|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28984 příspěvků, 4549 autorů a 303367 komentářů :: on-line: 16 ::
|
 |
|
:: Svět naruby, aneb Šímanův příběh! ::
 Šíma |
publikováno: 02.10.2007, 10:42
|
| Jména postav, včetně samotného děje, jsou výplodem autorovy choré mysli a cokoliv, co by mohlo souviset se skutečností a jmény živých či mrtvých lidí, je jen náhoda a nic z toho, co je zde uvedeno, se nezakládá na pravdě! Jedno však je jisté, možná se v tomto příběhu někdo pozná, snad to byl záměr samotného autora, možná také ne! Kdoví? |
| |
|
|
/Prolog/
Svět o němž je řeč, již existuje od doby, co vznikl samotný Vesmír, jehož hvězdy svítí spolu s Měsícem na vše, co je pod nebem. Spolu ze Světem byly stvořeny také pomyslné Řetězy moci, které nejen spoutávaly, ale také vládly a dávaly sílu každému, kdo je vlastnil. Spojené řetězárny jich vyrobily mnoho, pro každé Království a Zemi jeden, taktéž pro všechny rasy lidí, skřetů, trpaslíků a elfů, kteří kdy žili v Zemi nezemi! A čas běžel jako splašený kůň a nikdo netušil, že než tento podnik zkrachoval, byl vyroben ještě jeden Řetěz, který vládne všem a všechny zároveň spoutává do své moci, aby na Světě znovu zavládla Temnota.
Doba byla zlá a nikdo si nebyl jistý svým životem. Mnozí se vzbouřili proti tomu, jehož jméno se nikdy nevyslovovalo, ale bezvýsledně. Jeho zloba a moc byla silnější, než-li cokoliv jiného. Mnoho králů zemřelo a mnoho Zemí bylo zničeno. Kouzelníci a čarodějové měli jen dvě volby, přidat se k Němu, nebo přejít do Opozice. Mezi nimi byl také veliký čaroděj Andalf, kterému se nelíbilo, jak Zlo pomalu požírá celou Zemi nezemi. Jednotlivé Řetězy řinčely svou mocí a mocí toho posledního, jež vlastnil právě On, Zlo, sídlící na vrcholu Ohnivé hory. Zdálo se, že je vše ztraceno a takřka i bylo, dokud se neztratil hlavní a nejslabší článek vládnoucího Řetězu.
Mocný Pán se vydal prostřednictví svým nejlepší špehů na létajících dracích hledat onen ztracený článek, který mohl ohrozit celý jeho sen o nadvládu Zla nad vším Světem. Jakoby nestačilo, že Spojené řetězárny přešly do konkurzu a jeho Správce vyhlásil bankrot. Ohnivá hora rozhazovala na pokyn temného Pána oheň a síru široko daleko a zlověstní skřeti se vydali do celé Země, aby našli to, co nemělo být nikdy zapomenuto. A kdo by tušil, že onen nejslabší článek má ve své kapse právě jeden malý a bezvýznamný hobit jménem Šíman?
/Kapitola první/
Jakýsi muž se vznášel nad hornatým krajem na svém drakovi, který podle všeho mlel z posledního. Věděl to i onen muž a proto rychle hledal místo k přistání, pokud se nechtěl zřítit i se svým drakem k zemi. Oba kroužili na bezmračné obloze a hledali nějaký plácek, kam by si kecli na zadek, protože oběma už začaly docházet síly.
Po pěšině vedoucí po úbočí vysokých hor v pásu jehličnatých stromů kráčel jakýsi vysoký muž s bílou holí a špičatou čepicí na hlavě. Vypadal hodně staře, ale jeho vitalita tomu jaksi neodpovídala. Usmíval se a prozpěvoval si jako nějaký junák. Cesta mu rychle ubíhala a snad by ještě ten večer došel do svého cíle, kdyby neviděl draka a sedícího muže na jeho zádech. Vysoký muž se zamračil a něco si zadrmolil pod vousy. Tohle nevypadalo dobře, stačil by jediný silnější závan větru a oba by se mohli zřítit k zemi.
„Co to tam oba na tom nebi dělají?“ ptal se polohlasně. „Takhle si jen ublíží, pokud se rovnou nezabijí...“
„Tys tu taky, Andalfe?“ zahulákala na něj malá zarostlá postava s velikou oboustrannou sekerou na rameni. „Taky sis jich všiml? Ten chlap snad musí být blázen...“
„Nejspíše ano,“ zachmuřil se veliký kouzelník. „Co ty tu děláš, skřete!“
„Nejsem skřet!“ zamračil se na něj trpaslík a mávl kouzelníkovi svou sekerou před nosem. „Jsem poslední ze slavného rodu trpaslíku z hory pod Holým štítem, to bys měl vědět!“
„Promiň, veliký trpaslíku!“ řekl mu kouzelník a bodře se na něj usmál. „Musel jsem tě trochu poškádlit, vypadals hodně vážně!“
„Tamhle je nějaká mýtina, snad tam oba ve zdraví přistanou!“ ukázal trpaslík čaroději neveliký plácek bez stromů a většího kamení. A také že ano. Po chvíli se muž s drakem opile snesl k zemi a zůstal sedět mezi stromy.
„Copak se ti stalo?“ vyzvídal na něm čaroděj, jen co se svým trpasličím přítelem došel až ke drakovi a jeho jezdci. „Toho draka už jsem někde viděl...“
„Jsem Kondrak, veliký zabíječ draků...“ řekl mu muž na drakovi smutně. „No, těch draků je už málo, myslím těch, kteří stojí za zabití!“
„To máš pravdu!“ přikývl čaroděj vážně. „To je přece Drakus Bronchus Tuberkulosus, jméno má po tom, že skoro pořád kýchá, kašle a dusí se svým vlastním ohněm, ale na druhé straně, není většího bojovníka a vytrvalce, než-li je on!“
„Ano,“ souhlasil muž na drakovi a pomalu z něj seskočil na zem. „Ty jsi Andalf, že? Veliký kouzelník ze Země nezemě!“
„Jsem,“ usmál se na něj Andalf. „Co tě sem přivádí?“
„Cestou do své Dračí země jsem si všiml, že Ohnivá hora zase chrlí síru a lávu a Citadela na jejím vrcholu je plná života, něco se děje, Andalfe, něco hrozně zlého...“
„Ano?“ zeptal se jej kouzelník vážně. „Odkud to všechno víš?“
„Něco jsem viděl na vlastní oči a něco mi řekl jistý hobit, jmenoval se... Měl takové divné jméno na písmeno EŠ...“ zamyslel se drakobijec.
„Šíman?“ zeptal se jej trpaslík. „Jmenoval se tak? On vlastně není ani hobit, je kříženec hobita a lidí, nosí brýle a vypadá jako chodící kulička!“
„Přesně!“ luskl drakobijec prsty. „A pořád se chvástá, jak neumí psát a jak není dobrý...“
„Tak to bude on!“ přikývl kouzelník. „Co ještě říkal?“
„Prý se některé Kraje a Země vzbouřily proti nadvládě jistého vládce, jehož jméno se nesmí vyslovovat! A ten nyní zbrojí a vyrábí jednoho skřeta za druhým, aby měl co největší armádu!“ řekl mu smutně drakobijec. „Budu muset letět, drak je znovu ve formě! On taky dost často prdí, a jestli si tu uprdne, zapálí celý les na úbočí zdejších hor...“
„Měj se a přeji ti šťastnou cestu!“ mávl za ním čaroděj holí a bodře se usmál na muže, který zvolna vedl svého draka k nebi. „Kde je teď?“
„Šíman?“ zavolal na něj drakobijec. „Ve své rodné vesnici, prý už má všeho dost a chce jít do důchodu... Pořádá nějakou oslavu, nebo co! Tak já letím!“
„Měj se!“ zamával mu trpaslík sekerou a pohlédl na čaroděje. „Šíman?“
„Jo, není většího chvástala, ale psát umí a někdy napíše i to, co napsat nikdy nechtěl!“ řekl mu čaroděj a vydal se po pěšině skrze hory do vesnice, ve které Šíman bydlel. Trpaslík šel s ním, protože dostal chuť na něco dobrého a kde jinde než na slavnosti může někdo přijít zadarmo k nějaké té lahůdce?
/Kapitola druhá/
Uplynul den a mocný kouzelník se špičatou čepicí spolu s vousatým trpaslíkem došel do vesnice, ve které onen pověstný a vychloubavý Šíman žil. Bohužel již bylo po oslavě, ale to neměnilo nic na faktu, že se trpaslík v Šímanově domě poměl, jak se sluší a patří. Také Andalf se nenechal dvakrát pobízet a dosyta se napil a najedl, až zůstal nemohoucně sedět v široké lenošce a díval se na oheň plápolající v krbu. Byl večer a trpaslík spolu s čarodějem bafali ze svých dýmek k nelibosti Šímana.
„Ještě jsem ti ani nepoděkoval za tvou pohostinnost, milý Šímane!“ řekl mu čaroděj s úsměvem.
„Děláš, jakoby bys tu byl poprvé a my se celé ty roky neznali...“ zakřenil se malý a tlustý hobit a pohlédl na trpaslíka, který byl umaštěný snad i za ušima. „A tys kdo?“
„Dud!“ řekl mu trpaslík. „Jsem poslední svého rodu, všichni ostatní zemřeli, nebo byli pobiti!“
„To je smutné...“ přikývl hobit. „Co tě ke mně přivedlo, Andalfe?“
„Řetězy!“ řekl mu čaroděj. „Řetězy moci...“
„Takže ten, o kterém se nemluví znovu vystrkuje své rohy?“ zamyslel se hobit. „Co zamýšlíš, Andalfe?“
„Odejdeš spolu se mnou a trpaslíkem za královnou elfů jménem Eky!“ zachmuřil se čaroděj.
„Proč ne, stejně jsem chtěl odejít a změnit vzduch, tady je mi už hezky těsno!“ souhlasil hobit. „Ale bude se mi po domově hezky stýskat!“
„Možná, že se sem už nikdy nevrátíš!“ řekl mu čaroděj vážným hlasem.
„Já vím, je to možné!“ souhlasil Šíman. „Kdy odejdeme?“
„Ještě dnes před západem slunce!“ řekl mu čaroděj. „Musíme odejít nepozorovaně, protože ten, o kterém se nemluví chrastí svým Řetězem! Doba je zlá a stát se může cokoliv!“
A tak se stalo, že chvástavý Šíman opustil svůj poklidný a útulný domov a vydal se spolu s trpaslíkem Dudem a velikým čarodějem Andalfem na dalekou pouť za velikou vládkyní elfů Eky, která sídlí daleko za velikou Pouští, vysokým Horami a hlubokým Jezerem v kraji překrásných lesů a Jednorožců. Po setmění byli již daleko za Vesnicí a nikdo nepostřehl, že vůbec odešli.
/Kapitola třetí/
Poušť překročili na velbloudech. Vichr je mnohokrát chtěl pohltit ve svých bouřích, ale mocná Andalfova hůl je vždy ochránila. Jen trpaslík stále něco brblal, že má písek i tam, kde by jej ani ve snu nečekal. Po mnoha útrapách se zastavili na okraji veliké průrvy a hleděli k horám, jejichž vrcholky se ztrácely kdesi mezi mraky. Před nimi byl most. Řetězový most, který neustále kvičel a sténal pod nenechavým větrem. Andalf se opatrně naklonil nad průrvou, jež se táhla oběma směry a bylo možné ji překročit pouze po tomto mostě.
„Je to hrozně hluboké!“ zamračil se čaroděj. „Je to hlubší než propast Zapomnění! Možná to vede až do samotného středu země! Kdo mohl takovou průrvu vytvořit?“
„Přejdeme po tom mostě?“ zeptal se jej Šíman a nejistě se zahleděl na chvějící se řetězy, které držely mostovku nad Průrvou. „Tady stojí, že jej vyrobily Spojené řetězárny, nezkrachovaly už?“
„To je pravda!“ přikývl moudrý kouzelník. „Ale není zbytí a jiná cesta do Hor nevede! Budeme muset překročit tuhle jizvu v zemi a pokračovat dál!“
„Měli byste jít, ten most tu dlouho nevydrží!“ řekl jim znenadání jakýsi poutník, který se jim zjevil v malém vzdušném proudu. Měl na sobě podivný plášť a jeho oči modře zářily.
„Kdo jsi?“ zeptal se jej Šíman.
„Tys ten chvástal?“ přeměřil si jej neznámý muž z Pouště. „Tvá pověst je větší, než-li ty sám!“
„A ty?“ zafuněl hobit uraženě. „V životě jsem tě neviděl, ani jsem o tobě nic neslyšel...“
„Methar?“ zeptal se jej čaroděj a zvolna přešel k muži v plášti. „Tys ten, který tančí s Červy v Poušti? Co tvůj lid?“
„Ještě stále žije a obývá Poušť, jen Červi už nechtějí tančit...“ přikývl muž z Pouště a smutně se na čaroděje usmál. „Půjdu kousek s vámi!“
„Jak se dostaneš zpět?“ zeptal se jej Andalf. „Přenese tě vítr?“
„Pojďte, ten most dlouho nevydrží!“ řekl jim modrooký cizinec. „Rychle, než ty řetězy povolí!“
Pomalu překonali most. Posledním, kdo jej přešel byl Šíman. Jeho nebojácnost a statečnost vzala za své na houpajícím se mostě nad nekonečnou Průrvou, jejíž dno bylo v nedohlednu a ani veliký kouzelník nevěděl, co skrývají její hlubiny. Šímanovi se zdálo, že mu nohy dřevění strachem. Zůstal stát uprostřed mostu a nehodlal jít dál.
„Tak sebou pohni!“ okřikl jej trpaslík. „Nebo ten most spadne i s tebou! Omrzel tě snad život?“
„Je podělaný strachy!“ řekl jim Methar. „Já to věděl, už když jsem jej viděl poprvé! Vážně se umí jen chvástat?“
„Není zbabělcem!“ bránil jej Andalf. „Prostě jen čas od času ztratí svou odvahu...“
„Pohni se!“ okřikl jej znovu trpaslík. „Nebo si pro tebe dojdu a zatnu ti svou sekeru do zadku!“
„Už jdu...“ řekl hobit nesměle a po několika minutách konečně došel na druhou stranu mostu. Jen co jeho noha stanula na pevné zemi, most se zřítil do Průrvy a po jeho existenci nebylo ani památky.
„Ví o nás!“ zachmuřil se Andalf.
„Kdo?“ zeptal se jej muž z Pouště. „Ten, o kterém se nesmí mluvit?“
„Ano ten!“ řekl kouzelník s vážnou tváří a mávl svou holí. „Půjdeme? Jak dlouho nás chceš, Methare doprovázet?“
„Tak dlouho, jak bude potřeba!“ řekl mu pouštní muž a káravě pohlédl na hobita. „Tak se pohni, Šímane, chceš tu zůstat do konce svých dní?“
„Takže Společenství se zvolna rozrůstá!“ pousmál se Andalf a jako první se vydal po cestě směrem k věčně zmrzlým horám, jejichž vrcholky byly zapadané sněhem a věčným ledem. „Pojďte, než si nás někdo všimne.“
„Takže řetězy praskly!“ zamyslel se trpaslík.
„Ano, Dude!“ souhlasil kouzelník. „Zdá se, že moc toho, o kterém se nemluví, zvolna slábne, nebo chce, abychom si to mysleli a něco na nás chystá! Země nezemě je ve velikém nebezpečí!“
Jen Šíman věděl, proč ten most spadl. Měl totiž v kapse něco, o čem neměl ani veliký Andalf tušení, právě ten chybějící článek Řetězu moci, ale jedno netušil nikdo z nich. Než most spadl, vyslaly jeho řetězy svému pánu jistý vzkaz a ten zněl: „Článek se našel a ten kdo jej má, kráčí do Hor spolu s velikým Andalfem...“
/Kapitola čtvrtá/
Dlouho bloudili v Horách a třásli se zimou. Nebýt Andalfa, který byl nad nimi jako vysoký maják se svou holí, určitě by zmrzli zapadaní sněhem. Jen Šíman si stále něco říkal pod nosem a díval se na své přátele, kteří bez jediného slova kráčeli hlubokým sněhem. Dokonce i trpaslík Dud, ztrácející se v Andalfových šlépějích trpělivě snášel všechny útrapy. Za ním šel ukecaný hobit a celý průvod uzavíral muž z Pouště, který také neřekl ani slovo.
Noc přečkali v jedné jeskyni, kterou kdysi obývalo několik medvědů, ale ti se někam vytratili a jejich domov zůstal opuštěný. Rozdělali si oheň a pojedli něco ze svých skromných zásob. Všichni seděli hluboko v jeskyni a naslouchali skučícímu vichru prohánějícím se při jejím ústí. Jedli mlčky a byli zabráni do svých myšlenek. Když tu se kouzelník podíval na hobita a takřka jej praštil svou holí.
„Kde to máš!“ vykřikl na něj. Ostatním se zdálo, že na ně spadne strop jeskyně. Oheň se několikrát nejistě zavlnil na své potravě z roští, ale nezhasl.
„Co?“ zeptal se jej hobit.
„Ten článek Řetězu!“ zachmuřil se čaroděj. „Napadlo mě to až teď, když jsem dumal nad tím mostem! Proto spadl! Copak tě nenapadlo, že mohl vyslat svému Pánu zprávu o našem přechodu do Hor? Tos tak bláhový, nebo jsi ztratil rozum?“
„Ale já...“ bránil se hobit.
„Dej ho sem!“ řekl mu znovu čaroděj a natáhl se pro prasklý článek. „Je jako prokletí... Žádný řetěz není pevný v jeho blízkosti, až na ten, který vlastní ten, o kterém se nesmí mluvit!“
„Tady ho máš!“ podal mu jej hobit.
„Šímane!“ zamračil se čaroděj ještě více. „Nesnaž se mě nazlobit! Jsem sice tvůj dlouholetý přítel, ale v sázce je existence Světa!“
„Dal jsem ti ho!“ řekl hobit.
„To není on!“ praštil jej čaroděj holí po hlavě. „Dej ho sem, než mou zlobou na nás spadne celá hora!“
A tak se stalo, že se článek dostal do kapsy velikého čaroděje Andalfa. Naši poutníci se na druhý den vydali znovu na cestu. Sníh, led, ani běsnící vichr je nedokázal zadržet a Pánovi nohsledi ještě netušili, kudy vede jejich cesta. Andalf si dával dobrý pozor, aby se nedostal moc blízko k jinému řetězu, který by spolehlivě vyslal zprávu svému Pánu, jehož jméno bylo veřejným tajemstvím. Kdoví? Snad právě on založil onen podnik, který nesl hrdě svůj název: Spojené řetězárny.
Překročili Hory a dorazili k velikému a hlubokému Jezeru. Chvíli nejistě přešlapovali na jeho břehu, než si Andalf všiml malé lodi, do které se všichni členové Společenství naskládali. Pak vztyčili stěžeň a zvedli plachtu. Čaroděj se postaral o vítr. Jen jediná věta jim utkvěla v paměti, to když trpaslík pohlédl zděšeně na jezero a řekl: „Neumím plavat“
/Kapitola pátá/
Naši hrdinové došli celí a zdraví do kouzelného Lesa za Horami, velikou Pouští a Jezerem, které tolik polekalo našeho trpaslíka. V doprovodu elfské stráže se dostali až do města paní Lesa. Byla jí právě ona Eky, mocná žena svého nikdy nestárnoucího rodu. Ale na naše hrdiny čekalo ještě jedno veliké překvapení, které se prozradilo v okamžiku, kdy veliká Eky spatřila Metnara, pána Pouště.
„Vy se znáte?“ zeptal se jich nevěřícně Andalf, jakmile byli přijati k audienci.
„Ano, známe se hodně dlouho!“ přikývl Methar. „Čas všechno dávno odvál...“
„Láska je věčná!“ řekla mu Eky. „Nestárneš, stejně jako já, či kdokoliv z mého lidu!“
„To Červi nám dávají prostřednictvím Koření svou moc a náš lid prosperuje, léta v písečných oblacích a může být tam, kde chce v pouhé vteřině!“ přikývl Methar.
„Tak proč jsi šel celou cestu s námi pěšky?“ zeptal se jej Šíman nevěřícně.
„Protože jsem chtěl, ty trdlo!“ rozesmál se Methar.
„Vím kam kráčíte!“ řekla jim krásná a mocná Eky. „A vím také, co máte u sebe, že Andalfe?“
„Ano, ale zdá se, že ten, o kterém se nemluví, jej stále hledá, ale nemůže najít!“ přikývl. „Tvá říše je překrásná, plná čarovného lesa, potoků a studánek, ale nemůžeme tu zůstat! Vystavujeme tebe i tvůj lid hroznému nebezpečí!“
„Půjdu s vámi až na hranice své říše, ale nezůstanete osamoceni, dám vám k ruce svou mocnou bojovnici, před kterou se třese nejeden skřet...“ usmála se Eky. „Ale nějaký čas tu zůstat můžete, že Methare?“
„Ano má paní!“ souhlasil muž z Pouště a uklonil se.
„Kdo to je? Ta bojovnice?“ zeptal se Šíman trpaslíka.
„Laky!“ řekl trpaslík zachmuřeně. „I moje spoďáry se třesou při pronesení jejího jména!“
„Už jsi ji někdy viděl!“ zeptal se hobit znovu.
„Ano, Šímane, viděl a také jsem bojoval s ní, ale na její straně! Naštěstí!“ souhlasil trpaslík a opřel se o svou sekeru.
Chvíli na to do velikého sálu vstoupila Laky, byla vkusně oblečená a její tělo lákalo ke hříchu. Jen čaroděj Andalf se nějak podezřele usmíval pod vousy. Chvíli se díval na příchozí dívku a pak se zvolna vydal k ní. Oba se rozesmáli. Zdálo se, že nejen Eky s Metharem mají svá tajemství. A čas zvolna plul svou neutuchající naléhavostí, aby přišla chvíle jejich odchodu.
„Dávejte na sebe pozor a střežte chybějící článek, jako své životy!“ nabádala je Eky. „Cestou snad potkáte další přátele...“
„Dám na ně pozor!“ usmála se Laky na svou paní a za všichni zmizeli v čarokrásném lese, aby se vydali na dalekou pouť k Ohnivé hoře.
/Kapitola šestá/
Jen co opustili kouzelný les královny Eky, všichni ucítili moc řetězů, která se jim zvolna vkrádala do jejich mysli. Překrásný kraj se brzy proměnil v neútěšnou pustinu plnou smrdutých bažin, mrtvých lesů a dýmajících kopců. Byli na území toho, jehož jméno se nevyslovuje. Ale veliká náhoda jim do cesty přidala ještě jednoho přítele, byl jím právě onen muž, kterého potkal čaroděj s trpaslíkem tehdy v Průsmyku.
„Kondraku? Co tu děláš? Proč jsi tak smutný? Co se ti stalo?“ zasypal jej Andalf sprškou svých věcně položených otázek. Všichni byli unaveni a velký malý Šíma nejvíce ze všech. Byl rád, že se průvod zastavil. Sedl si na nejbližší kámen a začal si toto neutěšené místo lépe prohlížet. Měl pocit, že kráčejí až do středu samotného Pekla.
„Zabili mi draka!“ řekl Kondrak vážně. „Ti létající padouchové, kteří slouží tomu, jehož jméno se nevyslovuje! Byli v přesile a můj drak dostal zase záchvat! Jsem rád, že jsem přežil...“
„Takže věci se dali do pohybu a pokročily dál, než by si jeden mohl myslet!“ zachmuřil se Andalf. „Neslyšel jsi ještě něco o tom článku řetězu?“
„Prý jej máš ty, Andalfe!“ řekl mu drakobijec vážně. „Vědí to všichni poskokové Pána, který sídlí na Ohnivé hoře!“
„Ano?“ zachmuřil se čaroděj a opřel se o svou hůl. „A co ještě víš?“
„Že tu na vás čekají armády skřetů...“ řekl mu Kondrak smutně. „A mají rozkaz vás pobít a nikoho nenechat na živu!“
„Ano?“ zamračil se čaroděj ještě více. „A?“
„Měl jsem vás zradit a zavést vás k nim...“ svěsil drakobijec hlavu. „Měli mě už na lopatě, co jsem měl dělat?“
„Já ho zabiju!“ rozčílil se trpaslík, ale Methar jej zadržel.
„Nemůže za to, jednal bys stejně!“ řekl mu muž z Pouště. „A zradíš nás?“
„To je otázka!“ přikývl drakobijec. „Věříte mi?“
„Měli bychom?“ zeptal se jej Andalf a rozhlédl se po obloze, nespatří-li někoho z Pánových nohsledů. Obloha byla šedá, zachmuřená, ale prázdná. „Ještě netuší, kde přesně jsme!“
„Co máme s tím článkem udělat?“ zeptal se jej Šíman. „Hodit jej do Ohnivé hory?“
„Pomátl ses?“ zhrozil se čaroděj. „Musíme jej rozbít docela, ale jen na místě jeho zrodu!“
„A to je kde?“ zachmuřil se pro změnu trpaslík Dud.
„Spojené řetězárny v Městě Zla!“ řekl mu čaroděj s vážnou tváří. „A drakobijec nás povede!“
/Kapitola sedmá/
Zvolna procházeli smrdutými uličkami s nevysokými domy a mířili k Centru, které bylo zastavěné továrními halami a vysokými čoudícími komíny. Podle všeho byl podnik mimo provoz, ale zdálo se, že je vše jinak, než by mělo být. Nikdo z místních je nezastavil, ani nezadržel. A tak došli nerušeně až k závodní bráně a pohlédli na stráž stojící opodál. Skřeti se na něj škaredě usmáli a zvedli závoru.
„Už na vás čekáme!“ pronesli. „Jak jinak byste prošli bez úrazu rozlehlými čtvrtěmi Města Zla?“
„Půjdeme!“ přikývl čaroděj a jako první přešel na půdu podniku Spojených řetězáren.“
„Jdeme do pasti, Ďáblu do chřtánu!“ postěžoval si trpaslík. „Měli jsem ten chybějící článek nechat na Poušti, v Horách či u Eky v Lese!“
„Ne!“ zakřičel na něj čaroděj. „Ještě slovo a proměním tě v trpaslíka do zahrádky!“
„Už mlčím!“ řekl mu trpaslík polekaně. „Nic jsem neřekl!“
„Ale řekl!“ zamračil se na něj Andalf.
„Jsou všude!“ řekl jim Methar. „Kam se podívám, vidím ozbrojeného skřeta!“
„Je jich tu víc než hvězd na obloze!“ souhlasil čaroděj a přidal do kroku. „Musíme najít onu kovadlinu a pomoci bucharu rozbít to, co nemělo být nikdy ukováno!“
„Ale oni tam na nás čekají!“ řekl Šíman se strachem v hlase. „Zabijí nás!“
„Raději zemřít, než žít v cizí područí!“ zašklebil se Methar a bouchl hobita do zad. „Pohni se, nebo tě tu osobně zabiju! Teď a tady, ty jeden strašpytle! Jsi k ničemu! Jen píšeš a píšeš, ale když k něčemu přijde, schováš se úplně vzadu a čekáš, co z toho vzejde! Hnusíš se mi!“
„Methare!“ zahřměl čaroděj silným hlasem. „Buď té lásky a nechej toho hobita na pokoji!“
„Dobře!“ souhlasil muž z Pouště. „Půjdeme?“
„Ano,“ přikývl čaroděj. „On na nás už netrpělivě čeká!“
Vešli do jedné z rozlehlých továrních hal a hned je upoutala jedna kovadlina a buchar, který stál nad ní. Byli na místě. Po dlouhé cestě plné útrap konečně došli ke svému cíli. Čaroděj se zastavil u kovadliny a váhavě se rozhlédl po objektu. Něco mu zde vadilo. Nikde nespatřil jediného skřeta. Ostatní se nejistě dívali jeden po druhém a po čaroději.
„Co se děje?“ zeptal se trpaslík kouzelníka. „Tak už to zapni a znič ten článek Řetězu moci!“
„Ještě ne!“ zachmuřil se čaroděj. „Něco tu není v pořádku! Dostali jsme se sem nějak moc snadno!“
„Taky že ano!“ řekl jim hromovým hlasem ten, o kterém se nemluví.
„Arvo?“ zeptal se jej čaroděj překvapeně. „Tos byl celou dobu ty?“
„Ano, já!“ souhlasil jeho bývalý přítel. „Jak vidíš, také já jsem se vůbec nezměnil...“
„A ten, o kterém se nemluví? Kde je? Je ve Městě, nebo v Podniku?“ zamyslel se čaroděj.
„Není tu!“ řekl mu jeho bývalý přítel a kolega od fochu. „Od své poslední porážky nevylezl na Svět, dalo mi hodně práce přesvědčit celou Zemi nezemi, že znovu spřádá své temné plány...“
„Za vším jsi ty? Arvo?“ zeptal se jej Andalf nevěřícně. „Proč?“
„Už mě to nebavilo, být jen druhořadým kouzelníkem!“ usmál se a mávl rukou. Hala byla v mrknutí oka plná po zuby ozbrojených skřetů. „Vzdejte se, nemáte šanci! Andalfe, tvou hůl...“
„Musíme se vzdát!“ přikývl čaroděj a hodil svému odpůrci svou hůl. „Tady je, užij si ji!“
„Nevzdám se bez boje!“ vykřikl Methar a hodil na Arva oblak prachové bouře.
„Na mě nemáš!“ řekl mu Arv, když přestal kašlat prach a upravil si vlasy a vousy. „Jsi slabý jako čajíček, Methare, tady nejsi na Poušti!“
„Vzdej to!“ sýkl na něj Andalf.
„Methare, Andalf má pravdu! A teď ještě ten článek, mám zbytek řetězu...“ ukázal mu Arv roztržený Řetěz moci. „Nenechte mě čekat, skřeti jsou celí žhaví vás pozabíjet! Nic jim neudělá větší potěšení...“
„Co když se Pán přece jenom vrátí, až celý Řetěz znovu pod bucharem spojíš?“ zeptal se jej Andalf.
„Ničemu nerozumím!“ řekl Šíman trpaslíkovi a muži z Pouště. „A kde je Laky? Neviděl jsem ji od doby, co jsme vstoupili do Města Zla!“
„Má svůj vlastní plán!“ řekl hobitovi muž z Pouště. „A drž, laskavě, klapačku!“
„Nevrátí se!“ řekl mu Arv a jediným pohybem stiskl tlačítko stroje, který stál nedaleko od něj. „Buchar už běží, dej sem ten chybějící článek!“
„Ať je po tvém...“ řekl mu čaroděj a hodil mu do rukou kus kovu.
„Nejste všichni!“ zamyslel se Arv, jakmile jej chytil. "Někdo z vás tu chybí..."
„Proč myslíš?“ zeptal se jej Andalf do hluku Bucharu, který bušil do Kovadliny.
„To počká, nejdříve zacelím Řetěz a pak se uvidí!“ pousmál se Arv a přešel ke stroji.
„Kde je Laky?“ zeptal se trpaslík nenápadně muže z Pouště. „Vždycky jen řekne ahoj a nikde není tam, kde by měla být!“
„Uvidíš!“ zakřenil se Methar. „Nech čas uzrát...“
„A je to!“ ozvala se rána a Řetěz moci byl v jednou celku. „Teď jsem pánem já...“
Když tu se zablesklo a tovární halou otřásla ohromná exploze a její strop se zřítil na nic netušící skřety. Moc nechybělo a zavalil by i naše hrdiny. Arv se nevěřícně podíval na díru ve stropě. Stál v ní On, ten, o němž se nemluví. Natahoval po Řetězu ruku a díval se na Arva ohnivým zrakem. Hala praskala pod jeho vahou a všem se zdálo, že musí povolit také její stěny, aby se celá stavba sesunula až ke svým základům.
„Dej to sem!“ zařval Pán.
„Je můj!“ zavrtěl Arv hlavou. „Slíbils mi to!“
„Dej ho sem, ty bídný červe! Tvá kouzla mě nezastaví!“ zahromoval Pán.
„Kde je Laky?“ zeptal se znovu trpaslík všech ostatních členů Společenstva.
„Máš poslední možnost!“ řekl mu Pán a chystal se strhnout celou tovární halu.
„Mám svou a Andalfovu hůl!“ varoval jej Arv.
„Mě nepřemůžeš!“ řekl mu Pán a vedle něj se vzápětí objevila i Laky.
„Co tam děláš?“ zavolal na ni Andalf. „Zradilas Společenství?“
„Ne, ale jedině on mohl tvého soka zastavit! Vezme si řetěz a odejde zpátky do hlubin věčnosti!“ řekla všem Laky. „Slíbil mi to!“
„A cos mu slíbila ty?“ zavolal na ni Methar. „Přece jsme neprošli takovou dálku jen proto, aby 'Zlo a Nenávist' zvítězilo nad 'Pravdou a Láskou'. Laky...“
„Nikoho jsem nezradila!“ zavrtěla Laky hlavou a jedinou ranou sťala svým mečem hlavu Pána v okamžiku, kdy si nasazoval na krk Řetěz moci.
„K zemi!“ křikl Andalf na všechny a sám se vrhl do trosek na podlaze. „K zemi, je-li vám váš život milý!“
„Cože?“ zeptal se jej Šíman roztřeseným hlasem, ale byl stržen Metharem a trpaslíkem na podlahu haly. „Kde je Kondrake?“
„Je pryč!“ otočil k němu Andalf hlavu. „Teď to přijde! Laky...“
Ohromná exploze roznesla továrnu, včetně celého Podniku i přilehlé Město na prach. Vše zmizelo. Stáli uprostřed ohromné planiny s hlubokým kráterem, který sahal až do středu Světa. Na nebi se objevil drak s mužem na zádech. Zvolna přistál u překvapených přátel a zpoza něj seskočila k zemi také Laky.
„Nesnáším dobré konce!“ zavrčel trpaslík. „Jak se ti podařilo najít draka a zachránit Laky život?“
„Koření!“ usmál se Methar. „Koření je život...“
„Kouření taky!“ přikývl čaroděj a zapálil si svou dlouhou dýmku. „Ne, že se tu zkouříte, čeká nás ještě dlouhá cesta domů!“
„K čemu to všechno bylo?“ zeptal se Šíman stále třaslavým hlasem. „K čemu tu jsem já?“
„Abys o tom všem napsal!“ usmál se na něj čaroděj. „Pro nic jiného!“
„A uvěří mi? Budou tomu všemu věřit? Po tom všem?“ zapochyboval hobit.
„Tobě určitě!“ usmál se čaroděj. „Půjdeme domů, bando! Tento kraj není stále bezpečný! Skřeti čekají jen na svou příležitost!
„Andalf má pravdu!“ souhlasil Methar. „Pojďme, než se mi z toho dobrého konce udělá zle!“
„Konečně konec!“ řekl trpaslík a vydal se s ostatními domů. „Jak překročíme tu hlubokou Průrvu?“
„Methar nám přeci pomůže!“ řekl mu čaroděj s úsměvem na rtech a rozkašlal se. „Ten tabák je nějaký divný!“
„A Laky? A Kondrak?“ ptal se znovu trpaslík. „Co bude s nimi?“
„Mají přece draka, ne?“ řekl mu čaroděj nyní s již vážnou tváří. „Nechceš být, Dude, na chvíli mlčet? A neptej se, kdy tam budem...“
/Epilog/
Zlo nebylo přesto poraženo a ačkoliv se naši hrdinové vydali domů, čekalo je ještě mnoho útrap, ale všichni dělali čest svému jménu. Jen ten hobit byl pořád stále ufňukaný a často dostal od Andalfa holí. Snad od něj pochytí trochu moudrosti a naučí se konečně pořádně psát! Kdo to má po něm číst, ale to je zase jiný příběh...
A Řetěz moci? Snad stále někde chrastí hluboko v Pekle, ukrytém kdesi ve středu země a čeká se svým Pánem, až přijde čas, aby Zlo znovu ukázalo svou moc. Svět se změnil a nic nebylo takové, jako dříve...
„Hele, Šímane, ty malý hobite, nechceš už toho psaní nechat? Díky!“
/Konec/
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.2 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 6 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 24 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 51 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
Dita Mocků
|
|
| (21.5.2012, 13:44) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
