obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Je jen jediné štěstí v životě: milovat a být milován."
George Sandová
obr
obr počet přístupů: 2915378 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39517 příspěvků, 5745 autorů a 390444 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: V zemi vysokého písku 2/VII ::

 autor Vlaďka publikováno: 22.10.2007, 16:34  
Další zkušenosti a zážitky středoevropských turistů...tentokrát o tom, že není trezor jako trezor a ne každá hudba se dá poslouchat..:o))
 

U bazénu

„Mami, my jdeme k bazénu,“ klepaly na nás ráno holky. Jsou už skoro dospělé a tak jsme si vzali dva dvoulůžkové pokoje, abychom jim nenarušovali životní prostor (a hlavně, abychom měli klid od jejich věčného hádání.)
„Dobře, až se budete vracet, tak na nás klepněte, ať víme, že jste OK. My řekneme heslo: „Čtyřhvězdičkový hotel…“ a vaše odpověď je: „…To rozhodně není!“
Vykotili jsme se z postele, hodili na sebe plavky a pár svršků a šli si na recepci pronajmout trezor. Přece jen chce mít člověk klid na duši a jistotu, že kamera, foťák a peníze jsou v bezpečí.
„Safe? Yes, this is possible, 30 dinars per the stay,“ pravil recepční.
Zacvakali jsme tedy necelých pět stovek za pobyt a šli do bezpečnostní místnosti za recepcí. Tam nás trochu zarazilo otevřené okno ve výšce půl metru nad zemí, které jako by říkalo ,vem si co vidíš a zmiz‘ a při pohledu na náš „sejf“ se nám protočily panenky. Nevěřícně jsme koukali na plochý podlouhlý šuplík o výšce tří centimetrů a přemýšleli, jakým zázrakem do něj můžeme narvat kameru.
„Ale tady se kamery nekradou,“ pravil s úsměvem recepční, „sejfy se používají jen na pasy a na peníze.“
No fajn, to jsme v nějaké dost zajímavé zemi. Mají tady snad se zloději nějakou domluvu? Pokrčili jsme rameny a vydali se k palmami obklopenému bazénu. Zářil mezi oleandry jako tyrkysové oko a lahodil našemu zraku nádhernou květenou, červenými a fialkovými ibišky, palmami se žlutými plody datlí, fíkusy o rozloze stromu, šťavnatými aloemi, kaktusy a olivovníky.
Vybrali jsme si dvě modrá polohovací lehátka, rozložili na ně své osušky a složili unavená těla. Zavřeli jsme oči, zhluboka vydechli nahromaděný stres a ponořili se do hladiny alfa. Sluneční paprsky začaly konat svou práci na naší vybledlé pokožce a po chvíli chytání bronzu na lehátku se mi do hlavy počaly vtírat dávno zapomenuté melodie. Kdepak, žádné:
„…duc - duc… my - fater - fuck - my - mother - and - my - mother - hate - my - brother… ha- ha…I hate you! - ha - ha - I hate you!…“ ale příjemná melodická hudba, na hony vzdálená dnešní době. No jo, to už je let…poznávám to…mužný Toto Cutugno, Umberto Tozzi, chraplák Giany Nanini a Drupiho, sladké trio Ricci e Poveri, sexy Eros Ramazzoti…staré italské melodické fláky. Všechny ty songy, bez kterých by kluci z Těžkého Pokondru dnes neměli co parodovat. Přenesly mě do doby ranné puberty, dvacet, pětadvacet let zpátky, kdy možnosti poslechu západní hudby byly minimální. Člověk se mohl akorát tak „těšit“ na Ein Kessel Buntes, dvouhodinovou estrádu NDR, výkladní skříň socialistické kultury, kde se střídaly umělecké perly typu Marilly Rodovicz („Niech žije bal…“), sovětské divy Aly Pugačevy („Miliony, miliony, miliony alych roz…“) a za naši „kulturu“ nesměli chybět Helenka, Jirka Korn nebo Kája Gotů…popřípadě pro změnu Kája Gotů, Vondráčková nebo Korn. Jediným světlým bodem této úděsnosti bývalo vystoupení „západního umělce“. Nevím, podle jakého klíče ho vybírali, než byl připuštěn do tak hodnotného pořadu, ale my byli vděční i za Puhdys („Radio, stereo…“) nebo skvělé Lady Punk. V té době nám bylo sugerováno, že proti Orchestru Gustava Broma jsou Beatles břídilové a Balet československé televize, se svým „vlevo úkrok… vpravo úkrok… otočka…“ a chocholy na hlavách, je vrcholem pohybových dovedností lidstva. Díky bohu za Šmokovce a později Uno. Kromě na ostravsku chytaných polských Przebojů a radia Luxemburg jsme byli jednou do roka obdarováni přímým přenosem z Italských festivalů San Remo a San Vincent. Čert ví, proč Itálie nepřipadala našim komunistickým kulturním cenzorům tak závadná a prohnilá. Asi tam od nás nikdo důležitý neemigroval. Pravda je, že italské písně měly odjakživa melodii a k piňa coladě upíjené pod palmami se skvěle hodily. Byla jsem velmi vděčná, že nás u bazénu nenutí poslouchat adrenalinový dunivý hip -hop nebo „árenbíčko“. Stačí mi, když doma zapnu telku a nevím, jestli ta dáma, co se tam na Óčku svíjí, ještě zpívá nebo už kopuluje. Někdy vypadá, že obojí najednou.Tolik pootevřených vlhkých úst a skelných pohledů, vzdechů a hekání jako v klipu Beoncé člověk neuvidí ani u zubaře. Kromě toho, že předstírá zpěv, předstírá i, že má prsa. Nedávno se to ale provalilo, když se u nějakého divokého tance rozjela příliš a rozevláté šatičky ukázaly nahou skutečnost. Nemá. Vždycky mi bylo divné, proč s těmi „uměleckými výkony“ nejde na Gold plus, kde by zapadla lépe, ale zdá se jasné, že porno kanály jsou dneska už více méně totožné s těmi hudebními. Zkuste si jenom změřit, kolik času z klipu Madonny v tělocvičně, ve kterém předstírá na patnácticentimetrových jehlách rozcvičku, zabírá kamera ze všech úhlů její rozkrok v miniaturním dresu, zařezaném až po vaječníky... Myslím, že její intimní partie zná většina lidstva lépe, než ona sama. Jak ráda si od těchhle „uměleckých výkonů“ odpočinu poslechem jednoduchých neagresivních melodií. Obzvlášť, když jsou příležitostně prokládány sambou a dalšími latino tanci, případně francouzskými chansony. Slastné bezvědomí u bazénu, pod datlovou palmou a s chlazeným long-drinkem v ruce, není ta pravá chvíle ani pro Eminema, ale ani pro rozervanou duši Janis Joplin (a že ty dva teda můžu!) Najednou mě z polospánku vytrhl exoticky znějící hlas:
„Bíč voléééé….“ To svolával osmahlý arabský mladík lidi k plážovému volejbalu. „Bíč, volééé…“
„Co to říká?“ zeptal se můj muž.
„No, že máš jít na pláž, vole.“
Další zatím zval k lekci aquaerobicu:
„Aqua džýýým…wotr džýýým…“
No, proč ne? Skočily jsme s Ivankou do bazénu, připraveny na půlhodinku příjemného cvičení. V momentě, kdy přiskočil cvičitel, nám spadla čelist. Iva jenom nevěřícně zašeptala:
„Mami, tak to je nejkrásnější chlap, kterého jsem kdy viděla na vlastní oči.“
Musela jsem tiše souhlasit a od té chvíle jsme mu neřekly jinak než Adonis. Chůze šelmy, vědomé si své elegance, perfektně vypracovaná muskulatura, ani málo ani moc, po které, když stékala voda, ženy přestávaly cvičit a zasněně zíraly, lenivý úsměv, ale jak jsme později zjistili, i neutuchající smysl pro humor. Tom vzhlédl a jedním pohledem obsáhl tu spoustu urostlých, snědých, štíhlých mužů s výraznýma očima, vysedlými lícními kostmi a obloučky hustých řas a zároveň i množství tmavých, malých, neforemných a nepřitažlivých žen, většinou Italek. Když zrekognoskoval terén, znechuceně pravil:
„To je hnus, tady jsou tak krásní chlapi, že se líbí i mně.“
Nejdřív jsem ho chtěla politovat,ale pak jsem si řekla, že on kouká jedenáct a půl měsíce v roce na stovky krásných ženských, tak proč bych se pro změnu já nemohla dva týdny kochat pohledem na pěkné chlapy. Pravda je, že Tunisané jsou vývojově kombinací temperamentních Italů, elegantních Francouzů, hrdých Arabů a štíhlých a vysokých černochů. Každý národ, který v posledních třech tisících letech na toto území šlápnul, tu zanechal nesmazatelné genetické stopy. Čili, průměrný tuniský muž vypadá jako Omar Sharif, šmrncnutý Antoniem Banderasem. Jejich ženy jsou nádherné, jemné, s mandlovýma očima a klenutým obočím…pokud ovšem mohu posoudit z těch několika mála případů, které jsem mohla vidět. Ale potíž je v tom, že je určitě neuvidíte v plavkách u bazénu. Pokud máte to štěstím, že je zahlédnete, tak jejich koupací úbor připomíná nepřiléhavý neoprén, i s potápěčskou čepicí na hlavě.

Po celou dobu pobytu se parta asi osmi mladíků a dvou slečen starala o to, aby se každý mohl vybít podle libosti. Někdo hrál petangue, jiný se mučil na step aerobicu, někdo střílel z luku a další provozoval plážový volejbal. Všichni dohromady byli moc příjemní a uměli se dobře bavit, i když zrovna nebyli „v práci“. Adonis se ve skutečnosti jmenoval Habíb a Lucka si ho velmi brzy zabrala pro sebe a všechny soutěže, kde byl podmínkou smíšený pár absolvovala s ním. Ale byli tam i neméně fajn animátoři, se jmény Jihád a Usáma. Původně nás to vyděsilo, ovšem tito muslimové si rozhodně uměli dělat srandu sami ze sebe i ze svého národa, takže naše nedůvěra k nim, vyvolaná nezvyklými jmény, vzala rychle za své.

„Haló, tati…slyšíš mě?“ hulákala jsem večer do mobilu, abych zkontrolovala stav našeho bytu a domácího zvířectva. Obé jsme svěřili na hlídání mému otci.
„Ta mrch…jedn…neko…počk…ona všec…ji zabi…příště nehlíd…!“
„Tati, blbě tě slyším, je tu špatný signál, co jsi říkal?“
„Že vám tu mrchu už nehlídám, podlezla pod kotlem, vklouzla zezadu do kuchyňské linky, rozsypala kilo strouhanky a hladkou mouku po celé kuchyni! Navíc, sere kudy chodí…!“
No jo, naše zlatíčko Hobinka. Bystrá, rychlá, inteligentní, společenská, smradlavá…to otec po sérii pasivních morčat nečekal, když nám nabízel hlídání. Myslel si, že si bydlením u nás zkrátí cestu do práce a ještě si bude v klídku válet šunky a nechá se zahřívat našimi kočkami u televize. A zatím kmitá za fretkou.
„Tak si to tati užij,“ a položili jsme s potměšilým úsměvem telefon.
...............

Pokračování příště - "Smlouvání"


 celkové hodnocení autora: 98.2 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 8 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 13 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 19 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Arvinej 17.07.2008, 23:25:51 Odpovědět 
   další skvěle napsaný díl, co víc dodat ke chvále? stejně se budu určitě opakovat u dalšáích dílů :-P
jen mě zarazila tahle věta: "...a za naši „kulturu“ nesměli chybět Helenka, Jirka Korn nebo Kája Gotů…popřípadě pro změnu Kája Gotů, Vondráčková nebo Korn." - chápu co jsi tím chtěla naznačit, ale to spojení mi prostě děsně skřípe a strávil jsem nad ním nějakou chvíli :-)
a taky ještě to pojednání o hudbě... ne, že by nebylo zábavné a poučné a tak vůbec :-P, ale přece jenom na celkovou povahu textu by to chtělo trošku zkrátit. chápu, že člověku to v hlavě ve formě myšlenek proletí za pár sekund (u nás pomalejších minut), ale než to člověk přelouská na papíře, pak mu chvíli trvá, než se zorientuje, že si právě lehnul u bazénu.
 ze dne 18.07.2008, 18:32:50  
   Vlaďka: Ano, je to poněkud delší úvaha, nezvyklá u mých povídek, ale v tomhle cyklu jich je víc...:o))
 Black Cherie 23.12.2007, 13:14:09 Odpovědět 
   Nic nezahřeje na zmrazené Vysočině víc než výlet do tropů :-) Pěkné, mně se nic takového na dovči nestává. Asi mám nudně normálního partnera i rodinu :oD
 sirraell 27.10.2007, 17:10:02 Odpovědět 
   No ja hned vedela, ze to nebude jen tak. Pekne ses nam obula do moderni hudebni sceny, i kdyz musim rict, ze s tebou v podstate souhlasim. Adomise sis nahodou neprivezla s sebou, co?
No, pristi zastavka Tunis ;o)
za 1
 ze dne 27.10.2007, 18:54:19  
   Vlaďka: Žádný čajíček...je třeba tepat :o)))... Adonis mi nebyl povolen...říkal ten můj, že nejlepšího už mám doma. :o)
 čuk 22.10.2007, 19:11:09 Odpovědět 
   Pro mne jsou tcé texty připomínkou toho, co jsem zameškal a už nedoženu. Ale píšeš pěkně, dovedeš z minima vytěžit maximum
 ze dne 22.10.2007, 22:00:34  
   Vlaďka: Určitě jsi toho odžil spoustu. Jinak bys neměl o čem psát :o) Díky za čas, Čuku.
 Dědek 22.10.2007, 16:47:53 Odpovědět 
   Tunisanky jsou krásné, ale oproti chlapům si s nimi moc nepoplkáš.
 ze dne 22.10.2007, 17:39:22  
   Vlaďka: To ne, to bys taky nemusel přežít :o)
 Šíma 22.10.2007, 16:43:36 Odpovědět 
   :-DDD Myslím, že je Ti to jasné, jakou známku dostaneš! ;-)

Nechápu jen jednu věc, jak je možné, že nejsi ve vatě (s takovým stylem a humorem)... Mohu jen tiše blednou závistí! Drž se a piš, čekám a toužím po dalším pokračování! ;-)
 ze dne 22.10.2007, 17:38:59  
   Vlaďka: Dočkáš se, neboj. Dílů je sedm. Jen to chvíli trvá, než sem najednou.
 amazonit 22.10.2007, 16:33:49 Odpovědět 
   dík za každý nový díl:o)
nevím, co více napsat, umíš věci mistrně podat s nadhledem, vtipem, ironií....
 ze dne 22.10.2007, 17:40:49  
   Vlaďka: Díky, Amazonit.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Lunar
(14.12.2019, 14:16)
Zuzka
(10.12.2019, 11:24)
Livinginthedream
(7.12.2019, 22:31)
Antonio
(25.11.2019, 23:53)
obr
obr obr obr
obr
Posel smrti VII...
Lukaskon
(Revoluční rok)...
Rebekka
Tráva
Beduín
obr
obr obr obr
obr

Bílá...
Zidarine Zydar
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr