|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28984 příspěvků, 4549 autorů a 303368 komentářů :: on-line: 13 ::
|
 |
|
:: Denní snění ::
 Ekyelka |
publikováno: 14.10.2007, 1:42
|
Vzhledem k mírné sabotáži obvyklých podezřelých jsem i já přispěla svou drobností do jedné z posledních rychlovek. Jak to dopadlo, si teď můžete přečíst.
PS pro japanofily: vím, že jsem napsala nesmysl, ale dovolte mi malou autorskou licenci... |
| |
|
|
Vítr si ještě pohrává s pramínky vlasů, co se prudkým ohybem uvolnily z účesu, ale scéna už znehybněla, podobna sépiovému tisku z počátku nového století. Čas vyčkává kdesi opodál, až se bude moci vrátit, gravitace přivírá oči za příslib, že nebude úplně zapomenuta.
Nakonec splyne z tmavorudých rtů jediné tiché slovo:
„Znovu.“
Slunce zasvitne škvírou mezi rychle uhánějícími mraky, okrasné třešně prší květy. Hedvábí zašeptá ve větru, vzduchem se mihne stříbrný had. Nádech, do trávy padá první rudá krůpěj.
Scéna se znovu zastaví. Japonská princezna stále ještě svírá jílec otcova meče v pozvednutých pažích, její nemilovaný manžel stále ještě stojí naproti ní a nic nechápe. Jarní tráva, kvetoucí stromy, rychle se ženoucí oblaka.
Do dokonale nehybné scény konečně vstoupí i ona sama. Ve volném bílém kimonu a s rukama za zády mlčky obchází v čase ustrnulou dvojici. Pozorně sleduje každý drobný detail, rys tváře, napětí ve svalech. Nechápající překvapení v očích muže, ozbrojeného a přesto bezbranného. Zoufalství ženy, tak hluboké, že se v něm utopila i nenávist a strach.
Pomalu obejde dvojici. Nad hlavou se jí ženou mraky – šedobílé, bouřkové. Ve své proměnlivosti zvláštně stálé a tím víc zneklidňující. Napětí ukryté v nehybné scéně se skoro dá nahmatat, ale ona zůstává ledově klidná. Studuje napětí i zdánlivý klid, pohyb meče, směr vlajících vlasů.
Nakonec jen zavrtí hlavou. Obě postavy se rázem rozplynou a okolní svět si vydechne úlevou. Vítr se znovu probírá kobercem trávy, třešňové květy sladkobolně sněží, mraky zpomalí svůj pádivý trysk a slunce konečně naplno ozáří krajinu, lemovanou od obzoru k obzoru modravými skalisky.
„Krásné, poetické a okopírované. Ksakru!“ rozhlédne se po krajině. Mračí se, není spokojená. Po krátkém zaváhání proto mávne pravačkou – šustot hedvábí a ševelení labutích per – a zelené údolí, kvetoucí třešně a vůbec celý ten v oparu zahalený svět zmizí do kouřově šedého nic.
Chvíli jen je uprostřed nicoty, nevšímavá k vířícímu dýmu všude kolem, slepá a netečná i vůči dech beroucí propasti pod svýma nohama. Přemýšlí, čelo nakrčené soustředěním, oči zavřené. Souměrná tvář je naprosto klidná, když se ruce podobné labutím křídlům pomalu zvednou a šedavý dým se rozběsní v mnoha vírech. Tvoří nový svět.
Tráva, pečlivě udržovaná a hebká na dotek bosých chodidel. Stromy, pečlivě zastřihávané keře, ozdobené paletou nádherných květů. Zpěv neviditelných ptáků, jemná vůně cizokrajných květin. Stěna z oslnivě bílého mramoru, stinné zákoutí s jasmínovým houštím. Měkké světlo ranního slunce, prosvítajícího korunami okolních stromů.
Soustředěná na okamžik v čase pomalu svěsí paže. Ten dokonalý pohyb neexistujících křídel probudí vítr a vdechne život nádhernému obrazu cizokrajné zahrady, zároveň však promění smetanově bílé kimono ve sněhobílou vrstvenou tuniku, zdobenou břečťanem a svlačcem. Nahé paže ovine dvojice stříbrných hadů, dříve volně rozpuštěné vlasy náhle objímá vysoká perlová čelenka. V podobě mocné Tolkary otevírá modravé oči, hlubší než mořské propasti, a rozhlíží se po novém světě.
Temně rudé rty se nepatrně pohnou ve spokojeném úsměvu. Ano. Takhle si vždy představovala zahradu uvnitř paláce baraquiarských císařů. Tajemnou a nádhernou ve své skryté eleganci a zdánlivé divokosti, nereálnou a přesto tak půvabně živoucí.
Hedvábí zaševelí v trávě, když pomalu vykročí směrem k jasmínovému houští. Štíhlá ruka, tak křehce bledá v porovnání s temně zelenými lístky, opatrně odhrne stranou pružné větve. Sluneční paprsky se nemohou prodrat hustou klenbou listí a květů a tak zůstává ležící tělo ponořené v zelenavém stínu, ona však dobře zná toho spícího muže.
Sama ho zabila.
Něžně se usměje. Jeho tvář zůstala ušetřena škrábanců a ran, když padal houštím, a v klamně klidném spánku je půvabná jako tvář mladé ženy. Přestože zná každý jeho rys, znovu si ho okouzleně prohlíží. Klenuté čelo, hladké tváře, temné kruhy pod očima, zapříčiněné dlouhou nemocí. Dokonce se dotkne konečky prstů jeho tmavých vlasů, volně rozhozených po uschlém listí a zelených výhoncích, když se kolem ní větve rozestoupí a ona poklekne do trávy k jeho hlavě.
„Coreane!“
Šepot není silnější než ševelení vánku na květech jasmínu. Prsty se něžně dotknou studeným potem pokrytého čela a zaženou zlý sen.
„Ještě není konec.“
V odpověď se mezi nedalekými stromy objeví třímetrová pískově plavá lvice. Zelený a modrý pohled se střetnou v tiché domluvě, pak dravá šelma s pokorně svěšenou hlavou dojde až k ní. Očichá nataženou dlaň, pak se čumákem dotkne mužova ramene.
Čas se opět nápadně zpomalí. Zatímco lvice teprve natahuje hlavu, aby olízla svého prince po tváři, ona se už zvedá, náhle neklidná a rozrušená. Modré oči jí šednou, černají, když pozvedá nahé paže, stříbrní hadi se mění v krůpěje mořské vody. Scéna zamrzá, mizí. Šedý kouř se převalí čarokrásnou zahradou, ukryje lvici i bezvědomého prince, pak i ji samotnou. Přišel čas to pro tentokrát skončit.
Kurzor nedočkavě bliká na bílé ploše. Omámeně na něj hledí, ještě neschopna jediného pohybu. Copak si to všechno vymyslela – jen tak? Bez jediné čárky, jediného písmena? Znechuceně se zašklebí; byl to nádherný výlet do snového světa, ale jako takový naprosto nepoužitelný, ne dokud se jí nepodaří zachytit aspoň zlomek onoho okouzlení na papír.
A to dnes půjde nejspíš velice těžko: navzdory vypité kávě, tichu a klidu se prostě písmenka odmítají poskládat do správného obrazu. Mozaika je sice krásná, ale nesrozumitelná pro kohokoliv mimo její hlavu. Zatraceně!
Ještě naposledy se dotkne klávesnice. Prsty automaticky přijmou základní polohu, výstupky na písmenech J a F jsou jako startovní bloky.
Už?
Teď?
Nebo snad teď?
V hlavě jí náhle zazní dávno zapomenutá melodie, prsty nedočkavě vybubnují rytmus, nenápadně se proplétající všemi jejími myšlenkami. Už není cesty zpět.
Nekoná se žádné vytrácení světa a reality do šedého dýmu, z nějž by se vytvořil nový, jiný svět – ne tentokrát. Se šťastným výkřikem dravého ptáka vyskakuje na nohy a už není oděná do samoty pozdní deštivé noci. Víří v kruhu krásných tanečnic, veselá a stejně nespoutaná jako ony, na sobě zářivě rudé sárí, ve vlasech vzácné květy a kůži ozdobenou hennou.
Divoce víří, drobnými chodidly vytepává do písku posypaného okvětními plátky planých růží vlastní rytmus v kontrapunktu k rachocení bubínku a tamburin. Nekonečná melodie ji nutí tančit stále rychleji, divočeji. Bere dech a zároveň dává sílu rozpřáhnout ruce a v jediném prudkém záblesku vzlétnout. Vznést se bez ohledu na strmost pádu a chlad, přinášející ve svém dechu smrt, když se dostane příliš vysoko mezi hvězdy.
Místo pádu však stále stoupá, nesena ozvěnou, pak už jen vzpomínkou. Mění se, roste. Sílí. Pouhé lidské tělo je zapomenuto, stejně tak omezujících pouhých pět smyslů. Rodí se nová melodie, přímo z jejího srdce. Pomalá, slavnostní, bohatší a složitější každým tónem, rozechvívající samotné kosti planet.
Konečně může naplno rozvinout svá nová křídla, tak sametově hebká a pevnější než samotné základy reality. V dokonalé křivce obletí modravou kouli, která jí byla kolébkou, pak vyráží pryč. Daleko za hranice vesmíru, kde cítí začátek své nové cesty.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 10 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 17 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 52 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
Dita Mocků
|
|
| (21.5.2012, 13:44) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
