|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28984 příspěvků, 4549 autorů a 303367 komentářů :: on-line: 16 ::
|
 |
|
:: 1982 ::
Tak se přidávám se svojí maličkostí do workshopu tímhle dílkem ... Snad se Vám to bude alespoň trošičku líbit, snažila jsem složit hold nejenom té jedné konkrétní písničce, ale také hudbě jako takové (ale zase to neberte vážně).
Možné jsem malinko přesáhla dané kritérium "spíše kratší výplod", ale nezlobte se na mě, já to krátce prostě neumím :) |
| |
|
|
Probudila mě zima a něco mě lochtalo v nosní dírce. S hrůzou jsem si začínala uvědomovat, že ležím téměř celým tělem na studené zemi a s obličejem přitisknutým k povadlému a ušlapanému jeteli, který mě drze šimral v nose. A ať jsem se snažila sebevíc, nikde jsem na sobě necítila hřejivé teplo mého vysokohorského spacáku. Tady nebylo něco v pořádku. Zavětřila jsem zradu.
Těžce jsem zvedla hlavu z jetele a otočila se na druhou stranu. Ta zrada spala tady. Přímo vedle mě. Drze se vyvalovala na mojí měkoučké karimatce, přikrytá mým spacákem do mínus deseti stupňů, a s nevinným výrazem ve tváři sladce chrupkala.
Chlapeček brečí,
nesmíš ho hladit,
když ho budeš hladit,
tak ho můžeš zabít...
Ale přes to všechno (a hlavně přes tu zimu) byl na něho krásný pohled. Jak si tam tak rozkošně hajal zachumlaný do spacáku. Jakoby ucítil můj pohled, náhle se probral a zamžoural kolem sebe ospalýma očima, které nakonec spočinuly na mě. Pohladila jsem ho po hlavičce a prsty prozkoumala rozcuchaný pruh vlasů, který se mu zvedal uprostřed jinak oholené lebky.
„Máš nějaký svinstvo ve vlasech,“ řekla jsem škodolibě.
Vykulil na mě překvapené oči. „No ty taky nevypadáš jak z bavlnky!“
Zasmála jsem se a zvedla se ze studené země. Kolem ještě všichni spali tvrdým vydatným spánkem, a tak jsem šla hledat po okolí nějakou krabičku cigaret, nejlépe však svoji.
Pro mě to byl dojemný pohled. Slunce se zvědavě vynořilo za stanovým městečkem, které tady během včerejška vyrostlo. Malé, velké, střední, sesuté, zborcené i polorozpadlé stany tu pokrývaly celou obrovskou louku a teď se jejich tropika zlatavě leskla v oslnivé záři vycházejícího slunce. Leskly se i kapoty nejrůznějších aut, které tu a tam vykukovaly mezi stany.
Seděla jsem na bobku v trávě před naším malým áčkem, které jsem původně měla sdílet s kamarádkou (pro případ, že bych si nenašla jiné místo k noclehu) a dívala se na tu scenérii. Pomalu jsem kouřila ranní cigaretu a nažloutlý dým se mísil s ranním oparem, který se tu všude ve vzduchu ulepeně povaloval.
Metalové mraveniště se pomalu probouzelo k životu. Jeho obyvatelé s rozespalými výrazy a ranní kocovinou na zádech ztěžka vylézaly ze zborcených stanů a nejistě se motaly kolem svých provizorních doupat. Většina z nich zamířila k betonovým „korytům“ uprostřed louky, kde tekla studená voda a pak se nejistě odbelhala dolů do městečka na polívku a ranní pivo v hospodě. Ti otrlejší seděli ve vchodech do svých stanových nor a z temných hlubin svých obrovských baťohů neohrabaně tahali zmuchlané rohlíky a rozbité paštiky k snídani.
I naše stanová skupinka se pomalu probírala k životu po bujaré první noci. Lukáš přinesl karimatku, ze které se již uráčil vstát a strčil ji pode mne, ať si na ni sednu. Pak si přisedl a zapálil si. Stejně fascinovaně jako já mlčky hleděl na pomalu se probouzející mumraj kolem. Musela jsem se pousmát. Tak takhle tedy vypadá hudební festival (abych to upřesnila - rock metalový festival). Celý večer s kelímkem piva mlátíte hlavou v rytmu nervy drásajících kytar a hned první ráno se probudíte na holé zemi vedle oroseného punkáče, který vám zákeřně během noci sebral spacák i karimatku. Nicméně byl to zážitek.
Brutální všechno,
nejlepší vzpomínky.
Když otevřeli areál, vydali jsme se zapít gumové rohlíky, přivezené z domova, čerstvou kofolou. Stála jsem tam s kelímkem po okraj naplněným hrozivě černou tekutinou, která jistojistě rozežírala střeva stejně tak dobře jako tovární trubky, a v duchu jsem žasla nad čistotou areálu. Pokud si moje mlhavá paměť dobře vzpomínala, ještě včera večer jsme se tu brodili po kotníky v záplavě rozšlapaných a ostrých kelímků od piva, po kterých tu však dnes zbyla jen ušlapaná zem.
Neměla jsem však čas na další obdiv věnovaný pořadatelům akce, neboť mě moje akční kamarádka táhla na jednu ze tří scén, které tu byly v jakémsi trojúhelníku postaveny. Do mikrofonu tu právě velmi obstojně blila nějaká mladá slečna a v mezerách mezi písničkami hecovala publikum, aby si trochu zařádilo. Ač se pomalu blížilo poledne, znavené a alkoholem ještě nedostatečně posilněné publikum nemělo až na pár nadšenců sebemenší chuť juchat a řádit pod pódiem. Bylo mi té slečny tak trochu líto. Musím uznat, že jí to jak řvalo, tak zpívalo. Ostatně celá kapela Chaos in head pomalu dostávala ospalý festival zpět do varu.
Sedly jsme si s kamarádkou na lavičku a poslouchaly řvoucí muziku. Můj punkáč a jeho dva neméně punkovatí kamarádi se někde ztratili a ať jsem se snažila sebevíc, nikde jsem v davu rejdících lidí nespatřila vysoké a ostré štíty černého číra.
„Dneska je fakt nabitej program,“ řekla kamarádka a zamávala mi papírem se seznamem kapel před nosem.
„To jo, hlavně Ador Dorath, kvůli nim sem jedu,“ přitakala jsem jí a napila se temně černého alofoka.
„Ty poslouchej, ty jsi se mnou nakonec v tom stanu nespala, co?“ řekla, tajemně se na mě podívala a pohrozila mi výhružně vztyčeným prstem s černě nalakovaným nehtem .
„A víš že, Zuzanko, jsem docela ráda? Nechtěla bych být u toho, když si po celým dni nošení sundáš ty svý vysoký glády,“ řekla jsem sarkasticky a začala se smát.
Obě jsme vyprskly smíchy a smály jsme se do řevu běsnících kytar, který se ozýval z velkých reprobeden před námi. Slunce se pomalu vyškrábalo k poledni a všude panovala pohodová a příjemná atmosféra. Metalisti a rockeři v černých hadrech se líně ploužili od scény ke scéně, schovávali se před sluneční paprsky pod gambrinusovské slunečníky, popíjeli zlatavý chléb národa našeho a cpali se grilovanými klobásami. Spokojeně jsem odhodila prázdný kelímek od kofoly na zem a zaposlouchala se do právě hrající kapely.
Nejlepší pop art:
ledňáček, kofola.
Odpoledne jsme se Zuzankou seděly na dece před naším malým stanem a opět jsme luštily festivalový program. Sluníčko svými ostrými paprsky píchalo do kelímků postavených v trávě, ve kterých se zlatila pivní tekutina. Občas se sice pupenec na nebi schoval za nějaký ten mrak, ale to rozhodně nemohlo zkazit výborný dojem z tak vydařeného dne.
Právě jsme si vychvalovaly ruskou kapelu Volnaya Staya, která si svojí hodinku odehrála před chvílí a o které jsem se tak trochu domnívala, že spíš než o kvalitu jim jde o design. Tak ono pět ženských spoře oděných do černých krajkovaných hadříků s dlouhými vlasy a s kytarami na krku udělá s pánskou částí publika své. Nicméně musím uznat, že hudbu měly také pěknou.
„Tak rusky zpívanej metal jsem snad ještě neslyšela,“ řekla mi Zuzka a odložila papír s programem.
„Nebylo to špatný,“ přisvědčila jsem. „Ale všimla sis těch chlapů kolem nás, jak na ně všichni slintali?“ zeptala jsem se s pobaveným výrazem a vyfoukla na kamarádku cigaretový dým z plic.
„To jo no,“ řekla a její pozornost náhle upoutalo něco za mnou. Otočila jsem se tím směrem a spatřila jsem, jak se sem rychlým tempem blíží naše číratá trojka. Už zdálky se na nás podezřele usmívali a dobrá nálada jim lezla i ušima. Vypadali až příliš nabuzeně.
„Holky, viděli jste tu basistku? No to byl kus!“ křikl můj punkový poklad a zašklebil se.
„Ba ne, kytaristka byla lepší,“ ohradil se proti němu jeho kolega.
„Chlapi, neblbněte!“ ozval se třetí nejmladší punker a já naivně zadoufala, že nebude ještě tak zkažený. „Nejlepší byla stejně ta zpěvačka. Ta měla kozy...“
Když se mužské hormony trochu uklidnily, sedl si Lukáš za mě na trávu a provokativně mě rýpl do žeber. Se smíchem jsem se po něm ohnala rukou.
„Stejně jseš jenom zkurvený ímo,“ řekl s hranou naštvaností a odešel do stanu. S pobaveným výrazem jsem ho sledovala. Věděla jsem, že to myslí ze srandy.
Když vylezl, vítězoslavně v ruce třímal lak na vlasy. Taky už bylo na čase, číro na hlavě se mu nebezpečně bortilo a kývalo na všechny strany. Zadíval se na mě, proč nic neříkám.
„Ímo? Proč ímo?“ zeptal se náhle Pepa, punkáč číslo dvě, kterému se líbila vilná kytaristka z východu.
„Tak se na ní koukni, jak jí ty vlasy padaj do ksichtu,“ řekl Lukáš a rukou tlakoval velkou tubu laku na vlasy. Když si všiml Pepy nechápavého výrazu, zahodil lak a přiskočil ke mně. Naaranžoval mi na jedné straně mé polodlouhé vlasy přes oko a natočil mou hlavu na kamaráda.
Ten si mě chvíli zkoumavým výrazem prohlížel a pak přikývl: „Jo, máš pravdu. Vypadá jak emo.“ Pak se opět vrátil k bohulibé činnosti a to studování etikety na flašce fernetu.
Zaprotestovala jsem. Tady ze mě nikdo nebude dělat přecitlivělou šílenou třináctku. „Já nejsme žádný emo! Žiletky v žilách mít zabodaný nemusím, děkuju,“ řekla jsem nakvašeně.
„To je dobře,“ řekl můj rozkošný punkakáč. „Ale to nemění nic na tom, že pořád tak vypadáš. Moje malý emo. Moje malý roztomilý emo...“
Devatenácet osmdesát dva
jsem malej emo
a ty jsi princezna.
U stanů jsme se nikdy nezdržovali moc dlouho, protože vždycky se našla na jedné scéně alespoň jedna kapelka, kterou jsme si prostě nemohli nechat ujít. A teď přišel na řadu zlatý hřeb (tedy alespoň pro nás) celé téhle třídenní akce - blackdoommetalová tuzemská skupina Ador Dorath.
Měly jsme ovšem opravdu smůlovatou smůlu, neboť zpěvačka a majitelka nadpozemsky krásného hlasu onemocněla, a tak to musel odeřvat zpěvák kapely sám. Přesto však to byl alespoň pro mě nezapomenutelný zážitek. Co chvíli jsem měla dojem, že zpěvák dostává epileptický záchvat.
Začalo to nevinným pošklebováním do řad publika, pokračovalo vykulenýma, přímo bazedovýma očima, které následně velice nečekaně přešly do naprosto famózního řevu a metalového blití. Zakončení tohoto hereckého výkonu bylo také úctyhodné, když si zpěvák velice statečně vyklepával na pódiu rezonancí lebky lupy. Nicméně i přes toto obdivuhodné snažení stále bylo cítit, že tu ženský vokál silně schází. Tak snad se dočkáme někdy příště...
Po tak silném zážitku, jaký nám připravili Adoři, ani nebylo divu, že nám trochu vyprahlo v krku, a tak jsme s kamarádkou zamířily přímo do obrovského stanu, kde se točilo pivo. Schylovalo se k večeru, program začínal být nadupaný až po strop, a tak tu začalo přibývat dost lidí. Na pivo jsme si museli chvilinku počkat ve frontě.
Když jsme vylezly ze stanu a triumfálně jsme v rukou držely pěnící kelímky, na hlavní scéně to začínal se svými nechutnostmi rozjíždět Debustrol. Musím se přiznat, že to nebylo první pivo za to krásné sobotní odpoledne a že jsme byly již se Zuzkou mírně společensky unavené.
Trochu nejistým krokem jsme se prodraly masou stále přibývajících lidí a zamířily ven z areálu k našim stanům. Slunce se pomalu schylovalo k západu a já jsem v jeho záři opět rozpoznala ten exploitedovský profil, který jsem s přibývajícím alkoholem v krvi vítala s čím dál tím větším nadšením.
Vykouřili jsme v klídku jednu cigaretku a já celá nadšená, že jsem zase dostala jeden rýpanec do žeber a pusu, jsem odkvačila se Zuzkou a její dekou opět do areálu. Měla jsem v hlavě naprosto fantastické představy (které se ještě vlivem alkoholu nafukovaly do šílených rozměrů) o dnešní noci, kterou nejspíš strávím se svým novým číratým objevem.
Jseš víla lipís,
máš bílý auto,
všechny nás vozíš
a to máme za to,
že známe heslo
že známe heslo
lipís mi káya...
Koupily jsme si další pivo a rozprostřely deku na pěkném místečku před prostřední scénou, kde právě ladila své instrumenty další kapela. Před pódiem nervózně přešlapoval hlouček lidí. Ostatní neustále někam přecházeli - ze scény na scénu, na toy toy, pro občerstvení nebo jen tak bez cíle bloudili areálem. Dokonalý lidský mumraj oděný víceméně v černém, který se neustále přeléval z jedné strany na druhou.
Zapálila jsem si cigáro a sledovala dění okolo. Hlava se mi příjemně točila a po těle se mi rozlil blažený pocit klidu. Se Zuzkou jsme se pořád něčemu smály. Sledovaly jsme ostatní lidi, kteří si to tu v gládách nebo v kanadách vykračovali sem a tam s hrudníky důležitě vypjatými, aby ukázaly všem na odiv svá černá metalová trička a mikiny s nápisy nejrůznějších kapel. Občas jsme tu a tam zahlédly nějakého punkáče, ale to byla spíš výjimka.
Z vedlejších scén se ozýval rachot běsnících kytar, který se mísil s hlasy lidí všude okolo. Vzduch štiplavě voněl po cigaretách a pivu. Všude vládla uvolněná atmosféra.
Natáhla jsem se na deku a podívala se na oblohu. Slunce právě zapadalo a obarvovalo mraky do zlatavě oranžova. Sledovala jsem to krvácející nebe a potahovala z cigarety. Kapela na scéně se právě rozjela. Zuzka, zabraná do programu, mě pohotově informovala, že to je Vypsaná fixa. Nic moc mi to neříkalo, kdo ví, jestli jsem od nich někdy něco slyšela.
Vyfoukla jsem šedivý kouř a sledovala, jak stoupá po spirálách k oblakům. Nemohla jsem se nabažit toho pocitu ležet jen tak na zemi, kouřit a poslouchat živou muziku. Bylo to něco tak osvobozujícího! Zuzku už to asi pohltilo také, protože si lehla vedle mě a se zasněným výrazem pozorovala rudnoucí nebe.
Jedna písnička střídala druhou a já poslouchala jen tak napůl ucha. Nasávala jsem festivalového ducha a sledovala, jak poslední paprsky zapadajícího slunce lechtají železnou konstrukci pódia.
Devatenácet osmdesát dva
jsem malej ímo
a ty jsi princezna.
Slyším dobře, napadlo mě? Slyšela jsem dobře. Vlasatý zpěvák Vypsané fixy svým osobitým zpěvem právě oznamoval, že je malý ímo a my jsme princezny. Vzpomněla jsem si na Lukáše a musela jsem se na to napít. Že by až takový náhody? 2007 - jsem malej ímo. A byla jsem pokřtěná. Je někdy zvláštní, jak je svět komickej.
Musíme vyrazit dveře
a kdo je vyrazí
starej živel není doma
a mladej to neumí.
Poslední sluneční paprsky se zachvěly v napůl vypitém kelímku piva a nakonec nadobro zmizely za obzorem. Nebe za námi ještě ozařovalo zapadlé slunce, ale scéna před námi se již halila do měkké tmy a světla reflektorů z pódia bodala do očí. Vzduch byl prosycen večerem a cigaretami. Na festivalu to začínalo opravdu žít.
Devatenácet osmdesát dva
jsem malej ímo a ty jsi princezna
Devatenácet osmdesát dva
nejlepší pop art - ledňáček, kofola
Zaposlouchala jsem se do té úžasné písničky a bylo mi nádherně. Létala jsem někde v oblacích, někde mimo svět. Celé to tu bylo takové z jiného světa. Usrkla jsem pivo z kelímku a spokojeně natáhla z hořící cigarety. Vůbec nic mi v tu chvíli nechybělo. Byla jsem bestiálně šťastná.
Devatenácet osmdesát dva
brutální všechno - nejlepší vzpomínky
Devatenácet osmdesát dva
nejlepší nohy - maminky, maminky
Na tohle budou brutálně krásný vzpomínky, napadlo mě a pousmála jsem se.
1982
jsem malej ímo a ty jsi princezna...
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.2 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 7 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.3 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
[ - ] |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 21 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 101 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
Dita Mocků
|
|
| (21.5.2012, 13:44) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
