» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Láska je povídka v citoslovcích."

C. Baudelaire

počet přístupů: 2139818

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28984 příspěvků, 4549 autorů a 303367 komentářů :: on-line: 18 ::

:: Jak pan Kadlec vyřknul ortel... (IV.) ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Příběhy pana Kadlece a Kalicha

Alan de la Pont	publikováno: 19.09.2007, 22:29

Čtvrtá epizoda povídek pana Kadlece a Kalicha. Tentokráte pojednávajíc´o špatném státním rozpočtu…


	Pan Kadlec zrovna hoduje spolu s kolegou Kalichem, kterého pozval k sobě domů na snídani. Není to moc časté, protože pan Kadlec je vesměs spořivý důchodce, jak už to tak u starších lidí bývá. Pan Kalich není až tak spořivý, ale dostat pana Kadlece z úkrytu jeho bytu je velice složitá záležitost. Většinou se dostane ven akorát, když musí obíhat obligátně úřady, nebo když jeho dcera Agáta nemá čas mu přinést ranní tisk. To už tedy musí být, když pan Kadlec opustí svůj byt. Má velice hodnou dceru, která se o něj víc než pilně stará. Nosí mu jídlo, tabák do fajfky, občas nějakou tu lahvinku šňapsu… Prostě vše, co by mohl pan Kadlec potřebovat. Někdo by řekl, že se má jako prase v žitě, ale já si spíš myslím, že to nemá vždy tak úplně jednoduché. Někdy má opravdové záchvaty pořádkumilovnosti a někdy se dostává do strašné letargie, kdy má chuť tak akorát ležet doma v posteli. Oba pánové sedí v kuchyni, snídají míchaná vejce se slaninou a hořčicí. Snaží se nemyslet na venkovní svět plný zloby, msty a závisti. Jenom tak prostě sedí a snídají a nechávají se ovívat krásou nevědomosti… Ovšem, nebyl by to snad ani pan Kadlec, aby nezačal řešit své klasické páteční téma: Schodek státního rozpočtu… „Já vám řeknu pane Kalich, ono se vám třeba teďka momentálně zdá, že se máme dobře když je co do huby, ale musíte si taky uvědomit, že naše děti budou ty snídaňová míchaná vejce se slaninou splácet celý život a jejich děti jakbysmet.“ „Ale jděte pane Kadlec, přece byste si nekazil chuť,“ říká s plnými ústy pan Kalich. „Kazil, nekazil… Vy nic neberete vážně a myslíte si, že se vše vyřeší samo. To se teda nevyřeší samo. Zdá se, že budu muset napsat další dopis na ministerstvo financí… Ale nechám to až na pondělí korespondenci…“ Není žádným překvapením, že pan Kadlec každé pondělí píše na svém starém psacím stroji korespondenci všemožného typu. Většinou se jedná o dopisy na ministerstva, různé návrhy a prosby, žadonění o lepší podmínky pro válečné veterány atd. Říká tomu prozíravě – „pondělní korespondence.“ Při takovéto chvilce pondělní korespondence, si ho málokdo dovolí vyrušovat. Každý totiž ví, že mezi sedmou a desátou hodinou ranní, plní právě takovéto „povinnosti.“ „Pane Kadlec, já vám řeknu, že schodek státního rozpočtu je věc, která je přímo závislá na rozumu lidí a pokud se v téhle zemi nezmění lidi, tak s tím vy ani já nic neuděláme.“ „Tak Kalichu, vy mě nepřestáváte překvapovat. Něco tak rozumného a elegantního jsem od vás neslyšel od osmašedesátého…“ „Tak víte, já se nezdám, ale hloupej zase taky nejsem a umím si spočítat, kolik je jedna a jedna,“ a na prstech při tom ukazuje tři… A dodává: „Já bych to mohl tenkrát dotáhnout hodně daleko, kdybych byl ve straně a dostal se na univerzitu.“ „Ale pane Kalichu, nepřehánějte zase… Vždyť pokud se dobře vzpomínám, tak jste dělal přijímací testy a díky nim vás pak nikam nevzali. Neprospěl jste na plné čáře!“ Říká pan Kadlec s úsměvem na tvářích vyvrásčených životem… „A to je právě ono, pane Kadlec! Oni to tenkrát kvůli tomu zfalšovali! Jenom proto, že jsem nebyl ve straně…“ „A do strany vás taky nechtěli,“ procedí Kadlec sémanticky. „To sem teď nepleťte. To je vedlejší!“ „Tak vidíte… Neustále se bojíte pravdy, která je tak moc zásadní a důležitá a ne jinak je to se vším.“ Právě dojídá, zvedá se a jde uklízet nádobí. Lapí po talíři a s otočkou ho strká do dřezu, při tom druhou rukou zasouvá židli a dolévá mléko panu Kalichovi. A mezi tím vším se pan Kadlec ještě stihl poškrábat na bradě… „Ono je to složitější. My si tady můžem doma říkat co chcem, ale v zásadě to nějak neovlivníme…,“ zasmušile kouká na svůj prázdný talíř a v ruce otáčí vidličkou. „To samé si lidé říkali vždycky, ale pak když se našel někdo, kdo se nebál do toho mluvit, tak se rázem lidé semkli a otočili všechny své vyřčené názory a postoje.“ „Jo, jo, jo… Ale nikdo z nás dvou, už s tím nic neudělá. Jsme staří a nicotní, bezvýznamní…“ Ne, není to jednoduché. Oba pánové rádi řeší politické, sociální a jiné další problémy lidstva, ale jednoznačný recept na řešení onoho problému, však zřídkakdy najdou. A není se ani čemu divit… Ono člověk stárne a senilní, spolu s tím jeho názory zastarávají a už nepasují na aktuální situaci, nebo dění. Někdo z nich je obvykle v opozici, nebo alespoň v částečné opozici. Je to takový nešvar, že člověk nemůže za boha souhlasit s někým, koho zná už spoustu let. Je to jakoby spolu s tím, jak ho poznává, tak zároveň ztrácel důvěru a hodnověrnost. Možná taky do určité míry souboj ega a ješitnosti. A to bude spíš pravděpodobnější varianta. Podle hesla – pokud nemůžeš vyhrát, nebo mít pravdu, tak pošpiň alespoň pravdu druhého a pokus se z něj udělat kardinálního blbce, který si nevidí ani na špičku nosu. Ale tentokrát tomu tak u obou pánů nebylo. Stalo se to, co se nestává tak často. Dospěli do mrtvého bodu. Tam kde jeden má pravdu a ten druhý, jí prostě musí uznat, stůj co stůj - ať chce, nebo nechce. „Ach jo… Máte pravdu pane Kalich. Jsme bezvýznamní a nicotní jako moučný červ na dně pytlíku hladké mouky, kterého se snaží každý akorát zlikvidovat. Nemáme vyššího zaměření, než jenom tupě tlachat o smyslu života a vzniku světa. Jsme vzdělaní, ale hodně zapomínáme. Špatně vidíme ve tmě, ale i za světla a občas taky nevidíme vůbec. Třeba když ráno rychle vstanu z postele a změna tlaku mi dobrých pár vteřin nedovolí zpozorovat, kde končí a začínají futra dveří. Ano, toto všechno a ještě mnohem víc, my jsme. Ale povím vám, co my nejsme. Nejsme zlí, závistiví, podlí, zákeřní… Nesnažíme se profitovat na něčí chudobě, nebo ztížené životní situaci. Nesnažíme se ani profitovat na sociálně štědrém státu a podporách všeho možného typu. Nemáme zájem vydělávat na úkor hlouposti ostatních lidí miliony. Nepráskáme, nejsme kolaboranti. Řekněte mi, pane Kalichu, kolik takových důchodců, a vůbec lidí, u nás ještě existuje? Kolik je ještě takových lidí, kteří se nestarají jenom sami o sebe a nehrajou si svojí vlastní hru na svém vlastním písečku? Kolik jich je? Kolik?“ Pan Kadlec právě dokončil svůj dlouhý a krutě pravdivý monolog, nakladl v něm spousty řečnických otázek podobně jako to dělá Kukačka, když klade svá vejce do cizího hnízda. Bezohledně a přímo kupředu – splnit svůj úkol. Pan Kalich sedí a ani nedutá. Přemýšlí a potom uznale pokyvuje hlavou. Jakoby mu došly slova. Docela výjimečná záležitost v podání pana Kalicha. Člověka, který si vždy najde nějakou kličku, nějaký argument - neargument, nebo to prostě nějak zamluví, tak jak to dokáže snad jenom on. Tentokrát však ne. Stále jenom přemýšlí a přemýšlí… Zkouší pochopit, proč to všechno pan Kadlec vlastně říká. Jaký to má vše význam. Jeho dopisy na ministerstva, ta píle a snaha bojovat za práva lidí. Celkové rozpoložení v té malé místnosti bylo zvláštní. Napjatá atmosféra. Boj o nic a pro nic. Boj o ničem. Všechna slova vyřčená, jakoby se propadala do nějaké nekonečné jámy a spolu s tím, jak padají níž a níž, tak se jejich smysl rozplývá a mizí… Pan Kadlec občas hodně věci nafukuje a zveličuje. Má to prostě v povaze. Pokud by sám mohl něco udělat, aby konečně nalezl smysl své existence, tak věřte, že by to už dávno udělal. Bohužel, tlachat o nesmyslech spolu s dalšími senilními prosťáčky, ho nikdy nebavilo. Musel vždy řešit věci důležitější, věci – které něco ovlivňují, udávají směr a tempo. Prostě žádné žvásty o prasklé kanalizaci, odstávce vody, výpadku elektřiny, stížnostem na špatně dovíratelná okna, zvýšení cen nájemného, topného a stočného. Žádné banality, které nic neřeší a jenom suše konstatují věci, se kterými se stejně nedá mnoho dělat. Už jako dítě, pan Kadlec odmítal ve škole při svačinových přestávkách házet papírové vlaštovky po třídě a juchat po chodbách školy… Už tehda plánoval vzpouru proti učitelskému sboru, který podle jeho slov, věčně utlačoval jejich žákovská práva a svobody. Dělal petice, psal na ministerstvo školství a vedl odborné konference na toto téma. Dokonce vydal publikaci s názvem: ŠKOLA NENÍ TYRANIE, měla poměrně velký ohlas. Hlavně tedy v studentské kariéře pana Kadlece. Nakonec dostudoval, ale jednoduché to neměl. Snad jen jeho encyklopedické znalosti ho zachránili... „Ne, ne, ne… Já to tak prostě nenechám,“ řekl pan Kadlec a s těmito slovy vzal blok a začal nanečisto smolit do bloku rozpis státního rozpočtu a proškrtával jednotlivé resorty… „Ministerstvo financí – to nepotřebujeme, žádný pořádný finance nemáme… Ministerstvo zahraničí je taky zbytečný, protože na dovolenou už taky nikdo za pár let mít nebude… Ministerstvo kultury – to je boj o něco, co už nemá žádný smysl, protože vše již bylo rozkradeno, nebo zprivatizováno… Naše ministerstvo vnitra bych zachoval, ale jelikož berou policajti úplatky velký dost, tak na platech se dá ledacos ušetřit. A navíc, můžem zrušit ministerstvo životního prostředí, protože policajti budou jezdit na kolech! A je to. To máme ušetřeno 48 miliard a to jsem teprve v půlce! Tak kde je krucinál ten problém?! To se musí umět šetřit a nemít růžové brýle, když se sestavuje rozpočet!“ S těmito slovy pan Kadlec ukončil konverzaci a v dopoledním klidu už bylo slyšet akorát dlouhé škrtání a cvakání tlačítek staré počítačky…


celkové hodnocení autora: 95.6 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 2		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.5		uložit příspěvek

známka poroty: 2.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 9		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 11		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

BaD	24.09.2007, 21:08:34

Dal jsem sei tě k oblíbencům, o další díly Kadlecovy se nenechám připravit:)


ze dne 25.09.2007, 13:28:26
Alan de la Pont: Jaká pocta... Jsem potěšen. Příští díl asi nebude úplně tvoje parketa, ale věřím, že druhé polovině, která očekává drsnější humor, udělá dobře... Ale určitě si ho i tak přečti:-) Do budoucna se budu snažit vyhovět všem a možná i ty dva styly skloubit dohromady. No uvidí se, co mi na mysl zase přijde:-))

BaD	24.09.2007, 11:41:48

"a na prstech při tom ukazuje tři" bych překouzlil na "a na ruce má vztyčené tři prsty" To byl jen takovej okamžitej nápad. Pokud se mám vrátit k tomu co jsem ti předtím tvrdošíjně vytýkal, tak musím s uspokojením konstatovat že čtyřka se zatím jedničce podobá opět nejvíc a mě se tuze líbila. Bezva:)


ze dne 24.09.2007, 12:43:42
Alan de la Pont: Jéé děkuju znovu:-)) Jsem rád, že se série líbí. Trošku jsem v rozpacích, kterou cestou se mám vydat... Tak jak už jsem psal. Je těžké naplnit ve všech dílech smysl absolutního humoru a něčeho, co se spíš podobá lehonké satiře, které je skryta mezi řádky. Snad každý si v určitých dílech přijde na to své. Já jsem rád, že ty máš vlastní názor a vkus. Děkuji za pilnou četbu a hodnocení;-)

Šíma	20.09.2007, 13:04:24

Odpověď na příspěvek od uživatele: Šíma* ze dne 19.09.2007, 23:15:43* Možná ano! :-DDD

Šíma	19.09.2007, 23:15:43

Ano, tento díl je tak trochu odpočinkový (jakoby zvěstoval klid před bouří, která ještě nenadešla)... Ale i tak se čtenář dozví mnoho věcí (informací) o našich dvou hlavních hrdinech, kteří žijí svůj imaginární život ve Tvých povídkách... No, trochu humoru tam bylo, oni si Ti naši (Tví) dědečkové myslí, že vláda a státní rozpočet je tu pro srandu králíkům a že je vše až příliš jednoduché, viz. rušení ministerstev... ;-) Oproti předcházející části je tento díl tak trochu "čajíček", ale určitě má v sobě kus ironie a jistého "nadhledu"! No, řekl bych tak dobrá Dvojka, nebo horší Jednička... ;-)


ze dne 20.09.2007, 13:02:02
Alan de la Pont: Tak to pozor! Spousta situací a postav (případně dialogů) čerpá ze skutečnosti...:-) Takže ne vždy jde o imaginární život. Původně jsem příběhy o panu Kadlecovi a Kalichovi nechtěl psát jako humoresku, ale tak nějak čtenáři mě k tomu donutili... Takže opět se ukazuje, že pan Kadlec měl pravu, když říkal, že se vše bere na lehkou váhu... Asi budu muset napsat na ministerstvo, snad tam pro mě budou mít víc pochopení... :-))

duddits	19.09.2007, 22:25:53

Monument třetího dílu zůstává nepřekonán, to ale neznamená, že by se duo Kadlec/Kalich vydalo na cestu do kytiček :) Nový díl vypadá celkově jinak, ubylo přímočarého vtipu, místo toho jako by se nám oba staříci začali více představovat. Celý text (tedy až na poslední odstavec, který se nese zcela v duchu předchozích dílů;)) mi připadá jako vytváření úrodné půdy pro blížící se sklizeň… Jen si v tuhle chvíli nejsem tak docela jistý, co přesně autor plánuje vypěstovat :) Za sebe můžu říct, že jsem spokojený a zvědavý… Co bych vytkl, to jsou především místy ne zrovna vhodné přechody mezi minulým a přítomným časem. Jinak z chyb bych vypíchl jakoby/ jako by, občas nějakou tu chybějící čárku („Tam kde jeden má pravdu a ten druhý…“) a poměrně často naopak čárky zbytečné („Při takovéto chvilce pondělní korespondence, si ho málokdo dovolí vyrušovat.“).


ze dne 20.09.2007, 12:55:43
Alan de la Pont: Mno jo no... Píšu to dle nálady, takže je jasné, že pro ostrý satirický humor, člověk musí vyjít na úřad:-) Tentokrát je to skutečně spíš výpravná část. Humor se představí jenom tomu, kdo se chce smát. Sám o sobě asi výbuch smíchu nevyvolá, ale o to vždy nejde. Pak bysme nebrali nic vážně;-) Jinak díky za chyby - pokusím se dát na to bacha... Pěkný den všem...