|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28984 příspěvků, 4549 autorů a 303367 komentářů :: on-line: 15 ::
|
 |
|
:: Potíže s holubem ::
 Šíma |
publikováno: 30.09.2007, 23:40
|
| Původně byl tento příspěvek jen povídkou do „rychlovky“, ale to by nebyl šíma, aby jej neupravil a nepublikoval! Není libo trochu absurdity? ;-) |
| |
|
|
Pan Vilejš a pan Skradibrk seděli za malým kulatým stolkem v zahrádce jisté kavárny, která se nacházela v jejich malém rodném městě, jehož umístění není předmětem tohoto příběhu. Bylo dopoledne a vypadalo to na další chladný den, přestože bylo nebe bez mráčku a slunce svítilo o sto šest! Oba pánové popíjeli ze svých hrnečků horké kakao a dívali se na rušný pouliční shon. Odněkud přišel číšník v bílém saku a roztáhl nad jejich hlavami slunečník, který přinesl v podpaží.
„Nač to?“ zeptal se jej pan Vilejš. „Trochu sluníčka přece nezaškodí a stejně je zima jako v psinci!“
„Nařízení šéfa!“ pokrčil muž rameny. „Alespoň vám nebudou srát holubi na stůl a do případného jídla a pití!“
„To máte pravdu,“ souhlasil pan Skradibrk a významně pokýval hlavou. „Holubi jsou metlou lidstva!“
„Ale, kde že!“ bránil je pan Vilejš. „Pečená holoubátka jsou přeci vyhlášenou specialitou...“
„Budete si ještě něco přát?“ zeptal se jich vrchní a zůstal na okamžik stát vedle stolku s oběma sedícími muži. „Ještě jednou totéž, jako obvykle?“
„Ano, prosím!“ souhlasil pan Vilejš. „Jako obvykle...“
„Hned budu zpět,“ pousmál se obsluhující muž a rukou si přejel po rameni. Nějaký nepořádný a darebný holub mu poslal na rameno obsah svých střev. „Kruci...“
„Pardon?“ otočil se k němu pan Skradibrk. „Holub? Posral vám sako? To je ale svině! V tom s vámi musím souhlasit, holubi jsou, jen a pouze, k vzteku!“
Muž s podělaným sakem zmizel uvnitř kavárny a oba postarší pánové se znovu ponořili do tichého srkání stydnoucího kakaa. Odněkud přiletěl vypasený holub a usadil se na okraji stolku, stojícího napravo od obou mužů. Židličky z umělé hmoty byly opřené o kulatý stolek a místo pro deštník bylo v jeho středu prázdné. Holub je chvíli okukoval a pochodoval po ubrusu sem a tam. Tiše vrkal, než se odvážil přisednout k oběma mužům. Bez vyzvání si zabral jednu z prázdných židliček a tiše si oba muže přeměřoval.
„Co na tom kakau vidíte?“ zeptal se jich. V tu chvíli oběma mužům spadla dolní čelist a nebýt faktu, že jim držela na svalech, šlachách a kůži, hledali by je kdesi na zemi, pokryté kočičími hlavami. „Co tak čumíte? Ještě jste neviděli holuba?“
„Holuba ano,“ vzpamatoval se pan Vilejš. „Ale ne holuba, který by mluvil...“
„To je toho!“ poposedl si holub a otočil hlavou k panu Skradibrkovi. „Co proti nám máte?“
„Já?“ zamyslel se. „Dohromady nic, ale děláte po městě děsný brajgl...“
„Hm, jako bych nevěděl, že když vás není vidět, také serete v parku pod keře a stromy... Jediný rozdíl mezi námi je ten, že si nemusíme utírat zadek...“ řekl mu holub uraženě. „Co to pijete?“
„Horké kakao!“ řekl mu pan Vilejš. „Ještě jsi nepil kakao?“
„Spíš je to horká čokoláda!“ opravil jej pan Skradibrk. „Ale ono to vyjde na stejno...“
„Ani ne...“ pokýval holub hlavou. "Vlastně jednou v Mexiku..."
Kolem kavárny prošel jeden manželský pár a oba se dívali podezřele na naše muže sedící u stolku a povídající si s tlustým holubem. Na chvíli se smáli a něco si říkali do ucha, aby pak zmizeli kdesi dál v úzké ulici. Za chvíli po stejné ulici přejela malá dodávka, zřejmě vezla nějaké zboží pro jeden z nedalekých obchodů. Normální doprava sem nesměla a mnohé ulice této čtvrti byly určeny jen pro chodce a poletující holuby. Ale kdo by tušil, že dovedou také mluvit?
„Nedivím se, vy holubi máte zřejmě jiné chutě!“ souhlasil pan Vilejš a dál srkal své kakao. "V Mexiku?"
„Proč by ne?“ řekl jim holub. "Z čeho to u vás děláte?"
„Z kakaa a horké vody, popřípadě mléka a cukru!“ odpověděl mu pan Vilejš a pohlédl na svého kolegu. „Už jste to někdy viděl, aby holubi mluvili?“
„Ještě ne, kdoví, co nám do toho namíchali...“ zamračil se pan Skradibrk. „Třeba se nám to všechno jenom zdá! Ale že by to bylo ze sluníčka?“
„No, to asi ne!“ souhlasil pan Vilejš a naklonil se, aby viděl na oblohu se zubatým slunečním kotoučem. „Úpal to nebude...“
„Já nejsem obyčejný holub!“ řekl jim holub.
„A co jako jsi?“ zamračil se pan Skradibrk ještě více. „Jsi naše osobní halucinace?“
„O čokoládě jsem už slyšel, ale ještě jsem neměl tu čest ochutnat vaši variantu! Opravdu nejsem holub, ani nejsem z vašeho světa!“ řekl jim holub a na okamžik se zamyslel. „Jestli chcete, můžu být i něčím jiným...“
„Třeba?“ zeptal se jej pan Vilejš a nervózně si poposedl. Přemýšlel, zda-li není zralý na pobyt v ústavu pro duševně choré. Pan Skradibrk byl patrně téhož názoru, soudě podle jeho výrazu ve tváři. Slunce na okamžik zakryl mrak a namísto holuba seděla za stolem malá copatá holčička, které chyběly dva přední zuby v horní řadě.
„To už je lepší!“ řekl jí pan Vilejš a už vůbec neuvažoval o tom, jak je to vůbec možné, aby se z holuba stala malá dívka, ne-li ještě dítě, kterému vypadávají mléčné zuby.
„Neudělal jsi ze sebe moc mladou dívku?“ zeptal se jej pan Skradibrk.
„No, když se na vás oba tak dívám, kdybych se proměnila v děvu plnou krve a mléka, asi bych vám svou přítomností přivodila přinejmenším srdeční slabost, raději zůstanu malým děvčátkem!“ řeklo dítě a zamyslelo se. „Mohla bych dostat také tu horkou čokoládu?“
„To je vaše neteř?“ zazubil se vrchní na dívku, když znovu přišel se svým tácem a novými hrníčky, ze kterých se kouřilo a vůně horké čokolády se rozplývala všude kolem.
„Asi ano!“ řekl pan Vilejš. „Vlastně ano!“
„Nemám jí přinést také horkou čokoládu a něco na zub? Co takhle nějaký zákusek, děvenko?“ zeptal se dívenky a divoce se na ni zašklebil. Oba muži sedící vedle holuba proměněného v malou dívku se zatvářili poněkud nechápavě, ne-li zděšeně. Copak je z toho vrchního pedofil? Ptali se v duchu.
„Čokoláda bude stačit!“ řekla holčička a hezky se na vrchního zazubila. „Prosím...“
„Není on nějak divný?“ zeptal se pan Skradibrk svého přítele. „Takhle vyvádět jsem jej ještě nezažil!“
„Má sklon ke vroucím citům k mladým slečnám...“ řekla jim holčička. „Až moc veliký!“
„Jak to víš?“ zamyslel se pan Vilejš.
„Četla jsem mu to v jeho mysli!“ pousmála se holčina a upravila si svou krátkou sukénku na neduživých nožkách. „Ale nemůže za to...“
„Já bych ho vyléčil...“ zamračil se pan Skradibrk.
„Myslím, že ne!“ zavrtělo děvče hlavou. „Ale u nás by to šlo!“
„Kde u vás?“ vyzvídal pan Vilejš a dal se do pití nové várky horké čokolády. „Nechceš můj hrníček?“
„Ne, děkuji!“ špitlo dítě. „Počkám na toho pána v bílém...“
„Odkud jsi?“ zeptal se jí pan Vilejš.
„Nejsem odsud!“ řekla jim mladá dívenka. „Nejsem ze Země!“
„To jako odtamtud?“ zděsil se pan Skradibrk a ukázal na nebe nad hlavou. „Z jiného světa?“
„Ne, nejsem z druhé strany, jak tomu říkáte!“ řekla mu dívka a zamyslela se.
„Tady to je!“ přiřítil se vrchní s červenýma ušima a položil před dívku její hrnek s horkou čokoládou a talířek s rakvičkou. „Dobrou chuť!“
„Díky!“ pousmála se dívenka a muž v bílém saku s hořícími slechy zmizel uvnitř cukrárny.
„Měl by se léčit!“ řekli tři svorně a začali se smát.
„Můžeš být čímkoliv chceš?“ zamyslel se pan Vilejš.
„Jen živými tvory, neumím se proměnit v neživou věc...“ pokrčila dívka útlými rameny. „Ale tahle podoba se mi líbí, proto zůstanu tím, čím jsem... Když nastane ten správný čas, stanu se znovu holubem a odletím pryč!“
„Zajímavé...“ řekl pan Skradibrk. „Tohle nám nikdo neuvěří!“
„To určitě ne!“ souhlasila dívenka. „Stejně to všechno zapomenete, když odejdu...“
„Chutná ti ta čokoláda?“ zeptal se jí pan Skradibrk.
„Je to dobré, ale víc mi chutná ta Mexická, ve které je také to koření... Paprika? Nebo jak se to jmenuje! Tohle je jen slabá napodobenina...“ zamračila se.
„Proč jsi tady?“ zeptal se jí pan Vilejš.
„Jen tak, prostě tady jsem a hotovo!“ řeklo mu děvčátko. „Proč jste tady vy dva? Nemyslím, tady u kavárny, ale všeobecně...“
„To je fakt...“ souhlasil pan Vilejš. „Prostě tady jsme a basta!“
„Nejste tady jen tak pro nic za nic!“ řekla jim malá dívka. „Všechno má svůj řád a svůj účel!“
„To jako co?“ zeptal se jí pan Skradibrk. „Jak tomu máme rozumět? Jsi anděl? Poslal tě sem Bůh, nebo co?“
„Ne, to by bylo moc zjednodušené!“ usmála se dívka a ukázala oběma mužům své mléčné zoubky. „Tak to není! Nejsem anděl a nepřišla jsem z Nebe!“
„Aha!“ kývl hlavou pan Vilejš, ale podle jeho výrazu tváře ničemu nerozuměl. „Takže co?“
„Jsem z jiné dimenze!“ řekla dívka. „Nebudu vás tím zatěžovat, ale prostor ve kterém všichni žijeme, je tak veliký, že pokud by jej vyplnil pouze jeden Vesmír, byla by to škoda...“
„Nevyužité místo?“ přerušil ji pan Skradibrk. „Takže existuje vedle sebe více Vesmírů?“
„No, dalo by se to tak říci...“ zamyslelo se děvčátko a na okamžik se zamračilo.
„Co se stalo?“ zeptal se jí pan Vilejš.
„Nevím, jak bych vám to vysvětlila!“ řekla dívenka a položila své malé zaťaté pěstičky na bílý ubrus, který vlastně už ani nebyl bílý, ale měl nevýraznou našedlou barvu. „Možná byste mě vůbec nepochopili... Existuje spousta Vesmírů, které jsou do sebe naskládané jako kostky!“
„Matrjoška!“ vmísil se do její řečí pan Vilejš. Snad na ní chtěl udělat dojem a vytáhnout se nad svým přítelem. „Jako ta ruská hračka, Bábuška, která má v sobě stále menší a menší napodobeniny!“
„No, něco takového bychom snad mohli použít...“ popotáhla dívka nosem. „Možná... Každopádně jsou jednotlivé Vesmíry tak veliké a rozlehlé, že nelze s určitostí říci, kde jsou jejich hranice, protože se stále rozšiřují...“
„A co když dojde místo?“ zeptal se jí pan Skradibrk. „Co se stane pak?“
„To nevím,“ řekla mu dívka po pravdě a plácla se do hřbetu pravé ruky, kam jí před chvíli kousl komár, nebo moucha. Útočník se nedal identifikovat, protože z něj zbyl jen krvavý flek na její malé ručce. „Dobře mu tak!“
„Obtížný hmyz...“ zachmuřil se pan Vilejš. „Cos měla na mysli, když jsi říkala o tom, že ani naše životy zde nejsou zbytečné a že tu nežijeme jen tak?“
„Asi vám nemá cenu vykládat nic o kvantové fyzice, teorii relativity, paradoxu proměn času, zákonu příčiny a následku a podobných věcech...“ povzdechla si dívenka. „Vás vážně neděsí, že jsem jednou holubem a pak zase malou dívkou?“
„Ani ne!“ řekli ji oba naráz.
„Budu už muset jít!“ řeklo jim děvčátko a pohlédlo na oblohu. „Čekají na mě...“
„Tak to bys je neměla nechat čekat!“ souhlasil pan Vilejš. „Budou se zlobit...“
„Zlobit?“ usmála se dívka. „Ne, ne, já jsem jejich šéf... Prostě jsem se zase zakecala!“
„Takže jsi něco jako Bůh?“ vyděsil se pan Vilejš.
„Ale kdeže!“ usmála se dívka. „Nejsem, abych řekla pravdu, jistá síla, která řídí celý váš Vesmír existuje, ale rozhodně bych netvrdila, že je jí právě Bůh, o kterém jste mi před chvílí řekli...“
„Takže existuje, nebo neexistuje?“ zeptal se jí znovu pan Vilejš. „Nakonec, je to jedno...“
„Jo, jo,“ souhlasila dívka. „No nic, budu muset jít... Dopiju to a půjdu!“
„Tak brzo?“ zeptal se jí pan Skradibrk. „Nedáš si ještě? Máme tolik otázek...“
„Ne, mi to vážně bez toho chilli nějak nechutná!“ usmála se dívka smutně. „Tak se tu mějte a dávejte na sebe pozor!“
A děvčátko se na oba muže hezky usmálo až je to pohladilo na srdíčku a proměnilo se znovu v onoho holuba. Oba muži se usmáli na něj a holub odletěl bůhví kam. Za chvíli se k nim přidal i vrchní a pohlédl na oba muže.
„Už odešla?“ zeptal se jich.
„Odešla,“ souhlasil pan Vilejš. „Dáme si to ještě jednou...“
„Zajisté!“ řekl jim a tiše odešel. „Škoda!“
„Je divnej!“ souhlasil pan Skradibrk. „Ale toho holuba nechápu, vlastně tu dívku...“
„Kdoví, odkud vlastně byla!“ řekl pan Vilejš smutně. „Ale nakonec je to vlastně jedno!“
„Třeba to byl anděl!“ řekl pan Skradibrk. „Třeba nám přišel říci, že brzy umřeme!“
„Nejspíš!“ zabručel pan Vilejš. „Stejně mě to tu už tak nějak nebaví! Ale zajímalo by mě, jak to tam na té druhé straně vypadá!“
„Jo,“ přikývl pan Skradibrk. „Jestli tam také mají tak dobrou čokoládu?“
„Už zase!“ uslyšeli oba muži naštvaný hlas pana vrchního, nejspíše jej znovu pokálel nějaký ten holub a oba muži se znovu od srdce zasmáli...
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.2 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 10 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.1 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 23 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 50 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
Dita Mocků
|
|
| (21.5.2012, 13:44) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
