:46:33

Díky za pozitivní komentář, to je jako pivko na poušti, ještě jednou dík.

Šíma	20.09.2007, 22:08:52

Ano, konečně něco "ze života" i s tím "hovorovým" stylem! ;-)


ze dne 21.09.2007, 9:03:27
OH: Nemám zdravé kukadla,tak jsem odpověd napsal zas někam jinam...

Redrum	20.09.2007, 12:00:46

Krom rozměklých větných vazeb a několika hrubek (podmět – přísudek) mi asi vadila přílišná hovorovost v celé povídce (začla, vypla...) Pokud je to v přímé řeči, je to normální, jelikož lidé takto mluví,l avšak v popisu to vypadá jako něco nepatřičného. Byl bych něco podobného nepsal, kdyby povídka byla vedena v ich formě – jenže není. Dal bych si pozor na zájmena, a zvláště na Jenž. Někdy je použito nesprávně. Oceňuji psaní o současném životě. Po různých fantasy a hororech je to skoro živá voda, ale nedá se nic dělat. Tento začátek považuji za ten slabší a trochu zmatený. Ale nevadí – jak vždycky říká moje maminka u slabšího filmu: „Třeba se rozehrajou.“