» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Charakter člověka je jeho osudem."

Hérakleitos

počet přístupů: 2139829

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28984 příspěvků, 4549 autorů a 303367 komentářů :: on-line: 17 ::

:: DŮM III. díl ::

OH	publikováno: 06.10.2007, 22:20

V záplavě TV seriálů jsem se pokusil také o část jednoho, jak si představuji obyčejný život.


	Libor Běhounek se spokojeně zazubil na králíky v králíkárně, dusali sem a tam, jako by mu chtěli dát najevo, jak jsou spokojení a jakou mají radost ze života. "Ták to vám musí pro dněšek stačit kluci jedny ušatý," řekl si pro sebe s pohledem na trávu v kotcích a zavřel vrátka. Letošní mor mu "kluci" přečkali "bez ztrát na životech", jak se hrdě vychloubal doma i v servisu,kde pracoval. Vzal kosu a koš na trávu a narovnal je podél zdi za králíkárnu. "Hele ty indiáne, ne abys na tu kosu vlítnul!", houkl na syna, který mu postával při každém krmení za zády. "Mamina by mi uthla hlavu!" "Tatí to bych už jim moh taky dávat trávu co natrhám néé?", otec poplácal syna po zádech, "Filípku, kdyby nic, tak králíky máš po mně v krvi...". Filip potěšený otcovým zájmem, ještě něco chtěl říct, ale otec se mu ztratil v domě. Procházeje bytem, pohladil ženu bezeslova po zadečku, sebral ze stolu noviny, z lednice si vzal studené pivo a usadil se na židli v kuchyni. I přes moderní zařízení celého bytu, kdykoliv přišel Libor Běhounek dovnitř, ani nemusel nic říkat a už zavládla atmosféra letního prosluněného odpoledne na vsi. Marie, která byla na podobné pocity citlivá, nikdy zcela jasně nepochopila co to z něho vyzařuje. Měla pocit, že jakmile přijde její muž domů, ona se začne koupat ve slunečním svitu a to i přesto že z práce byl cítit olejem a šmírem. Ale jakmile odešel, byl to už jen obyčejný byt a ona se v něm snažila ztracenou pohodu navodit neustálým úklízením. "Maruš, já pokaždý jak přijdu z práce, tak se leknu, že jsem v nějakým tom disajnérským magazínu nebo kde, ty tady z toho za těch pár minut, co seš doma uděláš...", ale ve skutečnosti byl rád že je v domě pořádek. Nalil si pivo do sklenice, rozevřel noviny a okolní svět pro něho přestal existovat. Libor Běhounek pocházel z vesnice, byl vyučený automechanik a Marie byla jeho druhá žena. Někdy měl pocit, že si s ní neví trochu rady, její občasné podivné nálady většinou nebyl schopen pochopit. Nevěděl jestli jí má dát na zadek, nebo ji pomilovat, ale nakonec se vždy k jednomu přiklonil a situaci, jak si myslel, vyřešil. Ve srovnání s jeho první ženou, která mu nebyla schopna porodit syna, však téměř o deset let mladší Marie splnovala všechny jeho představy a žádosti. Nikdy v sobě vesničana nepopíral a Marie mu se smíchem říkala: "Kdyby jsme bydleli na Václavském náměstí, tak si opřeš tu svou králíkárnu o tu Václavovu kobylu a vezmeš kosu a na zeleným pruhu dálnice..." Ale to už většinou dostávala od Libora na zadek, "Na prdelce ti udělám zelený pruhy, A ŠIRŠÍ NEŽ NA DÁLNICI !!" Jako automechanik byl zručný a vydělal si slušné peníze, které mu stačily na pohodlný život s rodinou v podnájmu, ale nikdy se docela nesmířil, že je to jejich konečný stav. V hloubi srdce stále toužil po svém domu někde na vsi, kde by mu nikdo nediktoval mytí schodů a kde by mu nikdo, když přijde "trošku lízlej", neříkal at tolik nekřičí. "HÉÉÉJ FAJFKOVI POJDTE NA PANÁKA,ZVU VÁS!!!", se občas ozývalo Fajklovým z pod nohou, většinou zakončené vrzáním postele se sotva znatelnými výkřiky Marie a následným chrápáním. "Paní Fajklová on zase Libor trochu popil a dělal moc rámus? Já na něj vždycky at je potichu, ale to víte..." Omlouvala se pak Marie, jakmile viděla domácí na zahradě u jejích růží. Jana Fajklová usedla na židli v kuchyni a podívala se na Honzu přes stůl. Byla vyčerpaná. Celé dopoledne běhala po obchodu tam a zpátky s botami, které si, jak měla pocit, stejně nakonec nikdo nekoupí. To, že dělá práci, která k ničemu nevede, byl její častý pocit at dělala cokoliv. Když přišla z práce, uvařila oběd a protože se nechtěla vidět s mužem, odešla do prádelny prát. Poslední dobou byla prádelna už jediné místo, kde měla opravdu ode všech klid. Když prádlo naházela do pračky a spustila program, neměla v prádelně ve skutečnosti už co dělat. Ale představa, že se podívá na Honzu, jak sedí u stolu a pije a kouří, ji posadila na malé sedátko naproti pračce, kde svěsila ramena a začala zhluboka dýchat. "Horší představu ani neznám. Jedině, že by Běhounek nechal otevřenu králíkárnu a ty potvory mi běželi všechny dohromady sežrat a rozdupat rúže". Dělala tyhle práce již tisíckrát, ale poslední dobou ji vše unavovalo víc než dřív. Podívala se na malé okénko do ulice, kde svítilo slunce a zelenaly se stromy. "A to jsem občas ještě stíhala nějakého toho milence"řekla si. Myšlenky se jí stočily k vředu na čípku, "Jo Zdenka na to dojela a je to čím dál častější a jsou to všechno ještě mladý ženský". Představa chemoterapií jí zvedla ze židličky, prádlo z minula dala do lavoru a šla žehlit na zahradu. Jakmile jí po otevření dveří oslnilo slunce, na okamžik se zastavila a přivřela oči do toho oslepujícího žáru. Hlavou jí probleskly vzpomínky na dětství a letní prázdniny u vody, ale tak krátce, že si je sotva uvědomila. Jenom zkoukla záhon s růžemi pro kontrolu a začala žehlit. "Jestli to bude s Danou takhle pokračovat ještě rok, bude mít po městě pověst kurvy a nikdo si jí už nevezme, ani ten Aleš na ni nebude čekat věčně, máma ho tlačí..." Při žehlení si vždy "sumírovala famílii," jak to pro sebe nazývala. "Jarmila má sice ještě čas, ale na jakou školu ji dát..žádnej ajnštajn ona není, ale to u nás v rodině nebyl nikdy nikdo. Já chápu, že ten Aleš je na Danu takovej maminkovatej, ale o ženu by se postaral a je na něj spolehnutí a co víc by ženská od chlapa měla chtít...". A nevěděla ani ona, ani Dana, ani nikdo jiný, že jakmile přijde Aleš domů, zavře se ve svém pokoji kde ze sebe shodí masku veselého a úspěšného mladého muže. Zapne si počítač s hrou pro děti, kde lze toho druhého zabít ne jednou, ale lze toho samého zabíjet třeba hodinu a neustále. Nevěděl nikdo, že se mu z úst derou vzlyky ponížení, které on sám nechápe. Vzpomněla si na Honzu, který jen sedí a pije a kouří, "Von mi už k ničemu není, kdyby nebyl, já bych to jen poznala, že bych neměla ty jeho podělaný trenky v prádle. Jinak ne, co on má v tý palici nechápu, jen noviny a večer karty u piva v tom jeho pajzlu Na rohu...Strejci co klábosej o nesmyslech a nalejvaj se přitom". Rezignovaně přemýšlela o jejich manželství,"Už to nestojí za nic, jak tohle půjde dál..., mi se snad začínáme nenávidět..., radši o něčem jiném, tohle co je mezi náma už dávno nemá řešení". Mrkla na záhon růží, "Maruška Běhounková, i když o růžích neví nic a kámošky z nás nebudou, alespon ukáže zájem, příjde a že jsou krásný, i když na ně kouká jak tele na nový vrata. Jak jsem jí dala loni tu odnož mé zlaté, samozřejmě že se jí nechytla,bála se mi to pak říct... Vona to taky nemá s tím Běhounkem jednoduchý...I když chlap on teda je." Tělem jí projel příjemný pocit při vzpomínce, jak jí plácl na schodech po zadku, "Paní domácí, vy jste nej..," a zase zmizel.Chvíli si hrála s představou, jaké by to s ním bylo, ale starosti jako obvykle zvítězily a ona začala řešit jak je to s Danou a jejími drogami. Že se ve FairPlayi berou, bylo všem známé a pověsti o tamnějších narkomanech byly slyšet všude... "Přece bože není tak pitomá, aby takový svinctva zkusila!" Vzpomněla si na rozhovor v práci, že stačí zkusit jednou a člověk je navždy ztracen. "Potom kradou i doma, holky šlapou, aby na ty dávky prej mněli." Polilo jí horko, že by takhle skončila Dana. "A ten blbec, at mu říkám cokoliv, jeho to doprdele snad nezajímá, jeho dcera!" Ustala v žehlení, do očí jí vyhrkli slzy, "Vždyť já sem na tu rodinu uplně sama!" Potom se bála, že se na ní někdo kouká, jak si tam šeptá něco sama pro sebe a začla opět žehlit. "Člověk se jí zeptá a ona: Copak jsem uplně blbá mami? A pak odejde a nikdo neví kam..., musim na ní tlačit s Alešem, ona se někdy nechá zastrašit a on by jí srovnal, no i když..." Násilím obrátila myšlenky k růžím, ale bylo to jako když padá z okna a přitom si má číst .Stejně všichni si o mně myslí, že jsem do těch růží zamilovaná, ale já je kolikrát nenávidím... Unavuje mně to kolikrát víc než celá práce a rodina dohromady...a současně, já bych za to roští někdy snad dala život. On nikdo nechápe, že chci mít v životě něco mimo ostatní, jen pro sebe, něco krásného!" Když se bavila s ostatními pěstiteli, měla pocit, že se nebaví o tom samém a nedovedla to nikomu vysvětlit...


celkové hodnocení autora: 98.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 4		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 9		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Šíma	07.10.2007, 15:12:22

Pokud chceš znát můj názor, raději si počtu ve Tvém seriálu, než koukat na ty televizní... (ale jinak jsem nic neřekl)! ;-))) Jazyk máš docela dobře lidový (nespisovný), děj není nezajímavý, občas jsem se i zasmál! Co mě trochu přibrzdilo ve čtení? No, snad jen podivný chaos v interpunkci a označení přímé řeči... "Jak už napsal Pavel, ukončení věty v přímé řeči je nutno dáti před uvozovkami na jejím konci, asi takto." -> "Nebo takto..." -> "Nebo tak," napsal šíma. -> "Nakonec, není to šímovi jedno?" -> "Avšak šíma se nechce v žádném případě vytahovat, to ne!" -> "Jeden by nevěřil, kolik chyb je šíma schopný nasekat, když má svůj den..." A nyní to nejhlavnější! No, ano, dal jsem za Jedna! :-D


ze dne 07.10.2007, 17:30:59
OH: Díky moc Šímo, přímá řeč-já jako vypravěč se nechci dát vtáhnout emocemi do děje a psát o všem v klidu a spisovně, jenže to vždy nejde a pak mi to tam zas překáží, nevim...Jinak můj pravopis, no comment..., to je boj bez konce. Ještě jednou díky.

Pavel D. F.	06.10.2007, 22:19:25

Děj se odehrává především v myšlenkách postav, možná by neškodila nějaká živější scéna, dialog, něco takového, co obvykle v seriálech bývá – i když na druhou stranu, právě absence myšlenky většinou seriál zabíjí, v tomhle je tato novela rozhodně lepší. Doporučuji podívat se do nějaké knížky na způsob psaní interpunkce v přímé řeči (například čárky), píše se dovnitř před koncovou uvozovku. Ptal ses na podmět a přísudek a jejich shodu. Tak například ve větě „ty potvory mi běželi všechny“ je „potvory“ podmět a „běželi“ přísudek. A zde ve shodě s rodem podmětu (ženský) má být správně „běžely“. Měkké i na konci přísudku v minulém čase se píše pouze v případě, že je podmět mužského rodu a ještě navíc životného (muži, psi…) nebo když je podmět (uvedený nebo skrytý) „oni všichni“ („my všichni“). K zájmenu „ona“: ve 2. (koho/čeho), 3. (komu/čemu), 6. (kom/čem) a 7. pádě (kým/čím) se píše dlouhý tvar, tedy „jí“ nebo „ní“. Ve čtvrtém pádě (koho/co) se použije tvar kratší „ji“ nebo „ni“. Příklad: „Hlavou jí probleskly vzpomínky“ ale „Jakmile ji po otevření dveří oslnilo slunce“. „My“ ve smyslu první osoby množného čísla se píše s tvrdým y. „Měli“ od slova „mít“ se píše bez n po m. Kromě toho občas chyběla nějaká čárka, ale celkově se mi zdá, že od posledně bylo chyb podstatně méně.


ze dne 07.10.2007, 9:16:49
OH: Díky moc za rady o pravopisu Pavle. Já to napsal o prázdninách, teď už píšu něco jiného, snad pravop. lepšího. Stále jsem psal takové klipové vhledy, texty na půl stránky pozn. bloku a tady jsem se chtěl rozepsat, doslova rozkecat. Ještě jednou díky.