obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Polibek je krásný vynález přírody, jak zastavit řeč, když už jsou slova zbytečná."
Ingrid Bergmanová
obr
obr počet přístupů: 2915261 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39343 příspěvků, 5725 autorů a 389591 komentářů :: on-line: 3 ::
obr

:: V zemi vysokého písku 4/VII ::

 autor Vlaďka publikováno: 27.10.2007, 7:24  
Jak se projevují jednotlivé národnosti a taky o tom, že velryba by neměla být vždycky chráněná...:o)))
 

Figurky

„Co je to za hotel, když mi nechtějí vyměnit libry?!“ ozvala se korpulentní paní, která, jak by řekli klasikové Š+G, seděla na dvou židlích a stále jí to bylo málo.
„Tadi se mění eura a dolari,“ pravil Samir, náš sympatický tuniský průvodce, téměř bezvadnou češtinou.
„Myslí to ta ženská vážně, že si nezjistila předem, jakou měnu si vzít na dovolenou?“ zašeptal mi nevěřícně Tomáš.
„A na pokoji není lednička,“ přisadila si ještě.
Představili jsme si tu půlku krávy, kterou asi veze z domu, aby tady při svých sto padesáti kilech nepadla hlady a chápali jsme, že nepřítomnost ledničky jí v těchto vedrech udělá zásadní čáru přes rozpočet. Tím si zajistila, že jsme jí do konce pobytu neřekli jinak než Velryba. Velryba byla světlovlasá bledá padesátnice, vzhledu Nicka Noltieho, pokud by přibral sto kilo. Dovedla jsem si představit, jak levou rukou krotí býka a drží ho za železný kruh v nose a pravou dojí krávu. Já tvrdím, že neměla víc než sto čtyřicet kilo, ale můj muž trvá na tom, že dvě stě určitě. Navíc byla toho názoru, že pokud se žena narodí s bílými řasy, je to poslední na celém světě chtít je zvýraznit řasenkou. Den trávila u bazénu a pobaveně kritizovala všechno a všechny, kteří se nějak odlišovali od pupku světa, za který považovala svou vesničku o dvou stech číslech, Horní Dolní. Poté, co jsem zaslechla několik jejích ironických uštěpačným poznámek nad pizzou, které si na talíř nabrala tři kusy:
„To je takové obyčajnské lokšové těsto, doma děláme lepší…a kdo že to byl ten Pavarotti? Francek od Kubáňů zpívá lepší,...“ začala jsem se trochu stydět, že jsme ze stejného státu. Svá moudra pronášela z lehátka s podivně rozjetýma nohama, které hrozily prasknutím nebo se ponořila do bazénu jako vorvaň, kde jeho hladinu zvedla o třicet čísel a pevně ukotvena v rohu s pobaveným nadhledem komentovala všechny okolo. Spolehlivou posluchačku a přihrávačku měla ve své rachitické dceři, která i v době oběda otravovala vzduch v restauraci cigaretovým kouřem a kterou dokázal upřímně pobavit i fakt, že některé ženy mají vlasy obarvené na hnědo.

Co tyto dámy říkali korpulentnímu pánovi, německé národnosti, který vzhledem i věkem připomínal strýce Vernona z Harryho Pottera, nevím. Byl objemný, s mrožím knírem a své stříbrně šedé husté vlnité vlasy měl probarvené černým melírem. Hlava, pokrytá šedinami, prostřídanými černými pruhy, připomínala mývala. Taky jsme mu jinak neřekli. Co ho vedlo k tomu, aby zvolil pruhy a nenabarvil se celý (když už mu tedy ty šediny připadaly nedůstojné) to opravdu netuším. Bylo téměř nemožné, nezírat na jeho účes, tak nás fascinoval.

„A hele, Bardotka před zpopelněním,“ oznamenal ironicky Tom, když nás u bazénu míjela vyhublá odbarvená dáma, která se ve svých pětašedesáti letech a čtyřiceti vyhublých kilech chlubila naprosto zjevným silikonovým poprsím (dvě betonové boule pod jinak svraštělou kůží nic jiného neevokovaly). Byla na sebe tak pyšná, že jako jediná chodila nahoře bez a téměř neležela, ani neplavala, jenom pózovala na okraji bazénu, abychom z té krásy měli něco i my. (Mimochodem, víte, jak se pozná, že má žena silikony?...Když se ona pohne a prsa ne.)

Na tomto místě si dovolím amatérskou a zcela neobjektivní úvahu nad chováním jednotlivých národností. Hotel, ve kterém jsem ony slastné dny trávili, patřil do hotelového řetězce Accor, takže hlavní skupinu turistů tvořili Francouzi, na druhém místě Italové a pak Češi. Prvních pár dnů jsme se s Tomem bavili tím, že jsme z pohody bazénu sledovali chování lidí a odhadovali jejich národnost. A došli jsme k, vcelku pro nás, nelichotivým závěrům. Průměrný francouzský pár se skládal s ženy, ne zrovna krásné, ale nesoucí se s hrdostí Marie Antoanety, Angeliky a s elegancí Coco Chanel. Francouzská žena si je vědoma toho, že z mála se dá udělat mnoho a i jednoduchým oděvem a nalíčením potlačí své nedostatky a vyzdvihne přednosti. Francouz je elegantní štíhlý muž, hrdé chůze a hustých vlasů. Pouze některým z nich kazí profil jestřábí nos s nozdrami, jako by šňupali rodinné domky a horní předkus, zřejmě vypracovaný neustálým špulením rtů. Ovšem mají za sebou Jeana Maraise, Alexandra Dumase a Robspierra a to je na jejich hrdém vzezření znát.
Italská žena je v naprosté většině vyloženě ošklivá. Pod ostrým jižním slunce dozrává brzy a rychle ztrácí krásu a svěžest. Ví ale, že jejich země plodí i takové perly jako je Sophia Loren a Monica Belluci a má oporu v naprosto neotřesitelném postavení Matky rodu, takže jako „capo da tutti capi“ vzhled moc neřeší. I z Italky čiší sebevědomí. Ani její muž není vzorem fyzické dokonalosti, ale ač ve většině případů malého vzrůstu, i on má v genetické paměti zakódován odkaz Cesara, Da Vinciho, Senecy i Spartaca a slávu Římské říše a i když si je vědom takových předků, jako byli Tiberius, či Caligula, na které by národ raději zapomněl, národní hrdost stále převažuje a narovnává mu páteř.
Oproti tomu v naší genetické paměti jako by nebyl ani Masaryk, ani Palach, ani Palacký, ale pouze Bílá Hora, Mnichov a potupa osmašedesátého roku. Nás, České ženy bych nazvala ,ode zdi ke zdi‘. Pokud jste u bazénu viděli pěknou ženu, mohli jste se vsadit, že se jedná o Češku, ovšem pokud extrémně otylou, tak taky a naši muži působili, jakoby nevěděli kam patří. Zní to nelichotivě, ale nějak nám chybí styl a samozřejmost. Zato v čem jsme mistři, to je remcání, stížnosti a negativismus. V tom bezkonkurenčně vedeme. Nikde člověk neviděl tolik protivných nasupených obličejů, jako u nás, u Čechů. Pozitivní ovšem je, že tohle chování jsme nepozorovali u naší mladší generace. Lidi kolem pětadvaceti byli k nerozeznání od jiných národností, takže je možné, že to zvláštní národní stigma ze sebe posupně smýváme. Zatímco Francouzi i Italové se dávali do řeči s dalšími příslušníky svého i jiného národa a příjemně se bavili, Češi se k sobě nehlásili a fungovali jen pro sebe.
První tři dny jsme si říkali:
„Co po nás ti lidi pořád chtějí? Tenhle chlap se na mě usmál, tahle cizí ženská mi popřála dobrou chuť, dívají se nám do oči, všichni nás zdraví, oslovují, pořád se usmívají, ptají se nás odkud jsme, co je jim do toho? Vždyť se neznáme, co po nás chtějí…oni jsou ale divní.“
Po třech dnech jsme došli k závěru, že divní jsme MY. Že není normální stát od někoho půl metru a tvářit se, že ho nevidím. Že není normální někoho míjet a dívat se skrz něj, že je normální popřát i cizímu člověku dobrou chuť a dobrý den a že je normální usmívat se, když vás hřeje slunce a do uší šumí moře. Bože, v čem to tady žijeme? Začínala jsem chápat větu, kterou po návratu do Čech jednou pronesla Lenka Kořínková, žijící kdysi dlouhé roky v Austrálii:
„Tady se lidi na sebe neusmívají. Koukají se do země a mračí se. Je to depresivní.“
Pochopili jsme, o čem tehdy mluvila. A taky, že to asi napomohlo jejímu vztahu s lahví. Čím to je, že jsme tak zaprdění? Čyřicet let komoušů? Neustálé přizpůsobování se někomu silnějšímu? Ale proč? Vždyť oni ti Italové nebo Francouzi taky nejsou o moc větší státy a přitom mají svou hrdost. No, každopádně v nás tento střet s jinou mentalitou zanechal hluboký dojem a spoustu podnětů k přemýšlení.

Každý večer se animátoři pokoušeli v amfiteátru o zábavný program. Není asi lehké pobavit takové mezinárodní obecenstvo jako jsme byli my a musím říct, že se jim to dařilo. Jeden večer hráli scénky na téma rozdíly mezi turisty. Nejdříve parodovali Araby, aby řádně zesměšnili sami sebe a mohli se pak pouštět do dalších národů. Po pětiminutovém opileckém skeči o Arabech si vzali na paškál Japonce. Dva šli vedle sebe chůzí tučňáků a jeden do druhého omylem strčil. Okamžitě šli oba do pozice „ptáka a hada“ a začali se trestat za tu urážku východním bojem. Poté co jeden skončil definitivně na zemi, přiběhli další „japonští turisté“ a začali si ho fotit. Nutno říct, že tato scénka trvali cca dvacet minut, protože se animátoři i obecenstvo navzájem tak odbourávali, že se nedalo v klidu pokračovat. Scénka, naznačující českou mentalitu byla velmi krátká. Míjeli se Arab a Čech a Arab řekl s úsměvem Čechovi:
„Dobrý den. Jak se máš?“ Čech se lekl, zaječel a utekl.
To nám moc nelichotí, co?

Vím, že o většině mnou pronesených názorů se dá polemizovat, ale jak jsem řekla, tohle je pár našich subjektivních postřehů. Jejich důsledkem bylo mimo jiné i to, že ještě dva týdny po návratu z dovolené, jsme se i cizím lidem dívali do očí a usmívali se na ně. Pak jsme si ale párkrát pustili zprávy, zašli k lékaři a přečetli noviny a ony nás ty pozitivistické choutky přešly. Teď už by to ale zase chtělo letět na Djerbu.

............

pokračování příště - "Výlet - 1. část"


 celkové hodnocení autora: 98.2 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 7 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 9 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 15 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Arvinej 19.07.2008, 15:29:33 Odpovědět 
   ale no tak co mi to děláš! tenhle díl je snad ještě lepší, než ty ostatní! (tedy sice jsem tu zas našel víc překlepů, ale nemůže mít člověk taky všechno)
a s tou naší morálkou... mno nevím, jak to je s mladou generací u mě se některé příznaky projevují taktéž. před týdnem jsem se vrátil z Korsiky, kde jsem si na horských stezkách taky zvykl zdravit a děkovat každému člověku, který se se mnou vyminul. mno, už mě to taky přešlo.
 sirraell 27.10.2007, 17:39:20 Odpovědět 
   Ja vim presne, co myslis. Londyn je Cesku v tomhle podobny, ale ja na to mam svuj trik, ja se na lidi usmivam stale a oni pak drive, ci pozdeji se zacnou usmivat taky ... to mam odzkousene... A nejlepsi na tom je, ze ja se citim lip, kdyz se usmivam... :))))))))))))))))
Usmivani je mnohem jednodussi, kdyz si clovekprecte neco od tebe...
 ze dne 27.10.2007, 18:56:00  
   Vlaďka: Prý se při usmívání zapojuje daleko míň svalů než při mračení, takže to by měla být motivace i pro lenochy...:o)
 Šíma 27.10.2007, 12:59:59 Odpovědět 
   Dočetl jsem a nevím, co bych napsal, protože mi jaksi došla slova! No, nestává se to často! ;-) Každopádně se mi tento díl opět líbil a také jsem pobaveně sledoval chování a charakteristiky jednotlivých lidí a národů... O známce mluvit nebudu, protože je to jasné, alespoň z mé strany! ;-)

P.S. Že by se šíma zase rozkecal? Hm, ale trvalo mu to! Těším se na další díl! :-D Na toho pána se ptát nebudu, protože jsem jej "přešel" jako další "figurku ve hře" a vůbec jsem se nad ním nezastavoval... Tak nevím, jestli je to dobře, nebo špatně? ;-)
 ze dne 27.10.2007, 13:45:06  
   Vlaďka: Nešlo o toho pána...v té větě byla gramatická chyba, proto ji holky níže vypíchly (DámY...říkalI). Díky
 Svetla 27.10.2007, 11:14:27 Odpovědět 
   Ano, co tyto dámy říkaly korpulentnímu pánovi? A že jsou Češi pesimisti, není se co divit. Jaký jiný stát má tak zkorumpovanou vládu, kde to nejde jen od deseti k pěti, ale mnohem dál, bohužel. A jaký jiný stát leze do zadku jiným? O tom to prostě je, pořád se před někým plazíme, a co nedodělá obyčejný člověk, dodělaj politici. Ještě se budeme omlouvat Němcům za druhou světovou. Ani by mi to nepřekvapilo. A takové věci sebevědomí národu příliš nepřidají, že?
Tak jo, líbilo. Ale Italky zas tak ošklivé nejsou, myslím.
A ještě k minulému dílu: Obdivuji, jakou máš odvahu! Padákovat! To bych se neodvážila, protože se bojím. Ale musí s tebou být legrace na dovče. Doufám, že se brzo zas někam chystáš.
Jo, a ještě poznámka, když jste se po návratu tvářili na lidi optimisticky, nekoukali se náhodou na vás nějak podezřele? Tak nějak, jako byste utekli z blázince?
Těším se na pokračování.
 ze dne 27.10.2007, 14:18:19  
   Vlaďka: ano, byli jsme divní :o)) ...Momentálně se nechystám nikam, po Džerbě jsme finančně vyšťavení, takže teď maximálně do Krasova na houby...:o))
 amazonit 27.10.2007, 7:23:51 Odpovědět 
   tvé subjektivní názory jsou velmi zajímavé, trefné a i poučné:o))
jen takové malé rýpnutí:
Co tyto dámy říkali korpulentnímu pánovi
 ze dne 27.10.2007, 11:40:22  
   Vlaďka: Ajaj, taková školácká chyba...teď už to tady neopravím...:o(
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Straba
(15.8.2019, 14:44)
Biskup z Bath&Wells
(9.8.2019, 10:09)
Vítězslav Dvořák
(16.7.2019, 08:42)
Adelaide
(13.7.2019, 17:25)
obr
obr obr obr
obr
Žumpa a vrchol
Beduín
Český národ a v...
Nyrty
NEBE
Danny Jé
obr
obr obr obr
obr

10dkg magie
Aenica
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr