|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28984 příspěvků, 4549 autorů a 303367 komentářů :: on-line: 11 ::
|
 |
|
:: Střípky mozaiky aneb prozatímní klišé název ::
| Jsem zpět a se mnou přichází Chaos: jsou to fragmenty, kterejm se vzpírám, nebo raději takto: věci, které postupně vložím do širšího kontextu předešlého textu, pracovně nazvaného Rough Draft I, II, etc. Good Luck. |
| |
|
|
Křest hrdiny, první a žádný: Papež promluvil ke svým ovečkám: „Drahá mládeži, obklopte láskou a vděčností své kněze.“ Vážní ministranti obklopují svého kněze, pod hábity jsou nazí, protože po mši je čeká seminář na téma Pomiluj bližního svého, kněz se už usmívá jako slunce na svá dítka v úžehu, rozvrzaná zadní vrátka, pro novice posvěcený lubrikační gel, první pomazání a bůh vše vidí, proto také líčidla, aby chlapci vypadali jako prodejné ženštiny, zkázy Babylonu, aby kněz obcoval se ženou, aby vše bylo v souladu s Písmem, dnes je křest a pavouka utopeného ve svěcené vodě kdosi vylovil a hodil na chladnou podlahu kostela, zkroucená mrtvola pod kříži pod svatými pod zlatem a stříbrem a pak pošlapaná zkroucená mrtvola, když nádrž se svatou a v ní Náš, koupaný, vřeštící, všechno, jenom ne svatý a musel přijmout jméno Jan. A venku na portálu starci na trůnech a Lev a Tele a Člověk a Orel a sedm pečetí a kniha a beránek a jeden jezdec s lučištěm a druhý jezdec s mečem velikým a třetí jezdec s vahami a za čtvrtým jezdcem šlo peklo, neb jeho jméno je smrt.
Byl to sen, na který se nezapomíná, jako kdybychom si ho zapsali do tajných komnat našeho mozku: svou krutou skutečností, popisností, svým vykreslením se smyslem pro každičký detail, svým nejasným poselstvím, se stal důvodem Hrdinovy zamlklosti. Přestal mluvit a začal u sebe nosit svazek papírů a tužku. Všechny své nápady svěřoval papíru a ty pak očím adresátů. Nadobro oněměl. Zpočátku Ho Matka kárala za zpupnost, ale později jí začalo být jasné, že za tím stojí něco víc, tak Ho poslala za psychologem. V té době už psal velice rychle, ale škrábal jako kočka, která na Něho mluvila v jeskyni ohně, jak se později svěřoval užaslému doktorovi, jenž musel vždy před tím minuty zkoumat, co znamenají ony škrábanice. V tom snu nepociťoval strach, spíše smíření s během a stavem věcí.
Jedna ze vzpomínek Hrdiny: Když si s Tatínkem po nocích prohlížel encyklopedii zvířat, svítil Mu svým ukousnutým prstem a bývalo to jako v pohádce. Nejvíc Ho vzrušovala dravá zvířata – byl to zkrátka hoch dychtící po dobrodružství. Představoval si, jak ty šelmy, ať už mořské či suchozemské, loví, jak je krotí. Fantazie pracovala a On se viděl jako lovec žraloků, kosatek, tygrů, krokodýlů, lvů. Ozývala se v něm hluboko zasutá touha podmanit si Zemi, panovat nad rybami mořskými, a nad ptactvem nebeským, i nad všelikým živočichem hýbajícím se na zemi. Chtěl být pánem tvorstva už když byl malý – kdykoliv si tu vzpomínku vyvolal, musel se usmívat nad pošetilostí dítěte, ale byly to počátky, první krůčky za velkým cílem, ať už byl jakýkoliv. Jaký cíl? Nebudu Mu nic prozrazovat, nebyla by švanda. Nebudu Ho rušit, když sní po souloži, v letadle nad Pacifikem, v kulometném hnízdě, v prádelně, v kabině výtahu, ve vinárně, na hřbitově, při zasedání sněmovny, u okna s šálkem a rohlíkem, v márnici, aby identifikoval tělo.
Prozradíš něco víc o rodině Našeho?
Okeydokey. Hrdinův Dědeček z Taťkovy strany byl v ghetu s nezávislými novináři, spisovateli, filosofy, matematiky, fyziky, vynálezci, výtvarníky, experimentátory s drogami. Dožil tam v bídě přídělů, mezi kšefty s kávou, cigaretami, chlastem, hašišem, mezi existencemi s useknutýma nohama, protože kulometná hnízda, hlídací psi, vysoké hradby. Co tam vůbec všichni dělali? Četli, psali, diskutovali, dobře se měli – tedy jen v očích těch, kdo četli noviny a věřili jim. Ve skutečnosti osnovali plán, jak se vymanit. Škoda, že Dědečka zabila uvolněná cihla, ze které před vteřinou smrti ulétla holubice a tak ji shodila, nešťastnice. Nedožil se totiž času Vyvedení, kdy pod vedením mladého fyzika, jenž se zasloužil o navrhnutí a zhotovení improvizovaných střelných zbraní, jenž měl dar jistého charismatu, sirotek, jako sedmiletý zachráněný před utonutím neplodnou ženou - vytáhnutý z rybníka na jihu Čech, v patnácti promoval na univerzitě, obor jaderná fyzika, dokázali prolomit kruh a utéct do jiného státu.
Povíš něco víc víc o rodině Našeho?
Bezesporu. Hrdinův strýček, zabedněný, posléze potulný muzikant, kytarista téměř magických schopností, ve středověku by ho upálili za čarodějnictví, v době vzestupu (a sestupu) Hrdiny byl jen divný. Vyhnanec. Zkoušel ve sklepě a míval sbor cvičených krys, které pro něho znamenaly víc, než jeho skutečná rodina. Jedl s nimi – posílal je pro proviant, zatímco sám zůstával ve zkušebně a skládal. Hrál s nimi – rozestavěl kolem sebe tympány a xylofony a ony se brzy naučily lidské přilnavosti k hudbě. Spal s nimi – tedy, ne, že by rád to chlupaté ocasaté ve chvílích chtíče, ale zkušebna poskytovala krysám suché a teplé útočiště. Vyhnanec. Protože se na jeho praktiky brzy přišlo, za řevu Otce prchl dírou vedoucí ze sklepa do stok a, zmítaný hněvem, ale přesto smířený s osudem krysího muže, šel v čele zástupu krys, hraje ďábelsky rychlými prsty na struny své nezničitelné kytary.
I přivedl mě průvodce můj, Pan, ten, jenž se Krtkem zove, do míst, která sírou páchnou a poutníky smrtelné smrtí vyhánějí.
I uzřel jsem člověka v okovech svázaného, jenž brkem pavím a krví prasečí na pergamen němý cosi v písmu sprostém psal.
I zeptal jsem se muže toho, co že píše v písmu sprostém a on, únavou bled mi odpověděl: Musím psát, příteli milý, abych krk svůj nasytil a sklepy své do zimy života zaplnil, psát je mým řemeslem, musím psát každý den a každou noc, pravdu díš, když pravíš, že pokaždé toho nejsem schopen, ale vždy je potřeby, abych se psaním rozezníti nechal.
A opustili jsme otroka onoho a popatřili jsme na molocha hrozného, jenž v jedné ruce palcát krvavý třímal a v druhé ruce měch těžký svíral.
A jak jsem se tázati Mistra svého, zda-liť nechce moloch ten palcátem na nás udeřiti, a aj, on však, že na tomto místě jsme skryti před hrozbou jeho, neboť tj. příbytek jeho a my jen švábi ubozí.
A jal jsem se tázati molocha hrozného, co že skrývá v měchu svém, a on, aj strašlivý v telecí hlavě své, v ocase plazím, v křídlech netopýřích, mi odhalil, co ve vaku svém nosí: dukáty všech krajů, všech velikostí a všech barev, všechny krví oloupených zbrocené, odvrátil jsem tvář svou a Pan můj mi ukázal obraz třetí a poslední.
I vešli jsme do chrámu podivného, kde ohně věčné hořely a sloupy k nebi klenby hold vzdávaly, hlavy jejich zdobené byly a čím, toť strach jen vysloviti: Lebky všech zvířat a všech lidí, v mlčenlivé pokoře dolů shlížející.
I zeptal jsem se učitele svého, co tento hrůzný chrám jest, a on, sveřepý v tváři odvětil mi, zdeť srdce lidské vidíš, neb člověk jest smrti oddán, pohleď nyní na oltář krvavý, nůž ten ve výkřicích duší koupaný i na tebe čeká, žáku můj.
I vydal jsem se k oltáři onomu a na šarlat těla pohleděl: Hle, toť osud můj, jako osud každého, ale co to znamená?, a Mistr můj promluvil všemi hlavami mrtvých na hlavicích sloupů slonovinových: Znamená to cestu rozpadu k znovusestavení, dokud bude kde žít, pokud nikoliv, bude holé nic, bude se čekat na nový začátek, život se vrátí, jako že se vrací smrt.
Naháč se tedy stal Jeho opatrovatelem. Jakousi mužskou chůvou. Největší oporou se stal ve věci šikanování. Velcí, brunátní, svalnatí samci v čele s tím, co všechny přivede, kteří svůj strach z neznáma, strach z jiného člověka, promítají do násilí, se začali Hrdinovi vyhýbat. Mlčenlivá postava Naháče před vchodem do školy se stala strašákem vraženým do pole, na kterém rostou svačiny a moc, protože ten, kdo ovládá svačiny slabších, ovládá jejich mysl, může manipulovat strachem a kručením břicha, neboť tělesná muka mačkají duši do podoby a konzistence houby na tabuli. Náš se cítil sice v bezpečí, ale měl i trochu strach, dobrá, ano, máte pravdu, necítil se v bezpečí, cítil úzkost, protože tušil a navíc Ho zneklidňovaly mouchy startující z deštného pralesa Naháčových vlasů a pach, o kterém za nějakou dobu zjistil, že je pachem rašeliny. Jako kdyby v ní vyrostl a někdo nebo něco ho pak z ní vytrhlo.
Jakou pohádku měl v útlém dětství Hrdina nejraději a jakým způsobem ji vstřebával?
Tu o Lvici a Lvíčeti. Vyprávěla Mu ji Matka.
Mohl bys ji odvyprávět tak, jako ona?
Jistě. Byl jednou jeden. Ne, takhle to nepůjde. Musím odjinud. Za devatero savanami… Musím být víc… Takto: Žil byl jeden takový… Celé znovu: Mladý Lvíček, víš, jak jsou roztomilí, viď? Tak ten žil jen se svou maminkou, statnou Lvicí. Tatínek, král zvířat, šel jednoho dne na lov a už se nevrátil. Zvířátka bez pána říkala, že ho zastřelili člověčí lovci, protože jednoho z nich zabil a sežral. Lvíček byl učenlivý a dychtivý – říkával matce Lvici, že se chce stát tak mocným, jako jeho otec Lev, že jediný způsob, jak zemřít, si představuje být zabit lovcem, ale předtím chce být největší lovec ze všech. Lvice mu nosila to nejlepší maso a Lvíček rostl a rostl, a když konečně dospěl, aby mohl sám zabíjet, stal se pověstným v širokém okolí. Antilopy se ho bály stejně jako divocí vepři. Pakoňové ho pokládali za vtělení boha. Nebyl to obyčejný strach, protože náš Lvíček nezabíjel jen pro maso. Krev a smrtelný chrapot ho uklidňovaly. Naplňovalo ho to a ta touha rostla, jako dřív jeho tělo. Jednou se zeptal nejstaršího lva, které zvíře je nejdravější a bylo mu odpovězeno, že člověk. Je to prý jediné zvíře, které požírá všechno – i sebe. Největší lovec, řekl si Lvíček, teď už Lev, a vydal se k nejbližší vesnici. Lidé byli snazší kořist, než se domníval: jediný život nezůstal ušetřen, zbyla mrtvá osada, všude jen mrtvá zmrzačená těla lidí i zvířat. Pak se ale v savaně objevili lovci. Hledali lvy. Mnoho lvů zaplatilo za nic oštěpem do srdce, a jen jeden z nich číhal. Protože pakoňové měli pravdu, zabil Lev mnoho lovců, než ho prokláli u nočního ohně. Nejprve ho chtěli zaplašit loučemi, ale to nevěděli, že Lev není obyčejný lev. Nastal zápas – ve skoku dva ozbrojence zabil, ale třetí mu oštěpem z posvátného dřeva provrtal kožich a pak srdce. Mrtvole pak usekl hlavu, dal ji do pytle ušitého ze lví kůže a v záchvatu pověrčivosti potom zbytek těla rozčtvrtil a vhodil do ohně, který vzápětí začal hořet všemi barvami a pak zhasl, zanechaje čtyři nedotčené kusy těla. Třetí lovec byl tak vystrašený, že pověděl lidem o lví nestvůře, která se nebojí ohně a jejíž duše se po smrti vtělila do plamene. Od té doby kolovala pověst o lvím duchu uvězněném v srdci ohně a o tom, že každý, který se dlouho dívá do ohně, bude jednou zabit lvem.
Zlomyslný spolužák (pro pořádek ho nazvěme jménem Skřet) byl častým hostem Hrdiny – trávili společné hodiny nad rozestavěnými hrady, koráby, auty, vesmírnými loděmi. Tehdy v prosvíceném pokoji vytvářeli z mnoha částí celky. Bavilo je to. Skřet měl pokaždé, když On odešel vykonat potřebu, potřebu Hrdinovo dílo rozebrat. Konali tedy oba společně: On vyprazdňoval (jako později zásobníky do), Skřet zas štěpil atomy hradů, korábů, aut, vesmírných lodí. Hrdinu to nehněvalo – vždy z destrukturalizované věci udělal věc jinou, jiný hrad, jiný koráb, jiné auto, jinou loď. Ty proměny Mu učarovaly: jako se Mu za pár let měly stát osudnými, ale to už tu bylo s bolestí porodu, bylo to krátké rozestavění sebe sama a následné znovusestavení, jako s kousky stavebnice. Už se toho nezbavil – Jeho život zůstal ve znamení konstrukce a dekonstrukce.
S kým se nakonec Hrdina oženil?
Kostru nechal červům a prašivině, protože se víc zajímala to, mít na sobě co nejmíň masa, než o splývání. Šlo o eliminaci tuků jenom kvůli tomu, aby se líbila. Sama sobě a všem ostatním. Chudinka. Sama sobě. Průsvitněla. Když jednou v létě šla ulicí, nikdo se za její postavou ani neohlédl, ona s kruhy v uších a s kruhy pod očima, tající jak sněhová vločka na dlani poledne. Ztratila se. Ani stopy. Možná, že pokračovala ve svém naivním životě jako duch, že začala našeptávat zklamaným dívenkám u zrcadla, aby vypadaly jako ona za živa, tehdy se jim zjevovala v odrazu vedle nich, strašidelně krásná jak rusalka rozežraná moly. Jedině tato teorie vysvětluje epidemii pandemii mrtvolně bledých a útlých dívek, která vypukla v době svatby Našeho a té z plakátu: už se mu dlouho zjevovala ve snech, vždy na stejném místě, na kolotoči, v lunaparku. Hledal ve všech městech, v době, kdy se točí světla, řetězy, střílí se do papírových růží a – našel ji. Když ji konečně spatřil, Jeho pohled jí dal herdu do zad, málem spadla, ale získala zpět rovnováhu a otočila se. Byl to neskutečně dlouhý pohled těch dvou, nekonečný ve svých několika sekundách. Odvrátila hlavu, jakoby přemýšlela, pak se vrátila, a On už byl blíž. Teď už poznala, že to je Ten, který oslňuje její sny světlem jitřenky. Tak se vzali, protože věděli, že to není obyčejné jen tak tady mě máš, jako kdyby to někdo naplánoval.
Jaká vlastně byla snoubenka Našeho?
(K Hrdinovi patří jedině Hrdinka – tak pojďme a pojmenujme ji Jí, ať to máme jednodušší, ano?)
Tak: Byla emancipovaná možná až příliš. Své ženství odhalovala jen při zvláštních, téměř svátečních příležitostech: v karnevalovém reji, kdy si nasazovala paruku, na firemních večírcích, kdy obnažovala své nohy, na toaletě, kde přestávala kouřit cigarety a začala se starat o své tělo.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 6 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 21 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
Dita Mocků
|
|
| (21.5.2012, 13:44) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
