|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28984 příspěvků, 4549 autorů a 303367 komentářů :: on-line: 16 ::
|
 |
|
:: Dívka ze systému ::
 Arvinej |
publikováno: 18.09.2007, 8:13
|
| Další dílko z rychlovek, tentokrát na téma "Bůh je marod, najděte si jinou zábavu", podle mně se to povedlo, tak si nechte chutnat ;) |
| |
|
|
Třicet let. Třicet let od doby, kdy ji poprvé potkal.
Nafialovělé světlo proudících číselných řad, vytvářejících věrnou kopii skutečnosti, kolem nich vířilo a poblikávalo v nekonečném neuspořádaném rytmu. Barva jejich obličejů se měnila v celém spektru od jasně růžové až po temně modrou, dodávající tvářím nádech reálna. Svou paží, která se mu v tomto světě jevila jako sloupec organických dat, se jí snažil dotknout, ale marně. Stála tam, podpírána proudícím algoritmem, blízká, ale neskutečně vzdálená, rozpálená, i když nebezpečně chladná, kývající, a přesto nemilosrdně lhostejná.
Cítil ve svém těle přebujelé hormony, pulzující nervová zakončení a nezadržitelný tep, hrozící přetrhnout jeho nehmotné srdce a roztrhat shromáždění číslic na tisíc malých částeček. Snažil se nalézt v paměti něco málo z jeho vychvalovaného hackerského umu, leč nepodařilo se mu najít ani jediný bajt informací. Všechno jako by se rozplynulo před jejím spalujícím pohledem, aby zabránilo tomu šílenému činu – obejít bezpečnostní protokoly a využít systém k mezihvězdnému cestování z místa, kde jeho fyzická schránka seděla, na terminál, ke kterému byla připojena ona.
Jejich pohledy se střetly jen na milisekundu skutečného času, a přesto se to zdálo jako věky, jež prodlužovala pouze nekonečná propast mezi nimi. Když ten okamžik skončil, dolehlo k němu pouze elektronicky znetvořené: „Pomoc!“. Stačil už jen vytvořit kapsu, která by ji zabránila ukončit výstup ze sítě, pouze pokud by měl ještě chvilku navíc, potřebnou k vytvoření jednoduché aplikace, odesílající kulovitou změť číslic na správné souřadnice. Tu chvilku ovšem neměl, a tak mohl pouze nečinně pozorovat, jak její štíhlé tělo obklopují řady příkazů bortících připojení z neznámého kouta reality.
Třicet let. Tak dávno se to stalo. Od té doby se napojil na myriády různých terminálů, aby vždy zjistil, že místo kde ji tehdy spatřil je stále daleko. Z planety na hvězdu, ze soustavy na asteroid, z měsíce přes vesmírnou stanici, z transportu na vyhlídkovou loď, z černé díry do mlhoviny. Jen třikrát ji zahlédl, stále na tom stejném místě, stále se stejným planoucím pohledem a vždy jen na kratičký okamžik. Pokud si ho stihla všimnout, poslala mu své důvěrně známé hnusící se: „Pomoc!“.
Když teď, hýčkán nulovou gravitací, napojen do systému, zjistil, že je na místě, vyrazilo mu to dech. Nikdy, za celou tu dobu, si vlastně nepředstavil, co se stane, až jeho výprava bude u konce. A náhle, stále rozrušen událostmi na Traslanu 4, se k ní zcela neočekávaně dostal.
Cosi drclo o stěnu jeho neprůhledného únikového modulu, jenž se náhle zazdál tak těsný. Bezmyšlenkovitě přinutil řady dat, aby vytvořily co nejvěrnější obraz prostoru za vrstvou kovu, chránícího ho před chtivým vakuem.
Uviděl, jak vedle něj bezvládně pluje osoba uzavřená do starodávného skafandru, jen tak tak udržujícího omezené životní funkce jeho vysněné dívky. Byla přesně na hranici, ze které se mohla buď vrátit čilá a plná života a stejně tak prázdná, jako nádoba, kterou někdo zapomněl naplnit. Bílý ochranný oblek pro práci ve volném prostoru měl zabudované malé funkční rozhraní, vysílající po určitém časovém intervalu jednoslovnou zprávu tvora, který pomalu umíral už stovky let.
Náhle pochopil tu divokou a šílenou ironii. Je sám, v únikovém modulu s nejnutnějšími funkcemi, vzdálený světelné roky od nejbližší civilizace a téměř vedle sebe má dívku svých snů, ve stavu klinické smrti, do které se sám za chvíli bude muset uvést, pokud nebude chtít zemřít na nedostatek základních potřeb živého těla.
Modlil se ke všem bohům, co jich galaxie má, aby přišla pomoc, jež by je osvobodila z tohoto bizardního vězení. Modlil se tak dlouho, až měl sucho v hrdle a dokázal už jen sípat. Pak nastavil nouzovou zprávu, vyvolal funkci klinické smrti a pomalu zavřel oči. Teď už bylo všechno v rukách osudu, náhody a mytických božstev.
Jenže ta měla všechna, jako jeden muž, na dveřích neosobní cedulku: „Bůh je marod, najděte si jinou zábavu.“
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
88.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 4 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 7 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 25 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
Dita Mocků
|
|
| (21.5.2012, 13:44) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
