|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28984 příspěvků, 4549 autorů a 303367 komentářů :: on-line: 16 ::
|
 |
|
:: Černý jezdec - Ruka spravedlnosti - 19 ::
 Annún |
publikováno: 21.09.2007, 5:40
|
Tak tu máme další pokračování našeho příběhu.
Jak to vypadá s Williamem a s Jenny?
Stále na sebe vrčí jako kočka a pes?
Nebo že by ne?
Jak pak asi skončí slavnost Jarního slunovratu?
Co čeká naše hrdiny druhý den?
To všechno se možná dovíte, když si přečtete tuto část.
Hezké čtení. |
| |
|
|
Část 19. - Přátelský souboj.
Slavnost Jarního slunovratu trvala až do třetí hodiny ranní. Rytíř Marcus se však omluvil a odešel již něco málo po půlnoci, protože byl unaven. Jenny ale zůstala až do samého ukončení slavnosti. Jennyfer se i přes drobnou, spíš přátelskou, slovní půtku se sirem McClaudem mladším, docela dobře bavila, neboť se tu potkala i bratrancem sira Williama, mladým sirem Owenem. Povídala si s ním, smála se jeho anekdotám a úsměvným historkám, jež vyprávěl, a tančila. Někteří hosté se postupně začali vytrácet, protože ti, co bydleli nedaleko, odjížděli do svých domovů, ale zbytek hostí byl ubytován v pokojích pro hosty v levém křídle Glenfinnenského hradu. Do tří do rána už vydrželi jen ti nejzdatnější pijáci a nebo ti nejstřízlivější.
*
Když slavnost skončila, Jenny se zeptala jedné sloužící, která postávala u schodiště, kde najde svůj pokoj. Posluhovačka v tmavě modrých šatech s bílou zástěrkou jí řekla, že musí vyjít po schodišti do druhého patra a dát se chodbou doprava, pak zahnout do leva a na konci chodby najde dveře označené cedulkou - Nebeský pokoj.
Jenny služce poděkovala a vydala se po schodech nahoru. Schodiště i veškeré chodby byly osvětleny matným světlem loučí a svící. Vystoupala až do druhého poschodí a pustila se chodbou vpravo. Všude vládlo ticho skoro jako v kostele, protože téměř všichni, co byli společensky unavení, již spali. Kráčela šerou chodbou a na zdech tančily tajemné stíny, které vytvářely planoucí louče. Tu pojednou Jenny zbystřila svůj sluch. Zaslechla totiž v nastalém tichu skoro nehlučné kroky jdoucí jí v patách. Nehodlala se ohlédnou a zbytečně upozorňovat na to, že si všimla, že se za ní někdo plíží. Neměla strach, jen začala být ostražitá. Zpomalila a na okamžik se zastavila a poslouchala, zda kroky též zvolní a zůstanou stát. Stalo se tak, jak očekávala. Opět vykročila po dláždění a znovu se ozvaly tiché kroky, teď si byla jistá, že ji někdo sleduje.
Zatočila podle rady služebné doleva a zašla za roh chodby. Tam si na toho slídila počkala. Jen co vystrčil nos zpoza rohu, chňapla ho za košili u límečku, až mu zmuchlala krajkové fiží, a přimáčkla ho k chladné zdi. Hbitým pohybem vytáhla ozdobnou stříbrnou jehlici ze svého účesu a přiložila ji ostrou špicí na krk tomu slídilovi. Zahleděla se na něho naštvaným pohledem a ve světle z louče, jež mizerně osvětlovala jeho rysy, zjistila, že tím špiclem je sám sir William McClaud.
"To jste vy!" obořila se na něho tiše, aby nevzbudila hosty spící v okolních pokojích.
"Co to vyvádíte?" ozval se přiškrcený mužský hlas.
Will ucítil, že se ostrá špice jehlice těsněji přitiskla k jeho hrdlu.
"Chráním se," odsekla Jenny. "Co tu chcete? Neměl by jste být ve svém pokoji?" zeptala se nabroušeně.
"Nemohu se snad projít po vlastním hradu?" odsekl jí na otázku otázkou.
"Vy víte, jak to myslím," zasyčela. "Proč jste mě sledoval?" vyptávala se podezíravě dál.
Will těžce polknul, protože z toho studeného kovu, jenž cítil na svém krku, mu vyschlo puse. "Chtěl jsem se jen ujistit, že nezabloudíte."
Jenny se mu upřeně zahleděla do očí, jako by se pokoušela zjistit, zda jí lhal či nikoliv. Pak pustila jeho košili, kterou dosud pevně svírala ve své ruce.
"Věřím vám," řekla, odtáhla blyštící se jehlici a vsunula ji zpět do svého elegantního účesu.
Sir si přejel rukou po krku v místě, kde se ho dotýkala ta prokletě špičatá věc, a kontroloval, zda ho tím neporanila.
"Nemějte strach, sire, nic jsem vám neudělala," poznamenala Jenny.
"Netušil jsem, že ozdoby do vlasů mohou být tak nebezpečné," prohlásil William.
"Když se člověk cítí v ohrožení, může použít jako zbraň cokoliv ostrého."
"Vy jste se mě bála?" podivil se.
"Ne, jen jsem se vás lekla. Nečekala jsem, že se tu budete potulovat jako nějaký špeh. Měl jste velké štěstí, že jsem nepřitlačila, mohlo být po vás a já bych jen těžko vysvětlovala toto nedopatření vašemu otci. Být vámi, sire, tak si pro příště to plížení odpustím, ještě by jste mohl přijít k úrazu," varovala ho Jenny.
"Budu si to pamatovat."
"To je dobře. No a nyní, když jsme si to nedorozumění osvětlili, tak vidíte, že jsem nezabloudila. Můj pokoj je támhle.“ Poukázala na konec chodby. „Dobrou noc, sire."
Otočila se k odchodu, když ji zastavil Williamův ztišený hlas.
"Pořád umíte zacházel s mečem stejně dobře jako s klackem, nebo jste to již zapomněla?"
Podívala s na něho. "Ano, umím. Proč vás to zajímá?" zeptala se podezíravě.
"Jen tak, pro zajímavost."
"U vás nikdy nic není jen tak."
"Chtěl bych si s vámi dát přátelskou odvetu v šermu, lady."
"Teď v noci?" podivila se pobaveně.
"Ne, až zítra."
"Máte smůlu, drahý sire, přijela jsem sem na slavnost a nemám sebou svou zbroj."
"To je jen pouhá výmluva. Bojíte se," provokoval ji Will.
"Vás? Nenechte se vysmát, sire."
"Ne, mě, ale toho, že vás porazím, lady."
Jenny se tiše, ale srdečně zasmála. "Porážky se vůbec nebojím, neboť být poražena v čestném souboji, není nic ostudného. A k tomu. Zvítězit neznamená pokaždé vyhrát. I vítěz může být poraženým a poražený vítězem. Záleží jen na okolnostech."
"Takže souhlasíte s mou výzvou?" zeptal se netrpělivě.
"Ano, pokud mi zapůjčíte meč."
"S největší radostí. Budete si ho chtít před soubojem osobně vybrat?"
"Ne, výběr své zbraně nechám na vás, sire. Věřím, že mi nebudete nijak nadržovat." V jejím hlasu byl znát nádech ironie.
"Bude mi potěšením, lady. Sejdeme se tedy zítra hodinu před polednem na louce u jezera."
"Dobrá," souhlasila Jenny.
"Přivedu s sebou své přátele jako sekundanty. Nevadí vám to?"
"Ne a vám?“
„Proč by mělo?“
„Nebojíte se, že se vám budou přátele smát, až vás porazí žena?"
"To se nestane," řekl rozhodně William.
"Necháme se překvapit. Dobrou noc, sire."
"Vám také, lady," odvětil a díval se za odcházející Jennyfer, která pak zmizela za dveřmi hostinského pokoje.
* * * * * *
Ráno druhého dne bylo krásně slunné a celé dopoledne jakbysmet, jen ve vzduchu byl ještě cítit chlad jarního jitra, které nastalo před pár hodinami. Pět mužů postávalo na louce u břehu jezera Glenfinnen a vedli hovor o nadcházejícím klání. Will si totiž, jak řekl, s sebou přivedl čtyři své přátele Blua, Dirka, Braiena a Jeffryho. Jižan Blue byl z nich nejstarší a pomalu mu táhlo na čtyřicet, kdežto Dirk, ten zas patřil mezi nejmladší a bylo mu něco málo přes dvacet. Braien a Jeffry měli stejný věk jako William. Ten s sebou k jezeru přinesl krom svého meče i zbraň pro lady Jennyfer. Blue vzal do ruky meč, který Will vybral pro Jenny, bez sebemenší námahy ho znalecky potěžkal, tázavě pozvedl obočí, ale nic neřekl a podal meč Braienovi. Ten si ho od něj se samozřejmostí vzal a byl překvapen, když mu ruce pod tíhou meče klesly dolu. Musel vynaložit víc síly do jeho zvednutí než si myslel. Pak si meč též pečlivě prohlédnul a uštěpačně poznamenal.
"To nemyslíš vážně, Williame? Měl jsem dojem, že ji chceš jen pokořit. Nebo sis to rozmyslel a hodláš ji utahat a strhat k smrti?"
"Jo, nejlíp všechno dohromady," odvětil sir McClaud.
"Wille, neblázni. Gyzbernský jedenapůlruční meč má co dělat uzvednout normální chlap, natož taková křehotinka jako je lady Jennyfer. Dojdi jí vybrat jiný," naléhal Braien.
"Ne," paličatě trval na svém William.
"Blue," Braien se obrátil s prosbou o pomoc na jižana. "Nemohl bys mu tu pitomost vymluvit?"
Ten jen zavrtěl hlavou a dodal. "Neposlouchal by mě."
"Braien má pravdu, Williame," vložil se do hovoru Jeffry. "Trochu to přeháníš. Copak si myslíš, že snad má sílu jako nějaká obryně? Vždyť je to hubený vyžle, které by odfouknul sebemenší větřík."
"Jestli chceš, půjč jí třeba můj meč," nabídnul se Dirk.
"Ne," zatvrzele si vedl svou Will, prostě si umínil, že jí dá za vyučenou.
"Přeceňuješ její síly," podotkl Braien.
"Ne, nepřeceňuji. Já, narozdíl od vás, jsem s ní už měl tu čest mít co dočinění a věřte mi, že v t,é podle vás křehké ženské, je víc energie, než si dokážete představit. Však sami uvidíte."
"Blue!" oslovil ho prosebně Braien.
"No, nechci se Williama zastávat, protože si též myslím, že to určitým způsoben přehání...,"
"Určitým způsobem?" skočil mu do řeči Jeffry. "Blázníš, Blue, vždyť on tu holku hodlá zmrzačit," rozhořčeně dodal.
"Nechej mě domluvit," pronesl klidným hlasem jižan. "Jak jsem řekl, přehání to, ale pokud je to ta dívka, o které mi vyprávěl můj přítel Devon, tak to není žádné obyčejná žena. Studovala totiž pět let šerm v Losarnu u mistra McLaina."
"Cože?" podivil se Dirk a vyvalil překvapeně oči na Bluea.
"Máš na mysli mistra Devona ´Drsňáka´ McLaina? Bývalého velitele elitní královské ochranky?" otázal se Braien.
Jižan pouze souhlasně přikývnul.
"Páni, tak to je opravdu drsný," poznamenal Jeffry.
"To bych řekl. Musí být opravdu dobrá, protože mistr McLain si do učení jen tak nějakého kluka nevezme, natož obyčejnou dívku," řekl Braien a všichni souhlasně pokývali hlavami.
Pak Dirk upřel pohled směrem k hradu a spatřil od něho kráčet ženu.
"Mrkněte, pánové, támhle jde," upozornil své přátele na přicházející postavu.
"Tak tomu říkám kus ženský," zhodnotil ji Braien.
"Včera vypadala jako princezna a dneska jako bojovnice, jen ta zbroj jí chybí," poznamenal William.
"No a já vidím pořádný problém," podotknul Blue.
"To by mě zajímalo proč?" otázal se nechápavě Dirk.
"To je jednoduché," pustil se do vysvětlováni jižan. "Je-li žena krásná a hloupá, není co řešit. Je-li ošklivá a chytrá, bůh se jí snažil vynahradit to, na čem jí ubral, ale pokud je žena krásné a chytrá zároveň, tak to je dost nebezpečná kombinace. Obzvlášť pro mužské srdce," prohlásil Blue zasvěceně.
"To zní, jako by si s takovou ženou měl někdy co dočinění," poznamenal Dirk.
"Ano, měl," přitakal jižan.
"Kdo to byl?" zeptal se zvídavě Braien.
Blue se zamyslel a v duchu zavzpomínal. "Alisea, kněžka z Helionova chrámu v Miramonthe u nás na Jihu," odvětil.
"Co se mezi vámi stalo?" chtěl vědět Jeffry.
"Do toho ti nic není," odsekl podrážděně Blue a víc se o té záležitosti nezmínil.
"No, snad jsem toho zas tolik neřekl," poznamenal Jeffry.
*
Jenny kráčela od hradu přes louku, kde jako stovky sluncí zářily žluté pampelišky, rovnou na místo, kde mělo proběhnout přátelské utkání mezi ní a sirem Williamem. Patřičně se na to ustrojila. Vlasy si spletla do pevného copu. Natáhla si černé pohodlné, přiléhavé kalhoty, obula kožené boty a přes krémovou halenku se špičatým výstřihem si oblékla ke kolenům dlouhý temně vínový kaftan, který v pase převázala koženým páskem se zlato sponou. Rázným a přitom ladným krokem dorazila ke skupince mužů stojící nedaleko břehu jezera Glenfinnen.
"Přeji vám krásné dopoledne, pánové. Dnes máme opravdu nádherně. Den jako stvořený pro přátelské klání. Nemám snad pravdu?" zeptala se s milým úsměvem.
"Máte," přitakal Blue jako jediný, protože zbytek společníků jen mlčky zíral na ženu. "My vám též přejeme krásný den, lady Jennyfer," dodal za ně za všechny.
"Děkuji," odvětila přívětivě.
William se probral ze zamyšlení.
"Kde máte šaty?" tohle byla první věta, co z něho vypadla.
Přátelé se na Willa udiveně podívali, protože jim nějak nedocházelo, co tou otázkou myslel. Jenny se prohlédla, jako by nechápala, na co tou poznámkou narážel, pak na něho upřela svůj zrak s nevinným pohledem a odpověděla.
"Jak jste to myslel, sire? Nejsem si vědoma toho, že bych tu před vámi stála nahá," a provokativně zamrkala řasami.
Willovi při slově nahá poskočil ohryzek, neboť si vzpomněl na tu událost u tůně v Losararneské dívčí škole, kdy předním stanula jen v promočeném spodním prádle, které ji víc odhalovalo, než zakrývalo.
Dirk stojící za Willovými zády se při téhle poznámce uchichtnul, ale rychle se to snažil zamaskovat záchvatem hraného kašle. William po svém příteli vrhl zamračený pohled.
"Domníval jste se snad, že vám to vítězství jen tak daruji. V tom případě jste se spletl, sire. Úplně postačí, že zde nemám svůj meč, víc výhod vám poskytovat nehodlám," dodala Jenny.
"Jestli si myslíte, že mi váš oděv vadí, lady, pak se též mýlíte. Alespoň mi nebude tak trapně, až vás porazím."
"Dobře, tak se ukažte?" vyzvala ho s úsměvem. "Jakou zbraň jste pro mě vybral?"
"Zde, poslužte si," odpověděl Will se škodolibým úsměškem na rtech a podal jí meč s oboustrannou čepelí a kůží obtočenou, vykládanou rukojetí.
Jenny po zbrani přejela zkoumavým pohledem, aby odhadla její původ a přibližnou váhu. Jakmile spatřila na čepeli, těsně pod záštitou rukojeti, vyražené velké písmeno G, bylo jí jasné, o jaký meč jde. Uchopila rukojeť podávaného meče jednou rukou a druhou si pomohla, aby to na první pohled vypadalo, že má co dělat s tím ho zvednout.
"Och, božínku," povzdechla si afektovaně. "Ten musí vážit nejméně čtyřicet kilo," prohlásila s hraným údivem, přestože dobře věděla, že váží mnohem míň.
"Já ti to říkal, že je pro ni těžkej," poznamenal šeptem Braien do Willova ucha.
Však on si té poznámky vůbec nevšímal.
"Nevyhovuje vám snad ten meč, lady?" zeptal se s posměšným nádechem v hlase.
"Ale kdeže, sire, samozřejmě, že jsem s ním spokojená. Náhodou, nic těžšího jste ve své sbírce neměl?" zeptala se ironicky.
"Ne, bohužel."
"Škoda, však musím uznat, že je to opravdu skvostný kousek a vzácný zároveň. Pokud vím ,Gyzbernských mečů bylo vyrobeno jen sto kusů. Víc jich mistr Gyzbern z Welbornu za svůj poměrně krátký život ukovat nestačil."
Ozvalo se uznalé zahvízdání, které uniklo z Braienových rtů.
"Opět jste prokázala svou velice dobrou, všestrannou znalost. Patří vám můj obdiv, lady Jennyfer."
Pronesl William a vyseknul jí poklonu.
"Děkuji, sire, ale chci se zeptat. Budeme ještě dlouho rozmlouvat a nebo půjdeme na věc?" ta otázka byla dvojsmyslně provokativní.
William ji přejel hodnotícím pohledem a šibalsky se usmál, protože v hlavě se mu zrodil obrázek úplně jiného klání, než měla na mysli Jenny.
"No, na věc může klidně jít, proti tomu nic nemám," poznamenal laškovně, "Ale nejdřív bych rád uskutečnil náš souboj. Pak se můžeme věnovat i jiným hrátkám," dodal s vyzývavým pohledem.
Jenny při jeho poznámce přeběhl po tvářích lehký nach, který se hned snažila zamaskovat otázkou. "Tak dáme se do toho?"
"Jste nedočkavá, lady. To se mi líbí. O co se tedy bude bít? Ať je naše klání zajímavější."
"Zkuste něco navrhnout a já vám povím, zda s tím souhlasím či ne."
"Dobře." Will se na okamžik zamyslel a pak navrhnul. "Co takhle vášnivá noc strávená v mém náručí, vyhraji-li?"
Will zaslechl, jak někdo z jeho kamarádů při té nabídce zalapal po dechu, protože to byl dost neslušný návrh. Však Jenny se jen pousmála a pravila.
"Je mi líto, sire, ale tuto lákavou odměnu musím s díky odmítnou. Berte prosím ohled na mou počestnost, vždyť jsem ctnostná a naprosto nevinná žena. Přece by jste mě nevystavil zbytečným pomluvám."
"Tak něco navrhněte vy, lady."
"Mohu vám nabídnout pouze něco mnohem prostějšího. Vím, že už od našeho prvního setkání máte chuť mě políbit, ale nedaří se vám to." Usmála se šibalsky Jennyfer. "Takže, když vyhrajete, budete mě smět políbit."
"To bude pro mě snadná výhra. A co by jste chtěla vy za odměnu, kdyby se vám nějakým zázrakem podařilo vyhrát?"
"Jestli vám to nebude vadit, sire, tak bych si svou odměnu vybrala, až po skončení utkání."
"Samozřejmě, jak si přejete, lady."
"Můžeme tedy začít," pronesla s úsměvem.
Pak jednou rukou skoro bez sebe menší námahy pozvedla Gyzbernský meč a učinila s ním rytířský pozdrav, tak jak ji to naučil strýc. Krom Willa a Blua na ni zbylí tři muži hleděli s pootevřenou pusou, protože nevěřili svým očím. William si přátel nevšímal, též provedl pozdrav a zaujal, stejně jako Jenny, bojovou pozici. Oba vyčkávali a přeměřovali jeden druhého pohledem. Nakonec to byl Will, kdo déle nevydržel a zaútočil. Meče cinkly, když do sebe narazily v obranném gestu, Jenny udělala otočku a úkrok stranou. Začali pozvolna, ale za chvíli se ozývalo řinčení a padala tvrdá rána za ranou, s jakou vervou a zápalem spolu bojovali. Přihlížející muži raději kousek ustoupili, aby se jim nechtěně nepřipletli do cesty. Will byl udýchaný a celý říčný, protože mu začínalo být v kabátci horko. Chvíli proto kolem sebe obcházeli a on si mezi tím kabát svlekl, odhodil ho stranou a zůstal jen v košili, pod kterou se rýsovala jeho pevná, přiměřeně svalnatá postava.
Souboj byl velmi vyrovnaný a Jenny dávala Williamovi pořádně zabrat. V jeden moment se jejich meče zkřížily tak, že to vypadalo, že jeden druhého navzájem odzbrojí, ale nestalo se to. Jenny ho naučeným pohybem odrazila a dalším chvatem Willa donutila sklonit zbraň k zemi. V tom okamžiku se oba ocitli v těsném předklonu. Will pozvednul oči od meče a zrak mu padnul do véčkového výstřihu jejího kaftanu, kde se rýsovala smyslná rýha a on spatřil prohlubeň mezi jejími ňadry.
Jenny si Willova lačného pohledu moc dobře všimla.
"Ale, ale, kampak se to koukáte, sire? Měl by jste radši dávat pozor, aby jste neztratil koncentraci," poznamenala s úsměškem.
Will odtrhl zrak od Jenniných předností.
"Nemějte obavu, lady," odpověděl a lehkým pohybem vyprostil svůj meč z pod jejího a oba se napřímili zpět do bojového postavení.
Jenny se bila zuřivě jako dračice a přitom s naprostou elegancí a vznešeností mladé dámy. V jeden okamžik dokonce donutila Williama k ústupu a výhru měla na dosah. Stačil by jen jeden šikovně vedený úder a prorazila by jeho defenzívu. Mohla ho hravě porazit, ale neudělala to, neboť věděla, že Williamovi přátelé je stále bedlivě sledují. Nedokázala ho před nimi ponížit, i když by si to z cela oprávněně za svou namyšlenost zasloužil.
'Ale co vždyť mě neubude, nechám ho vyhrát, ať má radost,' pomyslela si. ‚Teď ovšem záleží na tom, jak jsem dobrá komediantka, aby to nepoznal,‘ dodala v duchu Jenny.
Tak tedy polevila ve svých výpadech a dala mu příležitost zaútočit.
Will se už viděl jako poražený, když si všiml, že jeho soupeřka zaváhala a udělala dětinsky strategickou chybu. Odkryla se. Využil toho a zaútočil plnou silou. Jenny uchopila meč oběma rukama. Něco mu tu nehrálo. Doteď postupovala s účinností zuřícího Dreola a nyní z ničeho nic chybuje jako obyčejný začátečník.
*
(vysvětlivka : Dreol - zuřící velmi nebezpečné, zákeřné a krvelačné zvíře, které nepohrdne živým masem natož mršinou. Mají skoro lidské tělo, tedy dvě nohy a dvě ruce s pěti drápy místo prstů. Jejich kůži tvoří drobné hnědošedé šupinky. Na toto tělo navazuje dračí hlava s ostny na zátylku. Vlastní kulaté žluté oči s vodorovně zúženými černými zorničkami. Jejich tlama obsahuje mnoho špičatých ostrých zubů , někteří z jedinců je mají jedovaté a rozeklaný hadí jazyk. Nakonec ze zad v úrovni lopatek jim vyrůstají opeřená křídla podobná orlím. Toto pojmenování ´Dreol´ se dá použít i jako urážka.)
*
'Že by začínala být unavená,' pomyslel si Will.
Alespoň to tak na první pohled vypadalo. Jenny se v duchu usmívala, přestože navenek se tvářila zkroušeně, protože William dělal přesně to, co chtěla, aniž by si to uvědomoval. Jakmile ukázala oslabení pozornosti, on se toho chopil a zaútočil. Párkrát schválně nešikovně ukročila a odrazila jeho útok, aby to nevypadalo zas až moc podezřelé, že se vzdává tak lehce. Aniž by to tušil, manipulovala s ním jako s dřevěnou loutkou.
William opět zaútočil, vykryla první ránu a ucouvnula dozadu. Druhá rána dopadla plnou vahou na ostří jejího meče s takovou razancí, až jí zabrněly ruce. Musela uznat, že přese všechno se s ní nemazlil a bral jejich souboj smrtelně vážně. Při jeho dalším výpadu usoudila, že je nejvhodnější okamžik klání ukončit, jinak by se tu mohli bít tak dlouho, dokud by oba nepadli vyčerpáním. Ukročila v zad, schválně klopýtla o vlastní nohu a odporoučela se k zemi. Dopad do trávy byl tvrdší, než očekávala, a při tom nárazu jí vypadl meč z rukou, takže zůstala před sire sedět na louce naprosto neozbrojená. William se nad ní vítězoslavně tyčil, ale v očích měl pohled, který vítězně vůbec nevypadal, spíš vyčítavě.
"Jste v pořádku, lady? Neublížila jste si?" zeptal se starostlivě.
"Nic mi není."
Will zasunul svůj meče do pouzdra visícího na opasku, sklonil se k ní a podal jí ruku.
"Mohu vám pomoci?"
"Ano, děkuji," chytila se nabízené paže a nechala se jím zvednout na nohy.
Hleděli si do očí a William se znenadání tiše zeptal, protože nechtěl, aby to slyšeli jeho přátelé.
"Proč jste to udělala?"
"Co?" otázala se stejně tiše s nevinnou nechápavostí.
"Nechala jste mě vyhrát," zašeptal.
"Nevím, o čem to mluvíte, sire."
"Nejsem hlupák, lady. Už jste mě měla na lopatkách, stačil jeden jediný šikovný pohyb a na zemi bych se octl já a ne vy."
"Asi jste lepší," poznamenala Jenny.
"V tom to není," namítnul William.
"Copak vás to netěší?" podivila se na oko Jenny. "Přece jste vyhrál, sire."
V tu chvíli k nim přistoupili muži, kteří zatím postávali opodál a sledovali jejich klání. Will si svých přátel nevšímal, neboť teď řešil jiné věci.
"To ano, nejspíš by mě to mělo těšit, ale není tomu tak. Náš souboj nebyl spravedlivý."
"Tohle přiznání vás muselo hodně bolet."
"Ani ne. Bylo ode mě neférové, dát vám mnohem těžší meč, než jsem měl já sám. Přesto jste měla nade mnou několikrát navrch. Vítězství by mělo náležet vám, lady."
"Vy rušíte náš souboj?" podivila se.
"Ne, jen nehodlám nárokovat svou odměnu za vítězství."
"Jak šlechetné, sire. Zříkáte se něčeho po čem tak dlouho toužíte?"
Will přikývnul. "Neměl bych z toho to správné potěší."
"Tak gentlemanské gesto si zaslouží být oceněno. Když jste se vzdal své výhry v můj prospěch, pak mám právo vybrat si svou odměnu."
"Jak to myslíte?" otázal se Will.
Jenny se lišácky pousmála. Několika kroky přistoupila k šlechtici, položila mu ruku na hruď, uchopila látku košile, přitáhla si ho blíž a před očima všech jeho přátel Williama velice vroucně políbila. Tohle nečekané políbení Willovi málem vyrazilo dech. Najednou nevěděl, co by měl udělat, a tak jen stál jako socha. Jenny ukončila polibek a odtáhla se od něho.
"Snad vás ten vysnění polibek nezklamal." Šibalsky se usmála.
Will na ni udiveně hleděl a nějak nenacházel slova, kterými by jí odpověděl. Překvapila ho víc, než by očekával.
"Děkuji za příjemnou rozcvičku, sire. Musím uznat, že už je to nějaký čas, co jsem se naposledy tak dokonale protáhla. Teď když mě omluvíte, panové, musím jít. Strýc už na mě bude čekat, chystáme se totiž na cestu domů. Sbohem."
"Sbohem," ozvali se muži jednohlasně, krom Willa.
Jenny se otočila jako na obrtlíku a svižně odkráčela směrem k hradu.
Všichni muži za odcházející ženou hleděli. Někteří s neskonalým obdivem a jiní s překvapením. Několik minut vládlo ticho, které přerušil jeden z Willových přátel.
"Teda ohánět se mečem umí opravdu skvěle," prohlásil Braien uznale a mrknul na Williama, jenž dosud nehybně a beze slova setrvával na místě. "Jak se zdá, tak zřejmě líbá se stejně odzbrojující silou, s jakou se bije, že Wille?" zeptal se Braien.
Ale Will mu na jeho otázku neodpověděl.
"Slyšíš co říkám?" a šťouchnul Braien šlechtice do boku.
"Ten polibek musel mít pořádnou sílu, když z něho Will oněměl, jen co je pravda," poznamenal posměšně Jeffry.
"Ona mě políbila," zkonstatoval jako v transu William, aniž by si všímal jejich poznámek.
"Už to tak vypadá, chlapče," přitakal Blue a poplácal mladého přítele po rameni.
"Kruci, kdybych to věděl, tak jsem ji nechal vyhrát a vůbec bych té prohry nelitoval."
Blue se pousmál. "Věř mi, příteli, že kdyby zvítězila, tak by ses žádného polibku nedočkal. Vybrala by si jako výhru něco úplně jiného."
"Vážně si to myslíš, Blue?"
Jižan souhlasně přikývnul. "I když říkala, že si vybírá pouze svou výhru, byla to pro tebe odměna za upřímnost."
"Takže chceš říci, že kdybych nepřiznal barvu, nic by se nestalo? Žádný polibek?"
"Přesně." Kývnul hlavou snědý muž.
"Zvítězit neznamená vyhrát. Vítěz může být poraženým a poražený vítězem. Záleží jen na okolnostech." Pronesl nahlas William.
"O čem to mluvíš?" zeptal se nechápavě Dirk.
"Mně je to jasné. Tohle není z tvé hlavy, Wille," pronesl vědoucně Blue. "Kdo ti to řekl?" zeptal se zvědavě.
"Ona, včera v noci."
"Chytrá žena, jen co je pravda."
"Jo, to je. Dala mi to opět jasně najevo. Proč se v ní nevyznám?" zeptal se lehce podrážděně Will.
"Jsi chlap," prohodil Blue.
"Díky za vysvětlení toho, že nejsem holka jsem si všimnul už když jsem byl malý." Odsekl sarkasticky.
"Myslím, že Blue tím chtěl říct, že nikdo z nás ženám nerozumí, jsou prostě jiné než my," zastal se jižana Braien.
"Vím, co tím myslel, Braiene, nejsem pitomec." Obořil se na přítele William. "Jen mě štve, že nikdy netuším, s čím ta ženská příště vyrukuje."
"Spíš bych řekl, že tě vytáčí to, že jsi jí ten polibek nedal ty a že je to jediná ženská, která ti nepadla k nohám hned, jakmile tě poprvé uviděla." Zhodnotil situaci Jeffry.
"Jdi k čertu s tou svou dedukcí, Jeffry. Nejsem na to zvědavý. Nemám zapotřebí poslouchat tvý pitomý poznámky." Rozčiloval se Will.
"Ale no tak, chlapi, přece se nebudete hádat kvůli takové banalitě," pronesl smířlivě Dirk. "Chtěl si od ní polibek, Williame? Chtěl. Taky si ho dostal, i když jinak, než sis zřejmě plánoval. Takže se uklidni a nerozčiluj se," dodal k tomu moudře ten nejmladší z nich.
"Dirk, má pravdu," přitakal Blue.
"Hele, přátelé, co kdybychom to nechali a probrali to v pohodě dnes večír v nálevně u pěkně vychlazeného zlatavého moku. Já vás zvu." Navrhnul Braien.
"Jo, jasně, to je skvělý nápad." Souhlasili s návrhem ostatní, jen Blue nic neříkal, pouze pokýval hlavou.
Na tento díl navazuje, i když ne úplně, můj již před časem publikovaný příběh (kontrétně 06.05.2007) – Blue a Helionova kněžka.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
94.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 6 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 14 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
Dita Mocků
|
|
| (21.5.2012, 13:44) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
