|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28984 příspěvků, 4549 autorů a 303367 komentářů :: on-line: 16 ::
|
 |
|
:: U Tří zvonků ::
| (další sloh ze školy :D .. tentokrát jsme měli vymyslet pribeh o tom, jak mohl vzniknout nazev nějakého domu. a neměl to být jen ten příběh, měl tam být nějaký úvod, prostě že to někdo vypráví.) |
| |
|
|
Šla jsem pomalu po náměstí se zrakem upřeným k nebesům. Sledovala jsem pomalu plynoucí šedé mraky, když v tom mi do obličeje dopadla kapka vody. V zápětí ji následovaly desítky dalších, tak jsem rychle sklopila hlavu a snažila se utéct před deštěm tak jako ostatní.
Zaběhla jsem do nejbližší cukrárny. Na štítu domu měla napsáno „U Tří zvonků“. Chodila jsem tam často, ale nikdy mě nenapadlo pátrat po tom, proč se tak jmenuje. Tušila jsem, že je to jméno toho letitého domu, ve kterém se nachází.
Automaticky jsem zamířila k pultu a přemýšlela jsem o jaké tři zvonky mohlo jít. Chystala jsem se zvednout hlavu, pozdravit a objednat si punčový dort, ale prodavačka byla rychlejší. Řekla:
„Vím o čem přemýšlíš.“
Zamrazilo mi v zádech a zírala jsem na ni s otevřenou pusou. Ještě jsem ji tam neviděla. Byla to mile vyhlížející stařenka s bílými vlasy.
„Chtěla bys vědět, jak přišel tento dům ke svému názvu.“ Pokračovala s úsměvem a přitom mi nandávala na talíř punčový dort, který jsem si však ještě nestačila objednat. Potom vzala ze stojánku lžičku a nesla mi ji s talířkem ke stolu. Stále ještě v šoku jsem ji následovala a posadila se. Ona si sedla naproti mně.
„No tak dej si,“ pobídla mě a já jsem se pustila do zákusku.
Ta žena se chvíli mlčky usmívala a pak spustila:
„Před desítkami, možná stovkami let, vedl tuto cukrárnu starý cukrář se svou dcerou. Ona byla krásná a milá. Měla tři velké ctitele – tři bratry zvonaře ze sousední vesnice. Jenže ona je měla všechny stejně ráda a nemohla se rozhodnout jen pro jednoho z nich.
Jednoho dne dostala nápad, jak to vyřešit. Do cukrárny byl potřeba nový zvonek ohlašující příchozí, a tak třem bratrům řekla, aby každý jeden zhotovil. Řekla jim, že ten, co se jí bude líbit nejvíc pověsí nad dveře a jeho autora si vezme za muže. Nadšení zvonaři se hned sebrali a jeli domů vyrábět zvonky. Dali si opravdu záležet a o několik dní později všichni tři seděli v jednom kočáře s truhličkou, ve které byli tři překrásné zvony, a jeli směr cukrárna.
Bylo sice slunečno, ale počasí se začalo rychle kazit. Slunce zakryly temné mraky a trochu se setmělo. Začalo pršet. Byla to hotová průtrž mračen. Koně táhnoucí kočár klusali po čerstvě rozblácené lesní cestě. Najednou se někde blízko ozval hrom a koně se splašili. Nevybrali zatáčku a řítili se i s kočárem po srázu dolů. Koně ani nikdo z cestujících to nepřežil.
Po pár dnech našli trosky kočáru a těla tří bratrů svírajících truhličku. Ta byla doručena cukrářově dceři, tak jak měla, ale chyběli tři bratři. Dívka byla jejich smrtí zdrcena. Už se těšila na svatbu, i když ještě nevěděla s kterým z nich. Byla tak nešťastná, že proplakala tři dny a tři noci. Až poté se odhodlala otevřít truhličku. Uchvátila ji krása všech tří zvonků a nedokázala se rozhodnout jen pro jeden – tak jako tenkrát se třemi bratry. A tak zavěsila nad vchodové dveře všechny tři zvonečky.
Všichni začali cukrárně říkat U Tří zvonků. Starý cukrář nechal zhotovit ten název na štít domu a tak tam stojí dodnes.“
Zaujatá příběhem jsem se usmívala na stařenku, dort už jsem měla snědený. Cukrářka se z nenadání zvedla, naposledy se na mě usmála a odešla zpátky za pult.
Zamyšleně jsem se podívala z okna a viděla jsem, že už neprší a že svítí slunce. Zvedla jsem se tedy k odchodu, ale došlo mi, že jsem vlastně nezaplatila. Vyndala jsem si tedy peněženku a přistoupila jsem znovu k pultu. Byla tam zas ta mladá prodavačka, co tam bývá vždycky. Trochu mě to ale překvapilo.
„Jdu vám zaplatit ten punčák, předtím jsem na to asi nějak zapomněla,“ řekla jsem a vyndávala jsem drobné.
„Promiňte, o čem to mluvíte?“ zeptala se mě slečna zdvořile.
„Ta stará cukrářka mi před chvílí dala punčový dort…“ řekla jsem tak nějak zasněně a s doširoka otevřenýma očima. Předem už jsem tušila, co mi prodavačka odpoví, a přitom pomyšlení mi naskočila husí kůže.
„Dneska jsem tu jenom já,“ pověděla mi slečna se soucitným úsměvem.
Cítila jsem, jak mi buší srdce a snažila jsem se uklidnit. Chvíli jsem přemýšlela a pak jsem se zeptala: „Nevíte podle čeho dostal název tenhle dům?“
„To bohužel nevím,“ zavrtěla cukrářka hlavou. „A pokud vím, neví to nikdo. Je to záhada, kterou se zatím nepodařilo nikomu objasnit, přestože se o to už hodně lidí pokoušelo. Vím jen, že moje rodina tu má cukrárnu už strašně dlouho.“
Trochu zaskočená otevřeností prodavačky jsem zůstala chvíli stát. Potom jsem se spěšně rozloučila a vyšla jsem ven do slunečného dne s myšlenkami někde hodně vysoko v oblacích.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
85.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 2.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 3 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 15 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
Dita Mocků
|
|
| (21.5.2012, 13:44) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
