obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Slunce tak neupřímně tvoří klam dokonalého světa."
NelaS
obr
obr počet přístupů: 2915291 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39393 příspěvků, 5729 autorů a 389829 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Před světem na útěku (1. kapitola) ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: P5ed světem na útěku (Peklo)
 autor Jackie Decker publikováno: 27.09.2007, 16:20  
Elénia Arhún sedí v nemocničním pokoji a má se podrobit druhé hypnóze. Druhé proto, že první sloužila doktorům jen pro to, aby se dozvěděli co dívka chtěla zapomenout. Elénia si ale sama musí také vzpomenout a tak se rozhodne podstoupit druhou, aby si vše co v ní řekne později pamatovala. Tento pokus je ale velice riskantní.

Kam až ji zavede její vlastní vzpomínkový les? S kým se tam setká? A dokáže přijmout vlastní minulost a činy?
 

Temný les vzpomínek

Seděla v nemocničním pokoji, který jí byl přidělen. Dva doktoři ji úzkostlivě pozorovali a nevycházeli z úžasu. To co právě vyslechli z jejích úst znělo naprosto šíleně. Hypnotizér, který se uvolil pro tento obtížný úkol se již připravoval na druhou hypnózu. V té první se dozvěděl, co a proč její mysl odmítá, jenže jí nemohl nechat aby si to pamatovala. Kdyby to udělal, byly jenom dvě možnosti. Buďto by to přijala a nebo odmítla tak razantně, že už by jí žádná hypnóza nepomohla, neboť by v ní převládla její druhá osobnost.

Dívka se třásla. Pomocí náhrdelníku navázala myšlenkové spojení se svým bratrem a žádala ho, aby vyhledal jejího milého. Chtěla ho ještě jednou vidět. Chtěla aby byl při druhém pokusu s nímž souhlasila. Ona totiž věděla, že dozvědět se to, pochopit a přijmout je její jediná možná záchrana. Jenže její bratr byl ještě ve škole. Neměla to srdce žádat ho aby ze školy utekl. Poprosila ho tedy ať tam zůstane. Řekla mu všechna rizika. Že už možná nikdy nebude jeho sestrou. Že z ní za okamžik možná zůstane jen tělo s myslí šílence.

Ukončila myšlenkový přenos. Z kapsy vytáhla malý křemen a list pergamenu s kratičkým nápisem:

Odpouštím ti

Nero…

Obojí pevně svírala v rukou a znovu se zahleděla na již připraveného hypnotizéra. Ten stejně jako minule začal pohybovat kyvadlem. Dívka se propadala stále hlouběji do těch pohybů. Bylo to uklidňující a tak po chvíli povolila i křečovité sevření svých dlaní. Hypnotizérův hlas ji vedl stejně jako už jednou. Podruhé mu již nedalo tolik práce než v ní nalezl to co hledal. Vzpomínku na dnešní ráno, kdy seděla před zrcadlem v Nerově pokoji.

“Co vidíš?” ptal se.

“Hledím do zrcadla. Vidím svou tvář a-a…” nadechla se. Bylo to jako by se propadala do svých vlastních očí v zrcadle. Ale ty oči byly jako podivný temný les, který jí hrozil pohltit.

Rozhlédla se kolem sebe. Slunce zapadalo a stíny se k ní blížily. Litovala, že vůbec do toho lesa vstoupila, ale teď jí nezbývalo nic jiného, než pokračovat v chůzi.

“To se ti zase něco povedlo,” zašeptala do hlubokého ticha. Hlas, který ji odpověděl, ji vyděsil.

“Vítej, Elénio,” zaznělo do ticha. Dívka se otočila, ale nic nebylo vidět. Les kolem zlověstně šuměl a ona se třásla. Její nahé tělo se v nočním chladu chvělo, ale více bázní nežli zimou. “Kdo jste…?” chtěla se ptát, ale hlas jí uváznul v hrdle.

“Ty víš kdo jsem, proto jsi přeci přišla, ne?” Ten záhadný hlas bez těla zněl stejně jako její vlastní.

“Kde to jsem?”, pomyslela si mučena strachem a úzkostí. Znala strach velice dobře, věděla hodně o bolesti a několikrát již pocítila téměř smrtelnou úzkost, ale tentokrát to bylo jiné. Byla v zajetí vlastní mysli.

“I to dobře víš,” odmlčelo se její druhé já, Fanteorna – Zkáza -, “myslíš, že se mě můžeš jen tak zbavit? Že můžeš překonat sama sebe? Cožpak dokážeš přijmout tohle?!” S každou otázkou se stupňoval tajemný hlas, až Elénia propukla v pláč. Jenže to nejhorší přišlo hned v zápětí…

***

Elénia letěla na koberci závratnou rychlostí. V srdci měla bolest a na duši stín. Zpívala si píseň kterou si sama vymyslela. Píseň, která jí provázela od toho dne, kdy se ďáblu upsala. Kdy souhlasila, aby do pekla místo ní, odešel Nero. Její milý.

Smlouva s ďáblem mě pálí, jsem zoufalá.
Neuteču, já vím, jsem pomalá…
Mé srdce hoří, mé srdce je pláň,
kolik se platí, za lásku daň?

Jeden podpis, teď tolik tíží…
Zoufalství dávno v mé duši klíčí.
Cvrčci cvrlikají na strunu mé slabosti,
tu jedinou jež nepodlehla marnosti.

Bolest mne v okovech svírá,
úzkost na mě dotírá.
Bolest ta jediná o mě ví,
ta však jen mě o tom poví,

že jsem ztracená…

Kam až vede mě, cesta bláznivá?
Kde konec je, poušť bílá, ledová…
Kde jsou teď, sny bláhové?
Oh hvězdy zářivé…

Nevím jak říci to mám,
mraku stín mám na duši.
Ten stín jenž dobře znám,
co dělat, to netuším…

Tuhle píseň zpívám hvězdám,
křičím do nebe.
Že tak bláhově vždycky se ptám,
mi prosím odpusťte…

Nemám právo soudit vás,
soudit cesty osudu.
Soudím však sebe, soudím že jsem zlá,
že až nyní propadám studu.


Všechno se jí slévalo v myšlenkách s jedinou posedlostí. Osvobodit ho z pekla ven. Slzy jí tekly proudem z očí, jak se pomalu blížila k pekelné bráně. Týden letu v zabaleném koberci, kdy jí jedinou společnost dělalo myšlenkové vědomí tohoto artefaktu se velice vlekl. Jídla měla dost, ale hodiny v srdci jí odbíjely pomalu a to mělo velký dopad na její nervy. Cítila hrozný strach. Strach z toho, že se jí to nepovede. Že s ní Nero neodejde. Že ho peklo nepustí…

A pak se náhle koberec zastavil. “Už jsme zde, paní,” ohlásil Elénii v myšlenkách. “Rozbal se!” přikázala mu.

Koberec se rozbalil a ona to uviděla. Ve skalní stěně zela pekelná brána. Nejčistší zlo a bolest. Okraje brány byly lemovány temnými ornamenty a rytinami zatímco její vnitřek byl krvavě rudý. Vypadalo to jako vodopád krve, který jakoby odnikud nikam stékal vnitřkem brány. A pak se to stalo.

Z vodopádu krve se vynořila nejprve tvář a poté i celé Nerovo tělo. A ta tvář křičela bolestí jak se jeho ruce natahovaly k Elénii. A pak se tento hrůzný výjev stal opět součástí krvavého vodopádu. Elénia musela vynaložit všechny síly vlastní mysli, aby se udržela při vědomí. Tak moc ji zabolelo u srdce to, co právě viděla.

Musíš jít dál, ty musíš jít dál…, to byla její jediná myšlenka. Ta která jí také pomohla, aby neomdlela.

“Leť!” , rozkázala koberci. Nevěřila že uspěje, nemohla věřit, ale odhodlání letět za ním bylo silnější, než její pochybnosti. Elénia zavřela oči. Cítila zlo a nářek nebohých duší uvnitř tak silně, že se zkrátka nemohla dívat. Slzy se jí znovu zpustily až jí z toho začaly pálit oči. Jenže pak jako by dostala ránu, polil jí ten vodopád a ona pocítila zlobu, nenávist, bolest, úzkost, strach, chaos… Příliš emocí najednou a žádná z nich nebyla dobrá. To už nedokázala vydržet. Přišlo to tak náhle…

Netušila jak dlouho byla v bezvědomí. Věděla, jen že když znovu otevřela oči, cítila podivnou zvrácenost vně koberce, který už byl zase srolovaný. “Co se stalo?”, zeptala se ho.

- “Proletěli jsme branou, paní a vy jste omdlela,” zněla odpověď koberce.

“Proč jsi srolovaný?”

- “Hrozilo vám nebezpečí… Kolem je velké množství ďáblů, paní, chtěl jsem vás ochránit.” Elénia si uvědomila jak nebezpečně a nerozvážně si počínala a byla ráda za to, že pro ni Pepa tento artefakt vytvořil.

“Můžeme se jim vyhnout?”, ptala se ho z úzkostí v srdci. Měla najednou strach, že k Nerovi ani nedoletí.

- Ano, paní, můžeme,” odpověděl koberec.

“Tak leť…”, vydechla. Seděla uprostřed zabaleného koberce a rukama objímala svá kolena. Chvěla se bázní, chvěla se ale i pod tíhou vlastního svědomí. Tak do tohohle jsem tě poslala, lásko. Tolik jsem tě milovala…Život jsem ti chtěla dát, tak proč jsi mě přinutil místo sebe nechat tebe odejít. Rok života, který ti dali, jsme stejně spolu neprožili, tak proč? Proč to všechno, Nero? Proč jsi se nemýlil, když jsme utíkali z toho vězení? Proč jsou lidé opravdu tolik zlí…?

Čas v pekle byl úplně jiný než na povrchu a Elénia se bála byť jen na okamžik vykouknout z koberce ven. Stačilo jí to, co cítila…

- “Tak jsme jim uletěli, paní.”

“A jak to vypadá?”

- “Chcete to vidět?” Dívka netušila co má odpovědět. Byla zvědavá, ale bála se. Věděla že musí tento strach překonat, ale to nebylo vůbec jednoduché. Ber to třeba jako trest! Musíš vidět co tvůj milý, kvůli tobě prožívá! Nech ho se rozbalit! , kázala sama sobě.


***

Týrala se již tehdy, stejně jako jí nyní týrala Fanteorna. Tehdy to ale ještě nebylo tak hrozné. V tu chvíli věděla co dělá a proč. Souhlasila s tím. Ale s čím? , ptala se nyní Elénia.

***

“Rozbal se,” přikázala. Tak se tedy koberec rozložil. Elénii se otevřel šílený pohled. Viděla krvavé město táhnoucí se do nekonečna. Řeky žhavé lávy a vodopády krve. Slyšela nářky a prosby uvězněných duší.

Klesla do kolen…

Nedokázala ani zavřít oči. Ačkoliv jí ten pohled mučil, stále se dívala. Bylo to to nejhorší, co kdy viděla a cítila. Bezmoc a zoufalství ji pohltilo.

“Leť!”, téměř křičel hlas v její mysli, “Leť k Nerovi jak nejrychleji dokážeš!” A tak se koberec znovu zabalil, aby dívka nespadla a rozletěl se nejvyšší rychlostí.

Cesta jí přesto, jak letěla rychle, ubíhala pomalu. Byla ztracena ve vlastních vzpomínkách. Všechny ty vzpomínky měly jedno společné – Nera, a její lásku k němu. Věděla, že on ji také miluje ale přesto mívala občas pochybnosti. Vždy, když udělal nebo řekl něco, co ji velice zabolelo, se ty pochybnosti objevily. I nyní se bála, že s ní neodejde. Bála se, že to pro ni neudělá, i kdyby měl tu možnost…

Náhle se koberec opět zastavil. Prudké škubnutí jí vytrhlo z hlubokého zamyšlení. “Co se to děje?”

- “Musel jsem zastavit. Je zde něco čemu neuletím.” Elénii objal děs. Takové šílenství, zdálo se jí. Přála si být šílená. Přála si být chladná, ale nebyla. Cítila to pekelné zlo, radost z týrání, skoro jako by to byly její vlastní pocity, ale to přeci nebyla ona. Nemohla být…

“Otevři se…” A tak se také stalo. Koberec uposlechl. To co Elénia uviděla bylo horší než všechny noční můry, které kdy měla. Stál tam sám Pekelný pán. Měl zjizvenou tvář na pohled odpudivou, krví podlité velké oči a z hlavy mu trčely nepřirozeně dlouhé rohy, které připomínaly buvolí. Když chodil po zdejší rudočerné zemi byl slyšet klapot jeho ohromného kopyta, které jeho kroku dodávala kulhavý nádech. S každým tím dupnutím Elénia cítila, jak ji stále více svírá strach a zoufalství. Snažila se mu hledět do očí, ale nedokázala to. Ty oči byly kruté.

- “Ale, ale,…” vysmíval se jí jeho hlas, “Vím proč jsi přišla!” řekl pevně. Při zaznění jeho hlubokého hlasu se jí otřáslo srdce. V hrudi ji svírala nesnesitelná křeč strachu. Téměř nemohla dýchat. Chtěla něco říct, ale ani to nedokázala. Hleděla na ďábla neschopna čehokoliv.

- “Vy smrtelníci! Myslíte si, že je všechno zadarmo. Víš proč se tomu říká smlouva?!” Tentokrát se ale zdálo že očekává odpověď. Elénia viděla krutou radost v jeho temných očích. Věděla, že musí něco říct. Musela s ním jednat, pokud chtěla Nera zachránit. Koneckonců je tu kvůli mně… , pomyslela si.

“Pro-protože… Aby s-se od ní ne-nedalo tak snadno odstoupit?” vykoktala ze sebe snad až příliš rychle.

- “Správně!” zvolal silně, “Život není jako v těch vašich pohádkách. V nich až příliš snadno vítězí takové věci jako je láska… to by bylo trochu divné, když právě tohle ho sem dostalo nemyslíš?!” Slzy jí tekly proudem z očí. Viděla rozmazaně, i když v pekle bylo takové horko, že žádná z jejích slz nikdy nedopadla na zdejší zem. Ďáblova slova zabolela dívku hluboko. Věděla, že má pravdu ale odmítla se s tím smířit. Toužila napravit svou chybu.

“A-ano…” řekla a sklopila pohled. Očima se vpíjela do koberce jako by se v něm snad mohla před samým pánem pekel ukrýt. Jakoby se snad mohla stát jeho součástí. Jenže nemohla. Byla zde, v pekle a nebylo úniku. Vlastně mohla kdykoliv odejít, ale to jí vlastní svědomí a srdce nedovolilo.

- “Smlouva byla podepsána a dodržena z naší strany. A teď? Teď tu máme o jednu duši navíc…” usmál se na ni svým zrůdným úsměvem, “Proč bychom ho měli pustit? To nevíš, že co peklo schvátí už nikdy nenavrátí?” Elénia skryla tvář do dlaní. Nemělo smysl přemáhat vnitřní zoufalství, stejně jako nemělo smysl plakat, neboť slzy na Ďábla neplatí. Když ji opustila ta největší úzkost zadíval se mu znovu do očí. Tentokrát pevně a neústupně. Stále cítila smrtelný strach a hlubokou beznaděj.

“Ano, znám,” řekla pravdivě a smutně.

- “Co s tebou…?” naoko zaváhal a udělal několik dunivých kroků, “Měla bys odletět dokud je čas…”

“To nemohu,” vzdychla si.

- “Můžeš, ale nechceš! V tom je velký rozdíl,” odmlčel se, “No dobrá… Mám dnes dobrou náladu. Pokud ho přesvědčíš aby s tebou odešel dostaneš další úkol. Pokud ne, tak odletíš, souhlasíš?” Přikývla… “Tak si leť. Máš to k němu dva dny cesty. Uvidíme se tam,” zasmál se šíleným smíchem, který ji trhal zevnitř na kusy. Až pak náhle zmizel. Elénia se ještě dlouhou dobu třásla neschopna jakékoliv reakce. Musela přemáhat sama sebe a to je vždy příliš rovnocenný boj.

“Zavři se…” , přikázala koberci, který splnil její rozkaz, “Najdi Nera a leť za ním maximální možnou rychlostí.”

- “Je to dva dny cesty.”

“Já vím… To je jako dva roky venku, že?”

- “Ano, to je pravda.”

Co den v pekle je jako rok na povrchu… Tak to říkal Nero i Pepa. Elénia si to velice dobře pamatovala. Nyní ji to však trápilo. Od chvíle kdy Pepu poznala uplynul již jeden celý rok. Nyní mu bylo sedmnáct, ale jestli stráví minimálně dva dny cesty k Nerovi uplynou tedy nehoře další dva roky. Pepovi bude devatenáct, uvědomila si, A než odtud odletím? Kolik dní tu budu muset zůstat? Kolik bude Pepovi než se vrátíme na svět? A vrátíme se vůbec…?

“To už bude Pepovi devatenáct…”

- “Ano, to bude. Ale on s tím počítal.” Při těch slovech se Elénii vyhrnuly další slzy z očí. Sedla si doprostřed koberce a rukama si křečovitě přidržela kolena.

“Pepa říkal, že když tě jako artefakt tvořil, vložil do tebe i část své duše…”, cítila se tak sama… Rodiče zanechala ve městě stejně jako svého i Nerovo bratra. Nemohla je přeci vzít sebou do pekla. Pepa, mladý lidský chlapec, který se do ní zamiloval, pro ni vytvořil artefaktní koberec. Ten koberec na kterém seděla, jež jí vezl k jedinému elfovi kterého milovala ona…

Stalo se toho tolik a bylo nespočet věcí, které nestačila těm nahoře říct. Nyní když seděla ztracená v tmavém smotaném koberci aby tak unikla rudé záři pekelných ohňů, vzpomínala na vše, co se stalo od doby, kdy se probudila v Nerově cele skřetího vězení. Jsi naivní. Jsi ta nejnaivnější elfka kterou znám… Tak jí to říkával. Jenže každá vzpomínka na něj ji bolela. V srdci měla příliš bolesti a strádání na to, aby se dokázala smířit s tím co se stalo. S tím že poslala Nera do pekla. Bála se ale i o Pepu. Jednoho z mála těch, kteří jim na jejich cestě pomáhali. Bála se, že žádnou jinou dívku ke svým citům nepustí. Nechtěla aby si kvůli ní zničil život. Byl jejím přítelem…

Přála si s Pepou alespoň ještě jednou mluvit. Naposled… “Není tedy možné se zkrze tebe, spojit s ním?” zeptala se nakonec.

- “Ano to možné je, ale to by on musel zrovna teď mít na hlavě jednu ze svých stužek.”

“A má…?” ptala se s nadějí v srdci. Alespoň se rozloučit, říct mu že mi na něm záleží, že musí své srdce otevřít jiné…

- “Ne, teď zrovna ne. Zdejší čas je jiný. Těžko se hledá chvíle, kdy má nasazenou stužku. A i kdybychom se do ní trefili, trvala by velice krátce…”

Dívka jen zabořila tvář do dlaní a poddala se pláči. Tolik zoufalému pláči osamoceného srdce. Kolik ještě? Co všechno ještě budeme muset vydržet pro chvilku štěstí? A budeme spolu vůbec někdy šťastní…? Kolik se platí, za lásku daň?

Sama se nyní bála, že daní za lásku je sama láska. Že někdy vítězství tkví v prohře… Ale ona nechtěla prohrát. Nesměla…


***

“Tohle ale já přece vím…” namítla Elénia snažíc se vzepřít své sokyni v temném lese. Bolela ji hlava. Tohle bylo velice vyčerpávající. Bylo to jako prožívat to znovu.

- “Málo víš, příliš málo znáš!” odpověděla Fanteorna krutým, chladným hlasem.

“Propusť mě…!” volala Elénia, “A nebo se alespoň ukaž…!” její hlas se třásl. Měla hrozný strach. Stíny se od ní držely v nevelké vzdálenosti a nyní se jeden z nich přiblížil. Srdce cítila hluboko v žaludku a na tvářích jí vyvstal studený pot. Ze stínů vystoupila její sokyně. Bylo to jako hledět do tváře nejzrůdnějšího stvoření na světě. Ohořelá kůže celého těla jako by byla na mnoha místech ztrhaná až do masa. Místo očí měla jen prázdné oční jamky a když otevřela ústa, měla je bezzubá. Její jazyk byl rozříznutý napůl.

“Tohle jsi chtěla vidět?” vysmíval se jí její vlastní hlas. Nechápala jak je možné že Fanteorna dokáže mluvit bez zubů a s rozříznutým jazykem. Stejná zranění měl kdysi Nero, jen… Jen nebyl stažený z kůže, a měl normální oči. Modré oči…, vzpomněla si. Elénia se nedokázala na to stvoření dívat. Musela alespoň na okamžik zavřít oči a když už je zavřela, nechtěla je znovu otevřít. Pojednou se smrtelně bála co se ještě dozví. Ty to musíš zjistit, jinak se ho už nikdy nedotkneš… Už se spolu nikdy nebudete milovat… To byla šílená myšlenka. Elénia pochopila, že si doopravdy musí vzpomenout na to čeho se tolik bojí. Že musí přijmout to co odmítá, neboť pokud to neudělá, tak už nikdy nebude s Nerem šťastná. Prudce otevřela oči…

“Ukaž mi víc, Fanteorno…!” přikázala. Lesem se rozlehl Fanteornin šílený smích a Elénia byla znovu ponořena do vodopádu vzpomínek.

***

Dva dny cesty peklem ji téměř připravily o smysly. Elénia cítila prázdnotu, která ji začala naplňovat. Bylo to jako by pomalu ztrácela sama sebe, i když byla vystavena jen vlastním výčitkám svědomí…


 celkové hodnocení autora: 97.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 3 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.3 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 13 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 76 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Petr.6.Suchy 24.11.2007, 10:20:21 Odpovědět 
   Čtenář je zvědavej, co se bude dít dál, přesto to má pár much... Občas to působí kostrbatě, nepřirozeně... 2
 ze dne 25.11.2007, 13:12:19  
   Jackie Decker: Tak to se občas stává, no... Jako já vím že to asi bdue chtít trochu opravit, ale doufala jsem že ne až zas tolik moc.
 Šíma 06.11.2007, 22:04:06 Odpovědět 
   Tak nějak nevím, co bych napsal, ale ne proto, že by toto dílko nestálo ani za "půl slova"! Příběh začíná nevinně v nemocnici a pak nás skrze hrdinčiny vzpomínky zavádí kamsi na hranici lidského bytí do oné pochybné existenční prázdnoty plné děsu a utrpení - do Pekla! Nevím, jestli je toto dílko fantasy, nebo "moderní" pohádkou! Každopádně mě dost zaujalo a já si připomněl několik příběhů, které jsem o Peklu četl (názvy si již, bohužel, nepamatuji), ale zdá se mi, že tato pohádková fantasy nebude pro malé děti!

Za sebe dám Jedničku. V textu jsou sice chybky, ale mě zaujal obsah a děj, který není obyčejný a dokáže čtenáře zaujmout! A také se nechci míchat do Vašeho dialogu (autor-redaktor). Čistá Dvojka? No, možná Jedna až Dvě, vzhledem k délce dílka a snaze upoutat čtenáře, dokud tato část neskončí... ;-)

P.S. Tučně vyznačený text mi také trochu vadil... Co třeba "kursiva"?
 Imperial Angel 05.11.2007, 18:11:09 Odpovědět 
   Po té malé reklamě jsem se nakonec rozhodla na tebe taky podívat ;)...
Dějově se mi příběh zamlouvá a má něco, čím si dokáže, podle mě, čtenáře připoutat. Chvíli mi sice trvalo než jsem pochopila některé věci - třeba co je vlastně Elénia zač a že není zas tak úplně člověk ;).
Pak věta - To nevíš, že co peklo schvátí už nikdy nenavrátí - mi trochu připomněla jednu českou pohádku a jednání pekelného pána mi rovněž přišlo oproti zbytku textu trochu pohádkové...
Jesli bych ale něco vypustila úplně, tak to ten "tučný" styl psaní. Myslím, že není třeba takhle tvrdě rozlišovat, dá se to pochopit i bez toho...
 ze dne 06.11.2007, 10:14:23  
   Jackie Decker: Možná ano, ale zatím to nechávám rozlišené. Ono se to dá pochopit i bez toho ale je to o dost složitější...
 Mathew 27.09.2007, 16:20:01 Odpovědět 
   Styl je v mnoha pasážích kostrbatý a nemelodický, s nepřesnými formulacemi ztrácejícími se v zájmenech.
Píseň postrádá rytmus a verše nejsou také nijak oslnivé. Chtělo by to dílko trochu vyladit, obohatit věty v košatější tvary tam, kde je to třeba. Taky by neškodilo vést čtenáře jasně vytyčenou trasou, jinak se začne v textu ztrácet.
 ze dne 23.10.2007, 11:11:34  
   Jackie Decker: No já to tu nechám takhle... Ostatně pokud to budu předělávat tak až to bude celé dopsané, pořád ještě mi chybí ještě asi deset kapitol do konce, možná víc, ještě nevím přesně takže pak bych se nad tím zamyslela podle celkových ohlasů. Ale díky za rady. Rozhodně nad tím zauvažuji.
 ze dne 23.10.2007, 10:07:18  
   Mathew: Nemyslím, že by bylo třeba jej mazat, snad stačí zapracovat na příštím díle.
 ze dne 04.10.2007, 11:30:40  
   Jackie Decker: Tak jako ruzumím co se mi snažíš říct, ale mám pocit že na to asi nemám... Chybí mi nějaký impuls. Rozhodně se o to ale pokusím, no...
Ale co teď? Mám tohle nějak smazat a pak to vložit předělané, nebo to tu mám nechat?
 ze dne 04.10.2007, 10:17:21  
   Mathew: Nevím, jak ti to mám smysluplně vysvětlit. Nejde přímo o konkrétní věci, jedná se o celkovou koncepci díla. Úvody mohou být poněkud zmatené tím, že jsou čtenáři podávány nové informace. Už zde ale musí tyto informace jemně ukazovat směr, mít pojítka k něčemu, co by čtenáře donutilo vidět za dílem v jeho náznaku již něco víc, než je právě zjevné. Navodit atmosféru, nikoli zahlcením informacemi, ale jejich náznakem, i tyto náznaky je však nutno kombinovat tak, aby se v nich celé sdělení neztrácelo. Nevím, zda je to pro tebe dost srozumitelné a chápu, že co se týče manipulace s příštím dílem, bude to pro tebe trochu oříšek, ale když si s tím poradíš, jsem si jistý, že to bude stát za to. V podstatě jde jen o to, dílko pročistit, odhalit atmosféru v jednoduchosti tak, aby byla tím podstatným a celý tex se tak stane druhotným, jen prostředkem k tomu, aby byl příběh sdělen. ;o)
 ze dne 04.10.2007, 10:08:59  
   Jackie Decker: V pořádku. Popravdě rozumím jen něčemu. Pokud máte nějaké návrhy na změnu tak klidně řekněte, čím to mohu zjednodušit, protože já tu možnost nevidím. Tedy ne dostatečně. M?ožná bych mohla ubrat vlastně tu nemocnici a tak... Tím by se příběh zjednodušil tím že by přišel o jednu dějovou linii. Ovšem nevím co s tím pak. Prostě by mi to dost zkomplikovalo situaci a já bych musela spoustu věcí jinak řešit. Kadžopádně se o to mohu pokusit, ale teď už je to stejně asi jedno... Když už to sem vkládám tak už to těžko mohu změnit. Ostatně kdyby příběh začal tím že Elénia letí do pekla a pak tam byli vzpomínky na její úplný začátek s Nerem tak by to šlo, ale co po tom až z pekla vyjdou? Možná by to šlo změnit, ale nevím jestli mám. Nedokážu si představit co to udělá se závěrem, který mám v plánu. Proto se chci zeptat jestli si myslíte že odstranění této dějové linie by příběh zjednodušilo. Pokud ano mohu to zkusit...
 ze dne 03.10.2007, 8:31:17  
   Mathew: Je vidět, že to máš v hlavě srovnané a to je fajn, ale, kdybys psala obyčejnou "papírovou" knihu, bez interaktivity s čtenářem, žádný komentář by ti nepomohl - tím myslím vést čtenáře kýženou cestou. Příběh je prostě notně zmatený a měl by postačit sám o osbě, bez doplňujících komentů. Člověk se například dozví, že Eléniin milý je elf někdy uprostřed článku a tím vlastně zjistí něco o jeho povaze. V podstatě by to chtělo propůjčit čtenáři víc vlastních vizí, lépe řečeno psát tak, aby čtenář mohl vidět smysluplně a jasně to, co vidíš ty sama, a povyprávět to natolik poutavě, dostatečně systematicky řadit informace, aby jej k dílu připoutaly, aby byly překvapivé, ale při tom nikoli zmatené. Je to prostě škoda, protože ten zmatek dílu ubírá na působivosti - v jednoduchosti je krása a i složité myšlenky mohou být vyjádřeny umně a jednoduše a při tom košatě. Chci tě prostě postrčit směrem o kterém si myslím, že ti pomůže;o)
 ze dne 01.10.2007, 10:40:06  
   Jackie Decker: Ano první kapitola není nijak oslnivá. Měla být hlavně poutavá. Píseň možná melodická není, ale zpívat se dá. Že jsou verše kostrbaté? Však hlavní hrdinka není žádný skladatel a další použité písně v celém díle jsou již myslím si lepší, však uvidíte pokud budete číst dál. Tak docela nerozumím tomu co je vést čtenáře vytyčenou cestou. Pravda je že se v příběhu lze snadno ztratit. V tom že jsou tam vlastně tři dějové linie. Pokusím se tedy vysvětlit jak to je.
Normálním obyčejným písmem jjsou psány pasáže které se odvíjejí v nemocnici a v Eléniině mysli při souboji s druhou osobností svého já Fanteornou. Tučné pasáže jsou pak vzpomínky na Peklo, kam Elénia letěla osvobodit jiného elfa kterého milovala. A pasáže psané kurzívou pak jsou vzpomínky na úplný začátek jejich putování vysvětlující co všechno se stalo před Peklem a které Elénia prožívala v době kdy do Pekla letěla. Uznávám že je to složité v první variantě je děj psán normálním písmem a myšlenky kurzívou. V druhé pak je děj psán tučně a myšlenky tučnou kurzívou. Ve třetí variantě je děj psán kurzívou a myšlenky tučnou kurzívou.
Vím že je to kostrbaté, ale tohle rozlišení má pomoci čtenáři aby se v ději tolik neztrácel.
Říkáte že jsou věty kostrbaté, nemelodické a nepřesně formulované... Mohla bych vás poprosit o příklad a přpadnou radu?
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Zrzavci
Křídlatka
Con los Colegas...
Wheelies Devotee
Galfa - část II...
Franzi Moorin
obr
obr obr obr
obr

Pátek třináctého...
Šíma
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr