» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Ženy jsou jako sny - nikdy nejsou takové, jaké bys je chtěl mít."

Luigi Pirandello

počet přístupů: 2139836

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28984 příspěvků, 4549 autorů a 303367 komentářů :: on-line: 15 ::

:: Černý jezdec - Ruka spravedlnosti - 21 ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Černý jezdec - Ruka spravedlnosti.

Annún	publikováno: 27.09.2007, 7:02

Vítám své stálé čtenáře a přináším jim další pokračování příběhu o Černém jezdci.
Minule jsme se dověděli, že se něco chystá. Jenny se snažila varovat vojáky, ale ti jí neposlechli.
Takže jak to dopadne?
Copak nás čeká dnes?
Dostanou se vojáci do maléru?
Kdo povede konvoj?
To se dovíte v dnešním díle.


	Část 21. - Přepadení na Glenborské stezce * * * * * * Po prašné cestě mezi mohutnými duby se kodrcal krytý povoz se železným kováním. Na kozlíku seděli dva vozkové, kteří dohlíželi, aby šestispřeží plavých valachů, táhnoucích vůz, udržovalo správný směr. Před vozem klusalo na koních šest ozbrojenců v čele s jedním vznešeně oděným mužem. Kolonu zakončovalo dalších šest vojáků jedoucích na vojenských těžkopádných koních. V konvoji vládlo téměř hrobové ticho. Bylo slyšet jen frkání koní a klapání jejich kopyt, hrkání a tiché vrzání jedoucího obrněného vozu se zlatem a samozřejmě zvuky okolní přírody. Kolona se pomalu šinula kupředu, protože vůz s drahocenným kovem byl velmi těžký a koně ho rychleji táhnout nemohli. Cesta ubíhala na Williamův vkus až moc pomalu. Měl rád, když mu vítr při jízdě fičel kolem uší, ale tohle loudání se mu nelíbilo. Jenže kvůli vozu plně naloženému zlatem to jinak nešlo. 'K čemu jsem se to jen nechal přemluvit?' otázal se sám sebe v duchu. "Když za mnou otec přišel s tím, že baron Verden je nemocen a žádá mě, zda bych ho nemohl zastoupit při jistém úkolu, souhlasil jsem. Co bych neudělal pro svého milovaného otce. To jsem netušil, že budu mít na krku bandu natvrdlých vojáků a vůz zlata k tomu." Brblal si rozladěně pod nos. "Že jsem to raději neodmítnul," spílal si tiše sám pro sebe. Jel úplně vpředu a přitom, když si šeptem lál, bedlivě pozoroval okolí stezky a naslouchal, zda nezaslechne nějaký podezřelý zvuk. Alespoň zatím byl klid a vše se zdálo být v pořádku, přesto měl Will takový zvláštní pocit v hrudi. "Neměl jsem poslouchat velitele Aribornské posádky a raději jsem měl dát na svůj instinkt, stočit kolonu na západ a jet přes osikové háje. Sice by to trvalo o půl dne dýl, ale tam bych byl klidnější, protože bych věděl, že na nás nečíhá žádné nebezpečí," mumlal si pro sebe. Náhle ptáci, kteří dosud vesele trylkovali, přestali zpívat jako když utne, jen větřík ševelil v listoví. Will zpozorněl. Něco se mu nezdálo. Zastavil koně a zvedl pravou ruku s otevřenou dlaní, což znamenalo - stát. Vojáci zarazili své oře a i vůz se zaskřípěním zabrzdil. Vyčkávali, co se bude dít. William se rozhlížel a pohledem propátrával houštiny kolem cesty, ale nic neviděl. Nic se nehýbalo, nechrastilo ani nešustilo, žádný živý tvor se tu skrytě nepohyboval. Tak jaký byl důvod k tomu, aby ptactvo přestalo zpívat a vyděšeně umlklo? Will těkal zrakem ze strany na stranu a hledal to, co způsobilo to nastalé ticho. Jeden z vojáků se odpoutal od kolony, dojel až k šlechtici a zastavil koně vedle něho. "Pane!" oslovil Williama voják. "Proč jsme zastavili? Děje se něco?" otázal se ho udiveně. Willovi oči pohledem přebíhaly okolí cesty a stále se snažily se najít důvod, proč vše zmlklo. "Nelíbí se mi to," odvětil na jeho otázku šlechtic. "A co jako?" zeptal se nechápavě člen vojenské družiny. "Vy to neslyšíte, poručíku?" "Nevím, co bych měl slyšet, pane." "Ticho!" odpověděl příkře Will. "No, snad jsem toho zas až moc neřekl," namítnul voják. "To neplatilo na vás, poručíku Eimsi. Ptáci ztichli a to je podezřelé." "Toho si nevšímejte, sire," poznamenal a mávnul rukou, jako by odháněl neviditelnou mouchu. "To je normální. Chvíli zpívají, pak přestanou a za chvíli zas začnou." Jen to dořekl, zaslechli několikrát po sobě zatrylkovat ptáčka a táhlé tesknivé zahoukání. "Vidíte, já vám to říkal, pane." Will se na vojáka nevěřícně podíval. "Řekněte mi, Eimsi, už jste někdy slyšel zpívat Hvězdníka modroocasého uprostřed bílého dne? A nebo houkat sovu skvrnitou o pravém poledni? Já tedy ne, protože jsou to noční ptáci." "Pták jako pták, sire. Prostě si spletli denní dobu. Holt ani příroda není neomylná." Podotkl voják. "To se mi snad jen zdá," povzdechl si Will. "Mám já tohle zapotřebí?" zavrčel si pod nos. "Říkal jste něco, pane?" "Ne," odsekl šlechtic. "Vážně? No, já myslel, že ..." ale dál to nedořekl, neboť ho Will přerušil gestem ruky. "Nemyslete, poručíku Eimsi," pronesl příkře. "Raději mějte uši a oči na stopkách. Něco zkaženého je cítit ve vzduchu." Voják se začervenal. "To budu nejspíš já, pane, protože jsem si právě ulevil." Will pozvedl oči k nebi a otázal se. "Bože, zač mě trestáš?" Pak pohlédl na vojáka. "Jste tak pitomý, poručíku, a nebo to jen děláte?" "Já nevím, pane. Promiňte mi mou drzost, ale já nic necítím." Will si nevěřícně promnul kořen nosu. Takového blbce snad ještě nepotkal. Divil se, jak se někdo takový mohl dostat až na post poručíka. Kdyby tu byl Blue, nebo někdo jiný z jeho přátel, ti by hned věděli, o čem vlastně mluví. Rezignovaně si povzdechl. "Raději se zařaďte zpět a mějte se na pozoru, jsme na území, kde se potloukají bandité. Je vám to už jasné, poručíku?" "Ano, pane," přitakal Eims. "Jděte na své místo a buďte ve střehu!" přikázal mu William. "Rozkaz, sire." Voják otočil koně a vrátil se na svou pozici, kterou předtím opustil. William poté zvedl pravou ruku a mávnul s ní směrem dopředu. Tím dal povel k opětovné jízdě. Koně s jezdci vykročili a vůz se znovu rozjel. Kolona se dala do pohybu a postupovala k severu. Ten prapodivný klid se Willovi nezamlouval. Připomínal mu ticho před bouří, která přijde bez varování, když ji nikdo nečeká. Měl z toho nepříjemný, nervózní pocit v žaludku. * Eskorta se zlatem pokračovala v jízdě po staré lesní cestě, když tu se z dubového lesa ozvalo. "Na ně, chlapi, na ně! Zabíte je!" Nastalé ticho bylo prolomeno řevem a hulákáním mnoha mužů oděných do vesnických oděvů, ale i jiných kusů ošacení. Prostě co komu ukradli, to na sebe navlekli. Někdo z vojáků zvolal. "Banditi!" Jiný zas. "Přepadli nás!" znělo to až s panickou hrůzou. "Kryjte se! Udělejte ochranou zeď kolem vozu," zavelel William, ale vojáci ho neposlouchali. Lapkové byli všude, kam se podíval. Seskakovali ze stromů, vylézali z keřů a vykukovali zpoza kmenů mohutných dubů. Tak takhle si poklidnou přepravu zlata, jež mu slíbili, opravdu nepředstavoval. Vytasil meč a i s koněm se vrhl do té zuřící vřavy. Sekal, bodal, útočil i ustupoval, snažil se vydávat rozkazy, ale nikdo z patroly ho nevnímal. Bylo to, jako by mluvil do větru. Každý si dělal co chtěl, hlavně aby si ochránil svůj vlastní život. To, jestli zlato padne lapkům do rukou, nikoho z nich nezajímalo. Will seděl na svém koni, máchal mečem na všechny strany a sváděl boj o přežití s několika zbojníky naráz. V tom ho nějaký silný úder do zad srazil ze sedla. Ta rána byla nečekaná a dopad na zem velmi tvrdý, který mu na okamžik vyrazil dech a zároveň se při přistání čelem praštil o kámen ležící na cestě a rozsekl si kůži. Pozvedl hlavu a pokusil se vstát, jenže se mu zatmělo před očima a znovu se sesul do prachu stezky. Trvalo to jen pár minut, než se probral z mrákot. Kolem něho stále probíhal boj mezi vojáky a bandity. Natáhnul se pro svůj meč, jenž mu při pádu vypadl z ruky a teď ležel kousek od něho. Popadnul ho a s jeho pomocí se vyškrabal na nohy. V hlavě mu hučelo jako v úlu a viděl zamlženě jako by byl opilý. Pokusil se zaostřit, a pak zaútočil na jednoho zbojníka. Nevyšlo mu to. Lump si ho čas všimnul, vykryl Willovu ránu a udělal obranný úder, až meče zařinčely. William byl donucen k ústupu. Couval a nekoukal se pořádně pod nohy ani za sebe. Bandita zkřivil ústa v posměšném úsměvu a s napřaženým mečem se blížil k němu. Pak z ničeho nic mordýř zakolísal a zavil ostrou bolestí, neboť se mu ze zadu do lýtka zabodl krátký šíp z kuše. Toho však neodradilo. Táhnul nohu za sebou a kulhavě postuloval k Williamovi. Znovu zaúpěl a odhodil nedobrovolně meč, protože ho opět zasáhnul šíp, ale tento krát do ramene ruky, která svírala zbraň. Mizera byl úspěšně zpacifikován. William se rozhlédl po tom člověku, který mu pomohl z bryndy. Mezi vojáky a bandity se objevil Černý jezdec na svém černém hřebci a pečlivě mířenými ranami kosil jednoho banditu za druhým. "Pozor! Za vámi!" zazněl výkřik. Will se malátně otočil. V tu chvíli mu bokem projela ostrá bodavá bolest. Za ním totiž stál jeden lapka a vrazil Williamovi meč do boku až po záštitu rukojeti a přitom se zlověstně a škodolibě šklebil. Však za chvíli ho smích přešel. Mladý šlechtic na něho jen překvapeně vyvalil oči. Ve stejný okamžik bandita strnul, z koutku úst mu začala téct rudá stužka krve, zakolísal a odporoučel se k zemi. Skolil jej šíp, jenž ho přesně zasáhnul přímo do srdce. Will uchopil rukojeť a rychlým pohybem vytáhnul meč, který měl ještě v boku a odhodil ho. Přitiskl si ruku na krvácející bok, klopýtavě se otočil čelem k Černému jezdci a poté se skácel jako podťatý do borůvčí. * Něco v ní se sevřelo, když viděla, jak mladý šlechtic klesl do lesního podrostu. Aniž by si to uvědomila, ze rtů ji tiše uniklo jeho jméno. "Williame." Víc už neváhala. * Černý jezdec vytasil lesklý meč a hbitě seskočil z koně dolů. Několika ranami si probil cestu mezi bojujícími lumpy k raněnému siru McClaudovi. Když byl u něj, zasunul meč do pochvy, popadl šlechtice za límec jeho koženého kabátce a odtáhnul ho o kus dál od běsnící vřavy. Sklonil se nad ním. William byl v obličeji popelavě bledý. V tom okamžiku se Will na několik vteřin probral z mdlob. Zahleděl se zakaleným pohledem do jezdcových zelených očí. Zvedl ruku a chytil muže za černou halenu jako by si ho chtěl k sobě přitáhnout. "Kdo jsi?" zašeptal zastřeným hlasem William. “Řekni, kdo jsi?“ znělo to naléhavě. "Na tom nezáleží," odpověděl mu jezdec. * Jak šlechtic prudce uchopil jezdcovu košili, přetrhl tím stříbrný řetízek, který jezdci dosud visel na krku. Řetízek s krystalem spadnul na Willův oděv a nepozorovaně, snad veden boží vůlí, sklouznul po boku rovnou do kapsy Willova kabátce. Jezdec si nevšimnul, že ztratil svůj talisman, alespoň prozatím. * Willova ruka povolila sevření a klesla dolů. "Pozor..." špitl sir, víc už nestačil říct, neboť omdlel. Než si jezdec stačil uvědomit, že to varování patřilo jemu, bylo pozdě. * Ucítila, jak jí chladný kov říznul do paže. Za ní stál bandita. Bleskurychle se otočila a vytasila z pouzdra u pasu svůj meč z eldarianské oceli. Ostří se modravě zalesklo ve slunečním svitu. Ještě v pokleku se rozmáchla a naučeným instinktivním pohybem tnula nepřítele do nohou. Ten grázl se se zaúpěním sesunul na kolena. Další ránu zamířila na jeho hrudník. Žebra pod tlakem dokonale naostřené zbraně neměla šanci ochránit životu potřebné orgány. Čepel pronikla do banditova těla jako nůž do másla. Lapka zachrčel ve smrtelné křeči, z úst se mu vyřinula krev, padnul na bok a byl mrtev. Jenny si náhle uvědomila, že dnes to bylo poprvé, kdy doopravdy někoho usmrtila svou rukou, i když to bylo v pouhé sebeobraně. Nelitovala toho, protože ten lump si lítost nezasloužil, vždyť on sám zabíjel a to s nesmírnou radostí. "Kdo s čím zachází, tím taky schází," pronesla. Neměla čas uvažovat dál nad tím, co se právě stalo, teď musela pomoci těm, kteří se stále bili se zbytkem zločinecké bandy, a pak siru McClaudovi. * Pak už stačilo málo. Během několika minut měli celou situaci vojáci společně s Černým jezdcem pevně ve svých rukou. Řež skončila. Pár lapků vzalo nohy na ramena, ale nikdo neměl sílu je sledovat. Z dvanácti vojáků byli čtyři mrtví, tři těžce ranění a zbytek měl lehčí poranění či nějaké to škrábnutí. Ti víceméně zdraví vojáci obešli zraněné bandity a posvazovali je, mrtvých si nevšímali a začali ošetřovat své raněné kamarády. * Jezdec zasunul - Spravedlnost - do pochvy, tak se totiž jmenoval jeho meč. Vrátil se k pobodanému šlechtici, poklekl, sundal si plášť, jenž měl uvázán u krku, vzal dýku a rozříznul ho po délce na několik pruhů. Jednu část několikrát přehnul a pak ji přitiskl z obou stran ke krvácející ráně v šlechticově boku. Pomalu sira trochu nadzvedl, podstrčil pod ním kus svého pláště a tím pruhem látky mu ovázal pas tak, aby tím připevnil druhý kus černého plátna a zastavil krvácení. Dalším kouskem měkké látky mu obvázal poraněné čelo. Přitom se Will znovu na krátkou dobu probral z ochablosti. Chtěl se posadit, ale jezdec mu v tom zabránil. "Ležte v klidu, sire!" přikázal mu. "Teď se nesmíte zbytečně moc hýbat." Dodal přívětivý hlas. Will neprotestoval, neměl na to sílu, a tak dál spočíval v borůvčí. Zavřel unavené oči a poslouchal pomalý tlukot vlastního srdce. "Potřebuji pomoc!" Zazněl nad ním spíš chlapecký hlas. Někoho mu připomínal, jen si nemohl vzpomenout koho. Jeho mysl byla zakalena tepající bolestí ve zraněném boku a třeštěním v hlavě. Chtěl otevřít oči a pohledět do těch zelených očí, které občas vídával ve snu, ale nešlo to. Víčka měl těžká, jako by byla z olova. * "Hej, vy!" Oslovil jezdec mladého vojáka s čerstvým šrámem přes obličej. Eims na sebe ukázal prstem. "To jako já?" otázal se nevěřícně muže, který měl šátek přes obličej. "Ano, vy, poručíku. Pojďte sem." Vyzval ho. Voják přistoupil blíž ke klečícímu jezdci a raněnému šlechtici. "Co ode mě chcete, pane?" "Vaši pomoc," odpověděl muž v černém a pronikavě zahvízdal. V ten moment se z nedalekého houští mezi stromy vynořil jako uhel černý kůň. Přiklusal až k jezdci a šťouchnul ho do ramene. "Hodný, chlapec." Poplácal ho po nozdrách a řekl. "Dor, dor." Tím dal koni povel, aby pokrčil zadní nohy, jako by si chtěl sednout na zem. "Výborně," pochválil ho a kůň zafrkal. Voják na to udiveně hleděl. Jezdec odvrátil svou pozornost od koně a upřel ji na poručíka. "Pomozte mi ho zvednout," požádal mladého muže. Voják přiskočil a společně s jezdcem začal Williama stavět na neposlušné, vratké nohy. Sir tiše zaprotestoval, ale nebylo mu rozumět, co vlastně říkal. "Co teď?" "Posadíme ho na koně." "Zbláznil jste se? Vždyť spadne," namítnul voják. "Nespadne, budu ho držet," ujistil ho jezdec. "Když myslíte," podotkl poručík Eims. Pomalu Willa usadili na koňský hřbet a jezdec si sedl do sedla před něj. "Přidržte ho, poručíku!" Jezdec vzal šlechticovu levou ruku a uvázal mu kolem zápěstí tenký pruh látky. To samé udělal i s jeho druhou rukou, pak si je obtočil kolem pasu dopředu a svázal konce pruhů dohromady, čímž si šlechtice přitáhnul ke svým zádům a zároveň si ho pojistil, aby mu nespadl při jízdě dolů. "Him, him," řekl jezdec a kůň pomalu narovnal statné nohy a postavil se. "Děkuji za pomoc, poručíku." "Nemáte zač, pane," odvětil. "Poručíku!" "Ano?" "Jděte se nyní postarat o své muže a zůstaňte zde. Stejně krom valachů, jenž jsou zapřažení ve voze, nemáte žádné koně, protože vám všichni utekli a těžko byste raněné odvezl pryč. Pošlu vám několik mužů jako posilu a ti vám pomohou dopravit raněné i zlato do bezpečí vojenské posádky v Glenborou." Pronesl jezdec k vojákovi. "Dobře," přikývnul poručík. "A kam vezete jeho, pane?" zeptal se a poukázal na sira McClauda. "Nemusíte mít starost, poručíku. Dopravím sira k jeho přátelům, ti už se o něho dobře postarají." "Tak tedy sbohem a šťastnou cestu," popřál jezdci voják. "Sbohem." Jezdec pobídnul koně, jeli kousek po cestě, potom odbočili a zmizeli mezi stromy. * Když si Jenny byla jistá, že je dost daleko od zraků vojáků, zastavila na chvíli koně, protože cítila, jak jí po paži stékají kapičky teplé tekutiny. Věděla, že je to krev ze říznutí od meče. Teď už si mohla sundat šátek, který jí halil tvář a vzápětí ho použila jako obvaz. Obtočila ho kolem pořezané paže a pomocí jedné ruky a zubů ho utáhla a udělala uzel. Zkontrolovala, zda William sedí dobře. Popotáhla za svázanou látku, aby si byla jistá, že je pevně utažená. Sir William tiše zasténal. „Vydržte to Williame, nevzdávejte se. Já vám pomohu.“ Ujišťovala jeho a zároveň i sebe. Pak opět pobídla Démona k běhu a posléze k rychlému trysku. Kůň pádil a hnal se vpřed rychlostí blesku. Každý dopad kopyta na zem otřásal s jeho oběma jezdci. Willa na nepatrný okamžik tento nezvyklý pohyb probral, ale stále se nacházel v mrákotách. Nevěděl, co se s ním děje, jen cítil pach potu a své krve, a že se tiskne k něčímu teplému tělu. Rukama nedobrovolně objímal štíhlý pas, ale něco mu bránilo je sundat dolu. Byl příliš zesláblý a jeho zrak zamlžený, než aby rozpoznal, kdo je tou postavou. Cítil hroznou únavu ve všech svalech i končetinách a bolest prostupující mu celým tělem ho opět přemohla. Upadnul zpět do bezvědomí.


celkové hodnocení autora: 94.6 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 2		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 6		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 19		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Kondrakar	28.09.2007, 15:55:38

Pěkné. jsem zvědv jestli Will až se z toho dostane a nejde u sebe onen amulet, jestli mu docvakne kdo je Černým jezdcem. necháme se překvapit. Myslím, že pitomost vojáků byla trochu přehnaná, ale dobře posloužila příběhu


ze dne 30.09.2007, 20:41:17
Annún: Děkuji Kondrakare, za komentář.

Šíma	27.09.2007, 12:05:23

Milá Annún, zdá se mi, že vojáci, kteří tvořili eskortu rozum vůbec neměli, snad jen nějaké zbytky a hlavu na krku nosili jen pro ozdobu! Ale to dokládá jen jeden fakt, že se Ti podařilo vystihnout chování a myšlení těch "vygumovaných a tupých hlav", které jen poslouchají rozkazy (i když v tomto případě spíše ne). Tažke se Will s Jenny znovu setkal. No, on to neví, ona ano! Uvidíme, uvidíme! Ten řetízek s amuletem bude patrně předmětem doličným, pokud jej naše hrdinka nebude hledat (také jsem si přečetl Tvůj koment pro "amazonit", a znovu jsem se dozvěděl, k čemu tento amulet slouží)... No pokud budou i Bozi při našich hrdinech, snad všechno dobře dopadne! Těším se na další díl! Za jedna! ;-)


ze dne 27.09.2007, 21:52:42
Annún: Děkuji Šímo. Ano, v tom to příběhu jsou vojáci opravdu natvrdlý pitonci, ale to je účel. Řetízek jako předmět doličný by se dal použít, ale i jiné věci.... Jenny to ví, že se setkala s Willem a on o tom zatím nic netuší. Bodeť by jo, když je praštěnej do hlavy a ještě probodnutej, ale snad nadním budou bozi držet ochranou ruku a dovolímu se zotavit a nebo že by ne? No, to se nech překvapit. Ale mužu říct, že to bude ještě hodně zajímavý, než náš příběh skončí. :-))

amazonit	27.09.2007, 7:02:12

neubráním se napsání, kdyby byli bývali vzali vážně Jennino varování, nemuselo k tomu dojít, ale naštěstí to Černý jezdec zvládl, i když je Will poměrně těžce raněn, copak se s ním stane dál?


ze dne 27.09.2007, 8:31:10
Annún: Děkuji Amazonit. Ó ano, hotd vojáci jsou vojáci, kteří mají svůj rozum, tak proč by měli poslouchat rady a varování od jiných. Černému jezdci se tento střed podařilo přežít bez větší újmy na zdravý, i když též má drobný šrám, protože už u sebe neměl ochranný amulet o bohyně. Nyní ho má nevědomky u sebe Will, takže je pod ochranou bohyně Ladérian. Takže se uvidí zda tato neviditelná ochrana zabere či nikoliv.