» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Kdo žije z naděje, zemře hlady."

Walter Benjamin

počet přístupů: 2139837

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28984 příspěvků, 4549 autorů a 303367 komentářů :: on-line: 14 ::

:: Vyznání kantorské víry ::

amoska	publikováno: 28.09.2007, 9:49

Zamyšlení nad podzimem, láskou k žákům a stářím


	Podzim jsem měla vždy ráda pro jeho úžasnou,elegantní barevnost. Nepřeberná škála ještě ze- lenavých, už žloutnoucích, zlatých, okrových, načervenalých, rudohnědých a temně hnědých tónů přímo evokuje v člověku pohodu a klid. Podzim jsou ale také větrem odrané stromy s holými, smutnými větvemi. Když jimi prohléd- neš vzhůru k nebi, jakoby místo větví tančili nějací velicí bizarní pavouci. Všude plno kaluží s mokvající hlínou kolem, kluzké kameny na navlhlých cestičkách, po kterých jste se ještě před pár dny mohli procházet lákáni dosud teplým sluníčkem. Dnes na nich můžete nanejvýš uklouznout a způsobit si bolest. Bolest též tělesnou, neboť duše už pobolívá steskem po všem krásném, co odvál čas. Podzim jsou deště, plískanice a sychravé počasí, které deprimuje a vně i uvnitř prochlazuje celé tělo. Podzim je melancholie, příprava přírody na zimní spánek a lid-ské bilancování před koncem kalendářního roku. Dostavuje se touha zasednout v teple domova. Přitulit se ke svým milým, ohřát se a cítit po- spolitost, spříznění, lásku, zatímco venku je nevlídno, smutno, nepříjemno. Jak je ale člověku bez blízkých lidí, bez spřízněné duše? Smutnit si a bez nikoho se ploužit po cestách zalitých stydnoucím sluncem, brouzdat bez cíle šustivým listím? Sedět v teple do- mu sám se sebou a uvažovat, je-li to ještě domov, či jenom bydlení? Kapky deště venku, slané kapky na tváři. To je úděl osamocených? Není, jak známo,dobře člověku samotnému, neboť je tvor společenský. To platí hlavně tehdy, když je člověk mladý. Není ještě připraven nemít svoje lidi. Není ještě řádně otlučen životem a usměrněn k bolest- ně nabyté, ale o to cennější, moudré odevzdanosti. Ne odevzdanosti rezignující, ale takové, co přináší stav pokoje v duši i srdci, kdy už přebolely smutky ze ztrát lásek a přátelství. Co jsem se já sama, sotva vypadlá z hnízda úžasného domova, kde jsem si hověla do konce studií, neprolévala slzí s podzimem! Svéhlavě jsem vždy na podzim, určitě v souvislosti se za- čátkem nového školního roku a mou profesí, očekávala nové společenství a sblížení. Nechtěla jsem tenkrát pochopit, že to citové naplnění mi přichází s novými žáčky. Nepochopila jsem a ani jsem ještě nedokázala pochopit vlastní úděl na tomto světě. Neměl to být muž, kdo by mi dal pocit citového uspokojení v životě. Teď, téměř na sklonku života, či ať nejsem příliš tra- gická, tak v poslední třetině života, už konečně vím! Hloubku citu, přemíru lásky, touhu po o- pětování, soucítění, toleranci, vzájemném porozumění a všechny krásné lidské vlastnosti a schopnosti jsem mohla a měla uplatňovat u svých budoucích žáků. Pochopila jsem! Až nyní důchodový věk jakoby mne konečně vkormidloval do jediného bez- pečného přístavu, jež pro mne osud přichystal. Jsem čím dál tím raději s dětmi a zdá se mi, že mnohem snadněji a lépe se mi daří je učit i vychovávat než kdykoli dříve. Dětské oči, které mne fascinovaly už v mládí, kdy jsem před ně začala předstupovat, se staly tím nejcennějším, co mne v životě potkalo. Jsou v nich otázky, které jim zodpovídám, jsou v nich pochyby, které rozptyluji. Je v nich touha po vědění, kterou uspokojuji, je v nich roš- ťáctví, které usměrňuji, je v nich smích, který akceptuji. Jejich kamarádství opětuji, jejich kri- tiku přijímám a vše vysvětluji, jejich lásku si beru a svou jim daruji. Není snad mého součas- ného dne, ve kterém bych se aspoň chvíli nezabývala dětmi. Protože toto zamyšlení píšu o prázdninách, tak na děti neustále myslím. ,,Já se tam vrátím…“vyznával úžasný básník. Jeho slova si půjčuji a parafrázuji: Taky já se tam vrátím, do školy, mezi své dětičky. Doufám a moc si přeji, je ještě pár let učit, starat se o ně a sebe jimi velice obohacovat. Až orve podzimní vítr poslední listy stromů, až zalije nepříjemný déšť do opila celou přírodu i veškerenstvo, až mlhy smutné a neprůhledné budou prostupovat všechny kouty, já budu v te- ple a pohodě domova. Se svými! S myšlenkami na svoje žáčky, které se přihrnou jako hřejivé, rozverné paprsky slunce do mého vědomí a navzdory času i mému věku nedají mému srdci stárnout. Kéž by se nade mnou slitoval Nejvyšší a dopřál mi co nejdéle jasnou mysl, která bu- de splňovat, co se od ní očekává a pevnou páteř, která mne udrží v pohybu. Přála bych si zdra- vé ruce, co mají pevný přátelský stisk, udrží knihu i pero, můžou pohladit. Musí udržet křídu! To je důležité! Protože moje touha je skončit život šťastně! Totiž s křídou v ruce!


celkové hodnocení autora: 98.0 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 8		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 18		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 35		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Pepetinka	14.11.2007, 18:31:35

Něco tak krásného jsem dlouho nečetla. Z Tvého vyprávění je možné vyčíst tolik emocí, tolik citu a lásky k životu, profesi, žákům... Úplně jsem se u čtení zasnila. Snad proto, že mám sama velice ráda podzim, který si dodnes spojuji s krásnými vzpomínkami na školní léta a na některé ze svých "vlastních" pedagogů. Je zvláštní, jak někteří člověka ovlivní natolik, že se na ně nedá zapomenout ani po letech. Paradoxem je, že já dodnes vzpomínám na ty nejpřísnější a nejméně oblíbené učitele, protože u těch jsem cítila ohromnou lásku k vyučovanému předmětu a taky jsem si od nich (možná i díky oné přísnosti) do života nejvíce odnesla. Obdivuji lidi, kteří dělají svoji práci se zájmem a láskou, kteří své profesi věnují maximum a je jim potěšením. Stejně jako Ty. Mojí "profesí" je již dva roky nepřetržitá celodenní péče o vlastní babičku, která není schopná postarat se sama o sebe, v podstatě nedokáže zvládnout to, co všichni považujeme za běžné věci. A i když to pro mě znamená být stále ve střehu a nemít žádný osobní život, nést veškerou odpovědnost za ni jen na vlastních ramenou, nehledě na mizernou finanční stránku věci, dělám to s láskou, byť je toho na mě někdy moc. Protože, jak jsi krásně napsala, toužíš jednou skončit život šťastně! Stejně tak já chci pro svoji babičku zajistit co nejdůstojnější podzim života a (doufám, že za spoustu let) klidný odchod s úsměvem na tváři...


ze dne 26.11.2007, 17:29:08
amoska: Milá Petro, skoro jsi mne dojala svými řádky. Jsem ráda, že z mého textu lidé, kteří sami mají srdce, pochopili i moji práci. Lituji, že jsem Ti neodpověděla zavčas, ale měla jsem velice nemilé zdravotní potíže. Velmi se zhoršilo moje fyzično, když jsem od letoška přastala učit ve škole. Moje absolutní osamocenost spolu s nemožností často s kýmkoli vůbec promluvit, mne ničí. Pokusila jsem se o terapii - začala jsem působit na tomto serveru, což mi dávalo pocit, že ještě k něčemu jsem. Nyní stojím před problémem odtud odejít. Je tady jistě převaha slušných lidí a dobrých autorů, ale najdou se škodiči s úmyslem ublížit, a to nemohu snést. Přečti si některou kritiku u mé básničky Kdy skončí láska (mimochodem jsem ji psala přímo srdcem a vyvstala ve mně i se zvláštní formou, kterou jsem před tím nikdy neužila),pochopíš, co mám na mysli. Vím, že kvůli tomuto "Narcisovi" již odtud odešlo několik bezvadných lidí a jestli nic nebude řešit vední tohoto serveru, chystá se dosti hromadný společný odchod na jiné stránky.Potud moje stýskání a ještě Tobě musím říci, že jsi pro svou práci obdivuhodná.Vidím i osobně, že mnozí mladí lidé dnes absolutně neuznávají stáří asi v blouznivém pocitu, že na ně stáří nepadne. Padne a budou to mít horší, protože dorůstají povrchní, cituprázdné a sebestředné skupiny nových generací a ve stáří těmto necitům dají zabrat.Nebudou už ti, kteří se nestydí za pomoc bližnímu v bezmocném stáří. Ty buď stále tak empatická a dávej příklad jiným. Aspoň jeden se zamyslí, a i to je dobré! Chceš-li, můžeme si písnout soukromě. Zdravím, amoska.

Svetla	07.11.2007, 17:47:39

Mila amosko, tvuj prispevek se mi libil. Je prvni veci, co od Tebe ctu, takze je dost pravdepodobne, ze si prectu i dalsi veci od Tebe. Moc se mi libi, ze mas tak hezky vztah k detem. Kdysi jsem chtela ucit, dokonce studuji na pedagogicke fakulte, ale abych pravdu rekla, dva mesice praxe na ZS mi otevrely oci. Byla a jeste ted jsem znechucena chovanim dnesni "mladezi". Deti, kdyz nejsou pohromade, je jich malo, tak je to v pohode. Ale kdyz je jich tricet, vidi 22letou holku, o ktere si navic mysli, ze je ji 18 a jim je ve skutecnosti 15, tak to si snad dokazete predstavit, jak to asi vypada... Jen je hloupe, ze tedy vlastne nevim, co budu delat, protoze v breznu oficialne ukoncuji studia a ucit nechci, protoze bych se driv nebo pozdeji zlbaznila /za predpokladu, ze bych mela takove "drahousky" jako ve vyse zminene praxi/... Tak at to pise! Jdu na dalsi prispevek! P. S. Taky si myslim, ze jsem nikoho osobne nepotkala, kdo by svou praci s detmi moooc miloval. Sice jsem na ZS mela jednu pani ucitelku, s niz jsem osobne problemy nemela, tj. nepatrila jsem do skatulky "neoblibeni", a ti, co do ni patrili, se opravdu nemeli... K publikovani: zkousela jsi napr. vydat dilko sama? Ja jeste ne, ale pristi rok mam neco v planu. Divni na stranky: www.knihovnicka.cz


ze dne 07.11.2007, 20:16:08
amoska: Milá Světlo, nevím, jak zapsat svou radost nad tím, že oslovuji takovým celkem vážným povídáním mladou dívku. Je mi moc líto, že Tě kantořina tak odradila. Já jsem kdysi vůbec nechtěla být kantorkou, ale redaktorkou či spisovatelkou. Ale v době mého vcházení do života to bylo u mnohých, i u mne, zcela vyloučené. Velkou protekcí mne pustili ke zkouškám na tehdy Pedagogickou školu, což byla čtyřletka s maturitou a jediné možné vzdělání pro úču na nižším stupni. Hlavně díky báječným metodikům na naší tehdejší "Cvičné národní škole", která byla ve stejné budově s naší alma mater, jsem si tuto práci zamilovala na celý život. Už musím přestat, protože bulím, jelikož už od letoška neučím a pořád mne to bolí. Děkuji ze srdce a zdravím.Jana amoska

Maura	26.10.2007, 21:48:09

Amosko, já v duchu vzpomínám na své drahé učitele od zákaldní školy až po universitu a vím, že jsou to lidé, kteří, ač špatně palcei, věnovali človíčkovi hodně svého času a námahy. Tvé dílko mne vrátil na chvíli do lavice a některé okamžiky bych strašně ráda vrátila zpátky. Děkuji ti za zážitek.-


ze dne 26.10.2007, 23:42:15
amoska: Já tobě moc děkuji za hřejivá, dnes nepopulární slova, protože se obecně učitelé odsuzují a málokdo kladně promluví o kantorské práci.JJ

Edvin	26.10.2007, 15:04:00

Když jsem to přečetl, trochu jsem se zastyděl. S tímto povoláním mám něco málo společného (vyučuji dospělé), mám svu práci rád, ale nikdy bych to nedokázal takto vyjádřit. Je to oslava radosti z práce kantora, chvála podzimu v přírodě i v životě člověka. A jelikož se blížím věku Tvému, vím až moc dobře, o čem je řeč (smím Tě v této souvislosti poprosit, abys si - až budeš mít čas a nic lepšího na práci - přečetla mou povídku Foťák?), a nejednu Tvou větu bych rád podepsal svým jménem. Je dobře, že jsou lidé, kteří dovedou tak krásně o věcech, které se dnes nenosí, psát. Pokud smím poradit, či spíš vyjádřit, jak bych se do něčeho takového pustil já: Text bych rozdělil do odstavců dle myšlenek. Oddělil bych tedy myšlenky o mém vztahu k žákům od těch, které popisují krásu podzimu v přírodě, a těch, které hovoří o podzimu mého života. Závěrečné myšlenky bych také odtrhl od zbytku. Vše bych doplnil dvěma nebo třema kratičkými, veselými, dojemnými, nebo i smutnými příběhy z mé práce s dětmi. Zabudoval bych je dle podtémat do textu. Prosím, Jano, pište dál. :-)


ze dne 26.10.2007, 15:42:18
amoska: Svým krásným a podnětným komentářem jsi mne úplně dojal!Totiž povídka, o které je řeč, je labutí píseň mé kantořiny.Už mne, konečně, vyrazili pro nadměrná léta, protože jsou mladí, kteří jdou na naše místa.Letošní šk.r.jsem poprvé za skoro 50 let nestála ve třídě před žáky.Dosud se nemohu vzpmatovat.Možná ti písnu více spukromně.Dík za rady, publikuji tady proto, abych měla pocit, že aspoň trochu k něčemu jsem.Jinak nemám nic.Zdravím,Jana. (Jdu číst Foťák.)

amazonit	29.09.2007, 6:17:54

a když jen napíšu, že nemám slov, jen jemné, tak trochu dojaté chvění?:o)) je to velmi citlivé, otevřené, upřímné, je z toho cítit spousta lásky, nadšení, které se dotkne i srdcí čtenářů... dobrý pedagog-člověk je k nezaplacení, naštěstí takové znám a dodnes se s nimi vídám, i když jsem již dávno školním lavicím odrostla:o)


ze dne 29.09.2007, 16:56:48
amazonit: i já děkuju za krásná slova, která jsi napsala ohledně mé tvorby, to vždycky potěší:o)) k psaní mě dovedla jedna skvělá učitelka na ZŠ - začalo to třídním časopisem a zatím ,,skončilo" vydanou sbírečkou. i tady na saspi se občas mihne nějaký ten ,,škodič" a ,,špatnoznámkovač", ale nutnost registrace a vložení příspěvku, pokud chce hodnotit, situaci zlepšila... tak ať se Ti tu mezi námi cítíš dobře:o)


ze dne 29.09.2007, 14:21:21
amoska: Milá dívko(dovoluji si toto oslovení,ne, že bys nebyla mladá,ale při mém kmetství jsou pro mne všichni do 60 dívky a chlapci, pak vlastně taky,protože už jsou to skoro mí vrstevníci), Tvé hodnocení mi hrozně lichotí a já se(ani ze skromnosti) nebráním.Skoro se mi nestává,že by mne někdo neznámý chválil.Dokonce teď se mi stalo na jiných literárních stránkách, kde jsem byla za velmi příznivé hodnocení na 2.místě kvality příspěvku,že někdo, kdo se ani nepřihlásil,mi musel dát snad úplně mínusové body,takže jsem odvčera z tabulky úplně vypadla s mizivým počtem.Nejsem takový chudák,abych se z toho složila,ale chci vědět,jestli jsou moje příspěvky dobré,či co mám zlepšit.Jsem ráda,že jsem našla stránky SASPI,tady je, zdá se,hodnocení spravedlivější. Musím Ti ale též polichotit za Tvé věci, jsi velmi nadaná.Proto dovol mi naléhání: piš a piš,ať piluješ svou hřivnu,nenechávej své umění slova ladem.(To mám z vlastní zkušenosti,nechala jsem se před x lety od psaní odradit,nyní jako když začínám...). Zdravím upřímně a těším se na vzájemnou spolupráci.Dík Jana, amoska.

Šíma	29.09.2007, 0:40:09

Nevím, nevím, jak moc zkušeným autorem jsem... ;-) Každopádně děkuji za poklonu! Když už jsi nastínila existenci své knihy, mohla bys (vyzkoušet) publikovat své dílo (po částech) třeba i tady na SASPI, otázkou je, zda-li je nutné ji přepsat do počítače... Sám mám jisté zkušenosti s přepisováním svých knih do PC a dokud jsem si nekoupil takové to zařízení, co je schopno číst také texty (nejen obrázky), trpěl jsem jako zvíře (přestože píšu všemi deseti)... Chtělo by to, pokud se na to necítíš, aby Ti někdo pomohl s přepisem knihy do počítače a z něj bys pak mohla publikovat třeba na Internetu! Kdoví? A pokud máš svou knihu již v počítači, máš napůl vyhráno! Co když je Tvá kniha opravdu dobrá, dokud si ji nikdo nepřečte, nebudeš vědět, na čem jsi... ;-)

Imperial Angel	28.09.2007, 17:11:29

Nádherné :). Snad nevadí, že budu tykat - jestli ano ráda svou chybu napravím a předem se omlouvám ;)... Tvůj text je stejně barevný jako podzim, který popisuješ. Barevný do pocitů, barevný do zkušeností, barevný do chuti věnovat se dětem... Myslím, že ani má hluboká poklona by se nevyrovnala zápalu a trpělivosti...Je obdivuhodné, že se v dnešní době ještě najde někdo takový - někdo kdo miluje svou práci, snad i více než cokoliv jiného nasvětě - někdo komu dětská společnost způsobí pocit naplnění a rozehřeje srdce... Došla mi slova, ale ne chuť kdykoliv se k tomuhle dílku vrátit...Jen jsem snad trochu zalitovala, že jsem ve svém studijním období ještě nepotkala takovou bytost.


ze dne 28.09.2007, 19:38:44
amoska: Milá Alenko,samosebou mi tykej,nejsi zdaleka nejmladší i při svém nizoučkém věku.Na netu si tykám i s dětmi,které chodí třeba ještě do ZŠ.Mně je každý věk na překážku,jde spíše o věc.Nemyslím,že bych byla tak ojedinělá ve své lásce k dě- tem,jenže kolegyně mají "své"lidi doma,ale já jsem sama,tak jsem měla čas na děti myslet,pro ně vymýšlet,naučila jsemse pro ně na počítači.Už neučím.Dovedla jsem své poslední žáč- ky letos v červnu do 6.třídy a už mne vední školy nepotřebo- bovalo.To jsou ale bolavá místa,o kteých ještě nemohu bez emocí mluvit.Jen toto:moji poslední nejmilejší mi nechali na památku vybrousit nádhený pohár,jako dostávají sportovci za 1.-3.místo na mezinárodní úrovni.Nápis zlatým písmem však říká,že je to pro mne od žáčků,kteří mě mají rádi.To je moje satisfakce. Jestli budeš chtít,můžeš mi písnout soukromě.Ráda si s mla- dými povídám.Děkuji Ti,podívám se na Tvé věci a též Ti písnu.Pá,pá.JJ-amoska

Šíma	28.09.2007, 15:04:47

Dalo by se "říci", že je toto dílko nejen vyznáním ke "kantorské profesi", kterou já osobně znám jen (a pouze) z pohledu žáka (často zlobivého, jindy pilného, snad podle situace a nálady a také věku)! ;-) Líbí se mi přirovnání "bandě" dětí (třídě) ke "společenství", ale co jiného je skupina dětí a učitelu? Dílko má svou atmosféru nadcházejícího Podzimu a nového Školního roku. Takže je v této povídce (či snad úvaze) vyjádřen nejen obraz podzimní plískanice, ale také nové skupiny dětí a kus tajemna a onoho poznání a seznamování s novými žáky (ať už v pravém slova smyslu, nebo jen těmi staršími, kteří postoupili o další rok a jsou starší a také trochu "dospělejší"). No, nic, trochu jsem se zase rozpovídal... -;) Co se týče zpracování, trochu mi vadilo ono podivné formátování textu, které (alespoň v mém případě) činilo čtení této práce poněkud těžší, ale nic neubírá na kvalitě díla a emocím, které byly do něj vloženy (včetně čas od času chybějícího slova)... ;-) Za Jedna! P.S. Rád vzpomínám na školní léta, bylo krásné žít jen onou dobou a nemyslet na to, co bude pak! :-D A ještě ke zpracování, někdy dělá počítač v našich rukou hotové divy, takže se nedivím, řádí-li Vám v kompu (PC) nějaký ten tiskařský šotek a tropí Vám v textu různé vylomeniny... ;-)


ze dne 28.09.2007, 19:57:51
amoska: Milý Šímo,hlubokosklon mé šedivé hlavy za Tvé hodnocení. Nejvíc mne štve právě to,co i Tobě vadilo-neskutečné formá- tování textru.To není můj výmysl,já nejsem neandrtálec,ale udělalo ho ze mě něco,co mi s textem napsaným normálně takto zacvičilo.Musela jsem to napsat ve wordu a po překopí- rování vše vypadá,jak vypadá.Já jsem to ale nemohla už dát k náhledu,čili je to neupraveno.S tím si fakt vůbec nevím rady!Tebe už znám,hned můj první den,co jsem se přihlásila na SASPI,jsem si s Tebou a pár dalšími povídala -písemně. Jsem velmi potěšena,když zkušený autor jako Ty,mne chvá- lí.Asi se to nezdá,ale nejsem v tomto príliš sebevědomá.Už mám např.4 roky napsanou knížku pro a o puberťácich,ale přes četná povzbuzování zasvěcených,jsem dosud nesebra- la odvahu někam ji donést či nějak se snažit ji dát zasvěce- enému číst.Mně se líbí,ale to je málo.Takže asi tak.To,co jste mi napsali k mému příspěvku,mne skoro vykolejilo radostí, že snad ve mně něco je.Ať se Ti stále daří,počtu si i ve Tvých prácičkách a ozvu se.Zdravíčko a štěstíčko.amoska,JJ.

Jan Urban	28.09.2007, 9:48:12

Hezké zamyšlení v jednom zlomu životním. Co na dílu nejvíce obdivuji, je milý vztah k dětem této doby. Trochu se ve Vašem povolání orientuji a tak plně chápu, o čem píšete.


ze dne 28.09.2007, 13:51:21
amoska: Milý Jene Urbane! Velice si vážím Vašich slov, neboť vím, jak sám umíte! K té po- známce o dětech této doby: Učila jsem od r.1960, což bylo více generací a mohu zodpovědně potvrdit, že děti jsou báječné vždy a v každé době. Jen je to dost zdlouhavá a vyčerpávající práce si je přizpůsobit k obrazu svému. Ale jde to, nejen u malých, učila jsem češtinu a hudebku těžké puberťáky v osmičce i devít- ce. S nimi se to musí holt jinak, protože ti potřebují cítit z kan- torky,že má na ně i fyzicky.V pubertě často děti uznávají spíše ,,kázeň hole".(Já jsem děti ale nikdy nebila, musela jsem ovšem dát najevo, že bych to dokázala. ) Promiňte mou upovídanost, ale jak se řeč otře o děti, nejsem k zastavení. Ještě jednou díky, potřebuji podporu, protože často nevěřím, že moje psaní je k něčemu. Amoska