|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28984 příspěvků, 4549 autorů a 303367 komentářů :: on-line: 11 ::
|
 |
|
:: Černý jezdec - Ruka spravedlnosti - 23 ::
 Annún |
publikováno: 04.10.2007, 12:19
|
Rány se pomalu hojí a s nemocnými jsou jen potíže.
Tak co pak se přihodí dneska?
Co asi Will zjistí?
Je Jennina péče o sira, jen akt lítosti a nebo i lásky?
Tak to se dovíte když budete pozorně číst následující řádky. |
| |
|
|
Část 23. - Williamovo zjištění.
Prospala zbytek dne a celou noc, jak byla unavená a psychicky vyčerpaná z oné události. Ráno, když už byla Jenny dostatečně odpočatá, vstala z lože, opláchnula se v připraveném umyvadle na stolku, převlekla se do čistých šatů a šla se podívat na zraněného. Prošla ztichlou chodbou až k pokoji, v němž byl uložen zraněný sir William. Vzala za kliku, opatrně otevřela dveře, vešla do hostinské ložnice a uviděla Meryen sedět v křesle s pletením v ruce. Když hospodyně zaregistrovala, že někdo vstoupil, zvedla hlavu od pletení a zaměřila svou pozornost na příchozího člověka. Zjistila, že je to její mladá paní a usmála se.
"Dobré ráno, slečno." Pozdravila ji ztišeným hlasem, aby neprobudila nemocného.
"Dobré ráno i tobě." Odvětila stejně tiše Jenny.
"Jak jste se vyspala?"
"Dá se říci, že jako nemluvně." Pak odvrátila zrak od Meryen a upřela ho na velkou, ze dřeva vyřezanou, postel. "Tak co, jak je mu?" zeptala se tiše Jenny a pohled upírala na pobledlého muže s obvazem na hlavě ležícího na lůžku pod prošívanou dekou.
"Lépe, něž by se dalo doufat," odvětila šeptem hospodyně.
"Jak to myslíš?"
"V noci se na malou chvíli probral. Měl žízeň, tak dostal trochu napít a zase se pohroužil do snů."
"Proč si mě nevzbudila?"
"Zkoušela jsem to, slečno, ale spala jste tak tvrdě, že by vás nejspíš nevzbudil ani výstřel z děla."
"A jinak?"
"Nemusíte si dělat starosti, tenhle mladík bude v pořádku, má totiž tuhý kořínek. Zkontrolovala jsem obvazy a zatím je to dobré. Počítám s tím, že nový převaz bychom měly udělat po obědě."
"Jsi poklad, Meryen."
"Nemusíte mi tolik lichotit, slečno. Ráda bych si též na chvíli odpočala. Kuchyň dostala na starost Mildred, tak si dojděte něco zakousnout a pak mě vystřídáte na stráži."
"Rozkaz generále," zasalutoval s úsměvem Jenny. "Za chvíli jsem zpátky."
Pak sešla do kuchyně a dala si pořádnou snídani.
*
Když se najedla, vrátila se do hostinského pokoje, kde převzala dohled nad zraněným a Meryen si šla na chvíli odpočinout a načerpat trochu energie. Jenny seděla na postranici lože a bedlivě sledovala každý jeho nádech i výdech. Hruď se mu pravidelně zdvíhala nahoru a dolu. Byl pobledlý, však se nebylo čemu divit, přece jen ztratil dost krve, než ho sem dopravila. Pak si na chvíli udělala pohodlí v křesle u krbu a začetla se do knihy, kterou si s sebou přinesla. Čas ubíhal pomalu a ona neustále po očku sledovala stav zraněného. V poledne poobědvala jídlo, které jí do pokoje přinesla Mildred, a pak po obědě, za pomoci Grehema, sira Williama převázala čistým obvazem, ale ještě předtím mu ránu omyla heřmánkovým odvarem a pomazala léčivou mastí. Ránu na čele mu už znovu neovazovala a nechala, aby k ní měl přístup vzduch. Opět se uvelebila do polstrovaného ušáku a chopila se knihy.
Najednou odpoutala zrak od rozečtené knihy, protože zaslechla divný šustot. Upřela pohled na postel, v níž se sir neklidně vrtěl a tiše sténal. Odložila knihu, vstala, přešla místnost a posadila se na okraj postele. Položila mu ruku na čelo, na němž se perlily drobounké krůpěje potu a zjistila, že má horečku. Nalila do umývadla vodu ze džbánku, namočila v ní žínku, vyždímala a otřela mu s ní čelo. Will ucuknul hlavou.
„Jen klid, Williame, klid.“ Tišila ho a konejšivě mu otírala čelo. „Všechno bude dobré. Uzdravíte se, uvidíte.“
Znovu sebou neklidně zavrtěl.
„Jsem u vás, sire. Pomohu vám.“
Přejížděla mu po čele a stírala z něj pot. Zdálo se, že její tichý hlas ho uklidnil a on se přestal zmítat. Ležel nyní nehybně a vypadal bezbranně jako malé dítě. Nevěděla proč, ale během toho, kdy mu jednou rukou chladila rozpálené čelo, druhou ho chytila za ruku. Svírala jeho dlaň, jako by mu tím chtěla dodat potřebnou sílu k uzdravení. Po třech hodinách horečka ustoupila a vše zas vypadalo normálně. Po celou dobu u něho seděla a držela ho za ruku. K večeru vešla do pokoje pro hosty Meryen. Když Jenny zaslechla její kroky rychle pustila šlechticovu ruku, ale hospodyně si toho přesto všimla. Měla dobrý postřeh a moc dobře viděla, že má Jenny v očích starostlivý pohled a má o sira McClauda větší strach, než by byla ochotna připustit. Přistoupila k pelesti v nohách postele a zeptala se.
„Jak se mu daří, milostslečno?“
„Žádná velká sláva, ale jde to.“
„Nastaly nějaké komplikace?“
„Dostal horečku, ale už je to dobré.“
„Dostal se mu do rány zánět?“ otázala se Meryen.
„Ne, rána je čistá. Spíš bych řekla, že to byla reakce jeho těla na nedostatek krve a to zranění, které se pomalu zaceluje.“
„Máte o něho strach, že?“
Jenny se na ni podívala a bylo na ní znát, že se v ní skrývají jisté obavy.
„Ano, Meryen.“ Přitakala a zase upřela pohled zpět na nemocného. „Mám o něho starost, vždyť je raněn a dlí v bezvědomí.“
„Nebude to spíš tím, že je to osoba blízká vašemu srdci?“ zeptala se dobromyslně hospodyně.
„Ne, tak to není.“ Bránila se. „Měla bych stejné obavy, i kdyby se jednalo o kohokoliv jiného. Je to přece můj pacient.“ Ani za nic by nahlas nepřiznala, že jí je ten šlechtic sympatický a že se vetřel do jejího srdce.
* * * * * *
Uplynul třetí den od střetu s bandity na Glenbourské stezce. Jennyfer hned jak to šlo, napsala dopis pro sira Nathaniela McClauda, aby ho ujistila, že je jeho syn v bezpečí a v dobrých rukou, aby o něj neměl zbytečně strach.
O ano, mladý sir byl opravdu v dobrých rukou a péči měl prvotřídní. Jenny s Meryen se o něho staraly, jak nejlíp uměly. Zrovna mu kontrolovaly obvazy na ráně v boku, když se Will konečně probral k vědomí. Zasténal, rozespale zamžoural očima a zmateně se rozhlížel kolem sebe, neboť nevěděl, kde se nachází.
„Dobré ráno, ospalče,“ zašvitořila s úsměvem žena ve středních letech s bílým čepcem na hlavě. „To je dost, že jste se probral, pane, už jsme se o vás bály.“
Will na ni hleděl, ale nepoznával ji. Ta tvář mu byla cizí. Vůbec na nic si teď nemohl vzpomenout.
„Co mi je?“ zeptal se nakřáplým hlasem.
„Jste raněn, sire, bodli vás mečem.“ Řekl jiný ženský hlas.
Otočil hlavu za tím, kdo to vyslovil, a zahleděl se do krásného obličeje se zelenými kukadly. Ano, tuhle tvář znal dobře, přesto se zeptal.
„Kde to jsem?“
„V Lirii. Ve tvrzi rytíře Marcuse.“ Odvětila Jenny na jeho otázku.
To zjištění Williama upokojilo.
„Jak jsem se sem dostal?“ zachraptěl, protože měl vyschlo v krku.
„Přivezl vás muž v černém, řekl abychom se o vás postarali a hned odjel.“ Bravurně zalhala.
„Černý jezdec?“ Podivil se. „Ano, byl tam, když nás přepadli.“ Zamumlal přemýšlivě nahlas. „Ale proč mě sem přivezl?“ zeptal se nechápavě.
„Vím já, sire. Mě se neptejte. Na to by vám měl odpovědět spíš sám Černý jezdec a ne já.“
„Těžko se ho zeptám, když tu není.“
„V tom máte pravdu.“ Přikývla Jenny.
„Měl by jste být rád, že vás sem přivezl a spíš mu děkovat, než mít tak hloupé otázky. Bůh ví, jak by jste jinak dopadnul, kdybychom vás včas neošetřily.“ Pronesla Meryen a skládala použitý obvaz na vyprání do košíčku.
Will se zatvářil trochu provinile.
„Velmi vám děkuji, milá dámy, za ošetření a vaši péči.“
„Díky si nechejte, až budete úplně uzdraven, pak je od vás teprve přijmu.“ Pronesla hospodyně. „Jinak nejvíc díků si zaslouží naše milostslečna, ta se o vás starala nejvíc.“
William se podíval znovu na Jenny.
„Takže to vám vděčím za záchranu života, lady Jennyfer?“
„Nejen mně, především si váš vděk zasluhuje Černý jezdec. Nebýt jeho, nebyl by jste tu.“
„V tom případě, až ho potkám, musím mu velice poděkovat.“
„Ano, to by jste měl.“ Přitakala Meryen a vrhla na Jenny takový pohled, který říkal. ‚Kdyby jen hlupáček věděl, že s ním právě mluví.‘
Jenny jí odpověděla pohledem, který jí varovně odpovídal. ‚Nechej toho, Meryen.‘
Hospodyně to správně pochopila, vzala košíček s obvazy, lehce se poklonila a pravila.
„Když mi dovolíte, ráda bych se vzdálila.“
Jenny pokývala hlavou a hospodyně odešla pryč.
„Má paní, řekněte mi, jak dlouho jsem spal?“
„Skoro tři dny. To zranění vám vzalo mnoho sil, sire, ale řekla bych, že se vám už pomalu navrací.“
„Vypadá to se mnou bledě?“ otázal se.
Dívka se usmála.
„Ne, z nejhoršího jste už venku.“ Odvětila něžně. „Ale měl by jste ještě spát, protože spánek lečí.“
„Směl bych vás požádat o vodu? Mám žízeň.“
„Zajisté.“ Zvedla se z místa, kde dosud seděla, přistoupila ke stolku a do sklenice nalila vodu. Vrátila se k posteli, pomohla Williamovi se nadzvednout, přiložila mu sklenku ke rtům, aby se mohl napít. Chladná tekutina mu klouzala vyschlými ústy a svlažovala vyprahlé hrdlo. Hned mu bylo o něco lépe.
„Děkuji.“ Špitnul.
Jenny ho uložila zpět do polštářů a odložila sklenici. Zdálo se, že na šlechtice padla únava a spánek, protože zavřel oči a už nic neříkal.
*
Sir William odpočíval přikryt barevnou dekou a tiše oddychoval. Před dvěmi hodinami, když mu Jenny s Meryen vyměňovaly obvaz na boku se nečekaně probral. Teď klidně ležel se zavřenýma očima a vypadalo to, že opět usnul léčivým spánkem. Jenže on nespal, spíš jen dřímal a užíval si něžné péče své ošetřovatelky. Lehkých pohlazení, kterými se dotýkala jeho vlasů, když si myslela, že tvrdě spí. Doteků, kterými urovnávala deku, jíž byl přikryt. Cítil měkkou dlaň, jež mu pohladila líci a konejšivě mu přejela po čele, aby se přesvědčila, že se mu nevrátila horkost. Tolik něhy a láskyplné péče zažil naposledy jako malý chlapec, když byl těžce nemocen, a matka ho chovala ve své náruči. Teď tu byla jiná žena, která se o něho starala, a jemu se to nesmírně líbilo. Tak se nechal opečovávat a se zavřenými víčky tiše a nehnutě ležel na loži.
*
Jenny seděla na okraji lůžka u zraněného sira Williama. Byla ráda, že se předtím probral, protože to bylo dobré znamení, že se začíná uzdravovat. Hleděla na něj a pozorovala jeho spící tvář. Byl nejvyšší čas se na chvíli vzdálit. Jenny pomalu vstávala, aby ho nevzbudila a chtěla odejít. Tu se z ničeho nic šlechtic se zaúpěním posadil na posteli a chytil Jennyfer za pravou paži, zrovna v místě, kde ji měla zraněnou z boje. Do očí jí vyhrkly slzy bolesti, i když jeho sevření nebylo nijak obzvlášť pevné, přesto ji bolelo.
"Počkejte, lady!" oslovil ji sir William přívětivě zastřeným hlasem. "Neodcházejte, prosím!" požádal ji.
Jeho ruka ji zadržela a donutil ji znovu dosednout na postranici postele. Náhle měl William pod dlaní, kterou držel na ženině paži, zvláštní hřejivý a vlhký pocit. Pustil její paži a odtáhl ruku. Světle modrý dlouhý volný rukáv jejích šatů zbarvila krev, protože jak ji nečekaně chytil, rána od meče se znovu otevřela a i přes obvaz začala opětovně krvácet. Překvapeně na ni hleděl.
"Bože, já vás zranil?" otázal se poděšeně. „To jsem nechtěl.“
"Ne, vy ne, sire. Je to jen malé škrábnutí od větve," namítla Jenny, přestože věděla, že neříká pravdu. Nechtěla nemocného nijak znepokojovat. "Uklidněte se prosím a dál odpočívejte," řekla a snažila se ho uložit zpět do natřepaných polštářů.
Williamovi to nedalo, i když ho zranění oslabilo, byl zvědavý, co se té ženě stalo, a tak při tom, jak ho ukládala, jí obratně vykasal široký rukáv nahoru a hranou nešikovností jí strhnul obvaz. Na paži měla nepěkný šrám a pokožku kolem zarudlou až s lehkým nádechem do fialova, rána vypadala ošklivě, i když nebyla příliš hluboká a jemně krvácela.
"Nemusíte ze mě dělat hlupáka, lady. Já nejsem slepý. Tohle není škrábnutí od větve," namítl. "Docela dobře poznám sečnou ránu," dodal hlasem zastřeným únavou.
Zahleděl se na ženin něžný obličej a hlavně do jejích očí. Do těch smaragdově zelených hloubek se zlatavými žilkami. Slečna Jenny, vzpomněl si na vzpurnou dívku z klášterní školy a i na tu ženu, v níž se proměnila, když se s ní setkal na slavnosti Jarního slunovratu. Ty její oči mu byly velmi povědomé, taková kukadla může mít jen jediný člověk, jenže on je spatřil i u někoho jiného. Přemýšlel, kde je jenom viděl. Náhle mu svitlo poznání, projelo jím to jako blesk z čistého nebe.
'Bojovník, co se umí ohánět mečem jako nikdo jiný, ten melodický spíš chlapecký hlas, zranění ruky a ty oči. Ano, ty smaragdově zelené oči, takové má i ten tajemný jezdec,' pomyslel si.
Teď už věděl, kdo tady předním vlastně stojí.
Byl to on, sám Černý jezdec - Eiril z Refynnej, tedy vlastně ona. Doteď si myslel, že postrachem všech banditů v tomto kraji je muž, mýlil se však, byla jím žena. Krásná žena s neuvěřitelnou odvahou. Po tomto zjištění z něho najednou opadl ten divný pocit, jenž dosud měl v srdci, když pochopil, že svou náklonnost necítí k muži, ale k ženě. Nádherné, inteligentní, zvláštní, statečné a velmi bojovné ženě.
"Jenny!?" oslovil ji tázavě.
Hleděla na něj a pak řekla.
"Pro vás lady Jennyfer z Lirie, sire," odvětila.
"Lady Jennyfer, nebo vás mám spíš oslovovat Eiril z Refynnej," vyřkl a přitom ji stále držel za ruku, ale nyní o něco níž, aby ji zbytečně nepůsobil bolest.
Jenny se zarazila, když vyslovil toto jméno, a hned zareagovala.
"Nevím, o čem to mluvíte, sire. Však byla bych vám vděčná, kdyby jste pustil mou ruku," pronesla s klidem a setřásla jeho dlaň ze své bolavé paže.
Vstala a postavila se hned vedle jeho lože. Povytáhla stažený obvaz, shrnula široký rukáv a zakryla jím ránu na ruce. Podezíravě na ni upíral pohled svých zkoumavých hnědých očí.
"Jsem možná zraněný, ale ne hloupý," namítl polosedíc a pololežíc na lůžku. "Vy jste Černý jezdec," zkonstatoval.
"Co to pro boha plácáte za nesmysly, určitě máte zase horečku a blouzníte," vymlouvala se statečně.
Rychle mu sáhla na čelo, jako by se chtěla přesvědčit, zda nemá teplotu. Zadržel její ruku a odsunul ji pryč.
„Nemám horečku a jsem zcela při smyslech.“
"Jste jistě unavený. Měl byste odpočívat, vaše zranění bylo dost vážné, sire. Jste oslabený, protože jste ztratil hodně krve," pokoušela se zamluvit původní téma rozhovoru.
"Nesnažte se vykroutit, lady.“
„Vůbec nevím, o čem to vlastně mluvíte, sire.“ Rozhodila afektovaně rukama. „To co prohlašujete, je příšerný nesmysl. Já a Černý jezdec?“ otázala se a pobaveně se zasmála, i když uvnitř jí moc do smíchu nebylo. „Copak jste se zbláznil? Dokážete si mě představit jako maskovaného hrdinu?“ a upřela na něho tázavý pohled. Will neodpověděl. Potřásla hlavou. „Ano, možná mám na ženu zvláštní záliby, ale to neznamená, že bych si hrála na neohroženého bojovníka za spravedlnost.“ Obhajovala se.
„Tak jak jste tedy přišla k tomu zranění na vaší ruce?“
Jenny si povzdechla a odseknula. „Do toho vám nic není, sire.“
„Chci to vědět.“ Naléhal na ni.
„Pouhá nešikovnost.“
„Lžete.“
„Jak se opovažujete mě nařknout ze lži!“ osopila se na něho nazlobeně.
„Protože mi neříkáte pravdu.“ Odpověděl s klidem.
„Já vám nejsem povinna nic říkat, nejste můj zpovědník, manžel ani milenec.“ Zavrčela nasupeně.
„Co není, může být.“ A škádlivě pozvednul obočí.
Přestože byl lazar tenhle ústní souboj se mu velmi zamlouval.
„Óó, jak se odvažujete dělat mi tak nemravné návrhy, sire?“
„Je vidět, na co myslíte, lady. Řekněte mi odkdy je nemravnost být něčím důvěrníkem?“
Jenny se lehce zarděla ve tvářích, protože se od něj nechala nachytat na slovíčkaření.
„Och, vy…, vy jeden zatracený mizero. Co si o sobě vlastně myslíte? Jste nemožný a nevděčný floutek.“ A uraženě pozvednula bradu, aby mu dala najevo, že se tím dotknul jejích citů.
Will ji však prokouknul.
„Nehrajte si na uraženou, lady, nesluší vám to. Vždyť já vím, že se vám můj návrh zamlouvá.“
„No dovolte, sire, měl by jste se za sebe stydět.“ A vrhla po něm znechucený pohled.
„Dovolím vám cokoliv, má paní a moc rád a věřte, že nemám nic, zač bych se styděl.“ Hodil po ní šibalským pohledem. Jenny opět zrůžověly tváře. „Nu, ale to jsme trochu odbočili od našeho tématu. Tak už mi odpovězte, že jste Černý jezdec, že?“
„Máte hloupé nápady, já nejsem Černý jezdec, vždyť to je muž a já jsem žena.“ Vykrucovala se.
“Přestaňte mlžit, lady, stejně jsem vás poznal, i když mi chvíli trvalo, než mi to došlo, a dal jsem si dvě a dvě dohromady. Musím uznat, že nebýt těch vašich uhrančivých očí, zřejmě bych na to nepřišel."
Najednou toho na ni bylo moc. Jenny po tom všem, co v posledních dnech zažila, neměla energii se s ním dál přít, rezignovaně dosedla na okraj postele a složila si ruce do klína. V bolavé paži jí trochu cukalo a cítila lehké pálení.
"Tohle se nemělo stát. Udělala jsem velkou chybu, když jsem vás sem přivezla," zamumlala s nešťastným nádechem.
"Pokud jste se bála prozrazení, tak jste mě měla odvézt jinam," namítnul William.
Podívala se mu upřeně do pobledlého obličeje.
"Věřte, že bych to udělala s největší chutí, ale nebyl čas a neměla jsem sílu vás dopravit na jiné místo. Kdybych se o to pokusila, nejspíš byste zemřel na vykrvácení."
"Mohla jste mě tam nechat na pospas osudu. Proč jste to neudělala?"
"Zřejmě mám moc měkké srdce."
"Nemusela jste ho poslechnout. Proč jste se neřídila rozumem, když vám radil něco jiného?"
"Raději se neptejte, nebo začnu litovat toho, že jsem se vás rozhodla zachránit," odsekla příkře.
"Vždy jste tak milá ke svým hostům?"
"Ne, jen tehdy, když mě něco a nebo někdo naštve."
"Takže já vás štvu?" zeptal se s lehkým úsměvem na tváři.
Díky této slovní potyčce se mu rozproudila v žilách zbylá krev a do tváří se mu začala vracet zdravější barva.
"Ano," odsekla souhlasně.
"To mě velmi mrzí."
"O tom pochybuji. Vy takovéhle konflikty vyhledáváte, protože je přímo zbožňujete," pronesla Jenny. "Jak jste mě vůbec poznal?" dotázala se ho.
William se vítězně usmál. Konečně otázka, na kterou celou dobu čekal.
"Jak už jsem řekl, prozradily vás vaše oči a i jiné věci. Zaprvé to zranění," poukázal prstem na její paži. "Když jsem ho spatřil vzpomněl jsem si na bitku v lese a uvědomil jsem si, že ten styl boje, který ovládal Černý jezdec, byl úplně stejný jako váš. Mám ještě v živé paměti tu lekci pokory, co jste mi uštědřila v klášterní škole a i tu na louce u našeho hradu, den po slavnosti slunovratu. Za druhé hlas. Černý jezdec má na muže příliš chlapecký, skoro až dívčí, hlas a nakonec ty vaše smaragdové oči. Takové nemá nikdo jiný, jen vy," vysvětlil jí. "Však jediné, co mi vrtá hlavou, je váš pseudonym, pod kterým jako Černý jezdec vystupujete. Řekněte, jak jste přišla na to jméno, pod kterým se skrýváte?" otázal se William.
"Když jste tak chytrý, zkuste si přeříkat jméno Eiril z Refynnej pozpátku a možná vám to dojde." pronesla nabroušeně.
William se zamyslel a v duchu si to jméno přeříkával a to hned několikrát, než to pochopil. Pak se na ni s údivem zahleděl.
"Pozpátku Eiril z Refynnej je Jennyfer z Lirie."
"Vážně? Zdá se, že v uvažování jste rychlý jako blesk," poznamenala ironicky.
"Celou dobu jsem měl řešení přímo před sebou a neviděl jsem to. Tohle by mě nenapadlo."
"To by nenapadlo nikoho, všichni si myslí, že Černý jezdec je muž. Nikdo by si pod jeho jménem ženu nepředstavoval a ani by ji nehledal."
"Řekněte mi, lady, proč to všechno děláte?"
"Jste moc zvědavý, sire," poznamenala. "Dejme tomu, že vykonávám spravedlnost, kterou nedokážou zajistit královští vojáci. To vám jako vysvětlení musí stačit," dodala a zvedla se z okraje lůžka. "Teď odpočívejte, vaše tělo potřebuje klid, aby se mohlo zotavit."
Otočila se na podpatku a kráčela ke dveřím, tam se těsně u nich zarazila a pohledla na sira Williama.
"Než-li odejdu, chci vás požádat o jedinou věc, sire."
"O jakou?"
"Chci, aby jste mi dal své slovo šlechtice, že pomlčíte a necháte si pro sebe to, co jste nyní zjistil," pronesla k němu.
V jejích očích byly znát jisté obavy z prozrazení jejího velkého tajemství.
"A když ne?" otázal se se šibalským úsměvem.
Jenny měla velmi vážný výraz ve tváři.
"Musela bych vás na místě zabít, sire. Sic nerada, ale udělala bych to," řekla bez emocí. "Tajemství Černého jezdce si lidé berou s sebou do hrobu," pohrozila mu vážně.
"Nu dobrá, máte ho mít, dávám vám své čestné slovo šlechtice, to přísahám," odpověděl William a položil si ruku na srdce.
Jenny přikývla na srozuměnou, odešla a zavřela za sebou dveře. Konečně byla z dohledu těch jeho pronikavých hnědých očí. Opřela se o chladnou zeď chodby. Znovu jí zacukalo ve zraněné paži.
'Musím si ji nechat nově převázat od Meryen,' pomyslela si.
Nesnášela vyhrožování, ale zkrátka to musela říci, i když věděla, že by nikdy nikoho, jen tak pro nic za nic, chladnokrevně nezabila. Nedokázala by to. Něco jiného bylo usmrtit onoho banditu v sebeobraně, i tak se jí při té představě udělalo trochu nevolno, ale vraždit pro nějakou malichernost. Ne, to nebylo v jejích silách, vždy raději předávala chycené darebáky živé, než mrtvé, aby mohla být vykonána soudní spravedlnost. Doufala, že snad ta výhrůžka postačí k tomu, aby sir William o jejím tajemství mlčel.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
94.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 6 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 14 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
Dita Mocků
|
|
| (21.5.2012, 13:44) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
