obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je jako Opera. Člověk se tam nudí, ale vrací se tam."
Gustav Flaubert
obr
obr počet přístupů: 2915689 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39806 příspěvků, 5808 autorů a 392460 komentářů :: on-line: 4 ::
obr

:: Istrie - Deimos a Fobos ::

 autor Trenz publikováno: 29.09.2007, 23:15  
 

Deimos a Fobos

Ozvala se střelba. Zasáhli jednoho z nich. Byl mrtvý dřív, než dopadl na zem.
„Tomu už nepomůžeme! Půjdeme na sever!“ přikázal jeden z mužů. Vypadal na velitele.
„Na severu jsou nepřátelé,“ ozval se mladý voják. Mohlo mu být tak osmnáct. Velitel na něj pohlédl.
„Jak to víte, vojáku?“
„Slyšel jsem je. Říkali, že si na nás počkají na severu.“
Muž vypadal překvapeně.
„Vy jste mu rozuměl?“
„Ano, pane.“
„Vy umíte vietnamsky?“
„Ano, pane.“
„Jak?“
„V sousedství žila vietnamská rodina. Naučil jsem se ten jazyk už jako dítě.“
Byla to lež, ale nechtěl mu vykládat, že jim rozumí, aniž by věděl jak. Pro něj samotného to byl šok. Měl pocit, jako by rozuměl každému jazyku na světě.
„Jak se jmenujete?“
„Alan Richard Iceman.“
„Tak, vojíne Icemane. Co navrhujete?“
To bylo překvapující. Nadřízení se příliš často neptali na názor vojínů, obzvlášť když byli mladí a prakticky bez zkušeností.
„Na severu na nás budou čekat a na východ nemůžeme. Tam je jenom džungle. Na západ bychom mohli, ale myslím, že i tam budou nepřátelské jednotky. Nejlepší by bylo vrátit se na jih.“
„Vždyť odtamtud jsme přišli,“ namítl jiný voják. Asi důstojník.
„No právě. Nikdo nečeká, že se tam tudy budeme vracet. Teoreticky bychom si mohli myslet, že tam na nás taky budou čekat, ale v tom bychom se právě mýlili. Ano. Určitě jich tam pár bude, ale ne tolik, abychom je nezvládli.“
„A tím jste si jistý, vojáku?“
„Naprosto, pane.“
Velitel na Alana hleděl a pak řekl: “Dobrá tedy. Vydáme se na jih.“
Blížili se k vyvýšenině, kam pro ně měl zaletět vrtulník. V tom na ně začali střílet. Vojáci jim střelbu opětovali, když v tom vyšla těhotná žena a Alan už to nestihl zastavit. Kdyby zareagoval o několik vteřin dřív, nestalo by se, ale teď vystřelil a zasáhl ženu do hrudi. Nepřátelé, co po nich stříleli byli už mrtví. Alan se ještě pro jistotu rozhlédl a pak k ženě poklekl. Ještě žila, ale ze rtů jí vytékala krev. Během několika minut zemře a dítě zemře s ní. Byla tak v sedmém měsíci. Možná kdyby byli blízko nemocnice, dokázali by zachránit alespoň to dítě, ale takhle zemřou ona. Byla to mladá Vietnamka. Asi v jeho věku. Z povzdálí uslyšel vrtulník. Rozfoukal mu vlasy, jak přistával, ale Alan si to ani neuvědomil. Držel ji ve své náruči a cítil dva odcházející životy. Oba kvůli němu. Někdo na něj mluvil, ale on mu nerozuměl. Byla jen Vietnamka, on a nenarozené dítě. Nic jiného nevnímal. Nakonec zemřela. Jemně ji položil na zem a snažil se zadržet slzy deroucí se mu ven. Velitel mu položil ruku na rameno. Alan se ohlédl a velitel mu řekl: “Nebyla to tvoje vina, vojáku. Ta žena se tam připletla nešťastnou náhodou.“
„Zabil jsem ji.“
„To nepopřu, ale neudělals to úmyslně. To je důležité. Teď musíme jít. Nepřátelé určitě slyšeli střelbu a jsou na cestě sem. Přece nechceš další zbytečné mrtvé.“
„Proč jste mě tu nenechali?“
„Protože my svoje lidi neopouštíme a teď se pohni!“
Alan naposledy pohlédl na mrtvou ženu a potom vstal a s velitelem nastoupil do vrtulníku.

Jednou rukou nabral vodu a opláchl si obličej. Druhou měl od zápěstí k loktu zavázanou obvazem. Gabriel mu řekl, že mu ho večer vymění. Taky řekl, že by mu nová kůže měla narůst do týdne. Noc strávil u vodopádů. Šumění ho uklidňovalo a působilo na něj relaxačně. I přes tu noční můru se cítil odpočatě. Uslyšel zakřupání větviček. Vstal a otočil se. Spatřil Isabel.
„Alane,“ pozdravila ho nejistě. Nevěděla, jestli se na ni nebude hněvat za bolest, kterou mu způsobila.
„Isabel,“ jeho hlas nezněl úplně chladně, ale jistá odtažitost v něm byla.
„Mrzí mě to.“
Nic neřekl.
„Kdyby to šlo, vzdala bych se titulu, ale nemohla jsem. Znamenalo by to zkázu Istrie.“
„Co by se stalo tak katastrofálního, kdybys jí ten titul dala? Je to jen titul.“
„Ne, Alane. Není to jen titul.“
„Tak co je to?“
„To nepochopíš.“
„Alespoň to řekni.“
Isabel zavrtěla hlavou.
„I když jsem voják, neznamená to, že to nepochopím.“
„Kdybych jí ten titul předala, mohla by tvořit zákony. Ten titul ti dává právo tvořit zákony. Kdyby ona mohla tvořit zákony, byla by to katastrofa.“
„Jsou to jen zákony. I ty se můžou porušovat.“
„Že to řekneš zrovna ty. Voják.“
„Ano, Isabel. Jsem voják, ale bezhlavě se neřídím zákony. Některé zákony musíme porušit, abychom dosáhli toho, co chceme, pokud při tom nikomu neublížíme.“
„Nechápeš to, Alane. Istrie není jako Země. Tady se ty zákony porušovat nedají.“
„A co v tom brání? Vnitrostátní policie?“ v Alanově hlase zaznívala ironie.
„Ne. Síla. Síla, která ti nedovolí udělat nic, co není v souladu se zákony, a když se je přece jen pokusíš překročit, stihne tě za to krutý trest.“
„Jaký trest?“
„Obrovská bolest, ne-li smrt.“
Alan se ušklíbl.
„Tak to je klidně můžu zkoušet porušovat, protože na bolest jsem zvyklý a smrt taky nic neznamená.“
Isabel na Alana jen zírala a potom řekla: “Promiň. Odpusť, že jsem tě vystavila té bolesti. Kdybych něco mohla udělat, udělala bych to.“
„Jsi čarodějka. Mohlas něco udělat,“ potom odešel. Isabel tam ještě hodnou chvíli stála a pomalu ji docházela, že opravdu mohla něco udělat. Šener nebyla čarodějka. Mohla na ni, na kohokoliv z jejích sluhů poslat nějaké kouzlo a Alana, oba tak zachránit, ale vůbec ji to nenapadlo.
Přistoupil k ní Cirkis.
„Je po tobě sháňka, Isabel. Carspón by s tebou rád mluvil ohledně Maky.“
„Ano, už jdu,“ odvětila, ale ani se nepohnula z místa. Znovu měla před očima Alanovu bolest. Znovu viděla, jak ho Šener mučí.
„Isabel?“
Isabel se k Cirkisovi otočila a v očích měla slzy.
„Mohla jsem ho zachránit. Mohla jsem Alana zachránit. Jsem čarodějka a Šener člověk, a přesto jsem nic neudělala.“
„Byla jsi zparalyzovaná, Isabel,“ snažil se jí uchlácholit Cirkis, ale Isabel odmítavě zavrtěla hlavou.
„Ne. Mučila ho až potom, co to přestalo účinkovat. Mohla, měla jsem ho zachránit.“
Cirkis na ni hleděl a pak řekl: “Už dlouho váš vztah pozoruju. Už od začátku jste k sobě, nebo přinejmenším ty k němu cítila jakousi náklonnost, ale Alan k tobě asi taky, protože jsi jediná, s kým pořádně komunikuje a to už u Alana něco znamená, to mi věř.“
„Ale teď mě musí nenávidět.“
„Zas bych to nepřeháněl. Řekl bych, že Alan doopravdy nenávidí jenom jednoho a tím je Argon. Možná tě teď bude ignorovat, nebo tebou opovrhovat, ale řekni mu, co k němu cítíš a uvidíš, co se stane.“
„To nemůžu.“
„Proč ne?“
„Nikdy jsem se do nikoho nezamilovala, i když jsem k tomu měla různé příležitosti. Neustále se nade mnou vznášel fakt, že se jednou vrátím do Istrie, a když jsem tu, nemůžu se zabývat něčím, jako je láska, protože to mě neuvěřitelně ochromuje.“
Cirkis se chystal něco říct, ale Isabel řekla: “Pojďme. Musíme brzy vyrazit na cestu a k tomu potřebujeme mapu a nebo alespoň instrukce.“
Její tón hlasu nepřipouštěl žádné námitky, a tak si Cirkis jen povzdechl a vydali se zpátky ke Carspónovi.

Brzy všichni seděli kolem stolu a popíjeli horký čaj, zatímco jim Carspón vysvětloval cestu.
„Půjdete podél řeky, až naleznete převozníka, který vás převeze na druhou stranu. Projdete úžinou, na tu si dejte pozor. Žijou tam Fúrie, které vás budou chtít omámit tak, abyste se navzájem pozabíjeli. Když to zvládnete, čeká vás cesta lesní pěšinou, kde se nachází spousta teleportačních míst k Argonovi, Arsenovi nebo Nadranovi.“
„Kdo je Nadran?“
„Arsenův syn.“
„On má syna? A já myslel, že je neplodný,“ poznamenal Sean.
„Jestli jim náhodou padnete do zajetí, takový vtípky si odpusťte. Mohli by vás stát jazyk.“
„Když už jsme u těch sourozenců. Nedlužíš nám Cirkisi náhodou nějaké vysvětlení?“ zeptala se Sonya s velkým důrazem na „náhodou“ a „vysvětlení“. Cirkis se ošil, ale pak přiznal: “Asi jo, ale neřekl jsem vám to pro vaše dobro.“
„Pro naše co?“ Sean měl dojem, že se přeslechl.
„Nechci ti nic říkat, Cirkisi, ale co by nám asi tak udělalo, kdybys nám řekl, že Atlantis nás sem přivedl, abychom byli dalšími hračkami, což je naprosto odporné a pro mě nepřístupné, a že ten čaroděj, co tě učil, byl Argon?“
„Nevěřili byste mi?“
„A myslíš, že teď ti věřit budeme?“
„Zachránil jsem vás.“
„To ale neznamená, že nás nemůžeš Argonovi vzápětí prodat.“
„Nejsem takový.“
„Dokaž to!“
„Neudělal by to,“ ozval se Alan. Všichni na něj pohlédli.
„Gabriel je všelijaký. Je schopen vám lhát do očí. Je schopen bez mrknutí oka vyhodit obchoďáky do povětří…,“
„To není pravda. Mrkal jsem.“
„…ale nezradí nás. Už jen proto, že by se tím vydal všanc Argonovi a poté, co ho okradl, by ho Argon určitě nepřivítal s otevřenou náručí, ani kdyby nás naservíroval na stříbrném podnosu. Spíš by ho jen rychleji zabil, nemám pravdu, Gabrieli?“
„Jo, to máš.“
„Cos mu ukradl?“ zajímalo Sonyu.
„To není zas tak důležité,“ snažil se z toho vykroutit Cirkis.
„Cos mu ukradl?“
„Jen takovou maličkou věc. Nic extra důležitého.“
„Cirkisi?“
„No tak lidi. Copak na tom záleží?“
„Docela ano.“
Náhle Carspón zvedl hlavu.
„Co se děje, strýčku?“ zeptala se s obavami v hlase Eris.
„Někdo se blíží?“
„Kdo?“
„Deimos a Fobos.“
„A to je kdo?“ zeptal se Sean.
„Řečtí bohové děsu a hrůzy, tupče,“ odvětila mu Sonya.
„To mi došlo, chytrolínko, ale tady těžko nějací bohové budou nebo se snad mám začít bát, že po mě budou metat blesky?!“
„Dost!“ okřikl je Alan a otočil se ke Carspónovi.
„Co jsou zač?“
„Nejlepší muži Argona. Jen jejich jména vyvolávají hrůzu mezi obyvateli, kteří se o nich doslechnou. Musíte okamžitě pryč.“
„A co ty strýčku?“ strachovala se Eris.
„Já je zdržím.“
„Ne. Zabijou tě!“
„Nesmí vás dostat. Jsou to zabijáci první třídy. Klidně tě k Argonovi dotáhnou za vlasy, když se budeš vzpouzet, ale dotáhnou tě tam a to nemůžu dopustit. Mám tě dítě příliš rád na to, abych dovolil Argonovi, aby tě získal.“
„Nechci tě ztratit, strýčku.“
Vstal a odvedl ji stranou. Pak se k ní sklonil a zašeptal: “S nimi budeš v bezpečí, dítě. Tvé tajemství neznají, ale když na to přijde, netaj ho před nimi za cenu tvého nebo jejich života. Rozumíš?“
Po tváři jí stekla osamělá slza, když řekla: “Ano, rozumím.“
Eris popotáhla.
„Přišla jsem o rodiče. Proč musím přijít i o tebe?“
„Vždycky budu s tebou. Nezapomeň na to a nikdy nebudeš sama.“
Pak se vrátili k ostatním a Carspón řekl: “Jděte, jak jsem vám řekl, a když uslyšíte koně, skryjte se v houštinách.“
„Děkujeme za všechno,“ řekla Isabel. Carspón jen přikývl a vyprovodil je ven.
„Pojď s námi,“ navrhl mu Cirkis.
„Ty víš, že musím zůstat. Musím je pozdržet.“
„Co jsou vlastně zač?“ zeptal se Andy.
„Řeknu vám to, až budeme v bezpečí. Nejlépe, až nás bude ten převozník převážet.“
Pak ještě jednou pohlédl na Carspóna a objal ho.
„Sbohem, příteli.“
„Sbohem, příteli,“ oplatil mu Carspón a pak se rychle vydali na cestu.
Carspón je pozoroval, dokud mu úplně nezmizeli z očí a potom se otočil k blížícím se jezdcům. Jeli na černých koních, v černém oblečení, na hlavě přilbu. Zastavili dva metry od Carspóna. Seskočili a sundali si přilby. Každý pohyb dělali úplně nastejno. Stejně rychle, stejně systematicky. Měli krátké blonďaté vlasy a pronikavě zelené oči. Byly jako šelmy na lovu. Tiché, ostražité a nebezpečné. Oběma se přes tvář linula jizva a na pravé paži měli vytetovanou pumu.
„Kde jsou?“ promluvil první. Zřejmě Deimos, i když to nikdo nikdy nedokázal rozeznat. Byli jednovaječní dvojčata. Snad jen Argon je uměl rozlišit.
„Kdo?“ Carspón věděl, že potřebuje získat čas.
„Tvá neteř a její přátelé,“ odpověděl mu Fobos.
„Tak ti už odešli.“
„Kdy?“
„Tak před měsícem.“
Deimos se usmál, ale jeho úsměv byl pokřivený.
„Myslíš jsi, že se nám můžeš vysmívat?“
„Stejně mě zabijete a je to lepší, než se třást a prosit o milost, když vím, že mi žádnou neposkytnete.“
„Chceš pro ně získat čas?“ zeptal se Fobos na rovinu.
„Co nejvíc.“
„Líbí se nám tvoje upřímnost. Škoda, že sis vybral špatnou stranu.“
„Dobrá nebo špatná strana. Když na to dojde, zabíjíme všichni bez ohledu na stranu.“
„Řekni, kde jsou a slibujeme, že zemřeš rychle.“
„Když zemřu rychle, rychle je doženete.“
„Kvůli cizím lidem volíš pomalou a bolestivou smrt? Jsi blázen.“
„Je tam má neteř.“
„Byla ještě dítě, když jsi odešel.“
„Je dítě pořád, Deime, a já ti nedovolím, abys jí ublížil. Už jsi jí ublížil dost, když jsi ji nutil, aby se dívala na smrt svých rodičů a nejstaršího bratra.“
„Jak víš, že jsem to byl já?“
Carspón se uchechtl.
„Znám Argona. Na takové práce vždycky posílá někoho z vás dvou.“
Vytáhli dýky.
„Ještě pořád máš naději.“
„Nakonec stejně umřu. Je jedno, jestli rychle nebo pomalu.“
„Jsi vážně blázen,“ prohlásil Fobos a vrhl dýkou. Ta zasáhla Carspóna do ramene, zajela tam až po rukojeť a zabodla se do zdi, i když byla ta zeď z kamene, takže tam byl teď Carspón přišpendlen a nemohl se ani pohnout. Jen pozoroval, jak mu z rány vytéká krev.
„Nic a nikdo za tu bolest nestojí, věř nám.“
Carspón jen zavrtěl hlavou.
„Nesnáším tyhle hrdiny,“ pronesl Deimos a vrhl svou dýkou. Teď měl u zdi i druhé rameno.
„Tak to jste se ještě nesetkali s Alanem,“ pronesl se zatnutými zuby Carspón.
„To je dárek pro našeho pána. Proč nám to neusnadníš? Nám všem?“
„Protože máte rádi mučení a já vás o to nechci ošidit?“
„Máme rádi lidi, co vtipkují, i když vědí, že zemřou,“ řekl Fobos a vytáhli meče. Přistoupili ke Carspónovi a Fobos ho řízl do levé nohy. Deimos ho řízl i do druhé.
„Ach, Carspóne. Copak nevíš, že masochismus je porucha osobnosti. Prostě nám řekni, co chceme vědět a my to skončíme.“
Carspón jen zavrtěl hlavou. Kvůli bolesti nemohl mluvit a raději by si ukousl jazyk než zasténal.
„Musíš mít svoji neteř hodně rád, když kvůli ní takhle trpíš.“
„Hlavně nemám rád vás. Zabili jste mi sestru, švagra a synovce. Nedovolím vám, abyste mi ještě zabili neteř!“ procedil.
„Nezabijeme ji. Alespoň ne hned. To bude záležet na Argonovi.“
Oba naráz vytáhli svoji dýku z jeho ramen. Pod Carspónem se podlomila kolena. Sjel do sedu a na zdi po něm zůstaly dvě krvavé čáry. Krev se z jeho ran řinula proudem. Deimos a Fobos moc dobře věděli, že zasáhli tepny. Během několika minut Carspón vykrvácí.
„Půjdeme k řece,“ promluvil Fobos.
„Jistě. Žádná jiná šance úniku není.“
Vrátili se ke svým koním a vyhoupli se na ně. Ještě jednou pohlédli k umírajícímu Carspónovi a Deimos seskočil z koně.
„Co to děláš?“ nechápal ho Fobos. Deimos poklekl ke Carspónovi a pohlédl mu do očí. Viděl tu sílu, kterou v sobě ten muž měl a věděl, že bude umírat ještě hodiny. Vytáhl svoji dýku a udělal něco, co ještě nikdy neudělal. Podřízl mu hrdlo. Carspón byl okamžitě mrtvý. Deimos vstal, zasunul zkrvavenou dýku do pouzdra, vrátil se ke svému koni a vyhoupl se na něj.
„Proč jsi to udělal?“ zeptal se ho pak Fobos.
„Líbil se mi.“
„Za tohle by tě mohl Argon potrestat.“
„Argon se nic nedozví, když mu to neřekneš, bratříčku.“
„Možná začínáš měknout, bratříčku.“
„Nesmysl,“ odbyl ho Deimos a vyrazil. Fobos ho chvíli pozoroval, ale pak taky popohnal svého koně.

Pospíchali podél řeky. Nikdo se nezastavil, dokud se nedostali k místu, kde převozník převáží. Nikdo tam však nebyl.
„Tak to je pěkný. Moc pěkný,“ prohlásil Sean a kopl do kamínku.
„Hlavně nezačni hysterčit, jo?“ ozvala se Sonya.
„Buď zticha!“
„Ty buď zticha!“
Alan se otočil k Cirkisovi a zeptal se ho: “Napadá tě něco?“
Kdyby nebyli v tak vyhrocené situaci, asi by to Isabel zabolelo. Vždycky se obracel na ni, ale teď je všechny musela dostat do bezpečí. Pak se mohla zabývat svými citovými problémy.
„Můžu ho zavolat kouzlem, ale netuším, jak dlouho mu bude trvat, než sem dorazí. Může být kdekoliv. V půli cesty a nebo taky až na druhé straně břehu.“
„Gabrieli?“ vypadalo to, jako by její slova ani nevzal na vědomí.
„No můžu vyrobit vor, ale to taky nějaký čas zabere. Myslím, že by bylo lepší, kdyby Isabel použila to přivolávající kouzlo.“
„Ať plánujete udělat cokoliv, udělejte to hned, protože se blíží,“ ozval se Andy. A skutečně už viděli přijíždějící jezdce s vytasenými meči.
„Ty Isabel použij přivolávající kouzlo a já je zkusím zastavit.“
Isabel přikývla, poklekla a konečky prstů namočila do vody. Pak něco zašeptala a voda se rozhýřila. Cirkis se otočil k jezdcům a vyslal kouzlo. Nic se však nestalo.
„A sakra!“ došlo mu.
„Co je?“ zeptal se Alan.
„Zapomněl jsem.“
„Na co?“ zajímalo Seana.
„Já nemůžu používat kouzla na někoho, kdo je zcela oddán Argonovi.“
„Proč ne?“ nechápala Sonya.
„Protože věc, co jsem mu ukradl, mi umožňuje používat spoustu kouzel, ale ne na ty, kteří mu bezmezně slouží.“
„A tos nemohl říct hned?!“ rozčílil se Sean.
„Ve stresu jsem to zapomněl,“ bránil se Cirkis.
Už byli téměř u nich, když v tom se pohnuly větve stromů a zaútočily. Srazily je z koní a pak je zvedly do výše a odmrštily o několik desítek metrů dál.
„Vždyť jsi říkal, že nemůžeš proti nim čarovat.“
„Však jsem to taky nebyl já.“
Andy se otočil k Isabel.
„Isabel?“
„Ani já ne.“
„Tak kdo tedy?“
„Podívejte. Převozník!“ vykřikla Eris a ukázala před sebe. Blížil se k nim převozník.
„No ať to byl kdokoliv, získal pro nás čas. Nastupovat!“ zavelela Sonya a nikdo neměl námitek. Všichni si doopravdy vydechli, až když byli v polovině řeky.
„Tak Cirkisi. Teď už nám můžeš říct, co jsou zač.“
„Jejich rodiče byli obyčejní lidé, kteří žili v lese, protože se mezi ostatními necítili dobře. Neměli rádi společnost. Přesto někdo o nich prohlásil, že jsou démoni a vesničané se je rozhodli zabít. Možná by k tomu nedošlo, kdyby ten rok nebyla úroda tak špatná a nebo kdyby nezemřelo tolik novorozeňat. Tak či onak je našli. Je i jejich jedenáctileté děti. Nejdřív je přikovali na kříže, které si sebou přinesli a pak je zapálili. Chlapce na to donutili se dívat. Pak je přivázali ke stromu a odešli. Tu noc byl úplněk, což je noc vlků. Ráno se vrátili a očekávali, že najdou zohavená těla nebo jen ohlodané kosti, ale nenašli ani jedno. Někdo navrhl, že je mohli vlci odtáhnout, avšak ani tyhle stopy nenašli. Chlapci zmizeli beze stopy. Nikdo o nich neslyšel hezkou řádku let. Byli u Argona. To on je zachránil. Víte. Argon měl vždycky slabost pro děti…“
Sonya pozvedla obočí a Cirkis obrátil oči v sloup.
„Ne takovou slabost. Prostě musí děti chránit a taky v nich možná vycítil sílu. Jejich rodiče možná byli lidé, ale v těch dětech byla jakási démonická síla, i když netuším, jak se do nich dostala. Každopádně je pojmenoval Deimos a Fobos, protože chtěl, aby v lidech už jenom jejich jména budila hrůzu. Vycvičil z nich bojovníky. Mimo magii Argon vládne i bojovými technikami. Nikoho k nim nepustil. Všechno je naučil on sám. I tu zálibu v mučení.“
„Trpěl strýček hodně?“ zeptala se Eris tiše.
„Jak je znám, nechali ho vykrvácet.“
Eris odvrátila hlavu a Sonya ji objala. Sean se jen ušklíbl. Tentokrát si svoje poznámky však nechal od cesty.
„Poprvé je vzal sebou, když jim bylo patnáct. To Argon ještě jezdíval zabíjet své nepřátelé sám. Dnes už to nedělá. Nevím proč. Vzal je do té vesnice, jejíž obyvatelé zavraždili jejich rodiče a nemilosrdně jejich starostu zabil. Postupně to tak udělal se všemi. Jen jim přenechal ty, kteří je podpálili. Deimos a ani Fobos neznali slitování. Krváceli z mnohočetných ran a Argon se jich zeptal, jestli je nezabijí. Oni mu odpověděli, že pomalejší smrt je to nejlepší, co můžou svým nepřátelům dát. Na to se Argon usmál a po návratu mu přísahali věrnost až navěky a on jim za to poskytl ochranu proti kouzlům.“
Všichni nějakou dobu mlčeli a pak se Sean zeptal: “Vyprávíš to tady, jako bys u toho přímo byl.“
Cirkis se ošil, ale než stačil odpovědět, převozník jim oznámil: “Jsme tady.“
Vystoupili, Isabel mu zaplatila a pak se na cestu vydali už po svých.
„Měli bychom si koupit koně,“ zamumlal Sean.
„Copak? Našeho herce už bolí nožičky?“ zeptala se posměšně Sonya.
„Byl by to rozhodně rychlejší způsob cestování. Dřív nebo později se ti zabijáci dostanou sem na druhou stranu a pronásledování začne nanovo a příště nemusíme mít takové štěstí a neobjeví se záhadný zachránce.“
„Pár mil severovýchodně leží panství, kde by nějaké koně byli na prodej,“ ozval se Cirkis.
„Na průchod úžinou nám koně stejně budou na nic. Budou příliš vyděšení na to, aby tam šli, ale v tom panství bychom se mohli konečně pohodlně vyspat, co říkáte?“
„Mají tam postel?“
„Ano.“
„Pak jsem jedině pro, protože jestli se nevyspím na posteli, asi umřu.“
„A to by vadilo?“
„Tobě určitě, zlodějko!“
„Může nám tam hrozit nějaké nebezpečí?“
„Nebezpečí je všude, Alane, ale neboj. Postarám se o tvoje klidné spaní.“

Když mu zavolala, že s ním potřebuje naléhavě mluvit, překvapilo ho to. Nemluvili spolu od doby, co podepsal rozvodové papíry a odešel ze svého domu. Věděl, že se o dva roky později šťastně vdala za právníka a o rok později porodila chlapce a holčičku. Teď jim bylo tak devět let. Tohle všechno věděl, protože měli společné přátelé, i když se Alan časem od všech distancoval. A teď, po více jak dvanácti letech mu zavolala a jen tak mu oznámila, že s ním musí mluvit. A Alan jako dobrý voják poznal, že se děje něco závažného, protože jinak by mu nevolala. Nikdy předtím se ho nepokusila kontaktovat a on ji taky ne. Ne, když se dozvěděl, že má rodinu. Zastavil svůj černý džíp před domem, který kdysi býval jeho, přistoupil ke dveřím a chtěl zaklepat, když zaváhal. Tenkrát, před dvanácti lety, měl po podepsání rozvodových papírů obrovskou chuť zapadnout do nejbližšího baru a pořádně se tam opít. Jen jeho disciplína a nechuť k ožralům mu v tom zabránily. Alan se zhluboka nadechl a s výdechem zaklepal na dveře. Duševně se připravoval na to, jak bude Claire asi vypadat, ale nebylo mu to nic platné. Když otevřela dveře, zůstal na ni zírat v němém úžasu. I když jí bylo čtyřicet, vypadala stejně, jako před dvanácti. Možná byla i krásnější. Dlouhé světle hnědé vlasy měla volně rozpuštěné na ramenou, na očních víčkách měla nanesené modré oční stíny, které zvýrazňovaly její tmavě hnědé, téměř čokoládové oči, a rty měla zvýrazněné jemnou korekturkou nahnědlé barvy. Přesto Alanovi neunikly jemné váčky pod očima, které jasně signalizovaly, že se něco děje.
„Pojď dál,“ pozvala ho a její hlas se mu vrýval do srdce a vyvolával vzpomínky. Vešel a okamžitě poznal, že se toho moc nezměnilo. Většina věcí zůstala na svém místě. Včetně botníku.
Chtěl si sundat boty, ale Claire zavrtěla hlavou.
„To nemusíš. Stejně budu zítra vytírat podlahu.“
Alan se musel pousmát a Claire ho zavedla do obývacího pokoje. Ani ten se příliš nezměnil. Jen tapety byly jiné a taky z něj bylo vidět na zahradu. Tenkrát žádnou zahradu ještě neměli.
„Posaď se.“
Posadil se.
„Dáš si něco k pití?“
„Claire. Co se děje?“
To, že ji oslovil jménem, znamenalo, že na ni nezapomněl. Neřekl totiž její jméno věcným tónem. Řekl ho s důvěrností v hlase.
„Alane,“ oslovila ho tiše také s onou důvěrností. Alan byl v pokušení ji popadnout do náruče a líbat ji, ale udržel se. V místnosti se rozhostilo trapné ticho. Nakonec ho Claire prolomila: “Neříká se mi to snadno, Alane, ale chtěla bych tě o něco požádat. Postaráš se o moje děti, až se to stane?“
„Co se stane? Claire. Jsi snad nemocná?“
„Ne, Alane. Já umírám.“

Alan sebou trhl, jak zavrzaly dveře. Uvědomil si, že příliš dlouhé zírání do plamenů způsobuje ospalost a takové sny. Majitel panství je přijal prakticky bez výhrad. Alanovi to bylo divný. Divně koukal na Eris. Jako by lačně. Jen doufal, že ctí pravidla, které stanovil Argon. Nechtěl by ho zabít. Přece jen to byl jejich hostitel.
„Alane?“ ozvala se nesměle Isabel. Alan si povzdechl. Když našel tuhle místnost, doufal, že už všichni spějí a nikdo ho nebude hledat. Zmýlil se.
„Jsem vzhůru,“ řekl chladněji, než původně chtěl. Nezlobil se na Isabel, ale rozhodně byl naštvaný. Mohla ho zachránit. Ušetřit mu tu bolest. Byl voják. Byl na bolest zvyklý, ale co je moc to je moc. Isabel se ve dveřích zarazila. Možná by se měla vrátit do postele a nechat to být, ale co když měl Cirkis pravdu? Možná by měla Alanovi říct, co k němu cítí. Od doby, co ji zachránil před těmi muži v Londýně neměla čas o něm pořádně přemýšlet. V podstatě šli z akce do akce. Ale u Šener si uvědomila, že nebude jen přítel. Že k němu cítí mnohem víc. Něco mnohem hlubšího.
„Můžeme si promluvit, Alane?“
Připomněla mu tím Claire. Tímhle tónem k němu vždycky mluvívala, když chtěla probrat něco závažného. Sevřel se mu žaludek. Tak jako, když mu Claire oznámila, že umírá.

„Umíráš? Tomu nemůžu uvěřit. Máš nádor? Rakovinu? Srdeční potíže?“
„Leukémii.“
„Dá se to léčit?“
„Už je příliš pozdě.“
„Co tvůj manžel?“
„Je to dobrý muž a skvělý otec, ale…“
„…ale děti bys mu nesvěřila.“
Claire se nevesele usmála.
„Myslím, že mě podvádí a já nechci, aby děti vyrůstaly s někým, kdo si za jejich matku našel rychle náhradu.“
„Myslím, že tahle diskuze je zbytečná, Claire. Uzdravíš se.“
Claire však zavrtěla hlavou.
„Je pozdě. Příliš pozdě.“

„Alane. Alane.“
Isabel s ním jemně třásla. Alan potřásl hlavou a soustředil se na Isabel.
„O čem chceš mluvit, Isabel?“ zeptal se ji Alan o něco jemněji.
„Chci se ti omluvit.“
„Zapomeň na to, Isabel. Jako by se nic nestalo.“
„Ty jsi to nemyslíš.“
„Copak záleží na tom, co si myslím?“
„Mně ano.“
Alan na ni pátravě hleděl a pak se zeptal: “Proč?“
Isabel pod jeho pronikavým pohledem najednou ztratila odvahu.
„To je fuk.“
„Kdyby bylo, neřekla bys to.“
„Neměla jsem sem chodit. Byla to chyba.“
Vstala a chtěla odejít, ale Alan vstal také a postavil se před nimi, takže jí tak zabránil v odchodu.
„Proč ti na tom záleží?“
„Jsi přítel.“
„Je v tom víc.“
„Co víc? Jsem unavená. Musím jít,“ chtěla ho obejít, ale nepustil ji.
„Nech mě odejít, Alane,“ znělo to jako prosba.
„Jen mi odpověz.“
„Alane. Prosím.“
Do očí jí vstoupily slzy. Alana to překvapilo, a tak ji pustil. Isabel odcházela, když na ni Alan zavolal: “Mrzí tě to alespoň?“
Isabel se k němu otočila a zakroutila hlavou. Nebylo to jako zápor, ale jako neuvěření nad tím, že něco takového vůbec vyslovil.
„Nenávidím se za to. Stačí?“
Položila ruku na kliku.
„Proč?“
„Přestaň pokládat tyhle hloupé otázky.“
„Proč?“
„Protože tě sakra miluju!“ rozčílila se Isabel a chtěla odejít, ale Alan chňapl po její ruce a přitáhl ji k sobě.
„Co to děláš?“ zeptala se.
„Hodlám tě políbit,“ odvětil jí tiše, hluboce zahleděn do jejích očí. Sklonil se a Isabel se zrychlil dech. Jeho rty byly tak blízko. Cítila jeho horký dech. A pak ji políbil. Jeho rty se spojily s jejími. Alan brzy poznal, že je Isabel začátečnice a líbala tak maximálně pár mužů, ale nic hlubšího s nimi neměla. Věděl, že tady vstupuje na dosud neposkvrněnou zemi a rozhodl se Isabel její první sex co nejvíc zpříjemnit. Neměl rád panny. Musel být na ně extrémně něžný, potřebovaly extrémně dlouhou předehru a Alan si po smrti Emily odvykl na takové cavyky. Obvykle mu stačilo pět šest doteků, aby dokázal ženu vzrušit, ale tady věděl, že to bude mnohem delší. Na druhou stranu mu to ani moc nevadilo. Sex neměl víc, jak týden, a když se Isabel nabízela, byl by blázen, kdyby odmítl. Políbil ji na krk, přejel jazykem její pravé ucho. Tak jako voják systematicky pročesává okolí, on jako milenec pročesával každý kousek jejího těla, aby našel její erotogenní zóny. Položil ji ruku na šíji a Isabel jemně zasténala. Trochu naléhavě si přetáhl tričko přes hlavu a zahodil ho. Pak přetáhl Isabel šaty přes hlavu. Měla kalhotky, ale podprsenku díky sešněrovaní nepotřebovala. Ruce mu sjely na její boky, zatímco jemnými polibky sjížděl níž. Zastavil se na jejích ňadrech. Nejdřív jen jazykem jemně obkroužil bradavky a pak je začal sát. Cítil, jak se mu Isabel v náruči zachvěla. To samé provedl i s druhým ňadrem. Isabel hořela. Hořela nekonečnou touhou. Nikdy se jí žádný muž takhle nedotýkal. Možná proto, že to nikdy žádnému muži nedovolila, ale Alana milovala a taky nebylo cesty zpět. Ne že by chtěla. Alan si svlékl kalhoty a pak ze sebe oba shodili poslední zbytky oblečení a stáli před sebou úplně nazí. Alan jemně položil Isabel na kožešinu medvěda, která ležela před krbem. Praskající polena a žár sálající z krbu jen umocňovaly atmosféru. Během několika dalších minut, kdy Alan dokázal Isabel rozpálit až k hranici sexuálního vzrušení, došel k názoru, že přišel čas na samotný akt. Vstoupil do ní a začal se v ní pohybovat. I když byla neznalá, její tělo mu automaticky vycházelo vstříc. Isabel zaklonila hlavu, jak se přibližovala vyvrcholení a pak se její tělo prohnulo a ona se ocitla v extázi. Alan ji jen o několik vteřin později následoval.


 celkové hodnocení autora: 93.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 10 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 30.09.2007, 0:01:05 Odpovědět 
   V této části najde čtenář takřka všechno (od lásky až po pronásledování a smrt), jednotlivé scény se střídají v čase i ve způsobu vyprávění (akce, vzpomínky, láska). Příběh je znovu "utnut" na správném místě a nutí čtenáře netrpělivě čekat na další část... ;-)

Tajemství příběhu se pomalu prozrazují, některé postavy umírají a nové se objevují. Se zemí fantasy to ještě nebude jednoduché a já jsem zvědavý, jak si naši hrdinové poradí při další cestě za svým cílem, kterým není nic jiného, než záchrana Istrie! No, za Jedna! ;-)
 Pavel D. F. 29.09.2007, 23:15:05 Odpovědět 
   Takže Alan a Isabel si projevili lásku, ta závěrečná milostná scéna alespoň trošku zmírnila napětí.
Všiml jsem si občasné chyby interpunkce, někde čárky chyběly, jinde přebývaly. Taky se sem tam vloudil nějaký hovorový obrat, ale většinou v případě, kdy se dal přičíst náladě jednající postavy.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
Barbuch S. D.
(14.10.2020, 07:48)
Burik
(12.10.2020, 18:11)
obr
obr obr obr
obr
Technická srdeč...
dita k.
Znuděná
Herr
Vypadni!
Beduín
obr
obr obr obr
obr

Silvestr
Dědek
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr