obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je jako Opera. Člověk se tam nudí, ale vrací se tam."
Gustav Flaubert
obr
obr počet přístupů: 2915689 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39806 příspěvků, 5808 autorů a 392460 komentářů :: on-line: 3 ::
obr

:: Istrie - Ztráty a nálezy ::

 autor Trenz publikováno: 18.09.2007, 22:30  
 

Ztráty a nálezy

Ráno jim Cirkis oznámil: “Cesta k Maky je neznámá, ale jsou tací, kteří nás k ní můžou nasměrovat. Jeden můj přítel patří mezi ně.“
„Ty máš nějaké přátelé?“ zeptal se Sean cynicky.
„No ano. Vás přece,“ oplatil mu Cirkis a pokračoval “Žije na úpatí hory a cesta k němu je strmá, ale důležitá pro naše pokračování.“
„Jako by o to někdo stál,“ zabručel Sean. Všechny překvapilo, že Sonya neměla žádnou poznámku. Co prošli bažinou, neřekla víc, než jen pár slov. Nikdo si ji nevšímal, protože všichni měli svých starostí dost, ale teď už to začínalo být divné.
„Pořád se chceš vrátit?“ zeptal se ho Andy.
„A cos čekal, žebráku? Že mě chytne tohle sebevražedné dobrodružství a já se vykašlu na svou kariéru a na všechno, co jsem tam nechal?“
„Každý jsme tam něco nechal.“
„Cos tam nechal ty, žebráku? Další žebráky?“
„Jmenuju se Andy. Byl bych rád, kdyby sis to zapamatoval.“
„Proč bych si měl pamatovat jméno někoho tak nízkého?“
„Protože je to přinejmenším slušnost, Williamsi,“ ozvala se konečně Sonya, ale pak zase upřela pohled do krajiny.
„Zlodějka se nám asi nadýchala výparů,“ odtušil Sean a pak se zeptal Cirkise: “Jak daleko je tvůj přítel?“
„Několik mil určitě.“
„Specifikuj to.“
„Tak dvacet nebo třicet, ale v horách se vám bude zdát, že jdete stovky. Nenechte se tím zmást.“
„Díky, velký rádce.“
Cirkis nad ním jen mávl rukou a potom řekl: “Půjdete za mnou. Povedu vás.“
Brzy vyrazili na cestu. Isabel kráčela vedle Cirkise, protože si s ním chtěla promluvit.
„Cesta k tvému příteli je i cesta k Šener. Uvědomuješ si to?“
Cirkis zachmuřile přikývl.
„Jenže nemáme na výběr. Je jediný, o kterém vím, že zná cestu k Maky.“
„Já vím, ale je to nebezpečný.“
„Toho jsem si vědom, ale jak jsem řekl. Nemáme na výběr. Musíme to risknout.“
Isabel přikývla a pak už pokračovali mlčky.
„Co se děje?“ zeptal se Alan Sonyi.
„Co by se mělo dít?“
„Něco se s tebou děje. Něco tě trápí.“
„Jak to můžeš…“
…vědět? Mám v tom praxi. Léta praxe. Když vyučuješ kadety, naučíš se svým způsobem být i psychologem nebo přinejmenším poradcem a ten tyhle věci pozná.“
Sonya mlčela. Pak ale zašeptala: “Moje vzpomínka.“
„Trápí tě tvoje vzpomínka?“
„Proč se o mě staráš?“
„Už jsme to jednou probírali.“
„Stále to nechápu.“
Alan se pousmál.
„Nemusíš to chápat. Jen mi věř.“
Něco v Alanově hlase Sonye napovídalo, že mu opravdu může věřit, a proto tiše řekla: „Zabila jsem lidi. Čtyři muže. Znásilnili mě a já je zabila.“
„Slyšel jsem o tom případu. Jen ten konec je jiný. Tvrdili, že se ubodali navzájem.“
„Já si to myslela taky. Než jsem si na to vzpomněla,“ dodala se sklopenou hlavou.
Alan přemýšlel, co jí říct. Jak ji utěšit. N jednu stranu by to měl nechat být. Nebyla to jeho věc. On se nestaral o problémy ostatních, ale na druhou stranu Sonya a ostatní byli jiní. Ano. Williams se neustále choval jako nafoukanec, Andy většinu času trávil o samotě a práce Sonyi se mu taky nezamlouvala, ale jak už jednou podotkl Williams, byli tým a o tým se musel zajímat hlouběji. Musel je znát, aby s nimi mohl spolupracovat.
„Zabít člověka není snadné, ale žít s tím je mnohem horší. Buď se to pro tebe stane samozřejmostí a rutinní záležitostí nebo to je ojedinělé a bude tě to pronásledovat do konce života.“
„A tys někoho zabil?“ zeptala se a pak si uvědomila tu absurdnost.
„Promiň. Jistě, že zabil. Jsi voják.“
„Bylo mi osmnáct, když jsem ve Vietnamu zastřelil těhotnou ženu. Neřeknu, že jsem nechtěl střílet. Chtěl jsem, měl jsem to za povinnost, ale tu kůlku měl schytat Vietnamský voják a ne ta žena. Byl to první člověk, kterého jsem zabil. První a nevinný. Tys zabila ze vzteku a nenávisti, ale ona zemřela, protože byla ve špatný čas na špatném místě. Následovalo mnoho mrtvých. Mrtví nepřátelé, nekonečné boje, ale nikdo z nich nebyl nevinný jako ta žena. Nikdy jsem si to neodpustil. Nikdy nezapomenu, jak mi umírala v náruči. Všichni říkali, ať ji tam nechám ležet. Že to není můj problém, ale já nemohl. Střelil jsem ji. Musel jsem s ní zůstat až do konce.“
Sonya mlčela. Začínala tušit, že za maskou bez emocí je muž s krvácejícím srdcem.
Náhle Alan uslyšel šelest v křoví. Pohlédl tam a viděl, jak se na něj a Sonyu řítí divočák. Strhl ji stranou a divočák proběhl kolem.
„Ty musíš být ale chutná, zlodějko,“ nenechal si Sean ujít příležitost k poznámce. Alan vstal a pomohl vstát Sonye.
„Divočák,“ prohodil Cirkis jen tak ledabyle.
„Jo. Měls nás varovat, že tu pobíhají.“
Cirkis pokrčil rameny.
„Jsi v lese. Máš jsi to domyslet.“
„Nestalo se vám něco?“ zeptala se Isabel.
„Ne. Jsme v pohodě,“ promluvila Sonya.
Znovu zaslechli šelest.
„Zdá se, že se vracejí,“ podotkl Andy.
„Asi je zlodějka vážně chutná,“ rýpl si Sean.
Z obou stran vyrazili divočáci. V tu chvíli se ozvalo zapískání. Takové, kterým se přivolávají psy. Divočáci odběhli.
„Tak tohle jsem ještě neviděl.“
„Všechno je poprvý, Williamsi,“ pronesl Cirkis všeznale a prodral se křovím. Následovali ho, i když Sean u toho brumlal, že se odře a stanuli před malou chaloupkou ze dřeva a sena. Do nosu je praštila příjemná vůně linoucí se z malého kotlíku, který stál nad ohništěm a nejednomu zakručelo v žaludku.
„Kdo tady může žít?“ zajímalo Eris.
„Já,“ ozvalo se za nimi. Otočili se a spatřili starou ženu s dlouhými bílými vlasy, s vráskami po celé tváři a s tajuplnýma očima.
„Poobědvejte a nechte si vyložit budoucnost.“
Sean div neprotočil oči.
„Bože. Další šarlatánka.“
Stařena se na něj podívala.
„Únos, zima, žena ve svatebních šatech. Vina. Pohřeb otce a vzdání se titulu.“
„Hezký. Četla jste můj životopis?“
„Já vím, kdo jsi, Seane Williamsi III. Znám každého z vás.“
„Pak znáš i mě,“ ozvala se Isabel a předstoupila před ní. Stařena si Isabel dlouze prohlížela a pak řekla:“ Ano, znám tě, Isabel, královno Istrie. Znám tě už od tvého zrození.“
Isabel se otočila k ostatním a oznámila jim: “Tady jsme v bezpečí.“
„Jak to můžeš vědět?“ zeptal se jí Sean nedůvěřivě.
„Tato žena byla u mého porodu. Vychovávala mě a nezradila by mě.“
„Musím souhlasit,“ přidal se Cirkis.
„Pojďte. Pojďte do mé útulné chatky a pojezte a popijte. Odpočiňte si, protože vás čeká ještě daleká cesta.“
Vešli do chaloupky. Překvapilo je, jak je prostorná, i když zvenčí vypadala jako malá škatulka. U stolu už bylo připraveno osm talířů. Jako by čekala návštěvu. U každého stolu ležel chleba a lžíce.
„Posaďte se,“ vyzvala je. Posadila se a každému nalila z kotlíku. Vypadalo to jako guláš s kousky králičího masa. Někteří jako třeba Sean se na to dívali s odporem, ale protože i on byl hladový, pustil se do jídla a kupodivu mu i chutnalo. Po jídle stařena pokynula Alanovi, aby k ní přistoupil. Alan pohlédl na Cirkise.
„Jen jdi, Alane. Alespoň se o tobě dozvíme něco zajímavého.“
Alan ke stařeně přistoupil a ta ho chytla za ruku.
„Vidím Smrt. Vidím bolest. Vidím Velkou cestu a vidím…“ zarazila se a pustila jeho ruku.
„Co vidíš?“ zeptal se Cirkis.
„Vidím Stín.“
„Stín?“ zeptal se nechápavě Sean.
„Ano, Stín. Špióna. Pozorovatele. Je v tomhle muži. Šener ho poslala. Tak jste to vy.“
„O čem to mluvíš?“
„Šener. Touží po vás a dostane vás.“
„Cože? Jak?“
Sean se chtěl zvednout, ale najednou zjistil, že nemůže. Chtěl se zeptat, co to má znamenat, ale jazyk mu úplně zdřevěněl. A stejné to bylo i ostatními. Tedy kromě Cirkise a Isabel. Ti se sice taky hýbat nemohli, ale mohli mluvit, za což vděčili své magii.
„Je na vás vypsaná odměna. Šener po vás touží.“
„Cos dala do toho jídla?“ zeptal se Cirkis.
„Jen takovou paralyzující bylinku. Několik minut se nebudete moct hýbat.“
„Proč to děláte? Já vám věřila,“ ozvala se Isabel.
Stařena se chraplavě zasmála.
„Ubohá, ubohá Isabel. Všechno už je jinak. Viď, Cirkisi?“
„No já bych to tu moc nerozebíral,“ snažil se tomu vyhnout Cirkis, ale pomalu mu začalo docházet do jaké šlamastyky se dostali. V téhle perníkové chaloupce, kde je babizna chtěla místo sežrat prodat, se mluvila jen pravda a jestli ho donutí říct pravdu, bude to průšvih. Pro něj určitě.
„Tak, Cirkisi. Řekni svým přátelům kdopak tě naučil používat a ovládat magii. Kdopak byl tvůj učitel?“
„Argon,“ připustil Cirkis.
„A kdopak je miláček Šener?“
„Atlantis,“ přiznal a nejradši by si nafackoval, ale nemohl. Měl ztuhlé tělo.
„Ano. A Atlantis sem vaše přátelé přenesl. Pročpak asi?“
„Protože to po něm Šener chtěla.“
Isabel cítila, jak její srdce naplňuje zklamání. Doufala, že je Atlantis přítel.
„Proč?“ zeptala se.
„Co proč?“
„Proč tohle děláte? Proč zrazujete národ?“
Stařena se začala smát a její smích byl chraplavý a plný pohrdaní.
„Národ? Národ? Národ už dávno neexistuje, holčičko. Národ padl před jednadvaceti lety, když padlo jádro Istrie. Když padli tví rodiče a to, že ses tady objevila, nic nezmění. Je už pozdě. Na záchranu Istrie je už příliš pozdě.“
„Ne. Není pozdě. Tomu nevěřím.“
„Jsi tak hloupá a naivní. Když tě rodiče poslali do lidského světa, celá Istrie padla. Přežila jen místa, kterým vládne Autumn, ale těch je málo. Opravdu málo a my pozůstalí, kteří jsme neměli to štěstí a nedostali se pod jeho ochranu, jsme dostali na výběr. Buď jim budeme sloužit a čas od času jim prokážeme službičku, nebo zemřeme a nikdo nechce umírat. Už tak je dost mrtvých, nemyslíš, Isabel?“
Kdyby Isabel mohla, sklopila by hlavu. Svým způsobem se cítila provinilá. Byla královnou Istrie. Měla se o svoji zemi postarat a místo toho vyrůstala v bezpečí mimo svou zem.
„Nemůžeš za to,“ řekl Cirkis, jako by Isabel četl myšlenky.
„Rodiče mě neměli posílat pryč.“
„Kdyby neposlali, už by nikdy Istrie nepovstala a Argon by ji rozmetal v prach.“
Zaslechli dusot, jak kopyta koní narážela na suchou zem.
„Jsou tady.“
„Kdo?“
Stařena se usmála.
„Vaši přátelé.“
„Že by zrovna poskoci Šener byli mí přátelé, to se teda říct nedá,“ utrousil Cirkis, zatímco stařena vyšla ven, aby je uvítala.
„Odpusťte,“ zamumlala Isabel, protože už začala ztrácet hlas. Do chaloupky vešlo několik mužů. Vzali je a odtáhli ven. Nikdo se nevzpíral. Nikdo nepromluvil. Chtěli je přivázat ke koním, když v tom se ozval válečný pokřik a na mýtinu vjelo několik jezdců, kteří začali do mužů sekat a bodat. Stařena se chtěla ztratit v chaloupce, ale jeden z jezdců jí usekl hlavu. Jezdec si sundal přilbu a všichni spatřili vévodu.
„Dostali jsme všechny?“ zeptal se pak jednoho z mužů.
„Dva nám bohužel unikli.“
„A odnesli si sebou někoho?“
„Ano. Královnu a jejího Ochránce.“
Vévoda se zachmuřil. Ty, jež se nejvíc snažil ochránit, neochránil. Mezitím se ostatní snažili rozhýbat, protože bylina přestávala účinkovat. Sean vstal a pohlédl na bezhlavé tělo stařeny.
„Kdybys mě neparalyzovala, řekl bych ti, že by ti ani Freud nepomohl a máš to tady.“
„Pro jednou s tebou musím souhlasit, Williamsi,“ ozvala se Sonya a protáhla se.
„Poděkoval bych ti, zlodějko, ale mám ztuhlé čelisti.“
„Neobtěžuj se. Já to určitě rozdejchám.“
„Měli bychom je zachránit,“ ozval se Andy.
„Postřeh, žebráku.“
„Nezačínej s tím, Williamsi.“
„Co zas máš, zlodějko?“
„Přestaňte! Hned!“ okřikla je Eris.
Všichni se na ni překvapeně podívali.
„Zachráníme mého pána a paní Isabel. Uděláme to, protože je máme rádi a protože je potřebujeme. Tady Cirkis nás k Šener určitě rád zavede, že, Cirkisi?“
„Mám na vybranou?“
„Ne.“
Pak se Eris otočila k vévodovi, lehce se mu uklonila a řekla: “Děkujeme, pane. Zachránil jste nás. My teď zachráníme paní a pána. Nebojte se. Určitě to zvládneme.“
Vévoda Eris chvíli pozoroval a pak odvětil: “Přeju vám hodně štěstí.“
Znovu se mu uklonila a Cirkise vyzvala: “Veď nás.“
Cirkis se vydal na cestu a ostatní ho následovali, i když Sean brblal, že zase musí Icemanovi zachraňovat zadek. Eris se k nim chtěla připojit, když na ni vévoda zavolal: “Květinové dítě.“
Ohlédla se.
„Tak jsi to ty. Měl jsem podezření, už když jsem tě viděl poprvé, ale nebyl jsem si jistý. Teď mě to k tobě přitáhlo.“
„Slibte mi, že to nikomu neprozradíte, pane. Nikdo to nesmí vědět.“
„Proč ne?“ zajímalo vévodu.
„Protože jsem si vybrala lidský život,“ a pak spěchala za ostatními. K vévodovi přistoupil jeden z jeho mužů.
„Skrývá v sobě sílu.“
„Sílu, o které Argon nemá ani ponětí. Díky bohu za to. Kdyby se to dozvěděl, kdyby ji získal, byl by s Istrií nadobro konec.“
Muž pokýval hlavou a vyskočil na koně. Vévoda následoval jeho příkladu a brzy vyjeli.

„Zajímalo by mě, jak ten vévoda věděl, že jsme v maléru,“ ozval se Sean, když vstoupili do hor. Eris sklopila hlavu, ale zdálo se, že si toho nikdo nevšiml.
„To netuším,“ pokrčil Cirkis rameny.
„Až Isabel najdu, přetrhnu ji jako hada. Prý Nezradila by mě. Zajímalo by mě, v kterém světě žije? Asi v nějakém pohádkovém, co?“
„Tohle nám nepomůže, Williamsi,“ ozval se Andy.
„Jasně, že ne, ale alespoň mě to zahřeje. Začíná tu být pořádná kosa.“
Sean se otřásl a promnul si ruce.
„Proč ta šílená ženská musí žít v horách?“
„Šílené přitahuje sníh?“ navrhl Cirkis.
„Ty radši mlč. Souhlasils s Isabel. Vážně skvělý nápad. Ještě, že jí ten vévoda usekl hlavu.“
Sonya zcela mimoděk pohlédla na Eris, která byla bledá.
„Williamsi! Přestaň!“ okřikla ho a z brašny vytáhla přikrývku a přehodila jí Eris přes ramena.
„Drž si ji.“
„A mě žádnou nedáš, zlodějko?“
„Ty jsi třeba umrzni!“ odsekla mu.
„No jasně. Hlavně, že se ohřeje tvoje nová milenka.“
Sonya by mu možná vrazila, kdyby Andy nezakročil: “Dost. Jste v horách, které jsou pokryté sněhem. Sebemenší hádka může spustit lavinu a přece nechceme být zavaleni.“
Andy vyndal další přikrývku a hodil jí Seanovi.
„Tady máš a přestaň brblat a hádat se. Alespoň po dobu, co budeme tady v horách.“
„Co jsi myslíš, že jsi, abys mi mohl poroučet?!“
„Psycholog a jako psycholog tě můžu prohlásit za nesvéprávného, jestli toho okamžitě nenecháš a tebe Sonyo taky,“ odvětil úplně klidně a pak se otočil k Cirkisovi, aby se zeptal: „Je to ještě hodně daleko?“
„Den cesty určitě. To bylo dobrý.“
Andy se pousmál.
„Kdyby na to došlo, nemělo by mé slovo žádnou váhu, ale alespoň je to přinutí přemýšlet nad nimi samotnými. Přinejmenším na chvíli.“
Pak zvážněl.
„Co jim může Šener udělat?“
„Jestli ta ježibaba…“
„Cirkisi.“
„Jestli ta ježibaba mluvila pravdu, je v Alanovi stín a jestli ho v něm Šener probudí, má se Alan na co těšit.“
„Na co přesně?“
„Na noční můry.“
„Vybrala si Alana, protože má nejvíc špatných vzpomínek?“
„Ano. Do takových má Stín nejsnazší cestu.“
„A jde je toho zbavit?“
Cirkis znovu pokrčil rameny.
„Netuším.“
„Myslel jsem, že víš všechno.“
„Jestli to byl pokus o kousavost, tak se musíš od Williamse ještě hodně učit,“ podotkl Cirkis, ale pak odpověděl:“ To, že jsem sloužil a učil se u Argona, neznamená, že vím všechno. Nejsem na to kdovíjak hrdej, ale nikoho jsem nezabil a ani nikomu neublížil. Byli jsme si navzájem prospěšný. Já mu přinesl novinky z našeho světa a on mě za to učil…“
Náhle Cirkis spatřil jezdce.
„A sakra.“
„Co je?“ zajímalo Seana.
„Uvítací výbor Šener.“

Alan a Isabel se už mohli hýbat, když je přivlekli k Šener a přinutili pokleknout.
„Lidé v Istrii si v tom libují?“ zeptal se Alan.
„Co?“
„V tom, aby před nimi někdo klečel.“
Isabel se zoufale pousmála.
„Ty nikdy neztrácíš smysl pro humor, co, Alane?“
„To neměl být vtip, ale není to poprvý, co tu tak klečím.“
Isabel neodpověděla, protože dovnitř vešla Šener.
„Vida, vida, jak se nám hrdličky sešli.“
Alan se na Isabel tázavě podíval a ta zavrtěla hlavou.
„Copak? Pan vojáček to neví?“
„Co nevím?“
„Šener, přestaň.“
„Hezky popros.“
Isabel znovu zavrtěla hlavou.
„Zvedněte je,“pokynula strážím a oni je zvedli. Šener přistoupila k Isabel a prstem přejela po jejím výstřihu.
„Vybrala sis špatnou,“ oznámila jí Isabel klidně.
„Ach ano. Slyšela jsem, že ta zlodějka má ráda i něžné pohlaví, ale mě blondýnky moc nepřitahují.“
„To je pech,“ promluvil Alan. Strážce ho chtěl uhodit, ale Šener zvedla ruku. Přešla k němu a prstem mu přejela po líci.
„Přece bychom nepoškodili takovou hezkou tvářičku.“
Nehtem ho řízla na tváři. Alan přivřel oči.
„Vy vojáci jste mě vždycky fascinovali. Nedáváte na sobě znát bolest, dokud to není opravdu bolestivé. Ochotně se vrháte do nebezpečí, abyste ochránili druhé a nikdy nikoho nenecháte ve štyku. Čím to? Jak to děláte?“
Alan neodpověděl a Šener ho škrábla na pravé líci.
„A ještě k tomu jste hrdí. Nebo právě vaše hrdost tohle všechno způsobuje?“
Natrhla mu tričko a dlaní přejela po Argonově znaku.
„Já vím proč máš tohle znamení, Alane. Chtěl bys, abych ti to pošeptala?“
„Jestli to bude za cenu tvých doteků, musím odmítnout.“
Šener zaprskala, ale v mžiku byla zase vyrovnaná. Roztrhla mu tričko úplně a hleděla na jeho hrudník plný jizev a popálenin.
„Ale, ale. Tady někdo zlobil. Kdopak to asi byl?“
Nehty přejela po jeho hrudníku, až vytrysklo několik kapek. Alan zasykl a Isabel se konečně ozvala: “Přestaň!“
Šener na ni pohlédla a udělala krok k ní.
„Jsem na rozhraní. Mám si vzít do postele na pohled drsného vojáka s měkkým srdcem nebo královnu Istrie. Poraďte mi trochu.“
„Co chceš, Šener?“ zeptala se jí Isabel přímo.
„Ale Isabel, královničko. Nemůžeš být tak netrpělivá. Musíš si přece umět hrát.“
„Z toho jsem už vyrostla.“
Šener se k ní přiblížila. Měla téměř své rty u jejích.
„Když vyrosteš ze hraní, je to jako bys umřela.“
„Když vyrostu ze hraní, znamená to, že jsem schopná nést zodpovědnost.“
Šener se k ní otočila zády a odkráčela k oknu.
„Má malá sladká Isabel…“
„Nejsem malá a už vůbec nejsem tvoje!“ odsekla jí Isabel.
Šener se zasmála.
„Ty stále nic nechápeš, že? Istrie už dávno padla. Není nic, co by mohlo povstat a tvůj boj je zbytečný.“
Otočila se a pohledem utkvěla na Alanovi.
„A ani Ochránce ti nepomůže.“
Kývla na strážce a ten Alana znovu srazil na kolena. Šener pomalým krokem kráčela zpátky k Isabel, přičemž říkala: “Ptala ses, co chci. Chci tvůj titul. Chci, aby ses ho vzdala. Chci, abys ho předala mně.“
„Nikdy!“
Šener k ní přistoupila zezadu a poodhrnula jí vlasy. Isabel přeběhl mráz po zádech.
„Být tebou, udělám to.“
„Donuť mě!“
Natáhla se k ní a pošeptala jí do ucha: “Donutím a tvůj přítel za to zaplatí obrovskou bolestí.“
Zatleskala a zvolala: “Přineste kyselinu!“
Dva sluhové odběhli. Šener Isabel obešla a stanula před ní.
„Tak. Cítilas někdy kyselinu na svém těle? No ovšem, že ne.“
Pohledem se přesunula k Alanovi.
„Ale tady náš vojáček ji už zakusil, že?“
Alan neodpověděl. Jen na ni hleděl beze stopy emocí.
„Vstaň!“ přikázala mu. Ušklíbl se a vstal.
„Uvidíme, jak dlouho ti tvé ušklíbání vydrží.“
Znovu kývla na strážce a ten z Alana serval tričko úplně. Šener zlehka přejela prsty po místě, kde byla kůže jemně zkrabatělá. Bylo tu místo u srdce.
„Už jsi pocítil sílu kyseliny, že? Stále jsi pamatuješ na tu sžíravou bolest? Propalovala ti kůži, že? Byla jako oheň stravující tě zevnitř.“
Pohlédla na Isabel.
„A ty teď chceš vystavit svého milovaného vojáčka podobnému utrpení? To bys přece neudělala, Isabel, královno Istrie,“ řekla to tak pohrdavě, až se v Isabel vzedmul vztek. Ale ještě se ovládla. Tuhle radost jí nedopřeje.
„Ten titul ti nepředám, Šener!“
„No jak chceš,“ pokrčila rameny a kývla na sluhy, co drželi nádobu s kyselinou. Ti k ní přistoupili. Šener vzala z nádoby naběračkou část kyseliny a přivoněla si k ní.
„Ach ta vůně. Divíš se, že se naběračka neroztekla? Je udělaná ze speciálního kovu, který pochází ze speciálních dolů v Istrii. Isabel ví, které myslím.“
„Šener. Nedělej to.“
„To říkala i máma, a tak jsem jí uši uřezala, oči vypíchla a jazyk vyřízla, abych ji už nikdy nemusela poslouchat a ona na mě nemusela hledět a slyšet můj líbezný hlas. Stejně mě nikdy opravdu nemilovala, mrcha jedna.“
„Šener.“
„Pššt.“
Šener jí položila prst na ústa a Isabel ucukla. Šener se usmála a řekla: “Máš poslední šanci, Isabel. Vzdej se svého titulu.“
„Nemůžu.“
Znovu se usmála a tentokrát její oči zářily šílenou radostí.
„Doufala jsem, že to řekneš,“ a kývla na stráž. Ten uchopil Alanovu ruku a přidržel ji Šener tak, aby s ní Alan nemohl škubat. Šener na ni vylila několik kapek a Alanovi vytryskly slzy bolesti.
„Šener! Přestaň!“
„Dej mi svůj titul.“
„Už jsem to řekla. Nemůžu.“
„No jak myslíš,“ a chtěla lít dál, když dovnitř vstoupil nějaký voják.
„Paní.“
„Co je?! Nevidíš, že jsi hraju?!“
„Blíží se.“
Její tvář se rozzářila jako vánoční stromeček.
„Báječný. Co kdybychom jim poslali doprovod?“
„Ano, paní.“
Zasalutoval, otočil se na patě a byl pryč. Šener se vrátila pohledem k Alanovi a znovu se usmála.
„No a my mezitím…,“ celý obsah naběračky mu vylila na ruku.

„Co budeme dělat?“ zeptal se Sean.
„Nesmí mě dostat.“
„Je fajn, že hlavně myslíš na druhé, Cirkisi.“
„Jestli mě dostane, je konec.“
„Proč? Co je na tobě tak důležitého?“
„Když jsem od Argona odešel, něco jsem si vypůjčil. On to chce teď zpátky a Šener by ho tím ráda potěšila.“
„A taky nás musí mít kdo zachránit,“ podotkla Sonya.
„Zmiz odsud, dokud tě nevidí.“
Cirkis přikývl, zavřel oči a byl pryč. V tu chvíli k nim jezdci dojeli a namířili na ně meče.
„Vzdejte se a budete přivedeni k paní. Bojujte a zemřete už tady.“
„Tady nebo tam. Záleží na tom?“
„Williamsi!“ okřikla ho Sonya.
„No jo. Vždyť já vím. Poslušně se vzdáme.“

Alan klečel na zemi a v očích slzy. Část levé ruky měl téměř bez kůže. Byla to spalující bolest. Šener přikázala odnést kyselinu a přinést rozžhavené železo. Než to sluhové zařídili, pokračovala v rozhovoru s Isabel, která měla taky slzy v očích, ale ne kvůli bolesti, ale kvůli Alanovi. Bolelo ji takhle ho vidět.
„Vidíš Isabel, co způsobuješ? Vidíš, jak vojáček trpí? Cítíš jeho bolest?“
Isabel by ráda odvrátila hlavu, ale nemohla. Musela na Alanovu ruku bez kůže neustále zírat.
Přinesli železo.
„Můžeš to zastavit, Isabel. Dej mi svůj titul.“
Vzala železo do ruky a poklekla naproti Alanovi. Zvedla mu hlavu.
„Nebohý Alane. Ona ti tak ubližuje.“
„Jdi k čertu!“ zachraptěl.
„Jak myslíš,“a přitiskla mu ho na ruku bez kůže. V Alanovi už nebylo dost síly na to, aby křičel. Jen tam klečel a sípavě dýchal.
„A teď v tobě probudíme Stín.“
Položila mu ruku na čelo a Alan ztratit vědomí. V tu chvíli dovnitř vešli vojáci vedoucí své zajatce.
„Pane!“ vykřikla Eris a chtěla se k němu vrhnout, ale voják ji dobře mířenou ranou srazil k zemi.
„Pane bože,“ Sonya odvrátila hlavu, když uviděla Alana a ani Sean na tom nebyl dobře. Andy pomohl Eris vstát a objal ji. Cítil, jak mu mokne tričko a Eris se otřásají ramena, jak se snažila v sobě dusit pláč.
„Vida. Tví přátelé dorazili. Teď, když nám vojáček odpad, kdo bude další? Koho jako další budeme mučit?“
„Přestaň,“ vzlykla Isabel. Možná k Alanovi vážně cítila víc než přátelství a jeho stav jí trhal srdce na kusy.
„Víš, že to můžeš zastavit, Isabel.“
„Dobře. Dám ti ten titul, ale už nikomu neubližuj. Prosím.“
Šener se usmála.
„Líbí se mi, když prosíš.“
„A tím to taky končí, Šener.“
Přesně uprostřed místnosti se objevil Cirkis.
„To je mi ale návštěva.“
„Je konec, Šener. Přinejmenším pro tento den.“
„Nedokážeš mě zastavit. Sám to nedokážeš.“
„Není sám,“ ze stínu vystoupil Atlantis.
„Hele. Schizofrenický zrádce.“
„Kušuj, Williamsi!“
„Atlantisi, miláčku. Jsi si jistý tím, co děláš?“
„Nech je jít. Nech je jít nebo tě zničíme.“
Šener na Atlantise chvíli zírala a pak mávla rukou. Stráže od zajatců odstoupili a Cirkis poklekl k Alanovi.
„Půjdu napřed a postarám se o něj, jak jen to půjde.“
„Dorazíme co nejdřív.“
„Budu tě čekat, Isabel. Ptáci tě povedou,“ a byl pryč i s Alanem.
„Právě jsi mě připravil o mou hračku, Atlantisi, ale jsem ochotna ti odpustit, když mi necháš ty ostatní jako hračky. Souhlasíš?“
„Ne, Šener. Nedovolím ti, abys už komukoliv z nich ublížila.“
„Opravdu bys mě zradil?“
Neodpověděl. Jen jí dlouze hleděl do očí.
„Tak si běžte,“ svolila nakonec Šener a všichni pospíchali pryč. Atlantis je doprovodil až k bráně a pak se otočil, že se vrátí zpět.
„Atlantisi?“ zavolala na něj Isabel. Otočil se.
„Když tam teď půjdeš, zabije tě.“
Atlantis však zavrtěl hlavou.
„Ne, nezabije.“
„Jsi si nějak jistý,“ ozval se Sean.
„Znám ji.“
„No jistě. Přitáhls nás sem na její rozkaz.“
„Jen zčásti.“
„Zčásti?“
„Musíte jít. Řeknu vám ten příběh jindy.“
„Když nějaké příště bude,“ zapochybovala Sonya. Atlantis se povzbudivě usmál.
„Uvidíme se.“
„Proč se tam vlastně musíš vrátit?“
„Jděte pořád na západ, až se dostanete na stezku. Vyberte si tu prostřední, která vás zavede do lesa. K vašim přátelům vás pak navedou lesní ptáci.“
„Neodpověděls na mou otázku, Atlantisi.“
„Miluju ji,“ a odešel.
Ještě chvíli tam stáli a pak se vydali cestou, kterou jim poradil.
Brzy skutečně dorazili k lesní pěšině. Kráčeli po ní a nad hlavami jim kroužili kosi. Sem tam nějaký popoletěl dopředu, aby jim ukázal cestu a oni ho následovali. K večeru se dostali k nějakému obydlí z kamenů a ze dřeva.
„Pokrok,“ utrousil Sean. Sonya mu chtěla něco odvětit, ale z ústrety jim vyšel Cirkis: “Vítejte, přátelé. Vítejte u mého přítele Carspóna,“ a ve dveřích se objevil asi čtyřicetiletý muž se světle hnědými vlasy a světle hnědýma očima.
„Každý, kdo je přítel mého přítele je i mým přítelem a tudíž je vítán v mém domě.“
Pak pohlédl na Eris a oči se mu rozšířily překvapením.
„Eris?“
„Strýčku!“ Eris se mu vrhla do náruče a nechala se pořádně obejmout.
„Strýčku?“ zajímalo Sonyu.
„Ano. Tohle je můj strýček, ale před několika lety odešel z naší vesnice, aby meditoval. Jsem tak ráda, že tě vidím strýčku.“
„Kde je Alan, Cirkisi?“ chtěla vědět Isabel.
„U vodopádů.“
„A jeho ruka?“
„Co jsem mohl, vyléčil jsem. Carspón mi hodně pomohl, ale potrvá, než mu naroste nová kůže.“
„Půjdu za ním.“
„Ne. Vy všichni byste si teď měli odpočinout. Pojďte. Po dlouhé cestě musíte být unavení. Ráno se se svým přítelem uvidíte.“
Isabel ještě chvíli váhala, ale nakonec vstoupila do jeho domku. I Sean váhal, ale spíš proto, že mu nedůvěřoval. Taky po události se stařenou se mu nikdo nedivil, ale Carspón byl trpělivý, a tak se brzy všichni ohřívali uvnitř a pojídala dobře propečené kuře. Po večeři se všichni, až na Alana, který se dosud nevrátil, uložili ke spaní a usnuli spánkem beze snů.


 celkové hodnocení autora: 93.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 12 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Kaileen 20.06.2010, 13:12:27 Odpovědět 
   Hm, pořád je to čtivé, ale nějak jsem nepostřehla rozdíl mezi postavením Šener a ostatními postavami, místy zmatek v přímé řeči. A jedna technická záležitost - pokud byla kyselina tak silná, že naběračka musela být vyrobena ze speciálního kovu, pochybuju, že by Alanovi rozleptala jen kůži. Takže buď víc ublížit postavě anebo na něj nenalét celou naběračku...
Ale když si vzpomenu na svoje začátky, tak jsem úplně klidná, rozhodně jsi na tom líp.
 Šíma 18.09.2007, 23:23:18 Odpovědět 
   O zvraty v ději není znovu nouze! Ti, kteří by měli zůstat věrní, zrazují a ti, kteří nejsou hodni důvěry prováději činy, nad kterými zůstává rozum stát! ;-) Trochu jsem se podivil nad slůvkem "speciální", které se opakovalo 2x po sobě, ale zůstal jsem na tomto místě "stát" jen několik vteřin, nakonec kyselina je kyselina a co ji odolá? Za Jedna! ;-)
 Pavel D. F. 18.09.2007, 22:29:56 Odpovědět 
   Musím poctivě přiznat, že nevím, co bych ještě nového mohl k příběhu napsat. Je to příběh komplikovaný, u některých hrdinů nelze říct, jestli jsou dobří nebo špatní, projevují se oběma způsoby. Vlastní podstata problému Istrie stále zůstává zastřená. Není snadné se vzdát titulu královny a není snadné si vládu vynutit. Vcelku mě překvapilo, jak snadno Šener zajatce propustila. Atlantis patrně bude mnohem důležitější, než se na první pohled zdá.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
Barbuch S. D.
(14.10.2020, 07:48)
Burik
(12.10.2020, 18:11)
obr
obr obr obr
obr
Hypotéka
Lord Mordvig
1841 / 0
Rebekka
L+L (11) - Živo...
An!tta
obr
obr obr obr
obr

Silvestr
Dědek
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr