|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28984 příspěvků, 4549 autorů a 303367 komentářů :: on-line: 17 ::
|
 |
|
:: Stará paní a strážník- dokončení ::
 čuk |
publikováno: 18.09.2007, 12:25
|
| Strážník Jiří Borovec dovedl pozdě večer starou paní Martanovou z lavičky v parku (kde čekala na svého manžela Jindříška) do jejího bytu. Paní Martanová považuje Jiřího za vnuka z Austrálie. Byl to jen alkohol, co vykonal své? |
| |
|
|
Stará paní se odkymácela do jedněch dveří. Za chvíli vyvrávorá zpět.
„Jindříšek tam néní. To je divný. Ale co by bylo divný? Jsem bába stará s paměťou jako řešeto. Dyk mi říkal, dneska ráno, že musí na služebku. A to mi říká, představ si, každý ráno. Moc se dře. Vodjíždí brzo brzičko a říká mi: Aničko, sluníčko, určitě večer přijedu. Di vodpoledne do parku, na tu lavičku, co sme se tam seznámili, no bylo to v jinym štadtu, von je, jak víš, děda tak napůl Němec, Heinrich, říká: di Anuško a na mě čekej. A dyž nepřijedu dneska, přijedu zejtra. Jawohl. A dá mi pusu na čelo, na rty, a já se neprobudim a spim dál a dál. A ráno čekám na vodpoledne. V parku je moc hezkej kosík. Zejtra se na něho pudeme podívat, vtáčisko černé akési. Ustlala jsem ti na gauči. Jez, jez, a nic neříkej, k večeru… Je už večer, že jo, k večeru bejvám nedoslejchavá. Ji-říčku, ráno je čas na řeči, celej den.“
„Ale já musím, paní Martanová, ráno do práce.“
„Ale co bys chodil, dyk si tady na vejletě, za bábou. Jo tak! Ty seš tady služebně a máš svý úkoly. Úplně jako děda, celej děda. To ste celý vy muský.“
Paní Martanová vybalila z tašky jeden rohlík, otevřela dvířka odřené kredence a přidala ho ke stohu navršených tvrdých rohlíků. Pak otevřela dveře do špižírny, Jiří zahlédl police plné lahví od vína. Paní k nim natáhla nejistou ruku, vzala s poličky dvě skleničky od hořčice a drnčivě je naplnila rudozlatou tekutinou z láhve v koutě. Pak se omluvně obrátila k mladému muži:
„Von Jindra má rád víno, víš. A prázdný flašky si schovává. A já hlupaňa sem tu dnešní někde ztratila. Zejtra ji spolu půjdeme hledat, viď milej Jiříčku. Děda by se zlobil, že jsem taková nešetrná. Ale něčím si musíme na shledání připít. Ne, neodmítni, je to pravej náš rumeček, ten vy tam asi neznáte, jen tuten lok do sebe houkni jak žíznivej na poušti, co jich tam máte, viď.“
Dobrý muž Borovec už nebyl schopen odporu a sklenici rumu do sebe vlil jako by to byla voda. Zakymácel se a byl pak odveden ke gauči ve větším pokoji, na gaučíku ležela prošívaná deka a květovaný polštář. Paní Martanová nerozsvítila.
„Asi mi zase praskla žáro… žárovka, nebudeš už číst, viď. A tady na stěně je velkej obraz dědečka. Abys ho poznal, až se vrátí. Uvidíš ráno. Už se brzo rozednívá. A teď spinkej, Jiříčku. Hajíhají.“
Jiří Borovec, muž v Jiříkově vidění, neodporoval blekotající paní, která se v alkoholovém oblouzení vydávala za jeho babičku. Poslušně zalehl. A i když mu v hlavě vířila změť myšlenek o nepatřičnosti jeho chování, měl možná té babičce, pardon, paní, vysvětlit… Ráno je moudřejší večera a ta paní, stařenka, proč tolik pije, to se přece nemá a škodí to zdraví a, a, a, a nakonec i on Jiřík, Jiříček, městský strážník, strážníček, vždy ve službě a, a, zejtra jí to řekne, jak alkohol škodí zdraví a tak a, a, a. A usnul.
Probudil se, do okna svítilo slunce, ještě stálo nízko, ale stačilo ozářit pokoj. Měl pocit, že je někde jinde a že se změnil v někoho jiného. Bolela ho hlava. Nechtělo se mu na nic myslet.
Na stěně uviděl zvětšenou fotografii statného muže hezké tváře tulícího se k útlé dívce. Muž se mu vzdáleně podobal. Dívka se vzdáleně podobala té stařence, paní Anně, za mlada. Inu vzdáleně, Australie je daleko, pomyslel si ještě trochu v polospánku.. Přes roh fotografie se v místě, kde se usmíval muž, táhla černá páska. Na komodě bylo rozloženo úmrtní oznámení. Stálo v něm, že pan Jindřich Martan tiše zesnul po dlouhé nemoci. Vedle ležely brýle s vypadlými skly, ve vázičce uschlá květinka…
Oblékl se a jako v mrákotách vyšel z pokoje. Chvíli postál, pokymácel se v předsíňce, pak otevřel dveře do malého pokojíku. Tam spala stará paní, šedé vlasy rozpuštěné na polštáři, přikrytá pruhovanou peřinou. Její tvář byla velice smutná.
Jiří Borovec k ní přistoupil, políbil ji na čelo a na rty. Stařenka se ze spaní usmála, něco zamumlala a pak řekla:
„Už odcházíš, Jindroušku? Zase práce, ta zatracená práce. A víš, že australskej Jiřík je po tobě? Přijel a hned zase chce odjet.“
Tahle slova byla podivuhodně zřetelná, a přece ze spánku. Stařenka se obrátila na bok a ztichla.
Jiří opatrně, jak jen bylo možno při jeho šátrání, vyšel z pokoje, přepečlivě zavřel dveře od bytu a sešel po schodech. Na ulici začaly jezdit první dodávky, za rohem startovalo auto. Obyčejný život obyčejného města začínal. Brzy se on stane jeho součástí, městským strážníkem J. Borovcem, už teď se ale opozdí!
Nepřidal však do kroku, chyběla mu pára. Kráčel po klikaté čáře zamyšleně, úplně jinak, než míval ve zvyku. Jak asi kráčí protinožci? blesklo mu hlavou. Au, to to bolí! Musím si dát kafe, zdál se mi podivný sen. Minul krámek, kde ve výkladní skříni stála řada lahví vína Pinot Noir, za lidovou cenu, měl by si alespoň jednu koupit. Chtěl vstoupit do obchodu, ale ještě bylo zavřeno. Ty lahve mu něco mlhavě připomněly, ano, ten večer, ten večer. Kroutil nad sebou hlavou: byl jsem tak hrozně unavený? Co jsem si dal v tom bufetu u parčíku? Jeden nebo bůhvíkolik panáků? Že by zase na něj dolehla samota a splín po dívce, s kterou se nedávno rozešel? Babička, panebože! A on vnuk z Austrálie!
V příčné uličce našel bistro. Objednal si velký hrnek kávy a dvojitou vodku. Třeba ta babička mu něco do toho rumu nasypala, jak stála k němu otočena zády? Jan byl horlivým čtenářem hororů E. A. Poea a tak v jeho představivosti začínala stará paní Martanová nabývat přízračných rysů tajemné čarodějnice, z jejích očí šlehaly záludné blesky, náhle se podobala Lidce, která mu zrovna podobně rozhněvaně dala předevčírem kopačky a teď se mu mstí, to ona nastrojila úklad, přeměněna, převlečena v stařenu. A kdoví co ho teprve čeká, tohle asi byl jen začátek.
Křikl na baculatou servírku: repete, dvojitou vodku!
Myšlenky se mu ještě víc rozostřily. Stejně už bude mít v práci průšvih. Měl. Čekal ho tam. Byl označen za strašáka, kterému uletěly včely, za uniformovaného opeřence, který kouká jako sova z nudlí a byl poslán do spisovny třídit spisy. Aby snad někde mezi lidmi neudělal ostudu.
Odpoledne ještě trochu mátožný Jiří Borovec zašel do parčíku, do toho zastrčeného zákoutí s lavičkou. Kosík tam byl, láhev od vína našel v křoví, paní Martanová, pardon babička, tam nebyla. Sedl si a čekal. Možná že i trochu usnul, a zdály se mu divoké sny. Paní Martanová se neobjevila ani večer. Druhý den se opakovalo to samé, jen slunce už tak hřejivě nesvítilo.
Večer zašel ustaraný mladý muž v uniformě do domu, kde, jak si ještě pamatoval, babička bydlela, vyhledal dveře s cedulkou Martanovi. Klepal. Zprvu nesměle, pak přidal na síle až bušil. Vyšla sousedka s natáčkami na vlasech a hubeným kostnatým obličejem.
„Co mlátíte jako divej? Myslíte si, že když máte uniformu… Nevíte, že paní Martanová zemřela? Předevčírem. Našel ji pošťák, nes ji nějakou obálku z ciziny, dveře nebyly zamčený. Bude to asi vyšetřovat kriminálka. K těm vy ne-patříte, co? Stará Machovcová viděla, jak s ní jde ten večer před její smrtí nějakej vychrtlej mladík. A pak ráno byly dveře nezamčený. Vona je sice někdy nechávala votevřený, jako, že její Jindřich zapomněl za sebou zamknout a tak. Byla blbá, víte. Pardon! Vy jste příbuznej? Podívejme, měla příbuznýho u policie.“
„Ano. Vzdálený,“ řekl zsinalý a bledý mladík Jiří a dal se na ústup.
Jestli to budou vyšetřovat! Najdou tam jeho otisky prstů, na sklenici, v pokoji. Musel se svým příběhem jít za nejbližším nadřízeným.
Velitel jen opakoval: „Ty vole, ty vole, neříkal jsem ti snad stokrát, do ničeho se nemontuj, raději se dívej jinam a především dbej na dekórum a buď, teda jako probouzej, respekt.“
To se snadno říká, ale hůř se dělá pobledlému v kolenou se třesoucímu mladému muži, kterého opustila milovaná Liduška a ještě ke všemu mu zemřela náhodou získaná babička.
Bylo mu dovoleno nahlédnout do patologovy zprávy: „výrazné degenerativní změny na mozku, kornatění, specifický druh záchvatu mrtvice, ne úplně zdravá játra.“
Patolog dodal neoficiálně: „Jistě, bylo toho dost k umření. Ne, nezemřela nepřirozeným zásahem. Starým lidem se takový druh smrti stává. Při přílišné bolesti, při přílišné radosti. Ale ten zvláštní výraz posmrtné masky! Její svraskalá tvář se vypnula, byla klidná a pokojná, orámovaná vlasy, na její věk krásná, dalo by se říci šťastná a jakoby rozsvícená. Což je div při tak zamlženém mozku. Doba úmrtí? Mohlo nastat odpoledne předtím, teda jestli se nemýlím, odpoledne pětadvacátého, ale i v pozdním ránu dne následujícího, tak hodinu před pošťákovým příchodem, tedy asi do desíti šestadvacátého.“
Patolog přidával ještě další kudrlinky, chodili s Jiříkem Borovcem do stejného kroužku mladých a nezavedených básníků a spisovatelů. Tentokrát se opili v baru „U zelené hrušky.“
V Jirkově podvědomí se převalovalo klubko otázek. Podařilo se je zahnat, a přesto se opět se vynořovaly na povrch. Film o minulosti se zadrhával, některá políčka byla úplně prázdná. Proč jsem jen tu starou paní doprovázel? Nepřičinil jsem se tak trochu o její smrt? Sklenice rumu navíc! Anebo? V paměti se mu otvíralo velké okno, čas, v kterém chyběly vzpomínky…Příliš vzedmutá emoce ze setkání s dlouho neviděným údajným vnukem. Propánakrále, ten jeho nevysvětlitelně sentimentální polibek na čelo a rty? Nejsem, Edgare Allane, tak trochu morbidní po tobě? A nebyl jsi to ty, kdo zosnoval přeludy v době, kdy již byla stará paní mrtvá? Mohl jsi klidně nastrčit Lidku, namaskovat jí tvář! Anebo mámení vzniklé z osamělosti? Ano, třeba i pomsta, anebo pravděpodobněji zábrana před vznikem podivné citové vazby? Nakonec nelze úplně vyloučit ani to, že tvá osamělost se bála, že ji opustíš, a tak tě cosi v tobě začalo klamat.
Co by se vlastně dělo dál, kdyby stará paní zůstala naživu? A nepřestala
ho považovat za vnuka z Austrálie?
Po službě chodívala úřední osoba J. Borovec často na tu lavičku v parku, kde se tehdy ještě jako naivní strážník setkal s paní Martanovou. Zde přestával být úřední osobou. Byl Jiří, Jiří Borovec, a snad i něco navíc. Krmil kosíka rohlíkem, v tašce měl v sáčku láhev vína Pinot Noir, a jím inspirován, psával krátké básničky a miniatury o lidech, které ten den viděl. Často si i zdříml a zdávalo se mu, že za ním přichází jakási stařenka, vypráví mu o svém manželovi a vnukovi. O Lidce zrádkyni se mu nezdálo ani jednou. Někdy měl pocit, že on, dříve veřejný činitel Jiří Borovec, na někoho čeká, srdce mu bušilo tušením, že už už má ta neznámá přijít . Probouzel se s podivným pocitem na rtech. Jakoby od polibku. Snad jednou se objeví hodné a milé děvče a bude se jmenovat, určitě se bude jmenovat jménem Anna. Dnes ještě asi nemohla. Snad až zítra, a když ne, tak pozítří. A Jirka si přihnul z láhve červeného vína barvy krve a rudé rtěnky...
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 4 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 10 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 21 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
Dita Mocků
|
|
| (21.5.2012, 13:44) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
