obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Když chce osud někoho zničit, udělá z něho hlupáka."
Publilius Syrus
obr
obr počet přístupů: 2915289 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39391 příspěvků, 5727 autorů a 389816 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Potíže s holubem ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Povídky z okurkové lahve
 redaktor Šíma publikováno: 30.09.2007, 23:40  
Původně byl tento příspěvek jen povídkou do „rychlovky“, ale to by nebyl šíma, aby jej neupravil a nepublikoval! Není libo trochu absurdity? ;-)
 

Pan Vilejš a pan Skradibrk seděli za malým kulatým stolkem v zahrádce jisté kavárny, která se nacházela v jejich malém rodném městě, jehož umístění není předmětem tohoto příběhu. Bylo dopoledne a vypadalo to na další chladný den, přestože bylo nebe bez mráčku a slunce svítilo o sto šest! Oba pánové popíjeli ze svých hrnečků horké kakao a dívali se na rušný pouliční shon. Odněkud přišel číšník v bílém saku a roztáhl nad jejich hlavami slunečník, který přinesl v podpaží.

„Nač to?“ zeptal se jej pan Vilejš. „Trochu sluníčka přece nezaškodí a stejně je zima jako v psinci!“

„Nařízení šéfa!“ pokrčil muž rameny. „Alespoň vám nebudou srát holubi na stůl a do případného jídla a pití!“

„To máte pravdu,“ souhlasil pan Skradibrk a významně pokýval hlavou. „Holubi jsou metlou lidstva!“

„Ale, kde že!“ bránil je pan Vilejš. „Pečená holoubátka jsou přeci vyhlášenou specialitou...“

„Budete si ještě něco přát?“ zeptal se jich vrchní a zůstal na okamžik stát vedle stolku s oběma sedícími muži. „Ještě jednou totéž, jako obvykle?“

„Ano, prosím!“ souhlasil pan Vilejš. „Jako obvykle...“

„Hned budu zpět,“ pousmál se obsluhující muž a rukou si přejel po rameni. Nějaký nepořádný a darebný holub mu poslal na rameno obsah svých střev. „Kruci...“

„Pardon?“ otočil se k němu pan Skradibrk. „Holub? Posral vám sako? To je ale svině! V tom s vámi musím souhlasit, holubi jsou, jen a pouze, k vzteku!“

Muž s podělaným sakem zmizel uvnitř kavárny a oba postarší pánové se znovu ponořili do tichého srkání stydnoucího kakaa. Odněkud přiletěl vypasený holub a usadil se na okraji stolku, stojícího napravo od obou mužů. Židličky z umělé hmoty byly opřené o kulatý stolek a místo pro deštník bylo v jeho středu prázdné. Holub je chvíli okukoval a pochodoval po ubrusu sem a tam. Tiše vrkal, než se odvážil přisednout k oběma mužům. Bez vyzvání si zabral jednu z prázdných židliček a tiše si oba muže přeměřoval.

„Co na tom kakau vidíte?“ zeptal se jich. V tu chvíli oběma mužům spadla dolní čelist a nebýt faktu, že jim držela na svalech, šlachách a kůži, hledali by je kdesi na zemi, pokryté kočičími hlavami. „Co tak čumíte? Ještě jste neviděli holuba?“

„Holuba ano,“ vzpamatoval se pan Vilejš. „Ale ne holuba, který by mluvil...“

„To je toho!“ poposedl si holub a otočil hlavou k panu Skradibrkovi. „Co proti nám máte?“

„Já?“ zamyslel se. „Dohromady nic, ale děláte po městě děsný brajgl...“

„Hm, jako bych nevěděl, že když vás není vidět, také serete v parku pod keře a stromy... Jediný rozdíl mezi námi je ten, že si nemusíme utírat zadek...“ řekl mu holub uraženě. „Co to pijete?“

„Horké kakao!“ řekl mu pan Vilejš. „Ještě jsi nepil kakao?“

„Spíš je to horká čokoláda!“ opravil jej pan Skradibrk. „Ale ono to vyjde na stejno...“

„Ani ne...“ pokýval holub hlavou. "Vlastně jednou v Mexiku..."

Kolem kavárny prošel jeden manželský pár a oba se dívali podezřele na naše muže sedící u stolku a povídající si s tlustým holubem. Na chvíli se smáli a něco si říkali do ucha, aby pak zmizeli kdesi dál v úzké ulici. Za chvíli po stejné ulici přejela malá dodávka, zřejmě vezla nějaké zboží pro jeden z nedalekých obchodů. Normální doprava sem nesměla a mnohé ulice této čtvrti byly určeny jen pro chodce a poletující holuby. Ale kdo by tušil, že dovedou také mluvit?

„Nedivím se, vy holubi máte zřejmě jiné chutě!“ souhlasil pan Vilejš a dál srkal své kakao. "V Mexiku?"

„Proč by ne?“ řekl jim holub. "Z čeho to u vás děláte?"

„Z kakaa a horké vody, popřípadě mléka a cukru!“ odpověděl mu pan Vilejš a pohlédl na svého kolegu. „Už jste to někdy viděl, aby holubi mluvili?“

„Ještě ne, kdoví, co nám do toho namíchali...“ zamračil se pan Skradibrk. „Třeba se nám to všechno jenom zdá! Ale že by to bylo ze sluníčka?“

„No, to asi ne!“ souhlasil pan Vilejš a naklonil se, aby viděl na oblohu se zubatým slunečním kotoučem. „Úpal to nebude...“

„Já nejsem obyčejný holub!“ řekl jim holub.

„A co jako jsi?“ zamračil se pan Skradibrk ještě více. „Jsi naše osobní halucinace?“

„O čokoládě jsem už slyšel, ale ještě jsem neměl tu čest ochutnat vaši variantu! Opravdu nejsem holub, ani nejsem z vašeho světa!“ řekl jim holub a na okamžik se zamyslel. „Jestli chcete, můžu být i něčím jiným...“

„Třeba?“ zeptal se jej pan Vilejš a nervózně si poposedl. Přemýšlel, zda-li není zralý na pobyt v ústavu pro duševně choré. Pan Skradibrk byl patrně téhož názoru, soudě podle jeho výrazu ve tváři. Slunce na okamžik zakryl mrak a namísto holuba seděla za stolem malá copatá holčička, které chyběly dva přední zuby v horní řadě.

„To už je lepší!“ řekl jí pan Vilejš a už vůbec neuvažoval o tom, jak je to vůbec možné, aby se z holuba stala malá dívka, ne-li ještě dítě, kterému vypadávají mléčné zuby.

„Neudělal jsi ze sebe moc mladou dívku?“ zeptal se jej pan Skradibrk.

„No, když se na vás oba tak dívám, kdybych se proměnila v děvu plnou krve a mléka, asi bych vám svou přítomností přivodila přinejmenším srdeční slabost, raději zůstanu malým děvčátkem!“ řeklo dítě a zamyslelo se. „Mohla bych dostat také tu horkou čokoládu?“

„To je vaše neteř?“ zazubil se vrchní na dívku, když znovu přišel se svým tácem a novými hrníčky, ze kterých se kouřilo a vůně horké čokolády se rozplývala všude kolem.

„Asi ano!“ řekl pan Vilejš. „Vlastně ano!“

„Nemám jí přinést také horkou čokoládu a něco na zub? Co takhle nějaký zákusek, děvenko?“ zeptal se dívenky a divoce se na ni zašklebil. Oba muži sedící vedle holuba proměněného v malou dívku se zatvářili poněkud nechápavě, ne-li zděšeně. Copak je z toho vrchního pedofil? Ptali se v duchu.

„Čokoláda bude stačit!“ řekla holčička a hezky se na vrchního zazubila. „Prosím...“

„Není on nějak divný?“ zeptal se pan Skradibrk svého přítele. „Takhle vyvádět jsem jej ještě nezažil!“

„Má sklon ke vroucím citům k mladým slečnám...“ řekla jim holčička. „Až moc veliký!“

„Jak to víš?“ zamyslel se pan Vilejš.

„Četla jsem mu to v jeho mysli!“ pousmála se holčina a upravila si svou krátkou sukénku na neduživých nožkách. „Ale nemůže za to...“

„Já bych ho vyléčil...“ zamračil se pan Skradibrk.

„Myslím, že ne!“ zavrtělo děvče hlavou. „Ale u nás by to šlo!“

„Kde u vás?“ vyzvídal pan Vilejš a dal se do pití nové várky horké čokolády. „Nechceš můj hrníček?“

„Ne, děkuji!“ špitlo dítě. „Počkám na toho pána v bílém...“

„Odkud jsi?“ zeptal se jí pan Vilejš.

„Nejsem odsud!“ řekla jim mladá dívenka. „Nejsem ze Země!“

„To jako odtamtud?“ zděsil se pan Skradibrk a ukázal na nebe nad hlavou. „Z jiného světa?“

„Ne, nejsem z druhé strany, jak tomu říkáte!“ řekla mu dívka a zamyslela se.

„Tady to je!“ přiřítil se vrchní s červenýma ušima a položil před dívku její hrnek s horkou čokoládou a talířek s rakvičkou. „Dobrou chuť!“

„Díky!“ pousmála se dívenka a muž v bílém saku s hořícími slechy zmizel uvnitř cukrárny.

„Měl by se léčit!“ řekli tři svorně a začali se smát.

„Můžeš být čímkoliv chceš?“ zamyslel se pan Vilejš.

„Jen živými tvory, neumím se proměnit v neživou věc...“ pokrčila dívka útlými rameny. „Ale tahle podoba se mi líbí, proto zůstanu tím, čím jsem... Když nastane ten správný čas, stanu se znovu holubem a odletím pryč!“

„Zajímavé...“ řekl pan Skradibrk. „Tohle nám nikdo neuvěří!“

„To určitě ne!“ souhlasila dívenka. „Stejně to všechno zapomenete, když odejdu...“

„Chutná ti ta čokoláda?“ zeptal se jí pan Skradibrk.

„Je to dobré, ale víc mi chutná ta Mexická, ve které je také to koření... Paprika? Nebo jak se to jmenuje! Tohle je jen slabá napodobenina...“ zamračila se.

„Proč jsi tady?“ zeptal se jí pan Vilejš.

„Jen tak, prostě tady jsem a hotovo!“ řeklo mu děvčátko. „Proč jste tady vy dva? Nemyslím, tady u kavárny, ale všeobecně...“

„To je fakt...“ souhlasil pan Vilejš. „Prostě tady jsme a basta!“

„Nejste tady jen tak pro nic za nic!“ řekla jim malá dívka. „Všechno má svůj řád a svůj účel!“

„To jako co?“ zeptal se jí pan Skradibrk. „Jak tomu máme rozumět? Jsi anděl? Poslal tě sem Bůh, nebo co?“

„Ne, to by bylo moc zjednodušené!“ usmála se dívka a ukázala oběma mužům své mléčné zoubky. „Tak to není! Nejsem anděl a nepřišla jsem z Nebe!“

„Aha!“ kývl hlavou pan Vilejš, ale podle jeho výrazu tváře ničemu nerozuměl. „Takže co?“

„Jsem z jiné dimenze!“ řekla dívka. „Nebudu vás tím zatěžovat, ale prostor ve kterém všichni žijeme, je tak veliký, že pokud by jej vyplnil pouze jeden Vesmír, byla by to škoda...“

„Nevyužité místo?“ přerušil ji pan Skradibrk. „Takže existuje vedle sebe více Vesmírů?“

„No, dalo by se to tak říci...“ zamyslelo se děvčátko a na okamžik se zamračilo.

„Co se stalo?“ zeptal se jí pan Vilejš.

„Nevím, jak bych vám to vysvětlila!“ řekla dívenka a položila své malé zaťaté pěstičky na bílý ubrus, který vlastně už ani nebyl bílý, ale měl nevýraznou našedlou barvu. „Možná byste mě vůbec nepochopili... Existuje spousta Vesmírů, které jsou do sebe naskládané jako kostky!“

„Matrjoška!“ vmísil se do její řečí pan Vilejš. Snad na ní chtěl udělat dojem a vytáhnout se nad svým přítelem. „Jako ta ruská hračka, Bábuška, která má v sobě stále menší a menší napodobeniny!“

„No, něco takového bychom snad mohli použít...“ popotáhla dívka nosem. „Možná... Každopádně jsou jednotlivé Vesmíry tak veliké a rozlehlé, že nelze s určitostí říci, kde jsou jejich hranice, protože se stále rozšiřují...“

„A co když dojde místo?“ zeptal se jí pan Skradibrk. „Co se stane pak?“

„To nevím,“ řekla mu dívka po pravdě a plácla se do hřbetu pravé ruky, kam jí před chvíli kousl komár, nebo moucha. Útočník se nedal identifikovat, protože z něj zbyl jen krvavý flek na její malé ručce. „Dobře mu tak!“

„Obtížný hmyz...“ zachmuřil se pan Vilejš. „Cos měla na mysli, když jsi říkala o tom, že ani naše životy zde nejsou zbytečné a že tu nežijeme jen tak?“

„Asi vám nemá cenu vykládat nic o kvantové fyzice, teorii relativity, paradoxu proměn času, zákonu příčiny a následku a podobných věcech...“ povzdechla si dívenka. „Vás vážně neděsí, že jsem jednou holubem a pak zase malou dívkou?“

„Ani ne!“ řekli ji oba naráz.

„Budu už muset jít!“ řeklo jim děvčátko a pohlédlo na oblohu. „Čekají na mě...“

„Tak to bys je neměla nechat čekat!“ souhlasil pan Vilejš. „Budou se zlobit...“

„Zlobit?“ usmála se dívka. „Ne, ne, já jsem jejich šéf... Prostě jsem se zase zakecala!“

„Takže jsi něco jako Bůh?“ vyděsil se pan Vilejš.

„Ale kdeže!“ usmála se dívka. „Nejsem, abych řekla pravdu, jistá síla, která řídí celý váš Vesmír existuje, ale rozhodně bych netvrdila, že je jí právě Bůh, o kterém jste mi před chvílí řekli...“

„Takže existuje, nebo neexistuje?“ zeptal se jí znovu pan Vilejš. „Nakonec, je to jedno...“

„Jo, jo,“ souhlasila dívka. „No nic, budu muset jít... Dopiju to a půjdu!“

„Tak brzo?“ zeptal se jí pan Skradibrk. „Nedáš si ještě? Máme tolik otázek...“

„Ne, mi to vážně bez toho chilli nějak nechutná!“ usmála se dívka smutně. „Tak se tu mějte a dávejte na sebe pozor!“

A děvčátko se na oba muže hezky usmálo až je to pohladilo na srdíčku a proměnilo se znovu v onoho holuba. Oba muži se usmáli na něj a holub odletěl bůhví kam. Za chvíli se k nim přidal i vrchní a pohlédl na oba muže.

„Už odešla?“ zeptal se jich.

„Odešla,“ souhlasil pan Vilejš. „Dáme si to ještě jednou...“

„Zajisté!“ řekl jim a tiše odešel. „Škoda!“

„Je divnej!“ souhlasil pan Skradibrk. „Ale toho holuba nechápu, vlastně tu dívku...“

„Kdoví, odkud vlastně byla!“ řekl pan Vilejš smutně. „Ale nakonec je to vlastně jedno!“

„Třeba to byl anděl!“ řekl pan Skradibrk. „Třeba nám přišel říci, že brzy umřeme!“

„Nejspíš!“ zabručel pan Vilejš. „Stejně mě to tu už tak nějak nebaví! Ale zajímalo by mě, jak to tam na té druhé straně vypadá!“

„Jo,“ přikývl pan Skradibrk. „Jestli tam také mají tak dobrou čokoládu?“

„Už zase!“ uslyšeli oba muži naštvaný hlas pana vrchního, nejspíše jej znovu pokálel nějaký ten holub a oba muži se znovu od srdce zasmáli...


 celkové hodnocení autora: 96.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 11 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.2 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 25 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 51 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Dandy518 01.08.2014, 1:07:37 Odpovědět 
   26. 06. 2014

Tu záhadnou bytost bych chtěl potkat. Proměňovala by se pro mě podle mých představ, ale vnitřně by byla stále stejná.
Když to vezmu kolem a kolem, dialogy dobré, vím, že umíš být lepší, nápad chvalitebný a vtip žádný.
 ze dne 01.08.2014, 15:14:19  
   Šíma: Díky za kritiku.

(pádím k dalšímu textu)
 m2m 26.12.2007, 19:19:19 Odpovědět 
   Tak nějak jsem si během čtení znovu uvědomil, že jsem všude viděl vykřičníky :-D
Šímo...z Tebe se vyklubal filozof!
Není to tím stářím? :-D
Ne, promiň :-)

Teď asi k povídce. Možná bych zkusil trochu ubrat z těch "vypravěčských otázek" - viz scéna, jak kolem stolku jde pár a čumí na oba týpky, jak si povídají s holubem...apod.

Někde kdesi dole v hlubině komentářů jsem četl cosi o sprostých slovech - mně tam naopak padla jak prdel na hrnec (pardon), udělala z povídky trochu reálnější nesmysl :-)
Zpočátku jsem si říkal, že půjde prostě o nějaký obyčejný absurdní obrázek, ale nakonec se z toho vyklubala Šímovská práce, dialogy jsou super (až na ty vykřičníky!!! :-D), příběh odsýpá (to jsem chtěl něco na pět minut, než dojím večeři) a udržuje na rtech úsměv...
Takže kolem a autobusem, ponechám zde tento kratinký komentář a známku :-)
 ze dne 26.12.2007, 19:29:10  
   Šíma: Ze čtení, samozřejmě! Jsem dokonale zmatený, jako ten "zmatený smajl"... :-D
 ze dne 26.12.2007, 19:28:04  
   Šíma: Díky, Chemiku, za "krátký" komentář (i to ostatní)! ;-)

Někdy mě prostě chytne ta "vykřičniková mánie" a já se jí nemůžu zbavit! Prostě pak píšu samé vykřičníky! Nevím, co na nich vidím...

Jsem rád, že se Ti toto dílko líbilo. (tečka, hned bych tam jeden vykřičník hodil) :-DDD Hezký večer!

P.S. A také dík za všechny rady a připomínky i zážitky z "natáčení", pardon, psaní. ;-)
 Nancy Lottinger 25.11.2007, 16:37:17 Odpovědět 
   Tak mi to zvedlo náladu, udrželo mi to úsměv na tváři, oddechové čtení, jak řekl čuk, pointa vypointovaná :-)
1
 ze dne 25.11.2007, 17:02:10  
   Šíma: Díky za návštěvu a komentář! Jsem rád, že se Ti dílko líbilo!
 sirraell 24.10.2007, 19:13:07 Odpovědět 
   veleotazka o podstate byti zaobalena do Simoviny. Je treba klast otazky a snazit se najit odpovedi. job well done i think...
 ze dne 24.10.2007, 19:37:50  
   Šíma: Thank you very much! ;-) Good luck! Díky za zastavení a komentář!

P.S. Taky nebudu všechno psát v Angličtině... :-D Měj se hezky a přeju hezký večer! ;-)
 Snílek 21.10.2007, 18:17:45 Odpovědět 
   Líbilo se mi to, jen bych přece jen ráda věděla, co byl(a) zač...
No, co už.
 ze dne 21.10.2007, 18:19:15  
   Šíma: Ten holub? :-D Kdoví? Těžko říct, když ani sám autor o tom nemá páru! ;-) Díky za zastavení a komentář!
 Tomáš P. 01.10.2007, 21:54:32 Odpovědět 
   Špatné to rozhodně není, ale ruku na srdce, Šímo, ty ty dialogy přece zvládáš líp!
Je mi to líto, jedničku dát nemůžu, přestože se mi to opravdu moc líbilo. Vzal jsi to tak trochu narychlo (ale je to rychlovka, tak co?) a tak neznámkuji! ; )
 ze dne 01.10.2007, 22:19:51  
   Šíma: Od "rychlovky" přílišné zázraky čekat nelze, přesto jsem rád, že se Ti, Tomáši, toto dílko líbilo a děkuju za zastavení a koment, a že známka není? Nevadí, hlavní je, že dílko pobaví! Ještě se mi to začne rýmovat... :-D Hezký den! ;-)
 Dědek 01.10.2007, 21:30:32 Odpovědět 
   Ale jo, je to dobrý dílko na pobavení a oddech, což je vlastně jeho smyslem.
 ze dne 01.10.2007, 22:17:00  
   Šíma: Přesně tak, díky za zastavení a komentář! ;-)
 First Girl 01.10.2007, 14:39:42 Odpovědět 
   Mne se to take libilo, mou pozornost to udrzelo a usmev taky nechybel. Takze jedna.
 ze dne 01.10.2007, 17:09:29  
   Šíma: Díky za zastavení a komentář! Nevíš, jak jsem nadšený! ;-)
 čuk 01.10.2007, 7:45:05 Odpovědět 
   Mně se vcelku moc líbilo, bylo výborně napsáno, dialogy i vsuvky mezi nimi. Příběh je fakt krásný. Možná, že by se mohlo trochu zestručnit, vyčistit nebo zvtipnit úvahy o původu holuba ( a vesmíru), tady trochu básnivost díla ustupuje pozadu. Točí-li se příběh na místě, tak to nevadí, obdobně se děje v jiných povídkách jako vstup a zmizení motivu, a v tomto stylu je příběh výborně pointován
 ze dne 01.10.2007, 9:37:36  
   Šíma: Díky, čuku, za obšírný komentář! Původně mělo jít jen o "rychlovku", kterou jsem trochu více rozvinul a to z jednoduchého důvodu, toto dílko se mi začalo také líbit (více, než-li ostatní)... ;-)

Nechtěl jsem jej moc natahovat, protože jsem měl obavy, že ztratí své chvilkové kouzlo a také jsem nehodlal přejít do sci-fi (alespoň ne plnou parou!)...

Díky za přečtení a komentář! ;-)
 Kondrakar 01.10.2007, 6:51:45 Odpovědět 
   Pěkné. Zase jednou něco jiného. Příběh se oprvdu, jak řekl Alan, točí na místě.
 ze dne 01.10.2007, 9:34:52  
   Šíma: Jako korouhvička! :-DDD Díky za zastavení a komentář! ;-)
 Alan de la Pont 01.10.2007, 0:15:19 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Pavel D. F. ze dne 30.09.2007, 23:39:42

   :D Ne, ne... Nebudu to brát zas tak do důsledku...
Jinak řeknu, že příběh je to zajímavý a pěkně se čte. Pár nesrovnalostí jsem našel jako např.: Když se jich holub zeptal, co jim na té čokoládě tak chutná a později se jich optal co pijí... (a nebo to byla součást absurdity?) Je to pěkné, ne že ne, ale čekal jsem od děje něco víc. Vlastně se to vše tak nějak otočilo podél své osy a zůstalo na místě... Ale pěknou dvojku si tahle povídka určitě zaslouží...
 ze dne 01.10.2007, 9:34:22  
   Šíma: Celá povídka je tak trochu absurdní, kdoví, zda-li je onen holub stále holubem, či mění každou chvíli svou identitu, proto určitě nelhal, když na začátku dílka tvrdil, že ještě tu čokoládu nepil, protože snad používal svou holubí podobu jen k cestování! Ano, povídka se točí dokola a mělo to tak být! :-DDD

Díky i za tu Dvojku, potěší také! Hezký den! ;-)
 Pavel D. F. 30.09.2007, 23:39:42 Odpovědět 
   Vcelku pěkná absurdní povídka, trošku sci-fi, trošku pohádková. Možná bych na začátku trošku ubral toho poněkud neslušného slova, ale někdy je dost těžké slušně říct, co nám ti holubi všechno provádějí.
Pan Alan z Mostu by mě možná pokáral, že nejsem objektivní, ale mně se prostě takové povídky líbí, takže dám jedničku a případné připomínky nechám na dalších čtenářích.
 ze dne 01.10.2007, 9:30:35  
   Šíma: Díky za čas a publikaci! ;-)

P.S. Jeden někdy neví, co by měl říci, protože mu tak nějak chybí správná slova... ;-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
Straba
(15.8.2019, 14:44)
Biskup z Bath&Wells
(9.8.2019, 10:09)
obr
obr obr obr
obr
Vyznání
Járuš
Proč Ježíš nemů...
PavelKastl
ŽRÁDLO
Tilda
obr
obr obr obr
obr

Profesor John
Pavel D. F.
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr