|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28984 příspěvků, 4549 autorů a 303367 komentářů :: on-line: 18 ::
|
 |
|
:: Rabbitdogs (1. díl) ::
 Šíma |
publikováno: 26.09.2007, 23:23
|
| Jedná se o SCI-FI z daleké budoucnosti, ale to nic nemění na skutečnosti, že lidé nezůstali lidmi a jejich pocity, emoce a touhy nejsou totožné s našimi. Všechny záporné vlastnosti si lidstvo, jako takové, nadále ponechalo. Chamtivost a intriky jim nejsou stále cizí a touha po majetku je mnohdy silnější, než cena životů všech, kteří se vydali na dalekou cestu do hlubin Vesmíru. |
| |
|
|
/RABBITDOGS - KNIHA PRVNÍ - CENA ŽIVOTA/
/RABBITDOGS - ČÁST PRVNÍ - Kamenný svět/
"Slyšeli jste už někdy ten šílený vítr, který vás nenechává vyspat, nedává vám vydechnou a přivádí vás k šílenství? Viděli jste už někdy takové místo, kde si život se smrtí podávají ruce, splývajíce v jedno, a vy nevíte, zda-li ještě žijete, či už nejste po smrti? Jakoby vás bájný Charón převážel po řece Stix mezi bytím a nebytím na místo, z něhož není úniku..."
- úryvek ze vzpomínek velitele mise na Černou planetu v soustavě Rudého obra -
/I. - současnost - povrch Černé planety/
Přistáli.
Po dlouhé cestě hustými mračny, bouřemi a vzdušnými víry, dosedli s žuchnutím na kamennou zem. Otřeseni zůstali sedět na svých místech, hledíce přes objektivy kamer na potemnělý narudlý svět.
Byli jsme tu už někdy? ptali se v duchu sami sebe, ale nedostávali žádnou odpověď. Přistáli a hned se jich ujal zdejší vládce, vítr. Zpíval jim své kvílivé melodie přes tlusté stěny pancířů a oslepoval jejich techniku zvířeným pískem a jemným prachem.
Neodvažovali se pohnout. Snad nechtěli uvěřit, že jsou opět na pevné zemi. V bezpečí. Na kratičký okamžik, dokud nevyjdou ven ze svého stroje, který teď už jen odpočíval a čekal, až je bude moci vynést z tohoto světa do černé prázdnoty, která jej obklopovala.
Ještě pořád se nehýbali. Hluboce oddechujíce se probírali ve svých myšlenkách. Co bude dál? Jaký máme vlastně cíl cesty? Co ostatní? Podařilo se jím také v bezpečí přistát, nebo se rozbili a splynuli s prachem na nekonečné cestě větru dalekými pláněmi až kamsi za obzor.
Vítám vás! nechal se slyšet divoký vichr. Čekal snad na ně, na jejich delegaci, aby je mohl uvítat? Několik kamenů zařinčelo o bok stroje. Teď už jen spícího ptáka na tenkých nohách, stojícího nízko nad zemí, jen tak, aby mohl pod jeho břichem poletovat písek a prach. Přistáli a to bylo také vše, co se dalo od lidí pro tuto chvíli čekat...
/II. - vzpomínky - čas před druhou expedicí - orbita Země/
"Vážení cestující!" ozval se odněkud jasný a čistý zpěvavý hlas stevardky rozléhající se prostorami raketoplánu. John se podvědomě otočil, ale nespatřil nic, než několik umně ukrytých reproduktorů ve stropě kabiny. "Za několik okamžiků vstoupíte na půdu vesmírného ostrova Green Island, který se vám stane na několik dní vaším domovem. Posádka raketoplánu vám, jménem kapitánovým, přeje příjemný a ničím nerušený pobyt. Zároveň prosíme muže na sedadle číslo 37 v kabině první třídy, aby se neprodleně dostavil k informacím, děkujeme!"
Přibližování! John cítil každým kouskem svého těla poslední sekundy do kontaktu. Slunce nemilosrdně pražilo přes ochranné skla iluminátorů. Jemné trhnutí a zasyčení oznámilo konec cesty.
"Opakujeme!" ozval se znovu dívčí hlas. "Žádáme muže s číslem letenky 37 první třídy, aby se neprodleně dostavil k informacím... Čeká tam jeho přítel!"
John si povzdechl. Přemýšlel, kdo by to mohl být. Copak se všichni zbláznili? Vyvolávají mne jako bych byl poradcem prezidenta! Promasíroval si tváře a vstal. Byl posledním pasažérem, který ještě neopustil kabinu první třídy.
"Pospěšte si!" jemně jej postrčila usměvavá stevardka. Na okamžik se u ní zastavil. Chvíli si ho prohlížela a pak řekla: "Vy jste určitě ten muž, kterého vyvolávají v rozhlase, viďte?"
"Proč myslíte?" zeptal se jí s úsměvem.
"Moc se vám tam nechce..."
"To máte pravdu!" přikývl. "Kdybych měl čas, pozval bych vás na něco..."
"Víte určitě, že bych s vámi šla?" zeptala se ho. Rukou si podržela své ne příliš krátké vlasy.
"Záříte jako hvězda!" řekl jí a otočil se k odchodu.
"Hej, pane!" zavolala na něj, když ušel první tři kroky.
"Ano?" pohlédl zpět ke dveřím přechodového uzlu.
"Co vůbec děláte? Musíte být pěkně velké zvíře!"
"Kdepak, to se vám jenom zdá!" opáčil John. "Normálně se flákám a někomu to začíná vadit!"
"Vážně? Lítáte po hvězdách?"
"Máte čuch na lidi!" řekl jí a zamával jejímu úsměvu na pozdrav. "Kdybych nebyl už tak starý, vzal bych si vás!"
"Za ženu?" zakřičela na něj.
"Dělal jsem si legraci..." zakřenil se John.
"To neříkejte, nebo vás vezmu za slovo!" nesl se k němu její čistý hlas. A slyšel jej tak dlouho, dokud se neztratil v hordě lidí pobíhajících sem a tam prostorami vesmírné stanice.
Snažil se zapamatovat její překrásnou tvář, modré nezkalené očí a slunečně žluté vlasy, které mizely kdesi za jejími zády. Ti lidé si dovedou vybrat, říkal si. Z úvah jej vyrušil čísi hlas.
"Tady jsem!" proletělo náhlé zavolání kolem jeho uší. Kdo to byl? Martin? Co ten by tu dělal? Zpytoval sám sebe. Jeho nohy automaticky změnily směr.
"To je dost, že jsi tady!" přistoupil k němu jeho dobrý přítel a divoce mu potřásl rukou.
"Proč tu děláš takové divadlo?" ptal se ho John s údivem. "Stačilo mi zavolat na palubu raketoplánu a říct, kde tě najdu!"
"Já za to nemůžu!" rozhodil Martin ruce v obranném gestu.
"Jasně," přikývl John a naoko se zlobil.
"Pojď, nemáme zase tolik času," chytil ho Martin za ruku a vedl jej kamsi z dosahu lidí. John si snažil vzpomenout, jak dlouho se se svým přítelem neviděl. Rok? Určitě víc, deset let?
"Myslel jsem, že už se nikdy neuvidíme..." řekl mu John.
"To já taky," přitakal a dodal: "Vidíš, jaký je život prevít."
"O co jde, Martine?" zeptal se ho bez okolků. Má okamžik se zastavili. Chvíli se na sebe dívali, jako by se nemohli nabažit svého setkání po tolika letech. Náhoda je svedla několik stovek kilometrů od domova a na okamžik spojila jejich životy, aby se už nikdy nespatřili.
"Mluvil jsi už s Douglasem?" zeptal se no Martin.
"Mluvil," přikývl John. "A co má byt? Poslal mě sem na tenhle kus titanu. Nerozumím tomu..."
"Naše společnost chce, abys velel jedné výpravě..."
"Kam?" zeptal se překvapený John.
"To ti nemůžu říct, ale všechny dostupné informace máš tady v té složce!" podal mu černé desky. "A tady ještě tohle, bezpečnostní opatření, bez toho by tě automatika nepustila na loď!"
"K čemu to všechno je?" prohlížel si John kus umělé hmoty s magnetickým štítkem.
"Jsi nejlepší velící důstojník, jakého znám, Johne!"
"Cože?" vyděsil se.
"Já jsem tě doporučil!"
"Jak to můžeš vědět, zatraceně!" vybuchl John.
"Protože tě už nějaký pátek znám," řekl mu s úsměvem Martin.
"Co tím chceš říct?"
"Jsi jediný kdo to zvládne!" vzal ho Martin za rameno a znovu vykročili. "Myslím, žes tam už jednou byl..."
"Proboha kde?" vyštěkl.
"Souhvězdí Labutě," otočil Martin na okamžik svou hlavu k rozzlobenému příteli.
"Ty jsi blázen, Martine!" vybuchl znovu John. "O ničem nevím!"
"Máš ještě tři týdny času. Posádka je skvělá. Lepší bys nesehnal, věř mi!"
"To se mi snad jenom zdá..."
"Takže se už prakticky neuvidíme, Johne!" řekl mu chladně Martin s neskrývaným soucitem v očích. Došli až k zapomenuté a dávno nepoužívané přechodové komoře. Za dveřmi čekal maličký raketoplán, aby Johna odvezl na loď a navždy změnil jeho život. Byl to začátek šílenství, fantasmagorie několika členů lidstva, nebo se zbláznili jen oni dva?
"Na co si to vůbec hrajeme, Martine?"
"Možná na lupiče... Četníky a lupiče!" zakřenil se Martin.
"Co když si hrajeme na bohy?" zeptal se ho John. "Jak to všechno skončí, Martine?"
"To opravdu nevím, Johne. Snad ten nahoře to bude vědět..."
"Jenom on?" zeptal se jej John a rozplynul se jako dávná a takřka zapomenutá vzpomínka.
/III. - současnost - povrch Černé planety/
Někteří již nabyli takové odvahy, aby dokázali vstát. Se zájmem hleděli na obrazovky kamer. Jejich oči spatřily jen načervenalý svět pod klenbou vířících temných mraků. Čekali snad víc? Byli v koutku duše zklamání nad tím, co zde objevili, nebo si oddechli, že to není ještě horší?
Začínali být netrpěliví! Zprotivila se jim ta ničím nerušená nečinnost. Toužili po nějaké akci. Po maličkém pohybu. Uplynula další hodina. Vítr dul kolem stroje s neskrývanou trpělivostí. S uvědoměním sebe sama strhával svým mohutným proudem vše, na co přišel. Byl žárlivý a nenechavý.
"Přistáli jsme?" ozval se první hlas. Jako když poprvé zakřičí dítě, když přijde na svět a začíná dostávat zdravější barvu.
"Sedíme, Tome!" odpověděl mu pilot na vyřčenou otázku. I vichr se na okamžik zastavil, překvapen tou nenadálou troufalostí. Po mnoho let jej nikdo nerušil v jeho nekonečném bloumání po svém panství. Kdo se to opovážil?
"Zkontroluj všechny systémy letounu, Royi! Všechny, rád bych s tím krámem i odletěl!"
"Ano, pane," odpověděl tiše. Ostatní mlčeli. Na osmnáct lidských duší sedělo ve svých křeslech v přední části letounu a čekalo na zázrak, nebo rozkaz svého nadřízeného. Ale ten mlčel, zabrán do svých myšlenek.
"Letoun je v pořádku, Tome! Slyšíte mne?" ozval se znovu pilotův hlas.
"Díky, slyšel jsem!" zabručel a otočil se k ostatním. "Tak jsme tady!"
Nikdo mu neodpověděl. Dorazili jste! Kvílel vítr. Čekali jsme na vás! Nechal se slyšet poletující prach. Stmívalo se. Světla kvapem ubývalo. Končil první den na planetě. Byl krátký, jenom několik hodin, strávených v pohodlných anatomických křeslech pod ochranou letounu. Nic nepodnikejte, dokud si nebudete jisti sami sebou...
"Navažte spojení!" vyštěkl Tom na spojaře, který seděl kdesi za jeho zády, obklopen spoustou techniky.
"Spojení navázáno," hlásil radista.
"Hlaste: Alfa přistála bez problémů, další hlášení čekejte ráno, prvotní měření provedeme po svítání! Radiomajáky mlčí, proto uskutečníme nové výpočty souřadnic cíle..."
"Odvysíláno," odpověděl muž u vysílače a čekal na odpověď z lodi. "Zpráva potvrzena! Máme se ohlásit ráno!"
"V pořádku. Kdo se chce najíst, ať si dá do nosu. Do rána nic nepodnikneme. Rozuměli jste?"
Nikomu se nechtělo odpovídat. Dál jako ve snu sledovali svět za stěnami raketoplánu. Vítr, kamení a temná a zlověstná mračna. Nic víc a nic méně. Čekal na ně! Kamenný svět se spoustou záludnosti, nebezpečím, skrytým poznáním i nepoznanou touhou po utkání s nimi. Vše začalo nanovo...
/IV. - hlasy - současnost - orbita Černé planety/
'Johne? Přišel jsem, abych ti něco pověděl o tvé budoucnosti. Abych ti řekl, kam půjdeš a co musíš ještě udělat! Teď ještě nebudeš všechno chápat, ale přijde čas, kdy se ti před očima odestře záclona nevědomosti a ty dojdeš k cíli!'
"Kdo jsi? Proč jsi přišel právě ke mně? Proč právě já bych měl znát víc než ostatní?"
'Protože přijde čas, kdy lidská síla a moudrost pomine. Kdy si vy lidé nebudete moci poradit. Všechen svět kolem vás bude vražedný a všude bude číhat nebezpečí, ohrožující vaše životy. Ocitnete se tam, kde nemá každý přístup. Bude se vám to zdát nesmyslné, jako celá tato cesta!'
"Tak mi řekni, proč jsme sem přiletěli? Bylo by snad rozumnější zůstat na Zemi?"
'Člověk ovládl Vesmír kolem své planety a teď si myslí, že je jeho pánem. Ale nepatří mu, protože tu nebyl dřív než on! Chystá se ke hvězdám a netuší, že je jen smítkem oproti prázdnotě a věčnosti, která na něj čeká!'
"Co po mně chceš?"
'Zeptej se sám sebe, co tady chceš! Co tu chceš ty a ostatní! Proč jste sem vůbec přišli! Až to budeš vědět, dostaneš i mou odpověď. Dávej na sebe pozor, Johne, brzy se zase setkáme!'
"Zatraceně!" řekl si a probudil se. Na stole ležel kus papíru, na kterém bylo napsáno:
/...zvířata nemluví jako lidé, je spornou otázkou, zda-li mají duši, lidé se však někdy sami chovají jako zvířata a odvolávají se na tyto nevinné tvory, které si sami přetvořili k obrazu svému.../
Co to má znamenat? Ptal se sám sebe v duchu, a se zájmem si prohlížel kus elektronického papíru, na kterém byla tato slova napsána. Kde se to tu vzalo? Na žádnou z otázek nedostával odpověď. Byl čas vstávat! Na stěně u dveří do chodby zazvonil telefon. Vstal a vydal se k němu.
"Za půl hodiny budu na můstku," řekl do sluchátka a zavěsil.
Vrátil se ke stolu. Někdo tu byl! Ne ve snu, ale doopravdy! Zhrozil se. Ale jak se sem dostal přes zamčené dveře? Nebo jsem to napsal sám? Ale co ten papír? Rukopis nešlo poznat, protože jakýkoliv text psaný rukou se ihned měnil na tištěná písmena. Hodil papír na stůl a zůstal zamyšleně sedět na jeho okraji.
Takže ONI o nás vědí... Zamyslel se John. Rabbitdogs!
/POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ/
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.2 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 10 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.2 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 36 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 83 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
Dita Mocků
|
|
| (21.5.2012, 13:44) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
