» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Nic nezničí lásku tak jako ženin smysl pro humor."

Oscar Wilde

počet přístupů: 2139836

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28984 příspěvků, 4549 autorů a 303367 komentářů :: on-line: 16 ::

:: DŮM IV. díl ::

OH	publikováno: 06.10.2007, 22:46

V záplavě TV seriálů jsem se také pokusil o část jednoho, jak si představuji obyčejný život.


	Jarmila vždy naoko zkoukla úkoly, ty lehčí udělala a ty těžší si nechala do školy na opsání před hodinou. Podívala se také na matyku, "Já už v tom rozumim jenom datumu," povzdechla si a hodila sešit do tašky s pocitem, že tam hodila bombu, co vybuchne ráno o hodině matematiky salvami pětek. Už viděla, jak jí je matykář píše s tím svým výrazem do žákovské, bez řečí a potichu a to bylo ještě horší... Podívala se z okna snažic se zaplašit výčitky svědomí, "Jaký vízo bude z tohodle..." Načež vše pustila z hlavy a řešila co si vzít na sebe. "Soňa zas bude určitě v krátkým tričku a šortkách, i když má postavu jak...a já zas půjdu jak jeptiška a to mám...," bručela si Jarmila a dívala se na sebe do velkého zrcadla u dveří. Nakonec si vzala tričko bez podprsenky a džíny, "Hmmmmmmm". S kamrádkou Soňou se sešli u Věže na rohu, ale na cukrárnu bylo už pozdě a tak šli k ní domu, "pustim ti to cédo,jakjsem ti říkala..," řekla Sona a vyrazily. "A vaši budou..?" Jarmila se trochu bála Sonina otce, který nikdy nic neříkal a ani sena ní neusmál. Nikdy nevěděla, jestli je naštvaný, nebo se o ně nezajímá. "Nebud vyplašená, naši jsou okej!" Soňa to jako vždy a za každé situace brala s nadhledem,který jí Jarmila záviděla. "A co ten tvůj Pavlíček, holky říkali, že ti šahal v šatně pod tričko, taky sis šáhla?" Soňa nahlas cestou povykovala. "JAKÝ HOLKY CO KECALY? To jsou všecko kecy,von jen votravuje," ohradila se Jarmila, ale byla potěšená. Pavel byl její kluk a sáhnout ho už nechala ledas kam. "Nojo tak klídek, to já bych se hned svlíkla, jenomže já holt nejsem vyzáblá, přírodní bloncka, to je to..." "Prdlajs bloncka, ale ty bys nějakýmu fakt dala...?" I když Jarmila věděla, že holky ze třídy mají zkušenosti už "čert ví jaké", tak daleko Pavla nikdy nepustila. "Na to máš času fakt ještě dost, můžeš mi věřit," říkala jí Dana a té ona věřila. Ani si nebyla jistá, jestli je Pavel ten pravý, měla ho ráda, ale spíše asi jako kamaráda, opravdová áska je... "Jasně, zepředuzezaduzlepšímesináladu néé ?" A Soňa se na plno rozesmála. "Ty seš fakt éroSoňa," se smíchem řekla Jarmila, která byla ráda, že se vše obrátilo v žert. Prošli centrem města a dostali se do čtvrti, kde Soňa bydlela. Byla podobná té, ve které bydlela Jarmila. Když došli k nim, Soňa otevřela a slíbila Jarmile, že se kolem jejího otce jen mihnou. Jako obvykle seděl u televize a sotva se na ně podíval, zato Soňina maminka jim hned začala nabízet koláč co upekla: "no to Jarmilko musíš ochutnat! Jinak tě nepustíme domů" a s úsměvem jim nabízela třenou placku s povidly. "Mňammňam," povině chválila Jarmila. Proskočily do Sonina pokoje,který byl jako obvykle v nepořádku. "Do toho tvýho bordelu někoho vedeš?" Zaburácel její otec, aniž by se odvrátil od televize, ale to si už hověli na posteli. Jarmile vždy ten nepořádek v pokoji připadal mnohem útulnější a pohodovější, "tenhle pokoj, to seš prostě ty!" Řekla nejednou Jarmila Soně. Pustily si taneční cd a Jarmila sledovala živelnou Sonu, jak okamžitě začala tančit, jak by to ona nikdy nedokázala. "Achjo..ty seš skvělá." Soňa se začala smát a rukama jí vybízela k tanci, Jarmila k ní vyskočila, ale za chvíli si připadala jako sloup vysokého vedení, kolemž něhož tancují a skončila opět na posteli. "Jako vždycky, já jsem fakt prkno," říkala si přitom. "A jak je na tom Danča s Alíkem?" Zeptala se Soňa, když zase seděli na posteli. "No, ona mu furt utíká do Ferka..." "A tam smaží a zahejbá co?" Skočila jí do řeči Soňa. "Ty seš fakt hrozná!" Skoro vykřikla Jarmila, protože nesnášela, když o její sestře někdo mluvil ošklivě. "Ale asi to tak nějak bude..," potom musela uznat. "To na mně se každej vykašle..," fňukavě řekla Soňa a schoulila se k Jarmile na posteli. "Nikdo mně nemá rád, nikdo si se mnou nechce hrát! ACH JO!" Ona to myslí vážně, pomyslela si Jarmila a pokusila se kamarádku utěšit: "Prosimtě, vždyt tancuješ nejlíp ze třídy a všichni kluci ve škole na tebe furt čuměj!!" Potom si povídali o všem možném, Jarmila se chlubila, že jí Danča slíbila, že jí vezme až nahoru do FairPlaye. "Tam jsem nikdy nebyla, tam se prej děje BŮHVÍCO!" Řekla So'na, ale bylo vidět, že jí to závidí. Když šla za hodinu Jarmila domů, musela si přiznat, že taková jako Soňa, ona prostě neumí být, "Soňa je prostě živel..." Doma se snažila nepodívat se na školní tašku, v níž byl sešit matamatiky, "nějak to prostě skončit musí!" Řekla si a po večeři s mlčenlivou rodinou se zavřela v pokoji. Jako vždy po práci si sedl ke stolu a zapálil si cigaretu, potom co vyklepal popelník do záchodu ("je to tam pak jako v hospodě, sakra nemů...!) a otevřel si pivo, které postavil vedle rozevřených novin. Jakmile otevřel Pan Fajkl dveře, jen zabručel a žena se na něho zamračeně a náležitě znechuceně podívala z pod obočí a řekla: "No ahoj". Potom už se spolu během odpoledne bavily málokdy. Díky letitému sterotypu stačilo, aby Jana fajklová vypnula sporák a její muž si okamžitě, ale s nápadně znuděným pohybem odstrčil noviny a lahev piva a šel si do linky pro příbor, který mu jeho žena s obědem nikdy nepřinesla. Pohyby obou manželů jakoby na sebe navazovaly jen náhodou, když dala Jana na stůl talíř s obědem, dělala to, jako kdyby odkládala přečtenou knížku na parapet u okna, znuděně a bezmyšlenkovitě. Když si Honza šel pro příbor, vypadalo to jakoby šel náhodou kolem linky s příbory a mimichodem mu jeden skočil do ruky. Když po jídle odnesl nádobí do dřezu, odnesl ho tam po několika minutách, co se opět dal do čtení. Jana jeho talíř myla vždy poslední a často ho nechala ležet mezi drátěnkou a houbou až do večeře neumytý. Oba dávaly na jevo, že pro ně ten druhý neexistuje, ale v nitru každý sledoval pohyby toho druhého do nejmenších detailů. Pro nezůčastněného diváka by se mohlo zdát, že manželé jsou v bezmyšlenkovité shodě, zapříčiněné dlouhým soužitím, ale ve skutečnosti byla atmosféra mezi nimy nabita léta potlačovanou neshodou a vzrůstající agresivitou, jejíž přemáhání bylo den ode dne těžší. Jakmile od sebe manželé odešli, jakoby z nich vše spadlo, rozhovor jakýkoliv s kýmkoliv byl příjemným osvežením a vzpomínka na toho druhého byla plná vzdoru a frustrací. Pan Fajkl se po obědě většinou schoval v obývacím pokoji u knihy. Miloval historii druhé světové války, zejména námořní bitvy ho přitahovaly, jako každého suchozemce, vůní nepoznaného. Tak většinou setrval až do večeře, do té doby svojí ženu ignoroval a po večeři většinou odešel do hospody Na rohu na partii mariáše. Desetníkový lízaný mariáš ovládal už od vojny výborně a byl to jediný okamžik z celého dne, kdy dokázal "úplně vypnout." Dvě či tři vypitá piva, ani dekolt servírky s ním mnoho neudělaly, ale většinou ho to vše uvolnilo a on si znovu "připadal jako chlap". Neuměl si to vysvětlit, ale přítomnost jeho ženy ho zbavovala sebevědomí, připadal si před ní jako nějaký "cucák, co na něj řvou" a pohled na ní v něm vyvolával vlny agresivity, jehož se poslední dobou začal v mysli dopouštět. Představa, že svoji ženu surově uhodí do obličeje, jako by se pral s mužem, ho děsila a zároveň mu dávala pocit úlevy a navrácení jeho ztraceného sebevědomí. Ale při kartách "na všechny ty pitomosti kolem" zapomínal a oddával se kouzlu hry. Spoluhráči mu byli kamarádi, jež znal od dětství a s nimiž ho pojily léta společných zážitků. Domů přicházel kolem desáté s pocitem znovunalezených sil, jež po prvním pohledu na jeho ženu splaskly jako mýdlová bublina. Janu Fajklovou všechny manželovy činosti provokovaly, téměř žádná z nich jí v ničem nebyla nápomocná ve vedení domádnosti a připadaly jí neužitečné a k ničemu. Jeho odpolední čtení, jež se poslední dobou mněnilo ve spánek, ji akorát připomínalo, že ona kvůli domácím pracem nemá na čtení čas. Často schválně a s pocitem zadostiučinění začala mýt nádobí, jakmile začal Honza usínat. Třískala talíři a poklicemi a čekala na jakýkoliv jeho projev nevole či vzteku, ale Honza, ačkoliv ho ty rána probouzely, jako: "Kopnutí do držky kurva," se z posledních sil ovládl a tu radost jí neudělal. Jakmile beze slova odešel na mariáš, vše se v ní uvolnilo. Poslední dobou se začala často vyskytovat mezi dveřmi prádelny a dveřmi Běhounkových. věděla, že Marie Běhounková chodí po páté hodině do města na cvičení a představa že by se potkala s Běhounkem sama na chodbě ji vzrušovala. Věděla, že je starší než on, že má nejlepší za sebou a že se s jeho ženou vzhledem nemůže rovnat, ale přesto jí to k jeho dveřím táhlo čím dále častěji. Filipa už nebylo vydět jinak, než s pravým indiánským nožem za pasem, který mu otec vyřezal z překližky a matce nezbylo, než mu ušít pochvu ze staré košile. Otcova řeč o zbabělých kojotech, kterou nemyslel vážně a chtěl syna jen povzbudit, ve skutečnosti Filipa ranila až do morku kostí. Protože v domě ani v nejbližším okolí neměl kamarády na boje a pranice a s králíky, ať si v nich představoval sebehroznější příšery, se bojovat nedalo, Filipova fantasie si vysnila v houští zahrady lidoopi z Tarzana a příšery z pohádek. Plazil se křovím, čekaje na vhodný okamžik a potom vyrazil, bodal nožem do křoví-protivníka a sám rány drápy-větvičkami dostával. často se vracel z bojů domu těžce raněný-unavený a celý zkrvavený-zablácený. Kolikrát, když šla paní Fajklová pečovat o své záhony růží, stál k ní obrácen zády na stráži před lidoopi, s rukou položenou na rukověti pravého indiánského nože a se zrakem upřeným do houštin křovisek. "No nevim, co na to řiká Fajkl, ten by ji hodil třebas hrochům aby se jí zbavil...," říkal pan Běhounek dívaje se na syna z okna. Jediné co Filipa trápilo, byla Jarmila. Jednou Maud, jindy Zlatovláska, ale nikdy k němu nesestoupila ze svých výšin prvního patra, aby mu poděkovala za záchranu jejího obydlí před stádem bizonů, nebo tlupou opic. Často stál umazaný uprostřed křoví, které předtím důkladně propíchal nožem a představoval si, jak mu Jarmila dává svoji ruku z prostřed hromady pobitých poloopic či bazilišků. "NO TO SNAD UŽ NEMYSLÍŠ VÁŽNĚ ! Vždyt z něho vychováváš nějakýho hrdlořeza!" Vykřikla paní Běhounková, když se podívala na muže, jak učí syna boj s nožem muže proti muže, na nějž si pamatoval z vojny, majíc v ruce polínko. "Je to pořád lepší, ty moje holubičko, než aby seděl u počítače a bušil s vohnutejma zádama do klávesnice a nikdy nevíš, kdy se mu tohle může hodit." Marie však syna chytila a přitáhla si k sobě. "Takhle kdyby jsi mi chtěl někdy pomoci žehlit, to se ti taky může hodit, nebo mi pojď pomáhat nakládat okurky..." A táhla syna, který schovával překližkový nůž za zády, z dosahu jejího muže.


celkové hodnocení autora: 98.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 2.0		uložit příspěvek

známka poroty: 2.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 4		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 8		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Šíma	07.10.2007, 15:28:55

Tak další část je za mnou! ;-) Holčičí problémy mě pobavily, stejně tak hry onoho malého indiána, či na co si to onen hoch hrál. První a poslední třetina je dobrá, avšak ta prostřední Ti nějak kulhá jako "postřelená kobyla". Hodně používáš slovo "jakoby" a "jako". Ve psaní přímé řeči máš pořád chaos. Když vložíš mezi přímou řeč "popisnou větu", to znaméná, kdo co řekl, nepiš na jejím konci (před pokračováním přímé řeči) čárku, ale raději tečku. Pokud větu zakončuješ třemi tečkami, žádné další znaménko (čárka nebo tečka) se za ony tečky již nedává! Někdy je také dobré začínat přímou řeč na začátku odstavce, aby nebyly jaksi utopeny v textu (čtenář by se mohl ztratit)... "Šímo, nechtěl bys už taky přestat?" řekl si šíma v duchu. "No, možná bych měl raději jit a nechat toho, dokud je čas..." No nic, promiň, zase jsem se "rozkecal", jdu se podívat na další část. Dám za Dvě (fakt se mi zdá tato část nějak slabší)...


ze dne 07.10.2007, 17:37:45
OH: Díky moc Šímo! Psát o náctiletých holkách je strašný! A manželské krize pětapadesátníků (mě je 28) - já si opravdu na sebe umím ušít bič. Za rady o pravopisu díky moc, já si to už píšu na papír, ale potom se to vždycky nějak.........

Pavel D. F.	06.10.2007, 22:45:14

Charaktery postav se pomalu odhalují, už se docela těším na nějakou pořádnou zápletku. Náznaky by tu už byly – třeba jak paní Fajklová hlídkuje přede dveřmi na Běhounka – kdyby se dočkala, kdo ví, co by se mohlo stát. Zdá se mi, že je tentokrát text plný překlepů, asi by to chtělo si ho před publikací několikrát přečíst a doladit. Opět připomenu shodu podmětu a přísudku. Pokud jsou podmětem holky (třeba Soňa a Jarmila), pak se v množném čísle píše v minulém čase tvrdé y (třeba „to si už hověly na posteli“), což platí i v případě, že ten podmět není přímo uvedený (což byl zrovna ten příklad). Naopak pokud byl jeden z aktérů muž, píše se měkké i (Potom už se spolu během odpoledne bavili málokdy.). Mně a mě – krátký tvar „mě“ se píše, když můžeš říct „tebe“ (nikdo mě nemá rád), dlouhý tvar, když můžeš říct „tobě“ (visel na mně očima). Slovo „nimi“ (7. pád množného čísla od „on“) se píše s měkkým i na konci. Takový „lidoop“ se skloňuje podle vzoru pán, takže „na stráži před lidoopy“ se píše stejně jako „na stráži před pány“, tedy s tvrdým y na konci. Tentokrát bych to viděl asi na dvojku.


ze dne 07.10.2007, 9:23:11
OH: Díky moc Pavle, nechci tě šokovat, ale text kontroluji několikrát a vždy si myslím, že je pravopisně bez chyby. S těm malými broučky-písmenky je to opravdu bitva. Ještě jednou díky.