|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28984 příspěvků, 4549 autorů a 303367 komentářů :: on-line: 16 ::
|
 |
|
:: Rabbitdogs (2. díl) ::
 Šíma |
publikováno: 05.10.2007, 22:49
|
| Příběh je jednoduchý a starý jako samo lidstvo, někdo položil svou návnadu a čekal, dokud se pomyslná kořist nechytí. Jen několik členů posádky vědělo, že tato výprava do Kamenného světa není první expedicí a celou pravdu znal snad jen velitel výpravy a nikdo jiný... Proč lidé přiletěli na Černou planetu a přistalí v jejím Kamenném světě? A čím jsou ONI? Otázky zůstávají nezodpovězeny a čas snad jednou vše ukáže v pravém světle... |
| |
|
|
/POKRAČOVÁNÍ PRVNÍ ČÁSTI - Kamenný svět/
/V. - současnost - orbita Černé planety/
"Je něco nového?" zeptal se John, jen co dorazil na velitelský můstek lodi. Před očima mu zářila velká kontrolní obrazovka. Vznášeli se v prostoru nad ohromnou černou koulí. Za terminátorem zapadalo zdejší rudé slunce. Hvězdy! Objevily se, doposud stíněné rozpínajícím se sluncem, aby je utvrdily v poznání, že jsou daleko od domova a za hranicemi Sluneční soustavy. Jak dlouho bude trvat, než tato cizí soustava zmizí v ohni rozpínajícího se obra?
"Jsme na stabilní oběžné dráze!" řekl mu navigátor. Kromě něj a služby na můstku v místnosti již nikdo jiný nebyl. "Nechtěl bych tu zůstat, až to vypukne!"
"Já taky ne," souhlasil John. "Kde jsou ostatní?"
"Potloukají se po lodi. Nemůžeš je tu zamknout, Johne!"
"Ne, to nemůžu a ani nechci!" zamračil se.
"Co průzkumné letouny?"
"Alfa a Beta se vydaly k povrchu. Gama zůstala, spolu s Déltou, na palubě," řekl mu navigátor. "Nemám tady z toho dobrý pocit!"
"Taky tu nejsme na výletě, Petře, na to nesmíš zapomínat!"
"Už jsme tu na orbitě týden a vždy, když mrknu na obrazovku kteréhokoliv monitoru, poznám, že se mi to nezdá, Johne! Vždy když uvidím tuhle protivnou černou kouli, zamrazí mě v zádech. Jako by nás k sobě přitahovala..."
"A letouny odletěly teprve včera, na to nesmíš zapomínat! Zdá se ti, že nejsme dost opatrní?" zeptal se jej a otočil se k muže u bloku s interkomem. "Nějaké vzkazy?"
"Máte jít za Gordonem, pane. Pravidelná lékařská prohlídka, jinak nic!"
"Co pořád ten doktor po nás chce?" postěžoval si a mrkl na navigátora.
"Nic jiného na práci nemá..." pokrčil navigátor rameny. "Otázka opatrnosti není na místě, Johne, protože nikdy nemůžeme být dost opatrní! Vesmír je veliký a my jsme jen pouhým smítkem, které v něm poletuje jako můra v lahvi!"
"Už se rozhodlo, kdo poletí na stanici?" zeptal se jej John. "Je velmi důležité, abychom na ní přistáli!"
"Na tu starou oježděnou herku?" podivil se navigátor. "Douglas chce něco, co jste mu nedovezli při první expedici?"
"Jo, právě na ni!" přikryl John. "Mám k tomu své osobní důvody a nejen je! Ne všechny údaje z předešlé mise jsme vzali sebou domů, tehdy, když jsme při zpáteční cestě přišli o loď..."
"Poletí tam Arthur se svou posádkou!" vydechl navigátor. "Za zkázu své minulé lodi nemůžeš, nebo snad ano, Johne? Nikdy jsme, jako lidé, sem neměli letět...“
"Patrně ne! Myslím, že mnohé fakty znáš již z vyšetřování, které časem proběhlo!" zavrtěl John hlavou. "Máš pocit, že nejednám zodpovědně? Chceš převzít velení? Víš něco, co sám nevím?"
"Co nevidět do toho spadne!" řekl navigátor a ukázal na kus planety na obrazovce. "Chceš je tam přesto poslat, Johne? Zdá se, že ji něco vychýlilo z její oběžné dráhy, snad nějaký meteorit, ale nezničil ji..."
"Chci! Máš něco proti tomu?" zamračil se John, dobře věděl, že nyní má případné velení na lodi právě jeho navigátor, kdyby se mu náhodou něco stalo. "Nesu odpovědnost za životy lidí, ale zároveň musím plnit své rozkazy!"
"To ano... Myslet si můžu, co chci, že ano?" zeptal se jej navigátor. "Nemíním ti dělat žádné problémy, natož si dělat nároky na tvůj post! Já téhle arše bláznů nevelím, naštěstí!"
"Nevelíš, Douglas měl pravdu!" souhlasil John. "Jsme daleko od Země a naše emoce jsou silnější než-li my! Pokud si myslíš, že nejednám správně, přesvědč mě a já si dám říct!"
"A povede se mi to? Jak je možné, žes tehdy nechal Douglasem přemluvit, aby ses vrátil, po tom všem?" podíval se mu navigátor do očí. V sále bylo rázem ticho. Tíživé ticho. John zůstal stát s rukama v kapsách, kam si je počas rozhovoru dal. S otevřenými ústy zíral na svého podřízeného. Už chtěl něco říci, když tu si to rozmyslel.
"Co myslíš, Johne? Stojí to všechno za to? Životy lidí na povrchu i tady na orbitě?" ptal se jej navigátor dál a čekal, co řekne. "Opravdu si myslíš, že je na stanici něco tak důležitého, aby tam letěli? Řekni..."
"Ano, Petře, přes všechno riziko chci, aby Gama přešla na kontakt a část posádky prozkoumala umělou oběžnici planety. Je to rozkaz! Co nejdřív, Petře, dokud je to bezpečné! A co se týče lidí na povrchu, kostky jsou vrženy, nemyslíš! Někdo je hodil za nás a to dávno před tím, než jsme sem, jako lidé, zavítali..."
"Ohledně té stanice, nikdo ti neřekne, kdy spadne, Johne!" zamračil se navigátor. "Beta se ještě neozvala, co když se zřítila?"
"Věděli jsme, že budeme muset čelit obětem na životech..." zamračil se a sedl si na nejbližší stanoviště. Několikrát se otočil s křeslem dokola, jako by byl malý kluk. "Já si celý tenhle cirkus nevymyslel, také jen poslouchám rozkazy, kdybych tu nebyl já, stál by na tomto místě někdo jiný a ty to dobře víš, Petře!"
"Zítra..." zamyslel se navigátor.
"Co zítra?" zeptal se John a vstal. Přišel až k němu a pohlédl mu vyzývavě do očí.
"Zítra odletí Gama ke stanici. Ale řeknu ti, mám z toho strach!"
"Já taky, Petře! Jdu za doktorem!" řekl mu. "Možná bude zítra už pozdě..."
"Johne?" zastavil jej navigátorův hlas těsně ve dveřích.
"Co ještě, sakra, chceš?" otočil se John na podpatku.
"Chci to úřední cestou..."
"Cože? Kriste pane! Dostaneš to tak, jak si přeješ! V zájmu subordinace!" řekl a zmizel za dveřmi. Navigátor se otočil k velké obrazovce a tázavě se na ni podíval...
/VI. - hlasy - současnost - povrch Černé planety/
'Jsou tu znovu! Nikdy si nedají říci, budou tu stále přistávat, dokud bude tento svět existovat! Co je láká na tomto světě?'
'My!' nesl se větrem nový hlas. 'Přišli si pro nás...'
'Proč oni? Proč ne TI, kteří nás tu zanechali? Jsme snad prokletí, jako celý tento svět?'
'Lidé! Dovedou létat mezi hvězdami, ale jinak nejsou ničím...'
'Přivítáme je?'
'Počkáme, uvidíme, co udělají!'
'Jako bys to nevěděl, všichni to víme...'
'Mám své důvody, musím poslechnout...'
'Koho? Ty, kteří nás sem přivezli? Kolik je to generací, co jsme sem byli vyhnáni? Nedovedem je už ani spočítat! Možná by bylo lepší, kdybychom zemřeli s tímto Světem!'
'Počkáme a uvidíme!'
A pak jejich hlasy utichly a v moři poletujícího písku zůstal jen šílený vítr, který neustále zamíchával vše, co bylo na tomto světě do jediného velikého chomáče, který zvolna plynul v neurčitém čase. A temný a zapomenutý svět na několik okamžiků ožil nečekaným pohybem. Po pláni se odněkud nikam pohybovalo několik postaviček. Přitrouble hopsaly a čas od času se daly do běhu, soupeříc s větrem a jeho průvodcem, zvířeným prachem. Dalo by se říci, že to byla jejich odrůda Indiánského běhu a tímto způsobem zdolávaly nepředstavitelné vzdálenosti.
Kam měly namířeno? Jak mohly znát cestu uprostřed rozsáhlého teritoria plání a pouští? Věděl to snad jen sám vítr, jedině on mohl tušit, co tu chtějí a jaký je cíl jejich cesty. Jak vůbec vypadala? Náhodnému pozorovateli, ukrytému kdesi za balvanem, by nejspíše stanuly hrůzou vlasy na hlavě. Z šera by se nejprve vynořily nejasné stíny, jejichž kontury by se stéle vykreslovaly. Po několika, minutách by spatřil podivné tvory podobné spíše velkým přerostlým králíkům s psími hlavami. Avšak uši, uši by měly zaječí. Červené svítící oči by jej probodávaly skrz na skrz, až by mu tuhla krev v žilách. Co by se od nich dalo čekat? Smrt, slitování, nebo by si jej vůbec nevšimly?
/VII. - vzpomínky - Johnovo dětství - Země/
"Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země byla pustá a prázdná. A nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami vznášel se duch Boží..." četla babička svému vnukovi. V krbu plápolal oheň a jeho plameny ozařovaly celou místnost. Divoce a zároveň krásně probleskovaly a na stěnách vytvářely prapodivné obrazce.
Venku byla zima. Foukal studený severák a všude bylo plno sněhu. Toho roku ho napadlo až příliš. Vysoké závěje číhaly na své oběti. Ale marně. Nikomu se nechtělo jít ven. Dokonce i psi se choulili ve svých boudách a stočení na hromadě slámy naslouchali hukotu větru. Tiše mžourali do tmy a sem tam si zasteskli. Čas od času se ozvalo divoké a protáhlé vlčí zavytí. Já jsem tu pánem, nesl se hlas. Ale jakým pánem? Všude byl sníh. Přikryl i ty vysoké hory za vsí. Divoké a nelítostné štíty, od kterých přicházelo tajemné hučení. Jakoby i vítr vyprávěl svým mladším bratrům dávné pověsti.
Babička dočetla a odložila knihu na polici. Pak si vzala vnoučka na klín a pohladila jej po černých vlasech. Oheň vesele praskal a všude bylo teplo a útulno. Venku však byl mráz, který k nim přišel až z dalekého Vesmíru. Hvězdy se zlatě blyštily a mžouraly na svět.
"Babi?" zeptal se po chvilce chlapec. "Proč byl na začátku kámen a voda?"
"Asi proto, že to tak muselo být. Nikde nebylo ani živáčka. Jen nad tou nevzhlednou bramborou se tiše linula veliká a tajemná a dobrá síla, které je tu i teď."
"Teď?" divil se chlapec. "Proč ji nevidím?"
"Protože ji člověk nemusí vidět. Stačí, když ví, že existuje. Bdí nad ním a ochraňuje ho!"
"A to dává pozor nad všemi?"
"Nad všemi!" souhlasila. "Nad některými více a nad jinými méně!"
"Řekni mi, babi, co je nad nebem? Co je tam daleko, kde svítí hvězdy?"
"Jak to mám vědět? Já jsem tam nebyla. Třeba se jednou na nějakou hvězdu podíváš!" řekla a v duchu se ptala, proč by tam měl člověk chodit, co mu chybí tady na Zemi?
Co chybělo člověku do doby, než se naučil létat? Právě to létání? Začal hvězdám závidět jejich lesk, nezávislost a toužil být jako ony, vznášet se v propastné prázdnotě, která se táhne na všechny strany a mizí kdesi v nekonečnu. Postavil si velké koráby, aby se na nich vydal hledat nové světy, velké a tajemné galaxie. A začal se vydávat daleko za svými sny. Opustil svou planetu, aby ji už nikdy nespatřil. Zemi, bez které by nebyl nic. Chlapec se zahleděl do babiččiných očí a spatřil v nich slzy. Člověk stále touží po poznání, chce být dokonalý a vědět to, co ví ten, kdo stvořil tento svět...
"Možná, že máš pravdu. Třeba se jednou podíváš na některou hvězdu..."
"Co jsi říkala, babičko?" otázal se chlapec. "Já jsem ti přece nic neříkal?"
"To nic, to mi jen tak vyklouzlo z úst, Johne. A teď spi, musíš být silný, aby ses tam dostal. Moc silný, chlapče..."
/VIII. - současnost - orbita Černé planety/
Velká zasedací místnost se pomalu vyprázdnila. Většina přísedících se rozešla za svými úkoly. Zůstalo zde jen několik osob. Velitel výpravy probíral s několika vyvolenými poslední body připravovaného průzkumu.
"Arthure, poletíte s Gamou. Místo, na které se máte napojit, znáte. Rychlost snižte na minimum, pokud do ní jen trochu více žduchnete, slítnete tam dolů i se stanicí!"
"Kdo nás bude zajišťovat?" přerušil jej Arthur. "Kolem planety je proměnlivé radiační pole, které často zabraňuje v komunikaci mezi posádkami..."
"Delta. Spustí do atmosféry sondu..." odpověděl mu velitel lodi. "Po skončení úkolu se bude držet stranou a bude sledovat pohyb a chování stanice, takže při sebemenším náznaku nebezpečí budete včas varováni!"
"Kolik nás poletí?"
"Nemáš cenu, abyste letěli všichni," pohlédl John na Arthura. "Budete mít pod svým křídlem pět lidí! Doufám, že je ve zdraví přivezete zpátky!"
"Co tam hledáme?"
"Něco, co zbylo po těch, kteří ji kdysi obývali!" řekl John tiše. „Až tam budete, poznáte sami, že tato stanice není tak úplně naše, jen jsme si ji trochu přizpůsobili! Na její palubě jsou data, která jsme nestačili odvézt, prostě jsme je zde nechali pro příští expedici, ani já jsem netušil, že se tu znovu vrátím..."
"Takže tam jdeme jenom pro ta data?" zeptal se Arthur velitele mise.
"Sonda nemá dost energie na to, aby s námi komunikovala a díky tomu radiačnímu pásu, kterým také musíte proletět, by byl jakýkoliv přenos dost nespolehlivý!" řekl mu John. "Proto ta cesta! Pokud se stanice zřítí do atmosféry dřív, než ta data získáme, půjde o zásah vyšší moci a nic s tím nenaděláme..."
Arthur němě přikývl. Hlavní navigátor se ležérně opíral o stěnu, mlčel, jen poslouchal rozvíjející se dialog. Jediným, který nemohl toto sezení vystát byl Mick, hlava a duše všech opravářů a údržbářů na lodi. Netrpělivě se ošíval na svém místě, počítaje v duchu čas, jež mu utíká pod rukama.
"Děje se něco, Micku?" zeptal se ho navigátor.
"Myslím, že mě tu už nepotřebujete, já... Rád bych šel po své práci, Johne!"
"Technika je připravená?" zeptal se ho velitel namísto odpovědi.
"Čekáme jen na pokyn..."
"Běžte, Micku!" poplácal ho John po rameni. "Upalujte do přístavu. Přijdeme tam za vámi!"
"Můstek volá kapitána! Opakuji: můstek volá kapitána!" ozval se palubní rozhlas.
"Kriste pane, co se zase děje?!" jen co John uslyšel výzvu, vymrštil se na svých dlouhých nohách a skokem byl u telefonu. "Slyšim..."
Zbývající tři muži napjatě čekali. Mick se ještě nestačil vytratit a tak jen s rostoucí nervozitou čekal, co se bude dít dál.
"Jdeme na to!" praštil John se sluchátkem. "Vypadá to, že naše stanice nemá zájem o naši návštěvu! Musíme sebou hodit!"
Rozešli se.
"Prosím službu, aby se dostavila na svá místa! Všichni členové posádky, kteří mají službu, na svá místa! Operace je zahájena..."
/IX. - současnost - orbita Černé planety/
"Gama volá obsluhu výpustě, přepínám!" zahučel Arthur do mluvítka přilby a zakřenil se na svého kolegu. "Pusť to z hlavy, Patriku, pro jedno kvítí slunce nesvítí!"
"Hotovo, jsme připraveni k odletu!" ohlásil druhý pilot ukončení předletové kontroly. Dělal to vždy, jako by nedůvěřoval palubnímu počítači.
"Obsluha rozumí, připravte se k sestupu do komory!" slyšel Simonův hlas. Zkusil si jej představit před očima, ale nepodařilo se mu to. Byl příliš individuální, nepředstavitelný a nezjistitelný, jako nejlépe ukrytá štěnice. Nikdo z posádky se v něm nevyznal, budil v nich jiskřičku nejistoty a pocitu ohrožení. Zatracený chlap!
"Zavíráme za vámi vnitřní desky uzávěru!" slyšel znovu jeho hlas. Ponořili se do namodralého šera, když je jeřáb spustil dolů do prostoru přechodové komory a než se od něj odpoutali, byla v komoře zrušena gravitace.
"Do prdele práce!" vztekal se druhý pilot. Nikdy nebyl na ten moment připraven. Vždy se z nenadání takřka vznášel u stropu kabiny. Arthur se na něj pobaveně zahleděl.
"Proč nic neřeknou?" hleděl na něj druhý pilot s námahou zrudlým obličejem, když si utahoval pásy. "Cítim se jako malý kluk..."
"Máte zelenou!" vmísil se do jeho monologu dispečerův hlas. Nehýbali se. Stále se vznášeli v prostoru přechodové komory, přestože bylo vše připraveno k jejímu opuštění. Zírala na ně prázdnota, ohraničená světly hvězd, různobarevnou září mezihvězdného prostoru a výsečí atmosféry planety. Černá perla topící se v záři červeného slunce. Byly to neskutečné pocity a neskutečný pohled, nic co by se dalo vyjádřit slovy.
"Máte už dobrou minutu prodlení! Opakuji, opusťte komoru!"
Ignorovali jeho hlas. Ať si vříská, parchant jeden! Uchechtl si Arthur.
"Opouštíme přechodovou komoru..." zabručel do mikrofonu a zatáhl za páku plynu. Letoun se lehce vyhoupl z lůna lodi. Proletěl otevřeným oknem Bariery a proměnil se v malou třpytící se tečku.
"Tady je John, Arthure... Proč vám to trvalo tak dlouho?"
"Technické problémy!" vyštěkl Arthur a ohlédl se přes rameno za lodí, majestátně se vznášející na oběžné dráze.
"Jsme na únikové dráze! Hlaste parametry letu..." řekl místo odpovědi. Mrkl na muže ve vedlejší sedačce. Byl již připoutaný, klidný a soustředěný.
"Nevidím ji!" řekl Arthurovi. "Kde je?"
"Musí tam někde být!" Ohlásila se loď. "Máme ji na radaru! Pokračujte v letu, pánové..."
"Gama rozumí. Kontakt! Za pět minut přecházíme z radarového na vizuální kontakt. Máme ji, opakuji stanice zachycena! Je nízko! Sakra nízko, slyšíte?!"
"Ano slyšíme vás!" ozval se Johnův hlas.
"Pořád chcete, abychom se k ní přisáli? Patnáct minut do ukončení operace! Začíná pozvolna rotovat! Ne víc jak metr za minutu!
"Pokračujte v akci!" slyšeli hlas velitele lodi. Musel se zbláznit, pomyslel si Arthur. Blížili se. Každým nadechnutím byli blíž k té věci, která začala nabývat svůj skutečný vzhled a tvar.
"Dvacet metrů od místa přistání je dlouhé rameno s anténou, proč jste nám o tom neřekli? Přepínám..." ozval se druhý pilot Gamy a čekal na odpověď.
"Nechtěli jsme vás tím rozptylovat..." opět Johnův hlas. Pomyslel si Arthur. Copak, že má takovou starost?
"Ještě deset minut!" zavrčel do mikrofonu.
"Tohle nedopadne dobře!" vydechl druhý pilot.
"Nemaluj čerta na zeď..." řekl mu Arthur. Očima bloudil v prostoru kolem stanice. Je nízko! Opakoval si v duchu svá vyřčená slova. Jak dlouho bude ještě trvat, než spadne? Půl hodiny? Hodinu?
"Hodně štěstí! Jste mimo náš přímý dosah!" slyšeli ve sluchátkách hlas z lodi. Jste mimo náš dosah! Ticho... V kabině vládlo tíživé ticho, bodající bolestivě do uší. Přibližovali se a pak uslyšeli poslední slova z lodi, než proletěli slabým radiačním pásem. „Najděte ta data a vypadněte odtamtud!“
Obrysy stanice se stále zvětšovaly. Ještě pět minut! Oba se na sebe podívali s otázkou v očích: Vyjde to? Arthur pohlédl úkosem ven. Černé, usmolená atmosféra planety se hrozivě blížila. Jak jsme nízko? Arthur se snažil v duchu určit přibližnou výšku, ale nedařilo se mu to. K čertu s tím! Pustil to z hlavy.
"Možná, že jsme první, ale taky poslední, kteří se odvážili až k hranici bezpečné přitažlivosti. Co ty na to, Patriku?"
"Přemýšlím..." vydal ze sebe druhý pilot, ani přitom nehnul brvou. Arthur se na něj překvapeně podíval: "Cože?"
"Jaká je pravděpodobnost... Jakou máme šanci, že to spadne bez nás!" pohlédl na z míry vyvedeného Arthura. "Vypadáš jako strašák do zelí..."
"Kriste pane!" chytil se Arthur za hlavu.
"Ta stanice není naše, kapitáne!" vyštěkl druhý pilot. "Někdo ji tu musel nechat. Nevíš náhodou, proč má náš starej takový zájem na tom, abychom se na ni podívali? A to ještě dřív, než se usmaží?"
"Naše? Proč by neměla být naše...?" zeptal se jej Arthur a pohlédl na objekt na oběžné dráze. "John přece říkal něco o tom, že jsme si ji od někoho vypůjčili, ale od koho?"
"Protože to jinak nedává smysl, Arthure ! Nevím proč tu jsme, ale musíme být už třetí expedicí! Ještě ti to nedošlo?“ Někdo tu byl před Johnovou první návštěvou tohoto světa! Jak jsme se o této planetě vůbec dozvěděli? Odkud lidstvo přišlo na to, co se děje na téhle planetě, kapitáne?"
"John nám neřekl všechno?" zeptal se Arthur svého druhého pilota. "Tak o co tu vlastně jde? Soustředíme se na přistání, na otázky zbude dost času, až dorazíme k cíli..."
______________
Pozn.: Terminátor - jde o rozhraní světla a tmy, například při osvětlení Země, nebo Měsíce z pohledu pozorovatele (z Vesmíru, či jiného objektu). Jde o pomyslnou křivku způsobenou zakřivením objektu (planety, apod.), kam již nedosahují paprsky objektu (Slunce), který pozorovaný objekt (Země, nebo Měsíc) osvětluje! Snad toto vysvětlení čtenáři postačí...
/POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ/
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.2 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 7 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.1 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 20 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 29 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
Dita Mocků
|
|
| (21.5.2012, 13:44) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
